obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915320 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389996 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Po bombě aneb proti proudu času (6) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Po bombě aneb proti proudu času
 autor Miroslav Murka publikováno: 17.09.2015, 9:11  
 

Devatenáctá kapitola

Strážný mě odvedl do malého pokojíku v nejnižším patře paláce. Na stole ležela tužka a arch papírů. Úzká postel, židle a jinak nic. Situace to byla téměř zoufalá. Nezbývalo než hrát její hru.

Zasednul jsem ke stolu a psal. Během zbytku dne a v průběhu noci jsem sepsal kýčovitý slepenec všeho možného, nač jsem si zrovna vzpomenul nebo co mě zrovna napadlo. Spojujícím motivem byla pochopitelně ona: tmavovlasá kráska, gazela, dobrý duch města. Ráno jsem odevzdal rukopis a čekal jsem, co se mnou bude. Téhož dne jsem byl předveden ke dvoru. Llyr mi vyjádřila svůj vděk.

Nikdo to neřekl zpříma, ale pochopil jsem, že se mám stát dvorním básníkem. Byl jsem ubytován v paláci spolu se sluhy a strážemi, měl jsem však tu výsadu, že jsem bydlel v samostatném pokoji, neboť jsem potřeboval klid k psaní. A krom psaní jsem neměl jiných povinností, mohl jsem chodit volně po paláci i po městě. V zádech mi však vždy kráčel některý ze strážných, bylo zřejmé, že mě Llyr dala sledovat pro případ, že bych snad pojal zaječí úmysly.

Byl jsem ošacen do volného pláště, jenž nedovoloval jinou než rozvážnou chůzi, a má hlava byla zkrášlena znamením básníka - věnečkem spleteným z větvičky syrského ibišku. Posluha, která obývala vedlejší komůrku, se starala o můj klid, mé zdraví i o můj zevnějšek, neboť se předpokládalo že jako básník budu osobou roztržitou a žijící téměř jako zvíře. A tak mi ta dobrá žena denně uklízela, nosila mi jídlo, čistila mi oděv a každé ráno mi upletla nový věneček. Služka Ola mi projevovala náklonnost, zpívala mi a hrála si se mnou téměř jako s děckem.

A během několika týdnů jsem zlenivěl a skutečně jsem se stal poetou, za jakého mě od začátku chtěli. Chvalozpěvy na Llyr jsem bral jako daň z pohodlí. Jednou týdně jsem sepsal oslavnou báseň, Ola pak můj rukopis předala dál. Kdosi jej lehce doupravil, neboť bylo třeba text očistit od nejrůznějších severských výrazů. A výsledné dílo bylo několikrát opsáno a ve městě pak přednášeno na náměstích a v parcích. A vlastně mi bylo jedno, co se s básněmi děje, když opustí můj stůl.

Potloukal jsem se po paláci a brzy jsem znal kdejaký klep. A kdejaký klep jsem sám roznesl. Zúčastňoval jsem se všelijakých zasedání, posedával jsem v rohu a tiše sledoval dění. Llyr se mnou nepromluvila slova, snad jsem se pro ni stal jen dalším obyvatelem paláce.

A dříve jsem se mnohokrát zmínil o funkční rozhlasové stanici. Nyní nastal její čas. V paláci se rádio poslouchalo vcelku běžně, téměř na každé chodbě se nacházel funkční přijímač rozhlasových vln. A i v městě samotném bylo mnoho přijímačů. Rádio znal každý. Budova rozhlasu byla umístěna kdesi v troskách blízkého velkoměsta a o chod stanice se starali kulhavci, a to - jak již jsem mnohokrát poznamenal - z jakési chorobné setrvačnosti. Před bombou to patrně bývali údržbáři či zvukoví technici. A po válce stále vykonávali svůj program, měnili vadné obvody a pouštěli staré desky. Byla to krása slyšet starou hudbu, jistě, hudba to však byla zpátečnická.

Ve starých nahrávkách zaznívalo nemožné množství nástrojů a často jsem postrádal radost ze hry. A tak jsem si raději poslechnul živé vystoupení, neboť jednou za čas se v paláci konala hostina a po hostině následoval zábavný program. Hrálo se, tančilo, zpívalo a konaly se zápasy.

V paláci jsem se setkal s učencem, jenž tvrdil, že svět nezničila bomba. "Nebyla žádná válka," řekl. "Západní člověk tiše zdegeneroval. A neexistoval žádný jiný člověk, jenž by ho nahradil. V ulicích měst se vršily hory odpadu, lidé prchali na venkov, kde se pokoušeli žít v souladu s přírodou, ta je však nepřijala. Nevídané sucho proměnilo dříve úrodnou půdu v poušť. Vše odumřelo. Stromy, lesy i lidé.

Ve zpustlých městech přežívalo posledních pár odvážlivců, jimž vlivem nešťastné kombinace úmorného sucha a městských zplodin odumřel zdravý rozum. A lidstvo přece jen přežilo a vše se bude dříve či později - stejně či v drobných variacích - stále opakovat." Tentýž člověk vyprávěl také o převtělování duší, levitaci a starobylých podzemních laboratořích. Lidé ho vyslechli a za zády se mu vysmáli.

V prvních měsících v paláci jsem se stýkal nejvíc s otroky, neboť všichni ostatní mě spíše přehlíželi. Sluhové a služky se scházeli vždy koncem týdne, popíjeli, vyprávěli si a tančili. Všichni se smáli. Vlastně jsem nikdy dřív neviděl tak veselou společnost. A že jsem zprvu zcela neznal jejich jazyk, nevěděl jsem přesně, čemu že se ti rozmařilí lidé neustále smějí. Když jsem pak hlouběji proniknul do jižanského jazyka, zjistil jsem, že společnost otroků zná jedno jediné téma: kdo s kým, jak a kde. Zklamalo mě to, neboť jsem bláhově stál o jakési vyšší téma. O vyšší téma, které bych ani já sám nedokázal pojmenovat. A dnes již vím, že není vyšších témat, neboť koneckonců každý mudrc by se rád pokochal pohledem na kypré ňadro či jinou ženskou křivku, kdejaký učenec by zahodil všecko své učení pro noc spalující vášně, přestože by svého rozhodnutí litoval hned druhého dne zrána. Bez množení by nebyl život. Budoucnost přeje národu, jenž se množí mnoho a radostně, dobrý vladař by tudíž měl vytvářet podmínky vhodné pro radostné množení svého národa.

Jakýsi antický vládce prý vyhnal z města všechny staré muže i ženy, neboť až příliš mluvili mladým do práce i do všeho ostatního. A jiný antický vladař nechal prý ve svojí říši pozabíjet všechna novorozeňata. Stalo se prý kdeco.

Otroci, s nimiž jsem se stýkal, byli spíš zvířaty než pány tvorstva. Což jakého tvorstva! Na světě zbylo jen pár zvířecích druhů. Přeživší druhy se však radostně množili a zaplňovali krajinu, neboť nový řád jim poskytl perfektní podmínky k životu. A i otroci se pářili jako zvířata - neboť jim bylo přáno - a i jinak naplno využívali své smysly.

"Moderní člověk zapomněl na vše krom sluchu a zraku," pravil jakýsi stařec. "A tam kde indiánský stopař ucítil závan jeleního trusu či kde nasál pach pářících se zeber, tam moderní člověk neucítil nic. Neucítil nic, neboť jeho čich byl navyknut na silné voňavky a výrazné pavůně, z nichž se všem domorodcům zvedal žaludek." Stařec si vypláchnul ústa douškem silného vína. Rudý mok nejapně převracel ze strany na stranu a poté ho vyplivnul na zem přímo pod své nohy. "A netřeba se zaměřovat jen na čich, vážené panstvo, domorodí válečníci ovládli také chuť a jen pomocí jazyka dovedli rozeznat stovky a tisíce nejrůznějších bylin. Špičkou jazyka dokázali rozeznat jed a ihned věděli, jakého protijedu je třeba otrávenému podat. A opět lze říci, že běloch si chuť zmrzačil výrazným kořením a silným vínem." A když stařec pronášel poznámku o víně, pohrával si s poloplnou číší. A v zamyšleném tichu víno dopil. "A byl to rudoch, kdo chodil bos a pouhou chůzí vnímal jakost půdy a zdraví rostlin. Kde moderní člověk využíval ampule a roztoky k nejrůznějším rozborům, tam stačila také krátká procházka indiánského děcka." A stařec stále popíjel a stále mluvil. A jeho řeč byla s přibývajícím večerem více a více fantastická a bájní rudokožci nabývali nových - a často až nadlidských - schopností. "A rudoši téměř nejedli, neboť hladové tělo je o mnoho bystřejší než tělo čerstvě najedené. Moderní člověk se přejídal, což také otupovalo jeho smysly. A všichni, co zde sedíme, jsme se během dvou let temna přesvědčili, jak málo stačí k životu. Indiánští válečníci dokázali přežívat bez jídla i celý měsíc. Ba i rok! Je ale pravda, že v době temna by jedli stejně jako my, neboť během svých půstů se živili slunečním svitem. Opravdu! Palouky byly posety ležícími indiány, kteří hleděli k nebesům a nasávali sílu přímo ze slunečních paprsků. A objevovali se i tací, kteří se slunečním svitem doslova přežírali! Kdejaký indián se dlouhým pobytem na slunci doslova užral k smrti, mravenci se pak postarali o jeho tělo a během pár dnů zbyla jen hromádka vybělených kostí." Povídaví starci bývali součástí programů panských hostin, neboť panstvo potřebovalo alespoň nějakou kulisu pro své přejídání a přepíjení.

Vraťme se však k otrokům, neboť jejich zábavy se vedly v upřímnějším duchu.

Byla to Ola - ona mě vzala do chudinské hospůdky v úzké uličce mezi trhem a inženýrskou čtvrtí. Jednou týdně se U tří sviní scházela chudina z paláce, i v jiné dny tam však bývalo veselo. A díky ibiškovému věnečku, jenž jsem nikdy nesundával, neboť jsem nechtěl zarmoutit Olu, každý hned poznal, že jsem básník.

Vyprávěl jsem veselé příhody z cest jako kdysi, zpíval jsem a radoval se spolu s ostatními. A byla to božská doba - stejně jako každá jiná. Vždy je třeba radovat se z maličkostí, neboť život není nic než souhra mnoha maličkostí. Význam je až v počtu. A tak je bláhový ten, kdo hledá jakýsi zásadní motiv či vyšší téma, neboť každý vyšší motiv je jen složeninou nemístného množství banalit. A snad může být ono hledání zásadního motivu přímo oním zásadním motivem. Sám jsem býval takovým nešťastníkem, když jsem se dříve toulal od vesnice k vesnici a nechával za sebou spoušť a opuštěné ženy. A nešťastníkovi, jenž touží hledat, lze jen popřát mnoho zdaru. Nic by ho neudrželo na jednom místě krom jeho samého.
Ola mě tedy pyšně představila svým přátelům, neboť byla hrdá na to, že se stará o básníka. A její přátelé byli lidé srdeční a rozverní. Dokázali se servat a během chvilky i usmířit. Nikdy dříve jsem se nesetkal s tak hřejivými povahami.

Třeba Julek, pomocník v kuchyni a téměř chlapec. Celé dny čistil zeleninu a nosil těžká vědra s vodou, jednou týdně však U tří sviní hrával na jižanskou harfu. Hrával vždy i přes půl noci jakoby v podivném transu. Občas se někdo zvednul, aby si zatančil. A téměř všichni postávající se zcela bezděky houpali v bocích, tak mocně působila Julkova nenápadná - o to však vytrvalejší - hra. A byl zde Olaf, třicetiletý silák, jenž do paláce přepravoval těžké pytle s moukou a demižony s vínem, palác byl totiž postaven tak nešikovně, že se k němu nedalo najet povozem s koňmi. Olaf se rád napil a poté rád zpíval rošťácké popěvky, do jeho repertoáru však patřilo i pár citlivých balad. A byla zde Kamila, prostá pokojská, co se ve volném čase bavila šitím drobných košil a šatů, které pak rozdávala dětem v okolí. A bylo zde mnoho dalších a všichni se spolu smáli a vtipkovali. Byla to božská doba.

Krom prostých lidových posezení U tří sviní jsem se zúčastňoval také nabubřelých hostin přímo v paláci. Jako básník jsem byl považován napůl za blázna a nikdo se tedy nedivil, když jsem přišel v půli hostiny a beze slova usednul k volné židli třebas hned vedle panovnice. Sledoval jsem doprovodný program a do dění jsem se nijak zvlášť nezapojoval. Vyslechl jsem si mnoho diskuzí mezi Llyr a vysoce postavenými úředníky, nikdy se ale, myslím, neřešila žádná vážná starost. Bylo třeba vypořádat se s přílivem nových občanů, a tak byly vystavěny nové ulice a čtvrtě. A v chudinské čtvrti, kde se zabydlovali přistěhovalci z dalekého jihu, panoval zmatek a drobný zlořád, a bylo třeba vystavět v tom místě nové boudy pro městské stráže. Zkrátka nic závažného.


Dvacátá kapitola

Kolem každého vysoce postaveného člověka se rojí dobře míněné rady a pochlebovačné pseudorady. A Llyr, že byla zaměřena spíš na sebe než na dobro svého města, se obklopovala téměř samými pochlebovači. Jedním z těch pochlebovačů jsem byl koneckonců i já sám, jakkoliv jsem se pro tuto úlohu příliš nehodil. Často jsem sedával stranou a i v případě, že jsem se nacházel v čele hodovní tabule, duchem jsem býval jinde. Cosi se ve mě zlomilo, snad s Incovou smrtí, netoužil jsem již po dálkách a prošlapaných botách. Cosi se ve mě usadilo.

Vzpomínal jsem na všechny své dávné přátele a na všechna místa, kam bych se snad mohl vrátit. A seznal jsem, že vrátit se již nebylo kam. Uběhlo mnoho let a svět prošel mnohými změnami. Tůňka byla ta tam. A vesnice, kde jsme se zabydleli s Monikou, snad těch pár budov ani nemělo jméno – ta tam. A Kanutova tvrz - ta snad ještě stála. Po mě potopa.

Vzpomínal jsem na svá dětská léta a na čas strávený s Marykou. A její tvář se mi zčistajasna vracela i ve snech. A tak - nemaje jinou možnost - pobýval jsem v Illyu a zřídka psal oslavné básně o Llyr.

Na hostinách se jedlo vybraně a především mnoho. Stůl byl pokryt tácy s nejvybranějšími pokrmy a všichni ti pochlebovači se přejídali a s plnými ústy stále cosi hovořili. Ochutnal jsem plody ze všech koutů světa, a nebylo na tom až tak nic zvláštního, neboť dva roky temna zamíchaly s celou pozemskou flórou, takže, co kdysi rostlo jen na rovníku, nyní bujelo všude kolem nás.

Z exotických plodin se staly plodiny všední. A naopak.

A tak se tedy za největší pochoutku považoval salát ze směsi lesních plodů; salát z malin, divokých jahod a borůvek. Popíjela se čerstvá šťáva z hroznů, šťáva z pomerančů, kokosové mléko anebo ředěné víno. Fíky, banány, plody manga, granátová jablka, ananas či datle; na stole byl kdejaký plod. A výtvory mistrů pekařů! Placky, šátky, záviny, koláče, jednohubky všech tvarů i chutí. Fantazie mistrů pekařů se neomezovala jen na sladké a slané. V paláci se jedlo také silně kořeněné pečivo s rafinovanými trpkými či hořkými příměsemi. Každý kousek vás mohl překvapit neobvyklým podtónem. A maso! Kousky zebřích žeber naložené v česnekovém nálevu, lososové plátky, pravý koňský salám a sušené hovězí plátky!

Hostinu vždy zpříjemňoval vybraný umělec, jenž se ve městě právě nacházel, o jídlo však šlo především. O jídlo a krátké porady, neboť hostiny bývaly místem, kde se scházelo množství vysoce postavených úředníků a poradců panovnice města. A jednoho dne probíhala mezi Llyr a jejími našeptávači jakási rozhádaná diskuze. Osazenstvo se nemohlo dohodnout o jakémsi palčivém problému, jehož podstatu si již nevybavuji. Snad bylo třeba rozhodnout o osudu nižšího úředníka, jenž porušoval staré předpisy ve prospěch několika chudých obyvatel. Ano - vzpomínám si, že i takový problém se na jedné z hostin rozebíral.

"Toho muže je třeba exemplárně potrestat, neboť zákon je na prvním místě," hovořil úředník, a byl to tentýž úředník, jenž dříve vedl můj výslech. Jmenoval se Gabon. "Bez zákonů a pevného řádu by se vše rozsypalo jako domeček z karet," mínil.

"Pleteš se, úředníku," oponoval jeden z pochlebovačů uštěpačně. "Na prvním místě je blaho prostých obyvatel, neboť zuřivý dav by město proměnil v hromádku popela. Toho muže je třeba odměnit a ne trestat!" Povšimnul jsem si, že nikdo se nezdržoval s tím, že by si zjistil a zapamatoval jméno toho, o jehož osudu se hovořilo. Stále se mluvilo jen o "tom" muži.

"Jistě, my úředníci však vnímáme blaho prostých obyvatel jen skrze předpisy a vyhlášky, jak jinak bychom taky měli svět kolem sebe vnímat? A bohužel či bohudík - onen muž byl úředníkem. A není větší vadou úředníka než porušit předpis - o jakkoliv zaprášený a zašlý předpis se jedná."

"Každý zašlý předpis by měl být zrušen nebo přeformulován."

"Jistě, o tom není sporu. Každý nezrušený a nepřeformulovaný předpis je však platným předpisem a je výsadou každého úředníka slepě dbát na jeho dodržení. Situace by byla jiná, pokud by byl onen úředník mimo službu, tehdy by o něm šlo uvažovat jako o prostém občanu. A nelpění na zašlých předpisech lze u prostého občana chápat téměř jako hrdinský čin, neboť každý občan ví a zná, co ho čeká při porušení některého z paragrafů."

Llyr snad poslouchala, snad byla duchem mimo, popíjela víno a tvářila se zcela nezaujatě, téma ji patrně nebavilo. Diskuze stále pokračovala a bylo třeba rozhodnout na jednu či druhou stranu. A Llyr, snad že si nevěděla rady či že se jí nechtělo vynášet soudy, otočila se ke mě a přikázala, abych rozhodnul o osudu "toho" muže. A přidal jsem se na stranu pochlebovačů, onen muž byl tedy zproštěn viny a znamenitě odměněn. A abych se alespoň trochu zavděčil i úředníkům, prohlásil jsem, že onomu muži končila služba. "Služba končila v momentu, kdy se onen muž rozhodnul porušit platný předpis, to dá rozum," vysvětloval jsem jazykem úřednictva. "Není myslitelné, aby obyčejný - ale ani vysoce postavený - úředník porušil předpis. Úřední služba končí porušením předpisu stejně jako práce zedníka končí odložením zednické lžíce. Lze tedy s klidným srdcem vydat prohlášení, že onen muž byl již mimo službu, a to z důvodů ryze osobních, neboť potřeboval porušit předpis." Úředníci mě napjatě poslouchali a v duchu asi žasli nad mým žvaněním, při němž vyvstávalo více otázek nežli odpovědí. Mlčeli však a nakonec se s mým chatrným vysvětlením spokojili. Llyr mě odměnila zářivým úsměvem, neboť byla mile překvapena, že se vše tak hbitě uzavřelo.

"Že bych ti přeci jen dala i jinou funkci nežli funkci šaška," prohodila Llyr.

"Dosud jsem netušil, že ráčím býti královniným šaškem."

A od té doby se ke mě obracela častěji, neboť ve mě shlédla jakýsi talent. A od té doby jsem psával i méně básní, neboť jsem se již považoval spíše za rádce nežli pochlebovačného poetu. A jednoho dne jsem přestal psát úplně, přestože jsem stále nosil ibiškový věnec. A nosím ho i teď, když stojím v čele města.


Dvacátá první kapitola

Podstatné věci se nerozhodovaly na hostinách. S nejdůležitějšími otázkami se chodilo za Prorokem, jenž měl svůj dům níže ve městě. Chodívali k němu poslové z paláce i chudí lidé z města, zkrátka kdekdo si chodil k Prorokovi pro radu. A bývalo neobvyklé, aby někdo k Prorokovi tu a tam nezašel. "Jdi k němu. Kdeco už se šeptá."

"Nemám se s ním o čem radit," namítnul jsem.

"Jen jdi. Pověz mu, co tě trápí. Uleví se ti." A tak jsem tedy šel, zbývalo mi snad něco jiného? Před domem Proroka postávala dlouhá fronta lidí, vchodové dveře střežily městské stráže. Poctivě jsem si řadu vystál. Vešel jsem dovnitř. Prorok seděl v křesle, slepýma očima hleděl do prázdna a v klíně měl misku s vlašskými ořechy, které pojídal. Usednul jsem proti němu a blíže si prohlédnul jeho tvář. A že to byl slepec, mohl jsem tak činit zcela bez ostychu. Byl to již pátý Prorok v řadě, každý jeho předchůdce zemřel krátce po zvolení do nejvyšší funkce. Pátý Prorok byl však ve své funkci již řadu let. Byl to stařec se skvrnami ve tvářích. Jeho kůže byla popelavě bledá a zvrásněná, řídký chomáč namísto vlasů, vystouplá kostnatá brada a mrtvolné uzoučké rtíky.

"Co tě přivádí?" Jeho hlas skřípal jako zrezivělá vrata.

"Přišel jsem se svěřit s jednou věcí," řekl jsem.

"Jistě. Povídej, človíčku. Jsem rád, že jsi konečně přišel." Pověděl jsem mu vše o Maryce, Prorok se ještě vyptal na další podrobnosti a milerád jsem se o ní šířeji rozpovídal. A už jen tím se mi notně zlepšila nálada. "Znovu se s ní setkáš," prozradil mi Prorok. "Víc ti povědět nedokážu, setkáš se však s ní. S ní či jí podobnou, zde v městě či na onom světě. Bude to spíš zde v městě. S Marykou se znovu setkáš v Illyu, je to neuvěřitelné, vím, je v tom však smysl, jenž později pochopíš. Teď už běž, člověče. Jdi." Šel jsem. A nemohl bych tvrdit, že ve mě návštěva zanechala silný - či vůbec jaký – dojem.

Mé povinnosti nezůstaly u drobných rad - Llyr mě pověřila také plánováním hostin. A tak jsem chodil po městě a sháněl nejvybranější lahůdky, obešel jsem všechny krámky a seznámil jsem se s kdekým. Obchodníci si mě předcházeli, neboť věděli, že kupuji pro palác. "Ochutnejte ještě toto, vážený pane, neodcházejte přece, připijte si se mnou a připijte si i na zdraví mé ženy. Nohy jí už neslouží, je to chudák stará. A nestůjte přece. Posaďte se. A ochutnejte, co mám na pultě. Neostýchejte se a berte. Moc by nám pomohlo, kdybyste od nás brali pečivo. A vám by to jistě taky prospělo. Prodávám jen to nejlahodnější, jezte, no zkuste sám." Div, že mi jídlo nepředžvýkali. A nelze se jim divit.

Krom jídla a pití jsem se staral také o zábavu. Najímal jsem umělce a často jsem brával hudebníky přímo z ulice. A brzy se o mě rozkřiklo, že vybírám do paláce, a vždy, když jsem vyšel ven, lidé se kolem mě shlukli a nedali mi pokoj - ten mi nabízel kus čerstvého masa, jiný mi cosi křičel do ucha, další mi dával ohmatat jemný ubrus a potulný kytarista nám k tomu hrál a zpíval. Nakonec se to jen málokdy obešlo bez hádek a pranic. Začal jsem vycházet ven v převleku, za čas se však rozneslo i to, a pak jsem přestal vycházet úplně. Posílal jsem Olku či jinou posluhu, aby za mě ve městě vše vyřídila.

Soustředil jsem se tedy na rozmístění a sestavu hostů, pořádal jsem vkusné večery pro úřednictvo i nabubřelé žranice pro místní boháče. Vše se pochopitelně odehrávalo v paláci a Llyr chyběla jen málokdy. Vládkyně mě začala navštěvovat vždy před hostinou, vyzvědět, jaké barvy zvolit, aby její šat ladil s prostíráním a charakterem hostiny vůbec. A přiznávám, že jsem v plánování hostin nalezl jakési světské potěšení, neboť jsem se stal nenahraditelnou součástkou složitého palácového soukolí. Llyr byla nadšena, neboť každá hostina se stala malou událostí, o níž se mnoho hovořilo - přinejmenším do další hostiny. A nehovořilo se jen o hostině, hovořilo se také o tom, co kdo řekl, co kdo udělal a v neposlední řadě také o ní, o Llyr, o božské vládkyni celého Illya - démantu mezi městy.

Snad to byl hřích pořádat tak bohapusté žranice a ke všem mým hříchům - není to to nejhorší, čím jsem se v Illyu provinil. Sám na sobě jsem již od prvních dnů v paláci pozoroval mravní úpadek, nedbal jsem však ničeho. A páchal-li jsem kdy zlé činy, vždy se jednalo spíše o mladickou potřeštěnost, neuváženost, klukovinu, za níž byla odpovědna tolika má dřívější dobrodružná povaha, kdežto v Illyu jsem se dočista zvrhnul. O tom však až později.

Stal jsem se tedy důležitým mužem, neboť jsem mohl pouhým škrtem pera zajistit, že ten či který úředník či vážený občan města nebude vyslyšen, neboť veškerá politika města se odehrávala u hodovní tabule. Nejprve jsem poškádlil Gabona, úředníka, jenž dříve vedl můj výslech a jenž mi od začátku nepadnul do oka. Třikrát či čtyřikrát jsem ho nezahrnul mezi ostatní úředníky. "Jistě, toto rozhodnutí je zcela na vás, o tom není sporu. Dostáváte mne však do těžké situace, vážený pane."

"Ano. Chápu," řekl jsem. "Místo u tabule vás bude něco stát." Gabon zaplatil, čímž si vysloužil stálé místo u stolu. Na svou obranu mohu říci, že svou moc jsem nevyužíval jen k vlastnímu obohacení, konal jsem i dobro. Mnoho rodin nepomřelo hlady, neboť jsem za jejich služby zaplatil více než bylo nutno. Brával jsem hudebníky z těch nejchudších ulic. A vybíral jsem také otrokyně, které na hostinách roznášely jídlo a pití. Brával jsem dívky, jimž z očí razila bída a smutek. To jsou přece dobré skutky? Co na tom, že otrokyně chodily stroze oblečené a že panstvo je plácalo po zadcích a stehnech? A co na tom, že hudebníci bývali přehlušení hlasitým hovorem, řvaním a siláckým smíchem? A co na tom, že panstvo házelo po sluzích mince a kusy znamenitých jídel?


Dvacátá druhá kapitola

Stal jsem se tedy členem městské smetánky a členství v tomto elitním klubu bylo vcelku nejisté, neboť každý z nás musel mnoho pletichařit, aby se alespoň udržel na svém místě. A stagnací je míněna degenerace a růst je prosperita. Ne - jistěže dnes již nežiji dle těchto bludů, neboť vím, že nepřetržitý růst je jen zdrojem zla a ničemností, neboť tam, kde růst jednoho dosáhne území druhého, začíná spor. A kde bývá spor, bývá i krev, válka, pláč, smrt, bída a hlad. Lidé by měli žít skromně a jednoduše. Neexistuje zdravá drzost podnícená vysokým sebevědomím, každý náznak ambicí je třeba potlačit. Jistě - jsou zde věci, na které má každý právo: hezké bydlení, rodina a dobré jídlo, práce a klid k odpočinku. Toť ale vše. Kdo chce víc, potká ho trest. Hned v prvních letech mého vladaření - než jsem se prohlásil za pouhého správce - jsem zavedl povinné hodiny hudební výchovy pro malé děti, přičemž výukou byla míněna skupinová hra na bubínky, drnkadla a prosté píšťaly. Celá skupina hrála tutéž skladbu a žádné z dětí se nesmělo dopustit sólové hry, neboť by následoval trest, a to pro celou třídu. Hudební lekce probouzely cit pro jednotu a sounáležitost. Stejný cit je nutno využívat také při stavbě domů a při lovu zvěře. Při výstavbě nového obydlí se nelze ohlížet na to, kolik bude třeba zaplatit za tu kterou parcelu, důležité je místo jako takové. Neleží pozemek v místě, kam chodí zvěř pít? Není pozemek ve svahu či na jílovitém podkladu? Od mého nástupu se mnohé změnilo. Nezůstal kámen na kameni. A rád bych zrušil také měnu a otrokářství a přísné tresty. Je zde pořád mnoho práce. A vždy je třeba počítat s tím, že člověk je vždy jen člověk. Mnoho dobře míněných předpisů a vyhlášek narazilo na zatvrzelou člověčí povahu, která si vše vykládá po svém a ve starém duchu, jenž tiše - zato však neúnavně - šeptá, že je vše třeba hromadit, rozmnožovat a násobit. "Říše shnila díky své rozlehlosti," napsal kdosi o říši egyptské, římské, aztécké, třetí, mongolské a o velkém počtu říší dalších.

A my - členové městské smetánky - jsme tedy pletichařili a konali politiku, abychom se na svých postech udrželi a pokud možno získali také novou dávku moci, neboť moc je stejně jako každá jiná závislost věcí nevděčnou a poutavou, a je třeba stále zvyšovat příděl. A moje pozice byla vskutku záviděníhodná, neboť jsem patřil mezi nejbližší královniny poradce a mimoto jsem také organizoval hostiny. A jedno souviselo s druhým, neboť jsem byl vždy poblíž, když byl třeba pohled dalšího člověka. A po čase jsem cítil, že mé hostiny se začínají zajídat. Byla by to katastrofa přijít o vše. Nechal jsem se proto pozvat k Drslavovi - ke kupci, o jehož prostopášných hostinách se ve městě často hovořilo - abych nabral cosi inspirace.

Ke stolu nás uvedla ebenová otrokyně a už jen pohled na ni by mi stačil k radosti. Její tělo bylo prohnuto do těch nejsvůdnějších křivek a její pleť byla zkrášlena vrstvičkou oleje. Kolem uzoučkého krčku měla ta dívka perlový náhrdelník. Celá ta černá nádhera byla navléknuta do zářivě bílého hábitu, z nějž při chůzi vyčnívalo tu jedno tu druhé lesklé stehno. Byli jsme usazeni ke stolům, co do výbavy se tabule nelišila od jiných hostin. Pevné dřevěné židle, lehátka, dubové stoly a množství svící a pochodní rozmístěných podél zdí. Místnost to byla nevelká, vešlo se do ní však kdeco. Stoly byly rozestavěny do obdélníku, v němž se nacházel snížený prostor pro zábavu. Čekal jsem akrobaty či hudebníky, překvapen jsem však byl i v tomto směru. O zábavě však až později.

Tu přišel také Drslav - tlustý kupčík v bohatém rouchu nazdobený pentlemi a zlatým věncem - a uložil se do lehátka v čele stolu. K naší skupině patřil také Oleg, obchodník s látkami a vonnými mastmi, jenž dorazil v tak skvěle nařaseném rouchu, že se musel velmi omezovat v pohybu, aby neponičil ono skvostné nařasení. Hýbal tedy jen pravou rukou a zdálo se, že jen od lokte k dlani, neboť paže svírala stále týž úhel. Oleg měl k ruce svou vlastní posluhu, která ho krmila, nosila mu pochutiny a napájelo ho vínem, a to způsobem vcelku neobvyklým - napájela ho z úst do úst - tedy způsobem, jenž se podobal dlouhému polibku, nebyla v tom však láska ani vášeň, vše působilo velmi obyčejně a prostě. A patřil mezi nás také Jadwig, nejvyšší výběrčí daní, jehož zálibou bylo šňoření se do výstředních oděvů. Na své sesli dřepěl v kostýmu jakéhosi rohatého satyra, jenž se sestával z kratičkého bederního roucha, zlatavých kudrlin a množství zlatých přívěsků a chřestících řetězů. Jeho nohy byly od kolen dolů pokryty zlatavými šupinkami a na nohách měl nazuty boty ve tvaru kopyt. A nebyl to jen kostým, Jadwig byl plně pohroužen ve své roli. Stále cosi brebentil, hartusil a drnkal na malou harfu. A byl mezi námi také Bislaw, hromotluk, jenž byl zápasnickým přeborníkem. Pyšně předváděl svůj rozložitý hrudník, popíjel víno přímo z korbelů a pojídal naklepané plátky syrového masa. A bylo mezi námi deset dalších postav, jejichž popisem vás již nebudu obtěžovat.

Podával se předkrm, jenž už by sám o sobě vystačil jako hlavní jídlo dne. Rybí závitky s kysaným zelím a kousky špeku byly jistě znamenité, uhranula mě však spíše krása obsluhy. Deset spoře oděných dam nám přineslo deset táců s jídlem. A chuť k jídlu byla znásobena chutí dočista jiného rázu. Následovala hustá polévka s kousky zebřího masa a krutony. A chuť byla opět znásobena, neboť desítka dam - již tak spoře oděných - odhodila cosi ze svého oděvu. A bylo to tak při každém chodu, že dámy nosily tácy stále více obnažené, a při zákusku se již mezi stoly procházely zcela nahé. A sám si již nevzpomínám na hory jídla, které jsme tehdy spořádali. Zábavou večera byl pak zápas v bahně oněch deseti obnažených dam, jenž se odehrával jen pár metrů od naších stolů. Toto tedy byla ona bájná hostina v Drslavově domě. A není snad třeba obšírněji rozebírat ono mravní bahno, do něhož jsme se v průběhu večera dostali.

V čemsi jsem se inspiroval i při organizaci palácových hostin, nikdo by však nedopustil až taková zvěrstva. Nehledě k faktu, že Drslav vše zařídil s přihlédnutím na pánské osazenstvo, kdežto v paláci byly přítomny také ženy včetně ženy nejvyšší - božské Llyr.

Abych pořádal lepší palácové hostiny, vyzvídal jsem. Vyptával jsem se na Llyr, pídil jsem se po královniných touhách a posedlostech, avšak nedopídil jsem se ničeho, co bych nevěděl již od prvního pohledu. Llyr byla posedlá jen sama sebou, na ničem jiném jí nezáleželo. A tak jsem zval stále více hostí, kteří vládli zkušeným jazykem, jímž dokázali vyluzovat nekončící proud lichotek a pochval. A najal jsem překrásné plavovlasé chlapce coby nosičů jídla. A zakoupil jsem také překrásné otrokyně kopírujíc Drslavův bohapustý vzor, abych potěšil i pánské strávníky. Začal jsem zvát všelijaké pochlebovače, neboť pokud dokázala Llyr cosi ocenit, byly to zbrusu nové způsoby v pochlebování. Nechal jsem sepsat a secvičit krátkou divadelní hru na její počest. A nechal jsem složit a sehrát hodinové hudební dílko o dvaceti nástrojích a pěti zpěvech. Vyburcoval jsem veškerou svou nápaditost a ve svojí funkci jsem setrval více než pět let. A během těch pěti let jsem se důvěrně seznámil s nejtemnějšími odstíny své osobnosti. Lhal jsem, podváděl, lanařil a vydíral, vše abych si udržel svou moc. A je ironií osudu, že po pěti letech - v momentu, kdy jsem se rozhodnul vše zahodit a státi se lepším člověkem - jsem svou pozici neztratil, ba naopak. Povýšil jsem. Stal jsem se pánem celého města. A rozhodnul jsem se státi se moudrým panovníkem, jenž vše činí pro blaho svého lidu. A s lidmi je nutno jednat přísně, neboť sami nevědí, co činí. A koneckonců i při výchově děcka je nutno sem a tam vztáhnout ruku.

Stalo se, že v královské kase nezbývalo již mnoho peněz. A tehdy jsem se seznámil s nekalými způsoby, kterak si v Illyu opatřiti trochu zlata. O všem, o čem budu nyní mluvit, se mluvilo potají a šeptem. V útrobách úřednických archivů se nacházel soupis občanů města spolu s jejich majetky. A Llyr si nechala vypsat sto největších boháčů, které v průběhu několika měsíců připravila o vše, přičemž ku pomoci jí byla tajná policie, úřednictvo i městské stráže. Vše se odehrálo tiše a beze zmatků, a zejména tajná policie si počínala neobyčejně nápaditě. Nápaditost tajných složek, úřednická píle a síla městských stráží.

A kde nepomohla ani tato kombinace, nastoupila víra.

"Tvůj osud je pro mě jako kniha, milý synu," pravil Prorok.

"Co v ní čteš, pane? Pověz!"

"Čekají tě neradosti, můj synu. Počítej s nejhorším."

"Co vidíš, pane? Co mám dělat?"

"Pros, aby ti bůh seslal sílu. Vzdej se majetku, neboť bůh hledí laskavěji na chudé a prosté. Vzdej se majetku a pros za odpuštění."

"Jistě. Ano, pane. Můj přítel - obchodník s kůžemi - padnul právě před týdnem. Skolila ho jakási vzácná horečka, která snad vzklíčila v jednom z kožichů. Nebožák. Neměl vyřízenou poslední vůli, jmění propadlo městu."

"Vím."

"Anebo Jíra - zlatník od naproti. Spustila se mu žena, ze žalu se pak chudák oběsil. A ke všemu se z archivu ztratila i jeho závěť. A co! Tak či onak by vše shrábla žena." Boháčů tedy ubývalo a královská kasa se opět plnila zlatem. A vše se obešlo bez zvyšování daní či zavádění nových poplatků. Lid jásal. A znovu bych rád zdůraznil nápaditost, s níž si počínala tajná služba. Leckterý boháč si ani neuvědomil, že se stal obětí důmyslného spiknutí. V boháčově životě se kupříkladu objevila osudová žena, která ho nejprve odloudila od manželky a posléze i od majetku. Jiný boháč uvěřil v návrat ztraceného syna, jiný odkoupil bezcennou nemovitost. A ožebračen byl i Drslav, na jehož hostině jsem dříve pojedl a popil. Jen málokterý boháč si dokázal uvědomit naléhavost situace. Jeden či dva prchli z města maje ve voze naloženo pár truhliček s penězi. Toť vše.

A po Drslavově pádu - proč bych to nepřiznal - jsem se nastěhoval do jeho domu. Dům mi byl věnován za mé věrné služby. A v novém obydlí jsem konal bohapusté žranice v Drslavově stylu. A co! V domě zůstali i dřívější otroci a otrokyně. Neznali jinou práci, než nosit tácy s žrádlem a válet se v bahně dávajíc tak na odiv své vnady. A kde že jsem bral peníze? Škudlil jsem při plánování palácových hostin.


 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 17.09.2015, 9:10:45 Odpovědět 
   Pokračuje kresba pitoreskního světa a běhu života protřelého hrdiny. Vše zabarveno přestálou apokalypsou (dovídáme se, že to nemuselo být bombou ale samovolnou destrukcí předchozí společnosti), Jsou do ní vkládány filozofující myšlenky, v kterých je ironizovám i současný lidský svět .Světaznalost hrdiny se doplňuje pragmatizmem a chytráctvím. Ukazuje se cesta vzhůru, onen pohádkový hrdinův vzestup má své reálné kořeny. Po "svržení bomby" se opakuje podobná situace vedoucí k destrukci předchozí společnosti. Volná společnost začíná být organizována až k překlopení k intrikám a fašizaci. I zde se vyskytuje křivé zrcadlo lidské společnosti. Sledujeme zajímavě pojatý hrdinův osud a jeho pohledem nahlížíme do zákulisí společenské struktury (zde deformované a částečně archaizované). Text pobaví, ale vede i
k zamyšlení a zasadí semínko nedůvěry ve stávající chod společenství.Jako by bylo lidstvu souzeno opakovat své chyby (v tom je skryt snad oprávněný pesimismus)
Text je nejen maskovanou satirou na lidské vlastnosti, ale i na absurdní vzahy a páky v realitě: absurdní, ale i pragmaticky fungující. Lze najít pocit znechucení a bezvýchodnosti: a tím je barvitý svět s mnoha živými detaily zahalen i do smutku. Zábava zdánlivě "mimo nás" se zadírá pod kůži a nutí k zamyšlení. Velmi dobrá próza, v které si lze počíst i uvažovat.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
SKRZE
ZILA78
Vsacký jalovec ...
florian
Pomyslná čára ž...
Chci jen něco sdělit
obr
obr obr obr
obr

Povětrnice
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr