obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915548 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39817 příspěvků, 5772 autorů a 391811 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Období vzdoru II (Mýty kmene Čechů) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Obrazy ze života mého
 autor Filip Vávra publikováno: 06.11.2015, 18:17  
Byly mi asi tři roky, když jsem jednoho dne utekl matce a vydal se za otcem do čtyři kilometry vzdálené Úlehle.
 

Po dlouhém putování by býval dorazil k cíli cesty své, kdyby nebyl zadržen a domů odveden. Pes šel s ním stezkou nejednou, křovím lezl, i přišli na pole, kde sobě odpočinuli, jakož i bravu svému, by odpočinutí své měli. Cesta přes Anthaib, Bainaib, Burgundnaib podél řek a potoků do rozsedlých skal a lesů černých vedla. Přišla na něho totiž všeliká touha nalézti otčinu svoji. I šel ze svého rozhodnutí cestou zkoušek a kdesi při veliké řece prvá sobě založil sídla.
Nejednou za klidné měsíčné noci bylo mu vzbudit se, vzdychat a úpět jakoby pro ztracenou mladost, tu začal sobě hráti, zpívati i zoumysněně kvíleti, až i loupežníci a hříšné samovražednice volali do noci jméno jeho. Tu se otázali vojvody svého: „Když tak moudrý a mnohým uměním nadaný lech se dostal do čela našeho, jaké si vyvolí slovo za jméno, jímž by mohl být od starších jakož i prostého lidu volán?“
Zavřen byl daleko od otce svého i matky své, pustou noc rušil řevem svým. K jídlu předložili mu výzvratky psí, sníh mu dělati dali a zpívati nutili, by šťastným se před nimi stavěl, by oni tomu věřili. Vyhřezlé varle mezi růže padlo, z jeho sežehlých útrob vydral se řev jako lví: „Poněvadž tato země sluje Těchy, kde byste hledali lepší či vhodnější jméno, než aby se i váš vůdce jmenoval Těch? Neb on nadějí vítězství vaše voje bude vždy těšiti.“ Tu z veliké radosti svojí jali se zemi líbati.
A to byl onen zlatý věk na úhoru. Polnosti ležely ladem, zarůstaly býlím, stáda skotu a bravu pobíhala nezahrazena vsí, polem i lesem. Lidé sobě domy nezavírali na zámky ni na petlice, vše společné bylo jim, ano i volnou lásku provozovali kdykoliv, kdekoliv a s kýmkoliv, nepracovali a přece hlady nemřeli.
Však jak odešli z pole, bylo jim potkat Obříny, kteří všelijak je tlačivše nutili je odejít ze země při veliké řece do kraje vína bohatství.
Ráno se strojil k odchodu, aby nalezl otčinu svoji. Ve věži pozřel vejce i mléko, by silným byl jak tur. Těch sobě ledvinu koupil a na pole vyšel orat.
Za šťastných oněch časů nemožno nebylo jíti a necítit svou bídu, neb hanby ani bídy nebylo dosud. Hříchů také nebylo, protože nebyla tabu, která by se dala porušit. Tu každý byl já a nebylo nic mezi námi. Nebylo učenosti, nebylo potřebí vzdělanosti ani škol, jedině láska byla.
Nespatříš více ten čas, ani tu zemi. Těch dopustil se vraždy a svou vlast opustiti musel navždy. Pravé cesty své v hlubokém jsi minul lese, tam kde polovina byla délky pozemské tvé pouti. Jak vyšel, hned tušil, že být otcem sám sobě nesnadné bude velmi, to jej však nenapadlo, jak lehké je pojednou chybit a v pustém zabloudit hvozdě. Opojení pln nad sebou jsem ztratil vůle a osudu krutá zvůle v peklo sestoupit mi dala nejhlubší.
Tak počali na úhoru pracovat, pole zorali, meze vyměřili, krávy, prasata a ovce do ohrad nahnali. Každý sobě vybral jednu z děv, by jako hovado jemu sloužila a potomstvo četné na svět rodila, aby smrt měla koho z něj sprovodit. Muži v potu tváře dobývali z půdy skrovnou úrodu. Ženy v bolestech rodily. Děcka hladem umírala a již jak narodila se, křičela, poněvadž věděla, že narodila se do špatného světa. Mladost jim trvala do pětadvaceti, zralost končila v pětatřiceti, pak začínalo stáří, od padesáti byls velebným kmetem. Odešel dlouhou lučinou se spěchem, než červánky pohynou, však i za měsíčního svitu stále se ubíral dál, až jej žití běh v širý svedl svět. Srdce jeho prahne po lásce, aj k dívce přivedou mne, ta čarovnou se stkví vnadou svou, když ji ale chci k retům svým vášnivým přivinouti, tu shledám ji chladným strojem bez života.
Uprostřed zemského okrsku leží kraj kol dokola vroubený horami, v té zemi byl kníže slavný skutky života svého, poněvadž se o něm vypravuje, že konal zázraky. Přebývali v domě jednom a v něm temno bylo pouze, tu jim řekl: „Slyšte slova radostné zvěsti.“ A tak vyšli v kvetoucí zahradu, o níž dosud neměli potuchy.
Když se byl narodil, řekli sobě rodiče jeho, že více nebudou před Pánem svůj obraz hanit chlípností lásky manželské i jali se spolu obcovati jako bratr se sestrou, takto incest páchali dvakráte sedm let, než oba pomřeli a syna svého sirotou učinili v útlém věku jeho v plné mužské síle. Jen jedinkrát se vzbudil a bylo mu slyšet svou matku: „Ještě, ještě!“ Druhého dne pak otce svého otázal se, zdali v noci na matce se pojímal. I přišlo to rodičům jeho tuze vtipné, že důmyslný ve svém životě bude velmi, usoudili z toho.
Také jednou, když rodičové nebyli doma, zachtělo se mu plodů stařičké hrušky. Tu na ni vylezl, však nevěda, jak slézti má, spadl. I trávila Střezislava i její bratr dny a noci své modlitbami, by miláček jejich nezemřel na věky hned, ale až později, aby před smrtí nejednou učeností prospěl, aby co slabý disident do exilu odešel nechtěje o rodné své hroudě slyšeti víc.
Jezdil s otcem na pole, poněvadž dávno již minuly časy prvotního nicnedělání, země byla stále méně plodná, chléb náš vezdejší skrovnějším rok od roku se stával. Byla jara, léta, zimy, čas míjel, však znovu s jarem vracel se k prvotním zřídlům svým.
I vyrostl z něho silný hoch a bylo mu odejít do lesní pustiny, aby své krotil ďábly. Jsa sám a opuštěn oddával se samohaně, by nepokoušel Satan jeho. Tak podmanil si sebe, by zralým pro mučednictví byl. Temnější noc s radostí očekával a velice se radoval nad mrchou své panenské matky i panického otce svého. Než však zemřeli, jeho do škol poslali, by se vzdělal v umění psaní a čtení, jakož i v řeči latinské a babka mu do vlasů stříkala kolínskou vodičku, aby se podivovaly jemu davy, až se stane papežem.
Tu již s otcem nepobýval tak často na rolích, neb své vlastní a nové povinnosti měl, je zřel a jich plniti hleděl, by dostalo se mu milosti stát se praporčíkem armády Kristovy. Když však matka jeho na stará kolena měla prorocká vidění, věštila slávu synovi svému, jenž prosluje smradem velebným, až všichni se tomu budou diviti, že má papež tak jemné ruce a ženské prsty jako muž z oceli.
I sepisoval zábavné historky, jak na mysl mu tanuly, sotva psát se naučil, tak s tím začal. I došel jistého mistrovství ve skládání církevních hymnů, až i u císaře proto ctěným byl.
Však kníže onen z plemene ničemných otců svých tuze hříšný ve svém mnohém obcování s děvami lepými jakož i luznými byl a velice se o to činil, aby geny jeho usadily se v nejedné vesnické chatrči, až konečně za ženu bělejší než slonová kost pojal sobě Boženu.
Tu onen prorok nemoha se na to dívati kázal kamenovat onu cizoložnou ženštinu. Patřila totiž jistému Křesinovi, jenž velice se vzpíral rozvázání svazku člověkem nerozlučitelnému, až pláč a přežalostné kvílení jeho dolehlo i k uším biskupovým. Tu biskup sám prvý hodil kamenem, by poskvrna na něm neulpěla. Kníže samotný musel svou novomanželku vyrvat ze spárů vznešeného episkopa a toho pak vykázat z vlasti oběma jim drahé.
Onen prorok odešel do Říma, by prospíval v mnohém předmětu, by se vypracoval od poslouchání k rozkazování, aby všelikou moc držel v rukách. Tak za římských tisíciletých jar a podzimů bifloval latinská slovíčka a životopisy svatých až cítil se silným dost, by papežskou tiáru pro sebe zcizil. Na to patře Silvestr, odeslal jej v okovech zpět do země bratří jeho. Když tam však došel Těch onen, bylo jich všech pět již mrtvo i shledal, že žít dál pro něho nemá cenu. I šel masakr onen pomstít mezi venkovany při Baltu. Tak se počal jeho pád k slávě nebeské a k poctám na výsostech. Jedno kopí široké mu, když si odskočil na stranu, jakýs zloduch skrz otvor řitní až do krajiny břišní prostrčil, až jej, starce na záchodě sedícího, přinutil, by duši svou vypustil, by ona volna do éteru vplynula jak holubička míru.
Po vylití potopy a odchodu z domova toulal se širým polem, bez přístřeší a pln nenávisti obcházel kol příbytků lidských, až do lesa se odebral, by jako hrozný lesů pán stal se šéfem gangu. Když pak Těcha přistihl, jak líže děvočce jeho pussy, převelice rozlícen nad tou nestydatostí rozsekal Brabcovi hlavu na maděru a své matce kázal zemřít a šat otce svého potřísnil krví srdce jeho, neb jsa pln bolesti rozkřičel se velice a s hysterickým jekotem k zemi pak vrhl se.

Omlouvám se Ti, příteli, velice a věz, že bych se neodvážil poslat Tobě tyto mladické výplody své, kdybych něco lepšího snad měl. Poněvadž však nemám, chci chvály lidské dosíci jimi, aneb hanby ovšem, jež i tak je všeliká. Vím, že mnohých chyb a omylů proti slovesnému umění jsem se dopustil, až jsem se vydal možnosti, že Tobě více k smíchu nežli k vážnosti budu.
Poslouchal jsem pilně mnohá vyprávění starců nad hrobem, též vyslechl jsem mnohé babské kvílení a viděl jsem lidskou marnost pod sluncem, jak totiž do sebe jedním otvorem cpou, aby druhým pudili ven, až jsem nasbíral mnohé vědomosti o dějích a časích, jež byly odváty vichry od pólu. Že mnohé ty větry byly, rozfoukaly a roztrhaly, zpřelámaly a rozkotaly až k zemi, co já s pečlivostí numismatika zpátky jsem zas skládal, aby pověst zcela neupadla v zapomenutí. Promiň mi příteli, jenž nadaný jsi vědou i uměním více než-li já, že zatěžuji Tvou mysl touto spisbou svou,však tak vzrostlo trápení mé, že se soudu Tvému osměluji vydat.

Ženou jej z domova jeho, vzali mu jej, vyhnali ho na poušť, samotného a bez pomoci poslali ho pryč. On musel poslechnout, musel se podvolit, musel odejít, věřit. Přišla na něho totiž všeliká touha nalézti otčinu svoji. Po dlouhém putování by býval dorazil k cíli cesty své, kdyby nebyl zadržen a domů odveden. Cesta přes Anthaib, Bainaib, Burgundnaib podél řek a potoků do rozsedlých skal a lesů vedla. „Sok – otec můj! Vrah – jeho syn, já svůdce matky svojí!“ Zavřen byl daleko od svého otce i matky, pustou noc rušil řevem svým. „Čí vinu příští pomstí den? Čí vinou kletbu nesu?“ Jak vyšel, hned tušil, že být sám sobě otcem nelehké bude velmi, to jej však nenapadlo, jak snadné je pojednou chybit a v pustém zabloudit lese. Ráno se strojil k odchodu, aby nalezl matčinu svoji. Ve věži pozřel vejce i mléko, by silným byl jak tur. Těch sobě ledvinu koupil a na pole vyšel orat. Šel dva dny lesem bez potravy a bez poezie, pil z potoků a praménků, třetího dne však potkal vlka. „Proč rukou jeho vyvržen stal jsem se hrůzou lesů?“ Tasil dýku, boj s vlkem trval další dva dny, nakonec dosáhl nad šelmou vítězství, chystal se ji zabít. Vlk však promluvil lidským hlasem: „Jen mne zabij! Zabij mne!“ Pochopil jsem, že jej zabít sice mohu, ale nesmím.
„Matka má! Proč klesla dřív, než jsem ji znal? Proč otec můj? – Proč manžel tvůj?“ I pustil vlka, ten s mnohými ranami odběhl do lesa. Šel dál stromovím, až dospěl k jeho kraji, kde stálo stavení. Vstoupil dovnitř, v posteli ležel stařec. „Znám, kdo jsi, tvé jméno zní Vilém, zveš se Telemachos, jsi Štěpán Dedalus.“ Přisvědčil jsem, že vskutku mne asi zná. „Chlapče, běž domů!“ Tak se otočil a vrátil do lesa. Po dlouhém putování by býval dorazil k cíli cesty své, kdyby nebyl zadržen a domů odveden. Rozhodl se totiž, že půjde za otcem na pole, protože doma jej to přestávalo bavit. Šel se psem po polích a prolézali křoví, než byli u předslavického vepřína dostiženi. To vzpomnění na děložní svět plodové sny vábilo zpět. K jídlu předložili mu výzvratky psí, sníh mu dělati dali a zpívati nutili, by šťastným se před nimi stavěl, by oni tomu věřili. A tak jeli spolu s otcem z Volyně. Ležel pak v Úlehli na peci, jako by se vrátil prvý čas. Uprostřed lesa už naň čekal vlk, znovu se prali, opět nad šelmou zvítězil, však poprvé ji svázal a donutil být poslušnou. Pes šel s ním cestou nejednou, křovím lezl i přišli na pole, kde sobě odpočinuli. Pak jeli jsme spolu domů a máma – prý měla strach, když jsem nepřijel v poledne autobusem, prý dokonce tetě volala a já to nechápal, byl jsem přece s tátou. Se psem přišel na pole, kde oral otec jeho. Ten ustal v práci, by pojedli spolu a rozmlouvali. A zatím kleslo slunce.


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 06.11.2015, 18:16:19 Odpovědět 
   Zdravím.

Text je plný obrazů, některé výjevy se opakují, archaický jazyk textík obzvláštňuje, otázkou je, jak dalece působí na jeho čtivost - v rámci plynulého čtení. Tu a tam je možno najít odkaz na báji či odkaz (nemýlím-li se) z české historie. Zdali je tato práce parodii či autorským vychrlením napsaným zcela osobitou formou (v rámci avizovaného vzdoru), to napsat nedovedu. Přečetl jsem několikrát, jsem na pochybách jak hodnotit. Možná nejsem na stejné vlně, možná jsem nepochopil samotný podtext povídky, byť název dílka může napovědět. Další čtenáři mohou mít přiléhavější komentáře, případně najít jádro pudla. Mé hodnocení bude proto víceméně alibistické.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 07.11.2015, 9:17:35  
   Šíma: Díky za vysvětlení!
 ze dne 07.11.2015, 8:10:07  
   Filip Vávra: Děkuji za bleskovou publikaci. Text je zároveň parodií i je míněn vážně. Vychází především z hagiografické ( legendistické) literatury našeho 10. až 11. století a také z kronikáře Kosmy, takže název je poněkud zavádějící, většinou jde skutečně o legendy či skutečnou historii a nikoli o mýty či báje. Psáno také pod vlivem četby Joyceova románu Odysseus.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Cizinec ve mě I...
sweetcaroline
Nepatřit nikam ...
Crow
NAVŽDY SPOJENI
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr

Dvacetileté
Literaturista
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr