obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915492 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39732 příspěvků, 5764 autorů a 391433 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Po bombě aneb proti proudu času (3) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Po bombě aneb proti proudu času
 autor Miroslav Murka publikováno: 29.08.2015, 20:47  
Třetí část příběhu. Jaké že pohromy čekají bezejmenného vypravěče? A nalezne snad vnitřní klid? Usadí se? Čtěte, chcete-li.

Jakákoliv podobnost je náhodná.
 

Sedmá kapitola

Táhnul jsem tedy s cirkusem.

V hlemýždím tempu jsme se ploužili po venkově. Nedávno jsem viděl prastarý obrázek jakéhosi předválečného cirkusu. Kupodivu se podobal tomu našemu, lišil se jen ve zvířectvu. My měli tažné osly namísto urostlých koní, vychrtlého kulhavce namísto medvěda a zakrslého koníka namísto honosného dromedára.

Strávil jsem v cirkuse několik let, téměř celé mládí. Je to hanba, ale pokorně přiznávám, že v průběhu svého života jsem se téměř nikdy neživil tvrdou prací. A snad to byla ta nejlepší příprava na mou současnou pozici. Nevím. A snad jsem k sobě až příliš přísný. A snad mám v povaze vše zlehčovat.

Mou hlavní úlohou bylo podkreslovat Incovo představení. Brnkal jsem na kytaru, vyprávěl příběhy o Incových zázracích. Přebíral jsem pozornost, když si Inca potřeboval tajně připravit další část vystoupení. Leckdy jsme bývali zlatým hřebem celého večera.

V mládí jsem býval velkým snílkem, v hlavě jsem zažíval různá dobrodružství, často jsem sníval i přes půl noci. A na noc jsem se celý den těšil.

Když dnes vzpomínám na svou vlastní minulost, připadá mi, že vzpomínám na jakýsi fádní příběh, jenž znám jen z doslechu. Píšu o sobě, mám však pocit, že píšu o komsi druhém. O komsi mladém a naivním a hloupém. Změnil jsem se. A bojím se, že v skrytu jsem zůstal stejný.

Stále věřím, že veškerou lidskou historii lze vyjádřit detailním popisem života jediného člověka.

A stále více si uvědomuji, že takový popis nelze uskutečnit. Na světě není dost papíru byť pro jedinou scénu.

A lidský jazyk není pro tento úkol vhodným nástrojem. Věcí, myšlenek a činů je nekonečně mnoho, kdežto jazyk má jen omezené množství písmen a slov.

A tak se vše zjednodušuje.

Zanedbávají se zdánlivě nepodstatné detaily, dochází ke zobecňování a časovým transpozicím. Nemá smysl, abych popisoval každé ze stovky představení, které jsem s cirkusem sehrál. A možná, že není nutno zaobírat se byť jediným představením. Nevím.

Několik let lze vtěsnat do jediné věty. Toulali jsme se po venkově, život to byl tvrdý, často však také veselý a rozmařilý.

K popisu lidského života by snad mělo stačit i toto krátké povzdechnutí: Byl to člověk. Výrok lze chápat tak či onak, jako povzdech i jako oslavu. Vše se skládá hned z několika protikladů. Tvrdím, že jsem se od mládí změnil, s dalším nádechem však uznávám, že jsem zůstal stejný. Není v tom rozpor, moji milí.

A tak jsme se toulali po venkově.

Konečně jsem měl možnost zblízka si prohlédnout živého kulhavce. Byl to ubožák, jenž si snad ani nic neuvědomoval. Přecházel ve svojí klícce, seděl, houpal hubenými údy nebo si bezděky pohrával s kouskem látky nebo dřívka. Každé ráno mu někdo dal kus žvance a mohlo to být téměř cokoliv. Ztvrdlá patka, trocha zeleniny, polévka. Byl to ubožák, dokázal ale přitáhnout mnoho zvědavců. Chovali jsme se k němu slušně a nemyslím si, že by strádal. Vyhříval se na sluníčku, šklebil se a nesrozumitelně si cosi pohuhlával.

"Inca, vážení přátelé," provolával jsem. "Muž tisíce schopností, muž tisíce talentů. Stařec, miláček bohů, filozof, věštec i jasnovidec. Muž žijící mimo náš čas. Muž žijící v místech, kde události minulé i příští splývají v tutéž hmotu. Vejděte a vizte neobyčejné jevy! Zázraky!" A hlupáci kulili zraky. Není to žádná ostuda napěchovat si kapsu na úkor hlupáka. A hlupákova kapsa by neměla být kryta zákonem či nařízením, neboť každý takový zákon by jen komplikoval život všem ostatním. Veškeré zákony, práva a povinnosti by se měly vejít na jediný list. Vše by mělo zůstat prosté a srozumitelné.

V průběhu prvních měsíců jsem obdivoval dvojici ladných artistek navlečených do upnutých trikotů. Jejich trénink jsem vydržel sledovat celé hodiny. O nic jsem se s nimi nepokusil. O panictví jsem přišel až s Annou; mladou vrhačkou nožů, která byla jen o dva roky starší než já. Zakrátko jsem se přestěhoval do jejího vozu, změna to byla k horšímu, neboť Annin vůz byl podstatně hůře zařízen než vůz Incův.

Anna se stala mou první ženou, měl bych jí tedy věnovat několik slov. Byla to dobře stavěná žena, urostlá a silná. Temperamentní a neústupná. Podobala se žule či skále. Často jsme se dohadovali o malichernostech. Mám dojem, že nikdy zcela nesdílela můj smysl pro humor, myslí se stále nacházela ve svém světě.

Její svět byl krásným místem k žití, zatímco můj vlastní svět byl plný útrap, strastí a zločinů z vášně. Její svět zmizel spolu s ní, kdežto můj zachmuřený svět bude existovat i po mojí smrti.

Anna byla malá, štíhlá, snědá a věčně rozesmátá. Hnědé vlasy si zaplétala do hustých copů, vcelku ráda se zdobila a upravovala. Uspokojovala ji samota a klid. Miloval jsem ji jinak než Maryku. Maryce jsem se oddal, kdežto Annu jsem si zamiloval téměř z vypočítavosti. Byla to však láska. V našem vztahu bylo cosi rutinního. A přesto jsme prožili mnoho krásných chvil.

Počali jsme potomka, dítě však nestihlo přijít na svět. Stalo se cosi nečekaného, o čem se rozepíšu později.

Věřím, že život je souvislou mozaikou nahodilostí, přičemž nikdo nemůže předvídat svůj další dílek. A nikdo nemůže vědět, kde mozaika končí. Člověk může ledatak sedět na zadku, ohlížet se a kochat se výsledkem svýho dřepění.

A mám za to, že veselí lidé umírají dřív než ti druzí. A kdo že jsou to vlastně ti druzí? Zachmuření lidé? Realisté? Mrzouti? Zkrátka lidé neveselí. Ve smrti veselého člověka se skrývá cosi tragického a krutého. Ve smrti člověka neveselého je ukryta tichá důstojnost a pokora. Neveselí lidé umírají staří a sešlí, život z nich odchází ve slavnostním tichu. Veselý člověk odchází na onen svět hurónsky a burácivě podoben dřevěnému sudu, jenž se valí po točitých schodech.

Nesmysl.

Smrt je smrt. Kéž bych tak umíral sám a s úsměvem na rtech. Budu sedět v křesle, číst si nebo popíjet víno. A z ničeho mi klesne ruka, srdce mi ustrne a ještě naposled vdechnu doušek jarního vánku. To by vám bylo hezký.

Bylo mi jednadvacet. U cirkusu jsem byl pátým rokem a druhým rokem jsem žil s Annou. Náš život byl docela prostý a v jistém smyslu i usedlý. Jistě - nežili jsme na jednom místě jako sedláci, ale ani jsme se nazdařbůh necourali sem a tam jako banda věčně opilých muzikantů. Jakub měl vcelku jasno, kudy se ubírat, abychom se uživili. Věděl, kde leží která vesnice, jaká kde byla úroda a kudy projíždí konkurence.

Málokdo již chodil po pustině sám. A také obecenstvo si zvyklo na složitější vystoupení, která kombinovala hudbu, fórky, artistická čísla a kdeco dalšího. Vyprávěli jsme novinky z okolí: kdo sklidil kolik brambor a komu se kde narodilo děcko. Přidávali se k nám potulní felčaři i nejrůznější podivíni. Žilo se nám vcelku spokojeně.

V té době již vznikala nová města. Jistě - v porovnání s těmi předválečnými to stále byly jen drobné usedlosti, přesto to byl pokrok. V jednom takovém nově postaveném městečku jsem poprvé slyšel rádio. Místní zbohatlík, u něhož jsme toho dne obědvali, nám přístroj pyšně předváděl. Poskakoval kolem té bedýnky, pracně ji šteloval a ladil. Podařilo se mu zachytit náznak jakéhosi vysílání, vše ale zanikalo v bílém šumu.

"Někde tam někdo vysílá," zvolal zbohatlík a kamsi mávnul rukou. "Někdy k večeru je signál čistší, záleží na počasí," vysvětloval. "Může to bejt sto kilometrů daleko, ale někde to bejt musí. Funkční rozhlas. Anténa, dráty, vysílač a všecko!"

Zdálo se, že se příroda uzdravuje. Půda byla rok od roku úrodnější. A lidé už jaksi nepůsobili tolik nuzně, lépe se oblékali i jedli. Vylepšili si svá stavení. Typickém příbytkem té doby se stala malá dřevěná chaloupka s drobnými okénky a zápražím. Ze střechy často vedl plechový komín. A z komínů se v zimě valily úzké proužky kouře.

Některé vesnice působily vskutku kouzelně!

Mnoho zvířecích druhů pomřelo, člověk se však snadno vzchopil! A ne nadarmo je člověk pánem tvorstva, neboť člověk je tvorem tuze přizpůsobivým. A v závěsu za člověkem cupitá smečka krys. Krysy se pro farmáře staly tím největším problémem. Celé hordy hlodavců se vyřítily z ruin předválečných měst. A lidé opět předvedli svou důmyslnost: kolem svých políček rozestavili celé barikády nejrůznějších pastí a pastiček. Boj to byl nekonečný, neboť krysy se vždy dříve či později prokousaly přes každou překážku. Stovka krys pochcípala, sto první hlodavec však dokázal přelézt přes neživá těla svých bratří. Boj to byl únavný a jsem nekonečně rád, že jsem se této válce vyhnul.

Druhým rokem jsem žil s Annou. Byla to šťastná doba. Jistě - netrpěl jsem tehdy mohutnými návaly radosti, byla to však doba tiché spokojenosti. Anna byla ve třetím měsíci.

A ze dne na den přestalo svítit slunce! Jaká hrůza!

Zemi postihla další katastrofa. A s dalším nádechem tvrdím, že největší katastrofa se stala ve chvíli, kdy na svět přišel první člověk. A možná že v momentu, kdy vzala opice kámen a začala s ním tlouct do spadlého kokosového ořechu. A možná že v momentu, kdy se život rozšířil z moře na souš. Život je slovo stejně mnohovrstvé jako člověk. A ačkoliv vcelku pohrdám náboženstvím a záležitostmi ducha, přece jen věřím v život.

A jak bych také mohl nevěřit, když jsem sám naživu?


Osmá kapitola

Odkudsi se zvedla mračna šedavého popela a zakryla oblohu.

Snad to byl popílek přímo z pustiny. Přestalo svítit slunce. Ba co víc! Nedalo se vyjít ven. Následující dvě léta se mi nebudou popisovat snadno, a to ze dvou důvodů: Jednak to byla léta hubená, Anna zemřela krátce před porodem a i většina ostatních cirkusáků pochcípala hlady. A jednak se během těch dvou let ani nic moc nestalo. Život se zkrátka zastavil. Snad aby se krátce zamyslel.

Lidé se snažili přežít ze zásob a když dopili a dojedli, obalovali se do hader a vycházeli ven. Tyto mumie pak vrávoraly v oblacích prachu a s trochou štěstí se jim podařilo najít vedlejší lidskou skrýš.

Obchodovat se dalo s kdečím, nově ražené mince a cetky však opět ztratily cenu. Jakýsi podnikavý chlapík, jenž býval farmářem a před bombou státním úředníkem, si rozjel výnosný obchod s krysím masem. Nelze mu to zazlívat, doba byla zlá a díky jeho masu přežilo mnoho rodin. V průběhu dvou let pohádkově zbohatnul, lidé na něho však hleděli všelijak. Později ho kdosi utloukl kusem kolejnice.

Byla to katastrofa. Důvody toho nešťastného úkazu mi ani nyní nejsou známy, kdosi mi však pověděl, že k podobné události již před stovkami let došlo. A někdo snad i tuší, co zapříčinilo hustá vířící oblaka prachu. A jako vždy: důvody jsou spíše nepodstatné. Tak jako tak bychom se neuměli připravit. A snad je to i lepší žít v nevědomosti.

Kdesi na druhém konci světa se mohla vzedmout obří přílivová vlna z moře, která rozvířila popel a prach do atmosféry. Mohla se probudit sopka a svou činností vytvořit prašné tornádo. Vše mohlo způsobit zemětřesení anebo se mohlo jednat o jakýsi zpětný ráz výbuchu bomby.

Proč nesvítí slunce? Budeme mít zítra co jíst a co pít? O ničem jiném se mezi lidmi nemluvilo. Vše se točilo kolem jídla, vody a tepla. A těsnění.

Mnoho lidí se ve svých domovech udávilo navátým prachem. Většina přeživších se vzdala svých domovů a zavrtala se hluboko pod zem. I já s Annou a zbytkem cirkusáků jsme vyhledali úkryt pod zemí, přesto nás přežila jen hrstka. Já, Inca, mladší ze dvou artistek, šašek a kupodivu také kulhavec, jehož jsme pár chvil po začátku katastrofy pustili na svobodu, neboť jsme viděli, jak jeden z našich oslů padnul mrtev k zemi.

Prach nás zastihl kdesi na cestě mezi dvěma vesnicemi. Předpokládali jsme, že kulhavec bude poplašeně pobíhat po okolí a během několika momentů se udusí štípavým prachem stejně jako osel. Ale kdepak on! A vlastně jen díky jemu jsme se všichni neudávili přímo na té cestě.

Kulhavec vyběhnul ven, jednou rukou si zakrýval ústa a druhou hmatal kolem sebe. Sledovali jsme ho, jak utíká k jakési drobné skále. Kulhavec hopkal mezi kameny a mrštně kamsi zalezl. Našel uzoučký průchod do malé podzemní štoly. Byl to zázrak. V té štole jsme měli strávit dva roky života. Kulhavec žil s námi; či spíše poblíž. Nejedl z našich zásob. Bál se nás. Přespával těsně u východu z podzemí a vlastně jsme ho ani moc nevídali. Bylo to zvíře. Nemám představu, jak se mu podařilo neumřít hlady. Snad požíral brouky a myši.

Po dvou dnech jsme si museli chtě nechtě přiznat, že hustá mračna prachu nezmizí jen tak. Pár z nás se vypravilo k našim opuštěným vozům pro zásoby. A o další den později jsme se vydali znovu - tentokrát však vyzbrojeni dlouhými noži, abychom ořezali těla padlých zvířat o nejlepší kusy masa.

Měli jsme štěstí, protože podzemní štola se dále větvila a některé její části klesaly hluboko pod zem, kde vyvěral pramen podzemní vody. Některá z našich žen u pramenu stále seděla a nabírala vodu do nádob. Zásobeni jsme byli vcelku slušně. Předpokládali jsme, že nejpozději během několika týdnů prach sedne.

Byl to ale jen další z našich omylů.

Po několika týdnech nám došly zásoby jídla. Začali jsme podnikat krátké cesty do jedné či druhé blízké vesnice. Obchodovali jsme, s čím se dalo: s vodou, cetkami, dřevem na podpal i s nejrůznějšími věcmi, které jsme nasbírali po okolí.

Většinu času jsme však byli zalezlí pod zemí, kde jsme alespoň schraňovali vodu do láhví.
V nejhlubších chodbičkách se nám podařilo vypěstovat hned několik druhů jedlých hub. Čas od času se obloha krátce vyjasnila. V těchto vzácných okamžicích jsme vybíhali ven, hřáli se na slunci a sbírali nejrůznější haraburdí.

Nic jiného se během těch dvou let nestalo.

Jako první zemřel náš principál Jakub. Nejčastěji vycházel ven a myslím si, že se příliš nadýchal prachu. Onemocněl. Zemřel. Jeho tělo jsme jednoduše vynesli ven. Anna onemocněla krátce po něm. Zemřela rovněž. Zdálo se, že nás všechny čeká stejný osud.

Vynášeli jsme další a další těla.

Za rok a půl jsme zůstali čtyři. A kulhavec u vchodu coby hlídací pes. Ani po roce a půl společného soužití jsme se neobtěžovali dát mu jméno. Já, šašek, Inca a krásná artistka. Byla nám po vůli všem třem. A byla tou poslední radostí, která nám mužům zůstala.

A jaká radost zůstala jí? Nevím.

Bohové! Po dvaceti měsících se začalo podnebí zlepšovat. Po dalších dvou či třech měsících prach zcela sednul.

Rozešli jsme se ve dvojicích. Já a Inca, šašek a artistka. Ti dva zůstali spolu, rozhodli se připojit k ostatním přeživším z okolních vesnic.

Já ani Inca jsme se nehodlali vzdát toulavého života. Byla to od nás bláhovost? Snad. Putovali jsme asi půl roku, Inca poté onemocněl a zůstal trčet v hospůdce, v níž jsme právě nocovali. Pokračoval jsem sám. Za pár týdnů jsem se do hospůdky vrátil, ale Inca se mezitím uzdravil a kamsi se vydal na vlastní pěst. Z mého života se ale neměl vytratit natrvalo. Měl jsem se s ním znovu potkat a dojít s ním do města jménem Illyum. A dlouho po Incově smrti jsem se měl stát ve městě vládcem. A později jsem měl sebe i své následovníky prohlásit za pouhé správce.

Začněme však od začátku.

Neměli jsme nic. Sebrali jsme se a vydali se k nejbližší osadě. Ocitli jsme se na jakémsi shromáždění, kde se sešli přeživší z celého okolí. Shromáždění bylo tvořeno asi padesátkou vyhublých mužů a žen.

"Povede se nám líp, když budeme hospodařit společně," řekl muž v kostkované košili. Nikdo nic nenamítal. "Usadíme se zde, místní půda nás uživí všechny."
"Proč zrovna tady?" křiknul čahoun z davu. "U nás je půdy stejně jako tady. A možná i víc."
"Měli bychom hlasovat."
"Nač hlasovat, pravdu mám já!"
"Půdy je tu dost, vesnice ale leží v otevřený rovině. Těžko se tu budem bránit."
"A před kým se chceš bránit? V okolí není nikdo kromě nás."
"Bude tu horko. Horko jak před dvaceti lety."
"Nesmysl, tohle už je jiný."
"Bude se střílet."

Takhle se tam donekonečna handrkovali. Nebralo to konce. Chvilku jsme je pozorovali a poté jsme pokračovali v cestě.

Prvních pár týdnů jsme jen tak prochodili. Později jsme si chtěli vydělávat stejně jako před léty, a to povídačkami, hraním a zpěvem. Nic jiného jsme nesvedli. Myslelo nám to - jistě - ale tehdy se nedalo uživit čistě jen hlavou. Snad třeba obchodník - ten musí zvládat kupecké počty. To však nebyla pozice, o kterou bychom stáli. A já byl již pevně rozhodnut pro bardskou dráhu.

Dva roky v díře jen znásobily mé chtění prochodit svět. Stát se potulným pěvcem a vypravěčem a hochštaplerem a bonvivánem. V bohatých časech se producírovat, utrácet po hospodách a hernách. A hubené časy tiše snášet, vyhýbat se jim však jak čert kříži.

Přiznávám, že myšlenky na hospody a herny byly v té chvíli krajně pošetilé.


Devátá kapitola

Pustina se změnila. Zprvu ještě více zpustla. Brodili jsme se v závějích suchého prachu. Barva naší kůže zcela zšedla. Vše bylo pokryto vrstvou jemného prášku.

Krajina se zdála býti nekonečnou.

Z odporné roviny nic nevyčnívalo, nikde nic nerazilo, nikde nic nedráždilo oči, snad jen ona ubíjející nekonečnost.

Každá hornina byla uhlazena vytrvalým vlivem drobných prachových částeček.

Každá proláklina a každý ďolík byl plný prachu. Stávalo se, že mě nebo Incovi zapadla noha až po koleno či do půli stehna. Pustina se proměnila v poušť světle šedavého odstínu.

Zdálo se ale, že dvouletý odpočinek přírodě prospěl přímo božsky. Spustil se několikadenní liják, během něhož se odevšud vylouply sytě zelené listy a stonky.

Stalo se, že v pustině narostla tráva. Což jaká pustina? Kráčeli jsme po nekonečných lukách. Ocitli jsem se v ráji. Zouvali jsme si smradlavé škrpály a kráčeli bosi. Zezhora pražilo slunce a zezdola nás chladila tráva. A tráva to byla cizokrajná, přivátá snad až z druhého konce světa.

A místy již rašily první keře a drobné ovocné stromky. Kéž by tak každý z vás mohl ochutnat tu nádheru na vlastní oči! A nejenom oči! Nepřecházel přece jenom zrak. Ale i čich, hmat a chuť. Ba dokonce i sluch si odpočal od ohlušujícího ticha otevřené pustiny.

Odevšud se ozývalo ohlušující šumění trávy, jak se do ní opíral vlahý větřík.

Na vlastní oči jsem byl svědkem znovustvoření světa. Mnoho lidí tehdy nalezlo či znovunalezlo boha, já však ne. Bylo to síla života.

Ve třiadvaceti letech jsem se znovu narodil. Nyní je mi líto, že se té chvíle nedožila Anna. A je mi také líto, že tehdy jsem na svou první ženu vůbec nepomyslel.

Byl jsem šťastný a spolu se mnou se radoval celý svět. Byla to rajská doba.

Stalo se, co muselo. Řady lidí prořídly, lidská osídlení se přemístila a krajina se tak jako tak změnila k nepoznání. S Incou jsme se v té nádheře dočista ztratili.

Přežívali jsme na borůvkách a divokých jahodách. Do skutečného ráje scházelo jediné: zvířata. V novém světě nebylo příliš živých tvorů. Mnoho druhů zahubila bomba a mnoho jich pak pomřelo hlady a mnoho jich pak pošlo během dvou let temna.

A přece se jich pár našlo! Párkrát jsme zaslechli dusot několika divokých koní. Mohlo se jednat o zběhlé tažné koníky, které po dvě léta kdosi bedlivě střežil. Vím já?

Život si opět našel cestu. Po obloze přeletěl pták. V noci nás vzbudilo hejno much. Jakýsi brouk se mi zavrtal žihadlem do paže. Nedokázal jsem ho zabít a tak jsem jen hleděl, jak mi saje krev. Po chvíli se nasytil a odletěl.

Inca přísahal, že v noci zaslechnul dupání krtka. A druhého dne zahlédnul i jeho stín.

Jednoho dne jsme dorazili k jakýmsi předválečným ruinám. Již tehdy to pro nás byl památník ze starobylých dob.

Ze zeleně se tyčily betonové kvádry pokryté vrstvou mechu. Bázlivě jsme si ono místo prohlíželi. Zaslechli jsme šramot a klátivé kulhavčí kroky. Bylo to k neuvěření, že i oni stále žili. A co víc: v jednom místě stále udržovali v chodu malou rozhlasovou stanici. Antény a elektroniku pohánělo slunce a kulhavce jakási churavá setrvačnost. Snad ani nevěděli, co že to činí. Měnili vadné obvody, čistili střešní panely a pouštěli staré předválečné songy. O rádiu však až později. Širokým obloukem jsme se ruinám vyhnuli.

Bloudili jsme. Chyběly stromy a chyběla také zvířata. Krajina to však byla nádherná, živá. A bylo zřejmé, že je to jen otázka času, kdy vzrostou husté lesy a kdy tyto lesy zaplní divá zvěř a kdy tato zvěř naplní hladová břicha nás lidí. Pustinu měla nahradit divočina.

Byly jsme svědky čehosi ojedinělého a neskonale krásného. Žili jsme na počátku nového věku. Je nutno říct, že k popisované změně nedošlo zcela všude. Na svých cestách jsem i poté viděl poušť a prázdná údolí a chudé kraje. A je to tak správně. Rozmanitost je přírodě vlastní. Rozmanitost je život a rozmanitost je stabilita.

Po několika týdnech bloudění jsme nalezli malou lidskou usedlost a již na první pohled to byla idylka. Ženy sbíraly luční plody, několik mužů zakládalo políčka a zbytek se potil při výstavbě zbrusu nových chatrčí. Jistě - muselo se mohutně improvizovat. Chyběly nástroje, dřevo i materiál. Z lidí však sálala dobrá nálada a bylo vidět, že práce jim jde dobře od ruky. Jak by také ne, když kolem nich vše jen rostlo a kvetlo. S radostí by nás přijali mezi sebe a pokud by byla Anna naživu, jistě bychom se tam i usadili.

S těmi milými lidmi jsme nakonec jen pojedli a poté pokračovali v cestě. Pomohli nám v orientaci, o dalších přeživších toho ale sami moc nevěděli. Pověděli nám aspoň, kde stála kdejaká vesnička před dvěma léty. Zamířili jsme k té nejbližší. Cestou jsme tak jako tak ztratili směr, protože v záplavě exotických květů a hustých křovin se nešlo vyznat.

Nemohu dost dobře popsat změnu, která se tehdy udála. Změna to nebyla jen v místní fauně, ta nejzásadnější změna se udála v myslích přeživších obyvatel. V průběhu předcházejících dvaceti let kdekdo vzpomínal na minulost. Moderní města, ruch dopravy, semafory, dálnice, televize a všudepřítomná reklama.

Lidé si ještě vyprávěli o svých minulých zaměstnáních, hádali se kvůli minulosti, přeli se o kdejaké volby či sportovní turnaj. Mnoho lidí se živilo handlováním se starožitnostmi. Mnoho lidí stále věřilo v návrat starých dobrých časů.

Po dvou letech temna nastala změna. Na dobu před bombou pak již nikdo nevzpomínal, začalo se žít v přítomnosti. Ba co víc! Začalo se hledět do budoucnosti! Čas se sice vrátil o mnoho století nazpět, začal však plynout v obvyklém směru.

Úrodná půda byla téměř v každé nížině, lidé se stěhovali do lepších míst, zakládali rozlehlejší osady, slučovali se do organizovanějších celků. Vznikalo cosi nového a krásného.

Zánik někdejší společnosti měl však i svá úskalí. Jak jsem již dříve napsal a jak budu psát i nadále: prostí lidé začali být pověrčiví až hanba. Začali věřit v nejrůznější podivnosti. Jednou jsem kupříkladu zavítal do jakési podivné osady, v které vše určovala náhoda.

Každé rozhodnutí se činilo hodem té či oné kostky. Jakýsi samozvaný šaman toho místa měl celou sadu dřevěných kostek, osmistěnných i dvanáctistěnných. A tamější lidé usoudili, že i volba vhodné kostky pro ten či onen konkrétní případ je závažným rozhodnutím, jenž je nutno řešit dalším hodem kostky. A brzy měl každý místní sedlák svou vlastní kostičku, která mu dokázala ulehčit život. Lidé si házeli při každé maličkosti, téměř vždy dávali přednost náhodě před vlastní úvahou.

Hodem se řešilo vše.

Bylo však třeba správně zformulovat spor, naroubovat skutečnou situaci na hod neposedné kostky. A chytrák téměř vždy přebil hlupákův hod. A tak společnost jakýmsi zvláštním způsobem fungovala, neboť hlupáci měli ve výsledku méně práv než ti druzí. Na tom místě jsem pobyl několik neděl, obral jsem několik farmářů a mnohokrát jsem se i já nechal obrat. Ve výsledku jsem odcházel s tím, s čím jsem dříve přišel.

Věřím, že lidský život je sbírkou náhodných situací. Člověk by však měl činit svá vlastní rozhodnutí.

Zánik někdejší společnosti měl i svá úskalí. Málokdo z mladých uměl číst a psát. A málokdo uměl léčit nemoci jinak než čajem a klidem na lůžku. Obklady z bylinek, masti a studené zábaly: to byla medicína. Málokdo uměl léčit bolavé zuby jinak než kleštěmi. Stávalo se, že celé osady vymíraly na nejrůznější nakažlivé nemoci. Nákaza bujela nejvíce tam, kde byla špína a vlhko.

Po několika letech byly v každém malém městě vystavěny veřejné lázně. Činilo se vše pro to, aby byli lidé zdraví a silní. Měl jsem tu smůlu, že jsem pobýval v městečku Tarnšted, právě když v něm vypukla nákaza. A lidé mluví o každé smrtelné nakažlivé nemoci jako o moru, takže i toto byl mor. Postižené ulice byly uzavřeny do karantény, pomřelo snad jen padesát lidí, vše se tedy vyřešilo velmi dobře. Cestoval jsem poté s karavanou obchodníků do vedlejšího města, byli jsme však nuceni tahat sebou vztyčený prapor s umrlčí lebkou - symbolem moru. Lidé před námi utíkali, nemluvili s námi, natož aby nám kdo dal najíst či napít, jen jakési děcko nám z dálky hodilo bochník chleba a jistě za to doma obdrželo pár facek.

Po deseti dnech jsme již mohli prapor sundat, lidé s námi však i tak jednali obezřetně. A kdo by se jim divil? Mor by nás mohl vybít všechny.

Při vzpomínce na město Tarnšted jsem si nyní uvědomil toto: před dobou temna se lišila také jména lidských usedlostí. Tato stará jména stále vycházela z předválečných slov. Nebývalo to pochopitelně pravidlem, Tůňka byla zkrátka Tůňka a Tůňkou by asi bývala vždy. Často se však stávalo kupříkladu to, že se kdosi sehnul a z rozvalin sebral kus popsaného plechu. A plech poté natloukl na kůl anebo přímo na svou chatrč.

Nová místa tak byla pojmenována jmény předválečných ulic či výrobců bot. Toto se již po dvou letech temna nedělo, zbrusu nová jména vznikala promyšleněji, mohlo se jednat o přesmyčku jmen zakladatelů a podobně. A vpravdě netuším, jak vzniklo jméno města Illyum, v němž jsem nyní správcem. Mám však za to, že tentýž člověk, jenž dal městu jméno, dal jméno i mé předchůdkyni, vládkyni jménem Llyr. Nu což. Jméno je jen jméno, není-liž pravda?

Po několika dnech bloudění jsme s Incou přece jen narazili na pár živých bytostí. Ti lidé jaksi nedovedli pochopit, že je venku bezpečno, že není třeba skrývat se v díře. Chodili ven, zasadili si do hlíny i trochu zeleniny a brambor. Přespávali ale kdesi pod zemí a od svých skrýší se nevzdalovali. Nevěřili, že je všemu konec. Snad dočista zešíleli. A snad si jako jediní zachovali špetku rozumu. Nevím.

A tak jsme bloudili dál. Chůze neznámou krajinou vyplnila podstatnou část mého života. A každá krajina měla svůj půvab, ať již to byla krajina apokalyptická nebo rajská.

Za dalších pár dnů jsme našli větší lidskou osadu. Hned několik rodin se dohodlo a usadilo se na jednom místě. Všichni pracovali na týchž polích a všichni z téhož i jedli. Je to překrásný model lidské společnosti, jenž však lze s úspěchem provozovat jen v tuze drobných lidských skupinkách. Rozhodli jsme se, že se na pár týdnů usadíme. Na kraji osady jsme si ztloukli boudu na přespání. Pracovali jsme s ostatními, neboť lidé vám za hraní na kytaru a vyprávění příběhů přestávají platit, stanete-li se jejich sousedy. Pojídali jsme poslední zásoby, volně rostlé ovoce a lesní plody, před očima nám však rostla naše vlastní úroda. Vesnička získala jméno Halenka a žili jsme v ní až do chvíle, kdy se nám sesypala naše chatrná bouda. Po dvou měsících jsme tedy pokračovali v cestě.

Odešli jsme z Halenky a dál putovali, kam nás nohy nesly. A nemá snad ani smysl snažit se rozpomenout na pořadí jednotlivých epizod, které se nám cestou přihodily. Zkrátka jsme se potloukali krajem, navštívili jsme hned několik vesnic a živili se všelijak, nehladověli jsme, ani jinak netrpěli. Inca mi stále dlouze vyprávěl, byl to tuze sečtělý člověk, alespoň tehdy mi tak přišel. A dnes? Bůh suď. Snad by to pro mě byl jen další mudrlant z lidu, jenž zná pár starých knížek.

A rozložení nových lidských obydlí se jaksi ustálilo. A mezi vesnicemi se již nacházely vyšlapané brázdy, po nichž putovali obchodníci, námezdní rolníci i já: pěvec či hráč, chcete-li. Již jen výjimečně jsem se prohlašoval za věštce či mudrce, stále jsem si však bohatě vymýšlel, a i tu nejfádnější historku jsem dokázal řádně nafouknout. Proč to nepřiznat... pořád jsem byl mluvka.

Lidé se tmelili do větších vesnic a již nebylo třeba, aby každý dřel na poli. Oživovala se stará řemesla. Špinavá náměstíčka byla plná života a vzruchu. Hokynáři zde šmelili se zbožím, potulní blázni provolávali svá moudra a bylinkáři vše provoněli éterickým odérem.

Kdesi se shlukla tlupa banditů přepadávající obchodníky mezi vesnicemi. Kolem dřevěných chatrčí vyrostly dřevěné palisády a strážní věže. Ulicemi se začali procházet muži s kopím. A tyto stráže střežili klid prostých obyvatel a vše jen kvetlo a rozvíjelo se. Typickým obydlím prostého obyvatele se stal robustní dřevěný dům s doškovou střechou.

A stalo se to, o čem jsem se zmínil již dříve: Inca onemocněl. Nocovali jsme právě v jakési hospůdce na kraji vesnice. A v dlouhé diskuzi mi Inca sdělil, že by si rád odpočinul a nabral sílu a já že bych měl pokračovat sám. A tak se také stalo. Nemoc to jistě nebyla vážná, neboť když jsem se za krátký čas pro Incu vrátil, byl již pryč.

Následujících pár let jsem prochodil kus světa. Zpíval jsem svoje písničky a nechával si za to naložit trochu jídla. A vždycky se našel někdo, kdo mi přihodil i pár mincí. Svůj repertoár jsem nijak zvlášť neměnil, ani to nebylo třeba. Lidé byli rádi, že si mohou na cosi zatancovat. Hrával jsem s důrazem na rytmus a když jsem viděl, že nějakej sled tónů na publikum funguje, opakoval jsem ho až do zblbnutí. A lidé křepčili, tleskali, vískali do rytmu a já vyřvával prosté verše. Mnohokrát jsem si dlouhým hraním zle rozedral konečky prstů, poté jsem o kytaru už jenom bubnoval dlaní.

Přišla zima. A abych se nemusel trmácet v nánosech sněhu, tak jsem několik měsíců přečkal ve vesnici jménem Vráž. Ve dne jsem nádeničil a po nocích jsem pak hrával v jedné ze dvou hospod. A v jedné té hospodě jsem se zapletl s dcerou hostinského. Bylo to šestnáctileté okaté děvčátko.

"Na jaře odejdu s tebou," šeptala mi. Scházeli jsme se leckde, nejčastěji však na seníku za hospodou. "Bude to bezvadný, uvidíš. Budu ti prát, toulat se s tebou. A možná se taky naučím hrát. Mohli bychom hrávat spolu. Miluji tě." Odkýval jsem tomu střívku kdeco. Byla drobná, na svůj věk však dobře stavěná. Ráda poslouchala moje historky. Ke konci zimy jsem se sbalil a v tichosti odešel. Jistě to pro ni byla rána. A snad tušila, že jednoho dne zmizím napořád.

Mou další milenkou se stala manželka kováře z Louchova. Seznámili jsme se, když jsem hrál na jakési tancovačce. Po mém vystoupení jsme spolu vypili trochu pálenky a pak si mne odvedla do jakési tmavé místnosti. Spěšně jsme se pomilovali. Následujícího rána mne probrala kovářova pěst bušící na dveře mého pokojíku. Naházel jsem si věci do batohu a oknem opustil ubytovnu. A Louchovu jsem se pak vyhýbal jak čert kříži.

Odmala jsem byl zbabělcem. Nehrnul jsem do žádného sporu, uměl jsem však překonat svůj strach. A kolikrát jsem i sám vyvolal hádku, jen abych si dokázal, že jsem taky chlap. Kolikrát jsem se porval se silnějším a díky své malé mrštné postavě a divoké surovosti jsem i zvítězil.

Odmala jsem býval neřádem.


 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 29.08.2015, 20:45:57 Odpovědět 
   Text se dobře čte, sice občas se mi zdá být něco zmatené a opakující se, reálný čas se mísí s reminiscencemi a retrospektivami. Přimíchaná filozofie a snaha pochopit jsou sympatické, někdy neodpovídají konkretní situaci a profilu hrdiny (je chytřejší a moudřejší, než by odpovídalo jeho původu a zkušenosti). Ovšem vysvětlit proč se cosi děje jak se děje, je těžké, pokud to lze při vhledu do budoucnosti vůbec předvídat. Nejzajímavější jsou některé plastické obrazy a epizody. Naopak je tomu, když se děj vezme příliš hopem a s popisným zevšeobecňováním. V každém případě je text zajímavý a k zamyšlení.
Hrubka: vískat ve smyslu radostně pokřikovat.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Žádná těžká prá...
Pinocchio
PSANEC PAUL „KO...
Danny Jé
8. kapitola
Lamprey
obr
obr obr obr
obr

TERMINÁLY
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr