obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2915657 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Hvozd ::

 autor Tilda publikováno: 25.10.2015, 9:09  
Kdesi, cosi, v hlubokém lese...
 

Hvozd
Hustě zalesněná plocha o rozloze bezmála čtyřistačtyřicet tisíc metrů čtverečných tu byla, podle pamětníků, odjakživa. Vlastníci se střídali od středověku počínaje, neustále. Páni i kmáni, statkáři a leníci, království i republiky, soukromníci i akciové společnosti a nakonec zahraniční, majoritní vlastník. Těžilo se zde také odjakživa. Dřevo všech možných stromů – javor, bříza, jasan, dub, i ten železný, buk, smrk i borovice, sekvojovec a jedle. Jen vrby, rostoucí u prastarého koryta divokého potoka, byly ponechány samy sobě. Jejich dřevo nikomu neučarovalo. Snad jen pár větví do otepí nebo k táboráku. Rostou si a košatí napříč staletími, hynou a znova se rodí, věrně kopírujíce křivolaké a hlinité břehy s puškvorcem, blatouchy, na jaře tak sluníčkovými a za dlouhých podzimních dešťů zrádně kluzkými…
I voda, jindy zpěvavě zurčivá a průzračná tehdy zmatní a s divokou špinavou pěnou se žene náhle maličkým korytem, burácí a obviňuje, unáší a nelítostně zabíjí… Neví se, kde potok pramení, snad ve skalách, ukrytých v srdci lesa. Snad vyvěrá zpoza ztrouchnivělého, obrovského pařezu, pozůstatku po nejstarším sekvojovci, tisíciletém ostatku. Nikdy se tak daleko žádný člověk nedostal, aby podal svědectví. Hvozd se směrem do svého středu stává neprostupným. Ani vydatné a dlouholeté kácení neumenšilo hustotu porostu. Za každý kmen, rázem vyrůstá deset nových. Bez pomoci lesníka, či odborníka na zalesňování, bez shrbených brigádníků - s motykou a rýčem, s kultivovanými a proti škůdcům zodolněnými sazenicemi, svačinou v umolousaném batohu a věčnými, peprnými nadávkami na vedení. Ne tento les si poradí sám…
Na okrajích jeho nadměrná hustota není ještě patrná. Bezové keře, trnky, hloh a útlé kmínky planých třešní, na jaře jako nevěsty, zdobí a rozmělňují zelenou stěnu. Hloub se po kmenech pne psí víno a břečťan, co nejvýše ke světlu, kterého se tu už tolik nedostává. Jak nádherně rubínově se umí odít s podzimem! Jaká rozmanitost odstínů, jaká čistota barevných tónů. (Snad úlitba svým opěrným systémům? Aby i ony, holé kmeny oděly se do majestátního šarlatu? A stejně všechnu práci odedřou ubývající sluneční paprsky a listové barvivo!) Ani paleta nejslavnějšího malíře neobsáhne tu velebnost přírody. Sem tam se zaleskne peří nepřeberného množství ptačích druhů, zhusta obývajících keře a koruny stromů. A těch trylků a křiku, vábení i varovných tónů – jako Mozartova symfonie, ve které je vždy tolik not, kolik je potřeba, a tudíž je dokonalá…
Slyšet je sojky, tak pěkné a s tak ošklivým hlasovým projevem, drzé drozdy a pěnice, mrazivé krákání havrana, válečný pokřik sokola nebo káněte, za šera duchařské houkání sovy, výkřik lelka a pištění bezpočtu netopýrů, spolu s tichým šuměním mnoha křídel a perutí…
Hmyzí říše je tu také bohatě zastoupená: hromady tlejícího listí a větví poskytují úkryt i stavební hmotu koloniím velkých lesních mravenců, stonožkám, roháčům, střevlíkům, tesaříkům, všemožným broukům a jejich larvám a housenkám a parazitům. Na kmenech korzují drobné ještěrky, lovící můry a motýly nebo razící si hladovou cestu řekou mravenčích dělníků. Hrozny vosích a sršních hnízd nebo dutiny plné medonosných včel, to všechno dotváří, zdobí a zceluje.
U potoka jedovatí mloci a ropuchy, skokani a užovky, v březích ondatry, nutrie a kousek po proudu i rodinka říční vydry. Voda je bohatá na drobné korýše, rybky, larvy i hmyz a nikdo nestrádá.
Savci jsou zastoupeni také v mnoha druzích. Z vysoké jelen, srnec, daněk, dále divočák, z predátorů liška, jezevec, kuna a lasice. Sem tam se stane, že sem zaběhne pes, zdivočí a přežívá pár let. Nikdy ale ne dost dlouho, aby se množil. Po čase se objeví mrtvolka nebo už jen neidentifikovatelná hromádka kostí.
Veverky a poletuchy se dělí o dutiny s datly a sovicemi, v kořenech si hrabou doupata zajíci a divocí králíci. Každá dřevina má nějakého nájemníka. Řád je tu nemilosrdný, neměnný a spravedlivý. Tak jak to jenom příroda dokáže…
Kapitola 1.

Sergio Aquinal, Filipínec sice malého vzrůstu, zato megalomanských ambicí, se narodil jako jediné dítě do bohaté rodiny vlastníků manganových dolů na ostrově Luzon, největším z Filipínského souostroví. (Jako dítě byl hezký, okatý, husté vlásky Jako dehet. Ale dospělec už tak pohledný není. Bříško, malé křivé nohy a pleš. Oči ztratily kouzlo a za silnými dioptriemi je skoro nevidíš…)
Žil si jako v bavlnce, hýčkaný, střežený a rozmazlovaný: jako zámotek bource z toho nejjemnějšího hedvábí. Chůvy dělaly, co mu na očích viděly a pokud se malému tyranovi znelíbily, místo platu získaly deset i více ran holí a na jejich místo ihned nastoupila nová, svěží a naivní dívenka. Ve škole byl Serg průměrným žákem. V oblíbenosti u ostatních dětí spíše podprůměr. Co mu však později učarovalo, byly dějiny. Tu se projevil jako pozorný a pilný student. Zajímal se o všechny světové velmoci, expanze, války, vykopávky i tajemné artefakty s nevysvětlitelným místem původu. Později, na univerzitě, pokračoval ještě více do hloubky, vyjížděl na expedice, jako elév, a nakonec i oficiální člen nemnoha výprav. Z cest si, často nelegálně, dovážel hromadu cenností, jež měly podle zákona doplnit sbírky světových muzeí. Podplácením, lhaním i pod pohrůžkami násilí, syslil si jen pro své potěšení. Sbírka, pečlivě uzamčená v trezoru se utěšeně rozrůstala. Stihl se i oženit, i když v jeho srdci na lásku a rodinu zbylo žalostně místa. Jeho zálibu sběratele nemůže nic vynahradit! Ženu mu vybrali podle rodinných zvyklostí předem. Klidně a bez špetky vřelejšího citu, ji pojal za manželku při honosném svatebním obřadu. Líbánky strávili na Havajských ostrovech. Manželskou povinnost splnil podle očekávání a do roka byl otcem dvojčat: chlapce a holčičky. Svou ženu, teď po porodu ještě ošklivější, nemiloval předtím a neměl rád ani nyní. (Jako by on byl nějaký krasavec!) Žili svorně, ale jenom zvnějšku to tak vypadalo. Rodinné soužití by se tomu dalo říkat možná z vrtulníku. Žena od něj ostatně nic neočekávala: všechny tužby v sobě udusila už dávno a o to více se s láskou věnovala potomkům. A děti? Pro ně byl otec skoro cizí pán, který je občas oslovil, povečeřel u jednoho stolu nebo velkoryse obdaroval štůskem bankovek, když měly narozeniny.
Jinak pro ně nebyl nikým... Sergovi však časem jeho podnikání poněkud zkyslo: musel převzít rodinnou firmu. která se dostala maličko do problémů a na cesty už nezbylo tolik času. Také zestárl, zpohodlněl. Vysílal proto do oblastí zájmu mladé a dostatečně loajální lidi, kteří mu vždy něco vybraného přiváželi.
V poslední době mu učaroval vesmír. Ano, i tady na Zemi, se našlo velké množství zlomků jiných civilizací. Už v dávných dobách k nám dopadly a lidé k nim vzhlíželi. A děje se to doposud. Něco je zničeno, spáleno nebo roztříštěno k nepoznání. Něco, díky "jejich" vyspělým technologiím, přežije i průlet a tření v atmosféře a dopadá zcela nedotčeno. A tak, řízením osudu, třímá teď Sergio v ruce zvláštní kovovou schránu: povrch je stříbřitě blyštivý, bez jediného kazu. Tvar má artefakt obdélníkový, asi dvacet na čtyřicet centimetrů, na výšku deset. Na víku jednoduché geometrické, nic neříkající obrazce a malé průhledné okénko. Serg se snaží uvidět to, co je uvnitř, ale není mu dopřáno. Vidí jen ohraničený prázdný prostor. Nic také neslyší. Nesnaží se hloupě krabicí zatřást, jako nedočkavé dítě dárkem. Jen tiše vyčkává. Nic... A přece! Zdá se mu, že se v okénku něco sotva postřehnutelně zavlnilo, otřelo se o průhled skoro neslyšným zvukem, aby vjem zase zmizel… Už se to znova nezopakovalo.
Mechanismus schránky se zdá jednoduchý, Po stranách víka je deset, na pohled jednoduchých, závlaček. Viditelně nebude potřeba násilného otevření. Je s podivem, že předmět je v tak výborném stavu. A možná byl součástí něčeho většího, ukrytý a chráněný před okolními škodlivými vlivy. Možná se najde celý vesmírný koráb... Kdo ví? Zasní se sběratel. K otevření tajemné skřínky stačí jenom posunout závlačky. Ale Serg váhá, jeho ruce se zastaví... Najednou nechce vědět, co skřínka skrývá. „Ne, tady v domě ne! Musím najít místo, kam ji uschovám a teprve tam může být odkryto její tajemství... Není to bezpečné, ty idiote!" Šeptá si horečně a natolik rozumně, až je to zarážející.
Poklad uloží do zvláštního trezoru a skoro na něj zapomene. Když jej do očí uhodí nabídka pozemku ke koupi, rázem se na SCHRÁNU upamatuje. (A možná na ni vědomě nemyslel...)
Jedná se o velký les někde uprostřed Evropy a kupec spěchá. Podle satelitních snímků, je pozemek stranou a Sergio najednou tuší, že je to přesně to, co hledá. Daleko od něj, daleko od možných následků, daleko od zodpovědnosti. Pravda, nemusí skřínku otevřít vůbec a ponechat ji věčně schovanou, ale to on nechce. „Pokud se dala na tak dlouhou cestu, to co v sobě nese, má právo na svobodu! Dlužím jí to - za celé lidstvo!"(Tak nabubřelý a absurdní argument!)
Cestu uskuteční ještě toho měsíce a se svým pokladem, bezpečně uloženým na palubě soukromého tryskáče, se snáší na malé letiště. Dál už pokračuje pronajatým vrtulníkem až nad vrcholky jehličnanů v srdci, teď už svého hvozdu. Stroj, pilotovaný zkušeným, snadno uplatitelným mladíkem, dosedá na lesní palouk něco kolem poledne. Sergio v podřepu vyskakuje z kabiny v tašce na hrudi tiskne své tajemství. Posunkem pokyne pilotovi, aby zase nastartoval, a utíká k nejbližšímu houští. Tam, u kmene staré borovice, skřínku položí. Jemně, jako milenku ji polaská prsty, políbí a rázně a bez zaváhání porozepíná, s kovovým lupnutím, západky po stranách. Nečeká a bez ohlédnutí běží zpět, skoro s panikou nasedá a vrtulník se okamžitě odlepí od země a rychle stoupá nad koruny stromů, bláznivě se zmítajících v náhlém poryvu, způsobeném svistem rotorů. Pilot se neptá, když přebírá objemnou obálku a na podivného zákazníka brzy zapomene. Sergio se vrátí v pořádku domů, do Quezon City, kde má na periferii ohromnou vilu. Jejího luxusu ani opomíjené a stínové manželky nebo pubertálních dvojčat, si ale dlouho neužívá. Po půl roce umírá na prasklou mozkovou výduť, když plave své obvyklé ranní "délky" v mramorovém bazénu.

Kapitola 2.
Ve hvozdu je nadlouho ticho. Až mrtvolné, nepřirozené, až tíživé a bolestivé. A po nějaké době se příroda znova a trhaně nadechne. Až pojme to, co do ní bylo vloženo. Proti její přirozenosti. Proti její vůli. Proti ní samotné a proti člověku...

Celý les se nekácí už dobře deset let. Co je novým majitelem nevystopovatelný cizinec, je celá oblast oplocena a uzavřena veřejnosti. Marně si brousí legální lovci i krutí pytláci zubiska na dobře živenou zvěř, marně slintá nový podnikatel s palivem, či právě vyučený truhlář s dílnou, zadlužený až hanba, na sáhy zdravého, pevného dřeva. Není jim dopřáno zcizit, byť jen třísku nebo chloupek, či pírko z cizího majetku.
Lidé si nakonec zvykli a na houby, lesní plody nebo jakýkoliv „pych“, chodili jinam. S dětmi a vůbec mladými, to bylo složitější. Vzpírají se autoritě už z principu, milují chuť zakázaného a jejich touha po dobrodružství je neukojitelná. Občas to někdo zkusil. Přelezl dvoumetrový plot, nedbaje na žiletkový drát, zdobící jeho vrchol. „Za tu krev to přece stojí! Nebo ne…?“ Možná stálo, možná ne. Většinou se odvážlivec nevrátil: a pokud ano, nebyl už tak nějak v pořádku. Ztráta paměti, panika, dezorientace a psychické problémy. Mnoho z nich se pokusilo po nějaké době o sebevraždu. Mnoho se odstěhovalo a už o nich nikdo neslyšel. Dospělí to řešili, samozřejmě! Policie, starosta, vyhlášky a opatření. Armádní vrtulník s termovizí si okres pronajal na celé dva týdny.(To se zrovna postrádal desetiletý Tim, dítě bohatého majitele koželužny.) Chlapce nenašli. Psovodi se minuli úspěchem, protože psi odmítali do lesa vstupovat a s kňučením a odporem se často vyvlékli z postrojů a s ocasem mezi nohama prchali jako o život.
Časem se o hvozdu začalo šeptem, potom i hlasitě tvrdit, že je zakletý. Časem se do jeho temnoty nikdo ze zasvěcených neodvážil. Klid byl skoro dva roky. Do té doby, než do kraje zavítal dobrodruh, cestovatel a příležitostný básník Jon. Ve svých skoro čtyřiceti stále svobodný, bez závazků, nikým a ničím nesvazovaný, brázdil zemí celoročně. Vyzáblé postavy, záda trochu nachýlená, vlasy nedbale střižené, se v prošedivělých pramenech hází po ramenou. V létě kryje ošlehanou tvář kšiltovkou, v sychravých měsících podzimu a časného jara nosí kulichy nebo opelichané ušanky. Homelessák každým coulem! V úzké tváři vyniká ostře zahnutý, velký nos a až oči, mírné a tmavě zelené, trochu změkčují celkový dojem. Není atraktivní pro opačné pohlaví a jaksi vědomě v sobě samce potlačuje. Necítí potřebu ženy. Nikdy, ani jako chlapec, se tímto aspektem nezabýval. Jemu stačí svět kolem. Stravuje se levně a stejně tak i obléká: u Armády spásy, v sekáčích a někdy, když je bída i ze štědré popelnice.
Když se nachýlí listopad, zabydluje se na nějakou dobu v motelech a levných ubytovnách. Dopřává si pravidelnější a kultivovanější očistu těla, navštíví i holiče nebo zubaře. Doplní nezbytnou lékárničku. Po večerech smolí nějakou tu literaturu, aby měl na nájem. Drobné zakázky typu: přání k různým výročím, básničky zamilovaným, verše k pohřbům nebo nápisy na pomníky, motta k nově postaveným obchodním centrům, reklamní slogany, atp. Na nájem a drobné výdaje to stačí. Na dobrý pocit ze sebe sama už méně…A sotva se zlepší počasí a garantuje, že někde během noci nezmrzne na kost, vyráží s neztenčenou chutí ven, do volné krajiny, kde se cítí nejlépe…
Přesunuje se, jak se mu zlíbí. Využívá hlavně ochotných řidičů, a když to nejde, zaplatí (a nerad) za autobus nebo vlak anebo…Jde po svých. Daně mu nic neříkají, sociální a zdravotní pojištění mají taky smůlu. Začátkem babího léta se doštrachal na dohled od oploceného hvozdu. Tentokrát šlapal víc, než obvykle a je dost vyčerpaný: „ sakra, nějak to se mnou jde z kopce! Že by stáří!?“ Pomyslí si s úšklebkem. Raději se usadí na pruhu unavené trávy, vybalí skrovný oběd v umaštěném a nedůvěryhodném obalu a skoro bez chuti žvýká obstarožní sendvič. Zapije trochou vody z neméně ošuntělé láhve: „ten lesík nevypadá vůbec špatně! Ba, je přímo svůdný! A ty barvy!!!“ Kochá se duše básníka.

„Hvozd ten temný kryje závoj jemný!
Vzácná krajka z pavučin stíní jeho hrozný čin.
Že tam vešel, znesvětil,
když v kořány jedle blil…“

Nadšený, že neztratil svou múzu, pokračuje dalším blábolem:
„ Velebná máti, jest mi Tebou hnáti…“

Anebo:
„ˇO, vy lesní velikány,
Člověk tuť, vám zhatí plány!
Pila, nůž i sekera, z třísek krve jezera…“

Otře si nadšením zaplivaná ústa, zvedá se, trochu neobratně na bolavé nohy a vydá se bez zaváhání k prvním stromům. Že je tam vstup zakázaný? No a? Že je tam skoro nepřekonatelná překážka? A co, jako?!
Pro Jona zcela nepodstatná záležitost. V ruksaku má pákové nůžky. Malé sice, ale dokážou divy. Po půl hodině lopocení, zpocený, udýchaný, ale s vidinou volného průchodu do osvěžujícího přítmí, skoro po kolenou se sune do podrostu, ruksak vleče za sebou, aby neuvízl v ostrém pletivu.
Nůžky opomněl. Poprvé za svůj život se nesoustředil, jak by měl.
Konečně se postaví, první trnité a bránící keříky zdárně za zády. Batoh zpátky tam, kde má být, další lok z láhve a další „ rozcvička“, se kterou se loučí s volnou oblohou:

„ Modrá báni, mám dvě přání:
loukou běžet, na ní ležet.
Cítit slunko, vítr, déšť…
Mokré spodky?
Vem to nešť!
V oku srny mihnout se, spát s beruškou na nose!“

„Třeba by se to nějakému „sluníčkáři“ líbilo! Měl bych si to psát: pořád zapomínám!“
Hudrá si polohlasem a pokračuje hlouběji do hvozdu. Jon je čím dál okouzlenější.

Kapitola 3.
Tulák a básník jde lesem a obdivuje vzrostlé velikány i barvitost podzimní scenérie. „ A jak je to tu pěkně uspořádané!“ Diví se a chválí hospodáře, který to tu má na starosti. Neví, že do života tohoto lesa žádná lidská ruka nezasahuje. Neví, že všechen růst, zánik i zrození, řídí les sám. Kdyby věděl, možná by si rozmyslel, jestli bude ve svém zakázaném putování pokračovat. Možná by mu přišlo divné, že bez vnějšího zásahu tu vidí upravené pěšiny, stromy zbavené suchých nebo nemocných větví, plody bez škůdců nebo deformací. I zvěř je plná života, vypasená a krotčí, než je obvyklé. Zatím ale žádnou nepotkal. Je ještě na samém okraji…
Pokračuje beze stopy znepokojení, rozhlíží se, až by si hlavu ukroutil.! Tolik je tu toho k vidění
A ty ptačí hlasy! Dokonalý koncert!!!
Šlape pudově, hned napravo, hned nalevo, jak se mu zamane. Nebere ohled na skutečnost, že by zabloudil, že bude mít brzy hlad. „ Však mě les pohostí! Ostružiny zrají až do začátku října i houby určitě najdu: a voda? Slyším ji zpívat přímo před sebou!“
Jon zrychlí a opravdu, po pár stech metrech stojí na příkrém břehu, porostlém tuhou lesní trávou.
Voda vesel plyne a skáče přes k bílé kameny, u jejichž pat se pění do nadýchaných krajek.
Jon přidřepne, nabere do dlaní a zkusmo očichá: zdá se dobrá. Napije se tedy, zpočátku jenom omočí rty, ale lahodná chuť jej ukonejší a za okamžik chlemtá jako vlk, nahnutý nízko nad hladinu. Kolena v blátě neřeší. Úlevné říhnutí vydá za ryk jelena v říji. Až tím vyplaší hejno sýkorek z hlohového houští…
Obloha nad hlavou postupně ztrácí ze své nadvlády a střecha z větví a listí se stává skoro celistvou. Jon mhouří oči, takové je najednou šero. Postupuje raději s potokem, aby měl aspoň nějaké vodítko. Buzolu nenosí - mobil s navigací už vůbec ne. Pocitově se smráká, ale podle hodinek je teprve jedenáct dopoledne. „ Kolem jedné bych něco slupnul! Musím se teď zásobit!“
Začíná pátrat pod nohama po ostružiníku, možná rakytníku a jiných jedlých bobulích. Brzy má plné kapsy, až mu modrají výraznou šťávou. Pojídá i za pochodu. „ Však je všude dost!“ Myslí si rozhazovačně a mrská několika bobulemi do vody. Hned po nich chňapne drobná rybka.
Jon se uvolněně zasměje a pokračuje dál do ještě většího přítmí. Kmeny jsou tu nahusto, rovné jako svíce a až vysoko nad hlavou korunované skvostnou klenbou.
Začíná být ticho. Skoro hrobové oproti dřívějšímu ptačímu štěbetání, šustění drobných nožek v hustém koberci z trávy a listí, vrzání větví a sem tam, hukotu vysoko letícího dopravního stroje. Tady ani nezafouká, lísteček se nepohne. Jon slyší svůj dech, vrzání kloubů a tření popruhů ruksaku o košili a vnímá je jako rušivý a nepříjemný element. Skoro mu vadí. Chtěl by zůstat v utajení, neslyšený a raději neviděný. Najednou cítí, jako by jej sledovaly stovky oči, čichaly tisíce nozder a slyšely desetitisíce uší. Necítí už počáteční pohodu a nadšení z kouzelně krásného lesa, zdravého pohybu, sladkost šťávy v krku jej najednou nadavuje. V předklonu se křečovitě vyzvrací na bochník zeleného mechu. Dáví opakovaně, v pálícím jícnu hořkou pachuť žluči. Roztřeseně si sedá, potom lehá a se zavřenými víčky sbírá sílu pokračovat.
Najednou vyděšeně vyskakuje na nohy a zběsile se otáčí na všechny strany: „Co to, kurva, bylo!“ nebásnicky zaláteří a překotné srdce napovídá, že to nebude jen pocit: „přece by se mi to nezdálo!“
Ujišťuje sám sebe, v kontrastu z dokonale mlčícím okolím. Po chvíli se uklidní, okamžik váhá, jestli se nevrátí ve svých stopách, ale potom statečně postupuje s potokem - stejným směrem, jako prve.
Po pár metrech zase ten strach, prvotní a mrazivý, i když neví, odkud pramení. Kolem se nic neděje. Žádný zvuk ani pohyb koutkem oka. Jen ticho, avšak čím dál hrozivější. „Klidně bych bral i dupot sloních nohou, vytí vlka, syčení hada pod nohou nebo dusot kance! Raději to všechno najednou, než to příšerné ticho!!!“ Myslí si zoufale, ale les mu nevyhoví a mlčí. Mlčí i voda v potoce, skoro se vytrácí, jako by vsakovala do dna, vpíjela se pod kameny, vypařovala do okolního vzduchu. Nebohá rybka, zrovna ta, co si tak pochutnala na hozené ostružině, sebou bezmocně zamrská, než v krátkém záškubu umírá udušením. Jonovi je jí líto víc, než jindy. Přidá do kroku, už aby byl venku, stromy a vše, co ukrývají, nechal daleko za zády… Moc to nepomáhá, ten spěch. Pořád mu zbývá velký kus a to ani není v polovině!
Zpívá si, mluví sám se sebou, zkouší, ale marně, veršovat. V hlavě duto a ticho, jako kolem něj. Vzdá to a jen zrychluje, co to jde. Terén začíná být neschůdný. Měkkou půdu střídají velké balvany, které musí zdolávat nebo obcházet. Taky stoupá vzhůru. Jon funí, ale nezastavuje, jen kontroluje horizont a doufá, že se cesta brzy zlepší. „ Zase! Bože můj, co to je!!!“ Zastavuje, v podřepu se krčí a schovává hlavu do paží. Zase ten pocit ohrožení, aniž by věděl odkud. Mozek vysílá varovné signály, nutí jej se schovat, zmizet, krčit se jako embryo, najednou a ne svou vinou, mimo matčino bezpečné lůno... Tentokrát stav ohrožení jen tak nezmizí. Strach a děs po něm šátrájí studenými, slizkými prsty skoro pět minut, než to přejde. Jon na nic nečeká: rozebíhá se, svah, nesvah. Dobude vrcholu, ani neví jak. (kdyby bal účastníkem Biatlonu, byl by jasným favoritem.) Otevře se mu zvláštní pohled: na nic… Před očima je nicota tak rozměrná, že jí nedohlédne. Jenom prázdná bílá plocha bez kontur, bez záchytných bodů, bez hmotna, jako stěna a zároveň podivný rozměr, jaký na Zemi nenajdeš. A za jeho zranitelnými zády…?
Plíživá hrůza, která mu padá na ramena, stéká po pažích dolů ke kolenům a kotníkům, prostupuje každou buňku jeho zděšeného těla. Bezděky se poposune k okraji, došlapuje na poslední hromádku vydrolené, zvětralé půdy. To, co jej tlačí do zad a ztuhlé páteře mu nedovolí couvnout ani se otočit, aby tomu čelil. On ví, že je to jenom pocit, snad něčí mysl, co mu našeptává, ale není schopen jí vzdorovat. A ani to znova nezkouší. Hlavu má najednou plnou vemlouvavé, cizí a nesrozumitelné řeči, po tom tichu tak palčivě přítomné. Nedá se potlačit a bolí, jak mu tlumočí, poroučí a nařizuje, jak mu řve a mručí za očima... Udělá ten krok, poslední kousíček, něž padá a padá. Do šílenství, do hrůzy, do nevědomí, do smrti a věčného bloudění. Padá a průsvitní, jeho kontury tají, jako akvarelový obrázek, Jen s tím rozdílem, že nezanechají žádný otisk. A potom… Jon už není. Muž, dospělý muž, z masa a kostí splyne s tou divnou bílou stěnou. Ta se začíná rozpouštět a zase je tu, na pohled normální, lesní scenérie. Jen podivně tichá, aby po pár stech metrech ožila ptačím zpěvem a obvyklými ruchy přírody.
Nicota z neznámého vesmíru, přicestovalá neznámo kdy a spadlá komusi k nohám, jako lákavá lahůdka, našla svoje místečko k životu. Sama sobě ve své lesní ZOO ošetřovatelkou, mecenášem i vlastníkem se bude zprvu schovávat a čekat na kořist. Zvykat si na nové prostředí. A časem, kdo ví...


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 25.10.2015, 9:09:10 Odpovědět 
   Povídka se mi líbí. Strach z náhle ztichlého lesa, s tajemnými sceneriemi a pocitem ohrožení, to znám, Ten pocit je autentický. Hororový přídavek je objevení se nicoty, a splynutí s ní, vymizení je nový a hororovy, neb je podepřen kýmsi nebo čímsi "přicestovalým" bůhví odkud. Opět pointa: nemůžeme si být jisti, zda už někde mezi námi jsou oni "mimozemšťané. Přetvářející nás a svět, nejprve pomalu, ale blíží se, a až se osmělí...hrůza. Dobře se četlo, dobře vyvolaný účinek.
 ze dne 25.10.2015, 11:40:45  
   Tilda: Ahoj a moc děkuji!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
V nepravé poled...
Bajaja
Mladá holubička
Bryan
Zakuklenci - Úv...
Danny Alonso
obr
obr obr obr
obr

SMS k narozeninám
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr