obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915549 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39821 příspěvků, 5772 autorů a 391817 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: AJŤÁK ::

 autor Tilda publikováno: 06.10.2015, 21:49  
Počítače, hry, dnešní generace, spoutaná elektronikou...
 

AJŤÁK
Máma, pocházející z umělecky založené rodiny, jej pojmenovala po slavném hudebníkovi.
Možná si bláhově myslela, že skrze honosné oslovení, vstřebá se hudební cítění i do mysli jejího prvorozeného (a bohužel jediného potomka). Jako mimino se neprojevil, pomineme li neustálé pištivé řvaní, ve dne v noci. Spali sotva dvě tři hodiny, až se otec odstěhoval do hostinského pokoje, dokud děcko trochu neodroste. V prvním roce života byl syn skoupý na slovo. Vydával jen řídce nemelodické zvuky, jinak podivně tichý, zabýval se hračkami a skládačkami. Vydržel si velice dlouho a soustředěně hrát. A sám. Rozmluvil se až ve čtyřech letech (to už uvažovali o odborné konzultaci a báli se autismu!) Vyšetření rázem zamítli (snad aby se to nepotvrdilo?).
Ve škole se okamžitě projevil jako nadprůměrně inteligentní. Jen ta hudební výchova, poslední mámina naděje, mu otravovala život, jako zcela nepodstatná, nudná a neuspokojivá aktivita. Zklamaná maminka to vzdala a už se nesnažila nutit synka k poslechu jejích občasných recitálů pro pár pozvaných.(Zdržoval se už od tří let raději ve svém pokojíku, obklopen legem, skládačkami na bázi magnetů, později stavebnicemi „Malý elektronik“, Malý fyzik“, „Malý chemik“ a matematickými zábavnými hrami a rébusy.)
Herbert svoje jméno nesnášel, hlavně v celém znění. A tak se mu skoro odjakživa říkalo pouze Herb.
Byl chytrý, hravě přeskočil dva ročníky na základní škole. Jen pohybové nadání poněkud pokulhávalo. Ostatní předměty, pokud vyloženě nenudily, přečkával v pohodě a bez známky námahy nosil domů samá „áčka“. Ale matematika, ta byla jeho ALMA MATER!
Po dvou letech na střední se, bez přijímaček, hravě dostal na Yale, vystudoval s dalším předstihem a levou zadní, informatiku a programování. Doporučení dostal skvělá, na fakultě vypomáhal jako konzultant a měl i dostatek praktických zkušeností. Vzali jej, coby nováčka, na vcelku lukrativní pozici ve velké nadnárodní firmě v neuvěřitelně mladém věku dvaadvaceti let.
1. kapitola
Stal se ajťákem. Svoje zaměstnání miloval. Jako by už v děloze plaval s klávesnicí v pěstičkách, tak mu práce seděla! Až teď, když pochopil všechny souvislosti a návaznosti, propojenost hardwaru a softwaru, projevil se jeho potenciál naplno. Teď byl opravdovým mistrem, po kterém máma tolik toužila. Zde v pohodlném křesle, ozářený namodralým světlem monitoru, s myší nebo touchpadem v dlani, jako pomyslnou taktovkou, řídil svůj orchestr. Brzy vynikal vysoko nad svými, o tolik let zkušenějšími kolegy. Neměli jej rádi, už když nastoupil. Nenáviděli jej o to více, když svou prací dával najevo, jak jsou pro firmu zbyteční.
Nenáviděli jej definitivně, když ti nejslabší z nich, skončili na ulici.
Herb žil svůj život bez nějakých výčitek, či emocí. Empatie mu nic neříkala. Uměl být zdvořilý, pozorný a zaujatý, pokud to vyžadovala jeho práce. Pokud se problém týkal operační paměti, kapacity pevného disku, potíží se serverem, modré smrti, či nebezpečného kolísání internetového připojení.
Potud dobře. Ale mezilidské vztahy, kamarádské vysedávání v baru po práci, nebo snad dokonce Láska… Co to, prosím vás je? A, sakra, k čemu…?

Byl sám, bydlel sám a ani v nejmenším se necítil opuštěně. Nepotřeboval okolní svět s jeho hloupými, všednodenními potřebami, touhami a nezdary. Jemu nechybělo nic. Netrpěl neúspěchy, smutkem nebo depresemi. On ne. Nemýlil se a všechno si dovedl spočítat bez jediné odchylky.
Jako typický Ajťák trpěl odpoutáním se od klávesnice. Životní potřeby, jakou je například potrava, řešil donáškou fastfoodů, ať do práce nebo domů, do nájemního bytu. Nákupy fyzicky neprovozoval, na všechno využíval internet. Jednou za čtrnáct dní mu uklízela byt správcová. Brala dvacet dolarů a měla hloupé připomínky. Začal jí dávat třicet pět a na nic se neptala.
Nepil alkohol (po několika pokusech a několika zvraceních ještě na škole, to vzdal), nekouřil ani nefetoval. Nepociťoval na sobě nějaké vylepšení, zvýšení vjemů nebo lepší kapacitu mozku. Tak proč se ničit jedy, když to není nutné!? Všechna tato potěšení mu plně nahradil počítač. Práce na něm a hry. Hrál už jako kluk. Ale nedá se to srovnat s až náboženským zanícením, když večer doma, po dni plném tvůrčího maratonu, usedal skoro obřadně k laptopu. (Nedávno bravurně rozehraná střílečka v Battlefield 4, záhy si to rozdá za Victorii Mc Phaerson nebo si užije tajemno a napětí v The Call of Cthulhu.) Spoluhráče nepotřeboval, hravě zvládal tři, čtyři pozice sám. Byl ajťák, uměl si se softwarem poradit, jak potřeboval. Pronikl ochranou i do programu her a uzpůsobil si jej podle sebe.

2. Kapitola
Uběhlo několik let, aniž by Herb zaznamenal nějakou změnu.
Pořád se cítil stejně starý, jen výkonnější a chytřejší, než ostatní. Narozeniny neslavil, domů skoro nezavítal a rodiče se tím po nějaké době smířili. Jeho časoprostor byl tak trochu jiný a s naším nahlížením na realitu by se také neshodl. Začal se měnit. Začal se odlišovat a vzdalovat. V práci to nebylo až tak zřetelné, poněvadž mezi tolika podobně postiženými jedinci nebyla jeho transformace nápadná.
Ale pokud jste jej náhodou potkali na ulici nebo v metru, to podivné, ve svrchníku schoulené idividuum (počasí nehraje viditelně roli, stejně jako módní trendy), s tlustými bifokály, neholené a výrazně bledé, asi byste se podivili. Možná zalekli. Pokrčili nos, protože s Chanelem to zrovna nepřehnal. Zadívali se jinam. Vykroužili větší půloblouk, s rozpačitým pokašláváním si poodsedli. Nevšímal si okolí, neřešil to. Těšil se jenom domů. Do svého virtuálního světa.
Onemocněl, silný kašel a horečky ani nevěděl, jak k viróze, či bakteriální nákaze přišel. K lékaři nešel.
„ Proč taky… Aby do mě vrtal těma nenechavýma prackama? Aby se nade mne vyvyšoval, pan chytrák? Nebo aby mi dokonce radil?! Já nejlíp vím, co mi je. Zvládnu to s přehledem a rychle. Internet a já si vystačíme!“ Po krátkém a zřejmě uspokojivém surfování se osobně obtěžoval do lékárny na rohu.
Jakž takž se vykurýroval. Horečky opadly, kašel trvale rušil spánek ještě celé čtyři týdny.
V práci mu doslova vnutili měsíc dovolené. Za celé roky si žádnou nevybral a nebylo v silách jeho nadřízených, aby jej donutili si odpočinout. Teď byla šance: rekonvalescence po nemoci.
Kupodivu nic nenamítal. Chtěl hrát. V horečkách to nešlo. Chybělo mu to. Moc mu chybělo to virtuální žití…

3. Kapitola
Skoro rozpačitě, jako prvňáček, usedá ke stolu, otvírá laptop, zapíná myš, ne dneska touchpad, je to elegantnější a intimnější. Myš končí v šuplíku.
Ještě nezbytné kalorie, pár soust pizzy s ančovičkami a: „jedééém!!!“
Zabral se do hry jako nikdy dříve. Nejí, nepije, nevylučuje… jakoby se scvrkává, zapadá hlouběji do opěradla. Nespí. Kalné světlo za zataženou žaluzií střídá tma a znova bázlivě nakoukne ráno. Dílky pizzy osychají a kroutí se, jako kornout na zmrzlinu, neužitečné a bezpředmětné v kartonové krabici. Cola light dávno ztratila i tu poslední bublinku.

Na pečivu roste mnohobarevný les plísní ( Ochratoxin- plíňový jed, Penicillium a Aspergillus). I hladina zvětralé, zakalené limonády je pokrytá našedlou, plovoucí skořápkou. Spolu s plísní se do potraviny pustila i osamělá moucha a nakladla hrozen vajíček do jedné z ančoviček. Zanedlouho rybka ožila množstvím kroutících se hladových a nenasytných tvorečků. Připlula k ostatním kolegyním a za chvíli se mrskají na ztuhlé rajčatové hladině všechny…

Herb nevnímá, oči zavrtané v obrazovce, ruce v podivné křeči. Jako by se nemohly odpoutat od klávesnice. Jako by srůstaly s tlačítky. Ne to plast vrůstá do chlapcovy kůže. Prolíná se s kutikulou, cévy se propojují, vlásečnice dodávají živiny, kam nikdy dříve, buňky se přetvářejí a formují, atomy se mísí s jinými. Herbovi mizí zápěstí, paže, celá předloktí. Po ramena je vtahován do klávesnice a neví. Nevnímá. Nevidí nic než obrazovku, míhající se barevnými postavičkami. Na tváři, zasažené permanentním, docela stupidním úsměškem jen koutkem pusy, mu pableskují výbuchy imaginárních válek, ty ohňostroje marnosti jeho pokřivené existence. Mizí mu horní část trupu. Noří se, potápí a vlévá. Až když na hrdle ucítí divný chlad a tlak, nezvyklou tuhost a odcizenost, procitá.
Nediví se a nepanikaří. Pokývne jako by na souhlas, jednou, hrozně pomalu mrkne. Zavře oči a vydechne. Přijímá své „Nanotebook vzetí“ s hrdostí, ne však s pokorou. Ta mu nebyla do vínku dána.
Naposled vydechne. Znova šanci nedostane. Konečná. Poslední vidí tento svět čupřina rozcuchaných, neupravených a přerostlých vlasů. Mizí i ta…
Laptop na stole zazáří oslnivým jasem, několikrát zabliká a než obrazovka konečně a navždy pohasne, objeví se jeho pravice s do krvava ohryzanými nehty a se zvednutým prostředníčkem. Jeho osobní vzkaz světu a lidem? Diody nesvítí, ventilátor ztichne. Přístroj zkratuje, vyvalí se obláček černého kouře.
Game Over…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 06.10.2015, 21:48:18 Odpovědět 
   Izolace od okolního světu a posedlost vlastním zájmem a koníčkem vede k hororovému vyústění. Což v případě počítačového fanatika v kombinaci s hrami může mít vyšší pravděpodobnost. Takto je text i varováním. Pojmenování po slavném muži nepřineslo přes imaginární svět irracionálna žádný pozitivní vliv Uniklo mi, proč bylo dítě pojmenováno po slavném hudebníkovi. Měl snad jiný skrytý talent či posedlost jinou než hudbou? Není jmenován, domyslel jsem si Herberta von Karajana (ale u toho jsem zjistil pouze tvrdošíjnost oddanosti hudbě a určitou až přílišnou autoritativnost). Kdyby to byl někdo z výzkumu tajných kvantových počítaču nebo špičkových programátorů, to bych se příliš nedivil. Ten úvod mohl být trochu víc k věci.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Mluvčí Mysli 4....
Minaret
POPRVÉ
Ellinor Morretti
Zneuctěná milen...
Lord Ruthven
obr
obr obr obr
obr

Krychle
Alan de la Pont
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr