obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 390999 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Nanynka ::

 autor Tilda publikováno: 03.09.2015, 8:35  
V předchozí povídce byl podobný námět podán drsně a nekompromisně. tady je trochu humoru...?
 

NANYNKA
Tatínek a maminka si přáli pěknou, zdravou holčičku. Narodila se přesně na den. Váha tři a půl kila, husté plavé vlásky, zdravá a viditelně spokojená. Hned, jak ji pyšný tatínek spatřil poprvé, dal jí i jméno: NANA. Tak jí tedy říkali.
Nanynka rostla, jak podle tabulek: všechno, co má kojenec zvládnout, dělala bez problémů. Maminka kojila půl roku, potom plynule přešli na umělou výživu. Táta, známý dentista, sehnal přes pediatry z indického institutu nové, vitamíny nabušené sušené mléko „Wonder Milk I a II.“ Testy slibovaly nadprůměrné výsledky, co se týká zásobení dítěte potřebnými stopovými prvky, tolik potřebnými pro zdravý vývoj.
S potěšením míchal lahvičky, natřásal a kvedlal, aby se Nanynce dobře rostlo. A rostlo. Byla opravdu pěkná, velká holčička.
V roce měla dvacet pět zoubků. Protože dětská pusa není na takové množství stavěná, byly trochu křivolaké a přes sebe. Ale tatínek zubař se nebál. Věděl, že časem vypadají a naroste nový, dokonalý a dospělý chrup.
Nany šla do první třídy: v puse zbylo deset mléčných zubů, kterým se líbila ta náhlá svoboda. Byla jen na chvilku. Během roku dívence dorůstaly nové, trvalé zuby.
Už před prázdninami měla veškerý chrup dospělý. Taky všechny čtyři zuby moudrosti…


1. kapitola
Nana rostla a najednou nebyla hezká. Nebyla ani trošku. Drobné rysy malého děvčátka zhrubly a tělesné proporce se pokřivily.
Možná ta přílišná péče v období vývoje kojence a batolete. Možná ten vědecký přístup. Možná ta nová, nevyzkoušená dětská výživa…?
Vlásky jako koudel, nepoddajné a věčně zacuchané. S kartáčem zrovna kamarádka nebyla. Maminka musela zvolit slabošskou taktiku, aby ji mohla aspoň trošku upravit. Kazila děvčeti chrup SLADKOSTMI. Na nic jiného Nany neslyší.
Tvářičku má holčička příliš buclatou, pleť nečistou, na ohrnutém nose krupice černých uhrů. Očička maličká, skoro prasečí, neatraktivní vodové barvy. Obočí řídké a nazrzlé. Uši odstávající, věčně zarudlé. Záda se skoliózou, na břiše špíček, nohy se vpáčenými koleny a jako bonus: plochá chodidla.
Maminka si někdy stýská: nedej, bože, aby za tu mohl ten indický zázrak! Ale tajně si to myslí…
Ve škole sedí Nany v první lavici. Paní učitelka, stará paní před důchodem, Hilda Pinterová, ji tam posadila skoro bez rozmýšlení. Tak nějak jí tam pasovala. A to místo už holčičce zůstalo.
Sedí sama, přímo před katedrou. Je pozorná, vnímavá, často se hlásí a domů nosí samá „áčka“.
Děti ji nemají rády hned od počátku. Neumí se k nim chovat, jako jejich vrstevnice. Je panovačná, lakomá a závistivá. Hlavně, když má někdo lepší svačinu, než ona. Když se někomu povede hezčí obrázek. Přečte pěkným, procítěným přednesem básničku. Vypočítá úlohu z matematiky, než doběhne stopka. To je potom zlá a někde za rohem dělá dítěti naschvály. Nastrčí nohu, vysype brašnu, rozšlápne svačinu nebo hodí sešit do toalety.
Časem, jak se jí začínají rychlým tempem měnit zuby, dásně to nestíhají a trpí častými záněty, spolužáci se jí přímo vyhýbají. Ne před ní, to by se vymstilo, ale za zády si okázale zacpávají nosy a mávají výmluvně rukou. Tatínek jí doma míchá ústní vodu s heřmánkem, mátou a šalvějí, ale nadlouho to nefunguje.
„Počkáme, až se zoubky vymění. Uděláme všechna vyšetření i rentgen. Určitě se to všechno spraví!“ Myslí si nadějně.
Ale zuby, které se proklubaly kosmickou rychlostí se také stejně rychle počínají kazit. Tatínek to nechápe. Vyšetření sice ještě neudělal, ale má je v plánu příští týden, až se vrátí ze služební cesty.
Nany si čistí zoubky, jí dostatek vitamínů, vodu má obohacenou fluorem… Tak kde je chyba!!!
Začíná se za dcerku trochu stydět, na veřejné akce ji neberou, přátele si nezvou…
Po večerech vypracovává studie o stoprocentní rekonstrukci chrupu dítěte. Jen tak, aby byl připraven….
Kdyby věděl, jak maminka Nanu „uplácí“, asi by vyletěl z kůže!!!
Paní učitelka Hilda, sama s dost nepříjemným odérem z úst, jako by s ní soucítila. Má tu malou smraďolku ráda a před dětmi ji obhajuje, stejně, jako před ostatními vyučujícími.
I Nana ji má skoro ráda, sice to neumí dát moc najevo, ale když staré paní nabídne kus jablečného páje se šlehačkou i ona to chápe jako gesto, hodné královny.
2. kapitola
Na konci Topolové ulice, kde Nanynka s rodiči bydlí, je starý dům. Stojí trochu stranou, jako by se ostatní vilky od něj distancovaly, odtahovaly a nechtěly s ním mít nic společného. Však je taky nehezký, divně zamračený, neupravený, předzahrádka v dezolátním stavu. Pár pokřivených keříků se už ani nenamáhá s jarem rozkvést. Včely sem stejně nezavítají a nektar z unavených kvítků je pro motýla skoro nestravitelný: tak je hořký. V půdě se kroutí jenom nechutně bílí červi, larvy a ponravy, pod prožranou verandou je už kolikátý rok velká kolonie dravých červených mravenců.
Ostatní obyvatelé jinak úhledné ulice se nezajímají a nestarají, zda ve viditelně nepatřičném a nadbytečném domě, někdo bydlí. Tak daleko jejich pozornost nesahá. Kropí své trávníky a palmy v květináčích, natírají ploty a venčí domácí mazly. Zajíždějí nablýskanými vozy ke garážím, o víkendech grilují a předstírají, jak se druží se svými sousedy. Za zavřenými dveřmi je ovšem do krve pomluví…
Nanynka ulicí často projíždí na svém růžovém kole s blýskavými třapci na řídítkách, zacuchané vlasy za ní vlají, že vypadá jako kometa, odnikud spadlá a nechtěná. Jezdí sama, jak jinak! Může za to její zlá povaha i ty zkažené zuby. (To ty hromady sladkostí, které na mámě vždycky vyloudí a v skrytu pojídá…Aby táta nevěděl.) Ale jinak maminka opravdu nemá šanci, donutit Nany, aby ji mohla učesat! Zkusila to bez odměny, ale se zlou se potázala. Nanynka, ta sotva sedmiletá dívenka, se chovala jako sedmihlavá dračice! Ječela, škrábala a chtěla máminu ruku, držící kartáč, i kousnout!
Dobrý bože, co to máme za dítě!!! Kam se poděla ta maličká, usměvavá boubelka…?
I dneska ráno, po snídani plné sacharidů, jede Nany na projížďku. Je sobota, táta na sympoziu v Michiganu, máma na vodové trvalé a tak má děvče celé volné dopoledne a může si dělat, co chce. Může jet, kam chce. Třeba: do cukrárny na rohu (dostala od táty pět dolarů za jedničku z počtů!) nebo do parku nebo k řece… Anebo stačí na konec ulice: k tomu divnému domu, kam jí maminka zakazuje chodit?
TO bude ono! Na sladkosti zbude času dost.
A těch šest lívanců od snídaně ji přece jen trochu tlačí v břiše…
Líným tempem došlape před vilku. Třískne kolem o chodník: nedbá, že se růžový nátěr bolestně odloupl z vidlice, uvolnila se ruční brzda a prasklo sklíčko v reflektoru. Zvědavě a s vědomím zakázaného, postupuje obezřetně po chodníku k domu.
Už je u schůdků: musí se dívat pod nohy, prkna jsou uvolněná, někde chybí a místo dřeva číhají rezaté hřebíky. Podívá se matným sklem dveří do útrob domu, ale vidí jen přítmí. Nic není slyšet. Ani když opakovaně a zbytečně silně zabuší na už tak chatrné dveře. Ticho… Sojka v zahradě za domem najednou varovně křikne, až Nana vyjukaně nadskočí.“ Fuj, hloupej ptáku! Sem se lekla!“ Shýbne se a pěkně kulatým kamenem mrští do korun stromů. Ale hází jako malá holka a jinak vražedný nástroj ani nenabere výšku a hloupě a neškodně se kutálí po chodníku a do trávy.
Za okamžik už chytá za ušmudlanou kliku a skoro překvapeně zamrká, když se dveře s táhlým vrznutím otevřou do tmy.
Zakopává o hromadu pošty, když bez váhání vchází: dveře nezavírá.
Jen co je hloub v domě, zabouchnou se se zlomyslným skřípotem samy od sebe. A přitom je bezvětří...?
3. kapitola
Nany se zmůže na překvapené: „ krucipísek, matýsek – to sem se lekla. Málem sem si ucvrnkla!“ schová pusu do dlaní a zachichotá se nepříjemně pisklavě vysoko.
Hromada obálek a prospektů, reklamních letáků i upomínek a obsílek končí odkopnutá pod malým stolečkem. Nanu takové nesmysly pro dospělé nezajímají. Pokračuje dál krátkou chodbou se zvlněným, vlhkým linoleem, krytým prošlapaným a plesnivým běhounem.
Skoro zakopne, tak raději, komicky vysoko, zvedá kolena. Už je u dveří prvního pokoje. Je to kuchyně, soudě podle vybavení. Stejně ušmudlaná, jako všechno kolem, nábytek neuspořádaný, ve dřezu hromada páchnoucího a plísní pokrytého nádobí.
Nana se zašklebí nechutí a rychle pokračuje dál chodbou, hledat ani sama neví co.
Další dveře, další špinavý pokoj: tentokrát knihovna. Ta se Naně líbí: knížky má ráda od mala. Až ke stropu se zvedají regály plné zaprášených hřbetů. Tenkých i tlustých, s výrazným zlatým písmem. „Pohádky tu asi nenajdu, co? Škoda, docela bysem si početla.“ Vzdychne a pokračuje v pátrání. Po strmých, děsně prošlapaných schodech z tmavého dřeva vystoupá do patra. Krátká chodba je lemována po obou stranách dveřmi. Tři z nich otevírá bez problémů a zklamaně je prohlédne: nic, kromě chuchvalců prachu a holých žárovek, visících ze stropů jako oběšenci.
Čtvrté dveře jsou jiné už od pohledu. Jejich dřevo skoro černé, hladké a hedvábně lesklé. Máte pocit, jako by šeptalo: „sáhni si, pohlaď mě…“
Ani Nany neodolá a přiloží na krásnou plochu s bohatou kresbou let a suků obě dlaně. „Podivně teplé,“ řekne si zamyšleně. Ale je moc malá holka, aby se nad tím více zamyslela. Zkouší vzít za kliku a zatlačit. Nic. Skleněná koule se ani nehne. Zlobí se, trpělivá zrovna není. Uhodí pěstí do dřeva, kopne zlomyslně nohou.
Po tichém cvaknutí se dveře otevřou…
Pokoj za nimi je tajuplně černý, i když je venku teprve dopoledne. Nana tápe, s rukama před sebou. Zastavuje zhruba po deseti krocích: to když se dveře za jejími zády tiše, ale slyšitelně, zavírají.
Lekne se jenom trochu: zatím, ve svém krátkém životě, nepoznala nic, co by ji vyděsilo. Oči si zvykají na tmu a poznenáhlu rozeznává nepatrné světlejší pruhy kdesi vepředu. „Asi mají zabedněná okna,“ dumá. Ale ví, že z ulice to nebude. Všimla by si už dřív.
Tápavě se vydá za světlem, nahmatá parapet i ztrouchnivělé prkno přes okenní tabuli. Zatáhne, znova a silněji a spadne na zadek i s kusem dřeva v ruce. Náhlý jas ji oslní, až vyjekne. Teprve pak se rozhlédne kolem: Ložnice, určitě dospělácká ložnice! Vprostřed velikánská postel s nebesy a vysoko zastlaná přikrývkami. Vlevo toaletní stolek se zrcadlem beze skla a polstrovaná židle, na protější stěně prádelník. Nic jiného v pokoji není. Jen v rohu vedle postele dveře, zřejmě do šatníku. Jsou zavřené, když se na ně Nana podívá poprvé. Jsou zavřené, když si je prohlédne podruhé. A najednou se pomalu otvírají, sotva se zahledí skrz škvíru v okně.
Něco z nich vyjde. Temná, vysoká postava, pečlivě se vyhýbající světelným pruhům na podlaze. Blíží se k holčičce, viditelně zaujaté něčím venku, jako by se ani nedotýkala podlahy. Už stojí těsně za ní. Už jí sahá na ramena…
Nana se najednou otočí a vypískne: „jé, je dobrej. Se omlouvám, že vám sem lezu. Sem myslela, že tu nikdo nebydlí!“
Neznámý dospělý mlčí, jen se dívá se zamyšleně nakloněnou hlavou. V tmavých, hluboko zapadlých očích, se mu neodráží jakákoliv emoce.
Když promluví, aniž by pohnul zvláštně rudými rty, jeho hlas řeže, jako žiletka. A přitom je tak bílej- pomyslí Nana.nesouvisle…

„ Kdo jsi a kdo ti otevřel?“
„ Nikdo, já sama! Už sem velká a se nebojím!“ Nana bojovně vystrčí bradu a zatne pěstičky.
„Jsi šikovné děvče. Pojď sem, prohlédnu si tě!“ A muž rozpřáhne ruce.
Nany, jak sama říkala, se nebojí. Přikročí blíž. Muž se jí nedívá do očí, jen nepříjemně dlouhými a studenými prsty přejíždí po dívčině tváři. Zkusmo jí prohrábne zachumlané vlasy a skoro s nechutí neobratně vymotává nepřirozeně přerostlé prsty, které jako by měly o jeden článek víc, než je obvyklé. Zaznamená faldík pod bradou i velké vystouplé znamínko na straně krku.
„ Jsi malá a dobře rostlá. Maminka tě krmí samými dobrotami, viď?“
Nana si hned vzpomene na snídani, sladké kakao, lívance a hromadu sirupu a skoro se olízne: „To teda jo, máma je správná!“ Usměje se na cizího pána, který zrovna přivírá v zamyšlení oči.
(Kdoví proč si nevšimne dívčiných znepokojivě nezdravých dásní a úděsného stavu chrupu.)
Znova rozpřáhne náruč a Nana se v ní schová, jako do skříně.
Táta se jí moc nedotýká a jí takové medvědí, otcovské objetí moc chybí. Zavrtá se do náruče jako klokáně v matčině vaku, skoro má chuť si vrazit palec do pusy! Ale potom už se jí to přestává líbit!
Je jí těsno, ale nemůže ven. Brání se, ale paže jsou jako ze železa. Zkusí kopat, ale nejde to. Chce křičet, ale má pusu vmáčknutou do kousavého rukávu, intenzivně ostře páchnoucího zatuchlinou a mokrou zeminou. Cítí, jak jí pán funí na krk a dost to studí. Cítí, že se k ní sklání a instinktivně trhne hlavou. Otočí ji a než stačí dospělák zareagovat, zakousne se mu svými zkaženými zubisky do tváře.
Upír (víme, že to byl on) příšerně zavije, upustí svou oběť a s obličejem, krvácejícím černou, sraženou krví, schovaným v drápaté dlani, pozpátku zacouvá do šatníku. Dveře se s třískotem zavřou. A potom zmizí, jako by nikdy nebyly. Nana překvapeně zírá na ničím neporušenou zeď.
A potom se otevřou ty na chodbu, dívka vyjde a bez ohlížení opouští starý, teď už opravdu prázdný dům. Doma se objeví akorát na oběd, jako by se nechumelilo. Když se jí máma ptá, co dělala celé dopoledne, zalže, že si hrála v parku. Nic nepřizná a za pár dní docela zapomene. (Možná trochu působilo upírské kouzlo…)
Epilog
Upír Šém, praotec, stvořitel a vládce umírá podruhé. Jeho poprvé bylo před tisícem let v dunách pouště Gobi, kde se, jako prostý beduín, skoro „utopil“ v pohyblivém písku. A tehdy jej kousl pavouk, ukrytý hluboko v zemi. Předal mu do krve svými slinami mutagen, který z oběti udělal nemrtvého. Šířil svou slávu po celé zemi, jeho (vždy nechtěných) stoupenců přibývalo geometrickou řadou. Na palubě nákladní lodi se dostal koncem dvacátého století do Ameriky a tady se mu dařilo se skrývat dalších dvacet let. Jeho rodina o počtu dvěstapadesát členů založila nenápadný městys hluboko na středozápadě. Další „děti“ už záměrně nerekrutují a oběti po dokonalém vysátí spalují v kotelně. Stali by se nápadnými a to není prioritou komunity! Po nečekaném útoku Nany je Šém posmrtně nakažen a hyne v křečích a mukách tak hrozných, jakých nezakusila žádná z jeho obětí. Jeho žíly a cévy hromadně praskají a všecka krev se rozleje do nitra a vně a jeho schránka se v tom odpudivém, zkaženému javorovému sirupu podobném malvazu, rozpustí do posledního chloupku. A v ten okamžik všichni Ti mřou utopením v tekutině, již celý dlouhý, opravdu dlouhý neživot tak lačně pojídali. Jsou jeden s druhým nerozlučně propojeni, jako zrůdná jednovaječná vícečata…
A už není v ničích silách je znova „z prachu pozvednout“…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Apolenka 10.09.2015, 19:14:06 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Apolenka ze dne 05.09.2015, 18:09:43

   Všimla jsem si již publikované Autorky, ale nedalo mi to, abych se nevrátila k tvé reakci na můj komentík zde. Zdá se, že se cítíš ukřivděná, i když jsem tvou povídku pochválila a jedinou výhradu k textu jsem označila jako svůj osobní problém. Víš, Tildo, já jsem ve výběru četby dost úzkoprsá. Čemu nemůžu věřit, to nevyhledávám. Nevěřím ani v zázračnou moc laického léčitelství, natož pak na upíry. Máš nesporný dar dobrého vypravěčství, postrádala jsem jen nějaký spojující útržek mezi realitou a upírským světem. Přečetla jsem si i tvůj koment níže, ze kterého je zřejmé, s jak obrovským zaujetím píšeš... je mi to velice sympatické, skoro mě to dojímá. Proto si z mého soudu nedělej těžkou hlavu... zároveň ale nebuď k připomínkám čtenářů odmítavá.
 Nat Danielová 06.09.2015, 20:56:49 Odpovědět 
   Zdravím, přečetla jsem jedním dechem, zvědavá, co se z povídky vyklube. Napadlo mě víc variant, ale byla jsem vedle. Líbí se mi, že do poslední chvíle nebylo zřejmé o co jde. Krom toho já sama "ujíždím" na starých opuštěných domech, při jeho popisu jsem byla ve svém živlu, ale po přečtení Tvého příběhu asi hned tak nějaký nenavštívím. :-)
Líbilo se mi to, moc. Nat
 ze dne 06.09.2015, 21:58:14  
   Tilda: Jé. moc děkuju! Milá Nat, udělala jsi mi na dobrou noc moc, moc radost. Jak jsem začala se psaním, pořád mám nutkavý pocit umět vyjádřit a správně to, co chci. Toužím po tom, dokázat napsat cokoliv tak, aby to stálo za přečtení. aby se to mně samé líbilo Fakt díky!!!
 Apolenka 05.09.2015, 18:09:43 Odpovědět 
   Ahoj Tildo, těšila jsem se na tvou druhou povídku (Havran mě velice zaujal). I tento text jsi napsala dovedně... četla jsem ho jedním dechem s pocity víceméně smíšenými, ale závěr mě překvapil a poněkud zklamal... vzhledem k tomu, že celý text se nese v civilním duchu, čekala jsem ho reálnější. Přechod do světa upírů mi přišel dost násilný a nelogický. Ale to je jen můj subjektivní dojem. Tvá povídka si spokojeného čtenáře určitě najde. Možná právě v tom ostrém střihu od reality k tajemnu je ten předem avizovaný vtip, který já jsem nepobrala.
 ze dne 05.09.2015, 19:39:08  
   Tilda: Apolenko moc děkuji za vyjádření. Povídka je opravdu myšlena jako vtip. Až si přečteš Autorku, snad Ti bude rozdíl více patrný. Myslím, že absurdnost do psaní patří a nezdá se mi takto propojený příběh násilný a nerozumný.
 Tilda 03.09.2015, 11:27:42 Odpovědět 
   A ještě malá poznámka: Nanynka měla být publikována jako třetí - po "Autorce". Proto ten odkaz k námětu v upoutávce. V Autorce je tréma pojato temněji, ne s takovou nadsázkou a více se blíží standardu... Škoda, že se nedaří publikovat každých pět dní, jak by mělo...
 ze dne 03.09.2015, 23:47:42  
   čuk: Autorku si zamluvila Nancy a ta na saspi chodí nepříliš často. Já publikuji nezamluvené, bez výběru, aby se netvořila fronta
 čuk 02.09.2015, 23:17:08 Odpovědět 
   Dovedeš psát sugestivně, plynule, s použitím výrazných, ale nevtíravých promyšlených detailů. Čte se velice dobře. Ale k samotnému příběhu. Má dvě roviny. Nanyka je zobrazena do všech podrobností, takže si ji čtenář dovede dobře představit. Působí nesympaticky, ale té její vyloučenosti může být čtenáři docela líto, i proto, že ji chybí sebereflexe. (tady možná mohla být její psychologie i psychologie vztahů v rodině poněkud podrobněji doplněna). Jak se situace dál vyvrbí, to je ponecháno na čtenáři V druhé linii je upírský horor, trochu v obráceném gardu: upír je sám zničen kousnutím. Proč se tomu tak děje? Bylo to účinkem sirupu od Nanynčiny snídaně (zřejmě javorového)? V podtextu je skryto něco jinak hororového, co se může přenést na čtenáře: kde se vzaly mutace? Číhá na nás genetické ovlivnění v něčem, co vyvíjela věda a pavěda a co se zvrtlo? (jíž byla Nanynka zřejmě poznamenána). Dívčino kousnutí: co by se stalo, kdyby kouslo i maminku? V epilogu je upírská story vylíčena s velkou fantazií a do všech možných peripetií včetně zakotvení do reality. Nejen jako doklad autorčiny imaginace, která je současně i parodií, zlehčující příběh - ale současně vyvolávající dojem autenticity, právě svými detaily. Že by to byla velká legrace, to tedy není, spíš tuhne krev v žilách právě kombinací hororu vtíravého i přehnaně expresivního. Lze text ovšem brát jako absurdní humor, a k vychechtání, ale mě se to tak nezdá - na mne tedy text zapůsobil tím skrytým.
 ze dne 03.09.2015, 9:06:22  
   Tilda: Moc děkuji za přečtení i do hloubky zhodnocení. Pro mě je z příběhu patrné, že Nany zmutovala díky dětské výživě. Nešlo mi o to, co s ní bude dál. Jen jsem si pohrála s upírskou tématikou- proto je to povídka. Díky moc!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Zemí jede vlak
Centurio
Stopy myšlenek ...
Heartless Girl
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr