obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915657 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: LODĚNKA ::

 autor Tilda publikováno: 25.09.2015, 18:07  
Povídka s prvky sci-fi. Mutace, ekologie a tajemné hlubiny. Nadechnout!!!
 

LOĎENKA
Loděnka hlubinná (Nautilus pompilius) je starodávný hlavonožec krytý pevnou ulitou Je spirálovitého tvaru s mnoha přepážkami Většina slouží jako plovací komory, naplněné dusíkatým plynem. Komory jsou propojeny provazcem, který j zajišťuje výměnu tekutiny za plyn. Tímto se reguluje vznášení. Až v té poslední komoře je vlastní živočich. Hlavonožci se schránkami podobní loděnce se objevili poprvé před 550 miliony lety...
Loděnka hlubinná žije v hloubkách kolem sedmi set metrů v Tichém a Indickém oceánu. Dorůstá v průměru do třiceti centimetrů (schránka). Kolem ústního otvoru má až devadesát ramen uspořádaných do dvou kruhů. Chapadla nemají přísavky, jako je tomu u jiných hlavonožců. Loděnka je schopná v případě nebezpečí zalézt úplně do ulity a speciálním víčkem se v ní uzavřít. Přes den je ukryta v hlubině a v noci vystupuje k hladině (vertikální migrace).
Tyto krásné, tajemné a prudce jedovaté tvory lidé hromadně vybíjejí po staletí pro jejich překrásné lastury. Pokusy chovat je v zajetí (a tak aspoň trochu jedinců zachránit pro příští generace) se příliš nedaří. Zdravé a správně vyvinuté potomstvo se vylíhlo pouze v Japonsku a ve Waikiki Aquarium.
Právě tady se pod rouškou tmy podařilo postpubertální dvojici: mimochodem členům neregistrované organizace „Modrá země“, ukrást z líhně několik vajec Loděnky.
Tato později vypustili do oceánu nedaleko pobřeží Floridy. Jen, ať se šíří do všech moří světa!!
1. kapitola
Tilda je mladá, hezká a úspěšná. Má za sebou několik výstav po státech i v Evropských metropolích. Jako uznávaná fotografka pravidelně spolupracuje s National Geographics i s Discovery Channel. Sjezdila lán světa a viděla tolik krásy i hrůz jako málokterý člověk.
Její fotografie jsou toho důkazem.
A přece, nebo právě proto, není šťastná. Necítí se dobře v obyčejném, každodenním chvatu a nekonečně se nudí. Její vztah to silně poznamenává. Přítel – herec, také složitá osobnost, jí v jejím tápání po smyslu života, není zrovna tou pravou oporou.
Sebestředný, marnivý, narcisista každým coulem. Pořád potřebuje ujišťovat a chválit. Jenom jeho práce je důležitá. Jako by Tilda světu nic nepřinášela.
Teď zrovna natáčí v Hollywoodu další z nekonečné řady stupidních seriálů. Nečekaně z nemocničního prostředí. Nečekaně hraje hlavní roli, co by šéflékař pediatrické kliniky. Další slzavý blábol o na smrt nemocných dětech a jejich atraktivních, zlomených matkách, potřebujících chlapácké objetí. Bla, bla, bla.
Protože z Floridy to není zrovna , co by kamenem dohodil, Tráví Hank celý natáčecí čas v L.A. Vrací se až za měsíc.
Je za tím samo sebou i něco jiného, ale co očí nevidí, srdce nebolí…
Hank je tak trochu sukničkář. Tilda to ví, nedělá si iluze, že jeho srdce umělce, plane jenom pro ni. Je hezká a dost, ale to někdy nestačí. Navíc pobývá často za hranicemi na dlouhých cestách a Hankovi stydne postel i náruč. Zneužívá její důvěru i teď, aniž by se cítil provinile. Atraktivní, mladičká hvězdička, které tak trošku dopomohl k roli (nezištně, jak jinak!), se mu odvděčuje, co může.
Hank se do svých děvčat na pár nocí nezamilovává. Bere je jako rozptýlení, zkoušku svých dovedností, jako měřič. Až po něm nebudou šílet, bude starý… Ale to je ještě daleko!
Tilda o nich dvou přemýšlí, možná až moc. Nakolik má jejich vztah cenu, pevnost, a jestli vůbec a jakou budoucnost. Miluje Hanka, nebo si to jenom myslí, aby nebyla sama? Miluje ji on? Neví to teď a tak nějak smutně si myslí, že to nebude vědět nikdy.
Práci zrovna žádnou nemá. Poslední fotografie, Mokřady Pantanalu, odevzdala do redakce. Takže týdny nic nedělání… Nadšená není, ale nějak to přečká. V koutku duše ví, že bude hůř.
Depresemi trpěla už jako malá. Neví, jestli je to dědičné. Rodiče, přísní katolíci, studení a odměření, se doma nijak neprojevovali. Vše, co mohli skrývat, neproniklo za zdi jejich oddělených ložnic. I Tilda se naučila nesvěřovat se hned na potkání. Bylo to jednodušší, moc se druhým neotvírat. Aspoň to potom tolik nebolelo… Ale uvnitř sebe sama trpěla prázdnotou, která se nedá ani popsat.
Hank ji uměl rozesmát, bavič je náramný a ona k němu zpočátku vzhlížela, jako k modle. Přešlo to, jistě. Jak jinak. Ale na pár let měla pokoj od divných myšlenek…
Tilda se každou noc převaluje, aniž by spala aspoň hodinu v kuse. Nedokáže se na nic soustředit, na maily neodpovídá, Skype má vypnutý. V zatemněném bytě se schovává před světem i sebou samou. Ví, že to nejde. Ví, že je něco, sakra hodně špatně.
Její status vyhoření nebere konce a ona nemá sílu nějak to ukočírovat. Chodí se stativem v ruce, foťákem nebo kamerou po okolí, ale skoro nic ji nepřinutí zmáčknout spoušť.
Po další z mnoha nocí beze spánku najednou ví. Ví, co se sebou udělá. Jiná možnost není…

2. kapitola
Naoko si bere svoje vybavení, nakládá okázale do kufru Landroveru vše, co by mohla potřebovat na delší cestu. I objemný, na pohled velice těžký, batoh. Dům, ve kterém zanechává vše, na čem najednou nezáleží (vzpomínky, osobní věci, šperky, sejf s úsporami, zarámované, vítězné snímky i ocenění), všecko to nicotné a zbytečné, opouští bez špetky lítosti. Ani se neohlédne. Jede na pobřeží, vedená instinktem. Cesty se postupně zužují, až je před kapotou vozu pouhopouhá křivolaká pěšina. Nedá se nic dělat. Musí po svých…
V autě nechává všechno, jen na záda pracně souká vyboulený batoh. Heká a trochu v předklonu, vydává se na pochod. Jejím cílem je útes, zhruba pět kilometrů daleko.
Pochod ji viditelně vyčerpává, to ta tíha zavazadla. Ale nepolevuje a konečně, zalitá štiplavým potem, stane na místě.
Stojí na samém okraji útesu, který skoro kolmo spadá do moře pod ním. Skála je zčernalá, z větší části čedič a vzpíná se z vln do stometrové výše. Moře je dnes klidné a Tilda vidí do hloubky pod útesem. Nediví se a nežasne, když v té syté modři spatří ještě tmavší oblast. Asi trhlina, zlom, propadlé dno, průrva. Tady je to obvyklé. Zamyšleně si promne čelo a zamrká unavenýma a vyhaslýma očima. Tady je to pravé místo!
A zcela nečekaně, aniž by jakkoliv naznačila, co chce udělat, jedním skokem se odráží od okraje a střemhlav padá, padá a padá… Přímo doprostřed trhliny. I v té šíleném chvíli, vstříc jisté smrti, drží pevně popruhy batohu a v něm davnáct kilo zátěže (činky a závaží z Hankovy tělocvičny).
Proráží hladinu a noří se rychle do hloubky, tažená svou promyšlenou přítěží. Skoro lhostejně pozoruje bublinky všude kolem, moudře plující k hladině, reje rybek i trsy korálů na skále. Udiveně se zahledí na Loděnku, která ve svém ledabylém pohybu proplouvá těsně kolem ní. Udivená je ještě více, když skoro lenivě svými ostny probodne Tildinu kůži na pažích a jako na rozloučenou vstříkne velké množství jedu… Nepanikaří, tak nějak to stejně chtěla. Tma houstne s klesáním, vzduch, který zadržela v plicích, už dochází.
Zprvu opatrně, ale potom odevzdaně, rozevírá rty a polyká hořkou mořskou vodu, jako krev Kristovu, topí se a dusí, topí se a…
Asi po sto metrech se z hloubky pod Tildou vynořuje podivná záře. Stoupá nahoru k tělu. Ze světelného shluku všech možných barev a odstínů, natahují se vlákna a obalují ženino ochablé tělo do ochranného kokonu. Celé to pulsující cosi klesá s velkou rychlostí dolů. Až skoro na dno: Patnáct kilometrů pod hladinou moře, tam kde se nikdy žádný člověk nepodívá. Protože neví…
Pátrání po zmizelé se rozjelo až po několika dnech: náhodný turista našel opuštěné, viditelně vyrabované vozidlo. Podle registrace zjistili majitelku. Její případ byl na předních stranách deníků skoro tři týdny. Nic ani stopa. I když se našlo vybavení, rozestrkané po okolních zastavárnách. I když se našel zloděj: místní výlupek, alkoholik Martin. I když se přiznal ke krádeži. Na detektoru lži bylo s jistotou potvrzeno, že se zmizením známé fotografky nemá nic společného. Případ byl odložen…
3. kapitola
Pluje pomalým, skoro ledabylým tempem, příjemně omývána, hlazena a nesena mořem. Nad ní voda, pod ní voda. Dýchá, aniž by jí to činilo nejmenší potíže. Necítí zimu ani horko, nemá hlad ani starosti, není smutná ani veselá. Jenom je.
Ale to přece NECHTĚLA!!! Chtěla umřít a zabila se! Tak proč žije?!
Neumí si odpovědět. Chce si protřít oči, ale nemá ruce, chce zamrkat, ale nemá víčka, chce zaplakat, ale nemá slzy. Bože, kde jsem, CO jsem!? Ale ty palčivé otázky za pár vteřin zmizí z její jiné mysli…
Může jenom plout, nechat se unášet do dálek, jíst a lovit, ukrývat se před predátory. Objevuje nové možnosti bytí, novou rozmanitou potravu, nikým nezmapovaná dna a útesy, nepoznané podvodní světy obřích rozměrů a netušených variací, zahrady všech možných barev a tvarů, jeskyně, propasti a zlomy, obyvatele mělčin i tajemných hlubin, mořské proudy a jejich směry. Rozeznává už, kde je chutnější a snazší kořist. Jak se co nejrychleji zahrabat do písku, kdy zaútočit, kdy se ukrýt. Její mozek je jiný a přece jí nestačí napovědět, že…(byla člověk…?)

Krátce potom, co díky toxinům Loděnky i vodě v plicích, Tilda skoro zemřela, je odnesena v ochranném vakuu do hlubin , aniž by jí okolní tlak roztrhal tělo. A tam, ničím nepozorováno, dochází k přeměně. Zatím pořád chráněna izolačním pouzdrem, je jemně položena na dno. Ze zdroje podivného světla vybíhají do stran pružné šlahouny, které s přesně koordinovanými pohyby rozehrávají koncert zrození. Dochází i k nenadálým výbojům všech odstínů barev myslitelného spektra, jež působí skoro emotivně a radostně…? Jako by Tildino tělo bylo stavem a samo sebe tkalo do nové podoby. Osnova, vazba, člunek i útek: všechny cívky jsou navinuty z každé částečky jejího skoro mrtvého já a vzniká nová, nikým a ničím doposud neobjevená struktura.
Tělesná schránka se mění k nepoznání: hlava je zachována, ale jen zhruba. Nápadně se zmenšuje dutina mozku. On sám je rozdělen na dvě poloviny a už ničím nepřipomíná mozek člověka. Mizí uši i vlasový porost. Kůže se stává slizkou a měkkou, našedle bělavou, bez pórů, či záhybů. Kolem úst, opatřených tvrdým, tyrkysově zbarveným zobákem, se svíjejí stovky chapadel, opatřené jedovatými bodci. Oči jsou obrovské, temné, hypnotizující a znepokojivé. Pitoreskně se vyjímá v té podivné tváři zakrnělý, neužitečný nos. Hlava přechází plynule ve válcovité tělo, zcela vrostlé do nádherně vybarvené lastury – vzniklé z kostry proměněné ženy. Celý tvor je velký, mnohem, mnohem větší, než jeho pravěký předchůdce. I se schránou měří skoro dva metry.
Tilda, která neví, pluje mořem několik let. Neopouští své teritorium, netouží po slunci, trávě ani suché zemi. Tyto vzpomínky jí byly vymazány, když se přeměna dokončila. Netouží skoro po ničem. Jen pluje, loví a polyká, schovává se nebo útočí. Nevnímá tok času, změny ročních období ani přitažlivost měsíce. Ale po čase, ji pud, vlastní všemu živému na planetě, přeci jen ovládne. Ví, že nastal čas.
Má se množit a mít potomstvo, aby předávalo z generace na generaci její geny. Jejím posláním je vytvořit armádu, jí podobných.
Svému cíli podřizuje všechno. Uhnízdí se v hlubině blízko útesu, odkud kdysi dávno skočila (ale ve svém novém já nic neví) a čeká, zahrabána v písku. Jídlo samo připlouvá, nemusí si potravu shánět. Čeká na určitého, vytipovaného jedince, který podstoupí potřebnou iniciaci, aby se k ní mohl připojit, jako partner. Vysílá složitou ouverturu signálů na mimosmyslové úrovni, jako virtuální pytláckou smyčku, do které lapí materiál k přeměně.
4. kapitola
Josh, několikanásobný mistr světa v hlubinném potápění, vyzkoušel snad všechny výzvy, které mu oceán nabídl. Ale chce víc. To přece nemůže být všechno! Tolik moří! Někde musí být TO místo!!!
Za pomoci kartografického institutu a pod rukou nabídnutých satelitních snímků nachází vysněný cíl:
Blíže nezmapovanou hlubinu u floridského pobřeží.
Je tak trochu tajemná. Ani ty nejspolehlivější přístroje nedokážou změřit její hloubku. Hodnoty zběsile přeskakují, často došlo i k nenapravitelnému poškození měřičů za desetitisíce dolarů. Granty se nehrnou, tak se dále nezkoumalo, co za tím vězí, když není po ruce dostatečně zapálená dojná kráva, ochotná zaplatit i astronomickou částku na pořízení nadstandartní a nanejvýš vyspělé techniky.
O to více je Josh odhodlaný pokořit tajemstvím zahalený, lidem čímsi nebo kýmsi skrývaný, kousek planety. Vyráží s veškerým potřebným vybavením a svým sehraným týmem na místo.
Posledních pět kilometrů šlapou do kopce k útesu na horizontu. Josh se nemůže dočkat, až tým zkontroluje přístroje pro dekompresi. Ale musí všechno klapnout, na tom závisí jeho bytí a nebytí.
Konečně!!! Lahůdkou je i to, že se, kvůli rozbouřenému moři, nedá provést ponor z hladiny: musí skočit: Jupííí!!!
Poslední kontrola, Josh se rozbíhá a plavně a bravurně se snáší k hladině. Připadá si jako terej, který vzápětí narazí do hejna pěkně vypasených sleďů nebo tuňáků…
Noří se šipkou pod hladinu, nedbá pěnících, rozbouřených vod. Tady je klid a ticho, zelené, malachitové přítmí, které tak dobře zná. Spolu s ním, míří do hlubin i záchytné lano, svým výrazným označením, dobře viditelné. Kolem útesu se míhají skupinky menších i větších rybek, rozličných tvarů i barev. Naoko křehcí, ale výraznými pruhy varující perutýni, bodloci, titěrné neonové klipky, hladoví čtverzubci se předhánějí s papouščími rybami, kdo si uzme větší kus korálu. V sasankách bezpečně ukrytí, dovádějí klauni, z malých jeskyněk pod nimi agresivně vyjíždějí nehezké murény. Po skále se pomaličku pohybují hladové hvězdice a v jejich stopách zůstává holé, vypasené místo. Zvědavě si jej prohlédne krásná, jemně zelenkavá mořská jehla, aby půvabně a s grácií zamířila na otevřené moře, doprovázená svými drobnějšími příbuznými. Poštěstí se mu pohlédnout i do moudrého oka několika sépií…
Hlouběji už jen relativní prázdno. A čím dál větší tma. Dodržuje přestávky, ale nemůže se dočkat dalšího sestupu. Podle hodinek odpočítává interval: Teď!
Ručička ukazatele se ustaluje na dvou stech metrech. Nic, tma. Po chvíli pokračuje. Podívá se dolů: zdá se mu, že něco zahlédl. Nějaký světlý bod. A zvětšuje se, roste. Roste a dostává tvar.

Bože! To není možné! Je to TVÁŘ!!! Lačně se k němu upírá z indigové modři, v děsuplných očích příslib: čeho…? Smrti, bolesti … Slasti…!? Panika a děs, všechno na něj křičí: „UTEČ!!!“ Nevěří tomu, chce popřít, že to něco, jež se z hlubin vynořilo, má o něj evidentně zájem. I když mu srdce svírá panika, stačí si tvora zběžně prohlédnout, než začne s nouzovým výstupem: viditelně hlavonožec, nějaký příbuzný Loděnce, avšak nikdy nezaznamenaných proporcí a navíc s podivně vykresleným obličejem. A ten nepatrný a přece výrazný lidský rys!!!
Kdyby neměl tak nutkavý pocit ohrožení, kdyby měl u sebe foťák, zasloužil by se určitě o významný posun v mapování podmořského života a tak vstoupil do dějin…Ale má momentálně zcela jiné starosti! Nějaká sláva je bezprecedentní v tom stavu blízkého konce. Ne, nemyslí si, že jej tvor mine, že bez zájmu propluje kolem, maje za cíl mnohem smysluplnější věci, než je hloupý suchozemec, agresivně vniknuvší do vodního světa… Cítí, že dnes jeho život skončí. Už se nevynoří, aby ostatním sdělil svůj zážitek. Aby se volně nadechl, aby šel večer spát a ráno se probudil. Tak obyčejné věci se najednou stávají nedostupným luxusem.
A tak to aspoň zkouší, protože zbabělcem být nedokáže.
Musí stoupat po etapách, stejně jako předtím klesal. Dekomprese na pár minut, následně pomalé stoupání…Zároveň s tím nuceným hlemýždím pohybem ke slunci, vzduchu a životu cítí nijak se nezmenšující strach: jako závaží, kotvu, betonový blok, co mu svírá srdce. To stoupá s ním. Ví to a cítí, jak se pod špicemi jeho ploutví pohybuje voda, čeřená tím tělem. Sem tam ucítí lehký, zkoumavý dotek na kotníku nebo lýtku, který vzápětí pomalu odezní. Myslí si: „Teď! Stáhne mě dolů nebo usmrtí kousnutím, či bodnutím…“ Ale doteky, stejně náhle jako se objevily, ustanou a on má znovu relativní pocit svobody. Odhazuje zátěž přesně podle harmonogramu a pomalinku stoupá. Tak děsivě pomalinku! Nedívá se pod sebe. Jednou mu ten pohled stačil! Začíná se třást napětím a vysílením. Začíná panikařit, i když je vycepovaný a zkušený, ze všech předchozích ponorů.
Nikdy nepřemýšlel, jak zemře. Proč taky? Byl si sám sebou tak zatraceně jistý! A když už na to, někdy u piva, přišla řeč- jen se pousmál a přesvědčivě pronesl do ticha: „Já neumřu! Jednou prostě nevyplavu a nikdo se nedozví, proč! A třeba budu žít navěky, kdo ví!?“ Jak podivně se mu jeho kecy plní…
Když už se začíná opájet falešnou nadějí, že snad opravdu vyvázne, že to kradmé chmatání bylo všechno, co si k němu (zřejmě plachý) hlubinný tvor dovolil, je prudce stržen směrem dolů.
Kolem nohou ovinutá, mnohočetná chapadla, jsou nechutně měkká a neskutečně pevná. Kope nohama, ale drží se to pevně. Až potom cítí bodnutí. Ne jedno, ale stovky. Pálí jako oheň a ochromují končetiny po celé délce. Bolest stoupá, zachvacuje jej, obaluje jak do hutné deky. Ještě než v agónii zavírá víčka, vidí tvoru do tváře, která se objeví v jeho zorném poli: „ To vypadá opravdu jako…Člověk…!? Ne…Bože, ty OČI!!!“ Propadá se do tmy s konečnou úlevou, smířením a odevzdáním. Jeho poslední myšlenkou je, že tak je to asi správně: skončit svůj život v oceánu, který tolik miloval…
Jed umrtvuje tělo, když mozek spí nadopován s jedem promísenou krví. Vláční a padá, zachycován, držen a objímán v prapodivné náruči milenky odnikud…
Tilda je spokojená. Našla jej. Vyplatilo se čekat, vyplatilo se vysílat signály na přesně vyměřené frekvenci, kterou lidské podvědomí zachytí, aniž má o nějakém ovlivňování nejmenší tušení. Lidé jsou tak snadno manipulovatelní. Tak předvídatelní, tak zranitelní…Hnusí se jí hloupost, sebestřednost, průměrnost a nedospělost této „inteligentní rasy!“ Se svou proměnou získala i nové myšlení na mnohem vyšší úrovni a dokáže vnímat přírodní zákonitosti způsobem, o jakém se člověku ani nesnilo!
Se svým doživotním partnerem má šanci vytvořit nový druh. Druh, který možná, ne-li určitě, převezme post „pána tvorstva“. Životní podmínky na zemi se mění a tento proces bude čím dál rychlejší. Oceány a moře se stanou prioritním prostředím pro život na celé planetě. A potom na ně a jejich potomstvo přijde čas. Do té doby vytvoří mnohačetnou rasu, tak jak to ONI plánují. JIM vděčí za život a na oplátku bude matkou mnoha. Naklade vejce, ne jednou, ale tisíckrát a pořád, dokud bude moci. Ale až potom. Až dopraví tělo pečlivě vybraného člověka, vhodného pro transformaci dolů, tam kde jí pud velí. Tam, kde na ni čekají: její stvořitelé, rádci a jediní NEJVYŠŠÍ. Bude to dlouhý sestup, ale je silná a zvládne to! Pozvedá tělo muže spoutaného chapadly a obaleného bezpečnostním protitlakovým kokonem blíže ke svým divným očím. Neodráží se v nich skoro nic. Jen možná slabé zajiskření chtíče hluboko na pozadí mámivé duhovky.
Počká si, až bude dokonáno a její partner se k ní připojí v tom krásném, bizarním a divotvorném tanci množení…
A není nic. Nic než nezměrná, neproniknutelná tma a hlubina nikým a ničím neobydlená. Aspoň se to tak zdá…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 25.09.2015, 18:06:53 Odpovědět 
   Teď aby se báli potapěči i koupající se v moři. V tvém podání mutuje příroda, její přeměnění tvorové jsou schopnit líčit na člověka. Opět nelze říci, že je to nemožné. Tvé utopie mrazí. Trochu mi připomíná Čapkovu Válku s mloky, jako bys ji předjímala. U něho to byl pocit ohrožení fašismem, jeho teorií o čisté a nové rase. Možná že tento pocit se vtělil i do tvého podvědomí v podobě strachu z vývoje společnosti a prohlubující se její devastace. A pan Nietzsche by se velmi podivil, jakým tajuplným mechanismem může vzniknout nadčlověk, v čele s Matkou Pramatkou s rasotvorným chtíčem, jehož předchůdci dřímají v hloubce oceánu a čekají, až přijde jejich čas. Dobře napsáno, byl jsem napnut a šel jsem tak daleko, že jsem se bál pít vodu z kohoutku, co kdyby tam zase jiný tvor číhal. A hlavně, aby text nečetly feministky, to by se jim zvedl hřebínek.
Snad malou poznámku: trochu mi vadilo, že v inteligentně psané próze s dobrou fabulaci a dojmem pravděpodobnosti jsou užita slova nespisovná (foťák, kecy).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Buch buch
petulin
Ve spárech - 1....
Lucie Braunová
Poťouchlý Tom C...
Michael Samuels
obr
obr obr obr
obr

SMS k narozeninám
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr