obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389839 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: HLAD ::

 autor Tilda publikováno: 13.10.2015, 18:10  
Nové doufám celé vložení povídky o konci všeho...
 

HLAD
Nedal se potlačit. Nedal se ničím ošidit. Nedal se zastavit. Všeobjímající, zaslepující, hrůzný a neodbytný. HLAD…
1. Kapitola
V roce 2022 byl život a Zemi složitý, ale nikoliv nemožný. Uskupení států se snažila o rovnovážnou životní úroveň, aktivisté, unavení věčnou válkou s politikou, koncerny, konglomeráty a nevědomostí, postupně upouštěli od svých přesvědčení, argumentů i neradostných prognóz. Stáhli se do ústraní, do lůna ještě dožívající panenské přírody a ponechali evoluční vývoj na pospas nevyhnutelnému.
Nikdo neví jak – nikdo ani nepřežil, aby vytvořil patřičný model, simulaci, grafy, teorie a vůbec…
Nečekaně, najednou a celosvětově, život na Zemi skončil. Ne, že by se katastrofa rozbujela nejdříve v Americe nebo na starém kontinentu, zhouba přišla z oceánu nebo zasáhla póly. Nic takového.
Během pouhých deseti dnů, život jako takový zanikl, fauna i flóra spálená na uhel, pod nezemsky sýrově žlutou oblohou, plnou nedýchatelných a nanejvýš toxických plynů. Zásah mimozemské inteligence? Možná. Boží vůle? Možná. Ekologická katastrofa? Možná. Je zbytečné rozebírat rozebrané. Nezbylo nic, co by se dalo spravit. Lidstvu odzvonila jeho Poslední hrana.
Dalího „hořící žirafy“(jak to, proboha věděl!?) padají jako podťaté spolu s ostatními živočichy volné i zkrocené přírody, aby se vzápětí proměnily v popílek. Z nebe se snášejí bez rozdílu, či výběru, důležitosti, velikosti nebo priority, ptáci, prezidentské speciály, práškovací, dopravní i nákladní letadla, proměnění v uhlíky a šedé vločky (Fedex, snažící se o doručení nikomu, zaplane jasným ohněm, podobný ocasu zlověstné komety a padá, aby se v mžiku změnil v černý déšť popílku jak z Černobylu). Průzkumné stíhací letky, drony, stejně jako utajované kosmické rakety, všechno to lidské „pinožení“ je s výsměchem eliminováno. Satelity na oběžných drahách putují vesmírem jako šrapnely, rozcupované na miliardy úlomků. Hubbleův teleskop (teď proměněný na skrumáž zkrouceného kovu, roztavených hyperbolických zrcadel a hrstky matic) nezaznamenal v hlubokém vesmíru žádnou anomálii, o které by včas poskytl jakoukoliv informaci. Vojenská převaha nehraje žádnou roli. Nestihnou zahájit útok.(A proti komu, he?!)Utajované základny, podzemní města pro hrstku vyvolených, ale ne dostatečně hluboko, sklady jaderných a kdoví jakých zbraní, to všechno se mění v popel a prach, stejně jako vědecká pracoviště, která o ničem do poslední chvíle neměla ani potuchy.(A kde jsi NASA a tvoje raketové základny, Cerne, Merline, Seti se svými „kontakty!“ Co víš, VLA v Novém Mexiku!!!)
Města se kroutí žárem jak staré, sépiové pohlednice a postupně jsou srovnána se zemí. Vydržela o zlomek času déle, než lesy a vodní plochy. Ty na kratičkou dobu zakryly mrtvou tvář Země hustou párou, než se rozplynula docela. Uhynulí mořští i hlubokomořští živočichové, stejně jako flóra, ani nestačili zahájit proces hnití. Nejprve vše zcela vyschlo a vytvořilo celistvý škraloup, kopírujíc celá oceánská a mořská dna a ten se vzápětí rozpadl na prach. Na neskutečně členitém, neznámém povrchu zavražděné planety (obohaceném o podmořské horské hřbety, propasti a sopečné kužele nebývalých rozměrů) roste geometrickou řadou vrstva organického popela. Vanou zde silné, horké větry a přeskupují, vrší a znova rozfoukávají ty pozůstatky do jemnější a jemnější podoby.
Nebyly ušetřeny ani hroby s ostatky dříve nebo dávno zemřelých a tedy šťastnějších. I pod zemí, v hloubce skoro dvaceti metrů, dochází k „dezinfekci a deratizaci“. Těla skoro čerstvá, hnijící, práchnivějící, celé kostry nebo pouhé úlomky: všechno je proměněno v prach, jak stojí v Písmu.(Jen o něco dříve!)
A není v ničí moci, obnovit život na Zemi (Možná terminaci řídili a velice úspěšně, na dálku mimozemšťané a jejich zvykem je před nastěhováním pořádně vygruntovat…?)
2. Kapitola
Greenovic rodina o počtu pěti členů – otec Bill, matka Rose, dvě děti – pětiletá Bella a dvouletý Sam a nakonec babička Ava, měli štěstí. Zásluhy je třeba přisuzovat otci. Jedné noci měl znepokojivý, apokalyptický sen. Přemýšlel a po ranní modlitbě pochopil.
Zhruba deset let před koncem světa začal tajně, pouze s vědomím své manželky, budovat kryt. Příroda mu tehdy hrála do karet, i když na pohled to tak nevypadalo. Zhruba před měsícem se na dolním konci Greenova pozemku vytvořil obrovský závrt, do hloubky skoro padesát metrů (gigant mezi jemu podobnými). Nechali jej oplotit, aby do jámy nic živého nespadlo a s neurčitým příslibem státu čekali, že bude propadlina v brzké době zasypána. A teď, po svém varovném snu, Bill pochopil, že to byl další z Božích záměrů. Nebylo v jeho skromných silách, vyhloubit tak rozměrnou jámu, jež by pojala vše, co se mu začíná rodit v hlavě. A ani tolik času by neměl... Ušetřil roky úmorného kopání, díky dřívějším nerozumným plundrováním bohatství matky přírody - chamtivém těžení rud v nedalekém okolí. (Závrt na jeho pozemku nebyl zdaleka první v této, dříve hornické oblasti.)
Manželka se bála vyjádřit svůj názor a raději mlčela, i když nechápala, proč se snaží o tak podivný podnik. Blíže jí totiž nic nevysvětlil. Nebyl odborníkem, ale prostým selským rozumem si dal pět a pět dohromady. Připravil plány, naškudlil materiál i nářadí a sám, po práci, dřel až do tmy. Díky kousku lesa nebyla nouze o stavební dříví.Díky nečekané poslední vůli bohatého strejdy odkudsi z Evropy (i to viděl, jako JEHO prst), nebyla nouze o finance. Přes Ebay, Amazon nebo po výprodejích z vědeckých institutů, získal velké množství různých řídících jednotek a měřících přístrojů, které poté eliminoval na část potřebnou pro fungování krytu. A potom dřel. Dřel bez ustání, jako stroj, robot a šílenec. Začal ráno kolem šesté a končil, naprosto vysílený s prvním šíráním. Nepolevil, neposlouchal své plačící svaly a přetěžovanou kostru, nebral ohledy na svalovou horečku ani zánět šlach a věčně oteklé klouby. Časem se zocelil, svaly muskulaturu jak ze žurnálu, hned by mohl nafotit lichotivé reklamní snímky pro kdejakou posilovnu. Za osm let bylo dílo hotovo. Za osm let se nenašel nikdo, kdo by jej vyslídil. (Bydleli dost o samotě - nejbližší soused, starý nerudný dědek, to k nim měl patnáct kilometrů. A ne, že by někdy zavítal na sousedské poklábosení!)
Výsledkem dřiny na hranici lidských možností byl bytelný, čtyřicet dva metrů metrů pod zemí vyhloubený ocelový bunkr, s dokonalou izolací, o ploše sedmdesáti metrů čtverečných. Toaletka, s izolovaným odvodem zplodin na povrch, spižírna s konzervovanou a sušenou potravou a galony vody: zásoba na rok (při snížení denních dávek až na rok a půl), ložnice s pěti lůžky, koupelna, malá kaplička, a nakonec to nejdůležitější: velín s měřicími přístroji, počítačem, generátorem, vysílačkou, výrobnou kyslíku a zdravotnickým materiálem.
Než svět umřel, měla rodinka zrovna „cvičení“. Seděli svorně v krytu, otec dával sáhodlouhou přednášku o pravidlech, zákazech a nutnostech při podzemním pobytu, když shora uslyšeli podivné hučení. A i když byli hluboko pod povrchem, ucítili náhlé horko. Ventilátory se rozeběhly naplno a trvalo poměrně dlouho, než se teplota ustálila na dvaceti devíti stupních Celsia. Níž to nešlo. Měřič venkovní teploty ukazuje hrůzných dva tisíce stupňů, rozbor složení atmosféry potvrzuje, že dýchatelná rozhodně není a periodická tabulka zdaleka nestačí na určení jednotlivých plynných složek.
Pochopili. Vzali se za ruce a dlouho se tiše modlili. Souhlasili se záměrem Boha, že byli vyvolení. Že prošli výběrem, nejjemnějším sítem a na nich je, vytvořit nové lidstvo. Lepší, zbožnější, čistší.
3. Kapitola
Rodina se semkla kolem Billa, jako svého vůdce. Bez reptání plnili vše, co jim nakázal. Ať to byl dospělý nebo dítě. Matka se stará o příděly vody a potravin, dohlíží na čistotu i zdraví, babička má na starosti úklid nebo hlídání dětí.
I denní režim přijali: budíček v šest, modlitba, ranní rozcvička, hygiena, rozdělení úkolů pro každého z nich, snídaně, ženy úklid po jídle. Modlitba před hlavním jídlem a následný oběd (připravuje matka), dvouhodinový odpočinek, tříhodinová výuka dětí, večerní rozcvička (tuto už nemusí babička absolvovat), večerní modlitba, večeře (opět chystána matkou), hygiena, večerka. Děti ve dvacet, dospělí, bez výjimky ve dvacet dva třicet.
Nehlasovali, přijali řád bunkru jako samozřejmý a plnili do puntíku bod za bodem.
Táta je neomezeným vládcem velínu. Tam nesmí nikdo, kromě něj. Výjimky se netolerují. A všichni, i ten nejmenší, to chápou a udržují si odstup. Ani jednou jim nepřišlo na mysl, tajně se dovnitř podívat, aby otec nevěděl. Oni ne, byli mu příliš oddaní. Nechtěli se dopustit tak hrozného hříchu!!!
Máma pečlivě v kalendáři škrtá každý ukončený den, aby měli kontrolu. Spojení s povrchem neexistuje, rádio ani televizi nikdy neměli. Musejí se spolehnout na vlastní zaznamenávání času. Celé měsíce plynou v poklidném každodenním rituálu.
Bill, už trošičku nervózně, přechází po místnůstce, od jednoho měřicího přístroje ke druhému: „ už to přeci musí klesat, vždyť je to skoro rok! To není možné - Bože, co po nás ještě chceš!!!“
Navenek ale mlčí, panika by v tomto stísněném prostoru nepřinesla nic dobrého.
Uběhne několik měsíců, kdy vyčkává, kdy kombinuje, kdy doufá. Už se nemodlí pravidelně několikrát za den.. Cítí, že je to k ničemu, že to nepomáhá.
Jednoho rána mu máma s obavami v očích a zároveň s nadějí (že on – ten moudrý, něco vymyslí) sděluje, co on už dávno věděl: ač šetřila, jak se dalo, na skoro prázdných policích už není žádné jídlo a s vodou je to také nahnuté.
„Na jak dlouho, myslíš?“ zeptal se, aby jí dodal pocit důležitosti.
„Maximálně na týden… Bože, Bille, co potom! Co děti?“ Rozpláče se, poprvé za celou tu dobu.
Objali se, nakrátko. Víc si nedovolili. Jejich vztah je čistý a nekontaktní.
Snížil příděly na hranici přežití. (I v Dachau se měli líp!) Všichni viditelně pohubli, v průměru o pět i deset kilogramů. Vydrželi ještě čtyři týdny. Zásoby došly úplně. Máma načapala děti, jak vylizují prázdné obaly od potravin, už dříve vyhozené v odpadkovém pytli a viditelně napadené plísní. Hrabaly se v nich chamtivě a horečnatě jako lysé krysy (skoro se jí z toho pohledu zvedl žaludek!). Hned si v duchu vynadala za takové hříšné myšlenky a sama si poručila dvacet zdrávasů a třicet otčenášů místo odpoledního odpočinku.
Ukazatele venkovních hodnot se nezměnily. Kromě teploty – klesla na Pětsetpadesát stupňů Celsia.
Jako první začínají trpět děti. A babička, protože je přece jenom stará. Její „nádoba“ dříve z tlusté, odolné kameniny, se na sklonku života mění v křehkou čínskou vázu dynastie Ming.
Boláky v ústech a na všech měkkých tkáních nejsou nic nového. Také štěkavý, dráždivý kašel a škaredá zelená rýma, signalizující zánětlivý stav vedlejších nosních dutin. Nemají do čeho kašlat ani utírat nudle a infikují pořád dokola jeden druhého. Většina potřebných léků byla už dříve, trochu marnotratně, využívaná nebo mají prošlou účinnost a nezabírají. Šaty, které měli rozpočítány na osobu, posloužily jako kapesníky, toaletní papír i ručníky. Zbylo jen to, co zrovna mají navlečeno na sobě. Není v čem prát. Oděvy jsou tuhé špínou, jak přestává fungovat celý, dřív tak dokonalý systém. Kůže je opakovaně drážděná a začíná se bránit vředy a mokvavými ložisky. Dospělí si nedobrovolně opakují pubertu s ukázkovým akné, děti, ještě zdaleka ne „náctileté“, trpí stejně. Očím schází vlhkost díky nedostatku vitamínu „A.“ Důsledkem jsou hnisavé záněty spojivek a okrajů víček.
Všichni začínají mít potíže s ostrostí zrakových vjemů. Vlasy vypadávají v celých pramenech, stejně jako se uvolňují zuby ze zkažených a oteklých dásní. Jediným pozitivem může být fakt, že je tu úplná absence parazitů. Před obydlením byl bunkr dezinfikován ultrafialovým zářením a noví návštěvníci z povrchu nedorazili…Důvod je, myslím, očividný!
Ale kruté křeče v břiše, teploty a zvracení (to když děti neposlechly a okusovaly houby, a plísně rostoucí u toalety), to už je na pováženou. Zprvu úpornou zácpu střídá vodový průjem a ještě zvyšuje dehydrataci. Musejí být opatrní, aby se nijak nezranili: rapidně jim křehnou kosti a srážlivost krve je snížená. Nedostatkem krevních bílkovin nedochází k transportu živin (jako by se nějaké přijímali...) do organismu. Musejí schraňovat moč a složitým destilačním procesem, se jim dostalo pár decilitrů vody. Hlt na osobu a den. Babička, zmítaná vysokou horečkou, a skoro mimo, se tajně dostává k lékům a předávkuje se Valiem. Tělo bylo pozdě v noci vyzvednuto speciálním výtahem na povrch, kde beze zbytku shořelo, sotva se dotklo podkladu.
Všichni cítili, že se blíží konec. Nevydrží to. Nejde to. Trvají potíže se spánkem, když odpočinek tolik potřebují, aby načerpali aspoň jakousi sílu na další den. Plouží se chodbami, lekají se sebe navzájem. Potom už jenom tupě sedí nebo leží, pohyb začíná čím dál více bolet. (Kde jsou ty veselé časy, kdy si první měsíce nadšeně sdělovali noční sny: Jak se jim zdálo o mísách koblih a pečené krůtě. O hromadách čokolády a grilovačce na zahradě jejich domu!)
Teď se nevraživě straní jeden druhého. Aby si nezáviděli, kdo má více kulaté tváře nebo je širší v pase. Najednou si jdou na nervy. Nepomáhají ani zahanbené kradmé modlitby. Choulí se v těch málo zákoutích, které bunkr poskytuje, aby se nemuseli potkat, pozdravit, střetnout pohledem. Viděli by ve svých očích je jedno: HLAD!!! Oni, členové jedné milující rodiny, kteří si byli vždy tak blízcí… Cucají si, pokradmu, aspoň prsty na rukou, nehty dávno odhlodané až k lůžkům, až je mají celé odulé a zhmožděné.
Bill zůstává pořád víc a víc ve velínu - nesnese pohled na děti, umírající skoro vestoje. Za hučení strojů se mu v hlavě zrodil nápad. Pozdě trochu zalituje, že babičku nevyužil lépe. Ale kdo mohl vědět!!!
Nápad realizoval ještě tu noc.
4. Kapitola
Matka, zakladatelka rodu, měla ještě další, důležitý úkol, o kterém, díky bohu, sama nevěděla. Poslouží jako potrava pro svoje děti a manžela. Tak nestojí v Písmu, tak si Bill sám vyložil současnou bezvýchodnou situaci. V naději, že se podmínky na povrchu brzy změní k lepšímu (potlačoval záměrně fakt, že i pokud by se tak stalo, nečeká je nic!), on musí přežít nejdéle, aby započal „osévat“ panenskou půdu, ať už je to myšleno jakkoliv. Jenom on umí ovládat velín, je tedy nad slunce jasné, že bez něj nepůjde nic! Po večerce se modlil déle, než obvykle, ale nevědomá, ubohá žena nepojala žádné podezření. Jak by taky!!!
Zabil ji ve spánku, zardousil chuděrku špínou tuhým, kdysi vesele pruhovaným polštářem. Tělo odtahuje se špatně skrývanou námahou do velínu, beze strachu, že jej děti uvidí (má ještě jednu speciální místnůstku o které nikdo neví). Naporcuje a uloží „zásoby“ do mrazáku. Těžká práce jej doslova umrtví tak, že upadá do hlubokého nevědomí. Noc stráví na holé podlaze. Probuzený nepohodlím a ztuhlý chladem, pomalu se rozpomíná na svůj skutek. Necítí nic, vyprázdněná duše hledí do naplněné spižírny, promítnuta do vyšeptalých očí. Nabere porci a upraví v mikrovlnné troubě, aby zbavil pokrm bakterií.
Děti dlouho a už skoro s pocitem nejistoty, že se mu to nepovede, že je konec, probouzí z těžkého, komatózního spánku. Jsou natolik omámené hladem, že se neptají, kde se vzalo to množství čerstvého masa. Prozíravě je namlel, přišli o dobrou polovinu zubů! Musí je, hltající a vrčící jeden na druhého, posadit kus od sebe a nabízet potravu po kouskách, aby jim přílišné a hutné jídlo spíše neublížilo. Každé sousto bolí, jak nemocná ústa a vyviklané zuby protestují proti polozapomenuté činnosti. Ale pud je silnější. Později už vyrovnanější žvýkání, mlaskání a krkání vyplňuje nadlouho jinak hluchý prostor bunkru.
Když si o trochu později vzpomenou na mámu, namluví jim, že se pomátla a utekla na povrch. Neptaly se. Zvykly si rychle.
Pouhé tři měsíce stačily, aby byli opět na suchu. Poslední natlučené a upečené kosti vycucané až na morek, roztloukl kladívkem na prášek a ten s troškou vody přiděluje po lžičkách. I to už dávno došlo…
Další volba za doprovodného, monotónního hučení strojů: Bella – je větší, má víc masa!
Stejný způsob, stejný průběh. Jen menší kus…
Za měsíc sedí u stolu sám. Prázdný talíř, prázdné břicho a hlad. Nepotlačitelný, sžíravý HLAD. Pohled, zprvu vytřeštěně upřený na holou zeď se jako by nerad, stáčí na kostlivé ruce, položené na desce stolu.
Z koutku obolákovaných úst skane hustá, chtivá slina.
V mžiku (aby jej nikdo nepředběhl ? Aby měl výsadu prvního sousta?) zakousne se do holé, vyhublé a tuhé paže. Rve pahýly zubů, žvýká, polyká a znova se zakusuje o kus výš. Neumře! Má co jíst.
Bill to přežije!

Stroje dál monotónně hlučí, skoro se zdá, že zvuk má určitou strukturu, či promyšlenou skladbu. Stěny velínu rezonují v souznění s tím hukotem, co možná není jen pouhým doprovodným projevem, naprogramované techniky…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tilda 14.10.2015, 10:35:28 Odpovědět 
   Také zdravím,
děkuji za čas, děkuji za kritiku, která je zcela na místě. Nebudu to vysvětlovat tím, že jsem zbrklá, že si neumím, (v rámci rodinných a jiných povinností) udělat na své psaní dostatek času. Že, uchvácená myšlenkou, jedu jako o závod, co nejdříve ji dokončit. Že, že, že... Že střílím zběsile rychlé dávky z kalašnikova, namísto střídmých, ale o to více účinných řach z kanónu na počest člena královské rodiny...
Děkuji za povzbuzení! T.
 Nancy Lottinger 13.10.2015, 18:09:26 Odpovědět 
   Zdravím,

já si říkala, že ta předchozí špatně publikovaná povídka nedává smysl. Trohu mě ale zklamal překlep hned na začátku. I z povídky o Smrtihlavovi jsem měla pocit, že si po sobě povídky nečteš (možná jen křivdím), ale zde je to ještě průzračnější (viz špatně vložená část, překlep aj.). Všeobecně zvedá kvalitu, když autor s textem pracuje. Svědčí o tom i další překlepy.

Píšeš, že život na Zemi byl možná, vzápětí že skončil. Skončil tedy v tom roce 22? Mate mě to.

Opět mi přijde, že členění na kapitoly je rušivé. Dejme tomu, pokud to tak chceš mít - je to tvůj text - ale pro oko čtenářovo a jeho pohodlí aspon kapitoly odděl entrem, úprava textu patří do základních znalostí spisovatelů. I nedodržování mezer je rušivé, sice ne časté, ale i tak.

Opět musím podotknout, že to má zajímavě psané momenty - např. popis budování krytu je dobrý. Ale dobré momenty se střídají s těmi horšími, statickými, možná až zbytečnými.

Máš svůj osobitý styl. Je jiný, je zvláštní, je takový, že ve člověku zanechá hlubší pocit. Předhazuješ fakta takovým osobitým způsobem. Ale dalo by se v textu hodně brousit, upravovat.

Ta zásoba vody na rok mě zaujala. Hloubil a budoval intenzivně osm let, aby mohl přežít rok? Uvidíme, jak se bude příběh ubírat. Je to hodně zaměřené na budovatele, co ale rodina, jak spolu vycházeli, když on tolik času věnoval hloubení? A během pobytu v bunkru, skutečně nikdy nikdo nereptal? Z psychologického hlediska to není uvěřitelné. Pomalu se to ale vysvětluje tím popisem jejich smýšlení. Vztah mají nekontaktní? Předpokládám že kromě splození dětí.

Popis umírání - chřadnutí těl - je výtečný, uvěřitelný, živý, nechutný, přitom podáván jakoby z pohledu pozorovatele. Nejsem si ovšem jistá, zda by 550 stupňů stačilo ke spálení, i ke kremaci je potřeba přes 1000 stupňů a trvá to dvě hodiny. Obávám se též, že by jim strava velmi ublížila po takové době...

Závěr je skutečným skvostem.

Typické je tedy strřídání slabých a silných momentů. Chtělo by to na povídkách víc zapracovat, je tu veliký potenciál.

Hodnotím pozitivněji, ale je potřeba s texty více pracovat.

N.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Jak jsem rozbil...
Delfin
TERMINÁLY
Danny Jé
Kalich života -...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr