obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Houba ::

 autor Tilda publikováno: 25.09.2015, 14:17  
To je moje první povídka... Já vím, jsem asi poněkud krvelačnější, než bych asi měla. ale mojí snahou je vyjádřit co nejlépe, co mí hrdinové prožívají. Nejde mi v žádném případě o samotnou zápletku. Píšu tak, jak bych chtěla číst...
 

HOUBA
Prolog
Probudil ji neuvěřitelný chlad. Žízeň. Bolest. Nechtěla otevřít oči, jakoby se bála, ale zároveň chtěla vědět, co se s ní děje. A proč, ksakru, je jí tak hnusně zima?!
Zkusmo pohnula víčky – nic. A znova, s větší silou. Krystalky slz, hustě posazené na řasách, povolily, a pod víčka prosáklo denní světlo. Pálilo to, ale jenom trochu, v porovnání s tepavou bolestí snad na každém milimetru těla. Otevřela oči dokořán a nechápala, na co se dívá. Její nos se skoro dotýkal nějaké hrbolatě zbrázděné, šedohnědé plochy. Zaostřila, nasála ten povědomý odér a mozek, ač podivně pomalu a zdráhavě, zaškatulkoval vjem: kůra, hrbatá, drsná, tlustá a stará - kůra stromu!
„Ale, proč?“ Pomyslela si, už trochu vyděšeně. Ani její pozice s široce rozpaženýma rukama a nohama, to jak se skoro až milenecky tiskne k tomu lesnímu velikánu, jí nedávalo nejmenší smysl.
„Co tu dělám? Jak jsem vysoko? Proč tu jsem?“ Nic, žádná odpověď, vysvětlení, vzpomínka, náznak aspoň něčeho. Prázdno, podivná letargie, nechuť zkoumat svoje, evidentně bolavé a zraněné tělo, nechuť dělat cokoliv. Ze všech sil potlačila touhu zavřít znova oči.
„Ne! Vzpamatuj se! Nebuď srab!“ Kdyby mohla, jednu si vrazí, ale bála se uvolnit, byť i jen na chvilku, křečovitě zaseknuté prsty, z hrubé kůry. Tak nějak podvědomě věděla, že její pěstěné nehty, na které byla tak pyšná, vzaly za své. Když trochu pohnula ztuhlým krkem – při tom pohybu cvakaly krční obratle jako prázdné nábojnice, viděla na okolní koruny stromů. „ Takže jsem v lese, ale proč, proboha! Vzpomeň si, ty huso!“ Spílá sama sobě, naštvaná na sebe, na tu podivnou lenost, malátnost a – smíření…?„Počkej, mysli přece!!!!“ nakazuje mozku, který jako by plul v nějaké vazké, purpurové tekutině, myšlenky neuspořádaně chaotické, žádné šuplíky, šanony a kartotéky. Žádné jasné hranice, žádný bleskový úsudek.
„Cos dělala naposled…?“ Z dávnověku, skoro bolestně, vynořuje se tvář psa – Dusty…? „Ano, jasně, Dusty, můj milovaný pejsek! Vzpomínám si!! Byli jsme na procházce a….“ Znova to hutné zatmění, protivný, lenivý převal za očním pozadím, znova ta podivná, hloupá únava.
Tentokrát nedokáže udržet oči dokořán.
V koutku do krvava rozpraskaných úst jí vykvetl obří opar, jako endemická květina. Při bližším ohledání by si bystré oko všimlo podivné anomálie. Ze středu mokvavé boule vyrůstají z nechutné matérie bělavé tyčinky. V koutcích očí, ve spojivkových váčcích, pod vlasy, zcuchanými větrem, špínou, pavučinami a jehličím, prorůstají podobné útvary, stejně jako pod stále více se vzdouvající kůží. Ta už dostává našedlý nádech, intenzivnější o to více, jak trýznivě pomalu uniká život z jejího „ukřižovaného“ těla.
1. kapitola
Přišla o svou domovinu při nečekaném střetu s asteroidem. Jedna z mnoha planetek „Kuiperova pásu“ přestala v okamžení existovat, proměněná v myriádu úlomků. V jednom z nich byla i Ona. Na své domovské planetce byla jednou z mnoha. Musela bojovat o potravu. Musela se dělit - a to velice nerada. Byla jiná, než zbytek kolonie. Věčně nespokojená, nesvá a přemítavá. Jako by čekala, že se něco stane. Jako by věděla. Chtěla být sama- Ona- vyvolená. A ten okamžik právě nastal. Tak nějak tušila, že přežila jako jediná. Cosi ji varovalo, aby se s pomocí hostitele přesunula do skalní pukliny. Cosi – instinkt? Inteligence, předvídavost, předurčení? Teď už je bezpečně zapouzdřená ve spečené hornině, spící, živá, čekající.
Nezdolná vůle k životu jí pomohla překonat nekonečné vzdálenosti v prostoru i čase, aby poté pronikla do zemské stratosféry v nepatrném kameni, který se ještě více spekl ve třenici s atmosférou. Na zem dopadl o váze pouhých 200 gramů. A z nějakého zlovolného důvodu se při střetu se skalnatým podložím rozlomil na dvě skoro identické poloviny.
A uvnitř byla Ona. A byla krásná, tak nějak zlověstně krásná. Na pohled křehká, skoro průsvitná, na okrajích tyčinek a výběžků zlatavá. Titěrná a přece mocná. Měla dar pozorovat. Měla dar se učit. Měla dar přežít a měla dar zabíjet.
Dýchat okolní vzduch jí nedělalo absolutně žádný problém. Její konstituce nebyla tak složitá, aby se musela dlouhodobě přizpůsobovat. Potřebovala jen jedno – potravu. V této, pro ni nové situaci, potřebovala vzor, který by jí ukázal, jak čerpat z biosféry živiny, jež poskytnou tu nejlepší možnou výživu. Nemusela čekat dlouho.
Kolem jejího kamenného lůžka se potácel mravenec v podivném, trhavém a nekoordinovaném pohybu. Nepřítomný, zakalený zrak, záškuby hlavy a dezorientace svědčily o napadení parazitickou houbou Housenicí, latinsky Cordyceps. Svými sporami napadne hmyz a beze stopy studu začíná požírat jeho vnitřnosti: životně důležité orgány nechává na pokoji. Mozek tvora je naprosto ovládán houbou: umírající hmyz přinutí vyšplhat do míst, kde dopadají sluneční paprsky, (nejlépe na kmen stromu), aby se mohla rozmnožit – vypustit do zranitelné přírody své spory.
A Ona věděla: „To je ono, to je můj vzor.“ Ovšem měla mnohem megalomanštější ambice, než její pozemská, vzdálená příbuzná. Nechtěla se spokojit s hmyzem. Chtěla víc….
Uplynula nějaká doba, Ona se učila a byla velice pilná žačka. Po období pokusů (její omyly byly mnohem méně četné) došla k nanejvýše uspokojivému výsledku. Její hlad je tímto u konce…
2. kapitola
Eva procházky se psem milovala. Ne, že by i jiné náplně života stály za starou bačkoru, ale venku byla tak nějak svobodnější, více sebou, více lehkomyslnější, více vznášela a plula. Pravda, byly doby, kdy se cítila i líp, ale od rozchodu s Adamem, byla vděčná i za tu trošku radosti: vůně jehličí, Dastyho uší, plácající se ve větru, dotek slunce na tváři nebo varovný křik sojky.
Dasty je dvouletý, černo-bílý setr, samá ruka, samá noha, s neutuchající vitalitou, který Evu vždycky dokáže rozesmát.
Pořizovali si jej s Adamem v době, kdy se všechno zdálo fajn. Kdy dýchali jeden pro druhého. Usínali a probouzeli se s pocitem souznění, naplnění a štěstí. Užívali si všechny společné chvíle: a když spolu nemohli být, o to více se těšili na shledání. Plánovali a malovali si budoucnost. A potom…Múza je opustila. Paleta vyschla, štětce zatvrdly, plátna zažloutla a rámy se zkroutily. Obraz jejich společného „MY“ vybledl do neurčita. Teď jí připadá, že je to tak dávno! Jako by se ani nemohla anebo nechtěla rozpomenout, kdo z nich dvou byl tou hybnou silou. Tou fyzikální veličinou, která mohla za jejich postupné a potom i zběsilé vzdalování. Až už na sebe nedosáhli ani konečky prstů. Až už ani jeden neměl chuť se natáhnout, dotknout se, omluvit se…?
Všechno jí začalo časem splývat. V práci nic moc. Jako by jí kousek umřel a vzal sebou i pořádný kus vůle a chtění čehokoliv. Nápady se zrovna nehrnuly a byly dny, kdy jenom seděla, nepohodlně zkroucená v židli, a zírala na modrou obrazovku, aniž by ji vnímala. A tak si dala pauzu. Chápali ji a vyšli vstříc. Stejně neměla dovolenou ani nepamatuje.
Koncem května Eva odjela s Dastym do chaty, kterou jí přenechali rodiče, aby se „dala dohromady“.
Žádné kamarádky, žádné e-maily, mobil leží k nepotřebě v šuplíku, nabíječku viděl maximálně z rychlíku… Naposledy, když měla dlouhý rozhovor s matkou, začala přístroj z duše nenávidět.
Jako by jí mělo pomoct, že máma nechápe její poustevnické rozhodnutí, místo aby stála při ní a dala jí za pravdu! Jak scestně uvažuje, když jí kňourá do telefonu: že si na Adama už zvykla, že se těšila na vnoučata, že, že, že… Hergot!!! Zkus si, mami, aspoň chvilku prožít to co já a uvidíme, jak to s tebou zamává!!! Já nenašla takového troubu, jako je táta. Já nemám to „štěstí“ vláčet jej celý život u nohy jako zpropadenou kouli! Já teda ne! Proč sis nikdy nepostěžovala! Proč jsi tak falešně spokojená! Pokrytče!!!
Krátce po rozchodu byly dny, kdy jen tupě zírala do zdi, dusila se opuštěná ve městě plném lhostejnosti, hlouposti, přezíravosti a falešné účasti. Věděla, že Carla z osobního jí to z duše přeje (na Adama si tak trochu myslela sama). Ať si jej třeba sežere, kudlanka jedna!!!
Sem tam se potkali, na rohu u kavárny, v metru, v oblíbeném baru. Znova a znova to bolelo - Evu určitě. Adam uměl být děsně neproniknutelný. A vždycky znovu si ublížili, aniž opravdu chtěli.
Stačilo jediné slovo nebo náznak a byli v sobě zase. Jako vlci se rvali za svou pravdu, kousali, drásali a rvali na kusy svá, už tak dobitá srdce o to více. Se sklopenou hlavou, bez ohlížení poražení a ponížení, jak to dokážou jenom ti, co se kdysi milovali, utíkají a klopýtají pryč, pryč, (bože, co můžeme nejdál) od sebe…
Eva se ploužila po parku, tažená, skoro bez vůle k životu, na jednom konci vodítka a napohled se nedalo rozeznat, kdo koho venčí. Dusty se držel skvěle, jako by věděl, že on musí být ten silný. I jemu Adam chyběl. Zbožňoval jeho divoké hry, házení míčků, blbnutí v příboji, grilovačky u přátel, zápasy na pohovce, sledování fotbalu a válení se v peřinách. Eva to cítila.
A proto ten únik do přírody.
Začala líp spát i jídlo už nemělo fádní a skoro nepoživatelnou chuť. Dokázala se na sebe po ránu do zrcadla usmát, aniž by jí „ukáplo“. Dokázala znovu ocenit, že vypadá k světu, že je zdravá, mladá, svobodná…. Bože, tolik možností!! A cestovat bude a tančit a smát se a ŽÍT! Naučí se třeba svahilsky, když nato přijde!
Každé ráno po snídani vyrážejí ti dva do lesa. Jaro se letos obzvlášť vydařilo. Dny už jsou teplé, všecko kvete, o zpěvu ptáků ani nemluvě. Pořídila si i příručku „Fauna A flóra Redwoodského Národního parku,“ a už i leccos rozpozná. Na zakládání herbáře se zatím nechystá, ale co není…?
Dneska jdou jinou pěšinou. Dasty zavětřil a Evě nezbylo, než jej následovat. „Počkej, ty divochu! Nejsem ještě v kondici!“ Volá na něj trochu udýchaně, přeskakuje výmoly, kupky jehličí a popadané větve. Batůžek na zádech jí divoce poskakuje a tancuje své soukromé „ merenge“. Tak tak se vyhne ostře zlomenému konci, který ji hrozil bodnout do lýtka. Cesta vede do svahu, pod botami to zrádně klouže. Dívka funí, ale Dustyho vzrušený štěkot ji nutí šplhat dál.
„Na hřebeni si oddychnu a to třeštidlo potrhlé nedostane pamlsek!“ myslí si, trošku nazlobeně, celá zpocená. Štěkot náhle ustane, což Evu povzbudí k ještě většímu spěchu. Konečně je nahoře, kolem změť balvanů a přední podivně ztichlý pes. Strnule natažené běhy, uši přitisknuté k hlavě, ocas vtažený pod břicho. „Dusty, broučku, co se děje?“ Eva podřepne a konejšivě psa hladí po chvějících se bocích. Setr jí automaticky olízne tvář, ale hned zase upírá oči na zem. Eva pohlédne tím směrem, uvidí jen obyčejný kus kamene. „Ale, počkej, taková hrůza? Obyčejný šutr? Kousne tě, pozor!!! Bojí, bojím, zachraň mě!!! A naoko ustupuje o krok zpět. Pohled se trochu víc otevře: „Uhni se trochu - co to tam je…? Ukaž?“
Drobnými krůčky se vrátí ke kameni, nakloní se k zemi a vydechne překvapením.
„Bože, to je krása!“ Vprostřed nerostu se skví trs jemné, krajkoví podobné houby, zlatavé tyčinky se jemně vlní ve vánku. „Bože, a voní!“ žasne Eva a marně přemítá, který drahý parfém jí ten odér připomíná. A jako by se vůně ztrácela, nutí ji se více sklonit ke kameni. „Je trochu očazený“ podiví se ještě, když vtom se z houby vznesou drobounké spory a Eva je v mžiku oka vdechne. V ten samý okamžik, jako by se Dusty vzpamatoval, vyjekne leknutím a peláší ze svahu, jako by mu za patami hořelo. „Dusty, čekej! Co je to! Pocem!!!“ Volá Eva, ale marně.
„Však počkej, doma! Žádná televize, ty mizero…“ Durdí se zrazeně. Pouští se ze svahu, bez pobíhajícího kamaráda podivně zranitelná a rozhozená. Kýchne jenom dvakrát…
Po nějaké době procitá uprostřed lesů, zcela dezorientovaná. Nepamatuje si, proč a kde je, neví, kam má jít, nezná ani svoje jméno. Nemá pocit hladu, jen žízeň a krutou bolest hlavy.
Nepamatuje si, že měla psa…
3. kapitola
Vybere za ni ten nejvyšší strom v okolí, sekvoji, která je prvotním stromem toho lesa.
Když se na něj Eva, zcela ovládaná houbou, snaží vyšplhat, mnohokrát spadne bolestivě na zadek. Necítí to. Nevidí, jak se jí ulamují nehty, když zatíná prsty do kůry, nevidí krev, kapající ze zdemolovaných konečků prstů ani dvoucentimetrové třísky, zlomyslně zabodnuté co nejhlouběji, to jde. Nevnímá kolena, sedřená drsnou kůrou na kost, jež absurdně bíle svítí z neuvěřitelně rozedraných džínů, ztvrdlých a ztmavlých nasáklou krví. Nevidí cáry kůže, visící ze zkrvavených lýtek a stehen, jak se usilovně snaží udržet na kmeni. Nevnímá dýky bolesti v namáhané páteři, vyškubané chomáče vlasů ostrými pahýly větví.(Zdá se to jako věčnost, co si, před pouhými dvěma týdny, nechala udělat nádherný měděný přeliv - na truc Adamovi a který tak krásně kontrastoval s jejíma zelenýma očima.) Jako by ani ten strom nechtěl, aby šplhala dál, a rozpřahuje paže, aby ji zastavil. To příroda se brání vetřelci, když člověk ještě neví…
Necítí neurvalé doteky stovek bodavého hmyzu, který si skrze rozedrané tričko našel zuboženou pokožku zad, aby ochutnal. Aby ještě víc trýznil už tak vypleněné tělo a ukrádal žilám drahocennou tekutinu…
Až potom je klid. Až dosáhne určité výšky - tam, kde dopadá sluneční světlo. Tam se zastaví. Loutka bez vůle, potrava, co neví, že je potravou. Dýchá mělce, jen tolik, jak je potřeba. Skoro pořád spí. Ve spánku se mění a je jenom dobře, že to nevidí…
Trvá to už jen pár dní… Žena zemře, až její mozek houba zcela pozře. Už je skoro permanentně v bezvědomí a necítí bolest. Necítí nic. Jeden jemný nádech, pár desítek vteřin se nic neděje… A konečný dlouhý, trhaný výdech, slabá vibrace končetin a očních víček. A je po všem…
Tělo zůstává zaklesnuté pevně na kmeni stromu. Už není člověkem. Co bylo lidské, prorůstá lesem tyčinek, paliček a výběžků se zlatavou aureolou, kontury mizí pod chvějivou vrstvou, co se krmí.
Pořád je toho dost! Spory letí ke slunci, letí k životu…

ONA ještě nemá jméno, ale ví, že až ji lidé objeví a nepotrvá to dlouho, pojmenují ji. To přece dělají s velkou oblibou…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 25.09.2015, 13:33:26 Odpovědět 
   Povídka je hodně děsivá. Drobná minizabíjení v naši přirodě, reprezentované prazitickou houbou Cordyceps, která zabíjí svými spórami hmyz, se stane vzorem mimozemské zřejmě neškodné houby. Ta pod jejím vlivem zmutuje na požíračku lidí. Hrůzu budí proto, že princip popsaný v povídce by mohl být možný. Kdokoliv a cokoliv může přiletět z Vesmíru a poučit se (najít způsob opatřování potravy) od četných pozemských zabijáků. Kdo vlastně koho v našem světě druhého jedince nezabíjí? Přenos ničení v mikrosvěte je v tomto případě přenesen na člověka. Vesmírný návštěvník může tento proces zvětšit a zrealizovat (strašidelné je, že to nečiní ze zloby nebo zlého úmyslu).Lze najít řadu paralel, řekněme, úchylných mutací, které mohou způsobit
nenápadní dokonce nepostižitelní "návštěvníci." Svým zpúsobem je povídka hororem na základě sci-fi. Prozatím jsme k takovým mutacím vzdorní, sami si s nimi zahráváme a neuvědomujeme si, že se může objevit iniciátor jejich zvlčení až k zabijáctví, které je Někomu nebo Něčemu nutné pro udržení rodu.
Psáno je velmi přesvědčivě bez rozmělňování popisy a detaily. Těch pár použitých stačí k navození věrohodné působivé atmosféry. I k zamyšlení: apokalypsa může nastat zprvu zcela nenápadně, z mechanismů, které zůstanou skryty.
PS: Jak jsi zakouzlila, že stroj systému saspi ti umožnil publikovat pět povídek v jeden (včerejší) den, když v principech se může publikovat další text až po třech dnech?
Takže jsem jimi docela zahlcen ( a budu strašen) a proto budou vychátet s časovými odstupy. Možná, že se nám do saspi dostalo něco mimozemského.)), tebou přilákaného.)))
 ze dne 25.09.2015, 15:46:17  
   Tilda: Těší mě dvojnásob, protože Houba je opravdu úplně první písemný pokus, kterým jsem začala trochu vážně svou misi... Moc děkuji za rozpitvání , moc děkuji za hodnocení! A s tím publikováním sama netuším. Já myslela, že se mi příspěvky uloží a potom se vybírá a vkládá na stránky až Tebou...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Útek
Beduín
Moci a přeci ne...
Petra B.
Jak dělá histor...
Rikudou_Sennin
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr