obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915658 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39756 příspěvků, 5802 autorů a 392267 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Plyšáci ::

 autor Tilda publikováno: 20.10.2015, 10:23  
Není všechno takové, jak vypadá a může být i hůř, než už je...
 

Plyšáci

Rodinka Kellerových, máma, táta a čtyřčata (holky a kluci - dva ku dvěma) žila, tak říkajíc, z ruky do úst. Ne, že by se o ně sociální instituce vůbec nestaraly: rodička dostala ihned po porodu (samozřejmě trýznivém, bolestivém a skoro nekonečném) docela slušný šek. Ale peníze jsou odpradávna kulaté a ona, dvacetiletá Hana, nějakou finanční gramotností zrovna nevynikala. A co úplně nepokazila sama, k tomu jí (a vydatně) pomohl manžel Petr.
Vyučený zámečník, věčně bez práce a věčně po putykách. Rodičovské povinnosti, v jejich případě několikanásobné, mu v rozletu nijak nebránily. Časem se „sčuchl“ s partou, jemu podobných povalečů a začal tak svou kriminální éru. Drobné krádeže v samoobsluhách, na benzinových stanicích, v metru nebo jen tak na ulici, se časem zaměnily za vloupačky do opuštěných chat, rekreačních chalup nebo penzionů. A později mu nebylo stydno ani vlézt oknem do ložnic s nic netušícími, klidně odfukujícími obyvateli, ukrást rodinné cennosti a úspory a ještě vybílit ledničku a nechat nehezký vzkaz na toaletě nebo v nablýskané koupelně.
Počáteční, pokuty, varování a záznam v rejstříku, se mění v krátké pobyty za mřížemi. Stává se z něj recidivista - a s postupem času vyhledávaný nejen policií. Využívají jej větší lumpové, aby měli krytí a on, hloupý maník, za ně dělá špinavou práci, nebo je nastrkovaný jako bílý kůň, aby si později odseděl trest, který mu ani tak moc nenáleží… Zrovna teď „bručí“ na osmnáct měsíců za vyloupení pobočky jedné soukromé banky.
Zrovna teď, když děti povyrostly z nejhoršího, začaly chodit, trošku mluvit a hlavně – zlobit.
První rok Haně hodně pomáhali rodiče: tehdy se jim ještě dařilo dobře a ona se nehroutila s hroznem mimin, přisátým na její unavené tělo. Tehdy se pro ni našla i chvilka odpočinku, když obě babičky popadly dvojkočárky a venčily vnoučátka v parku nebo je aspoň okoupaly, nakrmily a uložily do košíků na spaní. Tehdy se Haně ještě zdálo, že život je a bude fajn. Tehdy… Než začal Petr se svými kšefty. Než začal mizet z domu a neřekl kam, ani co dělá. Než začala, zcela náhodně, nacházet po uválené garáži, prosté jakéhokoliv rodinného vozu, tašky a krabice s podivným obsahem (Petrovy „zakázky“).
A tehdy jí to došlo: ten fakt, že se všechno kazí a kazit bude. Že ač mu opakovaně domlouvala, řešila s ním jeho zprvu malá pochybení, plakala a zapřísahala ho: „prosím, aspoň kvůli dětem, když ne pro mě“… A on se jenom hloupě podíval, možná i s opovržením na její doposud neforemnou a nepřitažlivou postavu, minul záměrně a okatě, upřený pohled mokrých očí a beze slova odcházel z domu. A schválně nadlouho, aby měla strach, že se už třeba nevrátí.
Zpočátku mu jeho taktika vycházela: Hana se bála a moc, že je opustí. Ale po nějaké době si to začala přát. Ano, ze začátku s pocitem viny: „bože, chci dětem upřít právo na tátu! Jsem sobecká mrcha!“
I to přešlo a ona se každý večer modlila, aby už nenašel cestu domů. A cosi ji vyslyšelo a vězení se opakovaně postaralo, aby měla o jednoho strávníka méně…
O to více jí ale přibylo starostí. Jak se z kojenců stávala, pomalu, ale jistě batolata, obě babičky se už tak nehrnuly do opatrování. Ještě obětavě přispěly na pěkné, dřevěné postýlky a zásobily Hanu hromadou jednorázových plen, krabicemi s dětskou výživou i velkou sadou kosmetiky, ale tím se tak trochu zbavovaly zodpovědnosti. A prý, že mají nárok na klidnou penzi, na cestování, na kamarádky, někdy i na manžely…
Objevovaly se střídavě a nepravidelně tak jednou za dva týdny. Ano, přinesly něco jídla nebo ošacení pro tu spoustu ručiček, nožiček a bříšek. Ale nějak to nestačilo a Hana se cítila moc opuštěně a ztraceně.
Sama s hromadou hladových krčků, špinavého prádla i žalujícího zaneřáděného domku, na jehož údržbu se jí nedostávalo sil, často usnula u kuchyňského stolu, hlavu ráno otlačenou od umakartové desky. Tchýně jí začala najednou a zcela nespravedlivě vyčítat synovo společenské selhání: ten večer padala i ostřejší slova z obou stran a do hloubi duše raněná babička přestala docházet úplně. (Spíše to vypadá, že jenom potřebovala záminku, jak snacha moudře prokoukla.)
Hanina máma onemocněla silnou cukrovkou, aby toho nebylo dost a mladé mamince nezbylo, než hledat pomoc jinde. Ano, mohl pomoci děda: ale ten na nějaké city nikdy moc nebyl a děti mu připadaly příliš hlučné, příliš titěrné a zranitelné. „ Až budou chodit do školy, potom ti je klidně pohlídám. Dříve ale nic nečekej.“ Vymlouval se obvykle. Aspoň jednou za čas dovezl nějaké zásoby jídla a bez nějakého zdržování nebo klábosení zase rychle pospíchal domů. Jakoby v důchodu trpěl nedostatkem času…
Obcházela tržnice a výprodeje, bleší trhy nebo nárazové akce, kde před garážemi úhledných domků z objemných krabic vybírala za „pár šupů“ nebo i zcela zdarma vše, co by mohli potřebovat. Hlavně oblečení a obutí, hračky nebo i drobnosti do domácnosti. Jídlo obstarávala od místních trhovkyň (daly jí stálou slevu, ty dobré duše a také všechny přebytky, co nestihly ten den prodat). Spolužačka, vedoucí supermarketu, jí schovávala zboží těsně před zárukou. A že ho nebylo málo! Takovým všemožným látáním přežili a nehladověli. Dávka, milosrdně poskytovaná státem, stačila tak akorát na poplatky, energie, daně a nutnou obživu. Na sebe si, chudák ženská, kupovala zřídka. Kosmetiku ani pěnu do koupele neviděla od vánoc a tak si zkrášlovala obličej heřmánkovým krémem dětí. Tohle ale neřešila, měla zcela jiné priority.
Do věznice za manželem nejezdila (kdo by asi hlídal takovou kupu dětí…?). Napsala pár dopisů a stejně se jí nenamáhal odpovědět. Nechala to být. Však si to vyříkají, až bude na svobodě. A určitě se rozvedou. Láska mezi nimi vyčpěla a vyvanula už dávno. On se zlodějnou nepřestane a jen by je stáhl sebou dolů… A dětem dává špatný příklad… A stejně jsou mu ukradené: jako by někdy projevil hlubší zájem - sama si je vychová, zvládne to!“
S tou nadějí usínala, horší bylo probuzení. Nanovo bojovat o každý peníz, počítat, škudlit a improvizovat… Nic jiného už ani nedělala. Ještě rok, děti dá do školky a místo za kasou má jisté: „díky, kámoško moje!“ K tomu momentu se upírá nejvíce ze všeho: až začne vydělávat. Až skončí to ponižující nežití, lítostivé pohledy, podstrkování mincí nebo kusu koláče. Až přijde k pultu a sama si koupí, co potřebuje. Sama zaplatí z novotou vonící (určitě červené) peněženky.
To ráno bylo krásně. Začínající léto, ještě neunavené, nezaprášené a vonící, tleskalo ručičkami z mladého listí v jemném vánku a záhon muškátů, plný natěšeného hmyzu, svou jemnou červení lákal k přivonění. Hana si vzala nové šaty (ne tak docela nové, když jsou z druhé ruky, ale ještě je neměla na sobě), modré s puntíky a docela kraťounké. I tak se v nich cítila dobře a uvolněně.
Dnes byl den „ garážových“ výprodejů a ona se těšila, že dětem něco hezkého najde. K druhým narozeninám skoro nic, chuďátka nedostala, tak jim to vynahradí. Využila toho, že všechny svorně usnuly. Byla jejich doba – od jedné do čtyř stíhala všechno, na co jinak nebyl čas. (Pochůzky, nákupy, úklid.) Měla odzkoušené, že její miláčkové dokážou tvrdě spát i tři hodiny.
Vykračuje ulicí, přemítá, co by potřebovali a rázem je u prvních nabídek, navršených ve velikých lepenkových krabicích nebo na skládacích stolcích u chodníků. Hledá hlavně tam, kde nechtějí moc peněz, nejlépe, pokud vůbec žádné. Asi napotřetí má štěstí: mladá rodina se bezplatně zbavuje zachovalého ošacení po dvojčatech, chlapci a holčičce. Hana v duchu jásá, když protřepává hromádku punčošek, botiček, lacláčů i nadýchaných šatiček, spolu s košilkami a svetříky.
Budou se určitě hodit a potrvá, než ze všeho vyrostou…
Kořist s poděkováním nakládá na vozíček, který si prozřetelně vzala sebou. „Ještě dárek! Musím jim najít něco hezkého k opožděným narozeninám…“ Vzpomene si a pokračuje dál kolem garáží, skupinek čumilů, zájemců i kupců. Až na samém konci, u zchátralého stavení ji uvidí: ohromnou krabici, ze které vesele vykukují barevné plyšové uši a ocásky. Na dálku se v slunku lesknou očka z knoflíků a skleněnek, jako by jí kynuly: „ pojď k nám… Vezmi si nás… Čekáme jenom na tebe…!“
Hana jde blíž, i když se obává, že za takovou spoustu hraček budou chtít moc peněz. „Vezmu každému nějaké malinké zvířátko - však to mě nepoloží. Stejně jsou použitá…“
Konečně stojí u štědré, kouzelnému klobouku podobné, lepenkové samoobsluhy a prohrabuje se až dospodu, aby našla něco malého a levného. „Sice tu není cena, ale snad se dohodneme“: myslí si s nadějí, když čeká, až někdo z domu vyjde ven. Ale nikdo nepřichází, záclony na špinavých oknech se nepohnou a dům sám působí dojmem, že je opuštěný.
Hana zkoumá krabici ze všech stran, ale žádný nápis s cenou, adresou, telefonním číslem nebo jinou indicií, nenachází. Nikdo si jí nevšímá, všichni lidé se, o kus dál, zabývají svými záležitostmi. Hana dojde k domu, klepe a volá, ale ticho je jedinou odpovědí. Bere za kliku, ale je zamčeno a ulepeným oknem ve dveřích vidí jenom přítmí. Znova to nezkouší, nějak ví, že je to zbytečné. S povzdechem z neúspěchu se otočí a najednou ze všeho unavená, vydává se domů.
„Dárky nebudou, miláčkové moji…“ Něco ji vyburcuje, ona se otáčí a jako ve snu popadá celou krabici, chvatně naloží a rychle, se skloněnou hlavou pospíchá ke svým drobečkům, objemný náklad, tažený za ní, se nebezpečně třese…
Nikdo ji nezastaví, nikdo za ní nekřičí: „ chyťte ji! Zlodějka!“ Nikdo si jí prakticky nevšímá. S ohromnou úlevou sedá si v kuchyni na rozviklanou, odřenou židli, splašené srdce až vysoko v krku.
„Jsem hnusná zlodějka, jsem pravá žena svého zatraceného muže…“ nadává sama sobě zbytečně. A hned se ospravedlňuje, jako by musela: „ničí to nebylo, nikdo po mně nechtěl zaplatit, tak co!“
Za chvíli se upokojí docela, to když si v hlavě znova přehrála celou tu podivnou záležitost: „ milá Hani, neprovedla jsi nic nezákonného! Ti lidé byli tak hodní, že všechny krásné hračky nabídli přesně takové nešťastné a nezaopatřené samoživitelce, jakou jsi ty. Možná se schovávali záměrně: aby ses necítila trapně a neponížili tě. Určitě to tak bylo! Byli taktní a ohleduplní a na tobě teď je, abys jim modlitbou poděkovala…“
A tak to taky udělá. Zhluboka se nadechne a odříká jednoduchou říkanku z dětství, protože jinou nezná: „ milý Bože, děkuji Ti za tento den, za Tvé dary i za dobré lidi. I já budu dobrá a spravedlivá ke všemu živému. Ámen.“
Tím to celé v sobě uzavírá a otevírá krabici s bohatou nadílkou, které se jim dostalo.
Převrací dnem vzhůru jako rozpustilá holčička a sype si na hlavu tu měkounkou barevnou lavinu. (Chce se jí být na chviličku dítětem, než se malí prioritní vlastníci probudí a ona už nebude mít šanci.)
Sedí blahobytně „na turka“, na rtech šťastný úsměv, a kolem hromada zpřeházených tělíček všemožných postaviček: zajíci, modrý a růžový, tygřík- rozpustile pruhovaný, lev se zacuchanou plavou hřívou, sytě růžový hroch, slůně se strakatou záplatou na kulatém boku. Dále je tu i několik hadrových panenek s vykulenýma skleněnýma očima – a dvě mají místo korálků jen černě vyšité křížky. („Vypadají jaksi smutně…“ napadne Hanu a pohladí je po vlněných vláskách, posadí způsobně vedle sebe na zem.) A dále pořádá jednotlivé kousky: grošovaného poníka, lišku a pejska, kašpárka a mourovatou kočku, která drží v přišitých tlapkách koťátko a sovu.
I tady si udiveně všimne, že některé hračky mají pěkně lesklá, skleněnková očka a dobrá polovina z nich jen „obyčejné“, černé křížky z hrubé niti… Podívá se na boky hraček, jestli je na štítku uveden výrobce. Rozhodně by nebrala ty, které vyrobili v Číně: bývají často škodlivé! Ale nic, žádný výrobce, žádná identita. Musí tedy doufat, že je všechno v pořádku. Napadá ji také, že by měla dárečky vyprat, nějak dezinfikovat. Ale jsou tak zářivě čistí a voňaví, skoro křičí svou nezávadnost do světa, že se jí to zdá zbytečné. A navíc by musela počkat, než uschnou a ona je TAK netrpělivá... Myšlenku odežene, jako otravnou mouchu.

„Musím je rozdělit tak, aby měli všichni stejně! Okáče i smutníčky: aby se nehádali, ti moji malí jelimánkové.“ Klade si na srdce maminka. Dá to chvíli přemýšlení, přehazování a kombinování. Ale nakonec je s výsledkem spokojená. A docela ji to unavilo…
Davídek dostane koníka, kočku, slůně a lišku. Petr hrocha, tygra a pejska, spolu s modrým zajícem. A holky? Terezka panenky, lvíče, růžového zajíčka a Hanička také panenky, sovu a kašpárka.
„To je zvláštní, jak to přesně vyšlo! Ani jsem nemusela nikomu ubrat. Snad se jim to bude líbit a nepoperou se. Jsou malí, ale také divocí. Jak začne jeden, zlobí všichni jako na povel…“
Zamyslí se Hana a čeká netrpělivě, až uslyší z ložnice první náznaky probouzející se drobotiny. Po půl hodině – to už začínala klimbat, slyší Davídkův usedavý pláč: od mala se budí s křikem a ona jen denně čeká, kdy to přejde a malý otevře očka s úsměvem.
Pospíchá k dětem, postupně tahá teplá, sladce voňavá tělíčka ze zamotaných pokrývek, přebalí, pochová a broukající, spokojené děti pobízí na spánkem znejistělých nožkách do kuchyně. Bude svačina, ale taky něco jiného, těší se Hana na jejich reakci.
Nezklamaly ji: sotva uviděly úhledné hromádky hraček, hned se k nim vrhly. Děvčátka si, samozřejmě, vybrala ty s panenkami a kluci, jako by to tušili, sedají si ke správné skupince zvířátek. Ukazují si navzájem, křičí a piští radostí, přetahují se, ale jen malinko a naoko.
K svačině je máma musí nutit: ani všechno mléko nevypijí a hned si zase nenasytně hrají.
Večer si každý sourozenec vybere ze své hromádky jednu věc, která bude jejich spací hračkou. Děvčata panenky – ty s vyšitýma očima a kluci kočku a zajíce – také (s podivem) bez skleněnek.
„Asi jim připadá, že ty hračky spí: proto si je vybraly.“ Uvažuje zamyšleně Hana, když poklízí zbytek zpátky do krabice. „Je čistá, škoda vyhazovat a aspoň tu není nepořádek. Však si děti ráno svoje favority zase vykutají!“
S dobrým pocitem jde dneska spát. Dovolí si i zaslouženou skleničku domácího likéru, kterou má v kredenci snad od nepaměti…
Někdy pozdě v noci slyší Davida, jak usedavě pláče. Vymotá se z postele, dezorientovaná a vrávoravá, hladí dítě po zpocené tváři a houpá v náruči, dokud znova neusne. Až když jej ukládá do postýlky, vidí, že pevně tiskne k hrudníčku svou spací hračku: kočku, celou promáčenou slzami. Nechce jej znova probudit a tak mu ji nechá. Hana zase brzy usne a do rána je klid.
Děti si z nezmenšeným zájmem hrají celé dva následující týdny, než si jejich maminka všimne, že dávají přednost jen určitým hračkám: jenom těm s nitěnýma očima.
„Vždyť jsou smutné! Proč si nehrajete s těmi okatými? Podívejte, jak se jim lesknou kukadla: Jak je kulí, jak se smějí…“ Ale sama sobě nevěří: ty hračky se nijak neusmívají, ba skoro se mračí a šklebí! Nediví se už, že je děti odmítají a brzy všechny končí zapomenuté v krabici.
„Ráno je odnesu z domu. Třeba si je někdo jiný najde a bude je mít rád.“ Rozhodne se Hana večer a za celý den unavené potomečky ukládá, skoro spící, do pelíšků. „ Sladce sny, andílkové.“ Pošeptá a políbí čtyři heřmánková čelíčka a potichu zavírá dveře. Ještě ji čeká úklid a prádlo. Dneska nepůjde spát jako jindy…
Té noci se poprvé v krabici s nechtěnými plyšáky cosi pohnulo. Zašustily umělé kožíšky, po stěnách z kartónu, zaškrábaly vypolstrované hebké packy s látkovými drápky. Krabice se znova a silněji zatřásla, až se celá s tichým „ žuch“ překotila na bok. Zevnitř se vykutálí spletená hromada. Hromada, co svítí skleněnýma očima, co se ježí buclatými, různobarevnými údy a ocásky, co čenichá koženkovými čeníšky a hadrovými nosíky, co poslouchá dlouhými slechy i klopenýma ušima. Co divně funí skrz vatovou výplň sešívaných hrudníčků. Hlavičky se pomalu otáčejí a látka jemně vrže, nezvyklá takovému pohybu. Otáčejí se kolem dokola, jak to umí sova, a hledají, pro co si přišly. Celý chumel, aniž by se snažil rozpojit, rozmotat a uspořádat na jednotlivé postavičky, začíná se soukat pomalu, ale jistě, k pootevřeným dveřím do ložnice.
Hana spí tvrdě, trošku zachrápe, upracované dlaně silně namazané Niveou a zčervenalé z „praní v ruce“, odevzdaně položené o boků. Něco zamručí, otočí se na bok a znova upadá do REM spánku.
V postýlkách dětí, kousek dál, se nehne nic. Dobře živená tělíčka, některá zakutaná, jiná nedbale odkrytá, leží bez hnutí, jen hrudníčky se plynule a jemně nadzvedají. Tvářička zarudlé, některá pusa se nevědomky usměje. I maličký pšouk jednoho z kloučků zalupá do ticha…
Plyšáci jsou najednou na prahu. Dva metry, které je dělí od první postýlky, překonají se stále jistějším pohybem, teď už jednolité koule. Pestrý, kostrbatý míč se měkce odráží a překulí přes pelest Davídkova pelíšku. Dopadá přímo na chlapečka a rázem jej obalí do své hebounké náruče. Trvá to sotva pár vteřin a kulí se do další postýlky, k dalšímu dítěti. Ta Davidova je prázdná, jen pomuchlaná peřinka a fousek z jedné hračky… Stejně tak dopadnou i postýlky jeho sourozenců. V tichu a tmě, vedle spící Hany, bez křiku a bolesti, všechna čtyři batolata pozře klubko plyšáků s lesklými skleněnými kukadly.
A ne, nezdá se to, opravdu je nějak větší. A když se na prahu rozsype na jednotlivé hračky, rázem je vidět proč: nový oranžový méďa, dvě nažehlené látkové panenky a šedý oslík s mašlí na krku. A ne, ti „noví“ nemají korálkové oči. Tlusté černé nitě do kříže, těmi se smutně a ztraceně dívají na strop kuchyně.
Otevřená krabice nasaje hračky dovnitř, sama se postaví a zavře se. Je ticho, až příliš hrobové.
Je ráno, později než normálně, otevírá máma oči: „ No, tedy, vy spáči! Vždyť už je po osmé… To nemá nikdo hlad? Nikomu nemručí v bříšku hladový vlk plk?“
Otočí se k postýlkám a nechápe: „ co to… Přece byste sami nevylezli!? Davídku, Haničko, zlatíčka moje, kde jste všichni?“
Hana vyskakuje z postele, zamotá se v panice do pokrčeného koberečku a tak tak, že neupadne, čelem na ostrý roh madla. Běží do kuchyně, bosá, jen ve spacích trenýrkách, nedbá, že je do pasu nahá. Ani tady nikdo není. Jen tichá prázdnota, rušená tikotem hodin nade dveřmi. A krabice. Posazená výsměšně, nepatřičně a zlověstně, uprostřed místnosti. Hana k ní běží, otvírá ji překotně a v jakési zvrácené naději, že tam děti najde, schované a rozesmáté, že ji napálily.
Jak by se tam, ti nemotorové malí, dostali? Jak by za sebou zavřeli víko?
Horečně vysypává hračky na hromadu, přehazuje a ví, že je to směšné. Ví, že tady děti nejsou. A ví, že nejsou nikde. Tak nějak to ví… Když drží v hrsti ty čtyři nové a cizí hračky. Když se jim zadívá do křížků místo očí, když jim pohladí měkká bříška a sametově hladké tvářičky. Tiskne si je k hrudi a pláče. Naříká a křičí, omdlévá a procitá. Mokrá slzami s opuchlými víčky a rty rozedranými do krve, vybíhá ven, na ulici, na holé hrudi zmačkané hračky.
Sousedka ji najde bez sebe ve škarpě, kousek za domem. Zavolá policii i záchranku.
Máma okradená nejhorší z krádeží, zešílela žalem. Její mozek nedokázal pobrat to, co se stalo. Za žádnou cenu se nechtěla vzdát hraček v zaťatých prstech. Rvala se a kousala... Nechali jí je.
V nemocnici, kam byla poté převezena, podali sedativa, sledovali dnem i nocí, ale její stav se nelepšil. Výslech odložili a čekali a marně, na její vysvětlení: „ kam jste, ženská, dala svoje čtyři děti?! Zabila jste je? Unesl je někdo? KDE JSOU???“ Po měsíci beze změny k lepšímu byla, po poradě s klinickým psychiatrem předána do zvláštní péče.
Za čas se na podivný, nikdy nevyřešený případ zapomnělo. Hana s těžkou posttraumatickou psychózou je stálou pacientkou psychiatrické kliniky s nejvyšší ostrahou. Už pátým rokem je možné ji řídce zahlédnout za mřížovým oknem - na hrudi tiskne svoje hračky a s prázdným pohledem mrtvých očí se nepohne celé dlouhé hodiny. Je skoro neustále pod sedativy, aby si neublížila.
Ve světlých chvilkách a není jich mnoho, si „hraje“ se svými plyšáky a panenkami. A tehdy se jí v noci vrací stále stejný sen: vykračuje si v tom stařecky sépiově vybarveném snění ve svých šatech s puntíky, vozíček vesele drkotá po dlažbě a z dálky se na ni směje TA krabice. Ano směje se! Roztahuje lepenková ústa, plná papírových zubů... A nahoře mávají plyšáci, mručí, poštěkávají, mňoukají a piští panenkovskými hlásky a zvou ji k sobě. V tom snu jenom její šaty září modrobíle a jenom hračky svítí barevnou rozmanitostí. Budí se s křikem a pláčem a noční služba má plné ruce práce, ji zklidnit a nadopovat. Ale i tyto noční můry časem odezní a Hana se stává katatonická už napořád.
Ani si nevšímá, že se jejím hračkám postupně upárávají stehy místo očí a z pod nich se derou lesklé, černé a vypoulené skleněnky. Její manžel Petr, se po propuštění z věznice, jednou, jenom jedenkrát zastavil pod okny kliniky. Když uviděl, v jakém je stavu, jak prázdná slupka z jeho ženy zbyla, jak zoufale jiná teď je, utekl. Nešel dovnitř, aby se poptal lékaře, nešel do pokoje, aby ji schoval v náruči. V srdci nic, než paniku, zbabělec, zloděj a manžel zmizel z jejího života bez vysvětlení a navždy. I zbytek rodiny ji odepsal a nikdo, ani vlastní matka, neuvěřil, že je nevinná.
Domek tým vyšetřovatelů důkladně prohledal. Vykopali, proseli a zpřevraceli všechnu půdu v okolí. Využili veškerých dosažitelných moderních prostředků, aby se v případu udělalo jasno. Marně...
Krabici s plyšáky, jako jakýsi důkaz, nechali uložený ve skladu několik let. (Za tu dobu mezi hračkami nebylo jediné, která by na svět nehleděla dokonale naleštěnýma, kulatýma, knoflíkovýma očima…) Nakonec skončila na skládce, teď už těžko dohledatelná, aby uvolnila místo, jiným, aktuálnějším a důležitějším předmětům doličným, z mnoha jiných, neméně spletitých a nevyřešených kauz.


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 20.10.2015, 10:22:19 Odpovědět 
   V tvých textech se i ta nejobyčejnější věc může probudit ke zlému, stát se člověku nebezpečnou a devastující.
Píšeš poutavě, jasně, k věci, s přiměřeným užitím detailů, čtivě. K vlastnímu obsahu mám etické výhrady. Popisovat ubohé, chudobou a padoušským mužem trpící ženy, bez možnosti nápravy, je velice drsné, současně sentimentální a kruté. Je v tom možná apel na lidskou společnost, ale někdy mi připadá, že může být kořínek v třinácté komnatě a vpodvědomém ataku na muže jako takové. Trestat matku zmizením dětí až k šílenství (a kdoví co se s nimi stalo: zemřely? trpí bezhlese?), to už je hodně sadistické a kruté. Přes čáru. Text už není hrou v rámci hororových uzancí, ale vzbuzuje soucit i lítost. Je to dobře, není to dobře? Existuje strach z umístěných bomb, teď i z plyšáků, jako by kladný životní pocit byl podkopán i v vztahu k dětem. Tahle četba nepůsobí radost. Snad burcuje: važme si toho co máme, buďme navzájem vstřícní, na druhé straně: jsme ohroženi nástrahami, bojme se, krutost na nás číhá. Nelíbilo se mi, známka je ovlivněna mým subjektivním pocitem.
 ze dne 21.10.2015, 16:40:20  
   Tilda: Možná, že by to mohlo vyústit takhle?
Jednou, ne dnes ani za rok, se narodí děvčátko. Vyroste v dospělou ženu, jež má na tomto světě, bolavém a vyšeptalém, důležité poslání. Najít a osvobodit děti, zakleté a vězněné ve staré a zlem nasáklé, lepenkové krabici.
V krabici, která neměnně a tvrdošíjně, nezničená deštěm, špínou ani horou páchnoucí zeminy smetiště, čeká na další oběti. Nebude jich už mnoho, než ji ona, vyvolená, najde. Najde a otevře, ač se bude bránit, ač ji bude odhodlané paže drásat do krve zuby z lepenky. Otevře její zkažené nitro a vypustí dusící se dětské duše. Skleněná očka popraskají, plyšová bříška splasknou a jemná mlha, duhou hrající a heřmánkem vonící, splyne konečně s věčností... A tehdy i čtyři hračky nemocné a umírající maminky Hany přestanou být JINÉ a ona, odcházející, se bude vznášet s plnou, překypující náručí dětí, které už jí nic a nikdo neodepře.
 ze dne 21.10.2015, 11:57:46  
   Tilda: Děkuji a omlouvám se , že Ti zatěžuji hlavu a že se svému poslání věnuješ tak oddaně! I já jsem dost uvažovala, ale kdyby nebyla situace rodiny zoufalá, nebyla by máma nucená brát, co se nabízelo. Tak to celé vyústilo... A zkusím ještě zapracovat... Díky, T.
 ze dne 20.10.2015, 23:30:15  
   čuk: Když jsem tvůj text četl, nebyl jsem příliš v pohodě. Ještě nad ním přemýšlím. Možná že expozice příběhu a závěr byly příliš realistické. Alespoň závěr by podle mého gusta měl být poněkud odlehčen, třeba nějakou metaforou o těch plyšácích.
 ze dne 20.10.2015, 11:14:59  
   Tilda: K tomu nemám, co říct. Když já sama čtu horor a mrazivý, taky mi nepůsobí radost jej prožívat spolu s jeho postavami. Taky mě děsí, co se dočítám. Ale aspoň se nevyžívám v morbidnostech nejhrubšího zrna, jaké jiní píšou. Odchod dětí je skoro mirumilovný, až jemný - i když drasticky konečný. A vztahy v rodinách...? Nevidím kolem sebe moc idylických soužití, o celé společnosti ani nemluvě. Ano, jsem neradostná, jsem útočná a asi jiná nebudu. T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
V přítmí Rasput...
Intuista
Leknínová koupe...
Marie Bernadeta
Naděje
Verity von Leatri
obr
obr obr obr
obr

únava
sasanka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr