obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915656 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Jak jsem (se) vtělila ::

 autor Tilda publikováno: 11.10.2015, 8:35  
Na dobře míněnou radu, pokračování povídky "Jak jsem umřela" a která se líbila. Snad nezklamu...?
 

Jak jsem (se) vtělila
Já Deena Jonesová, jsem zemřela na prahu čtyřicítky. Mám tedy životní zkušenosti čtyřicetileté, duši šedesátnice a tělo…? Pěkně stavěné pětadvacítky!!! „Jak je to možné,“ ptáte se (určitě závistivě a nepřejícně!). „Proč ona a ne já!“
Ha, tak to vám neřeknu. Možná proto, že jsme trpěla i po smrti. Že jsem ne - nanebevstoupila za hlaholu trub nebeských, za uznalého poplácávání po zádech od mých, již dříve zemřelých příbuzných, přátel i zcela neznámých „nebešťanů“. Že jsem si musela dosyta vychutnat všechny etapy existence „po smrti“. Ostatně – o tom jsem se již dříve a myslím, že zcela vyčerpávajícím způsobem, zmínila…
Možná za to mohl můj nudný a ničím nebohatý život pilné (ale samotářské) knihovnice. Možná na mě ON ukázal prstem a ze svých výšin řekl: „ trp si, ty nulo! Tak jako jsi nedokázala vytěžit z daru života maximum, tak si prožiješ aspoň smrt, jak se patří! Ty náno…!“ Možná je to celé jinak…
Kapitola 1.
Dvacet let jsem čekala v hrobě na své konečné „ vytržení“. Dvacet let moje tělesná schránka (pravda, za života nijak přitažlivá a žádoucí), chřadla, řídla a vpíjela se do prsti matičky Země. Dvacet dlouhých temných roků bez slunka a čerstvého vzduchu (kteréžto jsem prakticky i rozumně vůbec k ničemu nepotřebovala!), dvacetkrát dvanáct listů z kalendáře se dávno zkroutilo, zmuchlalo nebo shořelo v krbech a já tu pořád byla. Tedy moje duše Deena, zvěčnělá a doufající: potom poněkud zoufalá, skeptická, naštvaná, znova zoufalá, smířená, a zase, už po tisící, urputně se hmoždící letět vzhůru. Snaha o zhmotnění křídel, troufale i perutí andělských se mi ne a ne podařit. Mám snad padnout tam „dolů?“ k tomu netřeba páru letek. Stačí starý dobrý volný pád!!! Sonduji tedy, jestli cítím nějaký tah opačným směrem … Naštěstí ne. „ Ufff, hříšná duše tedy nebudu!“
A teď , po letech temna, nastupuji svou novou éru „světla“. Zase jsem na povrchu, zase „ bydlím“ v domě, i když nejsem vlastníkem. Jen můj status „Čekatelka“ se nemění. Zatím ne.
Jak už jsme se dříve zmínila, chodí za mnou (tedy za mou lebkou, která jediná „ přežila“ spolu se mnou) různí lidé. Mluví na mě, dotýkají se, čenichají kolem mě, sondují a vůbec jsou nějací zvláštní. Hlavně jedna dívka. Co má tak příjemně mrazivě studené (a zároveň tak nějak známě hřejivé) dlaně. Do nich mě bere. Konečky štíhlých prstů, jako tykadélky, jako hmatovými vousky, jako medúza tentákulemi, osahává, proklepává a monitoruje mou duši. Je to dlouhý proces. Mnohdy nepříjemný: to když se nekontroluje a „ povytahuje“ mě k sobě. Bolí to, pokud se to tak dá nazvat (přece nemohu, já nehmotné cosi, mít žádné pocity!) Ale propadám tehdy panice a úporně se snažím vytrvat, odolat a „přežít“! Jak podivná je duše člověka, jak bázlivá, nedůvěřivá. Jak vyděšená dokáže být!!!
Po čase se mí návštěvníci stahují do ústraní a přetrvává jen Ona. Dochází za mnou obden. Zvykla jsem si a už nepanikařím, když „povyskočím“ a vidím svou opuštěnou lebku, vyděšeně kulící prázdné očnice kousíček pod sebou, spořádaně spočívající na červeném sametovém polštáři.
Ženu ve mně zamrzí, jak malá, skoro ptačí očka, jsem kdysi měla. Jak malinko vystupující lícní kosti – spíše jsem se pyšnila tvářemi jako svraštělá jabka a ta špičatě okázalá brada!!! I teď, oděná pouze kostí, jsem nepěkná (to se nemohl On slitovat a pochopit, že to fakt nešlo, někým být milována a obletována?!)
Tak jako si časem zvyknete na kuří oko nebo vyviklaný zub, na pomstychtivě spuštěné oko na předražené punčoše, na věčně připálenou a vyčpělou kávu z automatu nebo nevybíravé titulování nerudných řidičů, pokud spěcháte (a způsobně po přechodu - a máte zelenou a stejně vám nadávají!), tak nakonec si zvyknete i na tohle. Myslím tím opakované, opatrné, váhavé a nejisté, později už sebevědomější a přesněji dávkované „popotahování“. Jiný výraz proto není, poněvadž tak to vnímám, já Deenina duše. A teď, dospělejší po letech zkušeností, skoro zvědavě čekám, až to Ona dotáhne do konce. Ba, skoro se nemohu dočkat! Protože konečně se někam posunu. Ano, už se toho se mnou, mým tělem, mými kostmi a nakonec i pouhou lebkou, stalo dost. Více, než mohl kdokoliv přede mnou zažít (a dá se použít i výraz „zasmrtit“?, protože jak jinak nazvat mé nežití!!!) Ale to, co se děje teď, bude mít konečně význam. A já už skoro tuším, o co Jí jde…

Kapitola 2.
Plavovláska, studentka posledního ročníku anglické literatury Erika, se do skupiny dostala zcela náhodou. Během května toho roku se jí změnil celý život, stejně tak i náhled na něj… Po semináři o světových náboženstvích (kam vlastně ani nechtěla jít, ale potřebovala kredit a narychlo nic jiného nesehnala) ji oslovil pohledný, tmavovlasý muž. „Slečno, měla byste chviličku?“ A pěkně, bezelstně se usmál, zářivě bílými, rovnými zuby.
Plaše kývla, zvědavá, co po ní bude chtít. Kolem proudilo spousta hezčích holek: „ proč zrovna já?. Ničím nezajímavá, obyčejná a uzavřená a ještě k tomu z maloměsta!?“
S lehkou úklonou ji bere za ruku a představí se: „ Jmenuji se Alex a moc se mi líbíte, slečno. A raději to řeknu hned: jsem členem spiritistického sdružení. Já vím,“ mele skoro bez nadechnutí, „zní to divně, navíc když studuji medicínu, ale mám k tomu své důvody! Prosím, nech mě ti o tom šířeji povyprávět!“
To ji trochu odradí. Na podobné bláboly nevěří a nikdy se o nic podobného ani nezajímala. Asi je to na jejím výraze vidět, protože Alex se trochu odtáhne a jako by mu svým přístupem jaksi ublížila, zamrká zraněně jinak vlídnýma očima.
„Nezlob se, prosím! Nechci se tě nějak dotknout. Opravdu se omlouvám!“ Na usmířenou mu rychle podává lehce se třesoucí pravici a s úsměvem dodává: „ Erika, jmenuji se Erika. A ráda tě poznávám, vážně!“
Počáteční rozpaky jsou pryč a po chvíli se dávají do řeči, jako by se znali už dávno. Po kávě v blízkém bistru pokračují procházkou i večeří. Alex je nadšený. „Je ta pravá!“ Už když se poprvé dotkl její dlaně, cítil to. Tu sílu, která se v ní ukrývá. Ten dar, jaký má málokdo. Dar pozvat duši a přijmout ji u sebe.
Jejich hovor se ze začátku samo sebou netočí kolem tak ožehavého tématu. Vzájemně se testují a oťukávají - mluví o škole, o svém dětství, kamarádech i politice. Dozvídají se, kolik toho mají společného, ač se nikdy před tím nepotkali. Erika má v plánu učit na střední škole a on zase poutavě líčí svoje nesnadné začátky asistenta na dětské onkologické klinice. Erika s hrůzou v očích zjišťuje, kolik utrpení je na světě. Kolik nevinných dětských obětí si zákeřná nemoc bere- bez výčitky, bez soucitu… Pozdě večer se loučí se slibem, že se zase brzy uvidí, svoje mobilní čísla naškrábaná v rychlosti na pokožku dlaně. Alex je netrpělivý, ale musí na dívku pomalu. Aby ji nevyděsil, aby mu neprchla, aby nezahodil tak mizivou šanci na úspěch, po kterém on i všichni zainteresovaní, tak dlouho pasou…
Od toho dne se scházejí čím dál častěji. Erika se zamilovává snadno a rychle. Ví to o sobě, ví, že se to ne vždycky vyplatí. Ví, že často lituje, kolik sebe dala a jak mizivě málo dostane oplátkou. Ví, kolik jí tím ubude, ví, jak moc bolí, když si ji jenom berou a potom nepotřebně zahodí. Ví to všecko a stejně znovu klopýtne. Klopýtne a zapomene předchozí „Zlomeniny duše“. Jiná neumí být. A s Alexem je to tu zase. Možná ještě horší, než kdy dřív. Nebo lepší…? Protože tentokrát cítí, že není jenom panenka na hraní, ozdoba do ohbí rukávu nebo společnice na jednu, i když krásnou, noc!
Dva měsíce utekly jako voda a večeře v pěkné italské restauraci korunuje těch pár kouzelných týdnů. Erika celá rozkvetla, po její tuctové prezentaci světu je ámen. Tváře neopouští drobný úsměv, vlasy září zdravím i studium jde o moc lépe. Alex zaznamenává první drobné úspěchy na stáži a pomalu se chystá ke zdárnému ukončení náročného studia.
Nejdůležitější rozhovor jejich společného života si nachystal právě na tento okamžik. Pastelově růžová poupata v křišťálové váze na stole, jen umocňují svou mámivou vůní výjimečnost večera. Alex je dívce předal s grácií, tak tak že velkou kytici objala dlaněmi. Hned do jemných květů zabořila nos (možná i proto, aby schovala slzu dojetí, zrádně se třpytící v koutku oka). Ještě když usedala ke stolu, musela se držet, aby se jí neklepala brada. „ Ještě, že balíček kapesníků tahám všude sebou!“ Kvituje s úlevou a po několika hlubokých nadechnutích se srdce konečně dostává do normálního tempa.
Večeře plyne, jejich pusy se skoro nezastaví – pokud nepolykají výbornou krmi, zdatně zalévanou lehkým červeným vínem, melou neustále, skoro nepustí jeden druhého ke slovu. Skoro to vypadá, že i dívka cítí, že se k něčemu rozhodnému schyluje… A není se co divit, Alex neumí dost dobře skrýt nervozitu. Ona se konečně odváží: „ Ali, co se děje? Napřed ta ohromná kytka, drahá večeře… Nechceš to ukončit, že ne! Bože, co to melu, promiň! Já jen – že se mi to stává… Jsem pitomá a asi si za to můžu sama…“ A dlouze, se stínem strachu a nejistoty v pěkných hnědých očích se mu zaklesne do jeho. Alex zamrká (jeho poznávací znamení, v duchu se usměje Erika) a s hlubokým nádechem se chystá k vysvětlení: „ neboj, lásko moje! Nechystám ti pláchnout ani tě zradit, ublížit ti! Nic takového. Jenom si musíme promluvit o dost choulostivém problému, který se týká hlavně tebe….
Uchopí ji za obě, teď trošku zpocené dlaně (i množství vína je na vině) a začne svou zpověď…
„Moje milá, hned na úvod ti musím říct, že jsem tě, tehdy poprvé, neoslovil náhodou. Vyzařuješ na dálku sílu, kterou jiní necítí, ale já mám zvláštní dar ji vnímat. Víš, jak jsem ti povídal o našem sdružení… Moc jsi nebyla nadšená a já tě dál netrápil. Ale čas se nachýlil. Nemohu už déle čekat a i ostatní na mě tlačí!“ Erika je ještě víc znepokojená, ale když vidí, jak smutné jsou Alexovy oči, jak bezradně se dokážou dívat, povzbudivě se pousměje, ač je sama zmatená a nejistá.
„ Miláčku, neboj se, všechno mi řekni! Unesu to, vážně!!!“ A tiskne mu povzbudivě náhle studené ruce.
„ Víš, jak pracuji v nemocnici, a víš, jak náročná je péče o na smrt nemocné děti! Jejich léčba je často neúčinná, bolestivá a drastická. Ty chuděrky trpí víc, než by i dospělý unesl. A jak jsou statečné, jak veselé dokážou být i tak blízko konci! Obdivuji je za to a zoufale jim chci pomoci. Proto jsem vstoupil do spolku spiritistů, proto jsem se upjal k tajným věděním. Protože věda je krátká na tolik bolesti. Protože ani ten nejnovější výzkum nezabrání umírání nevinných…“ Svlaží se pořádným douškem rubínové tekutiny a pokračuje: „ Ty jsi mostem, řešením a pomocí. Ty jediná dokážeš ta maličká stvoření doprovodit do stínů tak, aby z nich vyšla na světlo beze strachu a strádání…“
Erika kulí nevěřícně oči a zadrhnutým hlasem se ptá: „já…? Ale… proč já! Jak to myslíš, vždyť jsem jen hloupá studentka literatury! Co to meleš, bože!!!“ Slzám už nebrání a křivolaká šňůrka křišťálových perliček jí náhle a marnotratně zdobí tváře. Skoro se zvedá, jako by chtěla utéci před tou nečekanou atakou. Už, už, to vypadá, že opravdu odejde. Ale po pár vteřinách, zase to hluboké, pomocné nadechnutí a statečná dívka v ní vyhrává.
„ Dobře tedy, co po mně chcete, ty a tvůj spolek – co mám udělat? Modlit se, začít věřit na nemožné? Poslouchám…!“
„ Dobře tedy, řeknu to přímo a bez okolků!“ Alexovi potemní oči odhodláním, zbavit se konečně tíže, kterou celé dva měsíce nesl v srdci. „Musíš se spojit s jednou zatoulanou duší. Musíš ji přijmout k sobě. Musíš svou novou sílu využít k pomoci smrtelně nemocným dětem. Musíš jim pomoci odejít na věčnost a ulehčit jim umírání…. Nebudeš na tento úkol sama – Ona bude s tebou a pomůže ti ustát tak psychicky náročnou práci…“ Tak, konečně je to venku. Zbývá jen, aby Eričina reakce byla tou správnou, jak očekává… Dlouho je ticho, oba mlčí: on, protože řekl všechno, co musel, ona, protože neví, co odpoví.
Po nekonečných minutách rozechvěle praví: „ Miluji tě, Alexi a udělám to. Ne proto, že jsi láska mého života, ne proto, že se to ode mě očekává. Udělám to pro ty ubohé děti! A pokud ti mohu věřit, že mi Ona s tím pomůže, budu i věřit, že to dokážu. Že se nesesypu při první příležitosti, že nepropadnu zoufalství, že ustojím tu všechnu myslitelnou hrůzu!!! Že opravdu dokážu, aby odcházely smířené a vyrovnané…“
I Erika se zhluboka napije, než se zeptá na tu nejožehavější otázku: „ jak se do mě dostane? Kde je…? A jak nás zkontaktujete?“
„ Je v bezpečí v jednom domě za městem. Očekávají nás za týden. Do té doby si musíš zařídit vše potřebné v soukromí i ve škole tak, abys mohla aspoň pár let zmizet. Do toho domu budeš nějakou chvíli docházet, než dojde k propojení. Musíte si na sebe nejdříve zvyknout. Nedá se to uspěchat.“ (Že je to úplně poprvé, co se o něco takového kdo pokusí, raději zamlčí…)
„Ber to jako stáž: budeš dětem předčítat, držet je za ruku, povídat si s nimi, dělat jim společnost. Nic víc po tobě nechceme… Samozřejmě ubytování bude v areálu kliniky – musíš být k ruce dvacetčtyři hodin denně. Opravdu trváš na svém rozhodnutí? Nemohu tě donutit. Nikdo nemůže!“
Erika pomalu, děsivě pomalu kývne: „ trvám na tom! Udělám to!!!“
Další týden v ruchu mnoha pochůzek, telefonátů, vymyšlených důvodů i zapírání uteče jako voda. Erika má sbaleno a čeká před domem na Alexe. Necítí smutek ani obavy. Je vyrovnaná a odhodlaná.
Statečné děvče, opravdu!!!

Kapitola 3.
S ostatními členy se seznámí jen povrchně. Tohle není na pořadu dne a ani důležité. Podání ruky, úsměv, když oni pocítí její potenciál… A to stačí, více není potřeba.
Prvotní dotyky, prvotní ochutnání… Já, Deenina duše nikým nechtěná, jsem najednou v kurzu! Ona – už vím, že se jmenuje Erika (hm, docela hezké jméno!), mě jemně pobízí, abych se schoulila v její tělesné schránce. A prý na doživotí!!! „Tak sorry, lebko moje milovaná, ale asi se budu stěhovat do většího! A snad si to, poletech krčení se v koutcích tvých kostí, zasloužím! Nebo ne? Stejně mi neodpovíš, mlčící už navěky, práchnivějící a drolící se. Nevydržíš věčně, zatímco já asi ano… Tak sbohem…?“
Jen trochu chtění ode mě i od Ní, jen tichounké povzdechnutí, prolnutí, náhlé teplo, skoro zapomenutý tlukot srdce, těsně pod mým novým příbytkem. Já, Deena v objetí s Erikou – dvě jemné ženské duše v jednom jemném (a mladém a hezkém!) těle. Vejdeme se pohodlně, nic nás netlačí. Držíme se a smějeme se tak, jak to umí jenom duše. V očích dívky zazáří tisíce plamínků, koutky u úst se pozvednou, tváře zahoří a pumpa jejího těla poskočí, až to skoro zabolí. A potom je klid, vše se vrací do normálu, ustálí se a dokončí…
Deeniny ostatky byly s úctou zpopelněny a malá mohylka na nedalekém kopci je jejich posledním místem odpočinku. Erika nikdy nezapomene a v den „ splynutí duší“ přináší kytičku i svíčku, jako projev úcty…
Dívka dlouho spí po tom všem. Celý další týden se uzdravuje v náruči Alexově. Ví, že už není „sama“, ale neřeší to. Ano jemu nic nevadí… „A já, Deena…? Konečně, konečně mě někdo miluje! Konečně cítím doteky, polibky a milování! Konečně žiju, jak jsem nikdy nežila. A ne, nepláču pro těch čtyřicet dávných let. Muselo a mělo to tak být! Jsme jedno tělo a tři duše a je to, sakra povedená kombinace!“ Další týden ukončí moje - naše slasti a Erika nastupuje svou misi za děti, nemocné těmi nejohavnějšími formami rakoviny – mozku, kůže, kostní dřeně, krve i uzlin a vnitřních orgánů. Jejich zmutované součásti jim nechtějí za žádnou cenu dovolit žít, dýchat, zpívat a malovat, skákat panáka a ochutnat pistáciovou zmrzlinu, aniž by jim v tělíčkách nezahlodal jedový osten bolesti. A nezkroutil jim prsty u nohou i rukou do bezbranného gesta. A nenutil je plakat, křičet, až už nemají slzy ani dech až už jen bezmocně leží, panenky z hadrů, hračky monstrózního děcka…
Erika vypláče potoky slz, vykřičí hory protestů. Ale jenom tajně, v noci, když je sama, (ona a Deena, která rozumí, a pomůže…). Před dětmi si nedovolí zakolísat. Hladí je po holých hlavičkách a nevidí promodralou, průsvitnou pokožku a hubeňoučká stvoření. Nevidí kanyly a jehly, obvazy a sotva zahojené jizvy, ale šňůrky korálků, náramky a sametové stužky. Pro ni a Deenu jsou to princezny a princové, králové a královny, nádherná a statečná stvoření… Její duše, stíněná, hlazená a zahřívaná Deeninou to ustojí. A tak čte, směje se, dělá skopičiny, řádí s loutkovým divadlem, a třeba metá legrační kozelce s červeným klauním nosem schválně nakřivo… A potom je jí odměnou smích: uvolněný, tolik sladký, zvonivý dětský smích… A často je tím posledním, co dítě daruje světu. Odchází navždycky a směje se - co může být krásnějšího?
Erika nezůstala pár let. Nevrátila se ke studiu a na plný úvazek zůstala u svého poslání. S Alexem se vzali, jak jinak! Ale vlastní děti nechtěli. A nesuďme je za to – věděli a viděli příliš. Alex byl úspěšným chirurgem a Erika nejlepší dětskou psycholožkou, ač jí chyběl diplom. Houf věčně se měnících svěřenců ji bezmezně miloval, ji i Deenu. Stalo se často, když některé dítě „ odcházelo“, uvidělo obě ženiny duše a moudře, osvobozeně pokývlo, v pětileté mysli moudrost věků…
I ona se nakonec chystá k odchodu. Alex zemřel před pěti lety na náhlé srdeční selhání v požehnaném věku osmdesáti let. Pracoval ještě dlouho, po odchodu na penzi a stejně tak i Erika. A teď přišel její- jejich čas. Erika se nebojí. Poznala, jaké trable měla se svým skonem Deena a stejně se nebojí.
„Musím letět, musím se upnout k němu, abych se osvobodila? Bože, já to neumím, zase to zkazím…?“ Ptá se zmatená, rozechvělá Deena.
„ Pššš, malá moje, neboj se už ničeho!“ Konejší ji Erika, její statečná bytná, družka, kamarádka, její ochránkyně. S posledními slovy, s posledním vydechnutím na rtech, které se skoro celý dospělý život jenom smály (protože musely a protože to tak chtěly), vzlétá její duše a teď, skoro na konci, pomáhá Deenině. Drží ji, schoulenou s nejistou, ještě když se v proudu jásavého a hřejivého světla vznesou svobodně vzhůru. Zvonivý smích je doprovází a v reji pestrých dětských duší, v tom nejjásavějším karnevalovém opojení, míří do nekonečné modři oblohy…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Apolenka 13.10.2015, 18:54:41 Odpovědět 
   Milá Tildo, opět jsem se zadýchala. Obrovsky zajímavé pokračování, skvěle podané tvým vybroušeným a osobitým stylem, takže člověk i nemožnému uvěří. Super!
Čuk se k tvému textu vyjádřil tak vyčerpávajícím způsobem, že dalších slov již netřeba. Plně se s nim ztotožňuji. Jen ještě pár postřehů k formě.
Zaujalo mě, jak hojně užíváš závorky. I já je mám moc ráda, jako určitý výrazový prostředek. Však se mě kvůli závorkám Anna, bývalá redaktorka saspi, něco naplísnila. Nerada jsem to přiznávala, nakonec jsem uvěřila. Přemnožené závorky mohou dílku uškodit, stejně jako trojice vykřičníků, které se ti tam pěkně okotily. :o)
Pak jsem si všimla drobných nedostatků v přímé řeči:
1) za první uvozovkou nedělej žádnou mezeru, např.
„Je v bezpečí...“
2) následuje-li přímá řeč za uvozovací větou s dvojtečkou, pak musí sdělení v závorce začínat velkým písmenem a přímá řeč se umístí na novou řádku, např.
Erika děsivě pomalu kývne:
„Trvám na tom! Udělám to!“
3) je-li uvozovací věta za přímou řečí, pak začíná malým písmenem, např.
„Musím letět, musím se upnout k němu, abych se osvobodila? Bože, já to neumím, zase to zkazím…?“ ptá se zmatená, rozechvělá Deena.

Nakonec ti musím vyjádřit obdiv a velký dík za to, že jsi s povídkou tolik spěchala právě kvůli mně. To mě převelice těší a obrovsky si toho vážím.
 čuk 11.10.2015, 8:34:12 Odpovědět 
   Klidně psaný text, příběhem sice podivným, ale ne nehrůzným, ale pod ním se skrývá hrůza, ale i uklidnění. Předpokládá se existence nehmotné Deaniny duše, která exisuje bez větší újmy v hrobce. Zatím co tělo tlelo, (a je poněkud nelogické, že bylo později zpopelněno), existuje duše jako Čekatelka, aby za dvacet let přišla Ona Příjemkyně: je to dívka Erika) V druhé kapitole spiritista Alex mající svou enklávu podivných duší či lidí, patrně někde na dětské klinice pro léčbu onkologicky nemocných dětí, přemluví (živou reálnou) dívku Eriku mající údajně napřirozené vlastnosti, k experimentu. A tady je jádro pudla. Čekatelka - duše mrtvé Deany vstoupí do duše živé Eriky. Erika mající dvě duše se pak může s o to větším úsilím věnovat těžce nemocným a postiženým dětem, aniž by kdy vyplynulo na povrch, že má dvě duše (snad se vzájemně posilující a získávají schopnost komunikovat s dětskými dušemi na té klinice)) Když Erika umře, její i Deanina duše odlétají s radostnými dušemi oněch ubohých dětí, a neví, co se s nimi stane.
Velice zajímavý pokus proniknout fantazií do toho, co se děje s člověkem po smrti, tedy především s jeho duší. Podivná reinkarnace, alespoň na jeden život, je možná tím očistcem, v kterém se duši dostává užitečnosti. Zřejmě to byl modelový experiment, při kterém se nedovíme nic o jeho protagonistech. Psáno je v pohodě, s užitém vhodných detailů, které dělají příběh uvěřitelným. Hrůza je v nejistotě člověka: bude do mně za života vtělena druhá duše a nestanu se jejím nosičem ve svém životě. Nebo: do koho se má duše vtělí a jak jí bude po mé smrti. Z druhého pohledu je pokus poohlédnout za brámu smrti radostný (na pozadí dětského utrpen) a vlastně získáváme jistotu, že se s těmi dušemi neděje nic špatného. Takže tato fantazie zase až hororová není. Půjde-li věda tímto směrem, pak se může stát, že tě najednou někdo osloví a vyzve tě k přijetí cizí duše (bude snad vybíráno, že to bude duše spolupracující a nesejdou se dvě duše zločinné). Další hrůza: kdo bude pánem nad výběrem duší. Ale vcelku je příběh uklidňující, optimistický, řkl bych i vizionářský, nahlížející za oponu smrti a vytvářející jednu z vizí života po smrti (ač je třeba jen "ve vývoji vědy).
Nejsem si jist, zda jsem próze porozuměl, bera ji vážně jako pravděpodobnou. Ale to je asi rysem tvých próz: že jsou za jistých jistě divných okolností jejich vize realizovatelné.
Odvážné, zábavné, asi jako je polévání horkou i studenou vodou. Skvělá fantazie na poli fantazie, kde to bývá často úplně ujeté. Pro mne osobně je text velice zajímavým a inspirujícím.
PS: Pokud mi síly dovolí (a asi nedovolí pro vytížení na saspi) a napíšu detektivní příběh starého herce, mohl bych v nadstavbě, pokud hodně ujedu od reality, použít tvůj motiv o slučování duší a rozpracovat jej? Samozřejmě bych ti dal svůj text přečíst a ocitoval tě v předmluvě. Vidíš: i já mám fantazii a nereálný optimisamus, že budu schopen něco ze sebe vykoktat a dožít se tak vzdáleného cíle.
(Hele, nešlo by to, abys mi zařídila připasování do mně nějaké druhé duše, vhodné, trochu sexepílu by mohla mít. Že by i kněžky lásky?)
PS: Tvá druhá povídka dosud nepublikovaná stojí ve fronte, zamluvila si ji řídce se na saspi vyskytující a publikující Nancy.
 ze dne 11.10.2015, 15:51:37  
   Tilda: Tedy, Čuku, Tvoje vyjádření vydá za povídku! Moc děkuji za publikování. Moc děkuji, že se líbilo a určitě souhlasím, aby jsi trochu "čerpal"... A za všechno může vážně Apolenka, která chtěla pokračování a já je, zběsilá, a celá utěšená, napsala za dva dny...T
 ze dne 11.10.2015, 8:40:17  
   čuk: Omlouvám se za překlepy a nepozornosti: protože až příliš jsem byl tvou povídkou zaujat (řekl bych, že dva podivní literáti se sešli).A v mém počítači je skryta druhá duše šotka.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
NEBOJSA
Tilda
Když to nejde, ...
kimberly1995
Pondělní ráno
Flambující lanýž
obr
obr obr obr
obr

Malé špitální blues
zd.hledač
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr