obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 390999 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: PSYCHOPAT ::

 autor Tilda publikováno: 18.11.2015, 16:52  
Cosi zlého, cosi vymykající se přírodě...
 

PSYCHOPAT

Pomalu se probírá…Cítí, že se nemůže pohnout, nevidí a mozek jako by jí chtěl vyskočit z hlavy: tak třeskutá je bolest za očima.
Vnímá tmu kolem, i když ji nevidí: přes oči má pevně utažený pruh nějaké páchnoucí a drsné tkaniny. Ví i to, že má spoutaná ústa, zřejmě lepicí páskou a o rukou ani nemluvě. Paže, násilně vytočené v ramenou hlásí už dlouho nepohodlí a bodavou bolest kloubů. Špatně se jí dýchá ucpaným nosem. Buď je to hlen, krev nebo ji praštil a zlomil jí nosní přepážku? Neví, nepamatuje si. Jak by také mohla, když ji uspal?
TOHLE ví: to by nezapomněla…
Zatím se jí nechce moc na „malou“, a to je dobré znamení. Probrala se brzy. Ví, že ji unesl, ale neví kde je ukrytá. Neví, co bude následovat. Neví, jestli se z toho dostane. Vyčkává, sbírá síly a NEPANIKAŘÍ!!! Nesmí, protože potom by to vzdala… A on by měl navrch. Ten zmetek, co jí tak dlouho otravoval život, co si s ní hrál. Nenávidí jej...

Po chvíli ucítí nechutný zápach. To když natočí hlavu trochu na stranu. „Ano, teď je to až na zvracení! Fuj!“ Mdle nasládlý puch jí omotává hlavu pevným obinadlem a nedovolí se nadechnout. Raději otočí krkem zpět do původní polohy, i když si obratle potřebují odpočinout, přeležené i promrzlé z tenounké proděravělé matrace, položené na vlhkém a ledovém betonu. Deka, kterou je ledabyle zakrytá, zatvrdlá a páchnoucí kdoví čím, dávno ztratila schopnost hřát. Kdyby mohla, skopá ten „humus“ ze sebe, ale nejde to.
Neví, kolik času uběhlo. Budí se a zase upadá do dřímoty.

Ups! Teď cítí, že se pomočila: ale je jí to jedno. Její provizorní lůžko už přijalo mnohem horší tekutiny, pomyslí si s bolestným úšklebkem. Nezáleží na tom. Čeká…

1. kapitola

Barmankou je skoro pět let a za tu dobu se vypracovala. Její drinky jsou vyhlášené po celém okolí a úspěšná byla v několika soutěžích, které přenášela i kabelovka. Gina, pojmenovaná po své italské babičce, je na sebe právem hrdá. Sama na sobě poznala, že k úspěchu není potřeba diplom ani doktorát. Stačí mít na určité věci talent, píli a pevnou vůli: ostatní už jde skoro samo!
Gina si po celou dobu, kterou zatím strávila za pultem „ Poco Loco“, ukládá polovinu platu na spořicí účet u „Velké národní banky“.
Není náročná: o nájem se dělí se spolubydlící, stravuje se podle možností a ošacení nebo kosmetika se dá pořídit i za pár drobáků (když to umíte a neženete se za „značkou“). Tolik spořivá je proto, že se v budoucnu chce stát majitelkou baru, kde pracuje. Ví, že současný vlastník uvažuje o prodeji. Jenom doufá, že jí „počká“, než bude mít dostačující obnos.

Práce v noci jí vyhovuje. Není velký spáč a po směně a čtyřech hodinách plných snů, je fit. Stíhá i běhání v parku, nákupy nebo občasné návštěvy rodičů na předměstí. A nemá pocit tlaku ani stresu jako spousta jejích vrstevníků, žijících ve velkoměstě.

Toho podivína si všimla před pár dny. Seděl v přítmí, až skoro na konci pětimetrového barového pultu, který se zatáčí v mírném oblouku. Tmavý svrchník, límec ohrnutý, beztvará hučka naražená hluboko do čela. Nejprve dlouho studoval nápojový lístek, umístěný na stojánkách na naleštěné mramorové desce. Pak, skoro jako by se zvedal k odchodu: „Á, je nějakej vybíravej!“ myslí si Gina a trochu ji to zamrzí. Od ní neodcházejí hosté, aniž by ochutnali.
Ale ne, znova si sedá a mávne na ni rukou v šedé rukavici. Gina přikývne, dolije nedočkavému štamgastovi panáka a ladně připluje k novému hostu:
„ Ano, pane? Tak co to bude…? Nebo chcete poradit?“ A zářivě se usměje. Muž, aniž by na ni pohlédl, aniž by pozvedl obličej, zamumlá nezvykle hlubokým hlasem: „Bourbon bez ledu! A dvojitej!“
A hned pokládá na pult zmačkanou bankovku.
Gina se už nesnaží o další úsměv, bere peníze a s obratem přinesenou skleničkou vrací drobné. Neznámý do sebe „kopne“ pití, zašklebí se, skoro jako by mu nechutnalo. Nevšímá si mincí a chvatně, beze slova opouští podnik.
„Divnej týpek. Divnej a nepříjemnej:“ pomyslí si Gina, a když pozvedne oči, vidí, jak na ni upřeně zírá přes velké okno z chodníku.
Dost ji to vyděsí, oči v panice sklopí k desce barového pultu... A když se podívá znova, je pryč. Ten večer se nezastaví a na podivína už docela zapomněla.

Znova jej uvidí za tři týdny. Jede zrovna metrem od rodičů. Maminka je nějak unavená a slabá. Sama by si nestěžovala, ale Ginu zalarmoval tatínek a spolu s ním domluvila na pondělí kompletní vyšetření na poliklinice. Jistota je jistota a po sedmdesátce už je častější kontrola důležitá. Gina jenom doufá, že bude všechno v pořádku. Ještě se tou novou starostí v myšlenkách zaobírá, když se souprava vyhoupne z tunelu na nadúrovňovou trať. Koutkem oka zaregistruje muže v tom stejném oblečení... Stojí u kolejí a sleduje okýnka vagónu. Jako by někoho hledal. Manželka to asi nebude, ušklíbne se Gina s despektem. Na vteřinu se jejich pohledy do sebe zaklesnou. Ani neví, proč, zamrazilo ji v zátylku a jen silou vůle se vymanila z podivné hypnózy. Ne, nemohla se zmýlit, má paměť na lidi. A svoje hosty si pamatuje, i kdyby už je víckrát v podniku neviděla.
Co jsi zač…?

2. kapitola

Bruno utekl z pasťáku ve dvanácti. jen pár týdnů potom, co jej umístili. Chytili jej za týden. Dlouho sekal dobrotu, než polevili v pozornosti. Utekl znova. Tentokrát jim to trvalo celý měsíc. Přemístili jej do většího, lépe střeženého objektu. V patnácti zmizel zase. Dva roky, jako by se po něm slehla zem. Nakonec se přihlásil sám, podivně zkrotlý a v dost zuboženém stavu. Nikomu se nesvěřil, kde celou tu dobu byl ani co dělal. Výchovný poradce ani s pomocí všech možných testů nezjistil žádné informace. Bruno byl jako zakletý princ se špatnou pověstí.
Za pár let jej propustili, protože dosáhl dospělosti.

Od mala s ním byly problémy: noční pomočování, somnambulie, agresivita. První dvě potíže odešly s věkem, tu třetí jen vylepšoval. Ve škole nenapravitelný dyslektik a dysgrafik s ubohým prospěchem, který tak tak prolezl. Bylo mu všechno jedno: známky, kamarádi, teplé večeře nebo pohlazení od mámy. Kašlal na všechno a na všechny. Krádeže a vandalismus se staly jen další etapou jeho růstu. Jako endemická jedovatá rostlina pnul se stranou ode všech a kradmo nastavoval tvář slunci. Později dával přednost chladnému jasu měsíce a ukrývání v nejtemnějších stínech.
Doma jej skoro neviděli.

Postupem času se stalo samozřejmostí, že mu večeře máma schovávala v mikrovlnce a kapesné pod magnetkou na lednici. Víc po nich nechtěl. A protože se v jeho přítomnosti nikdy necítili dobře (a bylo to čím dál markantnější), nechtěli ani oni nic po něm.
Když zavinil smrtelnou dopravní nehodu (vědomě povolil šrouby na kolech vozu učitele dějepisu, který na něj byl drzý), skončil tam, kde skončil.

Ne, že by mu výchovný ústav něco dobrého dal. Spíše jej ještě vylepšil! Ale aspoň rodiče si oddychli. Žili v poklidu až do dne, kdy je zastřelil ve spánku otcovou legálně drženou pistolí a poté zapálil dům. Stalo se to tři dny po odchodu na svobodu. Měl na ně vztek celou dobu, kdy pobýval v pasťáku nebo se skrýval na útěku. Akt pomsty si naplánoval jako sladkou třešinku na dortu ke svým jedenadvacetinám.
A zase beze stopy zmizel. Jako tehdy. Lámali si s tím hlavu, FBI poslala do terénu nejlepší, z nejlepších. Ale marně: ani stopa.

V Nevadské poušti, asi dvacet kilometrů do vnitrozemí, má svou skrýš. Jeskyni, neviděnou pod haldou ohromných balvanů, umně krytou navršeným pískovým valem. Mezi kameny se tísní, už viditelně mrtvé, pahýly několika stromů.
Podivně se ten komplex vyjímá v jinak prázdné planině. Jako naaranžovaná kulisa. Ale Bruno tohle neřeší. Je rád, že mu poskytne aspoň relativní bezpečí a střechu nad hlavou.

Už před lety, při třetím útěku, se tady schoval. Po úmorném, nekonečném stopování (musel dělat i hnusné věci, aby ho svezli), se dostal na okraj nehostinné pustiny. Z posledních sil se domotal ke skalám a jenom čirou náhodou zahlédl vchod do podzemí. Vlezl do tmy bez váhání. On se nebál nikdy: ani jako malé škvrně.
Zpočátku neviděl ani na špičku nosu, šátral rozpřaženýma rukama, bolestivě se uhodil do hlavy, až mu vyhrkly slzy a zaklel přeprškou nevybíravých výrazů. Potom si oči začaly zvykat a černota už nebyla tak neproniknutelná. Vzpomněl si a vyhrabal z kapsy zapalovač, který ukradl poslednímu kamioňákovi. Hned to bylo o moc lepší. Pohodil batoh s několika nezbytnostmi (armádní nůž, klubko drátu, lepicí páska, něco málo svršků) do středu kruhové jeskyně.
Stěny jsou trochu očazené, místy porostlé mdle žlutavým mechem. (Tady ve tmě chlorophyl nejspíš nevyužije.) Na omak pružný, maličko nepříjemně lepivý, vydává slabé světlo. Není nijak cítit. Do rána porostl všechny stěny i podlahu z udusané hlíny, že jeskyňka vypadá jako vypolstrovaná samotka v blázinci. Jen pod chatrnou, odrbanou dekou, na které spal Bruno, zůstalo lysé místo.
Bruno se uchechtl, že vyvázl. "Asi nejsem jeho typ…" Vyspal se dobře. Sice otlačený, hladový a žíznivý, ale svobodný a odpočatý!
Začal prozkoumávat okolní terén a narazil, kupodivu, na miniaturní pramínek čisté vody. Vytékal zpod největšího balvanu a vymýval v písku malou tůňku. Dala se pít, sice trochu sirnatá, ale dala se.
Všiml si i množství drobných stop v prachu a usoudil, že se sem v noci chodí napájet i jiní.
Nastražil past z kusu drátu, zalezl do jeskyně a čekal. Divná únava na něj padla. Nepřemýšlel o tom a usnul. Probral se, když zaslechl vyděšený kvikot.
Aha… mňamka! Rozpomene se hladově. V oku najde chyceného hubeného zajíce.
Zručně vymotá nebožátko ze smyčky, ostrým nožem stáhne kůži a vyvrhne. Masa je maličko, ale po tak dlouhém půstu je i ta skromná večeře požehnáním.
S trochou roští a suchých větví rozdělá oheň a maso opéká napíchnuté na opracovaném klacíku. Blaženě nacpaný k prasknutí, pusu celou upatlanou šťávou a malinko tukem, zase brzy usíná. Vůbec nějak moc spí. Nepátrá po tom, nemyslí na to, ale je to divné…
I čas tu dostává jiný rozměr. Kluk si myslí, že uteklo pár týdnů, ale ve skutečnosti strávil v jeskyňce skoro dva roky.

Jednou večer, po mizerné porci několika ještěrek se rozhodne, že ráno mizí. Skoro nerad se loučí a slibuje kamennému příbytku, že se vrátí.

Ani teď po letech nezaváhá, když se jeho silueta objeví na okraji pustiny, ozářená zapadajícím sluncem. Vydává se přímo, jako by šel vyznačenou pěšinou. Má ji v hlavě jako mapu. Až za tmy dorazí k prvním skaliskám a bezpečně najde vchod. Zakrývá rukou paprsek svítilny a ztrácí se pod zem.
Skoro milenecky pohladí pružné stěny a lehá si, bez podložky, přímo na mechovou matraci.
Usíná zase tím hlubokým, skoro bezvědomým spánkem a neví. Neví, že zatímco spí, mech začíná uvolňovat dříve umně skrytá vlákénka a ta pronikají do jeho očí, pootevřených úst, nosu i uší. Sunou se kupředu, až k mozku. Usídlí se v jednom shluku neuronů a splynou s ním. Spóry, neviděné a necítěné, nakupí se mezi vlákny ošacení, odolávajíce ve svém úkrytu i početnému vyprání. (Ale to u mladíka nehrozí…)

Bruno se ráno probudí s bolestí hlavy. Jinak je ale ve vynikající formě. I náladu má skoro veselou. Falešně si píská, když rozdělává oheň, v kotlíku vaří vodu na čaj a maže keksy burákovým máslem. Zásobil se: ještě teď cítí to odpornou chuť vysušených plazích nožek! Hnus!!!
Tak jako minule, i teď tu tráví nějaký čas, než dostane pokyn.
Po kolikátém už ranním jídle, jako by měl vnuknutí, balí narychlo věci a pospíchá k nejbližší komunikaci. Stopem mizí do města.
Ovládaný hlasem ve své hlavě, osídlené vetřelcem, stává se z něj vrah. Vyhledává ženy: hlavně mladé ženy. A takové, které mají bohaté, dlouhé vlasy. Na barvě nezáleží. Tady hraje roli kvalita a délka.
Nechytí jej. Nedokážou: má totiž jiné, vylepšené schopnosti. Ani on sám to o sobě neví. Hledá, nachází a zabíjí, aniž by nad svým jednáním přemýšlel. Už má na kontě patnáct obětí a Gina bude další a zdaleka ne poslední…
Napřed si s ní pohrával. Ne jako s těmi předešlými. Ty si vybíral během zevlování v ulicích nebo parku. Jak zahlédl vhodnou oběť, šel za ní jako ohař a nepustil. Obyčejně je překvapil v průjezdu, podchodu nebo na liduprázdném nástupišti. Jak nepozorné dokážou být, jak důvěřivé, jak pitomé! Ani bránit se moc neuměly: v tom oblaku pižmové vůně, s rukama ověnčenýma umělými nehty a s falešným, naučeným úsměvem přerostlé Barbíny, mu nemohly nijak konkurovat. Některé stihly ještě krátký flirt, než pochopily, že o Tohle mu vůbec nejde - hlupačky! (Bruno je docela pohledný a urostlý muž s výraznými rysy, ale ženy mu nic neříkají - od narození je jiný...)
Po kapsách ukryté stříkačky s narkotikem byly oblíbenou pomůckou. Oběti odpadly okamžitě po aplikaci: jedno do jaké části těla. Na krku to bylo nejjistější.
Připadal si jako upír: docela jej to rajcovalo…

Barmanka byla jiný kalibr. Její jižanská hříva mu naprosto učarovala. Dlouhé, neskutečně husté a pevné vlasy mívala stažené do drdolu nebo umně spletené do bočního copu. A jak se skvěle doplňovaly se zelenýma očima a dokonalou, možná až příliš vysokou figurou! A jak se v tom přítmí, ozářené spoustou bodových světel leskly! Nemohl se jich nabažit…
Proto oddaloval, co muselo přijít. Ještě ji chtěl vídat v ulicích, volnou a netušící, čistou a nepokaženou.
Věděl, že ho i ona vidí a cítí. Že je zmatená, nejistá, potom vyděšená. Začíná se vyhýbat prázdným prostorám, ukrývá se v chumlu lidí (jako by to mělo pomoci…)
Na nějakou dobu ji nechal. Aby ztratila opatrnost a zklidnila se. Zatím se věnoval duševnímu cvičení. Posiloval a trénoval, aby okamžitě zachytil i nejjemnější signály, které mu synapse pošlou.

Opravdu si začínala skoro myslet, že je po všem. Že ji nechal, odjel, nebo se odstěhoval, třeba zhebnul! A ona jej už v životě nepotká…
Na náměstí, při oslavě Svatého Patrika, za hřmotu a pableskování ohňostrojů ji „políbil“ hrotem jehly přímo na tepající žílu zvednutého hrdla. Zvadla ihned: nikdo si nevšiml, když obloha zářila tou umělou Aurorou Borealis. Litoval, že už je skoro konec. Zrovna jej to začalo bavit…


3. kapitola

Rozbolavělou, zimou skoro paralyzovanou dívku probudí hluk. Hluk otvíraných dveří. Skřípou v pantech na protest, jako by si ji za tu dobu oblíbily a nechtěly vydat. Gina slyší těžké mužské kroky těsně u hlavy. Oči křečovitě zavřené vytřeští ve chvíli, kdy ji surově popadne za kštici temně rudých vlasů a šmahem strhne ohavný hadr.

„Au! Pusť mě, ty hajzle zasranej! Nakopu tě do koulí, zrůdo bezcitná!!!“ Gině vytrysknou slzy bolesti a vzteku. Ale nezmůže nic, takhle svázaná jako dobytče.
Bruno jí natočí špinavou tvář k baterce, nevybíravě namířené přímo do očí: „mlč, krávo jedna! Budeš mluvit, až se zeptám: jasný?!“
Znova uchopí do obou dlaní závěje jejích krásných vlasů. Opatrně, jako otec, vymotá kus šedé pavučiny a pročísne prsty zacuchaný pramen. Nechává je protékat mezi prsty, spouští a zase nabírá bohaté hrsti hedvábných vláken. Skoro mazlivě a zasněně je promne, přivoní… Roztěkané oči přivřené na úzkou škvírku. Skoro nedýchá, nepohne se, zabořený do hedvábu… Mrští s ní na podlahu, až to zaduní. Najednou se probírá, či spíše přechází do jiného módu. Stojí bez hnutí, jako by naslouchal. Nakloní tvář na stranu, přikývne a nepřítomně přejede zrakem po zhrouceném těle na zemi.
V té chvíli ji nevidí, je mimo.
Ještě není ta pravá chvíle. Ano, rozumí a počká: potom si vychutnají svůj „ Hříšný tanec“. Budou jako milenci, pár k pohledání. V objetí, které ona nepřežije a on si vychutná až do dna. V divokém flamencu, při kterém dívka ztratí svou nádhernou hřívu… Ano… Až dostane znamení!
Promne si čelo, ještě chvilku postává a nakonec chvatně odchází. Baterka se nepovšimnuta, zakutálí do rohu. Zapomene zamknout…

Hvězdičky a tma: Gina omdlí po škaredém úderu do hlavy. Stačilo víc a měla by po všem. Možná by to bylo i lepší. Ale osud s ní má jiné plány.
Zase to probrání, plné bolesti. Neprocitá doma, v měkké posteli a s ulehčením, že to byl jenom zlý sen. Pořád je tady. Ve tmě, smradu, zimě a svázaná. Kruci!!! Aspoň, že oči má na svobodě! Sotva si zvykne na tmu, zaleskne se jí v zorném poli nějaký předmět. Sune se pozpátku po zádech a po chvíli bosým chodidlem zachytí kulatý tvar. Prsty zaklesne a namáhavě, krutě pomaličku, přitahuje nález k sobě, nedbá na náhlou bolestivou křeč v namáhaném nártu: "baterka!? Ten idiot sklerotickej..."

Pořád svázaná, ruce pod tělem, hmoždí se, natahuje, kroutí (scénický tanec nečekaných kreací ve vlastní- k uzoufání režii) a zkouší všechny představitelné varianty: a nakonec se jí podaří nějak provléknout nohy pažemi. Ramena řvou námahou, ale kašle na ně.
Posadí se a zuby horečně hlodá do umělohmotných pout. Plast je houževnatý, odolává zběsilému hryzání, až pláče bolestí. Dásně se odírají a krvácejí, zuby bolí čím dál víc. Hlavně řezáky, skoro se uvolňují z kosti. Už si začíná myslet, že to nedá, že skončí bezzubá a stejně mrtvá!
"Krucinál! Ty parchante nedonošenej, hnusnej!!!" Gina se nedá. Konečně! Jeden kruh je rozkousaný a pravá ruka volná. Na levé si zrůdný náramek nechává ani o něj nezavadí pohledem. Bere baterku a rozsvěcí třesoucí se rukou: „ Bože můj!!!“
Tomu, co vidí, nerozumí. Brání se, popírá a vyděšeně odmítá to, co se nedá chápat: na protější zdi visí ženské skalpy. Jako umělé příčesky v krámku s tretkami. Všechny možné odstíny, jaké si umíte představit. Všechny dlouhé a krásně husté, rovné, vlnité i kudrnaté, vytvářejí mozaiku, barevnou huňatou tapetu. Mezi jednotlivými vlasy prosvítá nějaký cizí materiál. Kůže to určitě není! Gina jde blíž, i když trsy vlasů příšerně páchnou. "To je… mech? Nebo co… Bože!!!" Viditelně se mu daří v tom úrodném políčku ženské pokožky...

(Mech nebo spíše jeho zmutovaná verze pochází z přísně střežených oblastí, kde se prováděly a provádějí utajené jaderné zkoušky. Tato rostlina potřebuje k růstu a množení „ cystein“ – nedílnou součást keratinu. Bruno spóry dopravil z jeskyně, kde se ukrýval, skoro jako medonosná včela pyl, aby mechu umožnil rozšíření.)


Gina pochopí, proč tu je. Pochopí, že umře, jestli neuteče. Vrhá se ke dveřím. Rozkope je, rozškrábe nehty, rozžvýká zuby, když bude třeba! Bože, jsou otevřené... Vyplíží se ven, skoro čeká, že na ni číhá. Že si s ní zase krutě zahrává, aby jí dal naději na únik z pekla, které jí tak důmyslně připravil. Nikde jej nevidí! Váhá, skoro se vrací do místnosti,(jako by se tam cítila jistěji, jako by už propadla tomu kouzlu, jež nakonec postihne každého, dlouho drženého vězně: že tam, UVNITŘ, je bezpečněji, než venku!) Ale nakonec zvítězí touha po svobodě.

Roztřeseně se plíží kolem zdi dlouhým, tmavým tunelem někde pod zemí, baterku tiskne v ruce jako jedinou zbraň proti vězniteli. Je tu vlhko a zatuchlo. Šlape bosky ve špinavé břečce na dně a doufá, že tu nejsou krysy. Nenávidí hlodavce! Ale naštěstí nic neslyší. Snaží se postupovat tiše, aby ji neslyšel, ať už je kdekoliv.
Drmolí si v hlavě dětsky prostou modlitbičku, jako mantru pořád dokola: „ Bože, prosím, ať mě nechytí! Prosím, ať mě nechytí…“
Konečně uvidí nad hlavou světlo, procházející kruhovou mříží. „Vypadá to jako kanalizace,“ pomyslí si, když stoupá po kovových příčlích nahoru.
Poklop nadzvedne až po několika pokusech. Nemá se čím pořádně zapřít a balancujíc na studeném železe si už začíná myslet, že to je konečná. Zůstane tu, kousek od oblohy, možná spadne dolů a zlomí si kotník. A ten hnusák si ji se škodolibým uchechtnutím odnese v náručí, jako téměř „mrtvou nevěstu“…
Ale podaří se jí to a konečně se vysouká na vysušenou, ještě loňskou trávu, paže rozvibrované námahou, prsty sedřené. Na tvář jí dopadne konejšivý paprsek slunka. Není ještě moc teplo, ale po té „malé době ledové“(podle jejího odhadu tam nemohlo být více než tři, čtyři stupně celsia) pod zemí se cítí, jako v solárku.
Lehá si s nekonečnou úlevou na záda. Hlavu musí natočit stranou, kvůli bouli na zátylku, velké jako tenisový míček. Dovolí si kratičký odpočinek: tak na dvě vydechnutí. Když se může trochu soustředit na sebe, vnímá tlak pod očima (zánět vedlejších nosních dutin, paráda!)i chrastění na průduškách. „Ozdravný pobyt“ se asi minul účinkem...
Zase se ztěžka zvedá a rozhlíží se kolem. Nepoznává to tu.
Nějaká továrna…? Viditelně dávno opuštěný objekt už dále nezkoumá a intuitivně v podřepu, pospíchá k bráně a pryč, pryč, pryč!!!
Na prašné křižovatce (pořád nechápe, jak mohla tak snadno vyklouznout), jí zastavuje pick up a děda za volantem se ani neptá, když vidí, v jakém je dívka stavu.

Na policejní stanici vykuleně vyslechnou záplavu těžko uvěřitelných slov. Výpověď je pečlivě zaznamenána a Gina se trošku uklidňuje. Zabalí ji do deky, jemně omyjí nejhorší špínu z obličeje a rukou, na mokvavý hematom vzadu na hlavě, přikládají pytlík s ledem (až se posilní, čeká ji horká sprcha i čisté, narychlo sehnané oblečení), napájejí kávou (bože, tak lahodná!), opatrně krmí koblihou.
Po nezbytném papírování (konečně!) je rychle odvezena na vyšetření do blízké nemocnice. RTG ani CT hlavy (dutiny, jak jinak, ukázkově napěchované!) neprokázala žádné vážnější poranění. Otřes mozku má ale čítankový, tak si ji raději nechali pár dní na pozorování. Napojená na kapačku, nadopovaná antibiotiky na vítězný boj se záněty z prochlazení,(ještě chvíli a chytla by těžký zápal plic) leží, ovázanou hlavu na stranu, jako maketa pro výuku mladých adeptů vědy.
Čistá, voňavá a bolavá, na sobě měkoučké (a teplé) flanelové pyžamo, může si konečně dovolit luxus odpočinku. Na noc bude určitě potřebovat tabletku na spaní. Ale snaží se na nic minulého nemyslet a užívat si bezpečí normálního světa kolem. Není sama, pořád za ní chodí usměvavá, mateřsky vypadající sestřička nebo někdo z lékařů. Dokonce u ní i chvíli posedí, pohladí unavenou tvář a jemně tisknou ruku, když vidí, že evidentně potřebuje něčí blízkost.

Mezitím se, na jinak poklidné policejní stanici, rozbíhá horečná činnost. Ihned se rozestaví hlídky, vedení se chopí „ federálové“ a do hodiny je zchátralý areál obklíčen a neprodyšně uzavřen po zuby ozbrojeným komandem. Vstup je možný, odchod nikoliv.

Bruno jede na podivné vlně. Skoro to vypadá, že to, co mu našeptávalo a řídilo jeho jednání, jej propustilo ze svých služeb. Třeba už mu stačilo? Vyčerpalo možnosti svého hostitele, nositele a dodavatele? Ticho v hlavě k nevydržení, odpovědi, po nichž tolik prahne, jsou mu odepřeny…

Mech má zřejmě dostatek živin: až se rozbují, nakrmí a zabere více prostoru, bude expandovat ze sklepení do volné přírody. Co tam? Jak se srovná s obyčejnou, evoluční cestou prošlou, nezmutovanou faunou a flórou? Jak si poradí s člověkem…?
Nikým neviděna, parazitující mechová pokrývka, v teď už opuštěném podzemí, urychluje na podnosech skalpů svou hostinu. Vlasy mizí s protivným šustěním, jako by se čas urychlil, i když je to jenom optický klam. Pomíjivé jsou i sesýchající se cáry pokožky, jež se drolí na poslední zbytečky, padající na už tak ušmudlanou podlahu. Mech ještě chvíli setrvá na flekaté a vlhké a páchnoucí omítce (jako by se mu nechtělo… jako by se mu tam líbilo), aby vzápětí doslova prosákl mikroskopickými trhlinkami do zdiva a zmizel beze zbytku…

Bruno už nechce čekat. Nějak mu schází trpělivost a bolest hlavy, kterou cítí už od rána, jako by se stupňovala. Pohodí zmuchlanou pětidolarovku na stůl hospody, kde si doslova zapitval v napůl krvavé, nevábné flákotě, aniž by pozřel aspoň pár soust. Hodně zhubl, neudržované šaty na něm visí (kdyby byl konkurz na nějaký hororový snímek, určitě by roli dostal!), ale na sebe se už dlouhou dobu nesoustřeďuje. Neurvalou jízdou unaveným buickem z půjčovny se přiřítí na zaprášené a neudržované parkoviště kdysi hrdého strojírenského podniku.
Vchází branou beze stopy podezření a celý nesvůj, že „To“ k němu nepromlouvá. Co udělal špatně, co pokazil? Dumá nad tím ještě v ten okamžik, kdy mu na hrudi rozkvete hrozen červených bodů, jak karafiát v klopě studenta na maturitním plese.
„ Ukaž ruce! Nad hlavu! Lehnout na zem a ruce podél těla dlaně nahoru! Ani hnout!“
Poslechne, žíznící po autoritě: aspoň NĚJAKÝ rozkaz…

Po důkladném prohledání celé továrny, nadzemních i podzemních prostor, byl nalezen hromadný hrob s těly patnácti obětí. Vraždy se odehrály v rozmezí pouhého půl roku. Věk byl odhadnut něco mezi osmnácti a pětadvaceti. Po ohledání koronerem byla potvrzena smrt zastřelením: chladná poprava jednou, přesně mířenou ranou do zátylku. Ženy byly bité, soudě podle hromady zhmožděnin a oděrek. Bránily se a snažily se uniknout: soudě podle olámaných, do masa sedřených nehtů, krvavých podlitin v místech, kde měly nasazená pouta. A u některých se našly všechny prsty na nohou zlámané, od marné snahy vykopnout pevné dveře kobky smrti. Nebyly však nijak zneužity ani zohyzděny: pomineme-li skalpování za živa…
Vrah se ke všemu přiznal s křivým úsměvem na rtech a prázdným, vyprahlým pohledem očí a porota mu jednohlasně přislíbila křeslo...

V místnosti, kde byla Gina vězněna, se kromě spousty krve, rozedraného provizorního lůžka a neuvěřitelné špíny, nenašlo nic. Na holé, upatlané zdi trčí v křivolaké řadě jako výsměch patnáct zrzavých hřebíků, zatlučených lajdácky, mnohé ohnuté a zkřivené.


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 18.11.2015, 16:51:22 Odpovědět 
   Četlo se jedním dechem. O to se přičinilo použití podrobných plastických a přiléhavých detailů, místy jako by viděno filmovou kamerou. Zavedením zlovolného manipulativního mechu jsi zavedla další typ hrůzy: z neznámého útoku. A odstřihla parketu psychoanalytikům.Poněkud jsem nepochopil, proč mech náhle přestal působit. Předpokládám, že se jená o sporulující typ, který se zachytil na nebohé Gině. Doufám, že bude pokračování pod názvem Psychopatka. Mimo protokol: ty máš bilogické vzdělání?
 ze dne 19.11.2015, 11:43:08  
   Tilda: Ještě jsem si namáhala hlavu a udělala opravy. Mech, ať je zmutovaný jak chce, přece jen se množí výtrusy (stydím se...) a s Ginou jsem to také lépe promyslela, že je to pochopitelnější, navázanější a ne tak hr... Děkuji moc, pozorný Čuku!
 ze dne 18.11.2015, 19:45:24  
   Tilda: Milý Čuku, děkuji za hodnocení.Co bude s mechem dál, nevím, tak daleko jsem nepřemýšlela. A myslím, že Gina je "čistá". A biolog nejsem... Cha, cha, cha... Moc díky za publikování!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Sedmihlavá kráv...
Amarantine
Písečníci a blu...
vaclav-dvorak
Pavouk
Anna Weberová
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr