obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 390999 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: KÁMEN ::

 autor Tilda publikováno: 26.09.2015, 12:13  
O hloupé zvědavosti, křehkosti lidské vůle a zlu, před kterým není úniku...
 

KÁMEN
Vyjímal se nápadně, vykukujíc mezi štíhlými kmeny bříz. Tak starý, tak mrtvý, oproti té živé a jásavé přírodě všude kolem. Hladký a šedý, bez kouska lišejníku, či mechu. Dokonce i tráva kolem jeho paty byla neduživá, křehká a jakoby spálená. Na hladké ploše jeho těla, rušené toliko stříbrnou žilou jakéhosi tvrdšího nerostu se ostře rýsovaly hustě psané znaky. Runy, hluboko tesané, jasnou červení křičící na náhodného kolemjdoucího. Nikdo je nedokáže přečíst, protože klíč k nim není v žádné odborné publikaci. Nejsou z povrchu tohoto světa. Jsou zespodu.
A kámen jen ukazuje cestu. Ten, kdo je vnímavý, možná podlehne, skloní se a zkusí číst. Kdo je zvědavý, možná zkusí hledat. Kdo je urputný, možná najde…

Kdoť znáš, vejdi a neodejdeš více.
Kdo jsi čistý, nechtěj znát.
Kdo jsi zhřešil, poznáš a zakusíš dosyta.


1. kapitola

Alex riskantní sjezdy na kole miloval už jako kluk. Začal skoro v šesti letech. K narozeninám dostal vysněné kolo Moongose se zesílenou konstrukcí a s předním odpružením (pro začátečníka je to to nejlepší), v krásné šedomodré metalíze. Vytuněné, co to šlo: táta, jako majitel cykloservisu a prodejny, se snažil a vyšperkoval bicykl jen tím nejlepším, co se na trhu zrovna objevilo.
Chlapec se účastnil mnoha Downhillových závodů doma i v sousedních státech. Byl úspěšný, i když ne v první pětce. Během let vystřídal několik kol, něco málo roztřískal: jemu samotnému se nějaká vážnější zranění docela vyhnula. Kromě zlomeniny zápěstí, vykloubeného ramene a hromady všech možných odřenin (kolena výstižně mapují celou éru), vyvázl dobře. Jeho dlouholetý kamarád Jazz je na tom hůře: Po nezdařeném závodě v kanadském Whistleru, skončil na vozíku. Dlouhý pád ze srázu jeho páteř, stejně jako kolo, neustály pohromadě. Zlomenina sedmého obratle, spolu s porušením míšního kanálku: a kde jsi, borče!!!
Alex kamaráda podržel i v nejtěžších chvílích: před operací i v dobách zdlouhavé rehabilitace. Když to chtěl skončit, když v záchvatech vzteku od sebe odháněl ty, kterým na něm záleželo. Al se nedal odehnat, nedovolil to.
Teď, po třech letech jsou sice každý jinde, ale pořád v kontaktu. Kamarád je poradcem ve vývoji kol a velice ceněným. Aspoň něco!
Alex převzal se vším všudy tátovu firmu ve třiceti. Musel: otec, postižený parkinsonem a v péči ústavu, mu ani nedával jinou možnost. A na mámu toho bylo i tak dost. Sourozence nemá a živit se nějak musí, ne? Naštěstí tuto práci miluje, protože je mu blízká. Líbí se mu nadšení budoucích sjezdařů. Když s rodiči navštíví jeho prodejnu, s vykulenýma očima hltají tu nádheru a vybírají a kalkulují. Jedni odcházejí, jako hrdí majitelé, jiní skoro v slzách. Jen, aby druhý den nervózně přecházeli před ještě zavřenou prodejnou: Protože, co kdyby jim ten vysněný „bike“ někdo vyfoukl před nosem!?
Alex si vyjíždí jenom rekreačně. Času není dost. Ale slibuje si, že o dovolené si všechno vynahradí.
Tak trochu šetří, aby těch vysněných čtrnáct dní v sedle, stálo za to. Amy to snad pochopí. A jestli ne, může s kámoškami na vodu. Není problém…
S Amandou to „táhnou“ dva roky. Předešlé vztahy končily mnohem, mnohem dřív. A musí si přiznat, že předtím se nikdy necítil tak zamilovaně, jako s teď. Am je boží!!! Máma sice šílí, že je starší, ale copak na tom záleží? Aspoň už ví, co chce: ne jako ty náctileté fifleny, co žijí jenom módou, umělými řasami i poprsím, připájenými vlasy a anorexií. A ještě to všechno ventilují na Facebooku a Instagramu. A ty jejich selfíčka!!!
Jezdí spolu i na kolech, ale ne Alexovy krkolomné trasy: pěkně odpočinkově po cyklostezkách…
Dneska odpoledne však jede sám. Trasu, po domluvě s městem i krajináři, zbudovali o víkendech s kamarády. Je fakt dobrá. Sklon skoro dvanáct stupňů a rovnou dolů! Příroda jim všemocně vyšla vstříc. A co chybělo, domysleli. Mostky, plošiny s náklonem, skokanské můstky: vše, na co jen pomyslíte.
Amy je na dvoudenní služební cestě. Schůzku mají večer v oblíbené hospůdce. Těší se, až ji obejme. Snad stihne ještě květinářství, než mu zavřou…Klenotnictví na hlavní třídě, kde má domluvenou schůzku, má otevřeno až do dvaceti: ověřoval si to dvakrát!!!
Alex to v práci „zapíchl“ dřív, aby zvládl dojet autem k pásu lesů v podhůří Blue Ridge Mountains.
Jinak by mu na sjezd moc času nezbylo. A jízda potmě a mezi stromy: trochu na pytel, nemyslíte?
Stíhá to. Na parkovišti je něco po třetí odpoledne. Sundá kolo (GT FURY, v krásném černém matu) z držáku, zkontroluje, brzdy, řetěz i převody. Prověří tlumič, zda je v něm dost kapaliny, nastaví tuhost. Dneska bude testovat novou vidlici Fox Racing shox 40 RCZ FIT (v záloze má i typ 36 Float – no, uvidíme). Ještě chrániče, helmu, ruksak na záda. „GO Pro“ tentokrát nechává odpočívat v kufru: trasu už jel několikrát a má ji zaznamenanou na DVD. „ Mobil, ty sklerózo!“ Zamknout auto a hurá na to!!!
Vjíždí mezi první stromy, cestu v hlavě, jako mapu. Byl tu už třikrát. A je to, sakra dobrá trasa:
Začátek sice pracnější - musí dost vystoupat pěšky. Ale potom to stojí zato! Tři kilometry skoro střemhlav - mezi kmeny a balvany, přes kořeny, mostky a pár bystřin. A dole jako bonus: jezero. Ale dneska se koupat nebude. Nezbude čas.
Terén začíná stoupat a Alex sesedá a vede kolo za řídítka. Zatím to ještě jde. Po pár stovkách metrů už docela funí: svah nad ním s náklonem skoro čtyřicet pět stupňů, karbonové kolo o váze osmnáct kilo. A jako bonus třicetiletý chlap! Ha, ha, ha…
2. kapitola

Poněkud zmoženě se vyškrábe na hřeben kopce. Tu je malá rovinka, kde si oddychne, než se pustí dolů. Vyhledá pěkné místečko mezi stromy, kolo opatrně opírá o kmen. Táta jej učil, vážit si věcí a Al je velice pečlivý. Na chlapa docela vzácná vlastnost!
Sedá si do mechu, v ruce lahev s vodou a tyčinku Mars. Pojídá a pije a jen tak bezmyšlenkovitě těká očima po okolí. „No to mě… co je tam vzadu mezi břízami? Tam přece vede cesta z hřebene. Tam nemůže být překážka! Vždyť jasně vidím pásky, vyznačující trasu, třepotající se ve vánku!“ vstává, oprašuje drobky z kolen a jde se podívat blíže.
„ Kámen? Tady?“ nechápe o to víc, když vidí, že skála je černá, ničím nepřipomíná okolní horninu, především vápenec a žulu. Pokleká ke kameni a všímá si i run, na něm viditelně vystupujících.
Přejíždí palcem po znacích, tolik nepodobných všemu, co kdy viděl. „Zvláštní…“ zamumlá si, udělá otočku, že odejde: ale něco jej zastaví. Nějaký pocit. Nějaký pokyn, příkaz, povel anebo hloupost?
Místo, aby odešel, jak měl v úmyslu, nasedl na kolo a s výkřikem čiré radosti se oddal „pekelné“ jízdě, znova se zadívá na nápis. A znova není o nic moudřejší. U paty kamene vidí najednou díru a docela velkou.
„ Přece bych ji viděl, kdyby tam byla, už dřív! Nebyla tam, určitě!“ Nahýbá se a prohlubeň, jako by jej vyslyšela, opět se zvětší. Vidí dolů…
„ To jsou schody?“ Ptá se sám sebe, když ze tmy zasvítí kamenné stupně.
Protře si namáhané oči a znova se přesvědčuje, že se nemýlí.
„ Vážně - schody!!!“ V ruksaku má silnou baterku. Neváhá ani nemyslí, zapíná ji, sundává helmu, chrániče i nepohodlný batoh. Jen tak pro všechny případy si bere mobil a vsouvá do kapsy se zipem na tenké větrovce. Nabitý je na osmdesát procent, bohatě to bude stačit, pokud by se náhodou dostal do potíží…Všechno, včetně kola, přikrývá několika větvemi. Co, kdyby: lidi jsou všelijací!
Nadechne se naposledy čerstvého vzduchu a pomalu sestupuje do tmy. Schody počítal jen prvních tisíc stupňů. Ač jeho nohy křičí
bolestí, ač jeho rozum varovně zvedá prst, ač se mu obloha a volný svět kolem úplně vytratil, pořád jde dolů.
Jako trpaslík, chamtivě se plahočící do sluje plné zlata a drahých kamenů, jako Pinocchio za svým dlouhým nosem, jde a jde stále hlouběji a vzdáleněji od svého světa.
Konečně je dole. Je tu vedro a tma tak černá, že mu zatláčí oči do důlků. Tápe rukama kolem sebe, ale nenahmatá nic. Možná je to dobře. Po pár desítkách kroků se vepředu začíná černota rozpouštět nějakým zdrojem světla. Alex zrychluje, už aby byl tam. Něco jej žene a nutí běžet.
Zastavuje, skoro bez dechu a třeští, náhlým jasem oslněné oči na scenérii před sebou: kam se podívá, hrůzná zahrada. Pekelná zahrada Hieronyma Bosche. Se všemi objekty, které známe z pláten. Se všemi zrůdnostmi, utrpeními, vraždami a mučením. I ta obří zobatá obluda tu je a krmí se bez ustání. Květena bují v nepřeberném množství. Všechny jedovaté a masožravé druhy, jaké si umíme představit: škumpa, vraní oko, vratič, tis, durman, láčkovka, rosnatka, darlingtonie nebo drosera. I takové, které malířova prokletá duše sama vytvořila. Ve smrtícím listoví končí duše jako v povijanu, než je kyseliny zcela rozpustí. A nanovo trpí popáleninami, prudkými kožními reakcemi i poleptáním až na kost. Pronikavě hlasitě je slyšet rozpouštění, trávení a cumlání pekelnou vegetací i tlumený křik vyvolených, ukrytých v zeleni.
A fauna? Krvelačné šelmy s přerostlými tesáky a kly, drápy a pařáty, pilovitými zuby a jedovými přísavkami. Často všechno v jedné obludě poskládáno. Hmyz tu také dorůstá nezemských rozměrů: pavouci, ne nepodobní sklípkanům, tarantulím i houslákům. Solifugy, škorpióni, navíc s pilovitými obřími kusadly (teď zrovna jeden exemplář hravě přepůlil hříšníka v pase na jeden stisk a ještě mu vrazil jedovatý bodec přímo doprostřed čela), mnohonožky až nechutně lesklé a vypasené, temně purpurové barvy. Svými bezpočetnými končetinami oplzle a úmorně dlouho ohmatávají vyhlédnutou kořist, aby ji otrávily vstříknutím jedu do očí. Plazi krmící se naráz celými těly, která nejprve v hrozných křečích opakovaně mřou, než jsou s hladovým polykáním pozřena. Aby znovu ožily a procházely týmž utrpením donekonečna. Uprostřed, pro lepší rozhled na celé to velkolepé představení, sedí sám Dante. Na hořícím trůnu, hlavu ověnčenou hrozivými kozlími rohy, pobaveně nakloněnou na stranu: v koutku ohavných úst beze rtů maličký úšklebek. Jeho dvorní malíř, krvavé pahýly rukou už k nepotřebě, vlastními ústy a jazykem maluje další a další pekelné dvorany, jež okamžitě ožívají spolu s mukami nových duší.
A hluk tu je neutuchající: řev, jekot, pláč a kvílení. Až si musí, k smrti vyděšený Al, křečovitě zacpat uši. Stejně to nepomáhá: o to více mu řvou v hlavě! Zprvu je nepozorován: skoro si začíná myslet, že nějak proklouzne, že je neviditelný…? Cha! Už si jej všímá jedna z mnoha stvůr a vidlemi jej manévruje k trůnu:
„ Proč, jsi tady! Proč tu tajně špehuješ a slídíš!!! Kdo jsi, ponravo! Poslal tě ON?!“ Dante se shora mračně dívá na ubohého a náhle malinkého Alexe.
„ Já,“ polkne nasucho Al, „ nikdo mě neposlal, jsem tady omylem: Nechci tady být, nepatřím sem! Hned zmizím, jen mi řekněte: kudy…? Nic jsem neviděl! Nic nikomu nepovím!!! Přísahám na svou duši i na smrt mé matky! Budu mlčet, jako hrob! Jen mě pusťte!!!“
A doufá, že mu to projde, že mu odpustí to nechtěné slídění, ten vpád…tak nějak dětinsky si myslí, že když neprozradil svoje jméno, vyvázne nepoznaný…
Dante se křivě usměje, zasyčí tak pronikavě, až se Alexovi zježí všechny chloupky v týle, a zakmitá lascívně rozeklaným černým jazykem. Máchne široce paží a ukáže na davy, hromady těl a zástupy mučených:
„ Vidíš? Ti všichni sem patří! Ti všichni si zaslouží tu být. Na zemi už zemřeli, ale tady, v mé zahradě žijí věčný, nádherný život! Určitě mnohé znáš a chápeš, proč zde jsou!“
Řezavě se zasměje a pokračuje nabubřele: „ Hitler, Napoleon, César, Nero, Mengele, Lukrezia Borgia, Manson, Stalin, Mao, Kroll, Westovi, Onoprienko, Fish (můj nejoblíbenější!). Soudci a právníci, politici, obchodníci, lékaři i válečníci, matky, otcové i jejich povedené potomstvo. Jsou zde všichni, co zaplatili vstupné…“
(Ďábel si svou zahradu pekelných potěšení s neskonalou chutí zaplňuje vybranými a stálými hosty už od nepaměti. Ještě v děloze matky infikuje embryo, nakazí batole, či předškoláka. Hodně se mu daří očernit duši adolescenta. I dospělí jsou častým cílem jeho expanzí. Nahnilá srdce a práchnivějící mozky – psychopaté, sadisté, schizofrenici, nekrofilové, pedofilové, úchylové všeho druhu, páchající ďáblulibé skutky, kteří měli to štěstí, že se peklu zalíbili…)
„Uvidíš i ty, co teprve přijdou… Hleď!“
A nad Satanovou hlavou se na krvavém nebi objevují zamlžené obličeje budoucích zatracených.
Al jen tak, aby neurazil, aby se zalíbil, aby zbytečně neprovokoval, pohlédne na galerii příštích duší. Je nespočetná, obrovská: a jedna tvář se vyloupne z řady. Je mu povědomá, zná ji přece! Aby ne!!! Jeho vlastní obličej pluje v tom zástupu: bez výrazu, skoro lhostejně…
„ Já? Proč já?! Co jsem udělal?!“ Zmateně se ptá, oči zalité slzami bezpráví.
Dante dlouho mlčí a nakonec tvrdě odpoví: „ To není má sudba. To je JEHO vůle! Ale chceš-li se vykoupit, dám ti šanci. Nechám tě jít!“
Alex poklekne, i když ví, že zde to nikdo neocení: „ Prosím, moc tě prosím, pane, dovol mi vrátit se! Dej mi tu šanci!“
Pořád klečí, nekonečně dlouho, obličej pokorně skloněný k ukoptěné zemi.
Dante se skloní, uchopí pravou Alexovu paži a naprosto nečekaně, jedním máchnutím pařátu ji odsekne v rameni. (Alexe ochromí drásající bolest, ale nedovolí si omdlít. Ne tady!) Pahýl je odhozen širokým obloukem a skončí v zobáku obří stvůry. Ta jej rychle spolkne.
„ To je moje zástava. Teď můžeš odejít zpátky na svůj svět. Ruka ti doroste, než vystoupáš po schodech. Budu na tebe čekat - tím si buď jistý!!!
S těmito slovy se celá zahrada hrouží do tmy, skoro viditelně mizí Alexovi před očima. Vysíleně a s úlevou, na okamžik oči zavírá…
Najednou je u schodiště. Nepamatuje si, jak dlouho stoupal nahoru, ale nakonec nad hlavou uvidí hvězdy, ucítí závan čerstvého vzduchu. Konečně se vydrápe z jámy a vyčerpaně padá do trávy.
Ani nezaznamená, že se kámen najednou noří do půdy s hlubokým duněním. I zem kolem se třese a všude ve vzduchu je palčivě štiplavý, nažloutlý prach. A potom vše ustane a nikde ani stopy…(„Vchod“ se určitě vynoří někde jinde, třeba na opačné polokouli, na pólech nebo v poušti. Záleží na rozmaru temného pána!)

Dante měl pravdu: ruka dorostla. Skoro ten proces nezaznamenal. Jednu chvíli mu v pahýlu bodají ostré jehlice bolesti a najednou ji má zpět, jako by se nic nestalo! Je jako pravá, jen na hřbetě rostou více tmavé chloupky…
Probudí se až s ranní rosou, viditelně v horečce se potácí z kopce dolů až na parkoviště. Nemyslí na kolo a věci poschovávané pod větvemi (kdyby ano, asi by se podivil, že jeho důmyslný úkryt někdo objevil a všechno, do posledního šroubku, odnesl).
Jeho auto tu však nečeká, jako věrný kůň na záletného pána. Zmateně se točí v kruhu, tepavá bolest v zátylku se ještě zhoršuje. Raději si sedá na lavičku, kroutí hlavou a nechápe tu nespravedlnost, ty nenechavé pracky, které jej o všechno okradly. Vzpomene si a nahmatá v kapse mobil. „ Aspoň, něco! Pouto se světem mám zajištěné!“ Ale když zmáčkne tlačítko na boku přístroje, nic se neděje. Černý displej mu výsměšně naznačuje, že telefon je totálně vybitý! „Na hadry, kámo“ jak by řekl Jazz. „Sakra, přece byl vypnutý celou dobu, měl by něco vydržet!!!“ A chce jím znechuceně třísknout o lavičku. Naštěstí si to rozmyslí a dočasně nepotřebný krám strčí zpět do kapsy. Sevře hlavu v dlaních a udiveně zachytí v prstech nepřirozeně dlouhé, špinavé kadeře vlasů. Když si sáhne na tvář, prsty zavadí o hustý vous. K ČEMU TAKOVÁ KAMUFLÁŽ, DANTE?
Po nějaké době slyší motor auta. Řidič nevypíná, jako by váhal, jestli to místo za to stojí. Dívka se škrábe ze sedadla spolujezdce a drobnými krůčky spěchá k lavičce a Alexovi: „ můžeme nějak pomoct? Zabloudil jste? Nejste zraněný nebo tak něco?“ Kulí trochu nejistě oči (je hezká a mladinká, bleskne Alexovi automaticky a skoro lhostejně hlavou…).
„Okradli mě a trochu jsem si natloukl“, lže, aby ospravedlnil modřiny a škrábance, schytané v podzemí pod kamenem i ušpiněné a zválené oblečení. Dívka jej podpírá a vede do vozu. Mládenec za volantem se rozpačitě pousměje, nekomentuje nic a za pár chvil míří vysokou rychlostí k městu. Ptají se, jestli chce zastavit na policejní stanici a nahlásit krádež, ale nemá nejmenší zájem. Dívka sama vidí, že mu není nejlíp a tak, podle navigace, dojedou rovnou k Alexovu bydlišti. Celá skoro dvouhodinová cesta proběhla mlčky, ač se děvče snažilo zapříst rozhovor. Nechává toho naštvaně po několika marných pokusech. Docela se všem uleví, když jsou v cíli. Pekelně unavený Alex stručně a bez úsměvu oběma poděkuje a bez ohlížení zapadne do dveří.
„ Není zač, pane důležitej! Tak sme tě tam mohli nechat!“ Nakrkne se trochu dívka, políbí svého milého na špičku nosu, oba se vesele zazubí a s kouzelnou bezstarostností mládí se rozjedou za svým cílem…

3. kapitola

Máma po návratu z práce najde pootevřené dveře a skoro bez dechu běží do hloubi domu. Alexe najde v posteli pod hromadou přikrývek a s nezvladatelnou třesavkou. Divoce zarostlý, špinavý a tolik jiný. Okoupe jej, jako to dělala kdysi denně. Neuměle ostříhá přerostlé vlasy i vousy (najde v nich hromadu stříbrných nitek, ač by tam ještě správně být neměly).
Čtyřicítky horečky, blábolení a dezorientace si vyžádaly pohotovost v nemocnici. Na kapačkách byl čtyři dny, potom si jej mohla maminka s ulehčením odvézt do domácího léčení. Se zaměstnavatelem se dohodla na předčasném odchodu do penze, aby se mohla s plným nasazením věnovat synovi. Nezvládal by to bez její pomoci. Noční blouznění a záchvaty – musela být pořád připravená podat utišující léky, chystat ledové zábaly, podpírat jej při chození na toaletu nebo jen přidržet u pusy prostý hrneček čaje. Byl zesláblý, jako děcko a jí dělalo potěšení, být maminkou. Plácal se v tom stavu celý měsíc. Potom docházel, pro všechny případy, na pravidelné kontroly. Také k chiropraktikovi: to když si neprozřetelně postěžoval na pravou ruku, kterou občas divně cítil a vnímal. Pocity trnutí, horkost a svědění mu ztrpčovaly spánek. Klinické vyšetření, RTG, stejně tak SONO a USG nic neprokázaly. Pro jistotu podstoupil i CT a MRI. I když pojišťovna už se ježila a jen s velkým sebezapřením mu byly posvěceny další procedury. Opět negativní. Ani laboratorní testy nic neprokázaly. Všechny hodnoty jsou v normálu, možná trošku zvýšená hladina leukocytů, ale to se přisuzovalo boji organismu s horečnatým stavem z předchozích týdnů. Absolvoval pár cvičení, masáží, bahenních zábalů i léčbu světlem. Nepomáhalo, to a tak mlčel a tvářil se, že je v pořádku. (během maratonu po areálu kliniky se najednou začal bát, aby na to nepřišli… (Bože, co když poznají, že ruka je JINÁ!!! Nepoznali a on si viditelně oddychl.)
Jazz mu často volal, staral se, stejně jako kdysi Alex. Přijet nemohl, ale slíbili si, že se časem určitě setkají. Věřili tomu: Jazz určitě!
Když se jej dlouho po návratu z nemocnice máma ptala s opatrností v hlase, kde byl ty dva hrozné roky, nechápal ji.
„Dva roky? Jeden den to byl a jedna noc. Ne víc. Nejsem přece blázen!“ Ale v konfrontaci se skutečností, že Amy se mu ze života nadobro vytratila, beze slova, bez rozloučení, bez vysvětlení, došlo mu, že se mýlil. Byl dlouho pryč: proto ten zarostlý vzhled!!!
4. kapitola
Amy se vyděsí, když ji policie kontaktovala. Těšila se na večer, na Alexe. Popoháněla očima líné ručičky hodin v zasedačce, kde měli školení, aby mohla s úlevou skočit na letadlo a ukrátit natrvalo lhostejnou dálku mezi jejich roztouženými pažemi. Tolik si od toho slibovala: Třeba, že se konečně vysloví! Možná najde v šampaňském prstýnek nebo před ní poklekne, jako rytíř… Nebo v soukromí jejich pelíšku. Je jí jedno jak! Hlavně aby!
A teď, sotva se zrelaxovala po dlouhém letu a cestou taxíkem narychlo vylepšovala mejkap a čerstvý nátěr karmínové, neslíbatelné rtěnky, taková ledová sprcha, bože! Zmatený, vynervovaný telefon jeho mámy: „ ahoj, Amy… je s tebou Alex? Jaké měl plány...? Nic mi neřekl! Ne?! Bože…Nic o něm nevím! Nezavolal… Bojím se!!!“
A potom, když se jej sama nedovolá (krutě lhostejný, asexuální monolog hlasové schránky) a sedí zmateně doma na pohovce, kde i vyčerpaná usne, mobil pořád tiskne v ruce.
Brzy ráno ji vyburcuje z neklidného polobdění policejní, strohý a neosobní rozhovor. Celá rozlámaná, hladová a rozhozená, dochází k výslechu. Namísto romantiky tvrdá židle na policejní stanici, místo šampaňského hořká, řídká břečka z automatu, co si troufale říká káva!!! Trvalo to jenom chvilku: moc toho přece jenom nevěděla. Ale úplně ji to vycuclo! Slíbili, že se ozvou, jakmile něco nového zjistí a bylo to! Pár podpisů, zdvořilostní potřesení rukou a zase stojí na chodníku sama, opuštěná jako nechtěné štěně. Vymalováno, konec zvonec…
Už se chtěla usadit, mít s Alexem děti! Věk na to má: tak tak, aby stihla aspoň dvě ratolesti, než to bude rizikové… Alex, když se nezávazně bavívali, nebyl až tak vyloženě proti. Možná proto si namlouvá, že i on do toho chce praštit…?!
Ale teď zmizel a nikdo neví, kam… Utekl od ní? Utekl před hrozbou možné svatby? Začal se bát? Nebo mu někdo ublížil, brání mu, aby byli spolu? Vězní jej, aby nemohl k ní? Je mrtvý…?
Proplakala mnoho nocí, kombinovala možná pro i proti.
Byla i za jeho mámou, ale akorát brečely jako želvy a nic kloudného nevymyslely. Pak už si jenom volaly… Hovory byly čím dál kratší a stručnější. A potom už je nic nespojovalo, když Alex nebyl.
Po roce a půl poslala jeho mámě stručné oznámení, že se vdává: jejím vyvoleným je dlouholetý kolega z branže, jen o pár let starší. Vždycky se mu líbila, ale toleroval, že má jiného. Nenaléhal, ani když se topila ve smutku a pocitu zrady. Trpělivě vyčkával, jemně ji oťukával a tím si ji získal. Svou něžností, šarmem, spolehlivostí a čestným jednáním. Vyzrálý, jako kvalitní bochník nejlepšího alpského sýra, věnoval jí prsten s půlkarátovým diamantem přesně v den jejích třicátých pátých narozenin. Byla dvojnásob dojatá a naměkko!
Svatba jako z pohádky na malém korálovém ostrůvku, líbánky… Těhotná byla coby dup! Na Alexe si často myslí, ale už ne s bolestí. Přeje mu, ať je, kde je, aby byl šťastný. Odpustila mu a zkouší zapomenout. Její manžel je pozornější, než před svatbou a ona začíná být opravdu spokojená a skoro zamilovaná… Dítě zdravě roste a kope a v zařizování načančaného pokojíčku čas jede jako po másle.
Narodil se jim syn. Dala mu jméno Alex. Otec se neptal, proč…
5. kapitola
Matka Alexovi objasnila, kam zmizelo jeho auto, drahé kolo i vybavení. Žádní nenechavci ani překupníci: vysvětlení je zcela prozaické. Věci zabavila, řádně zaevidovala a zdokumentovala policie. Když máma nahlásila, že se nevrátil domů, bylo vyhlášeno pátrání. Spojili se i s Amy, která slzavě potvrdila, že měl v plánu Downhillový sjezd a upřesnila jim místo. Forenzní skupina sbírala otisky (všechny bohužel pouze jeho), zkoumala kdejakou maličkost, která by objasnila jeho zmizení. Samozřejmě nic nenašla. Všechno vrátili jeho mámě asi rok od Alexova pohřešování. Po uzdravení se dostavil na stanici, aby bylo pátrání uzavřeno. Podal nemastné, neslané vysvětlení, že utrpěl dočasnou ztrátu paměti po pádu z kola, proto si nepamatuje, co a kde celých dvacet čtyři měsíců dělal… Nechali to být,(hlavně, že je v pořádku zpět) plné ruce práce s čerstvým případem vraždy na nedaleké samotě.
Skoro neprojevil radost, když milované kolo uviděl zavěšené na rampě, vzorně a profesionálně ošetřené a promazané od kamaráda.

Když se mámě zdá, že to nejhorší už mají za sebou, jednou večer synovi se slzami v očích oznámí, že táta je už celý jeden rok po smrti. Podle poslední vůle si přál zpopelnit a tak odpočívá v urnovém háji na městském hřbitově. Sedí spolu v objetí a chvilku vzpomínají na časy, kdy bylo ještě všechno v pořádku. Táta se hbitě otáčel ve svém království, po večerech synkovi vymazloval kola a bylo jim dohromady moc fajn.
Druhý den tam spolu zajdou s kyticí čajových růží. Měl je rád: když byl ještě jakž takž zdravý, pěstoval velké keře před domem. Nemají dnes tak krásná pevně zavinutá poupata, jako za jeho odborné péče, ale určitě by jim je pochválil. Alex zapaluje trochu roztřeseně velkou voskovou svíci. Sebralo ho to, ale cítí za tátu i úlevu. Už se netrápí v těle, které jej den za dnem zrazovalo a předstíralo, že nerozumí…
Alex se pomalu dostává z nejhoršího a začíná znovu pracovat.
Nejtěžší je pro něj fakt, že se pro něj Amy stala nedostižnou. Bydlí daleko na jihu, stará se o miminko a je prý šťastná. A ne, nechce se s ním vidět. Všechno by se prý pokazilo. Možná časem… A ano, zavolat občas může…
Chápe ji, ale moc to bolí. Ona prožila dva roky, během nichž jej mohla proklínat, nenávidět i oplakat a na všechny ty pocity měla dostatek prostoru! Dost času na léčbu a zahojení zlomenin a trhlin srdce.
A on? Dva dny! Za čtyřicetosm hodin se musí odmilovat!
Chce po něm, aby jediným lusknutím prstů zadusil ten silný, jasně hořící plamínek, co tak dlouho pěstoval, chránil a opečovával? Jak to má dokázat tak rychle? Jak ostrý má mít nůž, aby zaryl hluboko a vymýtil, teď už nepatřičný, zakázaný plevel s úpornými oddenky, prorostlými dost na to, aby s kořeny vyrval i kus jeho samotného?!
Neuměla mu v telefonu odpovědět a on, s bodavou výčitkou slyšel, že už zase pláče. Vynadal si do hulvátů a pitomců a několik týdnů jí nezavolal.
Ale nucená pauza mu nijak nepomohla, spíše naopak.
A znovu jej to pohltilo. Sám sebe s gustem trýzní, když poslouchá její odlehčený tón a sám tak tak zadržuje vzteklé a nemohoucí slzy. Mučí ji, když donekonečna omílá, jak ji miluje, jak ona mu na oplátku svou odtažitostí ubližuje.(jako by měla jinou možnost, vdaná a máma zároveň!) Neposlouchá, když mu s křečovitě zaťatými pěstmi na hrudi, držícími klopýtavě bušící srdce, naléhavě, snad po sté, vysvětluje. Nevnímá a nechce pochopit, že je opravdu konec. A když se rozpláče, Niagara skoro k nezastavení, výsměšně dlouho poslouchá ty vzlyky a zvráceně se přitom ukájí.
I v tom pocitovém hurikánu ví, že to není jeho vůle, ale nechává se vláčet, otloukat a s gustem ji, tak nevinnou a rozbolavělou, táhne sebou všemi výmoly, kamenitými strouhami, po srázech i do propastí…
Jako palčivou facku pocítil výsměšné zablýsknutí safírového prstýnku ve výloze klenotnictví. Na vlas stejného, který si vyhlédl a chtěl jí dát jako zásnubní zástavu tehdy, než se všechno pokazilo.
Utíkal pryč a už nikdy kolem nešel. Raději si zašel dva bloky, bylo mu jedno, kolik času tím ztratí. A spíše ho měl vrchovatě…
Alex bojuje, jak se dá. Rozhodl se bránit jiné moci, která mu našeptává. Noci jsou ty z horších, ale časem i on pociťuje jakousi úlevu a odcizení. Amyino číslo už nevytáčí a ona se sama neozývá. (Chtěla si i změnit simku, ale přijde jí to jako příliš kruté opatření.) Taky dobře! Zvyká si a nechce se už nikdy vázat.
Váhavě se vrací do práce. Objednává zboží, náhradní součástky a díly podle seznamu, opuštěně založeného v šupleti. Zákazníci se zprvu váhavě, ale poté opět s důvěrou vracejí a vypadá to, že po zlé zkušenosti není ani stopy.
Aspoň Alex na sobě nedává nic znát. Co je pod povrchem, pečlivě skrývá. Usmívá se, přikyvuje, vtípek oplácí vtípkem. Ale už není zdaleka tak pohotový. A soustředit se na jemnou mechaniku převodů a brzdového systému nebo bezchybné vycentrování tlumičů mu dává docela zabrat. Ani ta chuť není, co bývala. Nelistuje v leskle barevných katalozích plných novinek a neslintá nad tím, či oním zázrakem vývojářů, jako dřív. Nemá žádnou modlu, na kterou by šetřil, kterou by toužil zkrotit a pokořit na některé z drsnějších tras.
Je vyhořelý a sám neví proč.(I když něco, samozřejmě, tuší!!!)
Nejvíc jej vyděsí, když uprostřed noci, ani neví jak, procitá na rohu u telefonní budky. V levé ruce svírá vyvěšené sluchátko a palcem pravé líným, nechutně lascívním pohybem přejíždí po jeho oblinách, oči do škvírek, špička jazyka, pokrytého hustou slinou, trčí z úst a obskurně se kmitá. Z hrdla se mu line slabé mručení a už, už vytáčí Amyino číslo. Silou vůle se zarazí, (žílu na čele vystouplou tou námahou až na hranici možného), těsně před poslední šestkou. Zaťatou, vzpouzející se pravačku, surově zastrčí do kapsy pyžama, až natrhne plátno. S hlavou skloněnou, zahanbený a zoufalý, skoro běží do bezpečí domovních zdí. (Neví, co by se stalo, kdyby sluchátko zvedla. Ale tuší, že cosi zlého. Ublížil by jí a ne jenom slovy. Uvnitř sebe tuší hada. Stočeného a plného jedu, číhajícího na příležitost, na oběť, které s gustem vstříkne do očí smrt!)
Od té chvíle už ji nikdy nijak nekontaktoval a jeden druhému definitivně zmizeli ze života.
6. kapitola
Nic už není jako předtím. Ač se Alex snažil sebevíc nalajnovat, namalovat a nastavit podle pravidel, na jaká byl z dřívějška zvyklý, svůj denní rytmus, ač se snažil zavírat oči před svým jiným já, nedokáže se dále ovládat. Jeho snahy zmaří jakákoliv maličkost, jeho trpělivost se vytrácí. Je náladový a nevypočitatelný. Vztek je jeho každodenním druhem. A ta ruka!!! Děsně ho štve: cítí ji, jako něco cizího, nechtěného. Jako něco, co mu nepatří, co ví, že není jeho a začíná si jej podrobovat. On ji nenávidí čím dál více, ona se mu o to více vysmívá…
Nehty rostou hrozně rychle, denně je musí stříhat. A jsou žluté a ošklivě ztluštělé. Taky se mu, hlavně v noci, zdá, že kůže na ní odpudivě páchne, že tmavne skoro do černa. (Ráno je světlá, jako obvykle…) Že se sama pohybuje, škrábe dychtivě po prostěradle, aniž by ji ovládal svým mozkem. Častokrát je našel ráno rozedrané na cáry. (A tajně vyhazoval do popelnice, aby máma nevěděla.) Připadne mu čím dál víc šeredná, a proto radši nosí rukavici a dlouhé rukávy. Černou koženou, častým používáním oblýskanou kamufláž, prakticky nesundává.
Mívá děsivé a znepokojivé sny: o vraždách a krvi, o smrti a bolesti. Neumí před těmi nočními můrami utéct, ať se snaží, jak může. Permanentně unavený, nesoustředí se na práci. Nebo se naopak soustředí až příliš a tu sám sebe nachytá, jak záměrně upravuje bicykl, tak aby se během jízdy rozpadl a jezdec si hodně ublížil. Bože! To nikdy neskončí, a Ty to víš! Proč mi nepomůžeš, Ty zlý! Jsi stejný, jako ON!!!
Bere si týden volna, kdy hledá možnosti, jak se vymanit ze stále temnějších vlivů a myšlenek. Nenajde nic… Výsledkem toho snažení je sedm na nitě rozcupovaných prostěradel.
Jazz volá každý týden, ale Alex se nechává zapírat. Kamarád to po několika neúspěších vzdává. Sám na vozíku, po nocích trpící trvalými bolestmi, nemá takovou kapacitu, aby ustál tvrdohlavé odmítání. Ani od Alexe ne!
Obchod upadá (možná je to pro zákazníky záchranou), až Alex zkrachuje a musí živnost prodat. Odstěhují se s mámou na okraj města, do malého domku. Na víc jim peníze nestačí. Máma se neptá, jen se na syna kradmo a vyděšeně dívá. Už jej skoro nepoznává a začíná se bát, i když by si to nikdy sama nepřiznala. Většinu dne, pokud zrovna nevaří nebo neuklízí, tráví ve svém pokoji, hodně čte a ještě více se modlí. Nebyla nikdy moc věřící, ale teď, jako by v Písmu nacházela útěchu i bezpečný úkryt. Usíná s biblí pevně sevřenou v dlaních, dveře pokojíku zamčené. Před ně poslední dobou také pravidelně namáhavě sune těžkou komodu s prádlem. Podlaha žaluje hlubokými vrypy do jinak pěkného dřeva.
Alex se protlouká den za dnem, noc za nocí. Jeho vůle je čím dál slabší, jeho touha roste s každou hodinou. To ruka. TA ruka… stává se jím, stejně jako on se mění v ni…
(Tím sám sebe omlouvá, ale v očích se neodráží sebemenší emoce, když zakopává máminu mrtvolu vzadu za domem. Zrovna mu chystala oběd. Sama jí jako vrabeček. Stačí jí kousek chleba, sýr nebo plátek šunky. Neslyšela ho přijít, broukala si nějakou polozapomenutou melodii. Připlížil se ani prkno nezavrzalo a kolem krku jí prudce utáhl ocelovou strunu. Ruce jí vylétly vzhůru, jak vyplašené holubice a zase se bezmocně snesly podél už hynoucího těla. Skoro jí uřízl hlavu, tak brutální byl.)
Odsekává ruku sekyrou. Do rána naroste znova. Když se rodí, zakouší Alex kruté bolesti, skoro umírá těmi mukami. Řve, řičí, tou šestihodinovou torturou doslova přikutý, k slzami, potem a krví zmáčenému lůžku. Nová je ještě mocnější a vynalézavější. Ještě chtivější krve a bolesti.
Páchá jejím jménem a svým další vraždy, než jej dostanou. Potom už nerozlišuje. Adoptuje ji skoro s mateřskou láskou a stejnou měrou i nenávistí. Než mu nasadí klepeta, jsou jedno tělo, jedna duše…
Je tak unavený, že se ničemu nebrání. Jenom chce, ať už je konec…Ať už může spát.
Ale nemá to mít nijak usnadněno. Tráví deset let ve vězení, než dostane křeslo. Deset let nočních můr. Deset let bez úlevného spánku. Deset dlouhých muk s cizí i svou, našeptávající rukou. Miloval ji a nenáviděl… Ano, zkoušel se jí opakovaně zbavit: kyselina, nůž, vroucí hrnec vody, pilka na železo, lámání… Nebo naposled: drcení ve svěráku. Nic ohavnou končetinu nezdolalo. Přidal si k tomu všemu jenom bolest: surovější, intenzivnější a všeprostupující. Trestal se tou bolestí, ale pořád to nestačilo. Myšlenky vířící mu hlavou, byly tak děsivé, tak krvelačné, že si sám zažádal o samotku. Celé roky, až do hořkého konce, tráví potmě, v zatuchlé místnůstce, až na konci bloku. Nemodlí se, nemedituje. Jenom čeká. Jazz za ním několik měsíců před popravou přijel na návštěvu. Vozíčkář a oddaný kamarád zvládl se zatnutými zuby namáhavou cestu přes tři státy, aby mu byl nablízku. I když nechápal, co se Alexovi stalo, proč je najednou jiný, proč páchal tak hrozné skutky ve jménu kdoví čeho, přece se s ním chtěl setkat. I přes zuřivé, neopodstatněné protesty z Alexovy strany, přesvědčil strážné, aby je na deset minut nechali spolu. Samozřejmě ne o samotě. Na to byl vězeň příliš nevyzpytatelný a nebezpečný. A teď tu sedí proti sobě, na protilehlých stranách odřeného, rozvrzaného stolu. „Kolik slz, vzteklých plivanců nebo i krve to dřevo asi muselo spolknout a vstřebat?“ Myslí si Jazz, když se rozpačitě zadívá na ohmatanou desku.
Střetnou se očima. Nadlouho je jediným zvukem v místnosti dech tří a šoupání nohou nevrlého strážného v rohu. Jazz je první, kdo odvrátí zrak. Až překotně poodjede s elektrickým vozíkem od stolu, aniž by si cokoliv řekli. Otřeseně zamrká a pokyne stráži, že je hotov. Ten se chce zeptat na důvod, ale když cítí napětí a vidí rozrušení v mrzákově tváři, mlčky odemkne dveře, nechá projet návštěvu a razantně zamyká. Ještě škvírou zaslechne tichý chechtot a podivné syčení. Vůbec se mu to nelíbí!!!
Alex sedí bez hnutí těla, či mysli. Žádné emoce, žádná reakce.
Po přesunu do cely se schoulí na spartánsky tvrdou palandu bez matrace a tváří ke zdi (i když na samotce) usíná.
A Jazz? Bez prodlevy a tolik potřebné relaxace se vrací domů. Jede bez přestávky deset hodin, než vyšťaveně zastaví na odpočívadle. S tváří na volantu dlouho usedavě pláče. Pláče za kamaráda, kterému není pomoci. Roní pálivé slzy za jeho hříchy. Naříká pro Alexe, protože je ztracený, zaprodaný, prolezlý zlem. Pláče za jeho peklem planoucí oči, které i jeho „skoro“ dostaly, jak se jej snažily vtáhnout do sebe, ovládnout jeho myšlenky a srdce…
Zhruba za měsíc se koná poprava elektrickým křeslem.
Proběhne bez komplikací, bez dobré večeře a schůzky s kaplanem. Oboje Alex s opovržením odmítl. Usedá skoro nedočkavě, pomáhá i s upevněním popruhů a nabízí se oplzle vyzývavě k umístění navlhčených elektrod. S úšklebkem nastrkuje hlavu, aby mu snáze nasadili černý pytel. Ustrne v očekávání. Když do něj pustí dva tisíce tři sta voltů, propne trup v několika po sobě jdoucích vlnách. Nekřičí, neprosí, nezatíná ruce do madel. Po několika sekundách se zdroj vypne a v dalších dvou etapách je znova zapojen s odlišnou dávkou napětí střídavého proudu. Naposled zaslechne vykulené osazenstvo pronikavý chechtot. Dojde ke zkratu, z těla stoupá hustý, sladce čpavý dým, pod kapucí se objeví malý, rozkolísaný plamínek. Ten zřízenec v mžiku uhasí.
Už bez diváků je tělo uvolněno z popruhů (zaneřáděné křeslo rychle omyto proudem horké vody s desinfekcí). Na vozíku je vezeno do márnice, kde je ještě jednou prohlédne vězeňský lékař. Je nedbale zakryté v tom spěchu a psychickém vypětí všech zúčastněných (ruka v přiškvařené rukavici se kejklá, přepadlá a vyčuhující z okraje černé gumové plachty a skoro by se zdálo, že se mimovolně zatíná a uvolňuje. Ale může to být optický klam, způsobený míháním světla ze zářivek na stropě ponuré, studené chodby).
Protože odsouzenec nemá žádné přímé příbuzné, pohřeb na státní útraty proběhne třetího dne. Zpopelnění je rychlé, neosobní,(chybí smuteční hosté, nehraje hudba, vzduchem se nenese jemná vůně květin, žádný kněz nepožehná zesnulému na odchodnou) a popel je rozprášen. Tím je Alex „volný“(aspoň na Zemi).
A potom…? Ocitá se v zahradě, zadržuje dech očekáváním konečného zúčtování. Když předstoupí před Danteho, už se nebojí, ničeho se nebojí. Pohlédne mu do očí a nesklopí hlavu, jako jiní před ním. Pozvedá svou (a jeho) pravici a drze mu ukáže prostředníček! Hrdě a nezlomeně bere svůj trest za zločiny, které mu On, chamtivý jeho duše, do ní naočkoval. Když jej vedou, bodají vidlemi, kopou, pálí plamenem a mlátí holemi a marně se mu snaží zkroutit ruku za záda, nepovede se jim to.
Má tu poctu, sledovat při práci mistra Hieronyma. A vida, paže má opět dorostlé! Jen prsty tou nekonečnou tvorbou už zase krutě krvácejí a třepí se. (Štětce se v pekle nenosí!) Sotva se barvy, smísené s jeho krví dotknou podkladu, z dvojrozměrného se stává objekt z masa a kostí. Ožívá, páchne dusivě jedovatě a páří se z něj, v ohyzdných očích chtíč a hlad. Ani to Alexe nezlomí. Ještě, když jej polyká, ona pikantně vybraná obluda, výmluvné gesto stále míří Pánu pekel do rozezlené tváře…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Apolenka 29.09.2015, 18:02:34 Odpovědět 
   Nemyslím, že by tvá povídka měla tak rychlý spád, jak píše Helen. Mne v tomto textu (vlastně i v ostatních, které jsem od tebe četla) naopak fascinuje tvůj úžasný smysl pro maličkosti, umění seznámit čtenáře s postavami a prostředím z různých úhlů pohledu a do všech možných detailů, takže čtenář pak s tvými hrdiny jejich příběhy živě prožívá (pociťuje skutečnou hrůzu, odpor, údiv...). To pokládám za velké umění, které není každému dáno.
 ze dne 29.09.2015, 20:00:30  
   Tilda: Milá Apolenko, děkuji!!! To je, o co usiluji a Tobě jsme vděčná, že to snad i funguje...
 Helen Zaurak 27.09.2015, 9:05:12 Odpovědět 
   Ano, plynule se čte, ba místy jsem zrychlovala, jaký měl děj spád :-)
Děkuji, Tildo :-)

Rovněž vyslovuji poděkování Čukovi, jehož komentář mi pomohl šířeji se orientovat v napsaném díle, děkuji :-)
 čuk 26.09.2015, 12:12:46 Odpovědět 
   V rámu zcela normálního světa se náhla cosi stane: člověk normální a v podstatě dobrý, náhle bez přípravy, se propadne do stylizovaného pekla H. Bosche a Danteho ( (tedy bez skutečného pekla bez tradičních rekvizit, vytvořeného lidmi - umělci) a dobře skrytého. Při propuštění je hrdina poznamenán a při návratu se zlo v něm zvětšuje až k vraždě. Opět hororové strašení: kdekoliv a kdykoliv se to může stát (nepostřehnul jsem, proč se to stalo právě Alexovi). Tedy peklo psychických posunů v mozku může mít zdroj v přímém zasahu pekla (stvořeného lidmi - další hrůza), o čemž nikdo neví A nad blázny, násilníky a psychiatři kroutí hlavou: proč?- Ale my to víme.
Opět by se těžko vyvracelo, že se to nemůže stát. To vytváří plíživou hrůzi - a vystrašenci se budou bát v přírodě obrátit kámen.Vnitřní lidské peklo je v povídce přeměněno do symbolu.A lze si domyslet, že bylo vytvořeno lidmi, nejen umělci, ale těmi, jejichž prohřešky zobrazovalo. Takže je tam i společenská kritika jemně skryta.
Psáno velmi sofistikovaně, s výbornou fabulací, s přesným uměřeným použitím směsi realistických i fantazijních detailů. Nejen s hrůzou, nad kterou by se po odeznění mohlo mávnout rukou, ale i déletrvající výhružkou. Líbilo se mi, podle mého gusta.
 ze dne 27.09.2015, 7:41:08  
   čuk: Věnuji publikování hodně času, takže nikdo z psavců nečeká. Jenom ti, které si zamluví Nancy. Neboj, neboj!
 ze dne 26.09.2015, 20:19:34  
   Tilda: Děkuji moc!!!!!! Ale bojím, bojím, že si budou ostatní psavci stěžovat, že mi dáváš tolik prostoru...?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Zemí jede vlak
Centurio
Stopy myšlenek ...
Heartless Girl
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr