obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915657 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Autorka ::

 autor Tilda publikováno: 10.09.2015, 8:32  
Konečně je den, kdy mohu (odvážně, roztřeseně, natěšeně a s obavou, jestli jsem příliš jistá nebo nejistá si sama sebou) vložit další povídku. Mám nadděláno, takže jedinou mojí starostí je teď vybrat vhodný kousek. Jdu na to ! Další z hororově laděných příběhů, tentokrát s otřepaným námětem, který jsem podala "po svém"...
 

AUTORKA
1. kapitola
Amanda nikdy váženě nepřemýšlela, že by se stala spisovatelkou. Potažmo, tuctovou spisovatelkou. Ale stalo se. Měla na tento druh povolání nebo chcete-li, poslání, i předpoklady. Od mala ráda a hodně četla. Jako náctiletá psala do školního časopisu: hlavně poezii a povídky. Její eseje bývaly dávány ostatním studentům za příklad. Taky, vnitřně rozervána, textovala klukům z místní kapely těch pár autorských songů. A ty už tak hrdá nebyla. Ale co! Každý byl jednou v pubertě!!!
Ani se není co divit, že se hladce dostala na Harvard, na novinářskou fakultu, aniž by musela potupně trávit dny nejistoty „na čekačce.“.Stačil jeden pohovor, životopis a doporučení školní poradkyně, plné superlativů a bylo vymalováno!
Krásná studijní léta rychle uběhla a Am přebírala a hrdě, červený diplom. Rodiče slzeli dojetím a babička s dědou Amandě velkoryse darovali zbrusu nového „Brouka“ se stahovací střechou v módní kanárkově žluté metalíze.
Po studiu si dala chvíli pauzu: chtěla si plnými doušky vychutnat celé úplně poslední prázdniny!!! A na podzim odjela s velkou parádou, halenku mokrou od máminy tváře, se šmouhou červené rtěnky a s větrem ve vlasech. (po pár kilometrech si rychle uvazuje šátek, docela tu profukuje!) Střechu nechala odvázaně staženou, obří sluneční brýle posunuje skoro pořád po pihovatém nose. S obavami i očekáváním, jak s ní ten dospělý život zamává, jede to zkusit. Samozřejmě, že počasí už nějaké to letní frajírkovství moc nedovolovalo. Po pár mílích se rozpršelo, tak tak zvládla proměnit Hollywoodské autíčko zpátky do normálu. Cesta tak trošku ztratila ze svého lesku.
Jela dlouho, často odpočívala, volala pravidelně rodičům, že je v pořádku. Švitořila nápadně veselým tónem, ale máma stejně slyšela v jejím hlase špatně skrývanou nejistotu. Ale nedala to na sobě znát. Tím by svojí berušce moc nepomohla.
Po několika dnech se konečně, rozlámaná, nevyspaná, špinavá Amanda (ač využila relativního pohodlí několika motelů sítě „Best Western“) dostala na periferii Chicaga. Tam měla namířeno.
2. kapitola
Ubytovala se, prozatím, v malém nájemním bytě, situovaném tak, aby měla dostupná všechna možná vytipovaná zaměstnání a začala s tím nejpodstatnějším – hledáním práce. Věděla, že to nebude snadné… ale až tak!
K čemu jí je diplom, když nemá konexe, praxi až vůbec štěstí?
S naivitou mláděte si malovala, jak jím okázale zamává před nosem vydavatelům, výkonným ředitelům a jejich asistentkám, tiskovým magnátům, či kdoví jakým potentátům… A ti všichni, lákáni tou červení, nechají se zahnat do rohu arény. Amanda je bude mít přesně tam, kde potřebuje. A do dvou týdnů usedne za novotou vonící (obří a mahagonový!) psací stůl ve vlastní soukromé kanceláři. Diář plný k prasknutí a z něj jako z bonboniéry, bude si podle libosti vybírat ty nejlukrativnější kauzy a reportáže. Z nejvyšších pater budovy tisku bude během práce sledovat scenérii velkoměsta, které jí začíná ležet u nohou. V hlavním vysílacím čase celostátní televize bude mít vlastní a úspěšný pořad. S Oprah, jak jinak, budou nejlepší kámošky. Pulitzerova cena se za pár let bude skvět na zdi v další, podstatně větší pracovně…ha, ha, ha…
Za smutných večerů mnoha neúspěšných, promarněných dní, s nohama ušlapanýma, pusou bolavou od omílání pořád stejných vět: „Dobrý den, já jsem Amanda… Vystudovala jsem… a nemáte…a někdy… A ani na poloviční… Děkuji, těšilo mě…“ se cítí marně, zbytečně a vyšťaveně. Už jí z toho třeští hlava a má někdy chuť ten zbytečný, nabubřelý cár papíru, roztrhat.
Ale vždycky zatím odolá. Doufá, že další ráno přinese lepší, povedenější den…Její entuziasmus pomalu vychládá, naivita mláděte se vytrácí s každým dalším fiaskem.
Nakonec musela slevit ze svých požadavků. Peníze, co měla do začátku, mizely a Am nezbylo, než se, kajícně a poraženecky, vplížit do kanceláře Val Martu a poprosit o „jakoukoliv“ práci. Byli vstřícní a ochotně nabídli místo skladnice. Bez praxe na nic lepšího nedosáhla. Nastoupila další týden a zpočátku to měla dost těžké. Stěhovala bedny se zbožím do regálů a na paletu. A z palety zase na regál… Pořád dokola, ruce vytahané a nohy bolavé z věčného stání.
I záda docela protestovala. Potom se zaučila na vysokozdvižném vozíku a bylo to mnohem lepší. Když se zapracovala a zbývalo jí i trochu volného času, začala, zcela nezištně, pomáhat vedoucímu s nástěnkami. Vymýšlela hesla, popisky, dokonce i náměty na občasné Team Buildingy - brzy jí celou „zábavu“ milerád přenechal. Docela se tím proslavila. Byla vtipná a to se vždycky uchytí. Další postup ve skladu nebyl (kromě místa vedoucího, viditelně nadlouho obsazeného), a proto Amanda pokračovala na prodejnu. Po půl roce si, skoro hrdě, sedla poprvé za pokladnu.
No, nebudeme si nalhávat, že ji tento vyšší post naplňoval, že se do práce těšila. Že ji bavilo přehadovat se s omezenými zákaznicemi na konečné částce na účtence: zda zohlednila slevu, započítala bonusový kupón… Správně odpočítala losy do dětské tomboly nebo množstevní slevu… A je to cena za pár? Atp. Vydržela rok a to je docela výkon. Po krátkém mezidobí nového hledání zakotvila, coby servírka, v baru nedaleko svého pronajatého bytu.
A po dvou letech… konečně se na ni usmálo štěstí. Pití si tehdy objednal šéfredaktor nízkonákladového plátku „Best News“, Nick Day. Tak nějak se zapovídali a do týdne měla Amanda konečně vysněnou práci.
Přidělili jí ženskou rubriku. Věděla, že to není nic moc, ale pořád lepší, než odstrkovat přiopilé štamgasty, ne??
Plat měla dost nízký a nájem nebyl z nejlevnějších: bydlela blízko centra. Ale protože se tu už zabydlela, měla ke svému skromně, ale vkusně zařízenému hnízdečku i trochu majetnický vztah a hlavně nenáviděla stěhování, rozhodla se, že zkusí psát.
Když jí to šlo v minulosti, proč to neoprášit? Je to jako jízda na kole. Taky se nikdy nezapomene! A světe div se, nebyla to žádná velká dřina! Stačilo vymyslet námět, zápletku a lovit z paměti nekonečnou slovní zásobu, plno vzletných obratů a citových vodopádů. Proplétat už tak zauzlované zápletky, okořenit dostatečnou dávkou pikantnosti, tajemnosti a osudovosti. Romanticky zvučná jména, exotická prostředí, samoty uprostřed hlubokých lesů, zámečky na Loiře nebo snobská sídla vysoko na útesech, jachty a moře, hory, jezera i skryté laguny…
Kamarádka z práce jí sehnala levné vydavatelství, Am přinesla ukázku: líbila se a podepsala smlouvu… jako v pohádce, že? Pravda nebyla na svá literární dílka hrdá, ale jaký čtenář…?
Inspiraci nacházela během přestávek na kávu nebo na lavičce před redakcí při hltání oběda. Ale nejvíc nápadů se jí rojilo v hlavě při procházkách se psem. Ne, nebojte, žádného chlupatého miláčka neměla. Ale tak třikrát do týdne venčila labradorku Apple své nejlepší kámošce Stelle.
Am vůbec psy zbožňovala: když byla malá, vždycky nějakého chlupáče měli - na farmě to ani jinak nejde. Ale jako dospělá, rozumná bytost pochopila, co je pro ni prioritou. A že ve svém skromném bytě, v domě s nevraživými sousedy, nedostatkem volného času a nelichotivým platem, by pejsek šťastný nebyl.
Dílka se tiskla pouze jako paperbacky, však to taky byla oddychová četba, tak akorát na ukrácení dlouhé chvíle v metru, či na letišti. A samo sebou, hlavně pro ženy. Příběhy lásky, intrik a dobrodružství, o kterých sní manželky v domácnosti. Romány plné krásných a zlomených žen a jejich statečných a nalezených hrdinů, kteří je vyrvou jisté smrti nebo jisté nudě. Domácí puťky, upoutané ke svým necitlivým a nadřazeným mužům kupou dětí a hromadou nádobí a špinavého prádla, díky jejím knihám aspoň přeneseně sní… Při sbírání nechutných ponožek a slipů, pohozených u postele, donášení plechovek piva k televizi se sportovním přenosem nebo při rádoby erotikou nabitém, pravidelném pátečním „číslu“.
Ale na Amandinu obhajobu musím říct, že se někdy večer na sebe do zrcadla zaškaredila a s opovržlivým úšklebkem se nazvala „Danielle a Rosamundou na druhou“.
Zatím se s tím ale moc dělat nedalo: peníze potřebovala a uklidňovala svoje svědomí tím, že jednou napíše opravdovou pecku!
3. kapitola
Jednoho dne, se vrátila z práce později, než obvykle (šéf svolal mimořádnou večerní poradu). Jednalo se i o jejím sloupku pro ženy. Už dříve to s ním bylo nahnuté, když však přebrala štafetu Amanda, zájem o její příspěvky stoupl, stejně tak i prodejnost plátku. Ale mince má dvě strany a momentálně se časopisu moc nevedlo. Nějak to uhádali na další kvartál, Amandě však z toho nebylo moc dobře po těle.
Pohodila unaveným, navyklým pohybem, tašku na pohovku a svalila se vedle, nohy na konferenční stolek dopadly docela nevybíravě.
Na záznamníku, ležícím na maličkém stolečku vedle, divoce blikajícím, měla zprávu od Stelly: „až budeš doma, brnkni! Je to důležitý!“
„ Jo, jo všechno je důležité!“ Brblá si pod vousy, ale mobil přeci jen popadne. Telefon vyzvání jednou, pětkrát, desetkrát, Am už, už, ještě víc otráveně skoro pokládá, když se jí do ucha ozve udýchané:“ Jé, ahoj, Amy, to jsem ráda, že konečně voláš!“ Stella je viditelně nervózní. „ Mám pro tebe skvělou zprávu, vážně!“
„Tak to jsem celá napružená!“ trochu kysele odvětí Amanda.“ Dneska mám jen samé dobré zprávy!!“
„ No tak Am, dej mi šanci!“ Šveholí Stella. „ Víš, jak jsi chtěla někam do Evropy… No a u nás v cestovce se naskytla neopakovatelná nabídka! Ták se nadechni a poslouchej! Dva týdny v Rumunsku s plnou penzí, průvodcem a skoro zadarmo! Pouhopouhých 1270 dolarů!! A je to celé tvoje- stačí říct JO!“
Amanda je trochu v koncích. Do Evropy vždycky chtěla, ale Rumunsko- vždyť skoro ani neví, že taková země existuje!
Mlčí tedy a Stella znova atakuje: „Am, no tak, řekni ano, prosííím!!
Je to nádherná zem, žádné tlupy turistů, čistá příroda a ty hory!! Tam budeš mít tu pravou inspiraci pro román, věř mi!!“
„To se mám jen tak sbalit a jet? A co práce, závazky vůči nakladatelství? Co naši!?“
„Am, prosím tě, na dovolenou máš dávno nárok. Nakladatelství má zpoždění s tvou poslední knížkou – vím všechno! Tak co ti brání? Potřebuješ požehnání od mámy?! Nejsi, náhodou, už velká holka?“
„Tak jo, asi máš pravdu“, rezignovaně vzdychne Amanda. „ A kdy se letí?“
„ No právě - to je trochu háček… Za týden.“
„ A vízum?! Stihnu si je vyřídit v tak šibeniční době? To je šílený!!!“
„A od čeho máš, mě? Svoji úžasnou Stellinku? Všechno ti zařídím, neboj!!!“
Amanda mlčí, převrací nabídku ze všech stran, ale nakonec zvědavost a chuť po změně zvítězí. Vzdychne a prohlásí odevzdaně:
„ oka, zítra se za tebou stavím pro smlouvu - stačí šek?“
Amanda je spořivá, a ani taková částka ji nezrujnuje.
„Skvělý!! Jsem za tebe tak šťastná! Vříská Stella do sluchátka, až Am musí uhnout hlavou stranou, aby neohluchla. Po pár nezávazných klevetách se rozloučí. Amanda usíná s pocitem očekávání.
4. kapitola
A je to tady! Celou cestu letadlem střídavě prospala a pročetla. Nevyšlo na ni místo u okénka, nemohla tedy sledovat z výšky majestátné vrcholky Transylvánských Alp se snovými sněhovými čepicemi.
Přistání bylo trochu divoké- řádila silná bouře, ale Am byla docela v klidu. Nikdy se nebála létat, nikdy se zbytečně nestresovala- proč taky?
S ní se na tohle dobrodružství vydal ještě postarší manželský pár, ale už při čekání na Chicagském letišti, se pánovi udělalo nevolno a museli zájezd zrušit. Am to ani nevadilo, nerada sedávala do řeči s lidmi, kteří jí nebyli sympatičtí. A to ti dva rozhodně nebyli! Docela se jí ulevilo.
Po přistání v Bukurešti na ni čekala malá cesna, kterou po necelé hodině přistála v horách.
Chlapík na letišti ve městě Sibiu byl menší, věkem zhruba jako Am, snědý s hustým černým knírem. Z usměvavé tváře svítily modré oči.
„Zdravím, slečno Amando! Vítejte v mé krásné domovině!“ Poněkud teatrálně se uklonil. „ Mé jméno je Tristan a budu vás provázet celým pobytem.“
Docela se jí líbil, byl vtipný, upovídaný, nemusela se ani namáhat otevřít pusu. Chopil se zavazadel s galantností, na jakou není zvyklá. Po zaklapnutí kufru džípu se začala Amandina Rumunská odysea.

Cesta z letiště po Transfagarašské magistrále byla tím nejkouzelnějším zážitkem, jakým zatím prošla. Vine se mezi strmými skalami, tu a tam se otevírají údolí s pastvinami, plnými stád ovcí, koz, krav i koní. Městem Curtea de Arges jenom projeli. Prohlídka bude později. A opět ta drsná horská krajina. Rozeklané vrcholky, omývané něžnými vodopády, malebné vesničky, rostoucí jako barevné koberečky na úpatích.
A všude kostelíky a kapličky. I na těch nejnemožnějších místech kdysi lidé postavili svatostánky, aby se mohli pomodlit. A jsou ve většině pobožný národ i dnes. V tak drsném životním prostředí byla a je víra velice potřeba.
Na chvíli litovala, že už jsou u hotelu, ale stoletá budova z kamene a věky zčernaných klád, zasazená nenásilně do úpatí hory Paringul Mare, zjemnělá truhlíky s mnohobarevnými muškáty na oknech jí (zase!) vzala dech. Ale po chvíli na ni padla únava násobená ještě změnou časového pásma a skoro nesvlečená padla do postele, sotva vytrpěla obvyklé procedury na recepci. Málem se vyděsila, že nechala pas na letišti v Sibiu: Uf… byl zamotaný v šátku na dně kabely!!!
Spala tvrdě deset hodin ani večeři neochutnala. Zato snídani si dopřála bohatou a ke skvělému místnímu pečivu zvládla tři šálky silné kávy. Tristan ji má vyzvednout za půl hodiny: hrozně moc se těší! Je to tu o tolik jinačí, než ve státech…
Každé ráno vyrážejí na výlety po okolí, navštěvují památky, hrady, kláštery, přírodní rezervace, monumenty i skanzeny. Nadšená byla ze starodávného města Brašov. Tak trochu jí obrázek pokazila snaha o modernu. Město má, stejně jako Hollywood, jméno vysázeno velkými písmeny v kopcích nad sebou. (Drákula by se divil!) Ale romantice v klikatých uličkách to až tak neublížilo.
Vysedávají v zahrádkách kavárniček a Tristan docela fundovaně vypráví zkazky a legendy tohoto zakletého kraje. A také si trochu povídají o sobě. On o svých plánech – chtěl by si založit vlastní cestovku a tak se vymanit z pout zdejšího zapadlého světa. A ona hlavně o psaní. Amanda si dělá i malé poznámky.(Co kdyby je ve svém příštím příběhu využila?)
Počasí jim někdy překazí plány. Jsou vysoko v horách a tak není nouze o občasné a prudké přeháňky a bouřky. Tehdy se uchylují do městeček, muzeí nebo galerií s tvorbou místních lidových umělců. Proslulá keramika, obrázky, většinou liturgické, malované na dřevě, ručně foukané sklo, krajky a výšivky. Nachozená je, za skoro dva týdny, bohatě.
Fotoaparát se utěšeně plní krásnými snímky a Am začíná přemýšlet i o námětu na nový, tentokrát poctivý, román. A, ač se tomu brání, zase se jí automaticky cpou do hlavy její obvyklí hrdinové. Ona, rozervaná rozchodem s bohatým, ale starým a panovačným šlechticem a on prostý, nádherně stavěný mladý student historie, toho času na stáži. Setkají se na hradě Bran a je to, jak jinak, osudový okamžik. K tomu trochu tajemna a magie… „Přestaň vymýšlet plytkosti, náno prvoplánová!!! To je mi to už souzeno, do pytle!?“
Předposlední den má volno, může si jít, kde se jí zlíbí.
Prastarým jedlovým lesem po tajemně lákavé kroutící se pěšině, plné spadaného jehličí, dojde na otevřenou planinu. Kolem dokola ji obkružuje popadaná kamenná zídka.
„Hřbitov“, šeptne si uctivě Am, když zatlačí do zrezivělé branky.
Hroby jsou tu, mezi trsy suché trávy, rozesety jakoby nahodile. Některé pomníky stojí rovně, jako vojáci, jiné, prastaré, celé porostlé mechem a lišejníkem, se vychýlily a skoro leží na kamenných deskách pod nimi. Převládá tmavá žula, mramor tu nenajdeš. Písmo je skoro nečitelné, začernalé i letopočty matou. 1768, 1514, 1896…
Atmosféra na hřbitově je zvláštně poklidná, zpívá tu pěnkava, větřík ševelí v nedaleké lípě. Amanda chvíli posedí a vnímá stoičnost, vyrovnanost, smíření a úlevu. Skoro slyší konečný a spravedlivý spánek stovek lidí, co už tak dávno odešli ze života. Na chvíli zavře oči a tiše jim popřeje klid. A zase se zvedá z prohřáté trávy.
Vydává se k protilehlé rozbořené zdi. Cosi tam ji zaujalo, nějaká zpola zakrytá terénní vyvýšenina: musí se podívat!
Prosmýkne se skrz průchodem ve zdi a o kus dál, v trávě uvidí dva skoro zarostlé náhrobky. Jde blíž a nechápe:“ proč nejsou ti, co zde leží, pochováni za zdí – na hřbitově?“ Kameny jsou omšelé, zčernalé, jen písmo podivně jasně zřetelné. Vypadá to jako napsané ryzím stříbrem… Ale to by brzy zašlo a zešedlo, ne? Přece by nebylo tak čisté a zářící!!!
Jména může Amanda snadno přečíst: „Sofia Tedescu“… a na druhém kameni – „Romanescu Titu.“ A pod oběma stejná věta: „Hic, et laudabimus eum resurget !“. (Kdyby rozuměla latinsky, přeložila by toto: „Navěky zde lež a nevstaň nikdy!“) Jména jí připadají nesmírně malebná. Najednou cítí s těmito nebohými lidmi, které ostatní z neznámých důvodů vyhnali mimo zdi a posvěcenou půdu. Je dost vnímavá, jako spisovatelka a cítí, že na tomto místě není vyrovnaný klid a pokora.
Ti, co tu leží, neodešli smíření a beze strachu. Nezemřeli dobrovolně a přirozenou smrtí. Byli pronásledovaní, uštvaní, poraženi a odsouzeni ke spočinutí ve špinavé, znesvěcené půdě… Ale proč! Co tak hrozného komu udělali!? Proč jejich ostatky dávno nevyzvedli a neuložili na hřbitov? Jsou snad obětmi legend, pověr a všech těch nesmyslů, kterými se doposud místní lidé straší? Bože…!!!
Rozhlédne se, v trávě uvidí pár hlaviček sedmikrásky. Natrhá maličkou kytičku, sváže stéblem trávy a položí na Sofiin hrob. Romanesca uctí svazkem kapradí.
Po chvíli zamyšleně odchází do hotelu na uších nasazená sluchátka s alternativní hudbou. Proto nic neslyší…
Náhle se ozývá podivný, mrazivý sten, vydechnutí, vzlyk…
Neohlíží se, a proto nevidí. Půda nad hrobem Romanesca se nadzvedne, vyvane podivný, temný oblak čehosi a v mžiku se rozplyne. Hroby jsou jako dřív, jen rostlinky, položené na desky zčernají a zkroutí se v hromádku, kterou vítr okamžitě rozfouká v nic…Kapradí, které nevědomky vybrala, svou tajemnou mocí probouzí nemrtvého…
Tristana se samozřejmě zeptala na lesní hřbitov i podivné „dělení“. Ale choval se divně. Napřed vyskočil, jako čert ze škatulky:
„ jak jsi tamtudy našla, proboha, cestu?! Kdo ti o tom řekl!?“ Ale pak jako by mu toto téma bylo nepříjemné, zarytě mlčel. Viděla, že se potajmu několikrát po sobě rychle pokřižoval a přitom mumlal nějakou modlitbu. Aspoň si to myslela. V ruce probíral černé kuličky růžence se stříbrným střapcem. Stranil se jí, jak to šlo, na letišti se rozloučil překotně a jejímu usměvavému pohledu se vyhnul až nápadně okatě.
Am nad tím mávla rukou- stejně se jí zas tak moc nelíbil. Telefon si nevyměnili a adresu ani tu e-mailovou, jakby smet…
A těšila se domů, dokonce i na redakci!

5. kapitola
Další dny a týdny žije v podivném vakuu. Nejdříve je rozhozená z časového posunu, nakupí se jí práce v redakci i vydavatelství je jaksi nedočkavé, aby odevzdala nový román. Nevybalené tašky vyčítavě zavazejí pod nohama a nakonec jsou nevybíravě zašoupnuty pod postel. Jsou důležitější věci!
V tom spěchu jen okrajem zaznamenává, že spánek se nějak nelepší, ba co víc, začíná mít noční můry. Budí se vystrašená, zpocená, s bušícím srdcem, ale samotný sen neumí uchopit. A je to samo sebou, vidět i na její práci. „Vzpamatuj se, pitomo jedna!“ nadává si, ale moc to nefunguje.
Když se znova, uprostřed noci, probudí, aniž by věděla proč- náhle jí utkví v hlavě nápad. Nápad na knihu. Ne o lásce. O něm…
Až potom tvrdě usne, poprvé po měsíci spí bezesným hlubokým a ozdravujícím spánkem. Vstane odpočatá, ale místo aby se s chutí nasnídala a, jako obvykle, spěchala do práce, nestane se tak.
Jídlo do sebe nahází ve spěchu, nevychutná si jako dřív aroma výborné arabiky z Kolumbie (Stella jí celou kilovku dovezla jako dárek z poslední dovolené), ani křehkost a sladkost croissantu z pekárničky dole na ulici. I na prodavače se neusmála, jako obvykle. Je jiná, odcizená, studeně odměřená a trochu mimo. Nádobí hází do dřezu, až se hrníček roztřískne a je jí to jedno…
Sedá si k počítači, zase s tím divným odcizeným výrazem v očích. Nejprve vyřídí, co potřebuje.
V redakci dává e-mailem a bez vysvětlení výpověď. Zavolá Stelle, aby si s ní domluvila donášku jídla z nedaleké restaurace. Namluví jí, že je nemocná, chytila nějaký virus, zřejmě dárek z Rumunska (při té lži se ušklíbne, jako by to nebylo až tak smyšlené…), a že ji samo sebou nechce nakazit. Telefony nezvedá, dveře neotvírá. (Ve schránce došlé pošty má desítky vzkazů od Tristana. Hnulo se v něm svědomí, a i když je hrůzou bez sebe, chce jí nějak pomoci.) Ani Stella se k ní neprobojuje. Papírové tašky nechává poníženě za dveřmi. I peníze jí Amanda podstrkuje škvírou a mlčky. Stella ji neobměkčí, ať se snaží, jak chce.
„ Neblázni Am, já se žádné nákazy nebojím. Jsem otužilá a netrpím na žádné virózy. Vždyť jsem v životě neměla rýmu! Fakticky!“ Nakonec, zbytečně čelící vytrvalému mrtvému tichu, to vzdá.
Když je všechno zařízeno a nehrozí, že by Amandu cokoliv rušilo, začíná psát svůj nový román, tak odlišný od předchozích. Tak jiný, tak nebezpečně jiný!
Kapitoly se na ni valí, křičí jí z mozku a tlačí se z hlavy s takovou vehemencí, že skoro nestíhá a prsty na klávesnici se kmitají, jako stižené nějakým nervovým záchvatem. Neřeší karpální tunel, protestující krční páteř, pálící oči ani hlad, žízeň nebo dlouhé nepohodlí na židli. Jede jako stroj, od rána do pozdní noci. Potom hluboký, vyčerpaný, čtyřhodinový spánek a ráno nanovo.
Stránky se vrší na úhlednou, vysokou hromadu: Am po sobě ani nekontroluje text. Jen píše. Jí málo, neřeší stále vyhublejší paže a kostnatější pozadí. Do zrcadla se nedívá, hygienu odbývá, na ženu až hanebně. Píše, jako by měla nějaký termín, který musí dodržet. Píše, jakoby nikdy neměla přestat…
Po několika týdnech, proměněná k nepoznání, zešedlá, vyhublá, vlasy v mastných, zacuchaných chumáčích, nemytá a s lehkým odérem, ve zmačkaném oblečení, vrávoravě vyráží z domu k nakladatelství. Sekretářka vystrašeně (a s patřičnou dávkou znechucení ve tváři s dokonalým mejkapem) přebírá objemný rukopis. Amanda na nic nečeká, nic nevysvětluje a spěšně, bez rozloučení, odchází.
Doma spí čtyřicet osm hodin v kuse.
6. kapitola
Prudce se posadí na lůžku. Chvíli je mimo, ten dlouhý spánek ji omámil tak, že musí přemýšlet, kde je. Na pár vteřin si myslí, že leží na hřbitově v Rumunsku. Ale potom se uklidní: „ Jsem doma, ve své vlastní posteli, proboha!“ Ale pocit jistoty a bezpečí mizí a ji zachvátí strach tak hluboký, že se skoro nemůže nadechnout. Tíží na hrudi, jako skála a vtláčí její vyděšenou tělesnou schránku (tu, která najednou ztrácí ochrannou funkci) hlouběji do matrace. Není v pokoji sama! V té tmě kolem ní je ještě hlubší, nehmotně hmotná čerň. A tehdy jí to dojde…Je tu on! Ten, koho vyvolala tím zběsilým, kulometným a pro ni skoro smrtelným, datlováním do klávesnice.
„Bože, co jsem to udělala!!!“ Napsala jej a tím přivedla na tento svět. Narodil se díky ní. Skoro jako její syn (panenské početí…cha, cha!). Ví, že zemře. Neoblomí jeho černou duši ani věčně ztichlé srdce. A přece neprchá, neschovává se pod přikrývku ani nesouká pod postel. Tak jak by to udělala hrdinka v hororovém filmu nebo napsal autor Noir literatury. Vždycky věděla, co způsobí, jen nedokázala zastavit tu šílenou touhu psát. Nebylo v její moci tomu zabránit, skončit, co už nelze. To, co ji ovládalo, co ji řídilo, si pro ni přišlo…
Am si lehá znova na záda, smířená s tím, co ji čeká. Ruce podél těla, dlaněmi nahoru, v odevzdaném gestu, jako na gotickém plátně: v jedné z nich svírá maličký křížek. I když dobře ví, že je to k ničemu. I na náhrobcích byly stříbrné litery…
„Mám zavřít oči?“ ptá se sebe sama v duchu. „Mám se schovat za pomyslnou bariéru jemné pokožky víček, jako do inkubátoru? Mám se modlit, i když to neumím a nevěřím? Mám si zacpat uši a pláčem jej oblomit? Mám předstírat, že mi to pomůže – neslyšet a nevidět!?“ Nakonec je nechá široce rozevřené. Ruce zůstávají, jako stvoly lilií, položené tamtéž. Vidí i cítí, jak je ta inkoustová čerň nad ní, u ní, na ní. Cítí, jak ji tíží, jak ji vtláčí hroznou silou do pelesti, že už to skoro více nejde. Jak ji ochromuje ledovým chladem a ona, beze stopy překvapení, rozeznává bělavý obláček páry, stoupající jí z úst.
Cítí, jak jí zkusmo, záměrně pomalu, olízne nahý krk nechutně zdrsnělým jazykem. A vzápětí se zakusují na to místo zvířecí tesáky. Srkání je nekonečné a bolí. Bolí to až do konečků prstů. Třese se, vibruje a má pocit, že se rozskočí. Rozpadne se na
tisíce kousíčků, a jeden každý z nich bude trpět tou bolestí až do konce věků! Tělem jí prostupuje chlad, její věčný přítel a souputník. Zaregistruje skoro apaticky, jak si nenasytně otvírá ostrými pařáty její hrudník jak piknikový košík, aby si vzal vybrané lahůdky. Slyší vlhký, páravý zvuk trhající se kůže, vnímá náhlé lepkavé mokro na odhaleném břiše a hamtavé hrabání uvnitř. A to může? To k tomu taky patří?! To jsem nevěd…
Amanda z posledních sil zavírá víčka a zpod nich se vykoulí jediná obrovská čistá slza, skoro jako by chtěla smýt tu spoustu krve všude kolem…
Podivně tichou a liduprázdnou ulicí pospíchá mužská silueta. Co chvíli zastavuje a v mobilu kontroluje navigaci. Rozhlíží se po mlčenlivých průčelích, která kryjí jedno druhé a nedávají v té tmě žádnou nápovědu. Hledá určitou adresu, dům a vchod. Potřebuje najít Amandu. Aby ji varoval a možná ZACHRÁNIL…?
Má všechno potřebné sebou. Zakázané svitky, posvěcené nejvyšším Patriarchou Theodorem, stejně tak i růženec a kříž, vyzvednuté z úkrytu v podlaze Brašovského kláštera. A také lahvičku s nejčistším stříbrem, tekutým díky tajné ingredienci, předávané generacemi rumunských kněží už od dob Vlada Napichovače.
Doufá (a ještě neví, jak dětinsky marně), že dorazí včas…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Apolenka 10.09.2015, 21:17:28 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Apolenka ze dne 10.09.2015, 20:05:19

   Oprava překlepu: našlo hodně čtenářů
 Apolenka 10.09.2015, 20:05:19 Odpovědět 
   V tomto textu s obraznými popisy oceňuji zejména obratný jazyk začínajícího pisálka (jak jsi sama na sebe prozradila)... měla jsem dojem, že mám tu čest se zkušeným písmákem. Máš vskutku dobře našlápnuto. S výrokem čuka v mnohém souhlasím... myslím, že jsi mu až tak úplně neporozuměla. Přeji ti, milá Tildo, aby si tvé texty našly hodně čtenářů.
 ze dne 11.09.2015, 8:51:23  
   Tilda: Děkuji, Apolenko. A ano, rozumím jeho argumentům. A ano, souhlasím ve všem. Přemýšlela jsem a najednou viděla všechny chyby, které on viděl okamžitě. Budu víc vnímavá a méně chytlavá. je to pro mě čest, když mě i tak pochválíte. Díky!!!!!
 čuk 10.09.2015, 8:27:37 Odpovědět 
   Přečetl jsem tuto povídku se zaujetím. Píšeš barevně, plasticky, s užitím detailů, že se dobře čte. Popisy jsou názorné, snadno si vše představuji. Na druhé straně je text příliš jednolitý, bez zastávky oddychu pro čtenáře. Možná, že by prospělo víc jednotlivé části odsadit, vložit oddychová místa, třeba s novými charakterizujícími detaily, hrdinku víc zlidšťujícími, aby byla osobností nejen v popisu, ale i emotivně se projevila (možná někde nebyl tak "líbezná" trochu v projevu drsná). Nějak mi uniklo, jak vypadala, pokud bylo psáno, tak méně působivě.
Vše je nazíráno hrdinčinýma očima (až na malé výjimky: ony tajemné hroby a změny v nich směrem k "nemrtvým", která se děje za jejími zády - tedy začínající hororové části. To se mi zdá dobře stylizováno)
Asi by nebylo od věci Amandu prohloubit, dát ji víc prostoru k vnitřní reflexi a sebereflexi, nějaký vnitřní monolog nebo kratičký charakteristický dialog. Taky se málo dovídáme o samotných hrdinčiných textech, malé citace by asi přidaly na věrohodnosti a opravdovosti.
Co zprvu vypadá jako americký sen vzestupu, daný houževnatým úsilím a sbíráním spisovatelských zkušeností, ten probíhá až příliš hladce, nekonfliktně, že ve čtenáři musí vzniknout dojem, že směřujeme ke kýči nebo vzniku zvlášť nadané osobnosti (tak trochu hrabalovského typu), která má ale hodně štěstí. Náhodně (jakými si skrytými tajemnými účinky) vzniká v hrdince posedlost i schopnost freneticky psát. Jako by na ni tím slitovným činem za hřbitovní zdí bylo cosi vneseno, co ji přenese do jiného světa, co ji ovládlo a nakonec si pro ni přišlo. Ta pointa je sice překvapivá, ale současně poněkud zklamávající. To jde tak snadno? Ale je naznačen, že jakýsi záchrance přichází, ale proč dětinsky marně? Příběh by mohl pokračovat dál, jsou připraveny konflikty a rozvoj děje. A ani nevíme, co v tom v posedlosti psaném románu je.)
Přechod do upírovské problematiky nebo jiné varianty nemrtvých se bere jako úradek tématice tohoto hororového typu. Sugestivnímu líčení cosi chybí, řešení zdá se být příliš konečné. Ovšem v některých čtenářích by mohl vzniknout dojem: nežertuj ani v dobrém v místech, kde to zavání tajemností. Nevěř tak zcela vnímané realitě.
Stálo by za to, jak prohloubit hororovitost příběhu, třeba dát víc boje a projevit Amandinu snahu po úniku. Popravdě řečeno: konec mě poněkud zklamal, byl poněkud zasignalizován a ač barevně a názorně hrůzně šit, byla ta nit poněkud konfekční.
Kontrastovat by neškodilo, zase superdetailem k dalšímu typu nepravděpodobnosti nebo přísadou humoru. Někdy bývá hrůza tichá, až zlověstně v podtextu humorná. Třeba se mi líbí kontrast piknikového koše a slzy v podobě perly.
Pokud bude příběh navazovat, a měl by, prosím, sděl mé skleróvitosti krátký párvětý nástin předchozího děje, do perexu nebo sdělením.
Přimlouvám se za pokračování.
Omluv mou malou znalost literatury tohoto typu i nemožnost příběhem se hlouběji zabývat (lze pouze v krátkém období ranní svěžesti).Mé názory ber jen jako nástřely k zamyšlení. Napíšu Nancy, aby přidala svůj koment.
 ze dne 10.09.2015, 22:06:58  
   čuk: Mám dojem, že jsi psala, že budeš dál publikovat. Snad se některý redaktor vrátí, já jsem tady téměř sám, a musím texty komentářů střílet dost od boku - jde spíš o podnět k zamyšlení než o odborné hodnocení.
 ze dne 10.09.2015, 13:41:21  
   Tilda: Ahoj, moc děkuji za hodnocení. možná si volím náměty, které se do povídkového rámce nevejdou, proto ten rychlý spád. Proto možná strohost a okleštěnost. Jsou to moje první pokusy a vydala jsem ze sebe, co jsem mohla a co jsem myslela, že k dynamičnosti příběhu stačí a pomůže. Myslím, že na světě je plno braku, který moje autorka plodila a že není potřeba ani ukázky ( její popisek, myslím, stačil.Navíc dost sebekritický) A co napsala závěrem? Upíra a tím jej zhmotnila. Ať už si, chudák čtenář domyslí, jak... Přece mu nebudu všechno servírovat, jak na stříbrném podnose... Je mi ctí, že se dožaduješ pokračování. zatím jsme o ničem takovém neuvažovala. Díky T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VII...
Lukaskon
Lucreziino srdc...
Petra Vávrová
Alice
kamarádka
obr
obr obr obr
obr

SMS k narozeninám
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr