|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Nina VI. ::
 Ekyelka |
publikováno: 25.12.2006, 22:46
|
| Opravdu jsem se snažila, aby to bylo méně ekyelkovské a trochu to pohnulo děj dopředu, ale... :) |
| |
|
|
Nina se zamračila:
„Tohle jsem už někde slyšela.“
„Protože jsme v tvojí hlavě,“ přikývl čaroděj a povzdechl si, „copak ti to musím neustále připomínat?“
Psíč se v tu chvíli zatvářil všelijak. Především se mu přes pysk a čumáček mihnul výraz typu „vím něco, co vy nevíte, a taky jsem si naprotosto jistý, že až zjistíte, co vím teď já, tak se vám to zaručeně nebude vůbec, ale vůbec líbit“, ale protože se Nina i čaroděj dívali jinam – jeden na druhého – nevšimli si toho.
„No?“ vzpamatovala se první Nina. Neměla ráda, když jí někdo připomínal její chyby, a navíc si nebyla jista, jestli se čaroději právě nepřihodila malá, ale velice podstatná změna.
„Jak se dostaneme na tu tvou sněhovou klouzačku?“ sklonila hlavu dolů k nohám, kde seděl na bobku psíč a stylem „já nic, já psíč“ si čistil fousky (byl to totiž velice stylový psíč).
„Stačí říct!“ vyskočil psíč na všechny čtyři.
„Držte si klobouky, pojedeme z kopce!“ opřel se o přední packy a zadními zabubnoval do zmrzlé, sněhem pokryté země...
... která se všem třem náhle otevřela pod nohama. Nina stihla jen vyjeknout, čaroděj ani to ne a nad zmrzlou zemí (tedy nad zmrzlou zemí kolem ohromné tmavé díry) se vznášelo už jen psíčovo veselé zavýsknutí.
Í
Í
Í
Á
Á
Á
Á
Á
Á
Á
Á
!
!
!
DUS!!!!!
„Jupí!“ vyskočil psíč z velké hromady sněhu, která zachytila jeho pád. „A ještě jednou!“
„Huhly huhly huhly!!!!!!“ ozvalo se ze sněhové hromady v odpověď na psíčovo nadšené poskakování.
„Taky si myslím, že nás mohl varovat,“ objevila se Ninina zasněžená hlava a dívka se trochu ztěžka postavila.
„Uííí! HUHLY!“
„Ach, promiň,“ vykulila se ven. Hromada sněhu se o něco zmenšila, otřásla se a teprve po dalších asi dvaceti velice zlostných „huhly“ se objevil i čarodějův nápadně rudý obličej. Vyplivnul zbytek sněhu, který mu nestačil v ústech roztát, a děsivě se na poskakujícího psíče (který ještě navíc na celou zamrzlou jeskyni vykřikoval, jaká to byla legrace a zábava) zamračil.
„Moje prabába mi zanechala recept na zvlášť dokonalou pochoutku. Hádej, z jakého masa?“
„Hej, počkej!“ chytila Nina čaroděje za volně vlající konce zelenočervené pruhované šály, když se kolem ní hrabal ze sněhové kopy, aby psíče chytil a provedl mu něco zaručeně strašlivého.
„Nezapomeň, že nás má dovést kamkoliv, hlavně ale pryč odtud!“
„Drž se ode mě dál!“ zasyčel ještě čaroděj na psíče, který se na něj nepřestával pitvorně šklebit, rozveselený čarodějovým vztekem dokonce víc, než předtím volným pádem do jediné sněhové závěje v celé ledem pokryté jeskyni.
„Kam teď?“ rozhlédla se Nina bezradně po zšeřelé síni, jejíž strop se ztrácel v chladné tmě a jen malý vzdálený bod blankytné modři ukazoval, kudy se dovnitř dostali.
„Dolů, přímo dolů,“ chystal se psíč zase vyskočit na přední tlapky a zadníma zabušit do sněhu. Nina ho však bleskově chytila za chlupatý a huňatý ocas a zvedla si ho až k očím bez ohledu na jeho pištění a křik:
„A tentokrát jemně!“
„Jasně! Určitě! Prosím, má paní! Jenom mě už prosím pusť!!!“
Stalo se. Psíč si chvíli uraženě hladil ocas a mazlil se s ním, mumlaje si přitom cosi pod fousky. Pak zvedl hlavu:
„Připraveni?“
Čaroděj velice důrazně zavrtěl hlavou, ale Nina jen pokrčila rameny, proto psíč zvedl levou přední tlapku a opatrně dvakrát plácl do ledu.
Chvíli se nic nedělo. Jenže práve v okamžiku, kdy se Nina chystala zeptat „A to je všechno?“, se stačila pouze nadechnout. Po ledě se od psíče rozběhly na všechny strany vlasově tenké praskliny, ledový vzduch naplnilo tiché zvonění.
„Nemám rád tyhle předehry!“ zaprskal psíč, pevně chytil do předních tlapek svůj ocásek a zavřel oči. Stiskl pořádně víčka, celý se přikrčil a ztuhnul.
Ninu napadlo jediné: oops. Vyslovit to však už nestačila – zvonění i praskání utichlo, o jediný zběsilý úder srdce později jim zase zmizela pevná zem zpod nohou a všichni tři znovu padali kamsi dolů, do temné a studené hlubiny.
Tentokrát je nečekala žádná spásná hromada měkkého a nadýchaného prašanu. Jak padali a nabírali smrtící rychlost, náhle se ocitli v těsné blízkosti ledové stěny, jejíž přítomnost prozradil skutečně silný chlad. První se jí dotknul čaroděj (tváří), vzápětí Nina ucítila na zádech pevnou, rychle se pohybující plochu. Chvíli se po ní točila (a stále ještě zároveň padala dolů) jako čamrda, dokud se neustálila ve více méně „normální“ poloze nohama napřed.
Právě včas. Stěna se začala sklánět, takže už nepadali, ale sklouzali se po velice strmé ploše. Stále dolů, skrz větší či menší úseky tmy, prostřídané tmavě modrými a zelenými záblesky hrubé vrstvy ledu. Vítr řval Nině v uších, až málem neslyšela ani vlastní myšlenky (ostatně měla pouze jedinou, ale zato velice hlasitou myšlenku: MOC RYCHLE!!!!), a pokud neměla zrovna pevně zavřené oči, viděla jen rozmazané šmouhy, do kterých si silnou dávkou fantazie zpětně dokládala psíčovu podobu chlupaté koule a čarodějovy úšklebky v omrzlé tváři.
Když se už zdálo, že takhle napůl poletí, napůl se budou klouzat navěky, terén se začal nenápadně zvedat. Také se původně rovná plocha prohloubila do úzkého koryta, takže psíč skončil na Ninině břiše a čaroděj se plácal a nadával kdesi pár metrů za ní. Nině se opět vynořila v hlavě částečně zastřená vzpomínka, že tohle už někdy někdy zažila/viděla, pak s ní ledová dráha prudce smýkla doleva do šílené spirály.
Nina mívala ráda horské dráhy. Ty staré, klasické, kde sedíte ve vozíku, vedle vás kamarád nebo i úplně cizí člověk, a chvílemi se dokonce máte čas rozhlédnout po okolí, než vás koleje hodí do dalšího šíleného pádu. Vyzkoušela i několik moderních drah, se závěsnými sedáky, ve kterých si připadala jako kosmonaut nebo jako pokusné zvířátko, s nohama klimbajícíma se jen tak v prostoru. Ty první milovala, ty druhé... Na nich si dokázala, že se zase až tak moc nebojí.
Na žádné horské dráze však ještě neměla takový strach jako teď. Nešlo jen o to, že nevěděla, kam se řítí. Světla rapidně ubývalo, zato se zvyšoval chlad a řev větru v uších. Tváře jí hořely, prsty zaťaté do psíčovy srsti skoro necítila a na zbytek těla, především na záda a nohy, se snažila radši ani nemyslet. Tohle nebyla zábava, tohle byla hrůza!
„A bude hůř!“ zaznělo i přes všechen svistot větru z jejího břicha. Nina jen pevněji zaťala prsty do psíčovy heboučké, momentálně však ledovou tříští a mrazivým větrem ztuhlé srsti. Horší? Co by mohlo být ještě horšího?
Rampouchopád.
To zvonění se nedalo přeslechnout. Sílilo s každým prosvištěným metrem a blížilo se s každou bolestivě ostrou vločkou sněhu, který se Nině zabodnul do holé, mrazem rudé tváře. Cesta ledovým korytem momentálně probíhala vícenémě jedním směrem v jednom úhlu (nechtěla už zažít podobně ošklivé překvapení jako před třemi zaječeními, kdy proletěla vzduchem nad bezednou propastí a s hlavou dolů si mohla pohodlně prohlédnout oba úseky chybějící ledové dráhy) a dokonce pouze zběsilou rychlostí, což se při několika stupních raketové a tryskové rychlosti dalo pokládat téměř za nejnižší rychlost téhle šílené cesty vůbec. Ninina mysl tedy měla dost času položit si důležitou otázku:
„Co to sakra je?“
„Víš, jak ses ptala, co by mohlo být horšího, než je ledová dráha?“ vykvikl psíč.
„Uuuááááá!“ ozvalo se v odpověď za Ninou – čaroděj většinu cesty absolvoval hlavou napřed, nebo přímo tváří po ledě. Podle toho také vypadal: zasněžený, bledý a s hlavou obalenou ledovými krystalky jako Děda Mráz.
„CO?“ vykřikla Nina a zvedla psíče nad sebe, aby se mu mohla podívat do tváře.
„Ramp...“ zakvičel psíč a vzápětí schoval hlavu mezi chlupy kožíšku, aby o ni nepřišel. Volný prostor nad ledovým korytem skončil a oni zajeli do tmavomodrého tunelu.
„Doufám, že budeme hodně rychlí,“ poznamenal psíč z hloubi vlastního kožichu.
„Proč?“ zneklidněla Nina, protože naopak začali zpomalovat až nápadně.
„Už jsi někdy prosvištěla mezi padajícími rampouchy tak ostrými, že i damascenská ocel bojových zbraní je v porovnání s nimi tupá?“
„Tohle nás čeká?“
„Ne,“ vystrčil psíč na okamžik hlavičku. „Tyhle rampouchy jsou ještě ostřejší!!!“
Chlupatá hlavička znovu zmizela a Nina schovala psíče v náruči (nějak se dokázala i při neustálém rychlém klouzavém pohybu stulit do klubíčka). Rychlost se zase nenápadně zvyšovala a stejně tak sílilo i zvonění. Nabývalo na zlověstnosti a také na ostrosti.
Vššššuch!
Byli venku z tunelu a z ledového koryta byla zase volná rovná (a strašlivě klouzavá) plocha. Nina setrvačností letěla konstantní rychlostí po ledu ještě dalších padesát metrů, než začala zpomalovat, jenže to se už blížila k rampouchopádu. K souvislé stěně padajících rampouchů, které se s ohlušujícím zvoněním sypaly odkudsi shora přímo dolů na ledovou plochu, kde se tříštily (ty menší a křehčí), nebo zabodávaly do ledu (ten vražednější zbytek).
„Pomoc!“ zašeptala Nina, protože na rozdíl od kreslených příběhů, ve kterých podobná cesta skrz padající předměty sice vypadala napínavě, ale vždy končila dobře nebo aspoň legračně, tohle vypadalo nebezpečně. Smrtelně nebezpečně.
„POMÓC!!“ zaječel vzápětí čaroděj, který neměl takové štěstí jako Nina s psíčem a vyřítil se z ledového tunelu mnohem vyšší rychlostí a také trochu jiným směrem. Teď mířil kamsi vlevo od nich, do tmy a ohlušujícího třeskotu rozbíjejících se rampouchů.
„Rychle si něco vymysli!“ vykoukl psíč ze svého kožichu – dvě veliké kulaté oči a obrovské tmavé zorničky.
„Já?“
„A je to snad můj sen?!“ zaprskal psíč a oči zase zmizely v záplavě hnědých chlupů.
„Ale já jsem nikdy nemyslela na stěnu z padajících rampouchů!“
Psíč znovu vystrčil hlavu z kožichu:
„Jseš si úplně, ale úplně jistá?“
Nina horečnatě přemýšlela. Úplně jistá si byla, ale úplně, úplně jistá?
„Ano.“
„Tak to jsme v kýblu,“ povzdechl si psíč.
„Jak to?“ vyjekla Nina, protože měli k rampouchopádu už jen dvacet metrů a některé ledové úlomky už dopadaly kolem nich. A oni ještě stále letěli po ledu příliš rychle, než aby se Nina odvážila začít brzdit. Jakkoliv.
„Jenom jediný tvor v mnohovesmíru může být tak zvrácený, aby si vymyslel rampouchopád.“
„Autor?“
„Pche! Někdo mnohem horší!“
Deset metrů. Oba museli křičet, aby se v ohlušujícím rachotu tříštěného ledu slyšeli. Mělo to však svou výhodu: všude se už povalovalo tolik ledových střepů, že se Ninin pád po ledu téměř zastavil.
Náhle zastavil.
„Kdo může být horší než Autor?“ zvedla se Nina do kleku, i když to nebylo při chvění země od neustávajících nárazů stále dalších a další rampouchů nic jednoduchého, zvlášť, když ještě svírala v náruči psíče.
„No přeci Autorka!!!“ zaječela chlupatá koule v její náruči.
Cink!!!
Náhle bylo všude až ohlušující ticho. Nina překvapením zapomněla dýchat (takže se jí u rtů nebělal obláček zmrzlé páry, což vypadalo vzhledem k té spoustě ledu všude okolo strašlivě podivně) a jen se rozhlížela. Padající rampouchy stále padaly – jeden zvlášť velký to měl namířeno dokonce přímo na ni – ale něco je v pádu úplně zastavilo. Jako by se svět proměnil ve fotografii. Digitální a s dokonalou ostrostí, s nepředstavitelným množstvím modrých a černých odstínů.
„Mumly mumly mumlily!“ nechal se slyšet psíč, aniž vystrčil hlavu.
„Tohle dokáže ona?“
Nina se nadechla a promluvila, takže se jí u rtů objevil obláček sražené páry. Rampouchy však dál visely jen tak v prostoru, tříštily se a odletovaly v zářivých jiskrách na všechny strany... etc. etc., však si to dokážete představit, ne?
„mumly!“
„Nechceš aspoň vystrčit hlavu, když se mnou mluvíš?“
„MUMLY!“
„Artur mi ještě neodpustil, že jsem ho kdysi přenesla do jednoho pro psíče ne zrovna dvakrát příjemného prostředí,“ ozval se Nině za zády ledově chladný ženský hlas, jemně podbarvený pobavením.
Nina se skutečně chtěla otočit, ale snad okolním chladem měla tak ztuhlé tělo, že jen zakoulela očima. Ještě nikdy – a to za posledních pár dní zažila několik skutečně šílených věcí – nepotkala člověka s tak studeným hlasem. Takhle nějak asi mluvila Sněhová královna na Kaye a Gerdu.
„Artur?“ polkla teď Nina a z krku se jí vydralo místo hlasu jen přiškrcené zaskuhrání.
„Ta chlupatá koule ve tvé náruči. Copak se ti nepředstavil?“ ozvalo se šustění, jaké vydává jenom hodně drahá látka, když klouže po ledové ploše, a klapot střevíců.
Nině do zorného úhlu vstoupila – Sněhová královna. Aspoň tak si ji Nina vždy představovala: v nádherných sněhobílých šatech posetých brilianty, s vysokou korunou z prachového peří (protože sněhové vločky by nikdy přeci nemohly být tak nadýchané, nebo snad ano?) a s ledově modrozeleným pohledem...
Modrozeleným?
„Ty nemáš bílé vlasy!“ vypravila ze sebe Nina.
„A měla bych mít?“ povytáhla ta bytost s alabastrovou kůží a ohnivě rudými vlasy obočí. Taky ohnivé.
„Ale... Asi ne,“ zavřela Nina pusu a udělala první opatrný krůček směrem k Autorce – aspoň tak ji nazval psíč Artur.
„Tak ty jsi Nina,“ přimhouřila Autorka oči, jak si ji prohlížela a hodnotila. Nebyla krásná tím ohromujícím způsobem filmových hvězd, elfích kněžen a mocných čarodějek, ale vzduch se kolem ní třpytil a chvěl přestě tak, jak si Nina vždycky představovala, že se chvěje, když je v blízkosti magie.
„Autorka?“ udělala Nina další opatrný krok, což znamenalo, že se dostala ze stínu rampouchu nad svou hlavou.
„Chceš-li,“ přikývla žena pomalu. „Ahoj, Arture.“
„Mumly.“
„Co jsem říkala? Muži jsou tak strašně ješitní!“ potřásla Autorka hlavou, v koutcích perleťových rtů úsměv, pak znovu upřela svůj zvláštní pohled na Ninu.
„Nepůjdeme někam, kde není taková zima? Nic proti, ale začínají mi tuhnout kotníky.“
Nina nevěřila vlastním uším. Ta bytost (ještě stále o ní nedokázala přemýšlet jako o Autorce – vždyť ta by přeci měla být všemocná!) se chovala úplně jinak, než Nina čekala. Byla... lidská.
„A co bys taky jiného chtěla? Abych měla drápy, dlouhé tesáky a srst?“ ozvala se náhle žena, která už byla napůl otočená k Nině zády.
Další pobavený pohled, pozvednutá levačka, na které se na okamžik zatřpytí dlouhé, skoro pěticentimetrové drápy z ušlechtilé oceli.
„Je to dost nepraktické, když šermuješ, víš?“ zmizely drápy zase jen tak, kouzlem. I když ony i ty lidsky vypadající nehty vypadaly dost nebezpečně...
„Aha,“ vypravila ze sebe Nina.
„Mumly mumlily,“ přidal na vysvětlení psíč Artur.
Žena – Nina se rozhodla, že to asi přeci jen bude Autorka, když si může dovolit takové triky s vlastní podobou – tak tedy Autorka udělala jen dalších pět kroků a mávla rukou, jako když se zvedá závěs. A ten se taky zvedl: závěs ledové reality jeskyně. Prostě se před ní zavlnil prostor a shrnul se v záhybech na stranu, aby dovnitř vpustil světlo, barvy a teplo.
„Vítej u mne doma, Nino,“ usmála se Autorka tajemně a gestem pozvala Ninu dál.
Obyčejných pět kroků, což nejsou ani tři metry, přeneslo Ninu z chladu a téměř smrti přímo doprostřed babího léta a zlaté záplavy podzimního lesa. Do dech beroucího tepla, tedy aspoň Nina se tak v prvním okamžiku cítila. Teprve teď jí došlo, jak obrovská byla v těch ledových jeskyních zima.
„Chtělo by to trochu změnit šatník. A taky průvodce. Příště si vyber někoho méně ztřeštěného a ne tolik závislého na adrenalinu,“ usmála se Autorka pobaveně. Stála si tam v těch nádherných šatech, které se září slunce a odleskem zlatého listí zbarvily do jantarova, a znovu v Nině vyvolala pochyby, jestli je tím, kým je. Tím nejmocnějším tvorem ve vesmíru. Jedním z Autorů.
„Ale samozřejmě, že jsem Autorka. Jenže ne ta, kterou hledáš,“ přikývla žena a pobavený úsměv se změnil ve svou něžnější variantu.
„Mám na hraní vlastní světy,“ mávnutí ruky vyvolalo mírný vítr, který zvedl do vzduchu několik listů ze země mezi Ninou a Autorkou. Na nich se mihly miniaturní obrázky podivných stvoření, jednorožců, draků, okřídlených lidí i strašlivých nestvůr a ohromujících měst z kovu a světla.
„Tak proč jsem tady?“ namítla Nina.
„Volala jsi o pomoc,“ pokrčila Autorka rameny. „A navíc dávám přednost vlastnímu světu před cizím. I když nechápu, co tě tolik fascinovalo na tom rampouchopádu, že ses dostala tak blízko.“
„Já?“
„Ty. Copak ti to čaroděj nevysvětlil? Když si vytvoříš svůj svět, vládneš mu. V praxi to znamená, že se musíš naučit ovládat své myšlenky a přání. Nauč se snít, jen tak se dokážeš postavit Autorům.“
„Ech?“
„Nejsou jeden,“ povzdechla si Autorka a zvedla oči k hluboce modrému nebi. „Tohle je tedy materiál!“
„Co bys taky čekala, od šílené holky?“ ozvalo se vlevo mezi stromy a na palouk vklusal černý jednorožec.
Co, vklusal. Vnesl se s hrdě zvednutou hlavou, nablýskaným rohem a srstí tak černou, až připomínala vrahovo svědomí.
„Já jsem taky svým způsobem šílená a neproháním se v mrazu!“ zamračila se Autorka na jednorožce.
„Ale je to docela kost,“ vycenil jednorožec zuby na zkoprnělou Ninu. „Kdyby měla kopýtka a trochu větší hřívu...“
„Chlípníku!“
„Hele a mám jí vyprávět, cos provedla tomu princi, co se tady objevil posledně?“ pohodil jednorožec hlavou. „Nenechala ho vyspat skoro dva týdny!“ vykulil na Ninu oči.
„Kecá, bylo to jenom deset dní,“ ušklíbla se Autorka a pak se zamračila. „Hele, co tady vlastně děláš?“
„Trhá se ti předivo na severním konci.“
„Chceš říct, že mi ho něco trhá,“ opravila ho Autorka. Pak ale přistoupila až k jednorožci a naprosto lehce se mu vyhoupla na hřbet.
„Chceš jet taky?“ ohlédla se přes rameno na Ninu.
„Já?“
„Ne, ta druhá Nina, která stojí za tebou. Jasně že ty!“ rozesmála se Autorka a podala jí ruku. Nina opatrně položila psíče Artura do uschlé trávy, pak přijala Autorčinu ruku – a jakoby kouzlem vylétla nahoru na jednorožcův hřbet hned za Autorku.
„Myslela jsem, že jednorožci dovolí jenom pannám se jich dotknout,“ zamumlala Nina potichu.
„Bryagh je crommyn. Taková moje osobitá verze jednorožce, i když se mi trochu vymkla z rukou,“ usmála se Autorka.
„Ti siví pitomci netuší, oč přicházejí, když pohrdají skutečnými ženami!“ mlaskl černý jednorožec potěšeně.
„Vždyť to říkám! Nadržený jako Zeus!“ odfrkla si Autorka a kopla jednorožce patami.
„Hele, opatrně a s citem! To jsi žena?“ ohlédl se jednorožec, ale rozklusal se.
Nina se zdráhala chytit Autorčina štíhlého pasu, ale jakmile jednorožec nabral vyšší rychlost (mnohem vyšší), bez předsudků se k ní přitiskla. Na rozdíl od Autorky, která vypadala a seděla na jednorožcově hřbetě pevně a přirozeně, jako by s ním srostla, Nina nebyla na takový způsob dopravy vůbec zvyklá. Jen jednou seděla na koni, tedy na poníkovi, když jí bylo šest a navštívila safari ve Dvoře Králové. Tohle bylo něco jiného – divoký let přes listím zapadané stezky, přes strže a popadané kmeny, podbarvený veselým smíchem Autorky a vůní jejích ohnivých vlasů, v nichž Nina cítila lesní půdu, jeřabiny a šípky i čerstvě podťaté dřevo a pozdní květiny.
Letu podobný běh, ze kterou se točila hlava a prudce bušilo srdce, však po nějaké době skončil. Jednorožec přešel do klusu, pak do pomalého kroku. Zlatavá záře věčného dne na sklonku podzimu se vytratila, nahrazená šerem a mlhami, barvy pokryl šedavý prach. Stezka se před nimi odvíjela do tmy a do ničeho, roztřepaného jako utržený kus látky.
„Umíš tkát?“ sklouzla Autorka na zem vedle jednorožce.
„Cože?“
„Tkát. Nebo aspoň stehovat?“
„Myslíš jako látku?“
„A co jiného?“ usmála se Autorka. „Potřebuji, abys mi přidržela okraje, než to aspoň trochu spravím,“ zadívala se na roztřepené okraje svého světa, za kterým nebylo už nic.
„Ale to je přeci realita! Tedy snová realita!“ namítla Nina ohromeně.
„Na to, jaká je to kůstka, tak jí to myslí krapet pomaleji,“ poznamenal jednorožec.
„No a?“ pokrčila Autorka rameny. „Stejně jako se skládají k sobě lněná vlákna, aby vzniklo plátno, nebo jako děláš z příze uzlíky v osnově, aby vznikl koberec, tak stejným způsobem vzniká kterýkoliv příběh. Z drobností a detailů, z korálků a drobných snů vzniká celý svět. Tvůj svět, kterému vládneš a staráš se o něj. Tohle ti měl čaroděj všechno říct.“
„Aha,“ hlesla Nina, ale nechápala nic. Předně si nedokázala představit, jak by měla realitu – něco tak obrovského a kompletního – proměnit v tenké vlákno, kterých trčela z okraje Autorčina světa taková spousta.
„Všechno je to tady,“ poklepala si Autorka ukazovákem na levý spánek, „a tady,“ položila si pak dlaň na srdce. „Když budeš chtít, dokážeš všechno, co si představíš. Někdy totiž postavy překvapí i samotného Autora, pokud jsou dostatečně rychlé a hlavně silné. A ty jsi hodně silná, Nino, jen si to ještě neuvědomuješ.“
„Ale jak to mám udělat?“
„Přeci vlákno po vláknu, jak jinak?“ usmála se ještě Autorka a pozvedla ruce: čtvero párů zlatými náramky ozdobených paží se zlatou kůží a černými nehty, v nichž držela jemná třpytící se vlákna okolního světa.
„Je čas se vrátit,“ couvnul jednorožec o několik kroků, aby nevyrušil Autorku, která soustředěním zavřela oči, zatímco se její mnohé ruce míhaly při tkaní a splétání vláken jako bájné Arachné.
„Ale...“ nadechla se Nina, jenže to už stála zpátky ve sněhové závěji a čaroděj i psíč Artur na ni překvapeně hleděli.
„Jaké ale? Tak jeli jste už po sněhové klouzačce?“ zopakoval psíč svou otázku a v očích mu zaplálo veselé světýlko.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 16 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 40 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
