obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915551 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39826 příspěvků, 5773 autorů a 391832 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Letní přemítání ::

 autor Filip Vávra publikováno: 26.05.2017, 10:30  
2012
 

REPORTÉR: Tak mi teda pověz něco o svém zkurveném životě, kokote jeden nachcanej.
FILIP VÁVRA: Jedno tedy přiznám, že jsem byl vždycky nervózní z toho, jak časem probíhaly elektrizované žilky každodennosti jako tělesné vzruchy. Budu vyprávět o domě a místech, o různých dobách a zastaveních, sám sebe držet za ručičku a provázet se muzeem sebe sama. Budu psát deník a dopis, budu se hájit, šplhat a žalovat.

Představoval jsem si svoji budoucnost, že budu sedět v křesle, psát chytré a nudné knihy a popíjet červené víno ze skleničky ze svatební výbavy své matky. A zatím pozoruji, jak moji rodinní příslušníci vyplachují své noční nádoby ve dřezu na nádobí.

Jsme jako brouci, valíme před sebou kusy vlastní věčnosti, ale pak stejně řeknou, že nic neděláme. Protože to nic nevynáší. Rozhodl jsem se nic nevydělat a v nic nedoufat. (Člověk se nikdy neumí rozhodnout.) Jediné, v co jsem doufal, bylo, že neztratím kontakt sám se sebou. Ona byla jediná, kdo mě viděl pouze skrze slova. (A pak ještě pár lidí, kteří četli moje básně, aniž by mne znali.)
Slova byla skutečnější, protože byla u Boha a byla Bůh. V čase, který nebyl náš, protože se v něm odehrávaly všechny věci, které skutečně hýbou světem, byly prosté jako paprsek na vlnách v řece. Jako bych ten čas už kdysi dávno prošel a zanechal si v mozkovém zápisníku nějaké ty poznatky. O počátku a konci někde uprostřed věty.
Ta věda se nevzpírala žádnému záchvěvu vědomí a klesala níže, než kdy mohla jaká hvězda. Myslím, že to byly dějiny utopené v proudu, film, na kterém se odehrávaly všechny podstatné motivy a prvky, které kdy daly průchod bolesti a slasti. Mezi jednotlivými póly nebylo nic jen život a smrt. Jen užaslé oči a podivuhodný strach všech žijících tvorů, slyšel jsem své srdce a pak jsem po hlavě spadl do hnoje příčin a následků.
Začal jsem psát, abych měl pocit, že mám ještě vůbec něco v rukách. Jedině tak jsem se mohl pokoušet o to, abych přepsal sám sebe. Svou roli a své místo v nekonečném míjení kosmu, válek a souloží. Ale kdo se dokáže přiznat a odpoutat od minulého? Kdo by to kdy dokázal, když proud trvá, dokud člověk žije? A pak už zase nemůže psát. Smrt je neschopnost napsat svoji lásku proudem moči do čerstvého sněhu, život je touha přepsat staré a popíjet si nad novými kapitolami jako „pan spisovatel.“
Ale i tak byl svět, který jsem viděl skrze slova a za nimi skutečnější, než ten, ve kterém se to všechno odehrávalo, protože veškeré dění bylo zdáním. Nezáleží na tom, jaké věci jsou, ale jaký je jejich účel a konečný cíl všech úvah a veškeré nevědomosti, která je za všemi myšlenkami a je o tolik mocnější než dokonalé pochopení a nepravděpodobná vize konečnosti, v níž žijeme a z níž nás na krátké orgastické okamžiky vytrhuje pouze láska a měla by to být poezie. (Spisovatel si hraje na Boha, já si hraji na spisovatele a brzy nebudu mít kde bydlet.)

Když se tak dívám na tyto lidi, (domnívám se, že) vím, že lidský život nemá smysl. Pak se podívám do zrcadla a vidím ranec uzlovitých nervů. Hledím přímo před sebe na dvě oči. Přede mnou je černé světlo.

Všechno se kymácelo i vlny v řece a stébla trávy ve větru, cítil jsem tu dívku velice blízko, blíž než jsem si kdy vůbec dokázal být.

V takovýchto chvilkách si připadám jako stín, bezmocná touha a nepolapitelný vzteklý smích. Nejen písek mezi prsty, ale i čiré černé světlo mi uniká ústy, očima a děravým mozkem, v němž přechovávám hluboké vody vzpomínek, nedokončených myšlenek a zahanbujících přání, jaká nelze myslit, natož vyslovit. To všechno budu muset napsat.

Myslím, že sám pro sebe má člověk jen svůj strach. O všechno ostatní se máme a musíme dělit, i o …. i když zrovna není s kým… Ale strach má každý sám pro sebe ve štěstí i v neštěstí, ve zdraví i v nemoci atd. až dokud vás smrt nerozdělí… Strach je jako Ariadnina nit, která tě bezpečně provede labyrintem života ke smrti.

REPORTÉR: Smrt je pouhá záhada.
FILIP VÁVRA: Ano, záhada se nás vždycky nějakým způsobem dotýká. Proto nikdy není cizí. Vždycky je to naše smrt.
REPORTÉR: Avšak musím se podivit tvým myšlenkovým pochodům, poněvadž se stejně všechny točí kolem toho, že si chceš zašukat. Z čeho máš opravdový strach?
FILIP VÁVRA: Z automatických praček. Z toho, že se nikdy nic nestane, že se nijak neměním, k ničemu nesměřuji, člověk nemůže snést myšlenku na nemožnost vykročit z vlastního kruhu, zvlášť když to nebyl on sám, kdo jej rýsoval. Hluboce pohrdám poměry, ze kterých jsem vzešel a tím hluboce pohrdám sebou. Ale nestojím o soucit. Jsem plný nenávisti. (Zasraný Rimmer si tahá tričko a nikdo mu nerozumí.) Nemám strach z ničeho, jen z toho, že nikdy nebudu to, co jsem. To, co cítím, že jsem, ne to, za co mě lidé mají. Lidé se narodí a jsou proto, že si myslí, že je to bůhvíjak užitečné, aby byli. Avšak každému je jedno, jestli jsi nebo ne, protože čas se krátí a oni netouží po ničem, než aby byli šťastni. To já nechci, být šťastný, protože nejsem žádná ovce ani beran, jsem – romantik!
REPORTÉR: Zajíci jsou šťastní, protože jsou malí a chlupatí a nemyslí na nic jiného než na to, aby se každou volnou chvilku spářili.
FILIP VÁVRA: Mám strach ze šílenců a z bláznů, ale větší strach mám z hlupáků.
REPORTÉR: To musíš být pořád ve střehu, Vávrusáku.

(Po notné a trapné chvíli, po týdnech cest do Volyně a zpět, po nespočetných orgasmech, jež zčeřily hladinu ticha podél celé Země tam i zas.)

REPORTÉR: A z čeho máš strach ještě?
FILIP VÁVRA: Z těch marných chvil, jež mezitím proběhly mezi tvými i mými rty i prsty. Ze zlomených páteří a zakrnělých mozků.
REPORTÉR: A srdcí?
FILIP VÁVRA: No – ovšem, ztratil jsem veškerou představivost. Jsem na RPG hrách.
REPORTÉR: Chtěl bys říct ještě něco důležitého, než překročíme slzavé údolí?
FILIP VÁVRA: Největší strach mám z důsledků, které nenásledují žádné vědomé rozhodnutí ke zlu či k dobru, ke kráse či k hnusu. Největší strach mám, že jsme se narodili do sraček nikoli jako scénáristé nebo režiséři ale jako herci; nikoli filmoví ale divadelní. Svět je scéna, ale nikdy není úplná. Touha je zlomený malíček pravé dolní v neděli ráno. Bezbolestný orgasmus. Pastva pro smysly a kusy starých rozházených novin o životě a smrti. Kde je počátek toho všeho? Ještě! Ještě! Život je prodloužení čáry v čase. Vynucený faul. Zadržování smíchu, kašle a moči. Starý jeskynní výjev se zkamenělým zátiším. Oh, miluješ? Zemři! Ne, zde. Vstupte! Nic to neznamená. Kdykoliv, kdekoliv, zvedla se jako ruka k pozdravu. Bílým šátkem mává – co já vím?
REPORTÉR: Mnozí měli vážnější důvody. Tyhle sračky o tom, jak bereš všechny rány, které ti osud nadělí, jako medaile za zásluhy, může říct jen ten, kdo je nikdy nepocítil až do konce.
FILIP VÁVRA: Ne, nikdy. Vždycky se našla výmluva. Nikdo z nás nemusel žít, nikoho z nás neučili milovat. Bylo snadné si hrát, dokud nebylo s čím.
REPORTÉR: Byla tu jen televize. Mám strach jedině z toho, že bys tu knihu přece jen někdy dokončil.
FILIP VÁVRA: Myslím, že je právě na čase. Vždycky je právě nejvyšší čas. Zase jsem to zvoral.
REPORTÉR: Můžeš zkusit trávu nebo milovat. Až na věky, amen.
FILIP VÁVRA: Láska mě zase vyždímá až do prenatální polohy, nedostanu z ní ani vymačkaný pomeranč.
REPORTÉR: Víš něco o bolesti?“
FILIP VÁVRA: O bolesti vím hovno. V životě jsem nic neviděl, s nikým jsem nešukal a ještě ani dnes, 3. srpna 2012, mě nic nezajímá. Chci jen napsat ubohou postmoderní slátaninu o ničem, kterou nikdo nebude číst. Leda někdo, kdo neví už zhola nic. Tak už drž zobák. Interview skončilo, co řeknu dál, je čistá lež a nic než upachtěná vytrvalost a poraněná vůle k moci. Čili pouhá zlost.
REPORTÉR: Opravdu jsi ještě nikdy…?
FILIP VÁVRA: (směšným a dojemným hlasem, něžného a nadrženého samce) Ahoj, jsem student historie se širokými zájmy. Mým hlavním zájmem je samozřejmě historie, ale zajímám se také o literaturu, film, umění obecně, psychologii, politické dění, přírodu. Hledám inteligentní dívku ve věku 18 – 23 let, ideálně studentku VŠ, jejíž zájmy se alespoň částečně shodují s těmi mými. Nehledám nikoho povrchního a jednoduchého, to spíše někoho, kdo to v životě neměl lehké a dovede tedy již mnohé pochopit. Fotku uvítám, ale není podmínkou. Vzhled nerozhoduje. Region také není rozhodující. Rád bych si psal buď formou emailů či jakoukoliv jinou formou, na které bychom se dohodli a která by oběma vyhovovala. Hledám spíše duševní a intelektuální přátelství, než nějaké povrchní internetové kamarádství. Při vzájemných sympatiích se ničemu dalšímu bránit nebudu. Pokud tě inzerát zaujal a myslíš si, že jsi to právě ty, koho hledám, tak neváhej a napiš mi, určitě odpovím.
REPORTÉR: Hodláš ten inzerát vůbec někdy pověsit na hřebík?
FILIP VÁVRA: Na to vem jed, vole. Hned co se vyjasní některé moje záležitosti.
REPORTÉR: A nemá ti snad právě on pomoci, aby se vyjasnily?
FILIP VÁVRA: Teď to bude snazší, protože mám fotku. To vzbuzuje důvěru. Ona měla strach, že se najde někdo, kdo si bude chtít jen tak povídat.
REPORTÉR: Z toho holky strach nemívají.
FILIP VÁVRA: Někdy myslím, že jsem se minul pohlavím.
REPORTÉR: Začínáš kecat. Teď se chováš jako úplně typický blbec. Pardon, chci říct: muž.
FILIP VÁVRA: Já ve svém přesvědčení vytrvávám, ačkoliv může být mylné. Někde jsem četl, že odvaha mýlit se je znamením intelektuálů.
REPORTÉR: Jsi znamením vlastní bezmocnosti a tvá kniha ztělesňuje tvou nemohoucnost, padavko namazaná.
FILIP VÁVRA: Piju jen ze žalu a proto, že mě to vzrušuje. Je to jakýsi druh orální fixace. Nejlíp se udělám, když se předtím opiju a vzrušuje mě dívat se na holky, které už zjevně taky něco zkusily. Proto taky v jednom kuse zadávám do google zpráv dotazy typu: „opilá dívka“.
REPORTÉR: Oh, ty chlíve. Jaké štěstí, že bez prdele se nikdo ani nevysere.
FILIP VÁVRA: Taky mám strach z rudé mlhy, poněvadž ta se čas od času vždycky objeví před očima a zvládnout ji je téměř nemožné. Jsou různé druhy mlhy, světla a tmy, ale rudé odrůdy jsou nejhorší. V nich není nic nevinného, protože všechno to krásné a přirozené je možno zaměnit s tím jiným hlasem ozývajícím se z hlubin.
REPORTÉR: Myslím, že by ses měl snažit vyjadřovat přesněji, konkrétněji.
FILIP VÁVRA: Zkrátka rudá mlha na tebe padá vždycky, když zaměňuješ své přirozené tělesné potřeby a instinkty se zlem. To se pak vždycky hrozně opiju.
Modrá mlha na mě padá vždy, když jsem už moc dlouho střízlivý, to jsem pilný a vidím jasně, ale časem pak vidím až příliš jasně a čistě, všechno se mě dotýká a vše pociťuji tak doopravdy, stávám se nervózním a dělám si starosti. Takže se pak musím pořadně opít, abych neviděl modře.
Ráno pak na mě padá šedá mlha a ta je ze všech mlh nejhorší, protože není před očima, ale za očima. Ty dvě ostatní odrůdy jsou sice také za očima, ale člověk je nepociťuje tak tělesně.
Takže když myslím – ať už jde o cokoliv – myslím buď šedě a jsem bezmocný jako každý opilec druhého dne, nebo myšlenky plynou tak rychle, že jim já sám nestačím, dosáhnout toho optimálního stavu je obtížnější než kdy jindy. Já tu polaritu nazývám apollinsko – dionýskou.

REPORTÉR: Myslím, že tvé představy nejsou přesné. Pak je tu ovšem ten zázrak, že se ti Země nepropadne mezi nohama a nezmizí ve vzdálených a neznámých končinách kosmu.
FILIP VÁVRA: Říká se tomu gravitace.
REPORTÉR: Ano, a ty si nejspíš myslíš, že v bříze/boru je něco erotického. Vykašli se na Máchu, rock is dead. Pověz mi raději něco o Kufrovi.
FILIP VÁVRA: Kdo byl Kufr? Kurva, kdo to byl? V budoucím životě se nám líbily stejné holky, jejichž otcové dnes píchají v Táboře jiné stejné holky (to proto, aby nevznikly nové kmeny Moábců a Amónovců). Byla to legenda o největším grázlovi, jaký kdy poctil volyňskou základku. Nikdo si tak docela nebyl jistý tím, kdy tam vlastně chodil (v letech devadesátých? osmdesátých? sedmdesátých…?) a čím si svou pověst vysloužil. Možná, že vyšel ze druhé třídy. Stal se legendou jako ten, kdo zemřel, aniž by kdy vyslovil něco definitivního. Někteří z nás se jistě účastnili a pokládali otázky vytrvale, dokud výstřel nesetřel nezřetelné stopy zastřeného vědomí. Co bude po smrti? Nalij do sebe tu nejzelenější flašku. Až se probudíš, na nic si nevzpomeneš. Až umřeš, už se neprobudíš. Kurt Cobain už je v nebi. Kufr? Možná mrdá v Táboře zase jednu stejnou holku. Beran a ovce a zelená pastva nebes – nic pro Dagmar!
Když se mě zeptala: „ A jsi Čech?“
Řekl jsem: „ Jako poleno. Snad sis nemyslela, že jsem opálený spoluobčan.“
Řekla: „Myslela.“
Řekl jsem: „A za to bys mě odsoudila?“
Řekla: „Asi jo, ale jinak jsem docela hodná holka.“
REPORTÉR: A co ty na to?
FILIP VÁVRA: Myslím, že jsem odpověděl něco bezvýznamného, že sice nejsem rasista, ale docela ji chápu…
REPORTÉR: Opravdu nejsi rasista?
FILIP VÁVRA: A co jsem jí měl asi tak říct, že mám opáleného bratříčka a sestřičku?
REPORTÉR: Aspoň víš, že tvůj otec není žádný impotent. Na koho se ještě pamatuješ?
FILIP VÁVRA: Na mnoho bezvýznamných lidí a spoustu zajímavých knížek.
REPORTÉR: Myslíš, že umíš číst mezi řádky?
FILIP VÁVRA: Myslím, že jsem to nikdy nedovedl. Díval jsem se na každého skrze prsty.
REPORTÉR: Prsty?
FILIP VÁVRA: Spíše jsem věděl, než viděl, takže by ze mě nebyl dobrý umělec.
REPORTÉR: Ještě mi řekni, co si teď chceš přečíst.
FILIP VÁVRA: Chci se znova podívat na Kafku na pobřeží, pak bych si chtěl půjčit nějaké geniální dílo jako Na větrné hůrce a přečtu si znovu toho Rousseaua. Budu ti vyprávět o cestách, omylech a pádech, o soumraku, svítání, bolesti a zbytečných rozkoších, které jsem potkal jako všechna tahle podivuhodná stvoření, ve velice dlouhých a nudných větách.
Budu si vymýšlet, jak už to tak bývá, snažit se, abych z toho všeho nakonec vyšel co možná nejlíp nebo alespoň se zdravou kůží.
REPORTÉR: Vzpomínáš si na něco?
FILIP VÁVRA: Vzpomínám si jedině na to, že jsem pil vodku ráno nalačno a oheň vytryskl jako pramen modrozelených vlasů.
Jedině z ducha hudby se mohla zrodit tragédie, jedině z lehkého smíchu možná ještě vzejde hluboký žal. Život dostane hloubku a smysl. Jednoho dne zůstane jen jméno, básník bude odpoledne chodit za městem, za hřbitovem a jméno zapomene, neboť mu mozek rozvíří řetězec fantaskních oxymór. Za sto let jej vykastrují, vycpou jej vlastními holými myšlenkami a polovičatými pocity, postaví jej do parku a nechají ho obrůst mechem. Za dalších sto let se dostane do vlastivědně zábavného pořadu České televize.
REPORTÉR: Ty jsi ale pako!


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 26.05.2017, 10:28:53 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavý rozhovor, otázkou je, do jaké míry jsou odpovědí autentické či jen fiktivní. Možná se chceš vypsat ze svých negativních emocí.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 26.05.2017, 11:55:48  
   Filip Vávra: Děkuji moc za bleskovou publikaci.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ciernezviera
(4.6.2020, 01:54)
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
obr
obr obr obr
obr
Na sever - 3. č...
Ellien
Především dobrý...
Uchk
Podivne srdce (...
Ribbon
obr
obr obr obr
obr

O zahradním nábytku
SvaEl
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr