obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915728 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39861 příspěvků, 5817 autorů a 392661 komentářů :: on-line: 6 ::
obr

:: Po bombě aneb proti proudu času (4) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Po bombě aneb proti proudu času
 autor Miroslav Murka publikováno: 04.09.2015, 10:13  
 

Desátá kapitola

Hrával jsem leckde. Zapletl jsem se i s tlupou banditů, a to takto: kráčel jsem zdánlivě liduprázdnou krajinou. Bylo ráno. Daleko přede mnou i za mnou jsem neviděl nic než prašnou cestu. Odkudsi se vyloupnul muž ve sloupané kožené bundě. Namířil mi pistolí přímo na hlavu. V duchu jsem se podivil, že ten muž ještě používá starou předválečnou zbraň. Mlčel jsem. A ač jsem se kolikrát choval, že mi život zlhostejněl, měl jsem strach.

"A teď mi tu pomaloučku vyskládej všecko, co máš u sebe, na zem." Banditův hlas byl chraplavý a dobře znělý. Učinil jsem, co mi bylo řečeno. "Není to žádná sláva, hudebníčku. Umíš dobře na tu kejtru?" Zahuhlal jsem, že hraju slušně. "A zpíváš taky?"

"Jako ptáček," uculil jsem se. Odtušil jsem, že mi asi neprostřelí lebku. Odvedl mne do tábora, nejprve mi však šátkem zavázal oči. Neviděl jsem ani na krok.
Tábor banditů ležel v dolíku mezi skalami a byl tvořen ne více než dvěma desítkami velkých stanů. Moje vystoupení se ale odehrálo ve velké skalní jeskyni se znamenitou akustikou.

Bandité se bavili stejně jako každé jiné publikum, jen žen bylo v táboře míň než mezi farmáři. A být banditou se v tom kraji snad ani nevyplácelo. Byli to smutní lidé ostře řezaných rysů, vyhublí, napjatí, šlachovití. Odehrál jsem celý svůj repertoár. Dostal jsem dobře najíst i napít.

Nechali si mne v táboře i další den, třetího dne mne muž ve sloupané kožené bundě opět odvedl tam, odkud mne zprvu sebral. A bylo to. Dohromady se vlastně nestalo nic, co by stálo za řeč. A i ta nejvíce vzrušující historka v sobě skrývá cosi všedního a neskonale fádního.

Viděl jsem poušť, lesy, nekonečná údolí i stoleté stromy. Viděl jsem zápasy v blátě a muže jdoucí na smrt. A radostné záblesky v očích tříletých děti. A umírající ptáky z posledních sil kroužící nad svojí domovinou. A viděl jsem muže hrající karty i opilé ženy. A nic z toho nestojí za řeč.

V každém lidském okamžiku se skrývá cosi neskonale všedního a neoriginálního.

V táboře jsem vymyslel následující pohádku: V jakémsi kraji se proháněla divoká banda vedená hrozivým vůdcem Farkou (jméno i většinu detailů příběhu jsem měnil při každém vyprávění, jak bylo právě třeba). Banda plenila vesnice, znásilňovala ženy a pobíjela muže, kteří se stavěli na odpor. Stalo se, že při jednom útoku byl Farka těžce raněn. Jeho druhové ho nechali ležet u jakési sedlácké rodinky s tím, že Farka se opět přidá, až bude při následujících žních tlupa projíždět kolem.

A tak Farka ležel v posteli, těžce stonal. K ruce mu bylo pětileté děvče, které mu nosilo jídlo a čerstvou vodu. A jak bylo děvčátko hodné a dobrosrdečné, neustále mlelo pantem. Přineslo Farkovi krajíc chleba a vyprávělo, jak se takovej chleba dělá, jak je třeba vypěstovat obilí a namlít mouku, namíchat těsto a nechat ho řádně nakynout a nakonec upéct v peci. A že k tomu, aby pec pekla, je třeba spousta dřeva, že k výrobě mouky je třeba mlejn nebo velkej hmoždíř a tak dál a tak dál. Nebralo to konce.

Farka byl příliš sláb, než aby dokázal děvčátko umlčet. A tak poslouchal. A po několika týdnech si osvojil cosi z farmářské duše. Belhal se po okolí a pozoroval těžce pracující sedláky. Zželelo se mu jejich osudu.

Naučil sedláky bojovat, a když se po dalších žních ukázala jeho bývalá tlupa, stál v čele sedláků. V bitvě pobil mnoho svých někdejších druhů, zbyla jich nakonec jen malá hrstka, která se dala na zoufalý útěk. Sedláci zvítězili, Farkovi se však otevřela stará rána, která se tentokrát stala smrtelnou.
Konec příběhu. Tuhle historku jsem vyprávěl skutečným banditům a ti se smáli, až se za břicha popadali. Brali to jako fór. Když jsem tentýž příběh pověděl sedlákům, tvářili se vážně až hanba. Je to spíš fór, ale dá se to povídat všelijak, klidně i celej večer, protože je v tom spousta postav a obrazů. Časem jsem přidal postavu Farkovy ženy, lupičky, kterou se Farka pokusí těsně před finální bitvou přemluvit k odchodu z tlupy. Každej konec se zdál bejt stejně dobrej a tak jsem příběh různě převracel.

Dále jsem se téměř deset let coural coby bard.

Vracím-li si vzpomínkami k nějaké historce z cest, často jde o událost právě z tohoto období. A nyní si jen těžko dávám dohromady, co že jsem v průběhy té dekády vlastně dělal. Táhlo mi ke třiceti a mé publikum mě bralo vážně, jako bych snad cosi znal.
Vypravoval jsem smyšlené příběhy a byla-li v nich špetka pravdy, byla to vskutku vždy jen špetka.

Do každé dědiny jsem vtrhnul jako ďas, hrával jsem karty, popíjel víno, vyprávěl báchorky, zpíval a královsky se bavil. A vždy se našlo pár posluchačů. Vždy se našel někdo, koho jsem dokázal vysvobodit ze všednosti prostého života. A že jsem se snažil! Živil jsem se téměř poctivě, mohu-li to tak říct. Nabízel jsem jasné služby, neboť jsem prodával trochu vzrušení a nic víc.

Mezi vesnicemi jsem potkával poutníky stejně jako dřív, čím dál tím častěji jsem to však býval já tím mluvkou, jenž žvaní, žvaní a všemožně se naparuje. A stále mi leckdo uměl srazit hřebínek.

Vešel jsem do obyčejné vesnické nálevny. Usadil jsem se doprostřed potemnělé místnosti, v níž bylo jen pár stolů a jinak nic.

V rohu seděla ospalá dvojice mužů. Neviděl jsem víc než tmavé obrysy jejich postav. U dalšího stolu seděl majitel hospody, brunátný čtyřicátník s prořídlými vlasy. Tváře měl kulaté a zcela hladké. "Čím můžu sloužit?" zeptal se.

Poručil jsem si žejdlík piva. "A čím hodlá milostpán platit?" prohodil nedůvěřivě. Zachřestil jsem měšcem. Hospodský vstal a vyrazil kamsi dozadu. Netrvalo to dlouho a na stole mi ležel půllitr s pivem. "Pán nechť ráčí prominout, kdekdo by si sem rád chodil hasit žízeň jenom tak. Bez peněz."

"To je přece v pořádku, pane hostinský," zasmál jsem se zeširoka.

"A nechť se pán nehněvá, když řeknu, že pán je oblečen jak tajtrlík." A to jsem se přestal usmívat, protože hospodský se tvářil vcelku vážně a
nepřátelsky. Prohlížel si mě a po chvilce se jeho tvář rozjasnila. "Zdá se, že dneska si oba namastíme kapsu," řekl, neboť tušil, že hosté se díky mě jen pohrnou.

Dali jsme se do smíchu. A skutečně se brzy rozkřiklo, že do vesnice zavítala návštěva. Vypil jsem dva nebo tři půllitry a začal jsem hrát na kytaru. Sedláci se kolem mě shlukli, popíjeli, zpívali a plácali mě do zad. Zprudka jsem vstal a začal vyprávět jakousi bláznivou historku, která mě zrovna napadla. A vida, že jsem rázným vystupováním zaujal své posluchače, ještě jsem v razanci přitvrdil.

Vyprávěl jsem o svém zajetí bandity a jak jsem sám zajal jejich vůdce a jak jsem ho se vší slávou odvedl do nejbližší vesnice. A kdosi mě okřiknul, že si vymýšlím. Neudržel jsem a ještě víc jsem svou příhodu přibarvil. To už po mě řvalo půl hospody. Kdosi mi dal herdu do zad a kdosi mi smetl ze stolu těch pár mincí, které se mi podařilo utržit za muzicírování.

Hostinský dobrák se mi snažil pomoci. "Pánové, nechte toho. Milostpán si sám zaplatí, co vypil a potáhne ke všem čertům." Z dobrého důvodu jsem se vzpouzel, až mi kdosi sebral měšec a s údivem z něj vysypal hrstku kamínků, šroubků a matiček, minci však žádnou. To už se po mě i hostinský ohnal pěstí, téměř se mi povedlo uhnout a obdržel jsem jen lehký štulec.

Po komsi jsem se napřáhnul svou těžkou kytarou. Po chvilce postrkování a přetlačování se mi povedlo vyrazit ze dveří, kdosi mi však nastavil nohu a ja
skončil obličejem v blátě přímo před vchodem do hospody. Do boku mě nakopla čísi noha, odkulil jsem se a pružně se postavil na nohy.

Utíkal jsem pryč.

I takto dopadala má snaha o výdělek. A nebyla to moje vina, mí spolustolovníci stáli o silácké řeči, já jen neznal míru. A právě té nepředvídatelnosti jsem si tehdy cenil nejvíce. Byla to rozverná doba.

Žil jsem ze dne na den a bez ohledu na budoucnost. Hrával jsem poťouchlé skladby, které si ve sprostotě nezadaly v rozhovoru znuděných krmičů prasat.

Je přece k neuvěření, že právě já nyní stojím v čele celého města. K dobru mi lze připočíst snad jedině fakt, že jsem o místo správce sám nijak nestál.
O Llyr jsem prvně slyšel z úst jiného potulného vypravěče, jenž se mi podobal jak had hadovi.

"Její město leží padesát dnů jižním směrem," řekl. "A její krása je pověstná! Spatřil jsem ji jenom krátce, a to když jsem vystupoval v její síni.Tmavovlasá krasavice s ostře řezanými rysy, neústupná, panovačná." Poslouchal jsem na půl ucha. Tehdy jsem nemohl tušit, že můj život bude v budoucnu pevně spleten právě s tou, o které ten muž vyprávěl. Jak bych také mohl? Bylo to jen další jméno. A ke všemu jméno z ůst jakéhosi prolhaného barda.

A byl to v podstatě i jediný bard, s nímž jsem se během těch deseti let potkal.

Odkudsi se vylouplo množství ambiciózních mužů.

Jakýsi Sirvig, jenž byl později zobrazován jako statný muž s prasečí hlavou, skvělý jezdec, šermíř i střelec. Uměl to dobře s kopím i se starou loveckou puškou. Zabil množství lapků a i pár nevinných. Sirvig se pokoušel o sjednocení blízkých vesnic, na krátký čas se mu to snad i podařilo. Nechal si vystavět dřevěnou tvrz, z níž pak pořádal své nájezdy po okolí. Vlastní vesnice chránil a ty odlehlejší krutě drancoval. Do svého sídla si přivážel zásoby i ženské otrokyně. Na jednom ze svých nájezdů ho kdosi nabodnul na kopí. A ten kdosi byl Erik, svalnatý chlap se zrzavou kšticí, jenž se na sklonku svého života stal patronem vesničky Lobeditz.

Erik střežil cesty kolem své domoviny, utkával se s nejrůznějšími lumpy. A byla to jeho sláva, co ho nakonec zničilo, neboť se na něj domluvila skupina hrdlořezů vedená Aekrem Bezzubým. Erik bojoval proti přesile, byl těžce raněn a uvězněn v kleci. Aekr si vybudoval vcelku slušné živobytí na tom, že Erika vozil od vesnice k vesnici a ukazoval ho lidem za pár mincí.

A podobných povídaček jsem začal slýchat celé stovky a nejmíň stovku jsem jich sám roznesl. Sám tedy vím, že každá historka má v sobě kousek pravdy.


Jedenáctá kapitola

Městům i rozlehlejším vesnicím jsem se vyhýbal, neboť to byla místa špinavá a přelidněná. Svoz odpadků i úklid ulic často váznul a mezi domy se hromadil nepořádek a špína. Málokde fungovala alespoň jakás takás kanalizace, a tak musely být lidské výkaly odváženy ve speciálních kárách. Byla to místa plná nakažlivých nemocí, smradu a bídy.

V městských uličkách přežíval kdejaký zlořád. Kdekdo okrádal ostatní, ať už napřímo s nožem v ruce či vysokými daněmi. V leckterých městech to šlo od desíti k pěti. Zdálo se ale, že každé větší město se dříve či později promění v hromádku popela. Vypuknul mor anebo se lidé vzbouřili anebo jedno město vytáhlo na město sousední.

Mapa se rok od roku měnila. Lidé se ploužili v dlouhých kolonách, utíkali od toho či onoho.

Na vlastní oči jsem viděl, jak se střetly dvě proti sobě jdoucí kolony utečenců. Lidé po sobě pokřikovali, báli se však přiblížit, snad kvůli možné nákaze, přitom ani jedna z kolon nenesla znak moru. Netrvalo dlouho a padnulo několik nahodilých výstřelů z pušek a mezi dvěma protilehlými tábory prosvištělo několik šípů.

Muži se mezi sebou odstřelovali, část jich padla, vše se odbylo v soustředěném tichu, které bylo jen zřídka narušeno zaštěkáním palné zbraně. Á propos palné zbraně! Rok od roku jich mezi lidmi ubývalo, neboť s vypálenými náboji cena zbraní klesala. Muži z jedné strany se odhodlali zaútočit zblízka. Rozeběhli se a víc než půlka jich v momentu popadala pod salvou nepřítele. A to už se také muži z druhé strany rozeběhli, aby dohnali své soky a rozbili jim lebky. Ženy poražených se rozutekly po okolí a vítězná kolona pokračovala v cestě. Jedné z těch žen jsem se ujal. Odvedl jsem ji k vesnici, kde jsme se na čas usadili. Stále se ještě dalo najít přátelské místo, ačkoliv každé takové hledání se stále víc komplikovalo. Lidé se shlukovali ve městech, taková byla doba.

Jmenovala se Monika a trvala na tom, že se stane mou ženou. Z ničeho nic. Jen tak.

Zabydleli jsme se v chalupě po starém tesaři, jenž zemřel na souchotě jen pár dnů před naším příchodem. Celou chalupu jsme nejdříve řádně vydrhli a věci po mrtvém popálili na dvorku. Starosta nás milerád přijal. Monika sloužila přímo na úřadě a já se stal na čas učitelem. Bylo to k neuvěření, že ve vesnici fungovala škola! Žáků jsem měl pět.

Zkoušel jsem děti naučit číst a psát, ale nijak zvlášť jsem neuspěl, neměli jsme knihy a dětem scházela k učení chuť. Mí žáci nechápali, proč by měli cosi kamsi psát, když mají hned kolem sebe všechny své blízké, jimž je možno vše říct. Nakonec jsem výuku omezil na základy matematiky a trochu toho a onoho.

Monika se stala mou třetí velkou láskou. A zatímco s Marykou jsem si odbyl lásku platonickou, s Annou lásku takřka rodinnou, k Monice jsem pocítil krátké o to však více intenzivní romantické poblouznění. Moniku jsem zahrnul veškerou něhou, jíž jsem byl schopen.

Na několik měsíců jsem se zcela napravil.

Přestal jsem pít, utrácet a i kytaru jsem odložil do kouta. Vše kvůli dívce, která utíkala o život, pak spatřila mě sedícího ve stínu pod zakrslou jabloní. "Pane, zachraň mě," volala. A vlastně ji nebylo od čeho zachraňovat, protože nikomu nestálo za to ji pronásledovat. A přesto se mi vrhla k nohám a měla za to, že to já jsem ji vyrval z náruče smrti.

Byla o půl hlavy vyšší než já sám, byla velmi štíhlá a protáhlá, v tváři nezvykle vážná, měla uhrančivé mandlové oči, úzké rty a vlasy spletené do složitého drdolu. V jejím chování - a tím myslím vždy, ne jen tehdy v tom jednom napjatém okamžiku - bylo cosi nadmíru důstojného, závažného. Ve všem, co udělala či co řekla či co si jen pomyslela, jsem cítil velkou váhu. A nechápu, že se upjala právě ke mě, vždyť kdo jsem byl já? Nicka. A vpravdě sám nevím, kým byla ona. O minulosti nehovořila a ani nevím, zda-li ji v té potyčce, které jsem byl nečekaným svědkem, padnul manžel, otec, bratr, strýc či vůbec někdo. Zjevila se odnikud, najednou však ležela vedle mě a choulila se k mým nohám. Objal jsem ji a cosi utěšujícího ji zašeptal. A poté se ode mě již nehnula.

Usadili jsme se tedy a během našeho krátkého soužití nad námi nepřeletěl ani mráček. Za zmínku stojí škola, kde jsem vyučoval. Byla to jediná místnost v obyčejné chalupě po komsi, kdo se odstěhoval jinam. Plnil jsem funkci učitele a současně také školníka, prováděl jsem drobné opravy a chvílemi jsem také zahradničil na úzkém pozemku, jenž chalupu lemoval kolem dokola. Mí žáci chodívali nepravidelně a všech pět se jich sešlo jen zřídka. Nejčastěji se tak stávalo za prudkého deště nebo když pro ně nebyla žádná jiná práce. A dost o škole.

Za zmínku stojí i náš domov. Byla to prostá chalupa o dvou místnostech a malé předsíni. První místnost byla vyplněna kuchyňkou, jídelním stolem a malými kamny, druhou místnost zabrala jednolůžková postel. Naučili jsme se s Monikou spávat pod jedinou dekou, aniž by nám bylo těsno. Monika proměnila naše vcelku nuzné obydlí ve skutečný domov. Pověsila záclony, od kohosi vyžebrala barevný ubrus, jinde zas sehnala koberec a malou rohož a tak dále a tak dále. Celé dny chalupu zkrášlovala a vylepšovala, a když s tím byla konečně hotova, tak vše utírala a myla.

Jednoho dne dorazila do vesnice dvojice potulných hudebníků. Byli to rozčepýření mladíci, kteří se vzájemně podobali jako vejce vejci. První hrál na kytaru a zpíval, a ten druhý ho doprovázel na foukací harmoniku a spíš jen tak přizvukoval. Tiše jsem shlédnul jejich vystoupení. Nehráli moc dobře. Z hospody jsem šel rovnou domů, Monika již spala. Přecházel jsem po kuchyni. Přemýšlel jsem. Rmoutil jsem se. Vplížil jsem se do ložnice a v tichosti sundal svou starou kytaru. Ze skříně jsem si vzal své věci a naházel je do batohu. Vše jsem činil v panické hrůze, že by se mohla Monika vzbudit a čekat vysvětlení. Často jsem zcela ztuhnul, abych se přesvědčil, že má žena stále spí. Vyplížil jsem se ven. V kuchyni jsem si ještě přibalil trochu jídla a poté jsem vyšel ven do chladné noci.

Dohnal jsem ty dva tuláky a přidal jsem se k nim.

Chodili jsme po vesnicích a hrávali lidem pro radost. A pak se ti dva ode mě odtrhli, snad že se jim se mnou nehrálo dobře, snad že si se mnou přestali rozumět, a já chodil sám a vše se vrátilo do starých kolejí.

Nedokážu říct, za čím jsem se tak hnal. A nevysvětlil bych vám to ani tehdy, když jsem se tak hnal.

Snad jsem toužil po svobodě.

Snad bych nesnesl, že bych nemohl jít, kam právě chci. A za čím jsem se tak hnal? Vím já? Kdo může tvrdit, že se vyzná v sobě samém? Snad jedině lhář. A jak by se kdo opovážil tvrdit, že se vyzná v někom druhém? A dost o mém bolavém nitru. Mluvme teď o světě. Následovalo zase pár let, během nichž jsem poznával nové kraje. A snad už jsem chodil jen ve velkých kruzích, vracel se na stále stejná místa, která se za těch pár let od minulé návštěvy změnila k nepoznání. A mnohokrát mne napadlo, jak by bylo krásné, kdybych nakonec skončil tam, odkud jsem kdysi dávno vyšel. Tušil jsem však, že Tůňka již dávno neexistuje. Jak by také mohla po tom všem?



Dvanáctá kapitola

Vyhýbal jsem se chudým krajům a že jich nebylo málo! Leckde se živořilo o chlebu a smradlavé vodě. Vyhýbal jsem se místům, kde vládlo právo silnějšího. Chytil jsem stopu tam, kde vládnul pevný řád. A šel jsem po té stezce dál a dál. Uplynuly téměř tři desetiletí od bomby. Byly vystavěny krásné vesnice i panská sídla.

Vešel jsem do bohatě zdobené osady jménem Kanutov. Již dříve jsem o té vsi slyšel od obchodníků, s kterými jsem se náhodně střetnul na jakési mýtině. "Je to sídlo místního pána - Kanuta," pravil tlustý kupec, zatímco jeho dva pomocníci opravovali rozbité kolo u vozu. "Kanut je hejtman z těch lepších." Lidé tehdy titulovali zcela bez rozmyslu. Hejtman, baron, zeman, vévoda, markýz nebo kníže, vždy to byl prostě kdosi z panstva, ale nebyl v tom žádný řád. "Svoje lidi nenechá umřít hlady," pokračoval kupčík v řeči. "Loni se stalo, že byla úroda slabá a místní neměli, co žrát. A Kanut rozdával z panských zásob. Dobře se stará. Dobře," pokyvoval svou vepří hlavou vypravěč.

V Kanutově rostly okrasné keře a na stožárech nad nimi vlály žlutozelené Kanutovské prapory. Ze středu vsi vyčníval malý travnatý kopec a na vrcholku kopce stála Kanutovská tvrz, což bylo až příliš honosné označení pro malebnou pevnůstku s jedinou věžičkou. Tvrz to byla neveliká, poskytovala však přístřešek pro Kanuta, jeho rodinu i pro nepočetné služebnictvo. Vedle stála kasárna obehnaná nízkou palisádou. Procházel jsem se po té krásné vsi a vůbec jsem nedbal všelijakých zvědavých pohledů. Když už jsem se dosyta naprocházel a pokochal, vešel jsem do hostince a usednul k nejbližšímu stolku.

"Todle je panská hospoda," řekl hostinský.

"Nalej mi vína," poručil jsem.

"Tady nemůžeš pít. Cháska se schází v dolní hospodě. Měl bys jít tam." Rozvalil jsem se ve své židli. Hostinský hlasitě polknul. "Poslouchej, měl by sis dát říct," přemlouval. Přešel z panovačného rozkazování až do spikleneckého šepotu. "Moh bych ti snad nalít malej pohár. Když si ho vypiješ se mnou u pultu, bude se zdát, že seš můj známej, že ses za mnou zastavil jenom tak na kus řeči. Odkud jsi vlastně přišel, příteli?" Hostinský nečekal na odpověď. "Páni tu neradi vidí, když se v jejich hostinci schází chamraď. Moh bych přijít o místo. Nechtěj přece, abych volal stráž." Nehnul jsem brvou. "Jdi pryč, špíno!" okřiknul mě hostinský, v půlce věty mu přeskočil hlas. Odkudsi vytáhnul hůlku a švihnul mě přes tvář, načež jsem prudce vstal. Začali jsme se s hostinským přetláčet jako dva medvědi u včelího úlu.

Rozsoudil nás až hlas ze zadní místnosti: "Dost! Okamžitě toho nechte!" Hostinský ztuhnul a hrůzou vyvalil oči.

"Ó hrůza! Pán Živan sedí na svém místě," zašeptal hostinský. "Všechno slyšel." Tiše jsem se zeptal, o koho jde. "Velitel stráží. Kanutova pravá ruka,"
vysvětlil mi vystrašený hostinský.

"Ty tam tuláku, pojď si sednout ke mě." A tak jsem tedy šel. "Odkud jsi přišel?" Živan byl skvěle upravený muž ve středních letech. Jeho soustředěná tvář byla zkrášlena černým knírem, pohled pevný, často však upřený jakoby kamsi do dálky. Pravdivě jsem mu odpověděl.

"V Sávově kraji," řekl jsem. Živan to místo neznal. "Je to kraj bez zákonů, milý pane. Sávův kraj se jmenuje podle obchodníka Sávy, jenž se snažil spojit několik tamnějších osad. A po čase sám uznal, že je to marná snaha, a odtáhnul se svou rodinou bůhvíkam. A Sávův kraj zpustl ještě o kus víc." Dobře jsem se u Živanova stolu najedl. Vyprávěl jsem tedy o tom pustém kraji, kde nebylo nic než pár vymírajících osad. A Živan se zdál být velmi zaujat mým vyprávěním a já se dal do popisu dalších a dalších podrobností, neboť u Živanova stolu bylo stále dost vybraného jídla i pití. A stalo se, že mě Živan požádal, abych totéž vyprávěl ještě jednou v tvrzi.

Vešli jsme do sálu, v jehož středu stálo obrovské ohniště. Kouř unikal dírou ve střeše a plameny osvětlovaly interiér sálu. Nebýt ohně, bylo by v místnosti tuze tmavo, neboť slunce vnikalo jen otvorem ve střeše a několika velmi malými okénky. Na vyvýšeném místě stál dřevěný trůn a na trůnu seděla kojící žena - Kanutova manželka, jak jsem záhy pochopil. Velký panovník seděl u ohně a zamyšleně hleděl do plamenů. Klacíkem se dloubal v rozžhavených uhlících dřeva. Sálem proběhlo ne více než čtyřleté dítě a Kanut ho důrazně okřiknul.

Živan mě požádal, abych znovu vyprávěl o Sávově kraji. Učinil jsem tak. Nakreslil jsem, kde leží která vesnice i kudy vede kdejaká brázda.

Za dva týdny se Kanut se svými vojáky vypravil do Sávova kraje, aby rozšířil svou malou říši o dalších pár osad. Mám za to, že to bylo dobré rozhodnotí.
Život v Sávově kraji se zlepšil.

Až do Kanutova návratu jsem bydlel v jeho tvrzi, žil jsem v relativním přepychu, o němž jsem si dříve mohl nechat jedině zdát. Dlouhé hodiny jsem si hrál s panskými dětmi, zpíval jim žertovné písně a vyprávěl historky. Po Kanutově návratu z úspěšného tažení mi byla nabídnuta pozice místostarosty v největší nově zabrané osadě. Odmítnul jsem, neboť jsem pojal podezření, že mým hlavním úkolem by bylo stát Kanutovým špehem. Následně mi bylo nabídnuto místo dětského vychovatele, s kteroužto pozicí jsem se již dokázal lépe ztotožnit. Nabídku jsem tedy milerád přijal.

Žil jsem s panskou rodinou přímo v tvrzi, kde jsem dostal svou vlastní komůrku po jakési služce. Vychovával jsem tři nejstarší panské děti, učil jsem je číst, psát a počítat. Má služba neměla pevnou pracovní dobu, a tak jsem mohl vcelku volně cestovat po okolí. Vydával jsem se i na několikadenní tůry, ty jsem však musel řádně zdůvodnit. Často mi prošla výmluva na mou neposednou povahu. A jindy jsem odjel shánět staré knihy, abych mohl lépe učit číst.

V jedné z blízkých vesnic fungovalo malé starožitnictví, kde se dala pořídit spousta předválečných tretek. Ve větší míře to však byly opravdu jen tretky: plastové misky, květináče, elektronické obvody, žárovky, skleněné láhve, knoflíky, potrhané košile, kusy automobilů, zapalovače, zkrátka tretky. A když už to byl tištěný text, často to byl reklamní leták, manuál, smlouva, úřední dopis, poutač nebo časopis. Málokdy jsem narazil na knihu s pevnou vazbou. Ptal jsem se starožitníka, odkud bere zboží. Starožitník mi svůj zdroj neprozradil, bylo ale jasné, že se zná se sběrači z ruin.

A že jsem byl v Kanutově přízni, vypůjčil jsem si dva vojáky a uspořádal vlastní výpravu k nejbližším ruinám. Sliboval jsem si, že najdu leccos zajímavého, snad i pár vázaných knih, či že se mi podaří navázat kontakt přímo se sběrači, čímž bych obešel starožitníka. Cesta k ruinám trvala plné dva dny cesty. Blízko sutin jsme nalezli vcelku zachovalou boudu a v ní si zařídili hlavní stan. Následujícího rána jsme vešli do zdevastovaného města. Šplhali jsme po troskách, vzájemně jsme se podpírali a všelijak si pomáhali. Nejméně jeden z vojáků bedlivě sledoval okolí, neboť jsme se - možná zbytečně - obávali útoku kulhavců. Vojáci se jeden druhému podobali. Byli to mladí muži ve středních letech, dobře rostlí a vychovaní. Nezvykle přátelští a usměvaví. Jejich výstroj se skládala ze žlutozeleného pláště a krátkého kopí se železným bodcem. První voják se jmenoval Štefan a druhý byl Nikolaj.

Kráčeli jsme v troskách a byla to tuze jednolitá podívaná na kusy betonu, zrezivělé vraky automobilů, prach, štěrk, svazky kabelů a zkroucené lampy veřejného osvětlení. Téměř všude již rašila tráva. Mnoho hromad kovu obrostlo vrstvou mechu a popínavých rostlin. Prvního dne jsme nenašli nic, co by stálo za řeč, ačkoliv jsme se všichni tři poctivě šťourali v zemi.

Druhého dne se nám podařilo najít vchod do jakéhosi krámku. Zdálo se, že přízemní krámek jakoby zázrakem přežil pád zbytku ohromné budovy. Vchod byl nakloněn na stranu, jinak se ale zdál být vcelku neporušen. Vešli jsme do dovnitř. Vnitřek obchodu byl zcela sežehnut plameny. Zachovalo se jen několik drobností, které opět nestojí za řeč. Nic než pár suvenýrů. A stejně nevalně jsme si vedli po celou dobu naší malé expedice.

Zdálo se, že ruiny byly již nejméně stokrát probrány. Až posledního dne se nám trochu poštěstilo, to když jsem nalezli několik čerstvě vyšlapaných stop. Sledovali jsme šlápoty a za necelou hodinu jsme dostihli skupinu sběračů. Zprvu se k nám chovali vcelku nepřátelsky maje nás za konkurenční partu, když však poznali, jací jsme zelenáči, oddechli si a jednali s námi téměř vlídně.

"Není to jenom tak, někam si jednoduše přijít a začít se přehrabovat v zemi," vysvětlovat nám nejstarší sběrač. "Má to svůj řád. Sběrači se navzájem znají a každá parta má vlastní území." Byl to zarostlý muž v šedé kápi, u pasu měl zavěšeno několik plátěných vaků, kam odkládal své nálezy. Požádal jsem, zda bychom nemohli pokračovat pro ten den s nimi. Muž v kápi souhlasil, nadšen z toho ale nebyl.

Vida odborníky pochopil jsem marnost našeho předchozího počínání. Sběrači vyzbrojeni lopatami a krumpáči se jali zkoumat velmi malý prostor, přičemž jej ale zkoumali spíše v hloubce než na povrchu. Důležitou a ostatními velmi respektovanou postavou se stal jakýsi drobný muž, jenž po zemi přejížděl kovovým diskem a ukazoval ostatním, kde mají kopat. "To je náš inženýr," zašeptal mi muž v kápi. "Ne každá parta má vlastního. Šetří nám to spoustu práce, protože se nemusíme tahat s nefunkčníma věcma až do vesnice. Inženýr všecko hned přeměří." Disk, s nímž inženýr pracoval, byl pochopitelně předválečný detektor kovu. Projevil jsme zájem o knihy s pevnou vazbou, vedoucí sběračů však zavrtěl hlavou: "Jsme esa na elektroniku, milej pane. Knihy se hledaj těžko."

Inženýr zkoumal jakési obvody, listoval v zažloutlém katalogu. Obyčejní lidé hleděli na staré inženýry spíše jako na mocné mágy či černokněžníky, neboť ti také rozuměli neviditelným silám z dávných dob, což také vzbuzovalo úctu, strach i údiv. Inženýři často žili v ústraní na krajích vesnic či zcela na samotě obklopeni předválečnou technikou, v které se trpělivě nimrali. A někteří z těchto mužů nespoléhali jen na malé sluneční panely, k výrobě elektřiny používali také nejrůznější větrníky či šlapací kola. Nebylo výjimkou, že inženýrovi byl k ruce jeden či dva mladí chlapci, a ti později převzali inženýrskou práci. A inženýrská práce se sestávala z oprav a zlepšování nejrůznějších - často zemědělských - strojů či vymýšlení strojků zcela nových - často však sestavených z jiných kusů šrotu. Pravdou však je, že prostí lidé neměli potuchy, co že to inženýři ve svých dílnách stále kutí, nedovedli si jejich práci vyložit. A hned z více úst jsem slyšel historku o inženýru Kalhounovi, který byl ubit vzteklým davem za to, že se onen nešťastný technik nechal několik let darmo živit, aniž by z jeho dílny vyšlo byť jediné zlepšení či stroj.

Se sběrači jsme se rozešli v dobrém, domů jsme se ale vraceli se sklopenou hlavou. Nenesli jsme téměř nic kromě několika drobných suvenýrů. A do Kanutova jsme ke všemu dorazili o celé dva dny později, než bylo původně v plánu. A hejtman Kanut mě už znovu do ruin nepustil, namísto toho však pověřil Štefana s Nikolajem, aby objeli panství a všude rozhlásili, že v Kanutově se za dobrou cenu vykupují vázané knihy. Již za necelé dva týdny se u tvrze ukázal první obchodník nabízející množství brožur a omatlaných knih. A ve své skromné komůrce jsem si zřídil vlastní malou knihovnu, u niž jsem pak dlouze sedával a četl. A mnoho knih jsem byl nucen odložit hned po několika stranách, neboť jsem nic nepochopil, neboť knihy byly napsány před mnoha lety a za tu dobu se vše změnilo. A možná je to tak dobře. Nevím.

Můj život se na krátkou dobu opět ustálil. Shromažďoval jsem knihy, málokterých jsem si však opravdu cenil. Ve své jizbě jsem si vytvořil malé romantické zákoutí tvořené křeslem, psacím stolkem a třemi těžkými knihovnami, které jsem postupně zaplňoval čtivem. Do prázdných polic jsem prozatím vyskládal dřevěné sošky zvířat, postav a nejrůznějších bůžků, které vyřezával místní tesař. S literaturou však byl kříž.

Mnoho předválečných knih bylo zničeno při výbuchu bomby a mnoho svazků bylo spáleno v následujících letech. Knihy se staly nedostatkovým zbožím. Nová literatura nevznikala. Během svého pobytu v Kanutově jsem sepsal několik příběhů, které se mezi lidmi vyprávěly. Vybral jsem ty - dle mého tehdejšího mínění - nejlepší. A později se stalo, že mé texty kdosi našel, doplnil o nové příběhy, a vše pak setřídil do jediného souhrnného svazku, jenž pojmenoval Kanutské historky a pověsti. A podobným způsobem vznikl také uzoučký sborník poválečných lidových písní: Kanutské balady a zpěvy. Jak vidno, v tvrzi jsem zabýval činností vskutku bohulibou a inspirativní. Klid a tichá práce prospívala i mému zdraví.



Třináctá kapitola

Vše změnila jedna z knih, kterou jsem pro svou sbírku získal.

Do vesnice zavítal jakýsi obchodník s kořením. Tento škuban s sebou vláčel také několik umouněných knížek. A jedna z nabízených knih mi vyrazila dech, neboť jsem ji velmi dobře znal. Spěšně jsem v knize zalistovat a nebylo pochyb - byla to jedna z Incových knih. Dokonce jsem našel Incovy vlastnoruční poznámky na kraji některých stránek. Obsah nestojí za řeč, byla to prostoduchá dobrodružná kniha pro mládež.

"Odkud máš tuhle?" vyhrkl jsem. A ihned jsem se zastyděl za svou zbrklost. "Omlouvám se, příteli. Co si takhle dát trochu vína? Jsou to ale výtečné knihy, co mi neseš." Usadili jsme se v panské hospodě a zdvořile hovořili.

"Pane, vidím, že nemůžeš spustit oči právě z této jedné knihy," pravil obchodník. "A máš štěstí, není drahá."

"Jistě, jistě," přerušil jsem obchodníka. "Koupím je všechny. K té jedné, jak pravíš, mě však váže i cosi dalšího než jen zájem o kvalitní čtení. Pověz mi, obchodníku, kde jsi vzal tu knihu?"

"Jen nerad prozrazuji zdroje svých příjmů, milý pane. U tebe však učiním výjimku, ať již proto, že knihy nepatří mezi mé hlavní artikly, či že vidím radostnou jiskru ve tvém oku. Všechny knihy, co zde vidíš, mi prodal jakýsi Sávek, jenž provozuje dřevěný krámek na náměstí ve Šnepově. Měl jsem cestu sem do Kanutova a slyšel jsem, že je zde po knihách sháňka. A nemůžu než pochválit tvou snahu o zbudování knihovny, milý pane." Naše konverzace ještě pár chvil trvala.

Druhého dne jsem si přivstal a pod rouškou tmy jsem se vyplížil pryč z vesnice. A jistě není žádné překvapení, že mým cílem se stal Šnepov. Cesta mi zabrala dva dny ostré chůze. Na koni bych to určitě zvládnul mnohem rychleji, vždy jsem se ale raději spoléhal na svoje vlastní nohy, a byl jsem mizerný jezdec. A mizerným jezdcem jsem ostatně i zůstal. Rmoutilo mne, že opouštím svou milovanou knihovnu. "Možná se budu moci vrátit," uklidňoval jsem se. "Nic nezjistím, přinejlepším najdu místo, kde Inca vydechnul. Zabere mi to pár dnů a pak se vrátím na tvrz."

Vyhledal jsem onen dřevěný krámek, o němž se zmiňoval obchodník. A nijak se nelišil od ostatních krámků, místo to tedy bylo zanedbané, špinavé a mizerně osvětlené. Police byle zaprášené a regály plné zbytečností. "Jistě, milostpáne, tydlecty knížky, co o nich hovoříte, my sem přines místní hejsek - Priska se mu říká a nechtějte ode mě vědět, proč se mu říká zrovna tak."

"A kde bych Prisku našel?"

"To nebude jenom tak, vašnosto, Priska je tuze vytíženej kšeftař. Znám ale spratka, kterej vám Prisku sežene." Spratkem bylo jakési pouliční děcko, které se živilo drobnými službami, šmelinou a nošením vzkazů. Děcko mi po krátké rozmluvě, během níž jsem příšel o tři mince, slíbilo, že do čtyř hodin bude Priska sedět v krčmě U tří sviní. Usadil jsem se tam a čekal. A za necelé dvě hodiny dorazil také Priska. To už jsem vypil cosi vína a povyprávěl boubelaté šenkýřce pár peprných historek.

Priska byl vskutku hejsek - jak trefně poznamenal Sávek. Navlečen byl do přiléhavého svetru, vlasy měl sestřiženy dle nejnovější módy, často špulil ústa a lehounce krabatil čelo. Ihned jsem pojal podezření, že Priska má v oblibě spíše pány nežli mladé dívky. Nu což.

"Ty knížky mi přines kluk vod sběračů," drmolil Priska. "A bavím se s váma jenom proto, že jsem se doslech, že jste tuze uznalej člověk." Zacinkal jsem měšcem. Toto mé gesto neudělalo žádný dojem. Vysypal jsem několik mincí na stůl. Priska je jednu po druhé sesbíral. "Tak jak říkám. Knížky mi přines sběračskej klučina, kterej je vyhrabal kdesi v bordelu. A tečka. Co víc k tomu říct."

"Lžeš," procedil jsem. "Jedna z těch knížek patřila mému příteli."

"Tak odtud vítr vane," uculil se Priska. "Knížky mi přinesl jeden z mejch kluků. A víc vám k tomu říct nemůžu. Ten můj kluk by taky mohl skončit s oprátkou kolem krku."

"Nech si jméno svýho kluka pro sebe a jenom mi prozraď, kde ty knížky sebral, nic víc mě nezajímá."

"Do zítřka vám to zjistím. Ale bude to něco stát." Vysypal jsem na stůl zbytek mincí z měšce.

Ubytoval jsem se přímo v hospodě. Můj skromný pokojík se nacházel v patře a byl vybaven úzkou palandou, stolkem a jedinou židlí. Na stolku byla postavena mísa s vlažnou vodou na umytí. Výbava to byla prostá, ale více než dostačující. A vlastně by mi stačila i jen ta postel. Padnul jsem a spal.

Následující den jsem jen tak prozevloval a pozdě odpoledne jsem se opět sešel s Priskou. Od našeho posledního setkání se s kýmsi serval, tvář měl potlučenou a klouby na prstech do krve rozedrané. Priska si všimnul mého zkoumavého pohledu. "To s váma nemá co dělat," řekl. A ani nevím, proč se o tom zmiňuji, snad jen že se jedná o zajímavý moment. V Priskovi bylo cosi poutavého, uchvacujícího. Měl v sobě neobvyklou jiskru; jakési vulgární kouzlo. "Ty knížky jsou z Kančíkovic. Bydlí tam prý jakýsi podivín, stařeček už nad hrobem," řekl Priska. "Knihy byly jeho." Že by to byl Inca? Opravdu jsem tomu začínal věřit.

"A co se stalo s tím starcem?"

"Co by? Nic. Bydlí tam dál. Hned vedle inženýra. Ptejte se po inženýrovi a najdete i dědka."

Do Kančíkovic jsem dorazil za dva dny. Byla to malá ponurá vesnice; padesát chalup porůznu rozházených kolem bahnité louže porostlé vysokou trávou. Naprázdno jsem bloudil mezi staveními a nikde jsem neviděl ani náznak nějakého řádu. Vše bylo nahodilé; tu vědro plné dešťové vody, tu rezavá vana a onde staré plastové židle a lehátka poházené jen tak na hromadu. Stmívalo se. Vyhledal jsem krčmu a zeptal se na volný pokoj. Krčma byla stísněná, temná a stejně tak ponurá jako zbytek Kančíkovic.

Hostinský si mě tuze dlouze odhadoval pohledem, a když se dost vynadíval, pomalu a zřetelně promluvil. "Žádné pokoje tu nemám. Ke mě nechodí nikdo kromě místních," řekl. "Ale můžete přespat na zemi." Přijal jsem jeho nevalnou nabídku, neboť jsem neměl mnoho jiných možností. Venku již byla tma a nechtěl jsem Incu - byl-li to skutečně on tím staříkem - rušit tak pozdě večer. Ustlal jsem si u dohasínajícího krbu, z něhož však stále sálalo příjemné teplo. Venku vyfukoval mrazivý větřík, jehož žalostný zpěv doléhal skrz krbový komín až k mým uším. Schoulil jsem se do deky a dechem si zahříval ztuhlé prsty. V krčmě jsem byl jen já coby klubíčko hadrů a hostinský. Upadnul jsem do hlubokého spánku.

Probral jsem se až za světla. Vymotal jsem se z hader a zamžoural kolem sebe. U jednoho ze stolků již seděli dva bezzubí starci a upíjeli pivo. Tiše mě pozorovali svýma mrtvýma očima. Pomalu jsem vstal a odšoural se k hostinskému, jenž už byl opět na svém místě u výčepu, jakoby tam snad nehnutě prostál celou noc, dal jsem mu několik mincí a zeptal se, kde leží inženýrova dílna. A snad bych ji byl našel i sám.



Čtrnáctá kapitola

Inženýrova dílna stála na kraji vesnice a již zdálky bylo vidět, že dům je obklopen vraky předválečných strojů a kusy motorů. Vedle stál jediný dům či spíše chatrč, chcete-li. A v provedení oné sousední chatrče jsem jasně rozeznával Incův rukopis. Stavba byla složena z plechů a nejrůznějšího harampádí, z jednoho boku podepřena železničními pražci; ačkoliv ostatní vesnické domy byly přes všechnu svou ponurost vcelku pevnými stavbami s kamenným podkladem a doškovou střechou. Přiblížil jsem se a zabušil na dveře. Svůj pokus jsem několikrát opakoval a poté zatáhnul za kliku. Bylo zamčeno.

Přiblížil jsem se tedy k dílně a zabušil i tam. Kdosi mne vybídnul, abych vstoupil.

V dílně bylo několik pracovních stolů, skříně s nářadím a jakýmisi dokumenty, hory součástek a přístrojů. Inženýr - muž s kulatými brýlemi - stál u ponku a cosi brousil jemným pilníkem. A v protilehlém rohu v křesle seděl Inca - zestárnul, byl to však on - mhouřil oči do jakési knihy. Pozoroval mě, rozpomínal se. Během chvilky se jeho tvář rozzářila - jakoby omládla - a již přede mnou stál Inca, jakého jsem znal.

Objali jsme se jako dva staří přátelé, jimiž jsme i byli. "Kde ses tu vzal?" ptal se mě se slzou v oku. Ukázal jsem mu knihu, která mě k němu dovedla. Inca pokýval hlavou. "Kdosi mi před nedávnem ukradl pár věcí," řekl. "A možná je to tak dobře," řekl pak později. "Nebýt té zlodějiny už bychom se nepotkali." A nebýt té zlodějiny, dodávám já, nešli bychom s Incou do města Illyum a já bych se byl nikdy nestal jeho správcem. Bůh žehnej Priskovi a jeho zlodějíčkům.

Inženýr nás tiše pozoroval, napůl stále cosi kutil, čímž si udržoval odstup. Později nás Inca představil. Onen technik se jmenoval Řehoř a lidé ve vesnici si ho hýčkali, neboť jim svými strojky velmi ulehčoval práci. A Inca - v Kančíkovicích si již říkal Jindřich - mu vypomáhal, pročítal manuály, třídil součástky a podobně.

U Incy - či Jindřícha - jsem se ubytoval. Sedli jsme si spolu, pili víno a vyprávěli si. Já mluvil o blahobytu v kanutovské tvrzi. "Možná bychom se mohli vrátit spolu," nadhodil jsem.

"Nemuselo by to dopadnout valně," usmíval se Inca. "Kanut by tě mohl lehko pověsit za to, žes mu utekl." Tohle téma zůstalo otevřené. Inca se rozpovídal o nových knihách, které četl. Zdálo se, že můj někdejší učitel propadnul hned několika novým vědám. Podrobně mi vyprávěl o vesmíru a o hvězdách. A často přestával mluvit a zamyšleně hleděl kamsi do prázdna.

"Slyšel jsem o nejbohatším městě široko daleko," řekl Inca po jednom obzvlášt dlouhém momentu ticha. "Leží prý padesát dnů jižním směrem. Město je obehnáno vysokou zdí a z hradeb ční štíhlé věže. A v městě samém stojí zděné budovy, chrámy a paláce. A mezi budovami leží parky a překrásné fontány. To město se jmenuje Illyum, slýchávám o něm od obchodníků s kořením a exotickým zbožím."

"Ano. Taky jsem o městě cosi slyšel," řekl jsem. O pár měsíců se ukázalo, že zvěsti o onom městě byly přehnané. Chrámů a paláců v něm bylo pramálo. Většina domů byla ze dřeva a v létě v městě často hořelo.

"Pojeďme tam, příteli. Zapomeň na tu svou zapadlou dřevěnou pevnůstku. Pojeďme do Illya."

"Co bys tam chtěl dělat, blázne?"

"Mám znamenitý plán, příteli. Díky staré astronomické knize jsem se seznámil s periodickou pravidelností, která postihuje téměř všechny vesmírné jevy. Za pár měsíců nastane zatmění slunce, vím to. Měsíc zakryje oblohu a na necelou hodinu se setmí. Ochladí se. Lidé budou zmatení a budou se bát."

"Co to má co dělat s námi?"

"My budeme ti, kteří toto zatmění předpoví, příteli. Vtrhneme do města, já; coby Inca - věštec a léčitel, a ty; coby má pravá ruka. Tím, že zatmění skutečně přijde, se proslavíme v celém městě. Lidé se za námi pohrnou a my si budeme žít jako v ráji! Co tomu říkáš, příteli?"

"Tvá umanutost mi nahání strach. A jaká pravá ruka! Jaký věštec, blázne! Je jiná doba!"

"Lidé jsou dnes pověrčivější než kdy dřív! A potřebuju tebe! A právě tebe! Spadl jsi mi přímo z nebe, příteli, neboť nikdo jiný by mi nemohl pomoct v mém znamenitém plánu." Přeli jsme se až do noci a nakonec jsem souhlasil, snad abych si připomenul staré časy. Snad abych potěšil starce nad hrobem. Ještě dlouho jsem nevěřil, že se opravdu vydáme do jakéhosi cizího města na druhém konci světa.

Žil jsem s Incou v jednom domku jako kdysi. Oba jsme vypomáhali v inženýrově dílně a ve volnu jsme se připravovali na dlouhou cestu.

"Slyšel jsem, že jste s Jindřichem vystupovali v cirkuse," řekl mi jednoho dne inženýr.

"Ano," přiznal jsem nedbale. "Jindřich se vydával za světce a já mu byl ku pomoci. Byla to hra, nic vážného."

"Někdy mívám o Jindřícha starost. Když jsem ho před lety poznal, býval to téměř vědec. Od té doby zbláznivěl. Ve vsi je kdekomu pro smích. Má štěstí, že nad ním držím ochrannou ruku."


 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 04.09.2015, 10:13:15 Odpovědět 
   Text je čtivý Byť reálie, tak trochu středověké, bývají dosti podobné, vyprávění je dovede oživit, pomocí detailů i proměnlivě působícího hrdiny (kterému musíme chtě nechtě fandit). Vyprávění je plastické, se střihy děje i historek v pravou chvíli. V nich se projevuje autorova vynalézavost a invenci, takže určitou nastavovanost příběhu, vlastně kroniky života, si nepříliš uvědomujeme.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
tester42
(28.11.2020, 19:21)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
jameswick11
(28.11.2020, 18:30)
obr
obr obr obr
obr
New II
Sirnis
Posel smrti V: ...
Lukaskon
Aeternum Vale
Khalia Jasnozraká
obr
obr obr obr
obr

Lakmé
Filip Vávra
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr