obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2915541 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5772 autorů a 391736 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Období vzdoru I ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Obrazy ze života mého
 autor Filip Vávra publikováno: 01.11.2015, 8:44  
Byla neděle 13. září 2015 krátce před pátou hodinou odpolední. Seděl jsem na autobusové zastávce v Předslavicích na návsi a pozoroval hmyz na betonové podlaze. Přemýšlel jsem o tom, kam se asi ženou brouci a kam lidé. Má touha měla dvojí směr – nejradši bych se opil, rád bych si zašukal. Avšak zářijové slunce pálilo a auta se hnala po hlavní silnici sem a tam. Jeden z automobilů patřil mému otci. Ten blbec si přivážel na káře pytle jablek, které nasbíral někde u cesty. Zajel ke své chalupě a z vozu se vyrojily roje cikáňat, jeho dětí. A malý cikán hned nasedl na plastový traktůrek. A rozjel se z kopečku až doprostřed silnice. Tak to opakoval neohlížeje se na projíždějící vozidla. Ženy na zastávce se velice podivovaly jeho odvaze i pošetilosti. Jedna z nich zakřičela: „Vojto, dávej si na ně pozor!“ Ale Vojtovi to bylo jedno. A malý cikán vjížděl až na zastávku. Nechtěl jsem se na toho parchanta dívat, ale on přijel až ke mně. Tak to je tedy taky moje famílie. A ženy na zastávce říkaly, že není divu, že nejsou žádná jablka, když je ten starý debil všechna sesbírá a odveze do výkupu. Pak přijel autobus a já byl zase na cestě.
 

(1)

s pleistocénní rozkoší nad sžíravými ohni nezřízené nirvány
nad mamutími kly, nad prsy Věstonické venuše
slastně a obscénně vřískáme
pod praporem ještěrčího krále oddáváme se
dlouhému procesí paleolitických ctností a neřestí

my, děti Otce milionů, splývavého hada z věčnosti
který ponejprv nám ukázal plody poznání, odcizující ovoce pohlaví
který nás přivedl do pražského Babylonu
a udělil nám Desatero přikázání a těla mezopotámských pramatek
který ponejprv zasel vzdor do našich oidipských srdcí
za prvního období starozákonního hněvu
kdy povstal bratr proti bratru
aby zabil stín v podobě Otce
aby zavraždil beránka v rouše vlčím

(2)

je září, škola volá!
má milá je Sofie, učí mě u Smíchovského nádraží umění milovat
dva miliony cestujících čekají na poslední vlak
na soupravu o myriádách vagonů, jež nikdy nikde nemá cíl
leč na Olšanských hřbitovech

>>>

podél silnic táhnou se jabloňové aleje do mýtických dálek
jako zraky vyhnaného kralevice, mladého cikána
bledý měsíc počítá skvrny na rdícím se slunci
jedlík brambor uchopuje zemi a drolí ji
svými paprsky epileptického kazatele Vincenta
na písek, jíl a shnilou bramborovou nať
na shnilé jabloňové listí

země uchopená jak drobná ňadra rukou touhy, štětcem
andělskýma očima romantického a bájného básníka s bažením v srdci
táhne se v hnědavých lánech daleko přes pevný bod
přes závratě, jak cesta poutníkovi přes hlavu
otcovské paže v otcovské té straně
všechna jablka jak ňadra cikánek na podzim
kdy ponejprv sen o budoucí pouti ze rtů princezny vymámil
básník odcizený lidem, zemi i sobě

a Mácha napsal:
„odešel v širý svět mladý cikán“

nese si těch sto dvacet kiláků z Prahy
v batohu na zádech láhev rumu, bez deky uléhá v travnaté lože
a ve snu své mladosti bezděky kráčí dál

>>>

do hloubky chce křičet bolest srdce svého a žal
do hloubky, kde slova jsou strmá jako hřích
bolest chce, jež otevírá rány prvního nebytí
jeho němými ústy křičí vzdor nevyjádřené lásky

vzdor lásky, jež je sama v sobě uzavřena
a hyne a nezazní
mladý cikán, spojenec hlubin a tmy

>>>

o půlnoci v Čepřovicích u kapličky míjím policejní auto:
„ten Vávra v Předslavicích na návsi je váš otec?“
ano, ano, bolí to, ale bez prdele
by nebyl rokenrol!

(3)

piju dobrý ročník
a přece – chtěl bych se chvět
být skálou, chodit po vodách, rouhat se, zapřít Otce
a vystavět mu svým vínem a chlebem
chrám

avšak má krev jsou slova v papírovém těle
v řečišti neúčinných řečí
na plytkém povrchu literárního zoufalství
romantických jedniček a nul
sentimentální bouře a vzdoru, předbřeznových kaprů
a biedermeierských štik, českých květů
a vlasteneckých včel

>>>

má milá je princezna
dálkavé zraky její k horám modrosnubným nechají se touhou nést
k horám, kde druhdy bývala její vlast, kde domov můj a pec má
kde léhal jsem v teple sednice
leč nenavrátí se úsměv nikdy více na ubledlé tváře –
modrotemné oči její dál utápět se budou v nedostupné dálce:
má milá je poslední rodu svého, babylónská pramatka
jež prodává se na trzích širého světa
na palouku neskončené touhy
v nymfických bolestech
u silnice

>>>

tak ukaž, náčelníku, že to ještě umíš
chytej se rajských jablíček
jak Rimbaudovy záchranné plachetnice
jak protialkoholní záchytné stanice
podívej, chlape, ta holka u silnice je homérská kost!
trhá svá jablka na prodej
přichází s rohem pohanské hojnosti
zvěstuje radostnou zprávu, že jsi ještě šamanem věstonických mánií
že bolest neustane
že jsi doma tam za onou v obzoru benzínkou

(a možná taky v Předslavicích na návsi)

>>>

podívej, ta dívka je cikánská princezna
holka modrooká

kdo ji nemá, ten těžký je
a ona si visí jak otazník na konci věty
inkoustové řeky, jež otiskla svou tvář do papírového klína
do klína, jenž každého přijme, jen když chce
plavat jako ryba v rybníce

kdo ji nezná, ten těžký je
ona je zašlapaná luna, zašlý v lukách máj
jsou lásky bez konce, jsou lásky zklamané
jen ta má – pouhý sen!

(4)

opouštějí mě krásná zdání, jež oblažovala ducha v okovech kavkazských
za noci, kdy lapaly po vzduchu leklé oči ryb
za noci dlouhé patnáct let, kdy jsi umíral neznatelně
v srdci mém vtělen v lidskou opici

a přesto chci být jako ty, Otče
nespoutaný čurák!

a zatím mě drží na uzavřeném oddělení
přikurtovali mě k posteli a naládovali svinstvem uzavírajícím dveře poznání
svinstvem, po kterém by se ani tobě nepostavil
(„táto, táto oni mě tu zabijou!“)

avšak u brány postávají dva doktoři v bílých pláštích
a vzájemně si kouří své dlouhé klacky

avšak já chci srdci avarského nájezdníka obětovat nádoby
plné hněvu dvanácti apoštolských opic
ač matky naše táhnou pluh, za kterým kráčíš
a jímž vyrýváš pověst bohéma do neplodných podzolů
nedostupné blízkosti

chci
kráčet za perem jako oráč-básník a vrýt do skály epitaf:

„ZDE LEŽÍ PATETICKÝ KOKOT“

(5)

uteču!
jako náčelník

na cestě budeme chlastat
s variací na romantické téma tuláka a cikána
a baroko přejde na Olšanských hřbitovech v zapomenutý hřích

ale budoucí život můj
je velkého poutníka a návštěvníka hrobů pouhý stín
prodloužený víkend, koupená láska – nic!

někdejší hluboký poklid časů pominulých
kdy nad prsy Věstonické venuše vyhaslé nirvány kouř
se ztrácel
ach, nikdy se nenavrátí – mladý cikán


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Poustevník 01.11.2015, 9:29:26 Odpovědět 
   Krásný soubor básní. Úrovní o mnoho přesahuje zdejší produkci.
Snad jen: K čemu ten perex?
 ze dne 01.11.2015, 17:48:34  
   Filip Vávra: Děkuji! Domníval jsem se, že bude užitečné v perexu poněkud ozřejmit, z jaké situace text vychází, kde jsou jeho zdroje.
 čuk 01.11.2015, 8:43:28 Odpovědět 
   Litanie o životě, kdy autor vychází ze sebe, převtěluje se do cikána (třeba jen ho používá jako zástěrku) a bere si na pomoc jevy z dávné lidské historie. Snad si tím chtěl básník zahartusit, osvobodit se ze sebe, získal jakousi volnost, dívat se jinak, uvolnit se, být bezsarostný navzdory situacemi, kterými promlouvá. Snad je tam vliv K.H.Máchy a Vincenta van Goga. Svým způsobem je text sebetrapičtvím, odskokem hledajícím svou identitu, své opěrné body, s určitým protikladem toho, kdo je nepotřebuje, ve své fatalitě a tím bezprostřednosti. Svým způsobem je to výron člověka "přikurtovaného", rozběh představ. Těžko se hledá smysl v tak rozsáhlem hledačství, a smysluplná realita, která je nahrazena realitou papírovou. Ale asi se nedá o básni takto mluvit, je asi lepší poddávat se melodii vyprávění a těšit se z dílčích veršů, pohledů a přechodů mezi nimi a překonat úzkoprsost konvencí. Báseň hovoří košatě, se zajímavými obraty a kontrasty, a celkový obraz se skládá v podtextu. Lze v ní najít hořkost, povzdech nad asvou identitou. Místy čtenář pozoruje vyvíjející se konstrukci volnosri i jejího omezení (neb mnohé už tu bylo: býti na tom nezávislí anebo naopak?).Není to báseň na jedno přečtení.Nelze hodnotit bez vplynutí do autorovy psychiky a jeho záměru. Čímž se omlouvám za střelbu od boku v tomto komentu (neb nemám mnoho aktivního času).
 ze dne 01.11.2015, 17:44:02  
   Filip Vávra: Děkuji za publikaci a komentář. Tento text opravdu není na jedno přečtení, nicméně Vaše slova jsou dosti přiléhavá.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Záhadní Hosté
kukuřice Tichý Kopec
Mráz
pilniczek
Prkna za růže [...
Lilitka
obr
obr obr obr
obr

Nekropotence38
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr