obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915205 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388991 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Portrét hraběnky R. - konec ::

 autor Doll publikováno: 01.09.2015, 18:57  
Konec povídky ve stylu gotického románu z 19 století.
 

Hraběnka R. si snad ani nemohla vybrat lepší místo k umírání. Nyní mne však napadá zcela jiný důvod, proč ji její drahý choť dal odvést právě sem. Chtěl se vyhnout nepohodlným svědkům a všetečným otázkám, které by musely nad jejím náhlým skonem nutně dříve či později vyvstat!?
Zdálo se mi, že zde vládnou zlé síly, které si libují v lidských obětech. Existuje ale samozřejmě mnohem prozaičtější vysvětlení: ve skutečnosti hrabě R. zavraždil všechny ty ubohé duše různými způsoby, které se zrodily v jeho choré mysli. Neříkal snad, že miluje umění!?
A s obdobnou fantaskní představivostí, jakou mívají všichni duševně narušení, se nechal inspirovat jejich posledními okamžiky při malování svých děsivých obrazů. Zvěčnil na nich své podivné zločiny, aby se mohl kdykoli ukájet pohledem na to, co spáchal!? Jak zvrácené!
Samozřejmě byste mohli namítnout, že hrabě R. měl až příliš dobré alibi. Neexistovaly proti němu žádné důkazy, aby mohl být obviněn. Pouhá nepodložená tvrzení by neobstála před žádným soudem, to mi můžete věřit.
Nicméně, jak byste objasnili prostou skutečnost, že po celá léta okolo něj postupně umírali jeho blízcí? Co se stalo se všemi lidmi, které druzí pohřešovali a jejich vystydlé stopy vždy skončily u šíleného hraběte?
Jak vysvětlit, že jsou určité osoby, které zemřely za neobjasněných okolností a jejich poslední chvíle byly zachyceny na surreálních plátnech, žárlivě ukrytých v zámecké galerii? A to v mnoha naprosto šílených verzích násilné smrti, na každém díle jiná a snad ještě tisíckrát krutější, než jaká byla zobrazena na tom předchozím...
Ale to jsou všechno jen samé domněnky!
Pamatuji si, že když jsem s otcem odjížděli po horské silnici, zuřila kolem nás sněhová bouře. Přišlo mi však, jako kdyby tam ten ubohý muž zanechal kus sebe sama. Věděl snad něco o hraběti R. a jeho bizarních zločinech? Bál se promluvit!?
Jediným důkazem by se mohl stát velký portrét, který snad až dodnes visí ve vstupní hale pobořeného hradu a padá na něj staletý prach z rozdrolených stropů. Tak skončilo otcovo mistrovské dílo, které svého vlastního tvůrce nadobro připravilo o všechny další počiny. A také zlovolný obraz, který zabil hraběte R.
Ze vznešené hraběnky R, která zemřela na jakousi nevyléčitelnou nemoc, otec vytvořil nádhernou ženu v rozpuku nejlepších let, ačkoli k něčemu takovému měla v posledních dnech svého krátkého života velmi, vskutku velmi daleko.
A on přesto nebyl se svým nejlepším dílem spokojený. Tvrdil, že jej děsí! Stálo ho jak celá léta běžného žití, tak i zdravý rozum. S úspěšným umělcem to šlo rychle skopce. Bylo velmi smutné, vidět jej, jak ničí sám sebe.
Od té doby už nemaloval. Možná, že se o to ani nesnažil. Anebo už nechtěl zachytit na bílém plátně všechny ty zvrácené obrazy, které před ním kreslila jeho provinilá mysl. Škoda, že některé věci již nelze vzít zpět. Začal pít, aby na vše zapomněl...
Stal se z něj předčasně zestárlý muž, vlastně spíš sešlý alkoholik a nebylo divu, že se s ním už nechtěli stýkat dokonce ani jeho bývalí kolegové z umělecké branže. Po několika promarněných letech, kdy nenamaloval ani jediný obraz, jen tupě pokračoval v pití a v bádání nad nějakým smyslem svého zkaženého života. Žádný však nenalézal!
Neměli jsme peníze a museli jsme se přestěhovat do ošuntělého domu uprostřed rušného velkoměsta, kde se naštěstí platilo jen nízké nájemné. Pro mne to byl obrovský šok, protože až tenkrát jsem si uvědomila, jak zle jsme skončili. Poprvé jsem poznala opravdový hlad, bezútěšnou bídu a obnošené oblečení. Staré šaty jsem se snažila přešívat pořád dokola, aby se vůbec ještě daly nosit.
Obývali jsme společně jednu studenou místnost, kam se sotva vešlo několik kusů otlučeného nábytku a malá plechová kamna, na kterých jsme museli vařit. Zdi byly tak tenké, že jsme slyšeli každý krok našich sousedů, co byli stejně chudí jako my. Vůbec se tam nedalo spát, protože mne rušil nesnesitelný dětský křik z vedlejšího bytu.
Nezdálo se však, že by si toho otec povšimnul. Všechno mu bylo jedno. Od té doby, co přestal malovat, se zcela se uzavřel sám do sebe. Už mu nezáleželo na ničem. Jen jsem se divila, že se také neodnaučil mluvit. Zemřel o pár let později, když mi bylo devatenáct. Myslím, že to tak bylo lepší. Snad jej opilecká smrt vysvobodila z těch strašných snů...
Pokud jsem kdy domnívala, že horší už to být ani nemůže, tak to jsem se šeredně spletla. Poslední zbytky z hubených úspor, které jsem si sama vydělala úklidem, padly na ten nejlacinější pohřeb a pak mi nezůstalo už nic. Nebo možná jen děsivá vyhlídka na nejistou budoucnost...
Až dodnes nechápu, jak jsem to těžké období dokázala překonat sama. Myslím si, že v tom musela sehrát nějakou roli má silná vůle. Odmítla jsem skončit stejně jako on. Na rozdíl od něj jsem nepodlehla slepé sebelítosti. Ze začátku to bylo hodně zlé, ale nějak jsem se protloukla vždycky.
Podařilo se mi najít si místo v dívčí škole jako učitelka kreslení. Moc peněz v tom sice nebylo, ale na skromné živobytí mi to přece jen vystačilo. Tehdy se na odbornou kvalifikaci vyučujících příliš nehledělo a stačilo mi jen předvést, co umím s měkkým uhlem a s malířskou paletou. Mohla jsem učit mladé dívky, které byly ještě méně vzdělané, než já.
I se svými nevelkými znalostmi jsem byla brzy povýšena. Po čase jsem se přestěhovala do pěkného penzionu v tiché čtvrti, zcela odlišné od té, kde jsem zanechala nemilé vzpomínky na svůj dosavadní život. Ve volném čase jsem ráda navštěvovala přeplněné galerie, plné nádherných obrazů. Začala jsem malovat...
Ne, nesnažila jsem se jít ve stopách svého zesnulého otce, jak byste si snad mohli myslet. Měla jsem v sobě však cosi, co muselo být zachyceno na čistém plátně. Ta má nebyla ale ani zdaleka tak depresivní jako ta, mezi kterými jsem vyrostla. Většině lidí se mé náladové malby líbily. Říkali, že mám velký talent.
A přesto, někdy se mi zdá, jako kdyby mne mé vlastní ruce nechtěly poslouchat. Má prokletá díla hovoří za vše. Skoro na každém z nich je totiž ten podivný kaz, ta záhadná věc, kterou si nikdo nedovede vysvětlit!
Někdy tiše stojí v pozadí, zdánlivě nenápadná, a přesto tak děsivá. Někde zase výhružně vyhlíží z temných stínů, na jiných plátnech se jen kdesi mihne jako nezřetelný přízrak. Je to podivná žena s mrtvou tváří, kterou by snad někteří mohli označit za krásnou, kdyby z ní nevyzařovala tak ohyzdná hrůza. A podobá se hraběnce R.


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 01.09.2015, 18:56:39 Odpovědět 
   Konec dříve publikované povídky je trochu z jiného těsta, pokračující životopis hrdinky a návrat do reality - možná trochu upovídaný, třeba už tím, že klade otázky místo čtenáře. Je to však úvod k pointě, která je zajímavá: onen přízrak se se smrtí otce neztratil, přešel do podivné dědičnosti podtextu díla. Zdá se mi, že tento podtext je trochu ošizen, čkoda, že jsi si s ním víc nevyhrála a nepřeměnila ve větší plastičnost, s případnými důsledky
Omlouvám se, že jsem text příliš neprobádal do hloubky: jsem v neustálém časovém stresu, a v délce povídky jsem se poněkud ztrácel.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Chaos nebo uspo...
Misha01
Smrt v Aréně
Sidonie Kermack
Cyklus kadění j...
Amarantine
obr
obr obr obr
obr

Ve znamení kordu III
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr