obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915657 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Mravokárce ::

 autor Tilda publikováno: 18.09.2015, 8:00  
Očista společnosti od "nezdravých jedinců" díky vyspělému lékařskému výzkumu...
 

Mravokárce

1. kapitola

Bella byla, podle vlastního mínění, dokonalá. Vysoká, štíhlá až k nevíře, medově zlaté vlasy do půl pasu, nenápadně vylepšené několika hustými prameny pravých indických kadeří. Obličej natolik harmonický, že byste jej chtěli okamžitě políbit, ti troufalejší fotografovat a ti nejsmělejší malovat…
Ve věku pětadvaceti let už toho dokázala poměrně dost. Po střední a vysoké se až obdivuhodně rychle usadila na pozici úspěšné makléřky pro prodej nemovitostí. No dobrá… Jedno vyspání s ředitelem se připouští. Ale víc ne. I když jí slintal u dveří, posílal dárky i nemravné e-maily, fňukal a vyhrožoval. Nedala se a vyrazit ji nemohl. Na to neměl dost kuráže ani patřičné zdůvodnění. Její prodeje je doslova držely nad vodou. Ze své krásy dokázala totiž vytěžit maximum a téměř žádný zájemce z koupě nevycouval. (Pomiňme teď namíchnuté manželky či partnerky, jež musely být při předváděčkách nechtěnými a přehlíženými svědkyněmi náhle udýchaných a viditelně nabuzených protějšků…)
Nic není, samo sebou, zadarmo. I Bella musela o svou perfektní skořápku náležitě pečovat. Od malička byla vedená neustále nespokojenou a dost vyšinutou matkou k až přehnané péči o svůj zevnějšek. Nehrála si v blátě ani v lese. Nelítala s kamarádkami po všech čertech ani nebláznila na atrakcích. Procházky v parku, solárka, fitka, kosmetické a kadeřnické salóny a soukromý bazén byly na denním pořádku. Nejprve jako roztomilý doprovod, později, ve věku pěti let už se také oddávala péči odbornic na krásu. Příšerně zmalovaná, načesaná a vyoblékaná jak mini prostitutka se se zuřivou soutěživostí účastnila pitomých soutěží „Malá Miss…“ a několikrát i vyhrála. Matka jí byla skoro posedlá a nutila malou, nerozumnou bytůstku k ještě nemožnějším kosmetickým zásahům a proměnám. Stravování měla Bella špatné od mala a s věkem se v odříkání jenom utužovala.
Aspoň trošku štěstí v jejím trudném, tolik nedětském dětství! Matka, sužovaná touhou po dokonalosti se při jednom ze svých občasných depresí předávkovala prášky na spaní. Bella byla zrovna na táboře pro budoucí manekýny a mámu neměl kdo zachránit. Se sousedy se nestýkala, proto ji objevila až dcera, po skoro dvou týdnech. Děvče stojí na prahu ložnice, v obličeji chybí jakákoliv emoce. Dlouze zamrká, je si dobře vědoma svých výrazných a hustých řas, vyživovaných přemrštěně drahým japonským sérem.
Pohled, který se jí naskytne, je strašný, nehledě na neskutečný puch a mračna much po celé ložnici, ač byla okna pevně zavřená a zatažené závěsy. Nějak se tam ty mršky dostaly! Bella nezačne plakat, city v ní máma dokonale potlačila. Jenom ječí hrůzou a odporem, když uvidí nafouknutou, všemi barvami hrající figurínu,postrádající matčiny neustále zdokonalované proporce, plnou hemžící se havěti. Vyběhla v panice před dům a tam ji, zhroucenou na trávníku a s podivně strnulým pohledem, našla sousedka. Ze zmatených slov si poskládala jakýs takýs obrázek a zavolala policii, protože náhle osvobozený zápach se otevřenými dveřmi s vervou vyvalil do prosluněné ulice a doslovy vykřičel světu pravdu o smrti. Děvče odvezli na stanici, kde ji po pár hodinách vyzvedli prarodiče.
Bella je skoro neznala jednoduše z toho důvodu, že se nenavštěvovali. Razantně odsuzovali vnuččinu výchovu a navíc to byli rodiče z otcovy strany (toho Bella nikdy ve svém životě neviděla, protože mámu záhy opustil, jen co prokoukl její nanicovatou povahu).
Dívenka se zprvu zdráhala, ale potom se přece jenom, zoufale vyčerpaná, nechala v pevném objetí ukonejšit a odvést do vozu.
Po pohřbu (s mizivým počtem truchlících) se děvče odstěhovalo k babičce a dědovi. Oba se snažili, co jim síly stačily, vykřesat z poblouzněné dívčí dušičky aspoň jednu dobrou jiskru, ale moc se jim v jejich úsilí nevedlo. Bella už byla tak zmanipulovaná, že se svých zlozvyků odmítala zbavit. Zuřivě vyžadovala kadeřnici i manikérku, nákupy v nejlepších buticích i pravidelné cvičení. Po několika mučivých týdnech vzdoru, naschválů a protestní hladovky od svých neúměrných požadavků ustoupila.
Nejhorší bylo ale jídlo. Snídaně, obědy i večeře: to byly chvíle, kdy se nejvíc bránila normálnu. Pečivo, vajíčka, maso, koláč? Pche, kde to žijete?! Talíře letěly na podlahu, netknutý obsah stéká po nohách stolu a Bella urputně žvýká jediný list salátu nebo pár plátků okurky, pokapaný citronem. Možná trochu ovoce, ždibíček kuřecích prsíček, lžička rýže… Ale víc ne!!! Ani několik pobytů v nemocnici na kapačkách ji nepřesvědčilo, že je něco špatně.
„ Třeba to v pubertě přejde!“ Doufá babička, ale skoro ví, že marně. Spíše se to ještě zhorší. Nezhoršilo ani nemohlo. Už tak to bylo na hraně. Dívka s výškou stosedmdesádevět centimetrů vážila v šestnácti letech čtyřicetdevět kilogramů a to ještě fňukala, že je špíčkatá obluda. Později, jak se s vražednou pravidelností mučila ve fitku, na které si ale musela přivydělávat jako brigádnice v supermarketu, ujížděla na proteinových tyčinkách a nápojích - aspoň nějaká energie!
2. kapitola

Bella už od mala neměla žádné kamarádky a to se s ní táhlo celé studium. Sedávala sama, učila se sama, bavila se sama. S jistotou byla přesvědčená, že je favorizovanou královnou plesu, pořádaného k ukončení maturity. Jaké bylo její překvapení, když na trůn usedla dívka z vedlejší třídy, o kterou nikdy ani nezavadila pohledem! Křehká, drobná, s aureolou nádherných rusých vlasů a hlubokýma zelenýma očima. Moc jí to slušelo po boku vytáhlého kapitána fotbalového družstva.
Bella, vzteky bez sebe, ihned začala s pomstou. Partnera královně přebrala rovnou před nosem z parketu, odtáhla jej do parku a skoro znásilnila, ač na sex neměla vůbec chuť, natož náladu. A přitom to bylo její poprvé!!!
Dívka se dočkala jiné potupy. Při návratu z plesu (měla to domů jenom kousek a tak šla pěšky – doprovod se s nějakého důvodu vytratil ještě před koncem a beze slova vysvětlení…) ji kdosi strhl z cesty do podrostu a bolestivě neurvale jí byl odstřižen celý matně zářící hrozen vlasů tak těsně u hlavy, že na několika místech ošklivě krvácela. Poté byla shozena do trávy, nakopnuta a poplivána. Útočníka neviděla a nepoznala, jak později vysvětlovala šokovaně přeskakujícím hlasem vyděšeným rodičům, ještě rozčepýřeným z přetrhaného spánku.
Bella, ač tak nemožně subtilní, dokázala, když se rozzuřila, vynaložit nevídanou sílu. Posilování zřejmě neslo své ovoce…
Oběma starouškům se skoro ulevilo, když jejich svěřenkyně nastoupila na vysokou a většinu času trávila na internátu. Domů skoro nejezdila. Nebyla zvyklá mít ráda nebo opětovat cit a babička i děda to po mnoha marných pokusech také, ač hrozně zklamaní, vzdali nadobro.
Se studijními výsledky se nechlubila a po skončení školy se na pár dní objevila doma (samozřejmě bez ohlášení) a jen co si sbalila, beze slůvka poděkování odjela za prací do Chicaga.
Po pár nezdarech se, díky hezké tvářičce, uchytila v realitce, jak už víme…
Zrovna teď kráčí (ne pluje!) z posilovny, kde si dala pořádně do těla. Mimoděk se usmívá a těší se z vlnění těla, hry svalů na vypracovaných hýždích, které se tak krásně rýsují pod značkovými minišatičkami. Přezíravě míjí kolemjdoucí muže, ať osamocené nebo v páru. Všichni se za ní otáčejí, i když s vědomím, že na tuhle nemají. Jejich partnerky viditelně zatínají pěstěné nehty do rukávů sak a se skoro bezkrevně sevřenými rty provrtávají Bellu nenávistným pohledem. Je jí to fuk. Ona ví, co dokáže a těší ji ten obdiv. Skoro se v něm blaženě koupe, provokuje a dráždí. Ale nic víc. Pokud nepotřebuje někam posunout, něčeho dosáhnout, někoho využít a odhodit nebo se jednou za čas pobavit, intimnější vztah rázně odmítá. Těší ji být nedostupná.


Dneska si dovolím k večeři dva listy salátu, možná i okurku nebo hrstičku oříšků…Proběhne jí myslí, ještě než zahlédne toho mužíka. Maličký, obrýlený asiat v pěkně střiženém obleku jí zkoumavě pohlédne do tváře, skoro se usměje. Ale Bella až přehnaně teatrálně odvrací viditelně znechucený pohled s úsměškem, který se tak divně vyjímá na jinak andělském obličeji. Náhle přehnaně zaujatě zírá do výlohy s křiklavě žlutými, lakovanými lodičkami od Jimmy Choo. Botky mají absurdně vysoký podpatek ze zlatého kovu a samo sebou i astronomickou cenu. Ani ona by si je nemohla dovolit a to jí náhle zkazí náladu.
„Za to může ten šikmookej skřet!“ Pomyslí si nenávistně, ale když se rozhlédne kolem, už jej nevidí…
Až když odemyká dveře u svého nového kabrioletu s perlově zbarvenou metalízou, náhle cítí, že je něco v nepořádku. Její ramena, doposud laskaná něžnými doteky slunečních paprsků zastíní něčí nechtěná přítomnost. Teplo střídá cizí chlad a krátká, ostrá bolest kovového hrotu jehly, vbodnuté razantní silou do zadní části krku, těsně pod vyčesaným koňským ohonem. Jen drobounká krůpěj krve, českému granátu podobná, je důkazem invaze…Bella uvadá jako růže a naložena do antracitové dodávky beze svědků mizí…
3. kapitola

Zachariáš Wo, dítě bezpočetné generace Číňanů, jejíž předkové dřeli za nelidských podmínek v amerických hlubinných dolech, jako by si už v kolébce sebou nesl tu nespravedlnost, zlobu a pomstu za všechny udřené, nemocné a dávno mrtvé předky. Ač sám právoplatný Američan, své bílé spoluobčany nemá rád. Nechápe jejich tolik odlišnou mentalitu a lpění na hloupostech. Hlavně ten současný trend – touha po dokonalosti a kráse, jako opak obézní a civilizačními nemocemi prolezlé společnosti. Nedává to navenek najevo, ale v hloubi duše doutná plamínek, který v dospělosti ovlivní celý jeho život.
Jako dítě to neměl mezi spolužáky lehké. Drobná postava a inteligence byly jako červená mantila pro tupé buranské spolužáky z okolních farem. Vytrpěl si dost, než vystudoval a stal se dospělým a váženým mužem. Dokázal to, mnohdy jen silou vůle. Vypracoval se na vyhledávanou kapacitu v oboru gerontologie a nyní vlastní soukromou kliniku pro přestárlé a potřebně bohaté klienty. Prosklená, moderní a vzdušná budova, postavená před pěti lety jeho strýcem, také uznávaným architektem, je vkusně zasazená do rozlehlého parku. V areálu podzemních garáží se skrývá ještě jedno, pečlivě utajené pracoviště. O něm věděl jen stavitel, který zemřel přesně před rokem na pozdě diagnostikovanou rakovinu slinivky. Nutno dodat, že se Zacharymu ulevilo. Měl strýčka rád, byl mu vděčný, ale lépe se cítí beze svědků…
Laboratoře jsou vybaveny tou nejlepší lékařskou technikou. Zde Zachariáš po nocích zkoumá. Naprosto uchvácen vyhodnocuje, třídí a posuzuje vzorky, odebrané pacientům. Hledá řešení i kombinace, odůvodnění nezvratných procesů, vedoucích k destrukcím buněk a jejich rozpadu. Ne však za účelem omlazení a regenerace. On hledá cestu k rychlejší degeneraci! A tu, po letech neúnavného výzkumu, také nachází. Jedné noci, těsně nad ránem, drží v ruce ampuli s čirou tekutinou, výsledek jeho dřiny a odříkání. Sloučeninu, která dokáže po roce přesně dávkovaných aplikací Urychlit proces stárnutí člověka. Přesněji - za měsíc o čtyři roky. Jeho plán je jednoduchý. Vyhlédne si mladého jedince, který se pro jeho účely charakterově nejvíce hodí, ukryje jej ve své tajné laboratoři a použije pro své přetvoření…
4. kapitola

Bella není zdaleka jeho první obětí. Zachary jich má na kontě už něco přes deset. Jen některé příklady: model Klimt (kvůli jeho nabubřelé povaze spáchal mladičký, zamilovaný chlapec z ochranky sebevraždu), zbytečně „předimenzovaná“ uvaděčka z divadla, která jej odmítala posadit do předplacené lóže a všemožně naznačovala svou rasovou nadřazenost. Vrchní z jedné Michellinské restaurace. (tady musím podotknout, že se vědci situace trochu vymkla z ruky: zdržel se neočekávaně na jednom sympoziu, a protože došlo k výpadku proudu a díky vadnému spínači korejské výroby se neobnovila plně funkčnost laboratoře, došlo ke ztrátě… Tělo dotyčné, udržované přes dva měsíce v umělém spánku, přestalo být přiměřeně zásobováno a došlo tedy ke smrti, aniž by byl proces uspokojivě dokončen. Zachariáše čekalo dost nepříjemné přivítání v podobě zahnívající oběti. Nezbylo mu, než zahájit intenzivní dekontaminaci, nahradit veškerou elektroniku kvalitními japonskými součástkami a začít znova.
Tolik mu to nevadilo. Ještě měl v živé paměti, jak jej vrchní sjela opovržlivým a všeříkajícím pohledem, když do jejich podniku zavítal na pracovní večeři se švýcarským neurologem a jeho paní. Nepříjemná byla i při obsluze a dýško, které jí zanechal pod ubrouskem, s nápadným odfrknutím přehlížela. Hned poznal, že je tou pravou osobou pro experiment a má všechny atributy dokonalého vzorku.
Dovybavení pracoviště nějakou chvíli trvalo. Ne, že by chyběly finance. Ale on toužil po dokonalosti a sehnat vše potřebné vyžadovalo několik cest za oceán, do zemí, jejichž továrny poskytují špičkové technologie. Zach měl ještě jeden dar do vínku. Uměl rozmnožovat peníze. Na burze byl jako doma, uměl vyčenichat výhodný obchod a tak se mu peníze jenom hrnuly.
Plně robotizované, do detailu promyšlené a po řadě pokusných provozů konečně zprovozněné, přivítalo luxusní anatomické polohovací lůžko další z nedobrovolných zákazníků – mladičká, prudérní a závistivá hvězdička z nekonečného televizního sitcomu Lea…. Po roce opouští suterén jako sedmdesátiletá, psychicky narušená stařena, rozechvěle se opírající o francouzské hole, aby zaplnila řady klientů kliniky o patro výše. Později tupě sleduje nanicovaté televizní programy, na bradě permanentní stopu slin a nikdy jí ani na mysl nepřijde, že se v jednom momentu dívá sama na sebe. Zmatek v duši jí nenapoví a ona až do hořkého konce neví, co se jí stalo…
Možná se ptáte, jak se doktorovi dařilo vmísit „nové klienty“ bez doporučení, příbuzných, osobních věcí a potřebných vstupních záloh. Měl fintu, která vždycky zabrala. Jednak „operoval“ v několika státech (využíval hodně sympozií, přednášek, konferencí, na které byl s nadšením opakovaně zván, jako největší kapacita v oboru). Vždy si našel chvíli volna na procházky po cizích městech, ač v skrytu hledal…
Kufr svého velkého vozu měl beze zbytku přizpůsoben pro jakkoliv dlouhý transport a i při náhodné policejní prohlídce by se na nic nepřišlo - dutina s tělem byla dokonale maskovaná a izolovaná i před případným a neomylným psím čenichem.
Po nutném roce „přeměny“ uváděl na recepci dotyčné metamorfované jedince jako oběti domácího násilí (potud nijaký příbuzenský kontakt i finance), nalezence na okraji společnosti nebo se tvářil jako mecenáš, který neváhá nezištně pomoci chudáku s Alzhaimerem na sklonku života, o kterého se nemá kdo postarat…
Personál, nadšený už jenom tím, že je mu dopřáno pracovat pod tak věhlasným odborníkem, se nikdy neptal. Papírování se vyřídilo, jako by vše probíhalo podle norem, zakládaly se šanony s pečlivě zdokumentovanými, orazítkovanými a podepsanými lejstry. Ani nejpřísnější kontrola by na nic nepřišla… ne, že by nějaká kdy byla!

Když své vyvolené promění na těle, skoro vždy je tento urychlený proces doprovázen nemocemi duše – Parkinson, roztroušená skleróza, stařecká demence, Alzhaimer, atd. Nemusí tedy řešit jejich vyplašené otázky a dezorientaci. Smířlivě a bez protestů se nechávají vyšetřit, ubytovat, krmit i přebalovat, je- li to nutné. A v poklidu dožívají měsíce, někdy roky v laskavé péči pana doktora Wo…
A on je má skoro rád, jejich dřívější „já“ pozapomněl. Vyléčil je a tak pomohl i společnosti, ve které se dříve ta nepěkně prezentovali a tím ji poškozovali.
5. kapitola

Bella se stává novou pacientkou. Po převozu do areálu kliniky tajnou zadní cestou, je na pojízdném lůžku, stále v hlubokém bezvědomí, převezena do laboratoře. Veškeré ošacení končí ve spalovně, stejně tak i šperky, hodinky a kabela s osobními věcmi. Dívčino tělo je pečlivě vydesinfikováno, vlasy ostříhány (taktéž končí v ohni) a hlava dohladka vyholena. Kůže je důkladně promazána směsí olejů v přísné Bio kvalitě, jsou napojeny elektrody, kanyly, zavedeny hadičky pro výživu i odvod škodlivin. Polohovací lůžko má zabudovaný skener, který přesně zmapuje dané tělo a nastaví nejlepší možné limity pro pohodlí. A tyto v určitých intervalech upravuje a pozměňuje. Proleženiny, otlaky ani jiné nepříjemnosti spojené s dlouhodobým upoutáním na lůžku tady nehrozí. Díky pečlivému testování jsou tato rizika nulová. Roboty stoprocentně suplují zdravotnický personál a provádějí neomylně všechny každodenní úkony.
Dívka dostává první dávku séra. Zach se fascinovaně dívá, jak čirá tekutina odkapává, aby se smísila s krví a jejím prostřednictvím dopravila buňkám novou informaci.
Bella spí nekonečně dlouhým, bezesným a hlubokým spánkem, během něhož se očividně mění. Každý měsíc „zestárne“ o čtyři roky, jak se dávkování látky zvyšuje podle předem připravené tabulky. (Pro každého musí Zachary připravit jinou. Vychází se z věku, tělesné hmotnosti, pohlaví i zdravotního stavu.)
Po půl roce už není dívkou, ale zralou ženou. Urputně udržovaná štíhlost a krása berou za své.
Rychle dorůstající vlasy řídnou a šediví, pleť je samá vráska a skvrna, kůže povadlá a bledá. Dříve výrazné, souměrné a hrdé rysy se pomalu rozpouštějí v rozměklou masku. Břicho povoluje, i když jsou svaly elektronicky stimulovány, stehna i paže křičí svou celulitidu hrdě do světa pod nízký strop, ověnčený řadou zářivek, které svým světlem o to více škodolibě zdůrazňují ošklivost a nezvratnost stáří.
Plyne měsíc po měsíci a přesně za rok přístroje postupně přepínají do přechodného režimu, dochází k utlumení léků, snížení výkonu plicní ventilace a pomalému probouzení.
A je tu ten den! Mladá dívka, která všem dávala najevo svou výjimečnost a nadřazenost zemřela, aby na její místo nastoupila stará, mírně dementní sedmdesátitří - letá, otylá žena. Trpí stařeckou cukrovkou, artrózou obou kyčlí a vážným zánětem hlubokých žil v pravé noze. Nepamatuje si svoje jméno ani nic z minulosti. Stydlivě se usmívá na personál vyjednocenou řádkou zažloutlých a křivých zubů a vyjukaně se poddává autoritě. Ta tam je panovačnost, důležitost a sebestřednost. Dokonalá proměna je dokonána na sto procent. Doktor Wo ji uvede na recepci kliniky jako zmatenou stařenku, kterou našel na odpočívadle u dálničního sjezdu.
A rozhodl se, že jí pomůže…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Bob Cileček 20.09.2015, 12:42:59 Odpovědět 
   Povídka se čte dobře, nenudí… Ale, popis celého dětství "hrdinky" bych možná trochu zkrátil, určitě by to příběhu neuškodilo. Samotný únos je psán tak trochu lyricky, určitě by čtenář trochu napětí, či dramatu v této scéně uvítal. Celé je to psáno tak nějak nezúčastněně. A trochu mi vadí, jak se jenom jednou, a tím to celkem ruší, obracíš na čtenáře. „Možná se ptáte, jak se doktorovi…“ Dávám za dva. Snad tě to neznechutí, protože píšeš dobře.
 čuk 17.09.2015, 23:40:18 Odpovědět 
   Příběh o drastickém trestání "málo morálních" jedinců samozvaným mravokárcem má zajímavou a vysoce morbidní myšlenku. Je z rodu sci-fi vědeckých výzkumů ovládání biologických hodin, které vede ke zrychlenému stárnutí. Povídka nepostrádá napětí, je možná až příliš dopředu signalizováno v perexu. A také je málo dramatická a nevede k překvapivé pointě. Snaha po psychologizaci nejde až tak hluboko. Psáno je hodně rozvláčně, až příliš věcně, bez navazujících emocí (a bez alespoň trochu oživujícího dialogu). Snad může zneklidnit uvedením jedné z možností zneužití vědy. Psáno dobrým vypravěčkým stylem, ale nejiskří, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu. Poněkud chybí i plasticita a pokus o vysvětlení tohoto jevu. Hrůza v textu je, ale postrádám kontrast a také snahu o absurdní vtip a větší mystifikaci.
Možná, že jsem nebyl až tak překvapen a stržen do děje i proto, že prokletí zrychleného stárnutí je jedním z motivů zde nedopublikovaného mého románu Podivný příběh.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Cena odvahy - 8...
Anne Leyyd
Kancelář
Miroslav Zdanovec
Deník mrtvého k...
Roman Manoch
obr
obr obr obr
obr

SMS k narozeninám
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr