obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Hunter ::

 autor Tilda publikováno: 28.09.2015, 8:01  
Pomsta přijde, i když někdy trochu pozdě...
 

HUNTER
Epilog
Pejska si Adele vzala z útulku. Rasou si moc jistá nebyla, ale rotvajler jí učaroval vědoucíma, krásně hnědýma očima, která na ni bez bázně upřel skrz pletivo kotce. Díval se přímo, neuhýbal a to se Adel líbilo. I věk byl přiměřený- něco přes dva roky. Tak akorát: nemusí řešit výchovu a navíc měl ve spise, že je vycvičený a poslušný, zvládá všechny potřebné povely na jedničku!
Byl hned k mání, naočkovaný, odčervený, naprosto zdravý - papíry připravené. Stačilo podepsat, zaplatit kauci, připnout zbrusu nové vodítko a šlo se. Že se jmenuje Hunter i to se Adele zamlouvalo - silné jméno pro chlapáka! Počáteční rozpaky a nejistota v konfrontaci s novým členem rodiny se brzy rozplynuly. Jako by spolu byli odjakživa. Hunter, fixovaný na nové paničce očima, vteřinu dopředu uhádl, co po něm chce. Naprosto ji okouzlil. A jak byl milý, přítulný a mazlivý. Doma u krbu se hned vyložil na předložku břichem vzhůru, labužnicky přivíral oči a slastně pomlaskával, když mu Adel škrábala hedvábně hladkou kůži na bříšku.
Nemuseli si nic říkat, patřili tak nějak k sobě. Možná jeden na druhého čekal, kdo ví?

1. kapitola
Adele bydlela v malém domku, trochu mimo městečko. Měla ráda klid, a když si s realitní makléřkou prošla několik nabídek, zamilovala se do tohoto domku, na konci štěrkové cesty. Nebyl ani velký ani malý, tak akorát pro ni. Jednopodlažní a podsklepený. Ze zastřešené verandy vedly dveře do kuchyně, přes chodbu byl větší obývací pokoj s krbem, vedle malá ložnička s přilehlou koupelnou. Na stropě, na konci chodby pokop, skrývající vysouvací schůdky na malou půdu. Při východní stěně domu se uspokojivě vršila ohromná hranice vysušených smrkových polen. Kousek opodál stála dřevěná kůlna se vším potřebným náčiním pro práce na zahradě i kolem domu. Za ním se táhl starý jabloňový sad. Pokroucené stromy už skoro nerodily a těch pár kyselých, strupatých jablek stihli oklovat kosi a špačci. „Až nato budu mít čas a chuť, dám sad vykácet a vysadím nové jabloňky.“ Myslí si s majetnickým úsměvem nová paní domu.
I do práce to Adele měla kousek, stačilo naskočit na kolo – pokud přálo počasí anebo probudit rozvrzanou, otlučenou dodávku. Za necelých deset minut už svlékala kabát v soukromé stomatologické ordinaci pana Jigelse, kde pracovala jako zubní hygienistka.
Pracovní doba byla také příznivá – od devíti ráno, do sedmnácti odpoledne, pět dní v týdnu.
Žádné přesčasy ani upachtěné víkendy. Měla dost času na sebe a teď i na pejska.
Oba milovali procházky v okolních lesích, prošpikovaných nesčetnými pěšinami i naučnými, skvěle značenými stezkami. Marně si lámala hlavu, proč Huntera pojmenovali zrovna tak: zvěř, jako by nevnímal i ostatní faunu bral jako samozřejmost… Pokud na přední verandu přihopkala veverka a hledala něco k snědku, pes se tvářil, že ji nevidí. Když v zahradě za domkem dováděli zjara zajíci, koukal zarytě jinam. Tak mírumilovné psí stvoření Adele ještě neviděla. A to se o zvířatech z útulku povídá, jak jsou stresovaní a nevyzpytatelní. Pokud je to pravda, měla zkrátka štěstí!!

2. kapitola
Blaine se nenarodil do šťastné rodiny. Otec, závislý na chlastu a karbanu, udřená matka, oběť domácího násilí. Bylo až s podivem, že vůbec dítě donosila. Ani po porodu se jejich vztahy nezlepšily a atmosféra v otlučeném, pro kojence absolutně nevyhovujícím přívěsu, den ode dne houstla.
Budiž otci připsáno k dobru, že na Blaina, dokud byl miminko, ruku nevztáhl. Tak křehkého stvoření, jako by se bál. Nevšímal si jej, jako by ani nebyl. Jenom, pokud dítě plakalo, vyhodil je oba ven, dokud nebyl zase klid. Bylo mu jedno, jestli prší, sněží, nebo pálí slunko jak na poušti.
Zato manželka byla bita skoro denně, jako žito. Kojit přestala sotva po třech týdnech a dítě bylo neduživé a často nemocné. Na doktora peněz vůčihledě nezbývalo. Máma uklízela po večerech v nemocnici, on makal jen příležitostně, zato peníze roztáčel bez špetky studu. Marně je schovávala, kde se dalo. Vždycky ten ušmudlaný štůsek bankovek nějak vyčmuchal. To se vždycky vytratil na několik dní. Vymetal putyky, dokud mu nalévali. Matka se synkem byli v tu dobu šťastní, protože sami. Zato návrat byl o to horší.
„Sem doma!“ hulákal přede dveřmi, třískl s nimi náležitě a nemytý, páchnoucí a pořád silně opilý, vrhal se na svou ženu. Blaine byl často u babičky, když se měl táta vracet „z cest“. Bylo to bezpečnější, aspoň, dokud trochu nevyrostl.
Ve věku šesti let dostal první nakládačku. Vyděšeně ležel ve své postýlce, plakal tak potichu, jak uměl, jen aby tyrana znova nevyprovokoval. Ač malý, zbitý a bolavý, nějak už věděl, že to není naposled.
Začal chodit do školy. Problémy s učením nebyly nic nepochopitelného, Často chyběl, ve vyučování býval ospalý a nesoustředěný. Kamarádi žádní. Kroužky a koníčky? Cha, kde to žijete?!
Že je opakovaně a pravidelně bit, vyučující nezaznamenali. Nosil i v parném létě košile s dlouhým rukávem i dlouhé kalhoty. Do tělocviku nechodil – otec nějakým záhadným způsobem získal potvrzení od dětského lékaře, že je syn slabý na srdce. Tím bylo vše vyřešeno.
V patnácti skončil s děsivým průměrem docházku a bylo nad slunce jasnější, že střední škola Blaina nečeká. Miloval auta a tak jej máma, nějakou shodou náhod, dostala do učení do Ferrnelovy autodílny. Kluk byl šikovný, pracovitý, konečně i trochu šťastný. Po třech letech získal výuční list i místo mechanika na plný úvazek. Začal vydělávat – ne moc, ale dost, aby si i trochu uspořil (ze zřejmých důvodů měl peníze na účtu a ne doma). Také začal posilovat a poznenáhlu se z neduživého, bledého čahounka vyloupl dobře stavěný hoch.
Otec ani s věkem nepřestal s karbanem a hospodou. Ani záchvaty zuřivosti nepolevovaly. Jednoho večera - vrátil se v obzvlášť temné náladě, si máma dovolila špitnout a bylo zle. Blaine ji bránil, ale nebyl zkušeným rváčem a na tátu, posilněného lacinou kořalkou neměl. Schytal to taky. A moc.
Ochlasta nějak přehodnotil svou situaci – to, že se mu postavil vlastní syn, nějak nemohl pobrat. Sebral jejich starou rachotinu (Blaine si plánoval, že Buicka spraví k nepoznání), všechny peníze, co doma našel a zmizel. Tentokrát nadobro.
3. kapitola
Od toho osudného večera se v chlapci něco zlomilo. Začal být agresivní i on. Hospody nenavštěvoval, zato vyhledával spory v práci. Kvůli úplným maličkostem se dokázal rozpálit do ruda. Zhoršovalo se to natolik, že jej pan Ferrnel, ač byl Blaine výborný mechanik, musel a hodinu propustit.
Jako by si o to hoch sám říkal. Jako by to měl dopředu nalajnované. Vybral z banky úspory, něco peněz nechal matce pod otlučeným hrnečkem na stole v kuchyni. Bez slova rozloučení nasedl na Greyhound a zmizel z mámina života napořád.
Nejel jen tak naslepo, kam jej oči povedou. Zatímco makal v dílně, vyměňoval brzdovou kapalinu, či rozebíral rozdělovač, sháněl brzdové obložení nebo nanášel tvrdý vosk, v mysli mu tanula stále intenzivnější myšlenka: „musím najít toho zmetka, co nám s mámou zkazil život. Musím jej za každou cenu najít, najít a zabít!!!“
Předpokládal, že se ten starý pitomec nepouštěl nikam daleko. Blaine měl v mobilu čísla všech okolních servisů (vyměňovali si, ne zrovna legální cestou, hromadu náhradních dílů). Nebylo až tak těžké vypátrat, na kterém vrakovišti skončil jejich stařičký Buick. Nablízku bude i on!!!
Vystoupil na zastávce poblíž svého cíle: hospody s hernou „Clever Boys“. Ubytoval se v motelu a čekal na večer. Celý den prospal, aby byl fit, až dojde ke konfrontaci. Ještě měl v živé paměti, jak jej táta zmastil naposledy – a to měl navíc upito!
Vstal s čistou hlavou, zcela soustředěný. Až za tmy, skoro v jedenáct večer, vstoupil do hospody. Byl tam! Blaina to ani nepřekvapilo. Jel na podivné vlně, jako by se na sebe díval odněkud shora…
Nic netušící otec sedí zády ke dveřím, když tu mu něčí ruce neurvale trhnou rameny: „ vstaň, ty parchante a hned!“ Zavelí neznámý drsným šepotem.
Když se trochu vyděšeně vyškrábe na nejisté nohy a otočí za hlasem, dojde mu to. Pochopí. Ví, že dojde na zúčtování.
Blaina samo sebou poznal, tak dlouho z domu nebyl, aby zapomněl tvář svého syna. Ale nepoznával jeho duši. Žádná ustrašená, pokořená a poddajná bytost, ale mstitel. Krutý a nesmlouvavý.
Táta se se shrbenými rameny nechal bez protestů vyvést ven. Nikdo to nekomentoval. Všem byl úplně volný – starý, neužitečný, vychlastaný dědek…
Blaine jej odtáhl, bez námahy a odporu, do stínů na okraji parkoviště, až k pásu stromů. Mrštil s páchnoucím individuem, co byl kdysi jeho krví (co měl být jeho vzorem, učitelem, rádcem a přítelem), na tvrdou zem.
Táta mlčí, ví, že slova nic nespraví. A ani nemá, co by řekl muži, kterého, na jediný okamžik ve svém bídném životě, neměl rád. Syn donutí starocha kleknout. Popadne jej za špinavé, rozcuchané vlasy a prudce mu zvrátí hlavu dozadu, až se odhalí jeho divoce poskakující ohryzek. Oči má otec zavřené, jako by si přál svůj konec. Blaine jediným plynulým pohybem vytahuje z kapsy břitvu – tu, kterou si ještě dneska ráno holil tvář. Rozmáchne se a nečekaně navyklým pohybem (jako by to dělal odjakživa), podřízne tátovi hrdlo. Krev se okamžitě vyhrne z rány, z tepen stříká vysoko, jako voda, náhle osvobozená z koryta. Oběť mlčí, hlava zůstává zvrácená, prudkým řezem skoro oddělená od trupu. Syn vstává, otírá břitvu o unavenou trávu. Neudrží se a do otcových, už skoro mrtvých očí, s nenávistí plivne. Že to byla chyba, pochopil nečekaně brzy.
Splyne s tmou, jako by nikdy nebyl…



4. kapitola
Blaina zatkli na hranicích ani ne za měsíc. Jeho DNA měli v databázi už za dřívější prohřešky. Šel do vazební věznice v blíže neurčeném místě. Tam strávil nějakou dobu a dnes jej převážejí k soudu. Vezou jednoho vězně, proto žádná dodávka, jen limuzína se dvěma policisty. Jeden mladý, druhý ostřílený veterán, těsně před penzí.
Byli nuceni zastavit poblíž dálničního sjezdu. Staršímu seržantovi se udělalo zle: hodně zle!
„Asi srdce… Hanku, volej stodvanáctku!“ Sípavě prosí kolegu, zhroucený v sedadle, levá ruka křečovitě svírá košili na hrudi. Hank, u policie sotva půl roku, se vyděsí. Na takovou situaci ještě neumí zareagovat v klidu. Popadá vysílačku, plete tlačítka, ale nakonec se spojení podaří. Zatímco spojovatelce koktavě vysvětluje situaci, Blaine jedná. Nikdy nenechává nic náhodě. Zpod jazyka vydloubává na koleni vyrobený klíček, kterým si za pomoci úst otevírá pouta. Dovolí si ten luxus, krátce si promnout zmožená zápěstí, ale už v další vteřině vytrhává dělící mříž (všiml si, hned jak nastoupil do vozu, že vruty držící bezpečnostní přepážku, jsou značně „unavené.“) Z boku úst vyndává žiletku, otírá ji o košili, aby mokrá nevyklouzla z prstů. Popadne za kštici zatím nic netušícího řidiče, švihne žiletkou a na čelním skle spolu s děsivým chroptěním umírajícího Hanka, vyrůstá pointilistické dílo. Vedle sedící kolega, neschopný pohybu, ochrnutý masivní atakou infarktu, může jen vytřeštěně sledovat Hankův skon. Umírá do pěti minut, v obličeji, modrém nedostatkem kyslíku, vepsaný děs.
Blaine tentokrát na nic nečeká. Tiše se vysouká zadními dveřmi vozu a v podřepu, nikým neviděn, vybíhá do svahu a mizí za hřebenem náspu.
Auto s mrtvými objevili za dvě hodiny. Blaine už je bůhví kde…
5. kapitola
Promýšlel další postup, věděl, že tentokrát s ním justice provede krátký proces. Čeká jej křeslo, to ví. Proto byl maximálně ve střehu a pohyboval se jenom v noci. A po neoznačených okreskách.
Brzy se ocitl na venkově. Zamířil do lesů. Zhruba po třech týdnech strádání – přespával v opuštěných dřevorubeckých chatách, v krmelcích, na stromech a živil se všelijak, došel na dohled Adeliny samoty. Bylo brzy ráno, on totálně na konci sil. Zalezl do seníku, nejhloub, jak dokázal a tvrdě usnul. Až s prvními hvězdami jej probudil hlad a spalující žízeň. Potichu se vyhrabal ze sena a plížil se zezadu k domu.
Hunter spával venku na verandě. Nechtěl na noc do domu, i když Adel by se docela líbilo, kdyby někdy funěl u ní v posteli. Nepřemluvila ho.
Tu noc – strávili den u Adeliných rodičů, byl pes z mnoha nových zážitků unavený. Spal tvrdě, když jej něco vyrušilo. Nějaký kradmý pohyb, zvuk, cizí pach. V mžiku byl na nohou. Sbíhá schůdky: „ ano, cítí ho!!“ Běží za roh domku ke sklepnímu poklopu. Napružený touhou, nevšimne si, že je sklep otevřený… Padá po hlavě do dvoumetrového výřezu. Dopadá tvrdě na spánek a na chvíli je mimo. Poklop mu s nepatrným vrznutím ukryje hvězdy, zasune se petlice a je ticho.
Blaine postupuje, nyní už bezpečně, k domu. Přes verandu se dostává k předním dveřím a s nepatrným zavrzáním otvírá. Ani nezamykají? Vstupuje do kuchyně, okamžitě zamíří k lednici. Hlad, hlad, hlad…
Adele se probudí s neurčitým pocitem. Něco, neví přesně, co je v nepořádku. Jde do kuchyně, že se aspoň napije vody. Rozsvěcí a… Od lednice se otáčí muž. Naprosto nečekaně. Adele se nezmůže ani na prostou otázku, tak je vykolejená. Zato Blaine je okamžitě ve střehu. Reaguje na vzniklou situaci bez rozmýšlení. Jedná jako stroj, naprogramovaný na eliminaci svědků:
Viděla tě, musí zemřít!
Třemi rychlými kroky je u ženy, popadne ji nemytými tlapami za štíhlý krk a mačká, drtí a svírá až absurdně. Adele nemá nejmenší šanci se nadechnout. Nohy těsně nad podlahou, třepotají se jako holubice, snažící se uniknout…ztrácí oba pantofle, roztomile puntíkaté s růžovými bambulkami. Její zaťaté nehty drápou hřbety vrahových rukou. Jak slabá obrana…
Po nekonečných desítkách vteřin ochabne, zvadne jako narcis, stižený náhlým dechem zimy. Oči zůstanou vytřeštěné, bělmo vyšité popraskanými vlásečnicemi, v koutcích krvavé krůpěje…
Vrah ji skoro něžně položí naznak na podlahu kuchyně, urovná župan na hrudi, rozhrnutý nerovným zápasem, aniž by očima zavadil o jemnou bělost její pokožky. Najednou, bez přemýšlení
(anebo proto, že tentokrát je to žena, nevinná, křehká – jako jeho ubohá máma?) se shýbá a, skoro něžně, otírá bříškem palce krvavé slzy, zoufale zkroucená ústa letmo políbí. Nato vyskočí na nohy a s narychlo sbaleným ruksakem mizí zadními dveřmi do sadu. Tma jej spolkne jako jednohubku…

6. kapitola
Hunter se se skoro štěněčím kňuknutím probral. Zprvu trochu roztřeseně, postaví se na všechny čtyři a zavrčí. Zatřese hlavou, aby si pročistil zrak i sluch. Vzpomíná… Cítí, že se stalo něco zlého. Chce, musí se dostat z pasti!
Nad hlavou slyší, jak se odsunuje západka, křídla poklopu se zvedají. Zase vidí hvězdy.
Na bolestivě krátký okamžik, ale to intenzivněji, cítí JEJÍ vůni.
Moje milovaná panička…?! Je v pořádku…?! Adele… Adele?
Ale když natěšeně vyskočí na svobodu, není tu. Nedřepí na podupaném trávníku s náručí dokořán, aby se do ní schoval, zabořil ňufák do podpaždí a vnímal tu neskonalou lásku. Už ji necítí…
Hunter běží k verandě a dovnitř (otevřenými?) dveřmi. Najde Adele. Jeho strach byl tedy oprávněný…Jedním krátkým očichnutím pozná, že odešla. Jemně jí omyje tvář, zaboří nos do pohozených kadeří na neosobní, studené dlažbě. Na krátkou chvíli si skoro stydlivě lehá vedle jejího těla. (Tak jak si přála a on to nikdy nechtěl.) Vzdychne z takové hloubi, že skoro cítíte jeho opuštěnost a ztrátu. Ze zvyku čenichem popostrčí rozházené pantofle blíž k viditelně žadonícím chodidlům, i když ví, že už je nezahřejí. Olízne obě, jako kalichy růžových tulipánů, křehké dlaně a jemně očichá zmučené oči a rty. Ví…
Za vrahem se pustil okamžitě. Běží najisto, i když má Blaine náskok. Neváhá ani v největší tmě, běží jako stroj. Za sadem zahne do lesa, do ještě větší temnoty. Nezpomaluje, jen sem tam čichne k zemi.
Zločinec je unavený, hrozně unavený. Nepohoda na útěku si bere svou daň. Musí si odpočinout. Aspoň deset minut, pár hltů vody a něco zakousnout!!!
Posadí se, zády ke kmeni velké borovice a slastně protáhne křičící nohy. Za chvilku se hltavě pouští do jídla, přesvědčený, že je zatím v bezpečí.
Hunter postupuje zleva. Plíží se nadpřirozeně potichu ani stéblo se neohne, větvička nezapraská. Přikrčí a jedním bravurním skokem dopadá ze strany na nic netušícího Blaina. Oba se kácejí k zemi. Pes ani vteřinu nezaváhá a obratem se zakusuje do nechráněného mužova hrdla. Boří zuby hluboko do tkáně, trhá, rve, za současného temného vrčení. Nakonec je po všem. Blaine umírá, z očí mizí překvapený a zaskočený výraz a nahrazuje jej strach. Co asi viděly, když jeho duše odcházela? U paty stromu leží vrah svírající v ruce napůl snědený sendvič s burákovým máslem. Tak nedůstojná a pohrdlivá rekvizita! Tak spravedlivá a konečná odplata!
Hunter ustupuje, sedá si způsobně, chvílí pozoruje nehybné tělo. Vyválí se v trávě, vyplivne chuchvalec krvavé pěny, vydáví kousek tkáně. V nedalekém potoce se ještě pro jistotu vykoupá, napije se a odchází. Už se neohlíží a lehkým klusem mizí v lese.
Možná se znova objeví v nějakém dalším útulku, jako opuštěný podnájemník. A určitě si jej vybere ten, kdo si jej zaslouží. Proto je mezi námi … A jmenuje HUNTER…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 28.09.2015, 8:00:42 Odpovědět 
   Příběh je jako střižen z černé kroniky. Věcný, psaný chladnokrevně, stručně. Realismus a krutost příběhu odsunuje stranou vtip a má pointu: odplatě neujdeš. Konečným mstitelem je pes, který se z přítulného domácího mazlíčka mění v zabíječe, zabíjejícího vraha své paninky, opět chladnokrevně.
Příběh je skoro realistický, tak se to v životě může stát, že násilí budí násilí. Svým způsobem je varováním před spouštěcím mechanismem prvního zla, na který se nabaluje další. Samotný mechanismus, jímž vzniká nelítostnost. není zobrazen: jen je vyjádřen oním záhadným metaforickým hororovým naznačením: "Něco se zlomilo." Příběh má silnou etickou stránku, má varovat, před zlem, přičemž reakce na to , že psovovu pánu bylo ublíženo, má také podobný spouštěcí mechanismus, pod nálepkou "věrný až k smrti" a s poučením "pozor, neubližujte člověku, kterému je jeho pes blízký. Je psán jako by z jiného soudku než ty předešlé. V chladnosti textu občas blýskne dojemnost (na př. detail s pantoflemi) nebo umné vyjádření. Jako celek mě však nepřekvapuje, nebál jsem se, vlastně se ani nepoučil. Text se mi zdá být příliš strohým. Chybí mi tam některé detaily (spíše směřující k podstatě než povrchovému projevu) a bližší analyza, alespoň ve stručnosti.
Text vidím spíš jako film, sugestivně psaný, s občasným komentářem.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Je tady tma
Enphy.
Malý princ
Vermillion
Sen vánoční
Miroslav Zdanovec
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr