obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Sklep ::

 autor Tilda publikováno: 26.11.2015, 23:54  
Laskavost, zoufalství, bolest a vděk. Vztah člověka a zvířete...
 

SKLEP

Černý, drobný kocourek neměl štěstí. Nebo měl, kdo ví…? Každopádně se ocitl ve špatnou dobu na špatném místě. Vběhl pozdě v noci do vozovky, aniž by se rozhlédl. (Ostatně, kočky to tak dělají, jako by byly přesvědčené, že se jim nic nestane, že to stihnou, že je ta hřmotící obluda nějak mine, že…)
Nablýskané Volvo nepřibrzdilo, řidič nevystoupil a nepodíval se… Protože neslyšel břinkot skla a skoro necítil náraz (kočka je přeci jenom maličká bariéra), neobtěžoval se zastavit, zvednout mnoha fastfoody ztěžklý zadek z pohodlné, anatomicky tvarované sedačky a obejít svého „miláčka“- jestli neutrpěl lak, či světlomety, jestli se mu neodlípla samolepka MAC DRIVE!
Skoro nezměněnou rychlostí a s určitě nezměněnou duší, jel dál…
Tělíčko opsalo nepěkný oblouk a tvrdě dopadlo do strouhy u chodníku. Leželo ani se nepohnulo, očka zavřená…
Barman Leon, vracející se z šichty a těšící se na tolik potřebný spánek, kocourka našel. Ne, nebyl první, kdo tudy nedlouho po incidentu prošel. Ani zdaleka. Ale byl první (možná i jediný), kdo zareagoval. Kdo se slitoval. Kdo se sklonil, aby se přesvědčil, zda zvířátko žije.
Zprvu si povzdechl a se smutným: „to nee… Chudáčku malej, nevinnej! Já bych toho hajzla zasr…!“ Ale pojednou ucítil nepatrný pohyb, třas tlapek a uslyší bolestné mňouknutí.
Nerozmýšlí se, neváhá. Ihned svléká koženou, skoro novou bundu motorkářského klanu „Black Angeles“, jehož je hrdým členem… Jen si letmo a s úsměškem pomyslí: „kdyby mě teď parťáci viděli...“
A balí zraněnou bytůstku velice opatrně, nedbá na krev a bláto na slepené srsti. Veterinární ambulance s nepřetržitým provozem je naštěstí jen dva bloky odsud. Ví to přes kamaráda, který chová dva setry a několikrát mu pomáhal s "transportem".

Vezmou je bez čekání, kocourek nevypadá nejlíp. Diagnóza po rentgenu a ultrazvuku: nalomená spodní čelist, zlomenina pánve, naštěstí, žádná vnitřní zranění a krvácení ani otok mozku. Jsou provedena nezbytná ošetření – fixace čelisti a bandáž dolní části páteře, několik injekcí, napojení na kapačku s antibiotiky a výživou. Leon bez reptání zaplatí za úkon i pobyt v boxu. Vyplní papíry pro pozdější umístění kocourka do útulku. DO ÚTULKU!?
Bohužel, Leon, je od dětství těžký alergik. Už teď se u něj projevují doprovodné příznaky- dušnost, slzení očí, kašel a rýma. Noc bude jedna z těch horších…
Kocourek nemá uvedeno jméno a pán, který jej přinesl, odešel.
Sestra tedy ručně vepíše první, co ji napadne: „ŠTÍSTKO.“



Kapitola 1

Domek nebyl ničím nápadný. Nebyl ani hezký. Nevelký, na konci ulice, stíněné vzrostlými, červenolistými buky, krčil se jako pomyslná tečka. Titěrná předzahrádka s nízkým dřevěným plůtkem, který doslova volal po novém nátěru (a nějaké šikovné ruce s kladívkem a pár hřebíky), končila úzkým chodníkem a verandou. Celá nemovitost byla nabízena za směšnou cenu. Až bylo s podivem, že je ještě – po půl roce, stále k mání.
Tři místnosti v přízemí a dvě ložničky s malou koupelnou v patře. Tak akorát pro dva nenáročné obyvatele. Jen je najít…
Henrietta a Georg, dva důchodci, najednou tak ztracení v kotli velkého města, začínají pociťovat, že je takový život nad jejich síly. Město, ve kterém se narodili, dospěli, pracovali a tolik dlouhých let se procházeli jeho parky a promenádami, tak známé tak jejich. Když jste staří, mění se na odtažité, kruté a ubližující a vysmívá se vaší bezmoci, nemotornosti a nesamostatnosti. Je doslova nebezpečné, když se neumíte a ani nemůžete bránit, najednou slabí, jako dítě.
Oba naráz, přišli na stejnou myšlenku: „Venkov, to je to pravé místo!“ Přes realitní kancelář našli domek na okraji malého městečka Hope.
TEN domek…

Se stěhováním pomohl syn se snachou. Tvářila se vlhce, ale je dva neoblafne! Všichni přece vědí, že je načančaná a povýšená synova ženuška, moc nemusí…Spíše počítala s nějakou sumičkou, jinak by se tak nehrnula pomáhat. Zklamali ji, nic nedostala. Ani památeční porcelán s jemným motivem růží, který vždycky tak okatě chválila, pokud se obtěžovala, poctít je svou vzácnou návštěvou. (Musí si počkat, až přijde čas a bude se číst u notáře závěť.)
Ani za dvacet let se nijak nesblížili. A fakt, že nemají děti, („madam“ si nechtěla nechat upláchnout kariéru bankovní poradkyně) je taky dost určující. Nedokázali jí odpustit, že je ochudila a okradla o vnoučata. Po deseti letech čekání i opatrného vyzvídání bylo všímavé Henriettě jasné, jak se věci mají a kdo v synově domácnosti nosí maršálskou hůl. I na něm viděla, že se trápí a snaží se zamaskovat nesplněnou touhu po svém. (Hodně cestovali, moc utráceli a honili se v práci. Aby bylo na další cesty i hromady zbytečností do přeplácaného interiéru městského bytu...)
Rodiče tak tak, že zvládli ze svých úspor zaplatit za dům a nebudou se ponižovat nějakým uplácením: však mladí nijak netrpí (a se stěhováním se zase nepředřeli). Každé léto tráví nákladnou dovolenou u moře, zimu na horách a staroušky ani jednou nepozvali. Tak co!
Těch pár kousků nábytku, ošacení i vzpomínek bylo brzy nahrnuto do nového domova. Henrietta i Georg poděkovali a po kávě konečně osaměli a mohli se svobodně „usadit“
Prošli si pěkně popořádku dům, rozhodovali, kde co bude. Naoko se hašteřili, ale oči jim zářily, že jste v nich, na pár okamžiků, zahlédli ty mladé, bezstarostné lidi, kterými kdysi byli. Nastěhovali nádobí, naplnili ledničku a spížku a skoro po jedenácté večer poprvé v novém, usnuli. A spali hluboce a ozdravně, bez neustálého hluku dopravy a křiku nočního města.

Pozdě v noci se pohnuly dveře do sklepa, které vedly z chodby, hned za kuchyní. Pohnuly se, i když na nich byl masivní zámek a petlice. Spíše se prohnuly s podprahovým skřípotem a zase narovnaly. Nadechly a vydechly. Potom byl klid…

Kapitola 2

Jetta, jak si ráda nechala říkat, si brzy se vším zmatkem a nepořádkem kolem zabydlování, poradila. A to měla francouzské hole, a k nim artrózu třetího stupně obou kolen. Ale operace se bála a bolest proto snášela bez reptání. Noční stolek plný všelijakých mazání, pilulí a lektvarů a pořád hledala další alternativní léčbu.
To Georg byl jiný kalibr. Sportoval od malička, strava zdravá, geny bez nějakých rodinných zátěží. Prostě si to uměl vybrat. Tady, v novém prostředí, se mohl „vyřádit“. Každé ráno běhání, večer procházky do okolí. Bez obav, že jej někdo „oddělá“, jako tomu bylo v městském parku, hlavně brzy ráno nebo po setmění.

Jetta bývá doma sama víc, než by chtěla, ale její pohybová indispozice ani nic jiného neumožňuje. Tady, na venkově, to cítí nějak hmatatelněji. Práce na zahrádce ji namáhá, nemůže se jako jiní, ohýbat v kolenou. Ani k tomu nemá ten správný přístup (celý život měšťačka). Co takhle číst si? Knihovnu má slušně vybavenou, ale dělat tohle od rána do večera? Někdy pomůže televize, ale to praktikuje jenom zřídka: taková forma zahánění nudy jí přijde hodně degradující.
"Možná se zkusit seznámit se sousedy? To by stálo za zkoušku, ne?"
Ale ani tu se Jettě nezadařilo. Skoro celou řadu domů obývaly mladé rodiny s dětmi a nikdo z nich neprojevil nějaký vřelejší zájem o bližší kontakt: tedy kromě krátkého pokývnutí hlavou a to také ne vždy...
Když se dalšího rána sejdou u snídaně, Jetta spustí: „a co kdybychom si pořídili nějakého mazlíčka? Co ty na to?“
Georg polkne kousek chleba, schválně pomalu upije kávu. Mlčí, míchá protivně dlouho už vychládající zbyteček na dně hrnku. Mne si huňaté obočí a přemítavě upře zrak ke stropu a znova ukousne z krajíce a znova pomalounku přežvykuje. Ví, že ji tím hrozně zlobí, ale je už takový. Konečně promluví:
„Ale jenom kočku, se psem je více starostí a běhat s ním nebudu!“ A usměje se na svou ženu tak pěkně, jak to za celý život nezapomněl. Je mu ihned odpuštěno, dokonce dostane i velkou pusu na tvář, spolu s pohlazením.
Jetta si nedočkavě, jako malá holčička, která je v ní navždycky ukrytá, sedá k telefonnímu seznamu, najde si kontakt na útulek a domlouvá na další den návštěvu.
Je jasné, že spala málo a nedobře, nedočkavá, nervózní a plná očekávání…

Unavenou Fordkou dokodrcají na malé parkoviště před nízkou, trochu zanedbanou budovou. Po pár zdvořilostních frázích s ředitelkou, vyjdou s doprovodem na oplocenou zahradu s klecemi a výběhy pro psy i bolestně mnoho koček. Budova nic moc, ale tady je čisto a pořádek. Je vidět, že se tu starají lidé, kteří své práci rozumí a hlavně, mají rádi své svěřence. Pomyslný klid je ten tam. Všechna opuštěná stvoření se unisono rozštěkají a rozmňoukají a vy víte, že volají: „ Vemte si mě! Já jsem hodnej, čistotnej, milej, On, ne… Já, já, já ….“
Oba starouškové jsou z toho rámusu a prosení a žadonění celí nesví a tak zastaví hned u třetího kotce. A tu „To ono“ na oba dva zavolá smolně černým kožíškem a uhrančivým pohledem okrově žlutých kukadel.
„Tak tohle je „Štístko“, sotva roční nalezenec. Je trochu pohybově indisponovaný. Nedávno tak tak přežil ošklivou nehodu. Nebýt jednoho soucitného člověka, asi by tu teď nečekal na nový domov!“ Poctivě hned na začátku, upozorňuje ošetřovatel.

A teď to oba vidí, sotva se Štístko postaví, aby byl blíže pletivu. Páteř je divně prohnutá, propadlý bok víc do strany a pravá zadní se skoro nedotýká podlážky. Kožíšek odřený a zjizvený po prodělané operaci.(Ta musela být na náklady veterinární nemocnice provedena poté, co se objevila infekce.) Kocourkova ústa se úplně nedovírají, spodní zoubky trochu mimo osu. Jako by se ptal: „A nevadí to? A fakt můžu? A nezůstalo mi něco v zubech?“
On nemňoukal, nedoprošoval se, jenom upřeně a přemítavě hleděl z jednoho na druhého.
A to je dostalo: ta někým pokřivená figurka, tak hrdá a nezdolná. „Teď už se mi aspoň nebude nikdo posmívat, že jsem chromajzl! Budeme na to dva!“ Usmívá se dojatě Jetta.
Později si odvážejí Štístka domů.

Chtěl by jim oběma povědět, že se správně jmenuje Frodo, žádný Štístko, ale jak…? A nakonec je jedno, jak jej budou volat. Tam, kde byl předtím, (v rodině s malými a mnohdy zlomyslnými dětmi), se necítil tak spokojeně. Často jej trápily a taky trochu mohly za to, že se po nocích toulal. Vystrkovaly jej před dveře, aby je nebudil: jako by je někdy rušil! Snažil se být skoro neviditelný, když vycítil, že děcka mají jednu ze svých „náladiček“. Jíst mu taky pořádně nedávali a často se krmil u popelnic. Tam měl ostatně namířeno i tu osudnou noc, kdy málem umřel pod koly auta. Kdyby se mu nestala nehoda, asi už by se nevrátil domů, který „domovem“ nebyl…
Když vidí ty dva staré, moudré lidi, je šťastný, protože má rodinu, protože žije, protože zrovna teď jej záda ani tlapka nebolí, protože je volný…




Kapitola 3.

Domek se Štístkovi taky docela zamlouvá. Zahrádku si projde jen krátce. Lovcem se nestal ze zřejmých důvodů a chůze po nerovném terénu příliš neláká. Raději si hoví doma v pelíšku na parapetu - rozhled perfektní! Nebo na kůži u krbu - prohřívání kostí k nezaplacení! Často vstává v bolestech, vychýlené tělíčko se přeleží a chvíli trvá, než bodání v kostech poleví. Jetta (jakmile vidí jeho bolestivé kulhání) mu hned dává tabletku, šetrně zamaskovanou hrudkou sýra, návdavkem pokapanou olivovým olejem, aby sklouzla lépe do krku. Po chvilce se cítí lépe a vděčně se stočí paničce na klín, přede jemným hláskem a otírá se tvářičkou o její dobré ruce.
Jen ty dveře do sklepa se mu nelíbí. Probíhá kolem nich, co může, ještě se několikrát vystrašeně ohlíží. Ani Jetta a Georg se dole zatím nebyli podívat. Řekli si, že suterén na nic nevyužijí, tak nechali sklep sklepem…
Prvních pár týdnů plyne v naprosté pohodě. Rodinka se sžívá dohromady, Jetta se učí, jak správně krmit pošramocenou tlamku, kdy a jak dávkovat léky a připravovat dostatečně namixované jídlo.
Georg si dává pozor, kam šlape – ocásek už si to odskákal (ale Georg také - sekanec do lýtka a výhružné zasyčení jako bonus). No, žádný učený z nebe nespadl...

Štístko spává skoro celou noc, ale tentokrát mu spánek něco naruší. Cosi jej vyburcuje, že se zprvu roztržitě a nervózně myje, po chvíli váhání opouští pelíšek v Jettině ložnici a vydává se dolů do kuchyně: možná napít z misky. Prochází temnou chodbou, zastavuje, vrací se, nasává čumáčkem pachy. Zasyčí a přikrčí se – zrovna u dveří do sklepa. U OTEVŘENÝCH dveří do sklepa. Zámek je uvolněný tak jemně, jako by něco velké šrouby z dřeva vytáhlo. Vše leží pohozené na podlaze. Zdola se line mdlé, neurčité světlo. Ticho, žádné zvuky, žádné pištění nebo cupot bezpočtu nožek, jak tomu ve sklepích obvykle a v noci bývá. Ticho…

Štístko nejprve váhavě, ale potom, jako by jej něco ponouklo, rozhodně sbíhá trhavým pohybem dřevěné schody. Dole je citelně chladněji, místnost se zdá být veliká a zcela prázdná. Pod tlapkami studený, drsný beton, až nahoře u stropu malé, ušpiněné okénko. Odtud to kalné přítmí. Kocourek postupuje pomalu, očichává každý centimetr podlahy. Už ho není skoro vidět…
Jetta se s trhnutím probudí: „ co se mi to, proboha, zdálo!“ Nevzpomene si. Už navyklým pohybem překlápí ztuhlé nohy přes pelest, chvilku počká. Počítá do dvaceti - hlava se netočí. Pomalu vstane, hmatá do pelíšku, aby pohladila kocourka a nic…

„Co to,“ mumlá si. „ Kam jsi šel, broučku můj?“ Navlékne si prošívaný župan, na nohy bačkory (od Santy, jak jinak) a také míří ke kuchyni.
A taky se zastaví u otevřeného sklepa. A aniž by se zamyslela, proč jsou dveře dokořán, hned jí v hlavě zazvoní alarm: „bože, Štístko! Že jsi tam dole! Na či čí, hned se vrať! Tam se nesmí!“ Nic… Rozsvítí světlo nad schody. Jen deset stupňů – to se dá...
S povzdechem uchopí své „francouzky“ a odhodlaně začíná sestupovat dolů do tmy.

Kapitola 4

Čím víc se vzdaluje ze světla a tepla domu, tím více se cítí nesvá. Na předposledním stupni zavrávorá, skoro upadne. Podívá se pod nohy a vidí, že jedna hůl se zaklínila v díře po suku. Bukové lepené desky a suk? Zvláštní… Pomyslí si. Hůl vytáhne ven, ještě schod a je dole.
Světlo shora sem nedosáhne a tak hledá vypínač na zdi. Konečně! Otočí jím, holá žárovka nad její hlavou ožije, zabliká, zaprská a zhasne nadobro. Jetta ucítí zápach spáleniny. "Zřejmě vrstva prachu na skle," pomyslí si. Naštěstí je pohotová, v levé kapse županu má svítilnu. "Chytrá holka", pochválí se…
Drobný kužel baterky ozáří velkou prázdnou místnost. Stěny špinavé, hrubě omítnuté, podlaha skvrnitá, plná pavučin, myších a krysích bobků. Fuuuj!!!
„Štístko, kde jsi? Kde se mi schováváš?“ Světlo všude nedosáhne a tma ve vzdálených rozích je o to hustější.
"Počkat – Tam! Tam se zablýskla dvě kukadla - xenonové reflektory jako od dětského autíčka. To je on! Moje zlatíčko!"
Ale když posvítí znova, nic. „ No tak, kotě, už to stačí!“ začíná se Jetta zlobit doopravdy. „Jde se spát a hned!“ Ticho a zima. Začíná jí lomcovat lezavý chlad. „Měla jsem si přehodit přes ramena pléd, já hloupá!“ Šouravě a se sebezapřením se sune doprostřed místnosti.
Až teď vidí, že jinak neporušená plocha betonu je rozdělena černou, výrazně vystupující puklinou, ode zdi ke zdi. Po celé délce ji pokrývá tlustá vrstva pavučin, vzájemně důmyslně propletených v pevné tkanivo. Brrr, otřese se s odporem čistotná hospodyňka a setře trochu vláknité krajky hrotem hole, aby si neušpinila bačkory. Jde to ztuha: pavouci se opravdu snažili! Překročí rýhu a míří na druhý konec sklepa. Pokud není tam, tak už nikde!

Najednou proti ní s jekotem proběhne naježený kocourek, oči navrch hlavy a trhavě peláší bez zastavení, nedbá na bolavou páteř. Jen ať už je prýýýč! Zradil Jettu, nečeká na ni, nevyprovodí ji do schodů… Je šílený strachy. Jeho animální podstata ví a neumí si poradit. Ještě zaváhá, skoro se otočí. Na vteřinu to vypadá, že se vrátí, jako vychovaný mazlíček a věrný kamarád. A vydechne bolestně a polidštěně a přejímá konečné rozhodnutí kočičí mysli: že tohle by nezvládl. Nezachrání ji. Na to je příliš titěrný a slabý. Smutně mňoukne a běží nahoru, aby neviděl to, co nutně přijde.
Jetta si to tak nebere, uklidněná, že se Štístko našel - a není přece malá holka, co se bojí sama ve sklepě, ne? Vydá se zpátky, už je v polovině, u té ošklivé trhliny…

Očima hledá očistěné místo, aby správně došlápla, a zarazí se, když znova pohlédne na zem…
„Je nějak širší,“ stačí si ještě povšimnout. Ale to už se podlaha rozestoupí s děsivým praskotem. Z neproniknutelné, smrduté průrvy vyplazí se ještě hlubší čerň a svými smolnými a nepříjemně citlivými a chtivými chapadly se přimkne Henriettě k nohám. A po nich se pne vzhůru až k vyděšené tváři. Žena je tak mimo, že nereaguje, nekřičí, neprchá. Stojí jako socha s odevzdanou tváří madony, poražená a smířená, jakési prozření ve vyhasínajících, moudrých očích: dokud ji tma celou nepojme a nestrhne dolů. Tam do nekonečné a prapůvodní nicoty. Jenom hole, vypadnuvší ze strnulých prstů, najednou opuštěně a k nepotřebě, leží na opět celistvém betonu.

George z ničeho nevinili. Byl natolik zničený zármutkem, že policie případ uzavřela jako nevyřešený. A Štístko? Zmizel z domu, ještě té noci, neznámo kam. Nevrátil se ani po třech dnech. Nevrátil se za měsíc... Georg, opuštěný hned nadvakrát, souhlasil s umístěním do domova pro přestárlé.

Domek opět osiřel. Ať se agentury snažily, jak chtěly, přehazovaly si nemovitost jako horkou bramboru, nedařilo se za žádnou cenu prázdné stěny oživit lidmi a jejich všednodenním životem. Dřevo napadli parazité a plíseň, podlahy se zkroutily, do škvír nalezly kolonie útočných mravenců. Střecha se při poslední prudké bouřce propadla a voda zničila to, co čas nedokázal. Nakonec tu zbyla jenom základová deska. Podivně zachovalá, jenom uprostřed křivolaká prasklina.
Pavouci jedné noci začali opět tkát…

Georg byl v domově pro seniory docela spokojený. Smutek čas zahojil a po roce se pomalu dostával do formy. I běhat znova začal.
Může sportovat jenom v areálu, ale park je velký a poskytuje dostatek prostoru. Jednou, když probíhá kolem kašny, zdá se mu, jako by zahlédl Štístka. „Je to možné? Po tak dlouhé době? A jak by mě našel sto padesát kilometrů od domova!!!“
Podívá se znova. Nic. Asi se spletl.

Tu noc v domově hořelo. Díky vadné elektroinstalaci, na jejíž revizi se zodpovědný pracovník tak trochu vykašlal a vyplnil papíry jen od oka... Dvě desítky obyvatel, většinou upoutaných na lůžko, se otrávily zplodinami a zemřely. Georg se dostal z pokoje včas. Něco jej probudilo. Něco mu měkce sáhlo na obličej, až se probral z hlubokého spánku. Probral se, ucítil kouř a zalarmoval celé patro. Pouhý dotyk stačil, aby mu zachránil život - pohlazení hebké tlapky jejich kocourka Štístka.
Dovnitř se dostal skrz okno koupelny, (naštěstí bylo pootevřené A pravda, nebylo to tak snadné s jeho bolestivým handicapem, ale slézové růže, pnoucí se na mřížce na zdi mu poskytly potřebnou oporu). Po čichu našel Georgeův pokoj a zbytek už známe.

Už nikam neodešel. Zasloužil si být po boku svého majitele. Vždyť všichni se dozvěděli, jak hrdinský čin se mu povedl. Oslavu mu uspořádalo i vedení domova a kuchařky mu s láskou připravily dort s uvařeným tuňákem a mletým kuřecím, na ozdobu přidaly i plátek šunky.
Kocourek tím skutkem, jako by si odpracoval svoje minulé „selhání“. A jako by to vnímal. Už se netrápil a žil spokojeně, vyrovnaný a šťastný. Stárnuli spolu, i podobní si byli, když se belhavě, stařeckými krůčky, sunuli chodbou - maličký a velký muž. (Nikdo se nepohoršoval, že stařec a kocour spí v jedné posteli.)
Odešli spolu jedné noci. Večer šli spát, jako obvykle. Usnuli a neprobudili se. Třeba se tak domluvili a třeba už nastal čas. A taky je možné, že to bylo celé jinak. Že jsou věci mezi nebem a zemí, kterým obyčejný člověk nikdy neporozumí. Možná je k sobě zavolala Jetta a chtěla, aby byli zase všichni spolu, jako rodina. Tak to má, v lepším světě, být…
(Přejme si, aby její duše našla pravé místo k věčnému odpočinku a nebloudila tam, v temnotách…)

Epilog

Nějakým podivným řízením osudu, byly základy domu postaveny přímo nad velkým geologickým zlomem, sahajícím snad až k zemskému jádru.
Při stavbě pracoval na betonování podlahy sklepa Diego, přespolní dělník hispánského původu, načerno zaměstnaný a zhusta šizený na platu. Pracoval sám, to poslední vyrovnávání desky, mu s radostí přenechali. Nestěžoval si, vyšší výdělek, víc makání.
Vprostřed místnosti se mu pořád nedařilo beton uhladit. Praskal a vlnil se, jako by pod vrstvou řádilo nějaké silové pole. Setřásal hmotu deskou, až ho paže bolely, nadával, zuřil. Uprostřed nejšťavnatějších kleteb si jej vzala. Z ničeho se vynořila, hladově jej stáhla do průrvy, čerň černější všeho. Nikdo jej nepostrádal…

Beton zatvrdl, ale trhlina zůstala, i když nepatrná. Po čase se se stáhli pavouci z širého okolí a tkali a tkali, dokud prasklinu zcela nepokryli svým hedvábím. Něco je nutilo, to udělat. Zemřeli hladem a vyčerpáním a netušili, že zachránili spoustu životů - lidských i jiných. Jich se ONA bála. Jenom jich…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 26.11.2015, 23:54:02 Odpovědět 
   Zdravím,

publikace byla odkládaná schválně i kvůli tomu již vyřešenému nedodržování publikování.

Povídka protknutá pohledem kocoura je zajímavý nápad. Musí se tomu ale vytknout, že celý příběh je psán staticky, ač plný emocí, tak nemám potřebu soucítit, natož se naladit na vlnu hrdinů (ať už lidských, nebo zvířecích). Což je způsobeno právě tou nedynamičností, popisováním faktů (a někdy až přílišných a zbytečných detailů) bez ponoření se pod povrch.

Až část, kde popisuješ reakci Jetty ve sklepě, je důvěryhodná, věřím tomu, co se tam "děje".

Pointa je pro mě zklamáním. Nikde se to neodchýlilo od toho strnulého způsobu vypravování, takže ani hořící domov důchodců nebo dělník a jeho smrt se mnou nepohly, ale vůbec. Což je škoda, protože mi přijde, že to potenciál má. Lidi všeobecně mají rádi záhady (takže ani to vysvětlení by tam být nemuselo).

Pozor na chyby, je jich tam velké množsvtí, především interpunkce ruší.

Jsem zvědavá na další Tvá díla.

N.
 ze dne 27.11.2015, 19:27:07  
   Nancy Lottinger: Já mám odtažitý "tón" pořád, takže netřeba si to brát tak osobně :) Ale pravidla každý při registraci přijal, a proto je třeba je dodržovat...
 ze dne 27.11.2015, 11:13:49  
   Tilda: Zdravím,
a protože se moje závislost na publikování mění v obsesi, trest byl dostatečně účinný, připočtu-li i vaše břitké hodnocení (škoda, že je to jen mezi námi, bylo by to objektivnější). Připadám si jako školačka, nervózně se vrtící na židli (i když to bývalo spíše kvůli matematice, než českému jazyku...) Podotýkám, že je tato epocha v dávno, dávno za mnou, jedničku z diktátu ode mne nečekejte.
T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
O morálce
Alegria
Nekropotence - ...
kilgoretraut
Předmluva
Stanislav Klín
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr