obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915780 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39717 příspěvků, 5825 autorů a 392922 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Strejda ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Krysy
 autor Nicolas publikováno: 04.10.2015, 8:38  
Pokračování ponurého příběhu ze sbírky Krysy... Příběhu o kryse, která zatouží po lepším životě. Která se rozhodne probít skrz všechnu špínu a splašky, aby se zachránila. I s riskem, že by to ta malá mrška nepřežila. Jenže čas utíká, mráz sílí a minulost už klepe na dveře...

Radši lhát budu, než být sám. Radši mlčet, radši nedýchat.
 

Z předchozích části...

O kus dál konečně jednu cigaretu zapálil, aniž by ji hned hodil po mé hlavě. Vdechl omamný kouř a zastavil se u výlohy s barevnými televizory. Pročísl si vlasy a najednou zpozoroval můj nechápavý výraz ve tváři.
„Co?“ zvedl udiveně ruce. „Co máš?“
Neubránil jsem se kyselému úsměvu. „Fešáku.“
„Nemůžu se upravit, tupče?!“ vyrazil. Přišel ke mně a drze z mé kapsy vydoloval tři stovky. „Beru dvě, potřebuju pro fotra. Zbytek je tvůj.“ Nacpal mi ji do ruky a odhodil cígo. Nato zmizel ve dveřích prodejny s elektrem. Prodejny jeho vlivného otce.
---
Noc. Mám pocit, jako by někdo nahoře stiskl spínač a všechny paneláky do jednoho rozsvítil nejasným, zeleným světlem. Jako svíčky, které zlé sny nezáhánějí, ale přivolávají. I tehdy tomu tak bylo. Přes příznivý fakt, že se matka někde promenádovala po ulicích a já měl náš kutloch jenom pro sebe, ne a ne zamhouřit oka. Každý večer ulehat do té samé postele, každý nicotný den žít tak bezúčelným, darebným životem.
Zkrátka nežít.
To by šlo i v rakvi, nebo snad ne?
---
O pár set metrů dál se naše stíny vracely z nepříliš zdařilého lovu. Tři stovky nám byly k ničemu, víc při sobě překvapivě nosí i někteří bezdomovci. Možná bychom byli s to vydolovat z té její peněženky, kdyby se za námi neozývaly hlasy Cizích. Stejných krys jako my, které bloudí tmou a vybírají si své oběti. Potkat je, přijdeme nejen o prachy, ale i o životy. Potom zem jako by se po nás slehla.
---
Už neúpěla, nevzlykala. Byla naprosto klidná, spokojená. Usmívala se. A já se usmíval s ní. V třesoucí se ruce jsem svíral nůž, pohupoval s ním a hleděl do její tváře. Tak bledé. Nepřítomné. Najednou ji mé oči viděly v tom pravém světle. Bezbrannou. Plnou života a elánu. Svůdnou.
Stál jsem v té uličce docela sám. Pár vteřin, minut, hodin. Možná i den. A pak jsem vykročil domů s vědomím, že je až neuvěřitelně snadné být zlý...


Zima.

Byla cítit. Jako nějaký střep prostupující hluboko pod kůži. Trhal maso a pronikal až ke kostem.
Všichni ji vnímali. Ulice ztichly, vyprázdnily se. Aut ubylo. Každý se na druhého díval podezřívavě, ukazoval svá záda a pod vousy brbolil nějaké nevraživé poznámky. Zkrátka zvěř. Divoká zvěř.
Méně lidí znamenalo méně kořisti. Méně lupu a méně obživy. Všechno souviselo se vším. Drželi jsme se blízko sídlišť. Občas se sem tam mihl nějaký starý kmet s důchodem v kapse. Ale jinak... jinak to vázlo. Navíc přibývalo menších skupin Cizích.
Cizí.
To byli ti, co se věnovali stejnému řemeslu. Většinou děti ulice. Vychované drsnými zákony přežití, jen ke všemu zlému. Nikdy nebylo radno se s nimi zahazovat, ale v období „kdy ryba nebere“ tohle pravidlo platilo dvojnásobně.

Ráno. Vstával jsem obzvlášť brzo. Mráz teď prostupoval skrz prosklená okna přímo ke mně. Neměl jsem se ani čím přikrýt, protože mou poslední přikrývku matka použila jako kobereček v předsíni. Celé noci jsem ležel s kapucí na hlavě a snažil se usnout. A když konečně vysvitlo slunko, které jako by jen svítilo, ale nehřálo, tak se mé zdřevěnělé nohy odhodlaly postavit.
Venku studený vítr čechral trávu. Ta naše nebyla jako ta městská. Tahle kvůli nedaleké průmyslové zóně zešedivěla, dostala svůj jedinečný odstín. Po žádné zimě nikdy nebylo jisté, jestli ji na jaře ještě spatříme, jestli ještě nějaká vyroste.
Kráčel jsem úzkými pěšinkami mezi paneláky, starými hřišťmi a prolézačkami. Vzduch studil víc než jindy. Sídliště přesto žilo. Venku lidé mého věku, zamlklí, uzavření, někteří naopak divocí, kypicí životem. Mé oči je nenápadně pozorovaly. Ani nevím, proč. Možná proto, že mi chyběl ten bezstarostný život, pravda, s nejistou budoucností. Ale ani nyní si nejsem jistý, za nějakou budoucnost mám.
Z těžkého snění mě vytrhl křik.
Někdo volal mé jméno. Otočil jsem se a spatřil skupinku puberťáků. Ráznými kroky si to štřádovali ke mně. Tak ráznými, až mé srdce na místě poskočilo. Bylo jich pět.
Možná znáš ten pocit, kdy ti připadá, že něco vidíš nebo zažíváš znovu. Zkrátka tušíš, že se skutečnost opakuje. Deja vu. Jo, přesně tak to měšťáci nazývají. A to vím jenom díky matce, která do města každé noci vyjíždí za klienty. Prý je tam tenhle jev docela známý. U nás je tahle situace čistě nazývána jako bordel. Když máš v hlavě bordel, je to prostě bordel.

„Helemese, kohopak to tady máme?“ začal šikovně nejvyšší z party, výrostek, s oranžově nabarvenými kadeřemi. „Pan Vrah!“
„O čem to meleš?“ vyjel jsem na něj, tak trošku překvapen sám sebou. Hošánek to též nečekal. Hned ale zase nasadil ten svůj drzý výraz.
„Ta ženská,“ uchechtl se další, tentokrát nepřirozeně svalnatý mladík. Založil ruce do kapes. „Víme o ní, to se neboj. A brzo o ní budou vědět i na kriminálce.“
Hrklo ve mně. Neudělají to, běhal mi hlavou pás myšlenek. Neudělají.
„Ledaže bys...“, ozval se znovu oranžovej, „nám došel pro chlast.“
„Koupím vám ho,“ vyšlo ze mě okamžitě. „To není problém, můj...“
Zmlkl jsem.
Oranžák přišel blíž, než bylo zdrávo. Svým kyselým dechem se ke mně nahnul a pak zašeptal ta dvě nejhrůznější slova: „Ke Strejdovi.“ Nato všichni propukli v nehorázný smích. A měli proč.

Strejda byl chlápek, co bydlel na samém konci sídliště. Tam, co stromy rostou až do nebe, keře do výše očí a všelijaká stavení obrůstá zelená rostlina s trny. Povídá se, že tam dokonce slunce svítí nejkratší čas, jen pár minut.
„Tenhle chlápek není obyčejnej,“ jak jednou řekla moje starostlivá matička. „V baráku, co ten ochmelka bydlí, schovává mrtvoly příživníků. Těch, jako seš ty. Visí tam na hácích. A každou neděli přijíždí chlápci až z daleký Ameriky, aby tyhle kusy lidskýho masa koupili do svých burgerů. Pak je prodávaj a lidi je žerou.“ Zapálila si cigaretu a chystala se k odchodu. Potom se však ještě otočila a suše dodala: „Takže za ním nelez, až mi s tebou jednou dojdou nervy, odvedu si tě tam sama, je to jasný?! Aspoň z tebe vyhrabu nějaký prachy.“

„Půjdeš tam a najdeš chlast,“ upřesnil oranžák. „Určitě ho tam ten dědek má hafo. Sebereš pár lahví a schováš je do sklepa u zadní králíkárny. Běda ti, jestli tam nebudou.“ Pohrozil prstem, dal se opět do smíchu a pak on i celá jeho banda zmizela.
Udělalo se mi zle.
Nemohl jsem to udělat. Vloupat se do cizího domu a něco ukrást. Pravda, dělal jsem i horší věci, každou noc okrádal lidi na ulici... Ale Strejda. Je to Strejda. I nakopnout včelí úl a odejít bez štípnutí by mělo větší šanci na úspěch. To zkrátka nemohlo vyjít. To si ani Pan Vrah nemohl dovolit.

Celé odpoledne se příšerně vleklo. Nad hlavami pobíhajících děcek pomalu sílil sluneční svit, jako by konečně prorazil vrstvu prachu a zplodin. Vzduch se za chvíli prohřál a chodit venku v mikině už nebylo tak útrpné. Lidé vycházeli ze svých domovů, z rádií zněli Beatles. Všichni se zdravili, posedávali jen tak na schodech a pomlouvali druhé.
Hotový ráj.
Tenhle slet však netrval dlouho. Nebe zešedivělo, mraků přibylo. A zdejší obyvatelé, lehce otráveni, sbalili deky a polštáře, pozavírali okna a rázem zmizeli. I rádia utichla.
„Nazdar.“
Za mými zády se objevil mladík s náušnicí v uchu. Vlasy rozcuchané, o několik centimetrů delší než před týdnem. Oči jako dvě bezedné studny. Hubené ruce i nohy, v jedné kapse čouhající krabička cigaret, v druhé balení žvýkaček.
„Co civíš,“ zabručel. Neptal se. Spíš jako by mi oznamoval, že na něj právě zarytě koukám.
„Necivím.“
„Ale jo, civíš.“
Posadili jsme se na kus ztrouchnivělé lavičky stojící hned vedle pouliční lampy. Můj společník vytáhl cigaretu. Napadlo mě, že bych mohl začít počítat, ale po té osmé během jedné hodiny jsem na jakékoliv počítání ztratil chuť. Jak se pomalu smrákalo, i lampa se rozzářila, a mráz začínal být nesnesitelný, začal mě v těle bodat nepříjemný pocit. Mému společníkovi to samozřejmě neušlo. „Co ti je?“ rýpl do mě.
„Nic.“
„Slyšel jsi to o tý ženský?“ změnil rychle téma. Podíval jsem se na něj. „Ne? Dneska ráno to hlásili v televizi. Když jsem šel za fotrem do elektra, hučelo to snad ze všech beden tam. Prej jí našli v zapadlý uličce, zrovna tam, co jsme ten den byli. A neuvěříš - šlo zrovinka o tu ženskou, která u sebe měla tři stovky. Pouhý tři stovky!“
„To byla ta, co jsme jí...“
Přikývl. „Jaká náhoda, co?“ zasmál se s údivem. „My jí štípnem prachy a tu noc si pro ní přijde šílenec s kudlou. Vem si, co by se stalo, kdybychom se tam zdrželi.“ Vykulil oči a nasadil směšně vypadající výraz. „Leželi bychom tam s ní taky!“
„Jo,“ zachraptěl jsem. „Asi jo.“

Dlouho potom jsem mlčel. Pronásledovala mě ta noc. Ta chvíle, kdy mě Cizí donutili... Nebyla to má vina. Kdybych to neudělal, zemřu já. Je to snad zbabělé?
„Jdeme,“ zavelel můj společník a dokouřil cígo. „Dneska se porozhlídnem dole u města.“
„Nemůžu,“ vypravil jsem ze sebe poplašeně. On reagoval zvednutým obočím.
„Nemůžeš?“
Šlo to ze mně ztěžka. „Musím za Strejdou.“

Jak jsme se ve světle lamp blížili k poslední čtyřřadě paneláků, honila se mi hlavou jedna jediná otázka. PROČ?
Jakmile jsem mu vše pověděl, jednoduše šel se mnou. Člověk, který pro mou maličkost neznamenal absolutně nic, stejně jako já pro něj, teď riskoval život pro pár lahví chlastu. Chlastu, který nakonec připadne puberťákovi s oranžovými vlasy a jeho partě dospívajících poskoků, hrstce krys mezi krysami. Ale Strejda byl ta největší krysa.
Jeho statek připomínal nějakou jedovatou chaloupku. Dlouho neobydlenou, se zatemněnými okny, zarostlým dvorkem a křivým plotem kolem. V téhle části sídliště už nestála žádná lampa. Žádný zdroj světla.
Najednou odněkud vytáhl svítilnu.
Posvítil na hlavní bránu, ke které bahnem vedly dva velké otisky pneumatik. Nějaký těžký stroj tu musel občasně projíždět. Možná nákladní vůz.
„Viděl jsi ho někdy v autě?“ zeptal jsem se do větru.
„Nikdy nevylejzá,“ odpověděl chladně kuřák vedle mě. Zatímco paprskem světla hledal nějakou díru v plotě, v druhé ruce svíral žhnoucí cigaretu. „Někdo musí jezdit za ním.“

Díra nikde.
Rozhodli jsme se proto rozpadlý plot přelézt. Že nás to nenapadlo dřív. Nešlo o nic těžkého, denně naše nohy něco přelézaly nebo nakopávaly.
Na dvorku ležela spousta harampádí. Kusy železa, náhradních dílů do různých vehiklů, metry kabelů, drátů. Zkrátka odpad. Měl jsem chuť zahrát si na Sherlocka a porozhlédnout se po nějacích kouscích něčeho, co by se dalo dobře prodat. Pak mi ale došlo, na čím pozemku vlastně jsem. A tahle zlatá horečka mě rychle přešla.
Mlčky jsme obcházeli dům a klestili si cestu přes vysoké trsy trav. Zem byla vlhká, přitom nějaký ten týden ani nekáplo. Chlad nabýval na síle.
„Tady to je,“ špitl jsem náhle a málem loktem zavadil o zámek. Visel na dveřích, což vlastně byla jen stloukaná prkna k sobě. Vchod vedl do nějaké kůlny a byla šance, že nějaký ten alkohol skladuje Strejda právě tam. Můj společník posvítil na rezavý zámek, a potom mi přikázal o krok odstoupit. Strčil si cígo do úst, běda ho zahodit, a sebral ze země kovovou tyč, kterých byla široko daleko hromada.
Rozhlédl se.
Pak mi do rukou vrazil svítilnu. „Posviť mi,“ zašeptal. Jak jsem tak učinil, napřáhl se a jednou přesnou ranou zámek urazil.
„Blbče!“ Skoro jsem vykřikl.
„Padej pro ty lahve!“ On vykřikl.

Odněkud se ozval psí štěkot.

Přikrčený jsem vpadl do kůlny a svítilnou poplašeně máchal do stran. Ulomený žebřík, lopata, kýbl... Najednou se něco studeného otřelo o můj krk. Neslyšně jsem vypískl a otočil se.
Tváří v tvář člověku.
Visel odněkud z tmy. Hlavou dolů. Teprve čerstvě.
„Pohni sebou, asi ho slyším!“ ozvalo se z venku. Jako na povel má ruka hmátla po něčem ležícím v rohu. Vyběhl jsem z kůlny, dveře nechal dveřmi.
Beželi jsme hlava nehlava. Můj pobočník vyskočil na plot, přelezl jej a chytil baterku i tu neznámou věc. Za mnou šly slyšet zřetelné hlasy. Kroky. Těžké, dusavé. Rychlé. Štěkot psa. Ne... vícero psů.
Dopadl jsem tvrdě na záda, pobral své polámané kosti a dal se na útěk.

O několik ulic dál. Ve vchodě z mnohých vchodů do jedné z králíkáren. Na schodech.
Dýchali jsme jak po maratonu. Zběsilý tlukot našich srdcí musel být slyšet na míle daleko. Setřel jsem si z čela krůpěje potu a zaměřil se na darebáka vedle mě. Usmíval se a horlivě pil z nějaké lahve...
„Blázne!“ vyjekl jsem a natáhl se po vodce, ale on mě odstrčil.
„Na toho oranžovýho mrkváka!“ zasmál se. Pil a pil jako ďas. A nic to s ním neudělalo. Zasalutoval na místě a práskl lahví o panelák, až střepy prořízly chladný vzduch. Sledoval jsem tu spoušť a zloba ve mně jenom rostla. Nemyslel jsem však na to, že si pro mě ten kluk přijde a dá mi do nosu. Ani na to, co o mně řeknou na policii. Že jsem vrah. Myslel jsem jen na jediné...

„Bylo tam tělo.“
„Kde?“
„V té kůlně. Bylo tam tělo.“
Podíval se na mě. Trochu se motal, ale ustál to. Pak, když se nabízela další slova, zničehonic sídlištěm zazněl psí štěkot. Spousta lidí tady je měla. Ale tenhle štěkot... Tak známý štěkot.
Vytáhl nůž.
Vstal jsem ze schodů a poplašeně se rozhlédl. Oba dva jsme hleděli stejným směrem. Po hlavní silnici se k panelákům za rachotu blížila stará, těžká dodávka. Za ní běžela skupina štěkajících vlčáků. A v kabině řidiče seděl obtloustlý muž s nerudným, skoro nelidským výrazem ve tváři.

Strejda přijel.


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 04.10.2015, 8:36:17 Odpovědět 
   Předchozí povídka uzavírá slovy:"Jak snadné je být zlý." V pochmurném prostředí úpadku a rozkladu, bez jediného přítele nebo vzoru. Vnitřní samota nutí se profilovat před ostatními, tím co je uznáváno: úpadkem a zlem. Snahou být mocnější a "obdivuhodnější" než ti druzí. Což lze uplatnit s nožem v ruce tváří v tvář ženě (zvlášť je-li krásná a dotyčný opovrhovaný). Podivné typy jsou plastické, v prostředí všeobecného hororu, malého, ale i morbidního (postava Strejdy). Jednobarevnost k příběhu sedí, prozatím text scénu a postavy (hlavní postavu) dokresluje. K vraždě už dospěla. Prozatím chybí pointa - jsem zvědav, jaký zvrat přinese pokračování, resp. co nového vloží nový text do obrazu již vytvořeného. Konflikty jsou spíše na stejné bázi pocitu: strach a moc...a zlo, když moc narazí na něčí strach.
 ze dne 04.10.2015, 13:21:08  
   Nicolas: Mockrát děkuji za publikaci i zajímavé vyjádření, vážím si ho :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
19. Oživlý šále...
pilot Dodo
Snad...
Fido
FANTASMAGORIE R...
JOFF
obr
obr obr obr
obr

Zeď - druhá část
Charlotte vL
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr