obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Jak jsem umřela ::

 autor Tilda publikováno: 27.09.2015, 8:31  
Krátké nahlédnutí pod pokličku - tedy pod víko... Co se stane - nebo nestane...? Až skončíme svoji pozemskou pouť, chcete to vědět? Nu, tak do toho!
 

JAK JSEM UMŘELA
Já, Deena Jonesová, jsem mrtvá. Vím to, protože moje srdce netluče, jsem studená, mám Rigor mortis v pokročilém stádiu a nedýchám.
Ležím v márnici v Portlandu a čekám, až moje duše odejde. Tak to přece chodí. Tělo zemře a jeho duše, v podobě, jasného paprsku, osvobozená od vší té tíže života, míří k nebesům.
U mě je to nějak jinak. Jsem „pokažená?“. Jsem hříšná? Ani mouše jsem za svůj krátký, čtyřicetiletý život, neublížila. „Co mám udělat?? Dlouze vydechnout? A jak!!?? Uvolnit mysl? Cha, cha – vtipný, když jsem MRTVÁ.
1. kapitola
Vedla jsem celkem spořádaný, klidný život. Po škole mě zaměstnali na plný úvazek v místní knihovně. Tu práci jsem milovala. Pravda, mnohem kouzelnější to bylo dříve, ještě než nastoupila éra počítačů a elektronických knih. Ale pořád ještě zbyla hromada čtenářů, kteří dávali nepokrytě přednost, ohmataným, tisíci očima hltaným, vázaným knihám.
Neprovdala jsem se. Ne, že bych byla divná, ale nějak jsem na to nenašla odvahu, potřebu ani chuť.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi nikdy žádný chlap nelíbil. Nejsem vadná, jak si někteří pitomci myslí.
Tak třeba Caleb, údržbář, co měl v knihovně na starosti opravy všeho druhu. Ale byl ženatý!!! A šťastně už skoro pět let. Aspoň si to myslím, protože o mě ani jednou neotřel svoje čokoládové oči, rošťácky kryté odrbanou kšiltovkou. Lákal mě, voněl mi, snila jsem o tom, že jsme spolu, skoro půl roku! Potom jsem se z toho, vyloženě chemického poblouznění otřepala jako pes, kterého trápí blechy a zakázala si na něj myslet. Pomohlo to, sice až skoro za rok, ale pomohlo…
Nebo Joachim, ředitel pobočky. Kolem čtyřicítky, perspektivní, na skráních mírně prošedivělý. Na jeho úzkém nose se tak intelektuálně skvěly titěrné a viditelně drahé bifokály! Jak mu slušel dobře padnoucí oblek! A o sportovním úboru ani nemluvě!! (to když jsem se já, co by divák, zúčastnila tenisového turnaje mezi zaměstnanci několika knihoven.) Jeho zadek v dráždivě střižených kraťasech byl božský!
Na jednom večírku, pořádaném oblastní knihovnou jsem na něj docela umně dělala oči…Byla jsem tu zdaleka nejmladší. No dobře, ne zrovna krasavice: zplihlé barevně mdlé mikádo, silné dioptrické brýle, malinko předkus. Ale upravená, štíhlá a zdravá. Mohla jsem porodit zdatné potomstvo. S ním…
Na kuráž jsem vypila víc drinků, než bych měla. Ale pořád se mi dařilo udržet rovnováhu a ani slova se mi v puse neuzlovala do nesrozumitelného blábolu. Chystala jsem se, že jej požádám o tanec, když on se k tomu neměl. Nadechuju se, vykročím… Otáčí se, ale ne na mě. Zářivě se usměje, ale úsměv, jako papírová vlaštovka, nesměřuje k mým očím. Obletí mou roztouženou tvář a lenivě padá k nohám mladíka, kterého vidím poprvé v životě. Vrhají se sobě do náruče a já vidím i cítím, že to není pouhé kamarádské objetí.
Odcházejí, zavěšení do sebe, nedlouho potom. Boží!!! (Ještě teď cítím zahanbený ruměnec, který se mě držel zuby nehty až do konce! Jenom cítím, protože moje krev, nyní sražená, zkažená a líná se pohnout v rozpadajících se žílách a tepnách na mě zvysoka kašle!)
Vzdala jsem to. Já vím, že předčasně. Ve věku třiceti je žena na vrcholu a zralá jako víno. Ale já trpělivostí nikdy zrovna neoplývala…
Zvykla jsem si na sebe a fungovalo to v tom jednostranném svazku výborně. Vím, co mám od sebe čekat, co chtít, co dostanu i co si zasloužím.
A pak - měla jsem svoje knihy! V knihovně ne, to bych si nedovolila. Byla jsem svědomitá knihovnice, kočírující rozjívené děti, dusající po parketách a klouzající s pištivým, protivným zvukem.
Nerudná uklízečka, jejíž věk se mi za boha nedařilo odhadnout, mi to každý večer po zavíračce náležitě osladila: „ Proboha, ženská nemožná! To nemůžete ty potvory trochu ukočírovat?! Kdo má ty šmouhy porád drhnout! Bych se na to mohla…!“
Proháněla jsem adolescenty, když považovali uličky mezi regály za romantická místa tajných schůzek, namísto toho, aby hledali Dostojevského nebo Kafku dělali si výtahy na eseje. Ale doma, večer, tak nějak obřadně, usedala jsem do starého, léty používání utahaného ušáku, bolavé nohy na podnožku, na stolečku kouřící šálek bylinkového čaje. Nasazuji brýle s kostěnými obroučkami a nořím se do jiného světa, svého světa.
Prožila jsem krásných, poklidných patnáct let, aniž bych jednou onemocněla. Dali mi i odměnu za dokonalou docházku a pracovní disciplínu. (Uklízečka by se mi tam určitě nepodepsala!) Lejstro mám zarámované na chodbě.
Před rokem se to nějak zvrtlo. Pa pravidelné dvouleté zdravotní prohlídce jsem neodcházela domů s obvyklým pocitem úlevy, že mi nic nenašli. Kdepak§ Tentokrát jsem s výhružně vypadajícím poukazem mířila na polikliniku ve středu města, kde jsem se měla podrobit mammografickému vyšetření. Auvajs – to bolelo! Klela jsem potají a nenáviděla celý nepřátelský personál, pyšnící se bujnými a ZDRAVÝMI poprsími, pod naškrobenými stejnokroji.. A výsledek? Melanom na levém prsu (vždyť jsem nekojila, proboha!!). Na mém MINIATURNÍM prsu!!!
Operace se nedoporučovala odkládat a tak příští týden, po maratonu předoperačních vyšetření a namísto besedy s oblíbenou detektivní autorkou, ležela jsem na sále a počítala do deseti. Nádor i s celým hrdým kopíčkem, jak vidno, marně hýčkán v push- upce od Victorie Secret, byl bez milosti odstraněn ani jsme se nestačili rozloučit!
Léčba ozařováním ani chemoterapie nezabraly. Melanom se rozšířil, rostl si ve slupce mého těla, jako příšerná orchidej. Poslední týdny jsem strávila v nemocnici. Poslední minuty života u mě nikdo nebyl. Nikdo mě nepodržel, když jsem polekaně zamrkala, nikdo mě nepohladil po zpocené tváři, když jsem se v křeči skulila do klubíčka, abych utlumila tu hroznou bolest ve mně. Nikdo mě nekonejšil, když se mi nějak nedařilo znovu se nadechnout, kdy jsem v panice zaťala ruce do prostěradla a nevědomě je zkroutila v prstech. A potom…
Slyšela jsem zběsilé pípání monitorů, pleskot nazouváků sestřiček, překřikování a nervózní dech mnoha přítomných. Cítila jsem jak mi drtí hrudník něčí dlaně, jak mi připínají elektrody, jak mi „nahazují“ ukončené srdce. Slyšela jsem: „Tak a má to za sebou, chudinka! Čas smrti 22.15. Zapište to, sestro.“
A jemně mi uvolnili křečovitě sevřené prsty a vymotali natržené plátno – moje poslední pouto…
2. kapitola
Pitvu mi neprováděli- příčina byla jasná a rodiče si ji ani nepřáli. (Odpustila jsme jim, že mě nedoprovodili ze žití. V tu dobu oba leželi s těžkou střevní virózou a ke mně by je tak, jako tak, nepustili.) Nechtěli mou, už tak těžce zkoušenou hruď obírat o další kus mě a hyzdit černě vyšitým ypsilon. Pár dní ležím v chladicím boxu. Je to docela nepohodlné. Aspoň si, jen z pouhého zvyku myslím, že je. Cítím pronikavě čpavý odér chloroformu. Tma a úzký prostor jej ještě umocňují. Já nemám potřebu se protáhnout, otočit na bok nebo dokonce vstát. A tak je mi to jedno. Nevadí mi skřípění válců pod hliníkovým roštem ani to, jak soustavně studí do proležených zad, která jej nedokážou zahřát. Nevadí mi občasný jasný paprsek světla, pronikající škvírou ve dvířkách. To když v místnosti pracuje zřízenec. Otevírá západky na boxech, vysouvá a zasouvá na vrzavých kolejničkách mé nedobrovolné sousedy. Slýchám pláč a popírání příbuzných i to jak zlomeně identifikují zesnulou osobu. Slyším i to, jak klejí a nenávistnými výkřiky častují toho, či tu, která je stejně asi neslyší. Vyčítají poslední vůli, protestují proti faktu, že je opustil, či opustila. Že se užral (uchlastala) k smrti. Že jí nesvěřil několikamístný kód sejfu nebo bezpečnostní schránky, nezanechal psanou, notářsky ověřenou závěť. Že nedobrovolně „zdědila“ jeho zatraceně vysoké dluhy. Že ho vydědila. Že jej podváděla, či že ji málo miloval. Že je mu (jí) už dobře, zatímco on (ona) tu musí žít dál, ač nenávidí celý svůj zpackaný (protože osamocený) život. Často zavile přejí nebožtíku to nejhlubší peklo nebo hrůzy očistce.
„Vážně vás neslyší, hlupáci!!!“ Jenom já jsem jiná. To vím jistě. Cítila bych je. Z jejich boxů čiší jenom naprosté prázdno. Slupky těl vyzařují takovou nicotu, že je mi z toho až úzko.
Konečně se dočkám. Opouštím své přechodné oplechované bydliště a stěhuji se. Tentokrát do přípravny, koupelny a maskérny v jednom. Pracovník pohřebního ústavu omývá mé, už zase zvláčnělé, nahé tělo (super – nemám pocit studu!!!). S macerovanou pokožkou a prosvítajícími cévami vypadám jako emzák, cha! Tře mě drsnou houbou a máčí divnými chemickými roztoky, vtírá vonné oleje a masti. Tak, peeling bychom měli! Ještě, aby mi holil nohy… Ne, tváří se spokojeně, když kontroluje výsledek.
Obléká mě jako loutku, plastovou manekýnu do výlohy s luxusním zbožím. Prádlo, (podprsenka není viditelně potřeba), punčochy a nakonec bleděmodré krajkové šaty. Ty jsem měla nejraději. Na krk malý zlatý křížek po babičce. Na nohy mi nazouvá jako zkušený obuvník vesele červené, lakované střevíčky. Takové neznám! Mami, škoda, že si v nich už nikdy nevyrazím…
A je skoro hotovo. Zastřihnout a přeleštit nehty, usušit mokré, mdlé vlasy, učesat pěkně za uši a přestříkat lakem. Nejdéle trvá make up. Tónovací krém, zdravíčko, oční stíny a nakonec tuna řasenky a rtěnka. „Slušela by mi růžová,“ chtěla bych si říct, když mi na pusu matlá malinově červenou. Ale nemohu a tak to nechávám být. Já se za živa moc nemalovala. Hlavně jsem to neuměla.
Ha ha, je to nějaký vtipálek: nad obličej mi zvedá kosmetické zrcátko, abych zhodnotila jeho snahu! Hmmm, docela šik, řekla bych! Počkej… Škoda, žádné zamžení na skle. Přála bych mu trochu toho leknutí…
Znova mě ukládají. Ale ne na obyčejný neosobní vozík, který poznal tisíce mně podobných. Tentokrát už zabydluji krásně voňavou, vyřezávanou a měkounce vystlanou rakev. Novou, na míru dělanou. Dřevo z dovozu, podušky jsou z růžového saténu (s příměsí polyesteru – ne, nevadí mi to), vycpané kachním peřím. Všude krajky a výšivky.
Blaze si vydechnu (to si, samozřejmě, jenom představuju!), když mě opatrně položí dovnitř. Super! Líbí se mi to. Ale jsem pořád jako na trní, kdy mé vjemy zmizí spolu s duší… Tak nic…
Jejda cítím nějaký pohyb v sobě. Já žiju, člověče!!! Chci zabušit na víko, chci ven, na světlo na vzduch. Chci žít!!! Fuj, že se nestydím. Nechutně zapáchající oblak plynu z mých hnijících střev mě skoro znova zabil!! Jsem mrtvá - a rozkládám se…
Poslední rozloučení se konalo v kostele „Nanebevzetí Páně.“ Vím, viděla jsem to a cítila jsem to – všude byly bílé narcisy. Milovala jsem je vždycky nejvíce ze všech květin. „Děkuju, mami, že jsi nezapomněla!“
Obřad byl dlouhý, obludně dlouhý, ale já neměla kam spěchat. Jen jsem pořád přemílala v hlavě: kdy?
„Kdy už k tomu dojde a já se od svého, už hustě zavánějícího těla, odpoutám vstříc ke světlu??“Kdy už se dozvím, jaké to je tam „na druhé straně“? A bude se mi tam líbit? Budu v nebi nebo kde? A existuje vůbec „něco“ po smrti? Zbytečné otázky zbytečné, porouchané duše…“
Pořád nic, žádný pocit odtržení, vytržení, osvobození. Moje ložnička je nesena ven, pod modrou oblohu a zřejmě hřející paprsky odpoledního slunce. Nesou mě čtyři nejmladší mužové z naší rozvětvené rodiny. No já k tomu větvení zrovna ničím nepřispěla! No a co! Dnešní mladá generace mě zrovna moc neinspiruje. Skoro nečtou, jsou zlí, odtržení od přírody a vůbec! Že zrovna tohle teďka řeším! Po chvíli houpavého nesení spočívám na zemi. Kněz pokračuje v řečnění, jako by se toho v kostele dost nenabažil. Je střídán zpěvem a znova drmolí. Cítím kadidlo a slyším posmrkávání a zdušený šepot a pláč…
Už poraženecky vnímám, jak mou rakev spouštějí na naolejovaných, kožených popruzích pod zem. Jak se komíhá a naklání.
Další vlna pláče a další kolo knězova monotónního odříkávání. Na víko dopadají první hrudky těžké hlíny. „Mami, maminečko, neplač tolik - pukne ti srdce!! …A tati, plač - uleví se ti!“ Vidím, jak se oba naráz dost vyděšeně podívají jeden na druhého…
A po dlouhé době je klid, ticho, jen se přeskupují částečky hlíny nade mnou, kolem mě…
Ležím, nehýbám se, neumím to a ani nechci. Vnímám všechno. Nafukování a opětovné splaskávání těla, zadržuji automaticky dech, který nemám, abych znova neucítila ten hrozný smrad. Nemám kam uniknout a je mi dopřáno bohatě… Jak mi rostou, skoro slyšitelně v tom hrobovém tichu (ha, ha, ha), vlasy a nehty. Cítím, jak mi měknou tkáně, jak se propadám a řídnu, opakovaně provrtávána, nahlodávána, okusovaná a požíraná, červy, brouky a jejich larvami, hlísty a slimáky. Cítím a slyším, jak odtékám a prosakuji. Skoro jako sněhová vrstva při jarním tání. Jak se mísím s hlínou.(Prach jsme a v prach se obrátíme…?) Vnímám, jak mi na obnažených kostech s vyschlým morkem rostou plísně a houby. Už zcela pozřely načančané obložení truhly i měkký polštářek pod mou, teď už uvolněnou lebkou s pár cáry špinavých, křehkých vlasů.
Slyším, jak se kroutí kdysi krásné, ebenové dřevo mého „1+já“, rozpadá se, rezaté hřebíky už nemají potřebu něco spojovat a ztrácejí se ve výživném, kyprém humusu.
Naposledy si zaplavu v neucelené, rozpadlé konfiguraci – to když se po prudkých jarních záplavách, jaké kraj dlouho nepamatuje, můj hrob naplní dešťovou vodou až po okraj. Aspoň mě zbavila zbytků, umyla moje ztrouchnivělé kosti. Očistila mě. Lebka se odkulila někam mimo. Voda ji vyzvedla a splavená hlína odkryla prázdným očním důlkům venkovní svět.
Epilog
„Tak to tady teď vypadá?“ Vidím, ač nemám čím, cítím, ač bych neměla. Jak je to dlouho…? Dvacet let čekání. Dvacet let zbytečných nadějí. A skončím takhle. Jenom lebka, vyvržená povodní, ztracená někde na povrchu? Počkejte: „něco slyším a cítím otřesy půdy! Ano, slyším a nepletu se!“
Chci se schovat, počkat, jestli mi něco nehrozí. Ale pohyb mi byl napořád odebrán. Ležím, ani nedutám…
Opatrné, pátravé kroky, vydechnutí a něco, něčí ruce, zvedají moji lebku. Cosi si ten dotyčný pro sebe mumlá. Zní to spokojeně. Nerozumím, ale je to vlastně jedno. Smrt už mám dávno za sebou…
Jsem nesena. Potom uložena do vaku, naložena do kufru auta a vezena. Jedeme dlouho. A konečně jsem doma!!!
Ocitám se na krbové římse v něčím domě. Pozoruji. Čekám.
Tentokrát to, doufám, nebude nadarmo. Více už bych nesnesla!!! V pokoji je povětšinou přítmí, příchozí se často střídají. A je jich mnoho. Někdy jsou zbytečně hluční, jindy nervózní nebo rozrušení. Pořád si nejsem jistá svou rolí. Berou mě do rukou, jako by z toho doteku něco čerpali. A mě to vždycky unavuje, pokud takový pocit vůbec mohu mít. Někdy mám pocit tahu, hlavně, když se mě dotýkají určité ruce. Velice jemné, příjemně chladivé a dívčí, hladí moje lebeční švy, obkružují bříšky palců, navěky věků vykulené, oční jamky. Tehdy, aspoň na okamžik cítím, jaké to je – to mé milionkrát omílané „odejít“. Vždycky se ale zotavím. „Ona“ mě navštěvuje zřídka. Jako by nechtěla, abych se příliš vyčerpávala. (Tedy, pokud o mně ví… A VÍ…?) Nemám tušení, jak dlouho už v tom podivném domě jsem. Čas pro mě ztratil význam. A až najdou způsob, jak se mnou komunikovat, jak se spojit s duší, ukážu se jim v celé své kráse! (Cha ani já sama nevím, jak vypadám a pokud vůbec!!!) Nemíním jim to usnadnit. A hlavně! Ani nevím jak… Ale těším se, až si se zadostiučiněním budu moci říci:

„Tak PROTO jsem neodešla!“


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 05.10.2015, 12:53:40 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivý textík naplněný černým humorem (tedy nejen černým). Líbilo.

Hezký den.
 Amelie M. 04.10.2015, 20:44:15 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Amelie M. ze dne 04.10.2015, 10:05:25

   za ty mraky let už toho bylo napsáno tolik, že by byla spíše náhoda, napsat něco naprosto originálního.. :-) stává se to nám všem.. mně se to nedávno také stalo.. napsala jsem povídku a pak mi někdo poslal scénku z jedné komedie a úplně ve mně hrklo, protože některé prvky byly velmi podobné, ač to neznám..

ty ses s tím poprala se ctí.. jsi vážně dobrá, těším se, až si tě pomalu dočtu.. ;)
 Amelie M. 04.10.2015, 10:05:25 Odpovědět 
   abych pravdu řekla, tak začátek mě lehce zarazil.. něco v tom duchu jsem nedávno četla v jedné knize a málem mě to odradilo od čtení.. ALE.. pokračovala jsem dál a nelituji! ta povídka je prostě skvělá, krásně graduje, je napsaná rukou profesionála! naprosto mě dostal ten černý humor, přesně tohle já můžu.. a taky ty zvraty (např. mě ani po přečtení úvodu nenapadlo, že by to mohlo směřovat zrovna tímto směrem a v závěru jsem čekala něco jako, že zemře někdo z rodičů a ona se s ním setká v jednom hrobě).. bavily mě i popisy toho, co se děje po smrti.. její vnímání v márnici i v hrobě.. a ten polootevřený závěr podněcuje mou představivost.. stála bych o pokračování :-)

velmi, VELMI dobré, díky za skvělé čtení!!
 ze dne 04.10.2015, 18:34:31  
   Tilda: Ufff, ještě, že jsem prošla, protože mě občas napadá, jestli jsem nezplodila něco, co už někdo dávno napsal. Člověk nečte všechno a i tenhle paradox se může stát!! Díky !!!
 Arda 28.09.2015, 22:11:52 Odpovědět 
   Dlouho jsem nečetla tak dobrou povídku. Fakt se ti povedla. Úplně jsem se viděla v té rakvi. Jak píše Apolenka, je to vynikající věc. Moc se mi to líbilo.
Arda
 Apolenka 28.09.2015, 19:54:52 Odpovědět 
   Ano, přesně jak píše čuk, jeto výborná povídka! A já ještě přidám... je to vynikající povídka! Člověk se děsí, diví, baví, nemůže se utrhnout. Můj muž se přišel zeptat, co si to čtu s tak velkým zaujetím, dokonce v předklonu? Myslel, že detektivku. Řekla jsem: Ne, detektivka to není, je to něco zvláštního, neumím to zařadit, ale je to naprosto vynikající věc.

Milá Tildo, jsi vážně šikulka.
 ze dne 28.09.2015, 21:32:47  
   Tilda: Milá Apolenko, jsi vážně skvělá!!! Díky!
 čuk 27.09.2015, 8:30:26 Odpovědět 
   Napsala jsi to bez sentimentu, s dávkou absurdity, avšak reálně a přiléhavě, navíc s pěknou porcí černého humoru. Bezbolestnost duše, která nehysterčí, nenudí se a přitom zůstává v zbylých kostech a lebce. Že by se nakonec dostala do rukou nějaké sekty? A čeká až na někoho vybafne. Snad až přijde někdo ji milující (ale mladá dívka to nemůže být, a také, asi je přístup lesbičanek zakázán). Řekl bych, že v povídce tak klidně psané se skrývá osamělost živé, která žila dost spokojeně a nevzrušivě, jen se zárodky emocí, Zpátky k naznačené pointě. Bude to pro vyvoleného šok. Hrozné je i to, že smrtka nevykonala dokonalou a úplnou práci, snad byla unavena a trochu mimo. Tím ovšem narušila lidské jistoty. Z textu nelze vyvodit, že duše neexistuje. Smrtka možná odnesla jen její část a tuhle až apatickou slupku tam v hrobě nechala. Takže lze vyvodit, že v jiných případech mimoňství smrti tam mohla zanechat i jinou konfiguraci, třeba zlou a výbojnou. Pak lze vysvětlit, proč hlína na hrobech se zvedá a objevují se přízraky. V každém případě: od kostlivců raději dál, i v muzeích. A zase fakt nevíme, co s námi bude po smrti dál! Ale přece jsme se posunuli dál: Existuje Něco, a kdyby jen to Něco, pak se radujme, že nepřišlo do pekla ani do nebe a nikdo je neotravuje (ani červi v hrobě, ani vzpomínky a touhy), až tedy bohužel v závěru je v nejistotě. Četlo se výborně především čtenářům neoplývajícím pietou. Snad uklidní ty, které děsí procesy rozkladu mrtvého těla. A hororová nota je posunuta do nečekaného směru, takže ty povrchnější čtenáře může paradoxně uklidnit. Výborná povídka, já oceňuje absurdní a morbidní nadsázku skrytou v elegantním rouše.
 ze dne 27.09.2015, 19:29:39  
   Tilda: Milý Čuku, jsme zase poctěna! A jsem neskonale potěšena, že chápeš můj drsnější smysl pro humor. Já sama legrácky miluji a o to víc mě povznese, když se i mně podaří nějaký ten " kameňák"... Díky!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Paprsky naděje
Domčuška@liasPoppy
Života bido má
zery
Posledná...
MarkízDeSade
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr