obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Kalich života - Setkání se Slídiči ::

 autor Trenz publikováno: 12.10.2015, 18:11  
 

Kapitola třetí
Setkání se Slídiči

Jonathon Collins byl čerstvý pětapadesátník průměrné výšky a průměrné váhy s prošedivělou hlavou, hranatým obličejem a šedozelenýma očima, který zrovna vešel do přednáškového sálu a rozhlédl se kolem. Někde to tady muselo být, ale tohle nebyl kabinet. Tady se nenacházelo moc míst, kam by se to dalo schovat. Díval se pod jednotlivé sedačky, i když to nepovažoval za dobrý úkryt. Jakýkoliv student by to mohl úplnou náhodou najít. Podíval se pod desku stolu a do šuplíků, ale ani tam to nenašel. Poklepal prsty na stůl. Zdálo se mu to nebo slyšel dutý zvuk?
Prohmatával okraje, dokud nenarazil na vystouplý útvar. Stiskl ho a vyjela deska, na níž ležela tenká knížečka. Obal pokrývaly andělské a démonské symboly. Ty měly zabránit, aby se knížky dotkla jakákoliv nadpřirozená bytost. Naštěstí pro něj on byl člověk. V rychlosti ji prolistoval, aby se ujistil, že je to ta správná kniha. Ačkoliv textu nerozuměl, podle symbolů poznal, že je to ono. Laura už to dokáže přeložit. Měla obdivuhodný talent na jazyky.
„Věřím, že máte něco, co patří mně,“ ozvalo se za Jonathonem. Otočil se a spatřil profesora historie. Týdny zde pracoval jako školník, a proto ho poznal okamžitě. Díval se na Jonathona klidně, ale ten dokázal číst mezi řádky. Na tom muži bylo něco nebezpečného. Něco, co se skrývalo za klidnýma očima.
„To nepůjde. Pátral jsem po tom příliš dlouho, než abych se toho teď vzdal.“
„Nevíte, s čím si zahráváte, Jonathone.“
Jonathon udiveně zamrkal. Nečekal, že se profesor historie bude zajímat o jméno pouhého školníka. Možná byl víc, než tvrdil. Každopádně mu ji nehodlal dát.
Vytáhl zbraň a namířil ji na něj. Jason zakroutil hlavou.
„Věřte mi. Nechcete to použít.“
„To máte pravdu. Nechci. Ustupte.“
Jason ustoupil.
„Nemůžu vás nechat odejít. Ne s tím deníkem.“
„Deníkem?“
Jason potřásl hlavou.
„To jen dokazuje, jak málo o tom víte.“
„Vím, že mě to dovede ke Kalichu života, který vyléčí mou dceru.“ Ani nevěděl, proč mu to říká. Držel zbraň v ruce, zatímco pomalu couval na chodbu. Ještěže už bylo po vyučování a narazit na ně mohla maximálně uklízečka. Ale její harmonogram znal dobře. Teď uklízela v prvním patře a oni se nacházeli v přízemí.
Náhle ho cosi udeřilo zezadu do hlavy. Podlomila se mu kolena a svět kolem něj zčernal. Zbraň i deník mu vypadly z ruky. Jason spatřil Elizu, která držela v ruce první cenu za vítězství v nějaké intelektuální soutěži.
„Snad sis nemyslel, že jsem ti zbaštila tu historku o tom, že je Strážce v Británii? Nejsem včerejší, profesůrku.“ Ohnula se, aby zvedla deník. Sotva se dotkla hřbetu, popálila si prsty.
„Au! Sakra! Au!“ Zatřepotala prsty a pak si na ně začala foukat.
Jason deník zvedl, zkontroloval, jestli Jonathon dýchá a pak ho překročil.
„Kam teď?“ otázala se ho Eliza, když ji prsty přestaly bolet.
„Daleko od tebe,“ podotkl Jason a zamířil pryč.
„Tak to tedy ne!“ zavrčela Eliza, sebrala zbraň ze země a namířila ji na Jasonovu hlavu. Ruka se jí ani trochu netřásla.
„Buď budeš dělat, co ti řeknu, nebo ti vpálím kulku do hlavy,“ oznámila mu studeně.
„K čemu ti bude ten deník, když mě zabiješ? Nemůžeš se ho ani dotknout, natož ho otevřít a číst si v něm.“
„Přiměju toho chlapa na zemi, aby mi pomohl. S ním to bude nepochybně jednoduší než s tebou.“ Odjistila zbraň.
A pak se to stalo. Nejdřív to vypadalo, jako by zničehonic zmizelo slunce, ale pak si uvědomili, že celou budovu zakryla temnota, která začala prosakovat skrz stěny, strop i podlahu. Jason ustoupil blíž k Elize a podíval se na ni. Byla bílá jako stěna. A když to vyděsilo démonku, muselo to být něco speciálního.
„Jak mě mohli takhle rychle najít?“ zašeptala roztřeseně.
Z temnoty vystoupily tři postavy bez obličejů. Bylo to, jako kdyby hleděli na stíny. Eliza měla chuť padnout na kolena a prosit o slitování, ale ovládla se. Nedá najevo slabost před podivným profesorem. Pohlédla na něj. Stál klidně, jako kdyby ho nic z toho, co se dělo kolem, nevzrušovalo. Teď už nepochybovala o tom, že ten muž je někým jiným, než za koho se vydává. Vzápětí ji v tom utvrdily samy postavy, když sborově promluvily: „Vydej nám ho. Vydej nám Strážce a vše ti bude odpuštěno.“
Cože? Tenhle chlap je Strážce? Vypadá tak mladě na někoho, komu je tisíc šest set něco. Nikdy nedávala moc pozor, když o něm Abaddon mluvil. Znovu se na Jasona podívala. Jeho výraz se změnil. Avšak nebyl to strach, co tam viděla. Spíše zlost.
„Přišli jste si pro mě? Jste si jistí?“ ptal se jich, zatímco odložil batoh, odhodil bundu a začal si sundávat tričko.
„Co to sakra…?!“ začala Eliza, když si všimla tetování na jeho zádech, hrudi, ramenech a pažích. Okamžitě zmlkla a zakryla si oči, když tetování začalo zářit a zatlačovat temnotu zpět do stropu, zdí a podlahy.
„Ne!“ zasyčely postavy vztekle a natáhly ruce. Z prstů jim vystřelily šlahouny, které se omotaly kolem Jasonova pasu. Ten zařval bolestí, ale tetování nepřestávalo vydávat jasné světlo. Další černé šlahouny se mu omotaly kolem kotníků a trhly. Jason padl na kolena. Přidávala se další a další vlákna, která ho omotávala, řezala do něj a pila jeho krev. Eliza věděla, že by měla něco udělat, ale nedokázala se pohnout. Strach ze Slídičů ji zcela paralyzoval.
Koutkem oka zahlédla Jonathona, jak se probírá. Chvíli mu trvalo, než vstřebal výjev před sebou, ale poté neváhal ani vteřinu. Vstal a rozbil sklo, které mu bránilo v přístupu k sekeře určené k nouzovému použití při požáru. Vytáhl plastovou lahvičku a čirou tekutinou polil ostří, lahvičku zase schoval a začal do vláken sekat. Postavy zavřískly vysokým tónem, který rval uši, a začaly ustupovat. Eliza viděla, jak má Jason na mnoha místech kalhoty potrhané a krvácí z každé rány, kterou mu šlahouny udělaly.
„Musíme ho odsud dostat!“ zakřičel na ni Jonathon, zatímco nepřestával sekat do vláken. Nakonec byly postavy donuceny se stáhnout a do Yaleovy univerzity se vrátilo světlo. V tu chvíli Jasonovo tetování pohaslo a v dálce zaslechli policejní sirény.
Jonathon zahodil sekeru a sklonil se k Jasonovi, který ležel na podlaze a křečovitě svíral deník v prstech.
„Pomoz mi s ním!“ houkl na Elizu, která se konečně vzpamatovala, sebrala batoh ze země a pomohla Jonathonovi Jasona zvednout a odtáhnout k ní do auta. Připomnělo jí to včerejší večer, když to samé dělala s tím studentem. Tentokrát to ale bylo horší, protože za sebou Jason nechával krev. Prošli kolem šokovaného vrátného, který se nezmohl ani na slovo, a naložili Jasona do jejího auta. V půjčovně by neměli radost, že jim potahy nasáknou krví. Ale Eliza to auto stejně nemínila vracet.
Policejní sirény se rychle přibližovali. Jonathon se rozhodl řídit a Eliza se nehádala. Nevěděla by, kam jet. Než policie přijela, stačili se dostat pryč. Policisté se pustili do vyšetřování, avšak nenašli ani krev a nezískali ani pořádnou výpověď, neboť vrátný vypadal, jako kdyby se zrovna probudil a na jejich otázky odpovídal zmateně.

Jonathon zaparkoval před rodinným domem a vytáhl Jasona ven. Eliza ho podepřela z druhé strany a společně se vydali ke dveřím. Všimla si, že už tolik nekrvácí. Někdo poodhrnul záclonu, a když je spatřil, běžel otevřít. Byla to třiadvacetileté dívka s vlasy hnědé barvy, vyjma konečků, které byly bílé.
Výstřelek módy nebo to má hlubší význam? napadlo Elizu.
Dostali se k prahu, který byl posypán solí. Dál Eliza nemohla. Předstírala, že si musí odpočinout. Dívka přispěchala Jonathonovi na pomoc, a jak Jasona přenášeli, sůl setřeli a Eliza mohla vejít do domu. Sledovala je dolů do sklepení, kde se nacházela místnost, která vypadala jako mučírna pro démony. Rozhodně nechtěla chodit dál, a proto zůstala stát na schodech. Celé místo bylo pomalované ornamenty, které zabraňovaly démonovi uniknout. Jonathon a jeho dcera, aspoň takový dojem z nich Eliza získala, připoutali Jasona ke koženým poutům, která visela ze stropu uprostřed sklepa.
„Umyju ho a zjistím rozsah poškození. Ale myslím, že to přežije.“
Jonathon mu vypáčil deník z prstů.
„Až s ním skončíš, chci, aby ses podívala na tohle.“
„To je ten deník Strážce?“ otázala se užasle a vzala ho s úctou do ruky.
„Ano. A tenhle chlapík je nejspíš samotný Strážce.“
Dívka přikývla a s deníkem v ruce proběhla kolem Elizy. Ta se za ní dívala, dokud na sobě neucítila Jonathonův pohled. Podívala se na něj.
„My dva si musíme promluvit.“
Eliza vyšla schody a na chodbě počkala na Jonathona, aby ji vedl. Ten ji vzal do obývacího pokoje, který se skládal z pohovky, dvou křesel, skříně s prosklenými dvířky, televizí uprostřed a malé knihovny s klasicistními autory. Vše bylo v černé barvě nebo potaženo černým sametem
Lehce depresivní, pomyslela si Eliza.
„Posaď se,“ vyzval ji a pokynul rukou k jednomu z křesel. Posadila se a vyčkávala, co se stane. Když uběhlo pár vteřin a nic se nestalo, trochu se uvolnila.
„Kdo jsi?“
„Jmenuju se Eliza Dawson a jsem učitelka ruštiny.“
„Co má učitelka ruštiny společného se Strážcem?“
„Je to můj přítel,“ odvětila bez zaváhání.
„Věděla jsi o něm, co je zač?“
„Ne.“ Dokonce ani nelhala. Měla podezření, že by mohl být něco víc, ale že to bude samotný Strážce, ji nenapadlo. Teď byla na řadě ona, aby pokládala otázky.
„Co s ním plánuješ dělat?“
„Nechám ho tady, dokud nenajdu Kalich.“
„Ty pouta ho udrží?“
Jonathon se na Elizu pátravě zadíval. Byl lovcem prakticky od dostudování střední školy. Možná neměla v úmyslu jim ublížit, ale něco skrývala.
„Chceš něco k pití?“
Eliza překvapeně zamrkala. Nejen že jí neodpověděl, ale ještě navíc zcela změnil téma.
„Ano, vodu, prosím.“
Jonathon zašel do kuchyně, ale mluvil dál: „Po tom co jsme zažili, mě docela překvapuje, že jsi takhle klidná. Jsi jedna z nás?“
Eliza uvažovala. Mohla předstírat, že je lovkyně démonů. Věděla o nich dost, aby to sehrála věrohodně.
„Ano, jsem.“ Přijala od něj sklenici s vodou. „Díky.“ Napila se a vzápětí vodu vyprskla. „Svěcená voda?! Děláš si ze mě srandu?!“ Vzhlédla a spatřila, jak na ni Jonathon míří zbraní.
„Ani se nehni, démonko! Kulky jsou vykoupané ve svěcené vodě. Určitě nechceš, abych ti do hlavy udělal díru.“
Tohle se nevyvíjelo přesně podle jejích představ. Ale co si vlastně myslela? Že přijde do lovcova domu a udělá co?
Tohle jsem nějak nedomyslela.
„Nemám v úmyslu ti ublížit. Ani tvé rodině. Vlastně by se mi hodila vaše pomoc…“ začala vemlouvavým hlasem, když Jonathon vystřelil. Kulka se zaryla do křesla těsně vedle jejího ucha.
„Myslíš, že na mě tyhle laciné triky platí? Lovím a zabíjím démony přes třicet let. Je to rodinný podnik, abych byl upřímný.“
Eliza věděla, že by se neměla ptát, ale nemohla si pomoct. Bylo to součástí její povahy, ačkoliv ji Abaddon před jejím neposedným jazykem mnohokrát varoval.
„Proč mě nezabiješ hned teď? Chceš mě mučit? Získat informace?“
„Chci, abys mi řekla všechno, co víš o Kalichu života.“
„A pak co? Necháš mě jít? Tomu chceš, abych věřila?“
„Ne. Pak se rozhodnu, jestli můžeš být užitečná.“
„Spolupracoval bys s démonkou? Kde je tvůj lovecký kodex?“
Jonathon uvažoval, jestli jí to má říct, ale nakonec usoudil, že se tím stejně nic nezmění.
„Má druhá dcera je smrtelně nemocná. Jenom Kalich ji může uzdravit. Vím, že když ho půjdu hledat sám, pravděpodobně při tom zemřu. Ale s démonkou po boku jsou mé šance větší.“
Eliza si vážila jeho upřímnosti a uvědomila si, že to, co začalo jako lež, nakonec může být pravda. Nakonec ho ona může potřebovat stejně jako on ji. Přesto se musela zeptat: „Nebojíš se, že tě zradím?“
„Vždycky ti můžu zarazit nůž mezi žebra.“
Ušklíbla se.
„Věříš si. To se bude hodit.“
„Můžeš tu zůstat, ale drž se stranou od mé rodiny. Jestli pojmu sebemenší podezření, že něco chystáš, nebudu váhat.“
„Rozumím. Jako bych tu nebyla.“
„O Kalichu si promluvíme později. Teď musím za svou dcerou.“ Jonathon odešel a už neviděl, jak si Eliza oddechla. Pro tenkrát z toho vyvázla živá a dokonce i nezraněná. To mohl být dobrý začátek jejich neobvyklého spojenectví.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 12.10.2015, 18:10:49 Odpovědět 
   Navázáním spojenectví s Elizou pokračuje tato epizodka cesty, Psáno čtivě, dostatečně dynamicky. Jenom mi vypadlo, kde je Laura.
Pár stylistických chyb: na př: "Pokoj se skládal z" (= zařízení pokoje se skládalo z). Dobře se mi četlo.
 ze dne 13.10.2015, 11:50:31  
   Trenz: Děkuju za upozornění. Občas něco přehlédnu.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Čas není III
Centurio
Rozhovor s přát...
papuchalek
Kostka osudu 2....
Vestymon(a)
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr