obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915657 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Pán 2D ::

 autor Tilda publikováno: 11.09.2015, 18:26  
Povídka plná dětí, které tak nějak mizí...
 

PÁN 2D
Děti se začaly ztrácet poznenáhlu. Skoro jako by někdo nechtěl, aby si všimli. Ale nešlo si nevšimnout, když máte na starosti padesát svěřenců, státem umístěných. Ředitelka Kvočnová o tom ví své. Spíše věděla, protože už není mezi námi. Ale popořádku…

1. kapitola

V sirotčinci pracuje skoro čtyřicet let a za tu dobu se jí neztratil ani špendlík, natož dítě! Všechnu agendu vede její dlouholetá asistentka, svobodná slečna Snaživá pečlivě a zodpovědně. Každá i ta mimořádná kontrola proběhla k oboustranné spokojenosti a jejich instituce byla dávána za příklad, vyzdvihována i v médiích a odráželo se to, samo sebou, na výši státního příspěvku i na hojném počtu mecenášů.
Ústav je umístěn v krásném koloniálním sídle s růžovou štukou, umně skrytý na kopci hájem vzrostlých javorů, kaštanů a nádherných, rozložitých magnolií. Průčelí dvoupatrového domu je stíněno dlouhým balkonem, podepřeným mramorovým sloupovím. Střecha nedávno rekonstruovaná, má vyměněné krovy a novou glazovanou krytinu. I komíny se stříškou dostaly luxusní měděný kabát, nově napojené na vysokotlaký plynový kotel, majestátně trůnící v bíle omítnuté kotelně. Okna jsou velká, šestitabulková s bílými rámy a skoro celé léto z nich povlávají krajkové záclony. Ale v patře ne. Tam jsou, z pochopitelných důvodů, nasazeny ochranné mříže, aby se dětem nic zlého nestalo. Truhlíky s jásavě zbarvenými muškáty a fuchsiemi a převislými begóniemi na skoro všech parapetech, podél vchodu dva kamenní lvi a obří mísy s palmami. Ze zadní strany domu je velká, vzdušná a prosvětlená veranda, celá z bíle natřených prken a se spoustou okenic. Na zimu jsou pevně uzavřeny, ale v létě je to místo na hraní i lenošení, pro děti i jejich vychovatele. Výuka je tady mnohem zajímavější a pestřejší.
Kromě ředitelky a jednatelky, dále kotelníka, údržbáře a školníka v jedné osobě, pana Koumáka, je tu další dospělé osazenstvo:
1. Učitelky: Slečna Chytrá, (dějepis, zeměpis, přírodověda) slečna Zpěvavá, (hudební výchova, literatura a jazyk), slečna Kulturní (kreslení, mravouka, společenské vědy) a slečna Svalnatá (matematika a tělocvik), otec Benedikt (náboženství)
2. Kuchařky: paní Kvedlavá, paní Vývarová, stará slečna Buchtová a dvě pomocnice, slečna Talířová a paní Utěrková.
3. Zdravotnice: slečna Píchavá a paní doktorka Pilulková (ta dojíždí jednou týdně z městečka)
4. Vychovatelky na denní a noční provoz: paní Moudrá, slečna Hudravá, slečna Pohádková, paní Klidová a mladý nováček, pan Horlivý.
5. Zahradník Evžen Kořen
Ti všichni se s láskou a péčí starají, aby děti, které ze všelijakých důvodů nemohou vyrůstat v rodině, prožily svoje dětství a dospívání co nejlépe a ničím nepoznamenány, později začaly ve světě žít svůj dospělý a samostatný život. Kolektiv je to opravdu sehraný a dobře vybraný, děti mohou být šťastné, že se dostaly (řízením osudu i sociální péče) právě sem…

2. kapitola

Tak třeba trojčata Jája, Mája a Kája – našli je, sotva narozené, položené na schodech kostela Svaté Máří, zabalené v dece, jako bochníčky chleba. Nebo Vítek, ve věku tří let přišel o celou rodinu při velkém požáru nákupního centra. Hlídala jej tehdy babička, zatímco ostatní nakupovali na Vánoce. Potřeboval na záchod a to je oba zachránilo. Babička do půl roku zemřela na těžkou mrtvici a Vítek osiřel docela. Dalším chovancem je Soňa - maminka drogově závislá, otec ve vězení, babička s dědou na pravdě boží. Jiné příbuzné nemá… A taky Alenka, poněkud nepřizpůsobivá. Přeřadili ji z jiného Domova, protože ji nezvládali. Našli ji před pár lety na ulici. Žebrala u vstupu do metra, a když začala utíkat, chytili, ji, mršku, až v brlohu, narychlo vybudovaném v kanalizaci. Starý bezdomovec, který spal na smrduté matraci, se k ní neznal a nedokázal strážníkovi vysvětlit, kde se u něj dívka vzala. Viditelně se mu ulevilo, když ji (divoce kopající a škrábající) odsud odvedli.
Po zdravotní stránce byla v pořádku, jen trochu divoká…
Nové zázemí na ni mělo až zázračný vliv. Rychle se uklidnila a nejsou s ní, v poslední době, skoro žádné trable.
Dvojčata Hilda a Jana byly zanechány svému osudu v Babyboxu, Emil přicestoval vlakem, nikdo neví odkud. Až když se potuloval po nádraží několik dní, špinavý, hladový a zubožený, odvezli jej na patřičný úřad a pak se dostal až sem. Jméno mu bylo úředně přiděleno, protože, podle něj samotného, mu nikdo nijak neříkal! „ Hej, ty! Smrade, odpal! Kryple, zasr… Kluku, pocem!“ To bylo vše, co slýchal. A je tu mnoho dalších, ale to by bylo nadlouho…
V parku jsou nahodile umístěné dřevěné, červeně natřené lavičky, dvě kašny s fontánkami i mramorové napajedlo pro ptáky. Ředitelka Kvočnová miluje drobné opeřence, obdařené tak rozmanitým hlasovým projevem. Má i dalekohled, a pokud si najde chviličku, nelení a se zatajeným dechem pozoruje ruch u napajedla nebo několika krmítek, vkusně umístěných kolem. Tu přichází čas i na veverčí rodinku, dlouhá léta žijící v koruně červenolistého javoru.
Emil, u kterého se záhy projevil výtvarný talent, namaloval a nakreslil už hromadu dílek, která nápaditě zdobí, chodby, ložnice i ředitelnu. Zachytil a věrně ptáčky, hmyz i rostliny, zákoutí parku i siluetu domu. Jsou na něj všichni hrdí a slibují mu zářnou budoucnost.
Děti jsou zapojovány v rámci výuky nebo jenom prosté vycházky, do života parku. Rozpoznají jednotlivé druhy ptactva, pozorují veverčí hrátky i koloběh života stromů a okrasných keřů. Nejhorlivějšími žačkami jsou Hilda a Jana. Pomáhají udržovat čisté koupátko, sypou krmení a starají se, aby měly veverky zásobu oříšků na další dlouhou zimu. Ježčí rodince pod dubem zajišťují stálou hromadu listí a slámy, stejně jako misky s mlékem a kočičí granule nebo konzervy, spolu s hromádkou žížal a červů, které jim nosí střídavě zaláskovaní kluci. Spolu s ostatními dětmi pečují o osm zakrslých králíčků, které Domov dostal darem od místní základní školy. Školník Koumák vyrobil bytelnou ohradu i s klecí a na zastíněném cípu parku se ušáčkům velice daří.
Součástí areálu je i velká zeleninová zahrada a sad s pár jabloněmi, třešní a ořešákem. Starým a pokrouceným, stejně jako zahradník Evžen, který každý rok hudruje, že končí, že už nemůže. A potom jej vidíte ráno v plném nasazení, ohánět se rýčem nebo motykou, jako by se nechumelilo.
Děti pomáhají se sklizní i úklidem a učí se tolik potřebné manuální zručnosti. Několik z nich už se živí jako zahradníci. (Jedna nadaná slečna je dokonce zahradní architektkou a velice žádanou!) Ne všichni jsou šikovní, talentovaní nebo aspoň hodní. Ale těch několik výjimečných má v budoucnosti jasno a ředitelka udělá všechno pro to, aby uspěly.
Absolventi se, ve většině, vracejí jako poslušní holubi každý rok, aby poděkovali, poznali nové svěřence a poslechli si koncert nebo zatleskali povedenému divadelnímu představení.
Čas plyne v poklidném všednodenním tempu, děti rostou, moudří, někdy nemocní, někdy zlobí. Ale pořád ještě je to v normálu. Aspoň do včerejška tomu tak bylo.

3. kapitola

V sedm třicet ráno, po budíčku, kdy svěřenci nastupují na pravidelnou prezenci, se nepostavil do řady, hned vedle Jirky, Emil. Po celých pěti letech, kdy ani jednou nezmeškal. On, nejvzornější z kluků, vždycky usměvavý a vtipný. Jeho nepřítomnost doslova křičela ke stropu. Vychovatel Horlivý, pro něj nechal trochu rozmrzele poslat Jirku. Hoch se vrátil po chvíli, viditelně rozrušený.
„ Nikde není, prosím! Byl jsem i na záchodcích, v koupelně a koukl jsem i pod postel a do skříně! Nic!“
Po chvíli vzrušeného dohadování se děti organizovaně vydaly na obchůzku spolu s dospělými. Prohledali všechno. Sklepy, prádelnu, kotelnu, všechna i technická patra a došlo i na půdu. Nic nenašli. Všichni, dospělí i děti byli vyslechnuti, jejich pokoje prohledány. Dostavil se i strážník se psem, kdo měl nohy, pomáhal v pátrání v parku, sadu a zahradě. Přijelo dalších deset policistů, tvářili se vážně a nepřístupně. Striktně zakázali dětem se pohybovat venku a plést se do vyšetřování. Všude v okolí vylepili Emilovy fotografie, kontrolovali vlaky, metro, silnice i odpočivadla. Po chlapci jako by se slehla zem…
Uběhl celý měsíc a policie neměla nic, čeho by se mohla chytit. Další ráno chyběla trojčata Jája, Mája a Kája. A zase ani stopy. Postele trošku pomuchlané, v nohou pohozené bačkory a jinak prázdno a pusto, žádná stopa po zápase. Žádné rozbité okno, krev nebo bláto na parapetu, žebřík shozený do trávy nebo cizí tlápoty na zdi. Nanovo maraton výslechů, rojnice v terénu, psovodi a patroly. Stejné „Nic“ jako v prvním případě. Další měsíc uplynul jak voda a nikam se nepokročilo. Začala si všímat i média. Reportéři, jako hladové hyeny, číhali mezi stromy nebo u brány. Děti chodily pouze v doprovodu dospělé osoby, samy nesměly nic komentovat. Bylo to strastiplné období. Ředitelka Kvočnová přicházela do práce utrápená a nevyspalá, ostatní na tom nebyli o moc líp. Objevovala se noční pomočování a můry, některé menší děti se s pláčem budily. Paní doktorka měla najednou plné ruce práce. Děti pily povinně hořké bylinkové čaje a sirupy, polykaly pilulky na uklidnění.
Zavedla se nová opatření a noční služby. Na patře byli vždy dva dospělí a kontroly pokojů byly zvýšeny na čtyři za noc. Přítomen byl i strážník u vchodu. Ráno dalšího dne, nedlouho po zavedení přísnějšího režimu, nedostavily se na prezenci dvojčata Hilda a Jana. Teď už šlo do tuhého. Hrozilo, že sirotčinec uzavřou a děti rozdělí do okolních zařízení, než se situace vyřeší. Pátrání, jak jinak, s nulovým výsledkem… Ředitelka Kvočnová ze zdravotních důvodů, rezignovala na svou funkci. Hospitalizovaná na interním oddělení nemocnice, pod sedativy a viditelně zlomená, jen tupě, den za dnem hleděla do stropu, aniž by řekla slovo.
Dočasně ji zastupovala slečna Snaživá, ač to bylo viditelně nad její síly. Ale nikdo z vnějšku neznal fungování domova, tak, jako ona.

4. kapitola

Úřední „šiml“ pracoval trýznivě pomalu a tak, než mělo dojít k uzavření sirotčince a přemístění chovanců, uplynul, skoro zákeřně a znenadání, další měsíc. Večerka, pravidelná jako hodinky v devět hodin a oznámená zacinkáním zvonku na chodbě, potvrzená zavíráním mnoha dveří a zhasínáním lampiček u postelí, ozvučená šepotem, chichotáním a šustěním přikrývek, právě skončila. Děti už skoro spí, některé klidně, jiné divoce pohybují očima za víčky. Některé se skoro usmívají, jiné mračí, další se noří do snů s andělsky klidným výrazem.
Jen Alenka ještě nespí. Nebývá to u ní zvykem. Co se zabydlela, jako kuřátko na voňavé slámě, v tomto kouzelném „domově“, spává jako zařezaná. Jako by se nemohla nabažit měkkých přikrývek, pružné matrace a luxusu nadýchaného polštáře. Proti kanalizaci s „nula hvězdičkami“, se není co divit! Ale dnes večer jí to se spaním nějak nejde. Nemůže zabrat, ať se snaží sebevíc. Počítá ovečky, přeříkává si násobilku, abecedu i oblíbené hrdiny z knížek a komiksů. Tiše si brouká ukolébavky… Pořád to nefunguje. Ne a ne usnout.
Když už se skoro zdá, že upadá do dřímoty (trochu jí cukne chodidlo), najednou něco zaslechne. Tichý, neurčitý zvuk. A zase je čilá, kruci písek! Posadí se, ale nic neslyší. Jen děvče na vedlejším lůžku jemně oddechuje. Alenka si zase s povzdechem lehá. Když nakoukne po chvíli škvírou ve dveřích noční služba, dělá se, že spí. Přehnaně funí, aby na sebe neupozornila.
Po dlouhé době to zaregistruje zase (skoro vidí, jak se jí natahují ušní boltce a natáčejí se, jako kočce, po zdroji zvuku). Tichý, jakoby páravý zvuk. Posadí se, tentokrát opatrně, sahá po vypínači a rychle rozsvěcí lampičku, nedbá na spící kamarádku (naštěstí je otočená ke zdi, ani se nepohne). Alenka se rozhlíží po známé místnosti, teď za tmy, spoře osvětlené malým stínítkem se vzorem letících vlaštovek, trochu jiné. Na protější stěně se její pátrající zrak zastaví.
„ Co to tam je? Nějaká čára? Značka? Ale kdo ji tam nakreslil a kdy?“ Diví se Alenka a jde se podívat blíže. Teď teprve vidí, že to není nakreslená linka, ale rýha, hluboká a přesná, jako ostrým nožem. Najednou se jí bojí ani neví proč. Rychle si zase lehá, přikrytá v náznaku sebeobrany až po krk, i když je docela dusno, oči pevně zavřené.
„ Asi bude bouřka, pomyslí si ještě…“ A vtom slyší soukavý, šustivý a táhlý zvuk, jako by se něco tlačilo úzkou skulinou. Potom je znova na chvíli ticho. A pak…slyší čísi cizí, hluboký a viditelně nezdravý dech. Dospělý dech. Dovolí si odvážný kousek, otevřít na škvírku víčka. V nohách postele stojí něco, co nedokáže pochopit. Vysoká postava, celá v černém, svátečním smokingu. Na hlavě lesklý cylindr s hedvábnou, červenobíle puntíkatou mašlí, pod krkem velký, stejně vzorovaný motýlek (mírně nakřivo, pomyslí si ještě ukrytá žena v ní).
V náprsní kapsičce jasně červený kapesníček v levé klopě bílý karafiát (musí být umělý, určitě! Pomyslí si opět žensky prakticky Alenka). Obličej jasně bíle svítí z té černé záplavy, spolu s rumělkou rtů. Ale divné je na tom celém to, že muž je úplně, ale úplně placatý. Jako list papíru, jako plátek slaniny, (jako přejetý parním válcem, chce se Alenka zasmát, ale do smíchu jí není…).
A potom jí to dojde! On se vysoukal z té praskliny ve zdi, kterou i určitě sám, vytvořil!!! Ale proč je tady? Co po ní bude chtít?
Ublíží jí? Možná zabloudil z jiného světa! Možná je hodný, když je tak svátečně oblečený…A třeba by chtěl být jejím novým tatínkem, kterého nikdy nepoznala a neví, jaké to doopravdy je, být něčí milovanou dcerou…
Ještě trošku ospale přemýšlí nad tou novou možností, když ucítí jeho nepěkné myšlenky. Něco úplně vzadu v hlavě na ni varovně zakřičí: „Neblázni, holka! On není hodný ani nemá žádné tatínkovské úmysly!!!“
Ví, že utéct nestihne. Nějak ví, že nohy ji neposlechnou, že on je rychlý, že ji chytí, ať udělá cokoliv. Že teď, zrovna teď, nepřijde nikdo na kontrolu…
Pán je najednou vedle jejího tělíčka, tak odevzdaně ležícího v náhle zpoceném povlečení. Sahá si do kapsy, která vypadá nakresleně a obratem z ní vytahuje placatou rukou, jak vystřiženou z papíru cosi, co přitiskne k ústům. Foukne a předmět se mění v trojrozměrný: a je to ventilek, jako k nafukovacímu kruhu, plážovému, vesele pruhovanému míči, lehátku nebo matraci (Alenka si vzpomene na bazén a teplou náruč modré vody, na párek v rohlíku a divoce bublinkovou limonádu v barvě sluníčka, na vůni opalovacího krému v teplem rozměklé tubě).
Přikládá jí nečekaně ventilek k boku, vykukujícímu holou kůží z kabátku pyžama. Přiroste k ní, jako by jej tam měla odjakživa. Pán se skloní, červenou pusou obemkne plast a zhluboka nasaje. A znova. A zase. Alenka cítí, jak někam odplouvá, jako nafukovací matrace, vyfukovaná, nechtěná a teď už prázdná… Ani to moc nebolelo (možná jí do těla pustil nějakou anestézii). A ne, neumřela, jak si bláhově myslela. Jen ji vysál, zploštil a zformoval její tělo na dvojrozměrné, jako je on sám. Popadne ji do náruče, postaví na nohy a beze slova vede k čáře ve zdi. Alenka si zprvu myslí, že upadne (jak může chodit, když to netrénovala?), ale vykračuje, jako by byla odjakživa naplocho… On ji posunkem pobídne, aby jej následovala, a po chvíli už oba mizí škvírou někam… Zeď je opět neporušená a čistá.
Dívenka neví, jak dlouho jdou mezi světy. Není ani unavená ani hladová ani bolavá ani nešťastná. Je jenom placatá, jako panenka na vystřihování (chybí jen ty spousty šatiček na vyzkoušení). Myslí placatě, žije placatě a placatě i dýchá. Nepěkně a nezdravě, jako by měla zápal plic nebo zlý zánět průdušek.
A potom jsou u konce své pouti. Na velké, zasněžené louce. Uprostřed té skoro nekonečné pláně stojí obrovská, vánoční jedle, strmící se až k nebesům (nebo co to tam nahoře je. Potmě to není dost dobře vidět a žádné hvězdy tady nesvítí). Strom se rozsvěcí a světluškově pomrkává, jako jí na počest, cinká tisíci ozdobami, prská prskavkami a bliká barevnými žárovičkami. Okolí však zůstává i nadále jejím očím skryto. Asi není důležité… Pán jí pokyne, ať přistoupí blíže. A ona konečně vidí, proč ji sem přivedl! Kolem široce košatých, jedovatě zelených větví s ježatě ostrým jehličím, se vine dlouhý, papírový řetěz, s vystřižených panenek a panáčků, oblečených v různobarevných pyžámkách a nočních košilkách s volánky a mašlemi, všech možných střihů, jaké si představíte. Postavičky jsou výškově rozdílné a střihy jejich nočních úborů vystihují tu kterou módní vlnu, pohlaví, věk nebo stav peněženky. Je tu krep i satén, samet a krajka, tyl i počesaná bavlna, tenounké plátno, flanel a froté. Potisky kvítků a motýlků, králíčků, kočiček a pejsků, spolu s medvídky, žabkami, Krtkem, Mickey Mousem, Bugsem i Supermanem, všemožnými Barbínami, a kdoví čím ještě. Jen nožky dětí jsou bez rozdílu naboso. Popojde skoro okouzleně blíže, aby se vzápětí přesvědčila, jak ji její ploché oči zradily. Ne, není papírový!!! Je pospojován z nekonečného množství dvojrozměrných dětí, jako je ona sama. Živých, jako je ona! Unaveně upírají oči všemi směry, jen na sebe se nepodívají. Tenounké hrudníky se sotva znatelně zdvihají a dech z nich vychází bolestivě a až na hranici slyšitelna. Nohy, klimbající dolů kolem ostnů jehličí se chvějí hlavně vysílením, jak se snaží vyhnout zranění. (i když krev jim téci nemůže… Ale na to dávno zapomněli!) Ruce mají neurvale spojené, stříbrným, už na první pohled pichlavým vánočním řetězem, omotaným kolem zmučených zápěstí. Vinou se v tom nechtěném družení vysoko a vzhůru až ke špici Velestromu. Poslední „článek“ řetězu, (je to zrovna Hilda), natáhne bez vůle volnou ruku, aniž by dala najevo, že se znají. Pán popadne Alenčinu pravačku, novým kusem řetězu je sváže k sobě a celá „ozdoba“ se poposune o kousíček blíže k vrcholku. Svit žárovek ještě zintenzivní, prskavky a rachejtle kvetou proti temné, anonymní obloze v nebývalém množství. A pak je ticho. Jen nepatrný cinkot zavěšených, (díky bohu skleněných!!!) koulí, stromečků, zvonků, zvířátek a jiných drobností, děti uspává do dlouhých a prapodivných snů. Její průvodce, stvořitel a „vrah“ mizí s tmou. Možná si jde pro další …
Co je tam, na špici? CO nebo KDO je hlavní ozdobou? A ony samy (děti), jsou opravdu jen vánočním řetězem, křížalami pro gurmána, anebo… Protože mají pořád ještě na bocích ventilky, bude se dít i něco JINÉHO?! To všechno by Alenka (a všichni s ní spojení) potřebovali moc vědět… Ale bude si muset počkat, než se posune až nahoru. Potom, za mnoho let, se to možná dozví. Potom…
1. Epilog
Sirotčinec zavřeli do týdne po zmizení chudinky Alenky. Média se ještě chvíli šťourala a nechutně ve všem, čeho se i nelegální cestou domohla. Po čtyřech týdnech se zaměřila na jinou, ne méně bolestnou kauzu. Ředitelka Kvočnová zemřela v nemocnici na celkové vyčerpání organismu. Zaměstnanci se rozutekli a nikdy více se spolu nepotkali. Dům zůstal opuštěný a chátral po mnoho let, viditelně nikomu nepatřící. Park i zahrady zarostly jedovatou škumpou, bodlákem a žahavými trsy kopřiv, vysokými dva metry. Ptáci i drobní živočichové se nadobro odstěhovali jinam. To místo, kdysi tak poklidné a prosvícené dětským smíchem umřelo spolu se ztracenými dušemi.
Děti mizely a mizí po celém světě. Ztrácejí se z vlastních pokojíčků, z prázdninových pobytů u babičky, z nemocničních pokojů, z pěstounské péče, z táborových srubů a dětských domovů.(Zbude jen hromada papuček, pantoflí, bačkorek a nazouváčků.) Nikdo neví kam a s kým odešly, a nikdy už je nikdo neuvidí živé…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Amelie M. 04.10.2015, 10:24:49 Odpovědět 
   smekám! :-)) opět špetka černého humoru a hlavně nápaditosti.. pobavila jsem se zvolenými jmény personálu a to hodně! :)) skvělé popisy.. a hororové prvky mě naprosto vtáhly..

pro mě neobyčejně originální povídka.. sakra práce - chci tvou knihu!! ;)

SKVĚLÉ!!
 ze dne 04.10.2015, 18:31:40  
   Tilda: Milá Amélie, sakra děkuji a až se mi podaří schrastit peníz, vydám a pošlu...
 čuk 11.09.2015, 18:20:38 Odpovědět 
   Pán 2D je docela originální představa, hrůzná tím, že se může vplížit nenápadně a děti si podrobuje a mění v dvojrozměrné. A v kontrastu je "ve vyšším zájmu" vánočního stromu mučí právě tou ozdobností. Jakoby radost Velestromu (dejme tomu vánočního) měla jako mince druhou stranu. Otevřený je konec, co bude dál. Dvojrozměrný lidojed musí jíst dvojrozměrnou potravu? Ventilek: bude dvojrozměrné nafukovat a do jaké podoby? Co když do nějakého čtyř nebo vícerozměrného stavu. V tom vidím asociaci a vtipnost. Neustále bažíme do vícerozměrných soustavách a světech, a ono je to v hrůze třeba naopak: jde se opačnou stranou do dvojrozměrnosti, dále by byl jeden rozměr, pak nulový (a vše by se zřítilo). Píšeš velmi podrobně a důkladně podrobně, takže se čtenář začte a vidí prostředí jako živé - i navzdory oživující vtipné hře se jmény. Poslední čtyři řádky konstatují realitu: pak je tedy hrůza o to hrůznější, že je vlastně příběh možný, vzbuzuje podprahový strach, i třeba z těch zchátralých stavení, kterých se v realitě najde.
Pán 2D je opravdu strašidelný, o to hrůznější, že unáší nevinné děti, reálné právě svými odlišnostmi povah a zaměření. Píšeš ve čtvrtém řádku zdola "ztracenými dušemi." Co když tou dvojrozměrností byly z těl vyňaty duše, a dvourozměrná těla jsou jen atrapy? Kam se poděly a jak jsou mučeny či oslavovány ty duše (pokud by byly "v nebi", bylo by to ještě strašnější). Z tohoto pohledu se mi jeví ten příběh jako alegorický obraz něčeho skrytého, třeba pekla. Dobře napsaný horor bez krve je dle mého gusta, působí přesvědčivě, i přiléhavě použitými detaily. Příběh je v úvodu poněkud rozvláčný, ale to nevadí, je to funční a jaksi ukolébající. Početl jsem si. Moc se mi líbilo.
A v nadsázce: trochu se bojím podívat se na stěnu: co kdybych byl takhle v mém věku vyvlečen z tohoto světa na poslední soud?
Tentokrát nemám co vytknout a příběh stavím v žebříčku kvality hodně vysoko.
 ze dne 11.09.2015, 20:04:22  
   Tilda: Júúúúú. Celá jsem se rozzářila!!! Díky!!!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Nekropotence29
kilgoretraut
Taneční
Roman Manoch
Pokoj v duši (I...
Šíma
obr
obr obr obr
obr

SMS k narozeninám
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr