obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915288 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389814 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: XX. Někdo našrot, někdo kovošrot... ::

 autor Quenťoš publikováno: 03.10.2015, 22:49  
Vzpomínka na brigádu ze studentských let
 

Jo jo, letní čas se dá trávit různě. Avšak zatímco drtivá většina lidí, a studentů obzvlášť, volí tu první variantu, moje maličkost neměla tucha, že skončí v té druhé, sice možná foneticky mírně podobně znějící, avšak zásadně se lišící.
Nic netuše, volám do agentury a přijímám nabídku brigády v kovovýrobní firmě v Brně-Kohoutovicích. Těším se, že si nejen něco vydělám, ale spojím, užitečné s příjemným a užiju si týden hezkých večerů s Petrou, která v tu dobu též měla v Brně zajednanou prácičku.

Ještě nemám šajna jakou. Vědět to předem...

V pondělí v půl sedmé ráno už frčím trolejí na jih do teplých krajin, do Slatiny. Podle mapy se bez problémů dostanu do firmy, vrátnej na mě z kukaně nedůvěřivě kouká.
„Jdu na brigádu,“ informuju ho.
„Tak to jo, běžte dozadu, je tam napsáno vchod pro zaměstnance...“

„Toušek,“ podává mi ruku můj budoucí šéf, ohromnej bělovlasej fousáč, kterej netuší, co ho se mnou právě čeká za zkoušku z nervů. „Jste tu brzy, ještě počkáme, má dorazit váš kolega.“
Takybrigádník pan Kříž byl v prváku na informatice. Dorazil lážo plážo až deset minut po sedmé, ale jestli jsem si myslel, že mi můj brzký příchod zachrání reputaci... hluboce jsem se mýlil. Nebýt jeho a mít místo něho ke mně někoho stejně levého, jako jsem já, nejspíš by se milý šéfik zbláznil. Už takhle to s ním značně cvičilo.

„Je potřeba tady tohle za dnešek roztřídit,“ vítal nás do místnosti plné kovového bordelu, rozbitých televizí, praček a jiného harampádí. „Začněte televizemi, udělejte z nich hromadu třeba támhle v tom rohu, ale jenom z umělohmotných. Dřevěné nechte zatím být. Pane Kříž, vy už jste tu byl, viďte?“ Přisvědčí. „Výborně, tak to u toho být nemusím. Kdyžtak tady kolegu Rodra zaučíte.“

Ono se to řekne, přenést hromadu televizí z jednoho místa na druhý. Jenže byly těžké jako ta prasata, no a pan šéf ne že u toho nebyl, jak sliboval, ale každou chvíli se u nás zastavil, a když viděl, že nám to jde jak psovi pastva, neváhal nás popohnat, takže z nás pot už jen nekanul, ale přímo lil.
„Panebóže, co se tím tak dřete?“ houkl na nás sotva po pěti minutách a gratuloval si, že sem hodil oko tak brzo. „Přemýšlejte trochu, prokristapána, vysokoškoláci, jak tu televizi nejlíp odtáhnu, abych se nenadřel?“

Koukáme jak sůvy.
„Aha... po obrazovce?“ svitne panu Kříži.
„No samozřejmě!!!“ zahřmí šéf, pokládaje zoufale hlavu do dlaní, a jme se radši zase zmizet. „Že se zničí, na tom přece vůbec nezáleží, dyť je to odpad!“

Pach spáleného skla třeného o podlahu se přitom mísil se sluchovým vjemem odporného hvízdání, kterým se skonávající televize snažila klást slabý odpor.
Po obrazovce to jde hladce, možná až moc. Nesmíte ji zase moc rozfofrovat, nebo ztratíte rovnováhu a málem si dáte na držku, třeba jako teď já.
Čert tomu chtěl, že mě při tom krasobruslení zase zahlíd pan Toušek. Měl dar přijít zrovna v tu pravou chvíli, a tak spráskl ruce:

„Ježišmarjá, pane Rodr, neubližte si!“ zaburácel, až jsem se lek a měl co dělat, abych si opravdu něco neudělal. „To snad není pravda, vy jste nešikovnej... cože to děláte za školu?“
Odpovím, tuše, co bude následovat.
„Ježíšimarjá, filozof! Bože, za co mě trestáš!“

Během samotné pondělní směny stihl na mě postupně vystřídat snad úplně všechna synonyma ke slovu „nešikovný“, co jich jen v češtině je. Ježíšmarjá, pane Rodr, vy jste: nešika, nemehlo, motovidlo, levej a máte vobě ruce levý...

„Ještě zítra vás čeká totéž, potom budeme dělat něco lehčího, takže se dočkáte,“ uklidní mě (mého kolegu už ne, neboť ten vzal roha, jakmile šéf vyhlásil padla, že prý spěchá), aby to vzápětí zazdil. „Jestli vás teda do tý doby nevyhodim, protože nejsem spokojen s vaší prací...“

Vzkypěla ve mně krev. Tak já se tady dřu jak debil... ale říct jsem pochopitelně nemoh nic.
Nechal si mě, pochopitelně.
„Uděláte lépe, když se přestanete flákat...“
„Já jsem ten poslední, kdo by se tady flákal,“ bráním se právem. „Copak to není vidět?“
„Ale ano, máte pravdu... poctivost vám nechybí. Špatně jsem to formuloval... měl byste prostě... mít do toho víc elánu.“
Do tý rasoviny? To chceš po mně, šéfe, trochu moc...

Jak je? píše mi nic netušící maminka zprávu.

Zakřením se a odvětím úlisně, drsně, od sedmi od rána makám.
V odpověď se mi ozve naprostá nechápačka. Nevěřila, že to s tou brigádou myslím vážně... kdyby tak tušila, že tu makám jak barevnej v kovošrotu. Však se to taky během pár minut dozví a div jí nevypadnou voči...

Nezařaditelný odpad se měl házet do ohromných bagů, což byl jeden z těch lehčích úkolů, ovšem samozřejmě jem do té doby, než si je narvané všelijakými kovovými nesmysly budete muset hodit na záda a odnést. A předtím – šéfa by ve snu nenapadlo, že by to měl být problém – pořádně zauzlovat.

„Tak... zavažte ty bagy,“ velí nám po práci, „ale fest! Nesmí se to rozvázat, nebo se vám to vysype, až to ponesete, a můžete to plnit znova.“
Zabral jsem, co jsem moh, ale smyčka, mrcha, pořád povolovala. Když si vzpomenu, jak ke mně chodívali na gymplu ve třídě spolužáci (ano, i mužští), když jim nešla otevřít petka... a teď tady bojuju se zavázáním pytle. Je to tím, že je to spíš o umu než o síle. To šéfikoj ale nedocvakne.
„Jéžišmarjá, vy nemáte sílu, pane Rodr, to vám doma nedávaj jíst?“
Nicméně kolega Kříž s tím taky nehne, a tak se toho nakonec, oči v sloup, musí ujmout sám.

Ranní směny mají přece jen jednu výhodu – končívají brzy odpoledne a máte celý večer pro sebe. A pro tehdejší nejlepší kamarádku Petru, k níž jsem si celý udřený rád skočil po šichtě na čajíček. Můj prázdinový privát v Žabovřeskách měl k tomu jejímu v Krpoli neuvěřitelně blízko, a to jsem si donedávna myslel, jak jsou tyto dvě brněnské čtvrti vzdálené.

Jen jednu nevýhodu měl – nevýhodu, s níž jsem se, to musím zaklepat, dosud nesetkal a před níž jsem k Petře do Krpole ze srdce rád unikal.
A sice spolubydlící.

Vzpomínáte-li na naše drobné rozmíšky před třemi léty s byrokratem Petrem, či na antropologa a jeho výstřelky v podobě prošoustaných nocí... všechno se to nyní zdálo být jen úsměvnými malichernostmi ve srovnání s tímhle.

Ta můra – Darina – byla přítelkyní jednoho z mých spolubydlících a bohužel pro mě s námi načerno bydlela. Na potkání jsme se formálně zdravili, ale asi takovým způsobem, jakým se zdraví tchýně se zetěm. Jináč jsme na sebe dštili oheň a síru v jednom kuse, v životě jsem se nesetkal s takovým děsivým protipólem, s nímž bych si lez vzájemně na nervy už jen, když jsme se viděli, o svých manýrách, jež jsme si nehodlali ani náhodou tolerovat, ani nemluvě.
Kluci byli povětšinou v pohodě, s Jakubem jsme občas sedávali v kuchyni a kecali, jen to mělo tu nevýhodu, že, stejně jako všichni ostatní, čudil, kudy chodil. Popelníky měli div ne i na samém hajzlu a se vzduchem v místnostech to taky patřičně vypadalo. Není tedy divu, že když se dozvěděli, že jsem nekuřák (já domnívaje se bláhově, že to pro ně bude pozitivní zpráva), zasmušile to ohodnotili jako „problém“...

_ _ _


„To je moje asistentka, paní Zelená,“ dí šéf, představuje nám babku v pracovním oděvu. „Bude vás mít na starost, až na vás nebudu mit nervy.“

To měl být humor – dal jí nás pod dozor, když se nemohl hnout z kanceláře.

„Pojďte mně jeden pomoct tady s tou vohradou,“ volá na nás paní Zelená, lopotíc se s ňákým šíleným železným monstrem. Já blbec jsem přiskočil první a ta těžká klec mi to tedy vynahradila, zavalila mě vášnivě, vděčnost až za roh. Fláknu s ní doprostřed místnosti – ta z mála nepříjemných částí dnešní šichty je za mnou.

„Tak tuhle hromadu konvic je potřeba za dnešek zpracovat,“ máchne rukou směrem k ohromné haldě nefunkčních varných křápů. „Oddělit spodní část a šňůry zvlášť na hromadu, umělohmotnou část do ohrady. Nepokládat – házet. Už to není k ničemu, půjde to do drtičky.“

Vohradu máme zanedlouho plnou. Takže zase makačka, ale větší. Musíme novou vohradu nadzvednout a nasadit na tu první. Společnými silami to zvládnem, ač si ji při tom samozřejmě na okamžik stačím pustit na nohu. (Ani to nepostřehla, bylo to jenom, jako by vám na ni dupl slon v bagančatech a pak se omluvil).

„Teď se ukáže, jak jste ve škole byl dobrý v tělocviku při košíkové,“ culí se.
Bylo vskutku nutno ovládat na úrovni profesionálního basketbalisty hod do výšky.
„Já jsem byl vosvobozenej!“ bráním se, křečovitě se zubě. „Ale basket jsem míval na základce rád.“
Přesto, když s vypětím sil nasuneme na druhou ohradu ještě třetí, čímž se terč naší konvicové košíkové ještě zkomplikoval, vyžaduje ještě větší nápřah do o poznání větší výšky, už mi bylo horko.
To už leckdy nespravil jeden opravný hod – často až druhý opravný. Jenže těch jsem měl naštěstí k dispozici neomezené množství, a ne čtyři jako v případě druhých opravných termínů u zkoušek za celé studium. Hlavně že předtím, než jsem nastoupil na univerzitu, měli studenti termíny děkanské, rektorské... to byl havaj. Za těchhle podmínek vystudovat nebylo žádný umění... radši nemluvit.

_ _ _


V Kohoutovicích, kde je firma situována, máme čirou náhodou známé. Říkal jsem si, bylo by milý se někdy, až bude padla, zastavit. Dosud jsem ale byl po šichtě tak ztrhanej, že jsem měl tak akorát náladu dojet na privát, seknout sebou a čumět do blba. Se těm dělníkům fakt vůbec nedivím, že maj po práci náladu maximálně na vožrání v hospodě, pak přijít domů, hrcnout si před televizi a tupě zírat.
Tož dnes je poslední možnost, říkám si, a s tou ztrhaností to není tak hrozný jako jindy.

Otevřela mi jen jejich dcera Markéta – nejsou doma. Tož stručně pokecám aspoň s ní, no nic, i tak to bylo milý. Ale to bludiště, než jsem jejich ulici našel, jsem si moh ušetřit...

Tak, dnes je pátek, naposled na tu rasovinu, která už zdaleka není takovou rasovinou jako v pondělí.
„Pokračujete s paní Zelenou a novým kolegou na těch konvicích,“ shazuje mi kámen ze srdce. Směna vskutku relativně v klidu, ovšem opět dokud nás nepřijde zkrontrolovat a neuvidí, že se rychlostí ztrhat nehodláme.

„Hergot, říkal jsem že kolem toho budete lítat! Kurva, chlapi...!“

„To je ňákej nervák, ne?“ zubí se na mě nový kolega, když šéfik zapadne.
„No nevim... dodneška nebyl,“ zakřením se v odpověď.
„Že bych na něj měl ňákej špatnej vliv?“

_ _ _


„Tak. Hotovo? Vemte smeták a pořádně to tady zameťte.“ Vmžiku se iniciativně chápu řečeného nástroje. „ - Vy ne, pane Rodr!“ zareaguje bleskově. „Vy nejste dobrý zametač.“
Byl totiž svědkem toho, kterak blbě držím násadu, a komentáře paní Zelené, zda snad doma nezametám, že to dělám takovým nevídaným způsobem.

„Pane Rodr?“ houkne na mě znenadání šéf, hodiv k nám zase voko. „Až si půjdete po práci umejt ruce, stavte se u mě v kanceláři.“
Ježišmarja, co po mně chce?
Očekávaje s největší pravděpodobností dodatečný seřvung a doporučení, nechť už se tu neukazuju, zaklepu na dveře ofisu.

„Jen vám chci říct...“ nadechne se šéf, zapřičiňuje u mě smrtelné napětí. „Jestli jsem na vás někdy řval... tak si to tak neberte. Vy jste ochotný, iniciativní, pracovitý, všechno, ale... jste nešikovnej! Neříkám, můžete umět dobře hrát na housle...“


 celkové hodnocení autora: 70.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 03.10.2015, 22:48:24 Odpovědět 
   Deníkový záznam ze života s patřičným vtipem. Aneb i malá moc se nechává znát. A člověk si zvykne i na šibenici. Holt příliš hlučná samota to nebyla, ale stejně: Hanťa by si i tam poklady našel.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
NORMÁLNOSŤ
aegitalos
Kde slunce nesv...
Gabriel Kataur
Políbení meruňk...
Láďja
obr
obr obr obr
obr

Odnesla si Její srdce v mikrot...
Šedo
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr