obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915657 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: SILNIČKA 333 ::

 autor Tilda publikováno: 26.10.2015, 8:04  
Když to nejde jinak, CESTA odplaty se vždycky najde...
 

Silnička 333

Jistě znáte ten nepříjemný, bolestný a nevratný vjem. Zahledíte se nekontrolovaně na vozovku, zatímco svíráte volant vozu, řídítka bicyklu nebo silné motorky a do oka vás praští něčí smrt. Ano, jsou to jenom zvířata a neměla se tu tak hloupě potulovat. Sama si za to můžou… Ale kdo jim ukrádá přirozené prostředí? Kdo je ohrožuje a zabíjí svou nepozorností, neomaleností, někdy krutostí??
My lidé! A proto se vás jejich zbytečná smrt tak dotkne. Cítíte se za ni také zodpovědní, i když jste sami přímo neublížili. Jakoby schválně se trestáte tím fixovaným pohledem na dávno cítěnou bolest, drcení, mačkání a lisování brutálními koly vozidel. Chcete zrak odvrátit a on, jako paličatý puberťák, stále opakuje stejnou chybu, dívat se…
Stará okreska byla také hodně „ záplatovaná“ nesčetnými zvířecími obětmi. Tu rodinka ježků, krahujec, nemnoho zajíců, lišky, párek mývalů, lasička, nesoucí mladým tučného hraboše, nepočítaně koček, srnče, sotva odrostlé batolecímu věku i dost zatoulaných psů z okolních vesnic…
Nenašel se žádný dobrovolník, který by zemřelé odtáhl na krajnici nebo, nedej bože, zahrabal v lesní prsti. Kola kamionů, které si po nocích zkracovaly trasu po nedovolené komunikaci, jen dokonaly dílo. Z tělíček se staly sotva rozpoznatelné šmouhy, vsakující do porézního asfaltového podkladu, až se ztratily úplně.
Povrch vozovky, ač opakovaně týrán a přetěžován naddimenzovanou dopravou, byl pořád neuvěřitelně pevný, bez trhlin nebo vydrolených děr. Nikdy nebylo třeba cestářů ani jiných oprav.
V zimě nebylo nutné navážet tuny posypů, protože povrch si udržoval stálou teplotu, takže sníh tál jako zázrakem.
Pravda, sešlo se hned několik odborníků: geologové prováděli průzkumné vrty v domnění, že se vozovka nachází nad nějakou termální anomálií, hluboko v podloží. Seizmologové, fyzikové, chemici, proutkaři i podvodníci - všichni si chtěli ohřát svou „polívčičku“. Ale nikdo se ničeho kloudného nedobral a tak si všichni časem zvykli a brali tyto podivnosti jako samozřejmost.
A čas plynul… Okreska v délce dvaceti kilometrů poznenáhlu nabývala zvláštní síly a moci. Krev, bolest, strach a děs těch mnoha ji naplnil až po okraj. Začala přitahovat řidiče i chodce, kteří si zasloužili jejích služeb…

1. kapitola

Bob se vymanil z trnitého houští a s obličejem, ztemnělým uschlým škraloupem krve z nesčetných škrábanců a ztrhaným překotným během, konečně vykročil na nerovnou krajnici. Po té nekonečné trase skrz temný, neznámý a snad nekonečný les, to bylo osvobozující. I když znova ten pocit nahoty, že je všem na očích…Měl se proč obávat. Hon na něj začal do půl hodiny - jen co tak nečekaně opustil brány přísně střežené věznice. Všechno se stalo tak rychle, že se z toho ještě úplně nevzpamatoval. Chvilka nepozornosti dozorce, náhodně na okamžik nehlídaná zásobovací dodávka u zadních dveří do kuchyně, kde měl zrovna službu u mytí nádobí. Až podivně snadno, až podivně moc náhod najednou, bleskne mu ještě hlavou, než skoro plavným skokem mizí za tuhou lahvově zelenou plachtou, kryjící nákladový prostor. Horečně se vtěsná do co nejužší škvíry mezi zpola zaplněnými bednami se sušenou zeleninou, těstovinami a teď už prázdnými kartony a nutí splašené srdce skoro nebít. Zavírá pevně oční víčka a strne v absolutním nehnutí. Vteřiny, potom minuty… Ticho, žádné vyštěknuté povely, žádný dusot mnoha nohou v těžkých bagančatech ani tlumené cinknutí uzávěrů zbraní.
Po zdánlivě nekonečné době si dovolí krátké nadechnutí a na chviličku pootevře urputně semknutá víčka. Pořád stejná tma, plachta na svém místě. Trošku, jenom trošku se uklidní a neuměle pomodlí. Náhlé zakašlání motoru, trhnutí a pomalé manévrování dodávky na malém prostoru. Hlasití pípání, zadírající se jako dlátka do adrenalinem nabušeného mozku a konečně pohyb vpřed s postupným zrychlováním. U strážní budky se utečenec zase donutí k potlačení všech projevů, jež by jej mohly prozradit. Korba vozu je zběžně, až hanebně lajdácky, zkontrolována a po chvilce jsou na vozovce. Vůz zase zrychlí a řidič Peter se těší na rodinu a teplou večeři.
Návštěvy věznice jej vždycky rozhodí. Necítí se bezpečně a ani to prostředí v něm nevyvolává nijak příjemné pocity. Zvlášť, když se ze zpráv dozví, jakého dalšího parchanta a grázla zase přijali. Brzy požádá o přeložení na jinou práci. Třeba v dílnách, i když za míň peněz. Ale Peterovi je to jedno. Děcka nějak uživí i tak a žena si najde práci aspoň na poloviční úvazek, jen co nejmladší capart trochu odroste.
Po pár kilometrech zapíná vysílačku a hlásí se na dispečink.(Bez problémů se domluví s operátorkou: auto vrátí ráno kolem osmé a jede rovnou domů. Má to při cestě a každá zajížďka se zbytečně prodraží! Přece jim na každé schůzi důrazně kladou na srdce, aby nefalšovali záznamy jízd a hledali nejkratší trasy!) Spokojeně přístroj vypíná, teď už konečně, aspoň pro tento den, volný. Na příštím odpočívadle si uleví, ten stres jej vždycky poznamená, kruci písek!!! Možná by to chtělo prohlídku. Nějak se mu zdá, že u doktora byl snad naposled v třetihorách… Zanedlouho vidí odbočovací pruh k plácku s pár kadibudkami, přeplněným odpadkovým košem a hromadou plastových, zpola rozdrbaných pytlů s kdoví čím.
"Určitě se z toho smradu pozvracím!“ Ušklíbne se a ztěžka seskakuje z kabiny. Pohledem ještě zabloudí na fotku manželky s odrbanými růžky, pečlivě zastrčenou mezi ostatními drobnostmi na předním panelu. Pěkně se usměje, pošle vzdušný polibek a to je jeho poslední pozemské gesto…
Směsice únavy, stresu, i věk a stereotyp se podepsaly na jeho konci. Nezaznamená chrupot kroků na štěrku ani stínu, který se přidal k tomu jeho. Rychlý chvat kolem krku jej překvapil tak, že nestačil zareagovat. (A to měli povinný kurz sebeobrany, který se každý půlrok opakoval.) Léty prověřený a o to víc smrtící trh šlachovitého předloktí a Peterova šíje praská jak bambusové párátko. Doruda rozžhavenou dýku bolesti vystřídá tma a klid tak konečný, jak jen je to možné a potom už nic…
Bezvládné tělo Bob snadno odtáhne za toalety, využije obsahu pytlů a smrdutou pokrývkou je beze zbytku zamaskuje. Chvíli určitě potrvá, než se sem dostanou uklízeči, či než nový puch překoná stávající odér shnilé zeleniny, zbytků masa a kdoví, čeho ještě…
Dodávkou manévruje hlouběji mezi unavené a zaprášené stromy řídkého lesíka u odpočívadla. Kabinu zakryje hromadou ořezaných větví (s úsměškem v duchu poděkuje neznámému, který je tak hezky nachystal), zeleň plachty mu sama pomáhá svou nenápadností. Zběžným pohledem z odpočívadla není nic nápadné a lesík sám svou ošklivostí i výrazným zápachem k romantickým procházkám zrovna neláká. Bob se o tom přesvědčil na vlastní kůži, když cestou zpět se jen tak tak vyhnul bezpočetným nevábným „hromádkám“, nehledě na roje otravných a bodavých much.
Teď mu nezbývá, než pokračovat pěšky. Stop je nebezpečný v tak ranné fázi útěku, stejně jako komunikace. Zabočí tedy přes protilehlou pastvinu ke vzdálenému zalesněnému úbočí.

2. kapitola

Živí se všelijak. Krade na farmách a v sadech, líčí oka nebo pytlačí na řece. Plahočí se celé týdny, neholený, špinavý, ale nezlomený. Ne! Jeho nedostanou. A ještě jim ukáže! Zase si něco chytí a pobaví se! Až mu dojdou sny a vyblednou představy a vzpomínky. Potom se uspokojí, potom se potěší! Jupííí!!! Jak krásný to bude zážitek! V očích má zasněný výraz, okořeněný něčím nechutným a zkaženým, páchnoucím jako ty zahnilé pytle tam na odpočívadle. Jeho oči jsou ohavné, stejně jako jeho myšlenky.
Bob je pedofil nejhrubšího zrna. Obvinili ho z devíti únosů, zneužití i vražd. Tedy z těch prokázaných. Neobjasněných je víc, mnohem víc. A jenom on sám ví kolik má na kontě životů. Jen před sebou samým se tím chlubí, chvástá a žasne! Mrrr, taková slast cítit sladkost krve, hebkost panenské pokožky a jemnost dětských kadeří, koketně lechtajících jeho extatickou tvář!!! Ty děti byly taky šťastné…Jen se tak tvářily. Nechtěly dát příliš najevo, že jej milují. Že jsou v jeho náruči rády a spokojené. (To před světem, aby se nepohoršoval.) Věděl, cítil jejich lásku a oddanost. Ale nemohl si je nechat napořád. Děti taky zlobí, ne?! Musel je nakonec vždycky potrestat! Začaly být hlučné, ufňukané, věčně nudli u nosu, odporovaly a páchly! Najednou měl v ruce nůž ani nevěděl jak. Pištěly, trapky jedny, jako selata!
Hroby rozmístěné v dostatečně velkých vzdálenostech uměl skrýt na velmi dlouhou dobu. Potom jel dál, do jiného okresu nebo státu. Zhruba po dvou měsících jej nutkání hnalo za dalším uloupením dítěte, končícím zase jenom smrtí.
Jen jedno měl u sebe déle. Chlapce jménem Tom. Zvláštně křehký a zároveň statečný byl ten devítiletý sirotek. Našel jej náhodou při jedné ze svých zdánlivě bezcílných potulek po venkově. Seděl u krajnice, viditelně hladový a zanedbaný. Trochu retardovaný, zdálo se.
Nic nenamítal, když se jej Bob ujal. Nic nenamítal, když jej okoupal, nakrmil, když se jej dotýkal, když oddané dítě zraňoval a ponižoval. Všechno trpně snášel, tak moc mu chyběla v životě láska a něčí přítomnost. Zemřel ne rukou Boba, ale rukou boží. Otrávil se nešťastnou náhodou, když pojedl návnadu na krysy, umně schovanou do kusu boloňského salámu, pohozeného za jedním motelem. Chuďátko nevěděl, jak má uzenina správně chutnat, nepřišla mu proto do očí bijící pachuť nezvyklá. Navíc nejedl skoro dva dny. Dávka byla natolik vražedná, že Tom zemřel uprostřed mohutného, dávivého zvracení a chrlení krve, během druhé hodiny ranní. Bob nebyl zrovna po ruce.(Mizel na několik dní, aniž by svoje výlety nějak vysvětloval.) A stejně by to k ničemu nebylo. (Nebo snad ano?)
Hoch tím nevědomky zachránil psa majitele motelu, pitbula Killa, který čímsi vadil partě puberťáků z nedalekého parkoviště přívěsů…
Bob chlapcovo zubožené tělíčko pohodil do nedaleké jímky. Nikdo je spolu neviděl, nikdo mu nemůže nic přišít! Na to si dával, sakra pozor. Hned toho dne se přesunul o padesát kilometrů dál, jen tak pro jistotu. Někdy na Toma myslel: jak by to všechno bylo, kdyby neskončil tak, jak skončil. Taky by ho zabil? Nevěděl ani si neuměl odpovědět. Jedno však bylo jisté: už nikdy nepotkal takové dítě, jako byl Tom. A proto byl k jiným možná krutější, než dřív.

Znova se s ním potkáváme na té opuštěné krajnici. S obdivem si všímá pěkného asfaltového povrchu. A ví, že není nový, cítil by povědomý odér. Ne, to je zaprášený, poctivý a starý kus silnice. Je i bokem od dálnice, tady může s klidem stopovat a trochu si odpočinout. Co tu tak postává, zatím nic neprojelo. Ale je brzo (něco po páté ranní), určitě se brzy rozproudí obvyklý provoz, myslí si s nadějí… Kráčí tedy způsobně po levé straně, co chvíli se zaposlouchá, ale kromě zpěvu ptáků a šustění v podrostu, je ticho. Slunce vystoupá nad les a začíná hřát, ptáci přidají na hlase. Zatím žádné auto ani hloupý traktor nebo kolo!
„K sakru! Tady snad jezdí na koni, nebo co!!!“ už trochu zuří Bob, tím víc, čím déle šlape na bolavých nohou. Taky má hlad a hlavně palčivou žízeň. Očekával tak trochu, že jej pohostí jeho případní „taxikáři“ ať už dobrovolně nebo ne… „Měl jsem se zásobit a ne všecko prošustrovat, já idiot!!!“ Vztekle dupne na hladký, hedvábně sametový povrch silničky, vyzývavě se táhnoucí do dálky. Po dlouhé době konečně na vrcholu stoupání zahlédne v tetelícím se vzduchu obrys vozu!
„Konečně! Bože, děkuji Ti!“ zajásá Bob, slinou si přihladí špinavé, zcuchané vlasy a zastrká pod ošuntělou kšiltovku, aby trochu umazal z odpudivého a divokého looku. Auto se pomalu blíží.
Leskne se ve slunci jako rubín a Bob vidí, že je to nevídaně drahé sportovní kupé s krvavě rudou metalízou. Skoro váhá, jestli má zvednout palec. „Tak akorát mě pokropí ostrou sprškou štěrku, opovržlivých nadávek a ještě přidá plyn!“ pomyslí si a s nevírou kulí oči, pusu dokořán, když najednou auto měkce zastavuje, dvířka na milimetr těsně u Bobova umaštěného stehna. Za volantem krásná černovláska, na očích obří kouřové okuláry, takže mu zůstanou skryty, rudá pusa naznačí úsměv.
„Chcete, či nechcete svézt, mladý muži?“ Omamně svůdným hlasem zašveholí neznámá. Pěstěnou rukou poklepe na sedadlo spolujezdce ve znepokojujícím vzorování z hadí kůže.
Bob neodpoví, v krku kdo ví proč, hutný knedlík, ale s hmatatelnou úlevou se neohrabaně složí do neskutečně měkké sedačky. Pokusí se na ni usmát, ale žena s pohledem tvrdě upřeným dopředu, prudce vyjíždí zpátky na asfalt. Neptá se, kam to bude a Bob také nic neříká. Se ženami mluvit neumí, najednou plachý, zapadá hloub do sedadla. Plnými doušky loká tu podivně mámivou vůni jejího parfému a vychutnává si úlevu doběla rozpálených chodidel, konečně mimo provoz. Po chvíli podřimuje, po pár kilometrech tvrdě spí…

3. kapitola

Cesta je dlouhá. Ne dvacet kilometrů, ne hodinu ani deset. Bob spí, tvrdě spí a neví. Probudí jej horko, skoro žár, že v panice vyskočí a zmateně, zalepenýma očima zírá přes čelní sklo.
„Kdo, Co…? Kde to jsem?!“ Ptá se a očima chce spočinout na řidičce. Sedadlo je prázdné a opuštěný volant sebou cuká jako v epileptickém záchvatu Vůz se řítí hořící krajinou bez jasných kontur, či horizontu. Čím rychleji auto jede, tím je žár větší. Bobovi se kroutí vlasy i vousy a ve spálených, odlámaných částečkách padají na doutnající košili. Na rukou naskakují puchýře, mokvají a krvácejí. Jen vůz je netknutý. Když Bob položí zmučenou dlaň na palubku, vystřelí mu do ní ledový šíp. S výkřikem ruku stáhne zpět a celá pokožka z dlaně se nechutně třepotá, mrazem přiškvařená k ebenovému povrchu.
Nikdy netušil, že je to možné, ale cítí, jak mu vře krev v žilách, jak se mu dusí, vaří a pečou vnitřnosti. Jak se trhá kůže na cáry a pruhy, jak na americké vlajce. Vnímá bublání sklivce v očních jamkách, (jako vejce na hniličku, chce se trpce zasmát a rty odpadají, jako zkroucené, zčernalé křížaly do jeho kouřícího klína). „Měl bych být už dávno mrtvý!“ Myslí si skoro rozumně, ale tuší, že si bolest musí vychutnat až do konce…
Už lhostejně, ač v agonii vyšroubované na maximální stupnici od nuly po desítku, vnímá poslepu odpadávání masa z kostí a jeho pleskot na podlážku i okopané seškvařené tenisky Nike (ty ukradl z výlohy před dvěma týdny – Bože, tak dávno??), kroucení a praskání, lámání a rozpojování.
A už na něm není nic celistvého. A pořád to cítí. Bolest. Bolest. Bolest.
Poslední pšouknutí malého obláčku páry, černé jako peklo. Bob už není. Trest za jeho hříchy byl tímto vykonán, protože světská spravedlnost na něj nedosáhla.
Silnička 333 splnila jeden z mnoha svých úkolů. Trestat viníky…

Na krajnici, kde kdysi dlouho a v hrozných mukách umírala poslední oběť silniční dopravy, maličké poloslepé lišče, vyraší trs zářivě oranžových kvítků (svítivých skoro jako šelmí kožíšek). Poklona nevinnému, první znamení nové spravedlnosti.

4. kapitola

Hilda, atraktivní čtyřicátnice, štíhlá a s hřívou plavých, přírodních vlasů, rozhodně neměla nouzi o pozornost. Do vínku jí bylo štědrou přírodou dáno pevné, dobře tvarované tělo, které nemusela trápit ve fitku, aby vypadalo k světu. Šlo to tak nějak samo. I inteligence měla tak akorát a manipulátorka byla náramná. Fungovalo jí to v dětství i během dospívání. Ovládala svoje okolí, aniž by tušilo, že je s ním jakkoli manipulováno. Dokázala své oběti vsugerovat, že vše co pro ni dělá, je z její vlastní vůle. A nikomu ani nepřišlo na mysl, že by ji nebo jeho Hilda zneužívala. Od donášky svačin, tahání tašek s učebnicemi, drobných krádeží v sámošce nebo drogérii až po pašování alkoholu, cigaret i různých lehkých drog na kolej. Vždycky to odnesli druzí, pokud se to provalilo. Na Hildu nepadl ani stín podezření.
V pětadvaceti, školu zdárně za patami, vrhla se do víru dospělosti. Zaměstnání střídala, nikde se neusadila nadlouho. Hledala, pátrala a učila se. Zkušenosti k nezaplacení, které zúročila později.
Kamarádky se vdaly, založily rodiny a jako by tím získaly ochranu, vymanily se z jejího zhoubného vlivu a skoro se jí neozvaly.
A ona, najednou nechtěná, se na chvilku pozastavila s otázkou: „ co od života chci? Co chci od ostatních, kromě posluhování, podlézání a uctívání, jako doposud? Už to nestačí! Chci víc! Chci jejich životy!!!“ TOHO VEČERA U SKLENKY DOBRÉHO ČERVENÉHO JÍ V HLAVĚ UZRÁL PLÁN…
Dala si inzerát do nedělní přílohy, kde pod pseudonymem hledala partnera. Naslibovala neuvěřitelné věci, opatřila patřičně dráždivou fotografií a čekala. Netrvalo dlouho a odpovědi se jenom hrnuly. Vybírala podle okamžitého dojmu. Zprvu to byli muži zralejšího věku z dostatečně vzdálených lokalit, později vyloženě starci zbohatlíci, slintající po mladém mase.
Inzerentka zdůrazňovala diskrétnost a požadovala od potenciálních partnerů nejvyšší možné utajení.
„Pochop, nechci to zakřiknout! Měla jsem moc těžký rozchod…“ Lkala mu na rameni, oči bolestí z té vzpomínky vlhké a zděšené. Neodporovali. Pokud se prořekli příbuzným, kamarádům nebo kumpánům u piva, rychle to zjistila a vycouvala. Svědky opravdu nepotřebovala.
Po pečlivém průzkumu se vrhala do vášnivého vztahu, předjímala mužovy tužby a skrytá přání, byla jeho bohyní, múzou a fatální ženou. Samci, omámení, zaslepení a nesvéprávní jejím zhoubným vlivem, bez průtahů souhlasili s jednoduchým obřadem, bez rodinných příslušníků, na místech, které vybrala ona. Samozřejmě až po uzavření řádné předmanželské smlouvy, ve které, jak jinak, byla až okatě zvýhodněná. Advokáti to nekomentovali. Dostali tučnou odměnu a nic jim potom nebylo.

Po pár měsících došlo k nenadálému úmrtí toho, či onoho manžela. Jednou to byl infarkt (opravdu hazardoval se zdravím – vydat se na okružní plavbu na jachtě, bez posádky, bez lékařské prohlídky, bez léků na srdce, které tak nějak zapomněl! Ale když ona byla tak rozparáděná... Tolik ji chtěl uspokojit.) Jindy autonehoda – povolené brzdové obložení, uvolněné zadní kolo – totální bouračka s fatálními následky pro řidiče. „Naštěstí“ jel bez manželky! Nebo netěsnosti kolem motoru: způsobený výbuch a následný požár uvěznil muže v kabině, kde uhořel na popel.
Někdy zemřel ve spánku, bez zjevné příčiny, někdy utonul na exotické dovolené v Karibiku po zasažení elektrickým úhořem, někdy jen tak v mramorové vaně, když „probíjela elektřina“ ve vyhřívacím systému, někdy…atd.
Měla už hezkou bilanci deseti manželství v deseti státech. Zesnulí se na její přání navždy zřekli jakýchkoliv kontaktů i závazků. Jednoduše příbuzným doslova zmizeli ze života. Když se tak nakonec opravdu stalo, nikdo se neptal, nikdo nekontaktoval policii ani soukromá očka, nikdo nehledal jejich hroby…Deset manželství, deset pohřbů, deset dědických jednání, čtyři zámořské banky s tučnými konty, nehledě na množství nemovitostí. To všechno měla a pořád jí nestačilo. Navíc stárnula. Bylo stále těžší si někoho vhodného „ nabrnknout.“

5. kapitola

Hildiny problémy s dalším směřováním i plahočením se životem bez aureoly mládí a nevadnoucí krásy, silnička 333 brzy a zdárně vyřešila.
Jednoho večera jen tak bezcílně a dost napruzeně projížděla ve svém černém jaguáru, po týdnu plném nudných večerů a neklidných, poloprobdělých nocí, když ji zaujala upoutávka na nově otevřený bar.
„Jen kousek po odbočce a přivítá vás doslova ráj na Zemi!“ Tak zněl poněkud troufalý slogan na ručně malovaném poutači. Najednou tam, zrovna tam, chtěla být! Nedočkavě odbočila, s uznáním pochválila precizní povrch vozovky, na kterém její luxusní pneumatiky tak svůdně ševelily do rytmu vkusné hudby, linoucí se ze špičkové aparatury. Silnice, rovná jako pravítko láká k závodění, i když tu není žádný konkurent. Hilda špičkou rudé, lakované lodičky sešlápne plynový pedál až k podlaze. Řítí se krajinou, nevědomky se pyšně usmívá a cítí ty nespoutané koňské síly pod kapotou, které tak bravurně ovládá.
Stuha oku lahodícího asfaltu se najednou zavlní jako saténová mašle na hůlce perfektně soustředěné ruské gymnastky na mistrovství světa. Vůz poskočí a nekoordinovaně škrtne podvozkem, až zasrší roj jisker a skřípot plechů ostře zazní v jinak poklidné krajině. Chvilku je relativní klid, až se Hildě skoro zdá, že to byl jen optický i sluchový klam… Raději zpomaluje, rozhlíží se, na rádiu hledá informace o nenadálých otřesech, i když ví, dobře ví, že tato oblast nikdy žádnou zemětřesnou aktivitu nezaznamenala. Skoro úlevně vydechne - když vzápětí k tomu úkazu dojde zase: vozovka se hadovitě zvlní. A znova a znova. Smyčky asfaltového škrtiče se obemknou kolem lesklé karoserie a s neutuchající a hladovou silou se stahují, stahují, navzdory úpění kovu, navzdory normálnu, navzdory děsu v očích Hildy, navzdory jejímu zadrhnutému hlasu. A ona najednou pochopí. Ona, která manipulovala, lhala, ovládala a zabíjela jiné pro vlastní prospěch a potěšení, zjišťuje, jaké to je. Jak chutná smrt z rukou někoho jiného (nebo něčeho jiného)… Před jejím pohasínajícím zrakem se v zástupu procházejí všichni její mrtví. Dívají se na ženin konec a moudře, vyrovnaně a s úlevou pokyvují hlavami, než se rozplynou a mizí, stejně jako uniká život z jejich vražedkyně.

Ve zmačkané kouli kovu, plastu a skla se z posledních sil mdle a křečovitě zakmitá ruka s rozdrcenými články prstů. Z prostředníčku bez námahy sklouzne prsten z bílého zlata s půl karátovým briliantem (zásnubní dar posledního manžela…) a bez odezvy padá na bezútěšnou štěrkovou krajnici.
Šperk mizí pod kamínky a vzápětí z napohled neúrodné a špinavé směsky vyrážejí sytě zelené stonky a hrdě se pyšní krvavě červenými a omamně vonícími květy. Povrch vozovky je opět rovný, přilnavý a lhostejně normální a pustý, jako by po ní nic a nikdy neprojelo.
Na květ usedne první včela, jako souhlas s další úlitbou dávno mrtvým…

Silnička 333 si „podala“ ty nehodné života různě: někoho při svižné, pohodové jízdě po vyzývavě hladkém povrchu, zatímco on, nic netušíc, kývá spokojeně hlavou do rytmu oblíbeného songu, bubnuje prsty v luxusních kožených rukavicích po neméně luxusním oblouku volantu. Rádio znenadání umlká. A jak náhle skončí nedozpívaný refrén, vystřídaný znepokojivým statickým šumem, končí i vozovka. Auto padá z útesu do zpěněných vod plných žraloků a otře vyčnívajících skalisek (moře uprostřed pevniny??!!). Řidičova tvář (bezcitného nájemného vraha se třiceti zářezy na santalové pažbě) v posledním okamžiku před dopadem pochopí - vyhaslým očím se ukážou minulé skutky.
Jiná spravedlivá oběť se trýznivě dlouho propadá do náhle se vařícího asfaltu s celým najednou zbytečně načančaným vozem, proměněným v past i krátkodobý úkryt. (Prodejem tvrdých drog nezletilým si vydobyl na trhu s opiáty pevnou pozici, a že má na svědomí smrt z předávkování u nejméně dvaceti dětí, nikdy neřešil…) Po milimetrech si spravedlnost bere viníka, který křičí bezhlesně a ví, že marně. A potom už smířlivě přijímá tu tryznu, bere na sebe zodpovědnost, přetransformovanou do bílé bolesti.
Další řidička, jinak sestra smrt, (zodpovědná za nevyjasněná úmrtí dvanácti paraplegických dorostenců na několika ozdravných pobytech ve středomoří, hrazených milosrdnými mecenáši) se najednou ocitá ve zběsilém náklonu na okraji rozsáhlého smrdutého močálu. A strnule, apaticky čeká, než se kabina sedanu naplní hustou, páchnoucí břečkou a stáhne ji i její černé skutky hluboko, hluboko, až k samému dnu pekla…
Ještě mnoho květin a trav vyroste po okrajích této prapodivně zachovalé silničky, než její povrch naruší první pukliny a nerovnosti. Než se uspokojí volání po odvetě, spravedlnosti a pomstě.
Nic se nestane bez odezvy. Vždy se najde struna, která se rozechvěje, pokud někdo nebo něco křičí bolestí, která nemá konce… A potom se probudí celý orchestr!


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 26.10.2015, 8:03:08 Odpovědět 
   Začínáš velmi výstižně, všímavě až dojemně. Máš úplnou pravdu. A pak začneš čarovat. A strašit. Krutě. Vykutáš tři případy odlidštěného člověka. Ale vlastně máš také pravdu, ještě se spravedlnost nevykutala, ale co kdyby, že. Píšeš zajímavě, až poeticky, neotřele a přitom sugestivně, s detaily morbidními, ale velmi výstižnými. Jako by ses v hrůze rochnila. Text lze chápat jako alegorii. Kdo učiní spravedlnosti zadost? Kdyby věci (v tomto případě povolány utrpením jiných, konkretně zvířat) vzaly svou spravedlost do ruky a začaly oplácet. Strašné je i to, že tvé echt horory mají morální pozadí. A poslání otřesné: nemůžeš si být nikdy jist, ty hříšníku v pravém smyslu slova. Číhá na tebe neznámé, člověče. Ale kdo nehřeší že. Z tvé hrůzy jde opravdovský strach. Dobrá hororová (až nelidská) literatura s posláním, která rozhodně nevyvolává dobrou náladu, vyčítá.
 ze dne 26.10.2015, 11:13:50  
   Tilda: Milý Čuku,
moc Ti děkuji: nejen za krásnou známku, ale hlavně za Tvé pochopení mé snahy. Přesně, jak jsi napsal, tak to cítím. Toho chci docílit- poetičnosti v kontrastu s hororovým vyústěním. Že to nejsou jenom plytké, vykonstruované příběhy, které mají vyděsit (nebo, nedej bože, znechutit). Děkuji Ti, že mi rozumíš!!! T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
V nepravé poled...
Bajaja
Mladá holubička
Bryan
Zakuklenci - Úv...
Danny Alonso
obr
obr obr obr
obr

SMS k narozeninám
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr