obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Smrtihlav ::

 autor Tilda publikováno: 13.10.2015, 17:33  
Pokud máme osud napsaný předem, stane se...?
 

SMRTIHLAV
Smrti blíž, kdo nosí háv,
Nikdo víc, než smrtihlav…

***

Ještě za úsvitu lidstva, za dob, kdy se naše Země osidlovala kmeny polodivokých lidí, byl tu najednou i ON. Neví se, odkud se vzal: zda z paralelního vesmíru, jiného časoprostoru, či dimenze, prošel červí dírou. Vynořil se z nejhlubšího oceánu, či nikdy neobjeveného jeskynního systému. Vykrystalizoval ze sopečného kráteru nebo slezl z nejvyššího horského štítu. Slanil z náhorních plošin, či vystoupil z hlubin divokých pralesů.
Objevil se a neskrýval svou přítomnost. Lidé jej viděli, znali a báli se. Věděli, že nesmějí žádným způsobem vyjádřit jeho podobu. A ani se nesnažili.
Byl tu, aby reguloval, třídil a eliminoval. Byl tu, aby nesl smrt.
Jeho jméno šeptali těsně před smrtí, tak aby je nikdo neslyšel: „SMRTIHLAV…“
Stvoření ne příliš podobné člověku: vysoká, hubená postava, obličej bílý, pokrytý tenounkou pokožkou hustě mapovanou purpurovým žilkováním. Bez výraznějších proporcí, jen náznak nosu a úst, ubíhající do špičaté brady. Oči maličké, bez víček a velice, velice černé, skoro nelesklé. Na shrbených zádech vyrůstá pár tmavých blanitých křídel z podivné jemné kůže, připomínající můru i svou nevýraznou kresbou.
Byl spravedlivý k lidem i zvířatům, ale jak evoluce pokračovala, jak se lidstvo stále víc od přírody vzdalovalo, jak si začalo bláhově myslet, že je něco víc, že je PÁNEM TVORSTVA, přestalo Smrtihlava vidět. Zapomnělo na něj ve své slepé důležitosti a nadřazenosti. Jen zvířatům tato výsada zůstala dodnes. A možná pár vyvoleným, spravedlivým z lidí, kteří vědí…
1. kapitola
Vyjeli si na prodloužený víkend. Chatku v Coloradském údolí si vygooglovali a podle popisků i fotografií si byli jistí, že to je přesně ono. Tina a Fred, Angela a Tom. Kamarádi i spolužáci už od střední. Teď na začátku května se rozhodli užít si a relaxovat daleko od civilizace a hlavně poslucháren.
Jeep Cherokee z půjčovny je pro čtyři batůžkáře tak akorát.
Ve čtvrtek večer se sešli v baru a probrali podrobnosti a po pár pivech se šlo spát. Musejí brzy ráno vyjet. Pomáhali si navigací a kolem poledne byli v cíli.
Chatka odpovídá fotkám z agentury a jezero je dokonce větší, než si mysleli. A pokrývá je vrstva ledu. Není se co divit, v horách se zima drží dlouho a ta letošní byla dost tuhá. I cestou v průsmycích byly vidět špinavá haldy odklizeného sněhu, navršeného pluhy a bagry, jak odložené šatstvo.
Nastěhovat pár zavazadel, tašky s jídlem a nakonec pobrat do košů polena ke krbu, trvalo chviličku.
S úlevným povzdechem se všichni svalí na pohodlnou pohovku, v krbu praská oheň, dřevo voní – a ten klid!
„Teda, děcka – já chci jenom spát a jíst a spát!“ Zamumlá Angela a slastně se protáhne, až jí v pažích zapraská.
„Tak to já nevydržím! Musím ven, zablbnout si. Nadýchat se do zásoby!!!“ Zahlaholí Tom a ostatní přikyvují.
„Oukej, ale až zítra! Dneska se budeme jenom válet - souhlas?“ Ponouká ostatní Angee. Jsou unavení, stejně jako jejich kamarádka a zbytek den se nese v povídání si, nějakém tom popíjení, hraní karet a kolem půlnoci jsou v pelíškách, spící jako koťata.
2. kapitola
Tina vstává první, po vydatném spánku a s pobrukováním, viditelně dobře naladěná, připravuje snídani pro všechny. Vůně kávy i omelety se slaninou vzbudí i ty největší spáče. U stolu se setkávají skoro najednou, střapatí a hluční. Konvice s kávou se nezastaví a jídlo mizí během chvilky.
„ A hele, nádobí nemeju – je to jasné!“ Ujišťuje ostatní Tina a už se žene od stolu a obsazuje s vítězným jekotem koupelnu. Tmavě zrzavé vlasy za ní vlají jako ohon rozpustilého liščete. Angela, jemná plavovláska – pravý opak výrazné Tiny, se statečně chopí úklidu a kluci přiloží vydatně do krbu a chystají další otop na později. A jde se ven, prozkoumat malebné okolí. I počasí se vyvedlo. Slunko na šmolkově modrém nebi, sotva dva tři nadýchané obláčky a docela příjemně teplo. Tom rychle a skoro zahanbeně strhává z nakraťoučko vystříhané hlavy kulicha.
„ Jen se řehtejte, jak koně, no! Jsem si myslel, že bude větší kosa!“
Fred provokativně zatřese dlouhou tmavou hřívou, kterou si pěstuje už od základky: „ vezmi si příklad ze mě a nebudeš muset nosit čepice, jak malej smrad!“
„ Ha, ha, ha, ty prohnilej rudochu!“ Rozmáchne se Tom naoko agresivně po kamarádovi, který elegantně uhýbá a obratem po něm hází velký suchý drn.
„Proč jsme si nevzali brusle, kluci! Škoda! Komu se poštěstí bruslit na jaře, v pravém přírodním amfiteátru! Bylo by to úplné Labutí jezero!“ Naoko hořekuje Tina a jde zkoumat břeh jezera.
Kolem vody, nyní pokryté bílou, matnou vrstvou ledu, je mírný svah, porostlý tuhou, zažloutlou trávou. Ale sem tam už se zelenají nové, svěží trsy.
„ Jaká je tu hloubka, co myslíte?“ nahýbá se Angee nad hladinu.
„ Počítám deset metrů, víc určitě ne! Je to malé jezírko.“
Dumá Tom a vybírá z trávy pořádný kámen, hází prudkým švihem na led a zkoumá pevnost. „Dobrý… ani trhlinka – bude ještě silný! Tak co, sklouzneme se aspoň jen tak, ne?“
A nečeká: zprvu opatrně, ale čím dál od břehu, tím sebejistěji, plouhavými kroky kráčí ke středu jezírka. Vypadá to dost legračně. Ostatní se nedají dlouho pobízet a za pár chvil blbnou, jako puberťáci. Každý paroduje po svém. Daří se i lehké pády, opět doprovázené, jak jinak, salvami potřeštěného řehotu. Angee se najednou nahne nad led a prohlásí: „teda, co to je? Nějaký divný, ne?“
Ostatní jsou hned u ní a zírají na anomálii v ledu – skoro čiré, kruhové místo v jinak matné bílé a neprůhledné ploše.
Voda pod ledem je mátově zelená, se spoustou stříbřitých bublinek.
„Asi ze dna vyvěrá nějaký minerální pramen. Jinak si to neumím vysvětlit:“ Zamýšlí se Tom. Ostatní mu přizvukují a tlačí se kolem objevitelky, aby líp viděli.
„ A nepraskne to pod námi?“ lekne se Tina. Ale stejně se zahledí do toho zvláštního ledového zrcadla.
Po chvíli zkoumání se zase trochu neohrabaně kloužou po ploše, jen Angee zaostává a dál pozoruje bublinkovou krásu. A najednou tlumené lupnutí, paprskovitě se klikatící prasklina, z ní trhlina a Angee se ocitá ve vodě. Jen tence vyjekne, ale studená voda ji probere a začíná ječet, jako pominutá.
„ Pomóóóc, topím se!!! Já nechci umřít!“
Ostatní se rázem otočí a nejrozumnější Tom ihned velí: „Frede, honem nějakou větev. A všichni lehnout na břicho, ruce a nohy od sebe a rozestup!“ Podaří se jim v lehu za sebou, dostat až k trhlině a Angele, divoce máchající rukama. Ječí skoro bez dechu a nejde zastavit.
Ten sen se jí často vracel. Hlavně před zkouškami když byla ve stresu. Jak se propadá pod hladinu, vidí jen proud bublinek, unikajících jí z rozevřených rtů, klesá, i když se snaží plavat, cítí vodu v krku a hroznou bolest na plicích… Vždy se probudí a do rána už nezabere.
Myslí na tu noční můru i teď, když bojuje o život. Letmo se podívá pod vodu… Vidí tvář…? Tak podivnou, tak bílou…? To přece není možné! Zatřese hlavou, podívá se znova. Nic, jen zvířená zelená voda. Nadechne se a ječí.
„Angelo!“ probere ji rázný hlas. „Přestaň sebou mlít a zkus se chytit!!!“
To ji vzpamatuje. Párkrát jí komíhavá větev unikne z mokrých prstů. Klouže jako naschvál, jako by ji zkoušelo, kolik ještě vydrží! Nakonec dřevo roztřeseně, ale pevně, uchopí oběma rukama a konečně je tažena z vody a po ledu na pevnou zem.
Třese se jako osika a koktavě všem děkuje za záchranu. Tom ji objímá, tiskne ji, jak jen to jde, ale třas neustává. Rozrušení, unavení a vykolejení, Tom s Angee v náručí, pospíchají do chaty.
Krb naštěstí ještě hoří. Fred přikládá další polena, Tina rychle připravuje kotel čaje. Tom zatím prohřívá Angelu ve vaně plné horké vody. „ Brr, zase voda!“ Pokusí se Angee o vtip, ale za chviličku se slastně válí v pěně.
Večer jsou všichni nějak zamlklí, a tak, když Angela navrhne, že by chtěla zítra domů, nic nenamítají. Spát se jde brzy…

3. kapitola
Ráno, sotva se rozkoukají, nechce se skoro věřit, že včera byl tak vydařený den. Obloha i zem jako by splynuly v jedno, hustě bílá mlha přikryla svět obří poklicí.
„ A ku…!,“ zakleje dost nevybíravě Tom, když vidí z kuchyňského okna to nadělení. „Jak sjedeme ty šílené serpentýny!?“ Bleskne mu hned hlavou. Sotva však uvidí Angelu, s tmavými kruhy pod očima a rozcuchaně sladkou, mávne nad vším rukou. V tom starém, vytahaném tričku je tak křehká a ztracená… Obejme ji tak pevně, že sotva popadá dech.
„ Tomečku, lásko! To je moc!“ A vysmekne se, vlepí mu na špičku nosu mlaskavou pusu a naoko hladově se vrhá ke stolu s narychlo ukuchtěnou snídaní. Snažila se obě děvčata, jen aby to dlouho netrvalo a mohli vyrazit co nejdříve.
Po rychlém úklidu, ještě rychlejším sbalení těch pár věcí, co měli sebou, zajištění ohniště i celé chatky (klíč měli nechat pod květináčem s žalostně vysušenou, mrazem políbenou amarylkou), konečně vycouvali na příjezdovou cestu. A znova překotně vyskákali z vozu, aby se vyfotografovali na památku. Jako zázrakem se mlha na chvíli protrhla a slunko je nasvítilo, jak v ateliéru. „Super!“ Pochvaluje si Tom, když nastavuje čas na jeho spolehlivém, ještě alanogovém Canonu (dárek k maturitě) a vrhá se Angee kolem krku. A hotovo, už nic jim nebrání v cestě domů…
„Šmarjá, kafé! Na co, herdek, myslím!!!“ Plácne se do čela Tina, znova zastavují, a ona běží zpět do kuchyně pro obří termosku se silně slazenou kávou.
Mlha s postupujícím dnem neřídne, slunku už nedává další šanci a ujímá se zcela a nekompromisně vlády nad světem. Ba místy se zdá, že je ještě hustší, jako tlustá bílá a lhostejná stěna.
Zprvu jedou mlčky, každý se ještě probírá z noci a ne příliš vydatného spánku. Ale za chvíli se rozproudí debata o všem možném: zkoušky, nejlepší film, knížka, pivo… Cesta utíká i Tomovi, který, jako nejzkušenější řidič, skoro samozřejmě usedl za volant, aniž by se o tom hlasovalo. Zhruba ve třetině opatrného sjíždění z hory začnou Angee trápit obvyklé potíže. Už jako malá, měla problém udržet močový měchýř. Jako by jej měla menší, než ostatní. Máma se jí vždycky smála, že má měchýřek jako štěňátko. Bože, já husa! Proč jsem si dala dva hrnky kafe!
Pozdě! „ Tomečku, prosím, zastav mi! Já musím…!“
„Boží, Angee, zrovna tady a teď!? Co ta mlha kolem? Vždyť ani nevidím krajnici!“ Zlobí se Tom.
„Já fakt nevydržím, vždyť mě znáš! Tome, prosííím!!!“
To snad nemyslí vážně! Vyděsí se, když vidí, jak pouští volant jednou rukou a šmátrá pod sedadlem po prázdné láhvi od Coca coly.
„Tak to ani náhodou, chlapečku! Nejsem čuně!“ zarazí Tomův nápad ještě v zárodku.
Řidič to s povzdechem vzdá, Tina s Fredem se vzadu zlomyslně pochechtávají.
„ Tak jo, Angee, tady by to snad šlo!“ Vyjedou na rovnější úsek. Tom s warningy zastavuje u krajnice. „Bohužel, sráz je napravo, musíš přes vozovku. A neboj, budeme tě jistit!“
Angee se úlevně hrabe ze sedačky. Tina s Fredem si berou baterky a stavějí se z obou stran vozidla. Tom za volantem, pozoruje oba směry. „Teď! Běž a rovně před sebe. Nezastavuj, dokud neucítíš pod nohama štěrk!“
Angela pospíchá, jak může, kolem ní se obtáčí studená, bílá tma.
Vidí žlutou dělicí čáru, přidá trochu. Bohudík, je na krajnici!
Rozhlíží se (cha, jako by ji v té nicotě mohl někdo zahlédnout!) a ve spěchu sundává džíny a prádlo, dřepá si… jaká nádherná úleva!!!
Konečně…! Způsobně se osuší a vstává. Mlha jako by zhoustla – blikající baterky ani světla vozu najednou nevidí.
„Halóó, slyšíte mě?“ Zkouší volat na ostatní, ale hlas je taky divně udušený a neznělý. Ostří oči, tlačené tou vatou kolem…Počkej – tam! Tam je světýlko! Jenom jiskřička v té oslnivé bělobě! Tam!
Angee nepřemýšlí, proč jenom jeden světelný bod. Chce být zpátky u přátel, ve vydýchaném teple auta, v bezpečí…
Rozhlédne se na obě strany, napne uši: nic, ticho. Rozejde se rychle, rovnou za nosem, na druhou stranu vozovky. Světýlko roste, už je skoro u něj! Ještě krok a…Najednou ztrácí půdu pod nohama, pod patou křupe vrstva štěrku, krajnice mizí a Angelu zradí její vlastní tělo, vázáno zemskou přitažlivostí. Převáží se jakoby nic a ona padá, nestačí ani vyjeknout. Padá a myslí si:“ bože, takhle mám umř…“ Její mozek nestihne dokončit myšlenku. Hlava naráží na ostrý žulový výčnělek, s prasknutím puká lebka a v té bílo-šedo- červené změti Angeliny myšlenky, stejně jako tělo, umírají.
Po stopadesáti metrech se maňásek, klaun a akrobat jménem Angee zastavuje a končí své přemety, kotouly a krkolomné kousky… Žádný jásot v šapitó, uklánějící se klaun s papírovým pugétem ani principálovo uznalé pousmání. Žádné vysoké známky rozhodčích. Nic, jen mrtvé ticho a šepot několika sypoucích se kamínků v úzkém pramínku, uvolněných pádem.
Dívka leží s prapodivně zpřeházeným tělem, hlava v nemožném úhlu k pravému rameni. Nad ní se sklání SMRTIHLAV. Přemýšlivě jí přejede dlaní po tváři a skoro nechtě rozmaže krev prýštící z rozbitých úst. Zavře jí, jemným dotekem zvláštních prstů bez nehtů, víčka vyděšených, odevzdaných očí.
Sehne se víc, zahalí dívčino tělo do křídel, jako do povijanu a oba zmizí v mlze. A jako by nikdy nebyli…


4. kapitola
Angelini přátelé marně čekali, volali, pátrali, křičeli, plakali…Řvali zoufalstvím. Všechno k ničemu… Jako by nikdy nebyla. Angee, jejich kamarádka a Tomova láska, které ani andělské jméno nepomohlo… (Na mini odpočívadle, kam šla vykonat potřebu, se osaměle bělostně třepotá použitý papírový kapesníček.)
Mlha se najednou roztrhá a v řídnoucích cárech hbitě odplouvá do údolí. (Jako by Angelu ukradla.)
Rozrušení a vyděšení zastavují na nejbližší policejní stanici. Zprvu překotně a jeden, přes druhého, vykřikují svou bolest uniformovanému příslušníkovi za přepážkou. Musí je opakovaně napomenout, aby se uklidnili, a když to nepomáhá, určí namátkou, jednoho mluvčího. Je jím Tina. Zhluboka se nadechne, utře mokré oči a začíná svou žalobu i prosbu o pomoc a záchranu jejich kamarádky.
Ihned vyrazila na místo motorizovaná hlídka s Tomem, jako navigátorem. Po několikadenním pečlivém prozkoumání terénu za pomoci zkušeného psa i dobrovolníka z řad horolezců, který se slanil na několika místech po úbočí hory, byl povolán i vrtulník. Během čtrnácti dnů se uskutečnilo hned několik průzkumných obletů. Také se, samozřejmě objevili senzibilové, blázni, mající zaručené informace, svědci, co něco viděli… Samé falešné stopy. Nic nenašli. Zdrceným kamarádům se nedostalo žádné útěchy… Vyšetřování po roce uzavřeli, jako další z nevyřešených kauz.
Angelini kamarádi nechali fotku, na které se naposled společně zvěčnili, zvětšit a zarámovat.
Ve fotoateliéru se tvářili divně, když Tom přišel pro zakázku. Skoro zdráhavě mu ukazovali výsledek. (A oháněli se negativem, jako důkazem, že není chyba na jejich straně!) Všichni ze skupiny jsou pěkně nasvětlení, kontury ostré a dobře probarvené, díky rannímu slunci. Jen Angee, jako by halil stín. Jen Angee má přes tvář zvláštní opar, takže rysy skoro nejsou patrné. Ani to jim po ní nezůstalo…?!
Smrtihlav si všechny svoje oběti odnáší. „ Kam – ptáte se? Nevím a nikdo neví!“ Proto je po světě tolik pohřešovaných.
Proto…
Epilog
Krátce po vydání autorčina sborníku povídek, mezi kterými Smrtihlav jednoznačně vynikal, žena záhadně zmizela. Během turné po autogramiádách a besedách po Středozápadě, ztratila se z motelového pokoje. Zůstala jenom zmačkaná postel a poznámkový sešit rozevřený na stránce s jednou poslední, narychlo naškrábanou větou: „Bože, já ho vidím!!!


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.10.2016, 21:56:54 Odpovědět 
   Zdravím,

přečetl jsem si i tuto verzi, abych byl v obraze a zjistil, jak moc se ti povedlo přepracovat původní verzi Smrtonoše (Smrtihlava). Víceméně souhlasím u této verze s Nancy, také je zbytečné použít kapitoly v tak krátkém textu, jakým tato povídka je (zbytečně to ruší při čtení).

Hezký den a múzám zdar.
 Nancy Lottinger 13.10.2015, 17:33:31 Odpovědět 
   Zdravím,

úvod je psán jiným vypravěčským stylem než text následující. Ten kontrast vzbuzuje přinejmenším zvědavost. Úvod je psán trochu kostrbatě, nedynamicky, chtělo by to tu statiku rozbořit.

Fascinuje mě to vygooglování. Ano, považuji to skoro za vžité, přesto mě to trklo do oka.

Ta strnulost se dost drží všude. Možná by pomohlo hlasité přečtení nebo předložení betareaderovi. Přeskakování z minulosti do přítomnosti nevidím jako efektivní.

Pozor na překlepy a chyby. Např. v užívání přímé řeči. Také šetři s vykřičníky.

Jaký je smysl rozdělení na kapitoly? V té první se nedozvídáme téměř nic, je to takové předhození faktů, bez atmosféry, trochu šedé až nudné.

Má to ale i světlé momenty, např. popis vstupu na led. Kladu si otázku, proč je tahle část popsaná lépe. Věnovalas jí více pozornosti?

Přímá řeč působí kostrbatě, neuvěřitelně křečovitě. Zde by stoprocentně pomohlo přečtení nahlas.

Další vydařená část je popis zastavení auta kvůli potřebe se vyprázdnit. Její pád je skutečnou zářicí hvězdou textu. Analogie s cirkusem je parádní, smekám. Zjevení Smrtihlava je až mrazící, uvěřitelný, snadno přestavitelný, ta slova se mění v báseň. Konečně cítím i tu atmosféru.

Proč je tedy první polovina textu tak rozpačitá, nekvalitní, když to očividně umíš?

Věta "Smrtihlav si všechny svoje oběti odnáší. „ Kam – ptáte se? Nevím a nikdo neví!“ Proto je po světě tolik pohřešovaných." to celé kazí. Ten dojem, ten náznak, ten intenzivní pocit se po jejím přečtení rozplynul.

Epilog je též nadbytečný, dle mého názoru, ale neruší tolik jako poslední věta povídky.

Celkově hodnotím podprůměrně s pochvalou a vyzdvižením těch dvou čístí.

N.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Katastrofální l...
markus
Posel smrti VII...
Lukaskon
Tlukot srdce
Demonarchia
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr