obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915111 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39055 příspěvků, 5697 autorů a 387952 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Skříň - aneb, kde všude jsme zavřeni ::

 autor Miroslav Zdanovec publikováno: 20.10.2015, 19:08  
Divadelní komedie. Odehrána v Lednu 2015, mnou režírována. :-)

Omlouvám se zde za úpravu, vím, že to není dobrá vizitka autora.
Pouze si to nesedlo při překopírovávání z Wordu. Ikdyž jsem se to snažil pečlivě upravit.

Děkuji a věřím, že Vám to nezkazí příjemné počtení scénáře.
 

Skříň

aneb, kde všude jsme zavřeni.





1. část

(1. vstup)

(Jeviště představuje obývací pokoj. Uprostřed stůl a židle, v rohu pak dvě křesla, lampa a věšák na šaty.)

(Na jeviště vchází Robert a Ilona, oblečeni ve společenských oděvech. Vcházejí uvolněně, protahují se.)

ROBERT: („Plácne“ sebou do křesla a povzdychne si.) No tak vidíš! A máme to za sebou.

ILONA: (Obejde ho a posadí se na opěradlo, mluví klidně) Děláš, jako by sis mě bral nerad.
ROBERT: (Podívá se na ní) Ále né, jenom jsem utahanej jak želva. (Zakloní hlavu dozadu)

ILONA: (Přejede mu ukazováčkem vyzívavě po paži) A co nějaký libido? Zbilo ti?

ROBERT: Libido? Cože?

ILONA: (Opět mu přejede po paži) Neměl bys chuť?

ROBERT: (Trochu otráveně) Prosím tě, dej mi pokoj s jídlem, teď o půlnoci.

ILONA: (Nazlobeně vstane a popojde kolem stolu, přitom říká) Teda, že budeš tak zabedněnej, v den našeho výročí, to jsem nečekala.

ROBERT: (Zpozorní) A co jsi čekala. Fanfáry? Slavobrány? Mohl jsem vyvěsit pentličky.
(Prudce vstane a v pokleku se plazí k ní) Čekala jsi, že přilítnu, roztrhám na nás oblečení a vlítnu na to? (Vstane, mírně lhostejně) Promiň, ale mám to nový.

ILONA: No hlavně, že máš starost o sáčko. Stejně si myslím, že sis ho nekoupil kvůli mě!

ROBERT: Né? A kvůli komu asi?

ILONA: Kvůli tý svý práci! Si myslíš, že když jsi teď… (mávne rukou) Ále…

ROBERT: Divila by ses? (sedá si za stůl, pak opět vstane) Dneska se musíš v práci otáčet, činit, dělat vola!

ILONA: To mně tedy ani nehne! (Prohlíží si nehty) Můžeš si za to sám.

ROBERT: Oni! Za to můžou! (uklidňuje se a sedá si do křesla, lhostejně) Prosím tě,
dneska si s tebou zaměstnavatel může dělat uplně co chce. Jsme jako ve skříni, zavření.

ILONA: Ale já se nebudu rozčilovat. (Jde k němu, posadí se na opěradlo) Máš hlavu v oblacích, svět nepředěláš. (Vstane, předkloní se, zhoupne se na rukou)
Jo a mě zítra přijde ta nová skříň. (Odchází z jeviště)

ROBERT: Tě tam zavřu taky. (řekne tiše) Dělá, jako kdyby neměla kam dát věci. (Křičí)
Nemáš kam dát věci!!!??? (Vezme ze stolu noviny, posadí se do křesla a chvilku si čte. Po chvíli noviny odloží a horlivě vstane.)
No jo, prej mám hlavu v oblacích. To utčitě! A i kdyby, tak co? Chci toho moc, že si sním? Že mám velké ambice? (Opět si sedne do křesla a otevře noviny)
Chci, protože chci!!

(Píseň lítat)


(Opona)






























(Opona)
(2. vstup)

(Repro – „Ráno“)

ROBERT: (Spoře oděn, rozespalý) Zas jedno blbý ráno. (Sahá po konvici, nalévá kávu)

ILONA: (Spoře oděna – v rámci hereckých možností , optimisticky) Zas jedno krásný
ráno, skoro bych létala! (Má rozpažené ruce)

(Ilona si též nalije hrnek kávy a oba se posadí za stůl a jedí a pijí)
(Repro – zvuk tramvaje)

ROBERT: Nejhorší zvuk co znám! Až se celá kůča otřásá.

ILONA: Buď rád, že máš zastávku tramvaje hned u baráku.

ROBERT: Prosím tě, kde vidíš jakej barák. Tahle králíkárna s deseti kotcema?

ILONA: Co máš proti bytovkám?

(Repro – zvuk domovního zvonku)

ROBERT: (Jde otevřít. Otevře dveře, ale rychle uskočí)

ČENDA: (Rychle vlétne do dveří, táhne v rukou rozloženou skříň. Položí ji v pokoji na
podlahu a rozhlédne se před sebe)

ROBERT: (Stále stojí u otevřených dveří a kouká s otevřenou pusou)

ČENDA: (Mluví prudce, uspěchaně) Dobrý den, paninko! (Potřese jí rukou)
Tak tady máte tu almaru! Mrcha těžká, táhnout jí až do třetího patra!

ILONA: (Trochu se před ním natřásá a upravuje košilku – či co má na sobě)

ČENDA: (Začne se též upravovat, rukou pročesá vlasy)

ŠŤASTNÁ: (Přižene se) Dobrý jitro! (Sklání se k rozložené skříni a prohlíží si ji)
(Opět se narovná) Jen jsem se přišla podívat, kdo se to k nám nastěhoval.
(Zaculí se, optimisticky) Ahoj mládeži!

(Repro – zvuk tramvaje)

ČENDA: (Udiveně, vylekaně) Co to je?

ŠŤASTNÁ: Na to si zvyknete, mladý muži! Ty starý tramvaje nadělají kraválu! (mluví
hlasitě)

ČENDA: (Zadívá se na Šťastnou) No… to máte pravdu!

ŠŤASTNÁ: (Zamyslí se) Hm… jak to myslel?

ROBERT: (Konečně se odpoutá od dveří a popojde doprostřed jeviště, postaví se vedle
Šťastné)

ČENDA: (Pomalu odchází ke dveřím)

ŠŤASTNÁ: (Z jedné strany obejme Ilonu a z druhé strany Roberta, opět se culí)
Děti moje! Tady nám bude spolu tak krásně! Papa… (Odchází)

ČENDA: (Zastaví se u dveří. Vyhrkne.) No Roberte? No nekecej, jsi to ty?
(Přihrne se k Robertovi a silně mu potřese rukou, až to s ním mává)

ROBERT: A hele… svalovec Čenda!

ŠŤASTNÁ: Já jsem Šťastná! Dobrý den! Dobrý den! (Vběhne na jeviště, podává všem ruku)
Jsem vaše sousedka!

ROBERT: Kde se tu bereš? (Říká směrem k Čendovi)

ŠŤASTNÁ: (Opět vlétne do řeči) No když už si tykáme. (Zarazí se, neboť na ni všichni zírají)

ILONA: (Ruce v bok)

ŠŤASTNÁ: No… vždyť já už odcházím. Nevěděla jsem, že tu budete bydlet tři! Papa
(Mává jim)

ROBERT: (Popoběhne za ní) Ale! My… tu nebudeme… bydlet… tři! (Pak se otočí zpět)

ČENDA: (Jde k Robertovy, vezme ho kolem ramen) Tak co, ještě ti říkají Robertku?

ILONA: (Odchází z jeviště, přitom trošku prosebně, trošku opovrhovaně říká) Jé, kéžby!

(Čenda i Robert se za ní podívají)

ČENDA: (Drží Roberta kolem ramen a vede ho k okraji jeviště) Pojď sem, pojď sem.
Ty máš s tím, (ukazuje intimní pohyby) nějakej problém?

ROBERT: Ne, proč?

ČENDA: No, že je na tebe taková… hrozně milá.

ROBERT: (Mávne rukou) Ále… (sedne si do křesla)

ČENDA: (Přisune si druhé křeslo a také se posadí)

ROBERT: Už nějak nejsem ve formě. Strácím grif!

ČENDA: (Trochu se pousměje, vyhrkne) Ty vole, jdi do prkýnka! Já vím, co potřebuješ!

ROBERT: (Pokyne hlavou) Hm?

ČENDA: Ty potřebuješ ženskou!

ROBERT: To jako myslíš, že žiju s chlapem?

ČENDA: Ale… Kamaráde! Ty potřebuješ pořádnou ženskou! Ženskou ve středním
věku!

ROBERT: (Otráveně) Prosim tě.

ČENDA: (Optimisticky) No jistě! Ty potřebuješ chytit druhej dech!

ROBERT: Myslíš taky jenom na to chrápání. Pořád stejnej, jako kdysi.

ČENDA: No kamaráde! Pamatuj si, že není spaní jako spaní, ale spaní s paní, to je
spaní.

ROBERT: Odtud to pořekadlo s těma rybyčkama jo.

ČENDA: S jakejma rybyčkama.

ROBERT: No… , že seš ráno jako rybyčka!

ČENDA: Co to zase meleš? Je ti dobře? Hele! Nejsi ty rybář?

ROBERT: No… , občas zajdu.

ČENDA: (Vyhrkne, předkloní se a skryje hlavu do dlaní) To je vůl!! On radší, než aby si
užíval života, jde na ňáký čudličky!

ILONA: (Vchází na jeviště) Co si to tam špitáte!?

ČENDA: Ale nic, viď. Tak… vzpomínáme na starý časy, když jsme ještě byli tichý a
plachý…

ROBERT: (Pomalu usíná)

ILONA: (Přijde až k Robertovy a Čendovy) Tak v případě Roberta tomu věřím, ale co
ty? (Přejede mu prstem po paži)

ČENDA: Co já? (Udiveně, trochu se ošívá)

ILONA: Ty vypadáš jako odvážnější typ. Jeho (ukáže na spícího Roberta) Vzruší akorát
myšlenka na práci.

ROBERT: (Probere se) Co… cože? Už mám vstávat?

ILONA: Jo a cestou bys mohl koupit nějaký kafe! Není tu nic! (Otáčí se, jako když něco
hledá) Ale… teď nemohu najít tu tisícovku, co jsem tu měla položenou.
ROBERT: (Pomalu se probírá) A pod koberec ses dívala?

ILONA: Ne.

ROBERT: (Pomalu vstává) To by ses musela ohnout, co!

ILONA: (Sáhne do kapsy) Hele! Tady je! (Podává ji Robertovy) Ty, neštvi mě.

ROBERT: (Odchází z jeviště)

ILONA: (Přisedne si k Čendovy) To je chlap, tohleto.

ČENDA: Proč? (Zvuk tramvaje, lekne se) Mě s tohodle jednou klepne.

ILONA: (Otráveně) Vždyť ho vidíš. Vždyť on kolikrát ani to kafe nepřinese!

ČENDA: (Vbíhá na jeviště) Ilono! Ilono! Našel jsem na chodníku před domem
tisícovku!

ILONA: (Rozmáchne rukama) Co jsem říkala! Ani to kafe nepřinese!


(Hudba – opona)



























(3.Vstup)

(Částečně zatažená opona, na scénu vchází Šťastná.)

ŠŤASTNÁ: (Vchází na scénu, chvilku přechází sem a tam, rozhlíží se)
Kde zase vězí. Člověk, aby ho pořád naháněl. (Mne si ruce) Pěkně se nám to
povedlo, jen co je pravda. Musí to klapnout, však co by ne. Takový jankové
mladý, však oni se nechají zblbnout.

ČENDA: (Vchází na scénu)

ŠŤASTNÁ: (Hubuje) No kde seš, člověče? Už jsem myslela, že se tam s nima zakecáš na
celý dopoledne.

ČENDA: A co najednou tolik kvaltu? To bylo pořád…nespěchej, získám napřed jejich
důvěru…

ŠŤASTNÁ: Ále, prosím tě. Viděls je? Jeden zatrpklej, druhá bez rozumu. Ty máme v
pěstích hned. (Horlivě říká a gestikuluje) Tak co? Kde jsou prachy? Dej!

ČENDA: (Jako by ji neslyšel, se zamyslí) Jak si vlastně přišla na to, že zrovna oni
potřebují novou skříň a že ji budou objednávat?

ŠŤASTNÁ: (Zsměje se) Ty jejich povídačky jsou slyšet i přes zeď. (Začne se zasněně
procházet) Štěstí je nám nakloněno, taková náhoda. Přímo v našem baráku.

ČENDA: (Také chodí sem a tam, přemýšlí) Já v tom nepojedu. Co když to praskne.

ŠŤASTNÁ: (Téměř ho neposlouchá) Ale nepraskne. Ty máš vlohy to skoulet…

ČENDA: (Trochu důrazněji) Slyšíš, co ti říkám? Nepojedu v tom!

ŠŤASTNÁ: (Rozezleně) No to nemyslíš vážně!

ČENDA: (Trochu vyplašeně) Neřvi tolik! Taky to musíme řešit tady na chodbě.

ŠŤASTNÁ: (Rozzlobeně) No vždyť on tě tu nikdo neukradne. Mám dobrej pocit,
že tenokrát to dobře dopadne. (Gestikuluje rukama) Ale to seš celej ty! I tvá
matka.

ČENDA: (Rozezlí se) Máti nech na pokoji!

ŠTASTNÁ: To se ví, že jo! Prachů jste měli, že jste nevěděli co s nima! A na mě si
nikdo ani nevzpomněl.

ČENDA: (Nervózně přechází sem a tam. Rukama si prohrabává vlasy)
Mohla si mít všechno, jako my. Dědek matce i tobě zanechal dost!


ŠŤASTNÁ: Co mi zanechal? A co mi zanechal? Těch drobet chechtáků? Vy jste
měli všechno! Peníze! Barák na bydlení! (Počítá to na prstech)

ČENDA: Jó? A ty už jsi zapomněla, kde jsem bydlel poslední dva roky?
(Vyhrkne) Na Borech!

ŠŤASTNÁ: (Ušklíbne se) No… pěknou si udělal mojí sestře ostudu. To má synáčka.

ČENDA: A kdo mě do toho dostal, co?

ŠŤASTNÁ: Ty sám! Svojí neschopností!

ČENDA: (Ukazuje prstem) Běž pryč. Jdi! Už s tebou nechci mít nic společnýho!

ŠŤASTNÁ: (Přižene se k němu) No moment! A co bude s prachama?

ČENDA: (Okamžik zaváhá, hovoří mírně lhostejně) Kamaráda neokradu.

ŠŤASTNÁ: (Zoufale) Ty sis o ně neřekl! Moudrá přírodo, co jsem
komu udělala! (Přerývavě) Zmiz mi z očí než tě praštím!
(Pobíhá sem tam, jako by zmateně) Já mám teda synovce! Hromotluk!
Vola by pěstí zabil! Ještě, že ti neukápla slzička… ty!
(Popojde až těsně k Čendovi, jako by mu chtěla něco šeptat. Rozzlobeně
procedí mezi zuby) Víš co! Dělej si co chceš!! (Naštvaně odchází)

ČENDA: (Zamyšleně, chvíli se drbe pod bradou) No jo, dělej si, co chceš. Ale co
teď s tím? Vola bych zabil, no…toho vola bych zabil, co mě tehdy udal!
(Vyndá z kapsy ruličku peněz) Ale co teď s tímhle. Když ta nanynka mi
taky hned strkala do ruky peníze. (Chvilku přemýšlí, pomalu odchází z
jeviště, drbe se na bradě) Co jen s tím, co jen s tím.
















(Opona)

(repro: „Brzy ráno)

(V pokoji zvoní telefon)

ROBERT: (Vchází rozespale, spoře oděn, na jeviště. Na židli u stolu jsou přehozeny
jeho šaty) No jo, vždyť už jdu. (Rozmrzele, zívá. Dojde až ke stolu a zvedne
sluchátko telefonu) Prosím! (Okamžik naslouchá) Kdo volá! Jakej Venda!
(Opět naslouchá) Jó Čenda! Nazdar Čendo! (Podrbe se na zadku)
Cože? Ale… ne, nerušíš mě. Vážně mě nerušíš. Stejně jsem musel vstát,
páč mi zvonil telefon. Nu… jasně.
(Opět naslouchá) Co že máš za problém? Svědomí? (Naslouchá)
Jó, že tě trápí svědomí? Člověče, tak si skoč k doktoru, ne?
Cože? … Jo, že se s tím nechodí k doktoru? Ále, dneska jdou lidi s
každým prdnutím. … No já vím o čem mluvím! Mě tě tak trápily větry
před měsícem!

ILONA: (Přichází rozespale na jeviště. Mrzutě) Roberte! S kým to zase vykecáváš!

ROBERT: (Udělá udělá grimasy v obličeji) Ále, nějakej výživovej poradce!

ILONA: (Stále rozspale – opět odhází z jeviště) Tak mu vyřiď, ať mi zavolá
později. (Zívá, odchází)

ROBERT: (Mrzutě, nevrle) No, jasně… Ale nic, to byla Ilona. (Šeptá) Taky, aby jí
něco neuteklo. (Naslouchá) Co že chceš zastavit? Ty nemáš peníze?
Jó, u mě doma, že se chceš zastavit! Vpohodě.
A kvůli čemu? … Kvůli penězům? Ale ty ti Ilona dávala ze svého ne?
… Jó, že to je jinak. No… tak se někdy stav! … Jasný… v pořádku!
No tak se měj!
(Položí sluchátko, podívá se za sebe na hodiny) Nu, a můžu jít do práce.
(Začne si oblékat věci, jež má přehozeny přes židli) Už nestihnu ani to kafe.
Ještě, že už jsem v tý kanceláři. Na dílně člověka nenechali ani vychcat,
ale my v kanceláři, to jsou kafíčka, srandičky. Pak to všude tak vypadá.
Nevadí, že ničemu nerozumíme. Hlavně když dělám, že dělám. A dělám
všechno pro to, abych nic dělat nemusel.

(Do obléká se a odchází z jeviště. Pozn. Autora: Vyřešit problematiku
pantoflí a přezouvání, děj se odehrává v místnosti domu.)







(Repro: O dvě hodiny později)

ILONA: (Vchází na jeviště. Protahuje se, prohrábne se vlasy, rozhlédne se)
Robert už je pryč. (Arogantně se pousměje) Naiva jeden, dělat vola v
nějaký firmě a ještě si myslet, že vydělá velký peníze.
(Připravuje si snídani)

(Repro: Zvuk tramvaje)

ILONA: (Pohlédne nahoru, jako by do prázdna. Pokývá hlavou)
A tohle Robertovi vadí!

(Repro: Zvuk domovního zvonku)

ILONA: Hm, tak tohle vadí zase mě. (Jde ke dveřím, otevřít)

ŠŤASTNÁ: (Rychle vchází do místnosti) Ahoj zlatíčko. Promiň, že jsem tě tu takhle
přepadla. (Okukuje místnost, jako by šmejdila v koutech) Máte to tady moc
hezké, moc.

ILONA: (Překvapená) Copak si přejete, paní Šťastná? (Zavírá dveře)

ŠTASTNÁ: (Podívá se směrem na svoje boty. Provinile se pousměje)

ILONA: (Mávne rukou) To je v pořádku, nezouvejte se. (Posadí se na opěradlo
a se zájmem ji pozoruje)

ŠŤASTNÁ: (S rozpaky) No… víte…

ILONA: (Skočí jí do řeči, jde nalít kávu) Nedáte si se mnou šálek kávy?

ŠŤASTNÁ: Jé, to budeš děvenko moc hodná. Člověk to v tom ranním shonu ani
nestihne. (Posadí se za stůl, stále se rozhlíží)

ILONA: (Nese ke stolu dva hrnky, jeden položí před Šťastnou, druhý si vezme na
druhou stranu stolu) Tak povídejte, co je tu v baráku nového, jací jsou
tu lidi.

ŠŤASTNÁ: Ách děvenko, lidi jsou závistiví, nevděční. Nejprve se s vámi baví a pak
za zády pomlouvají a pošklebují. (Usrkne si z hrnku) Ani zde nečekej
nic jiného… (Spiklenecky) Že jsem tak smělá, všimla jsem si, že máte
jakou si novou almaru.

ILONA: (Mrzutě) Ano, ale ani sestavit nejde. Vždy, když kolem projede tramvaj,
celá se chvěje a vůbec nedrží pohromadě. Prostě se rozloží.
ŠŤASTNÁ: (Vyskočí a vyhrkne) Nu, já toho!... (Uvědomí si, co říká a rychle se opraví)
Nu já toho o skříních moc nevím nu… (Opět se posadí)

ILONA: (Trochu se nakloní k Šťastné) No nebylo by vám líto těch peněz?

ŠŤASTNÁ: (Hodně lítostivě a toužebně) Peněz? Vy víte něco o penězích?

ILONA: (Přemýšlivě) Tak… jistě že každá skříň něco stojí, viďte. Promiňte,
odskočím si na toaletu a ihned se vrátím. (Vstane a odchází z místnosti)

ŠŤASTNÁ: Tak jistě… že za každou… (Hovoří pomalu, až Ilona odejde, pak dodá)
blbost se platí. (Zamračeným pohledem) Děvenko. Rychle vstane a začne
všude po pokoji přehrabovat věci. Po chvíli uslyší zvuk splachujícího se
záchodu a rychle si sedne)

(Repro: Zvuk splachování)

ILONA: (Přichází zpět na jeviště, jde ke stolu a sedá si) Promiňte, že jsem vás tu
nechala okamžik samotnou.

ŠŤASTNÁ: (Ledabile, jako by si neuvědomovala, co říká. S mírným úsměvem a
mávnutím ruky) Jé, příště zas. (Teprve teď se zarazí)

ILONA: (Udiveně) Co že?

ŠŤASTNÁ? (Zmateně, pousměje se) Ále… nic, děvenko. To já jen tak.

ILONA: Kde jsme to vlastně přestali?

ŠŤASTNÁ: (Zkoumavě, vyzvídavě) Slečna, ráčila hovořit něco o penězích.

ILONA: Jó… o penězích… nu jo, přišla skříň…

ŠŤASTNÁ: (Skáče jí do řeči) No, no povídejte!

ILONA: Ále, to nestojí za řeč.

ŠŤASTNÁ: Jen jestli.

ILONA: Cože?

ŠŤASTNÁ: (Zmateně přemýšlí, pak říká prosebně) Jestli nemáte trošičku soli, mě
doma došla…

ILONA: Vařit se solí? Bez soli, to je umění! (Pak rychle dodá) Pak si řekněte, já
vám dám.
ŠŤASTNÁ: Tak povídejte, co bylo dál.

ILONA: Vás to ale nějak zajímá!

ŠŤASTNÁ: No to víte, starou ženu to štěstí moc nepotká, tak se stará.

ILONA: (Pomalu vstává) No… pak už vlastně všechno víte, vždyť jste byla
přitom.

ŠŤASTNÁ: Ale nevím, nevím!

ILONA: (Sehne se ke Šťastné a krátce ji podrbe na bradičce) Ale vy jste nějaká
zvědavoučká paní Šťastná.

ŠŤASTNÁ: (Prudce rozzlobeně vstane a odchází pryč. Mumlá si pro sebe)
To víš že jo. Tak si ty prachy sežerte! (Otočí se a zakřičí) Puberťáci!


(Opona - částečně)





























(Částečně zatažená opona)

ŠŤASTNÁ: (Vchází na scénu, nervózně, rozzlobeně) Mrcha jedna!

ROBERT: (Objeví se na jevišti) A kdopak, paní Šťastná!

ŠŤASTNÁ: (Lekne se, rychle přemýšlí, co říct) Ále… ta moje kočka, už mi zase
utekla. A kde vy se tu berete? Já myslela, že jste v práci?

ROBERT: Vám nic neunikne, že paní Šťastná!

ŠŤASTNÁ: (Začne se naparovat) Jsem ráda, že to někdo dokáže ocenit. (Lísá se k
Robertovi) Že, mládenče!

ROBERT: (Ošívá se, je mu to nepříjemné) Ale jistě, jistě paní Šťastná.

ČENDA: (Vchází na scénu. Lekne se, když vidí Šťastnou a Roberta) Hernet, tady je
lidí!

ŠŤASTNÁ: (Vystartuje rozzlobeně proti němu, ale zarazí se) Co tady…chcete?

ČENDA: (Trochu opovrženě) No vás ne, teta!

ŠŤASTNÁ: (Protivně se zašklebí a uraženě odchází. Pohledem ještě zamíří k Robertovi
zamává mu) Zatím pa pa, chlapče.

ČENDA: (Mrzutě) Protivná ženská.

ROBERT: A všiml jsi si?

ČENDA: Čeho?

ROBERT: Jak byla Šťastná protivná a přitom tě ani nezná!

ČENDA: (???) No jo, ženský. Co chceš od ženský! (Podívá se na Roberta)
Ještě je ta tvoje na tebe tak nepříjemná?

ROBERT: (Pokrčí rameny) Nevím. Od rána jsem s ní nemluvil.

ČENDA: A nezapomněl jsi, co jsem ti říkal posledně? Ženskou potřebuješ, ne tu
demo verzi, co máš doma!

ROBERT: (Udiveně) Co to zase meleš?

ČENDA: Vem rozum do hrsti! Takováhle ženská, co máš doma, to je jako
demoverze programu! (Nakloní se k němu) Tak za prví! Buď má
omezenou dobu použití, nebo má ty nejlepší funkce zakázaný a nebo
pořád kecá, aby sis jí registroval, kamaráde! (Vážně pokyvuje hlavou)

ROBERT: (Zamyšleně přechází sem a tam) Potřeboval jsi něco? Kde se tu bereš?

ČENDA: Přišel jsem za tebou… (okamžik se zamyslí) jak jsem ti volal!

ROBERT: Jó, ohledně těch peněz, nebo co!

(Zvuk bouchnutí domovních dveří)

ČENDA: (Lekne se) Ha, aby to tak byla Šťastná! Hele, já mizím. Sejdem se za
hodinu u tebe! (Uteče z jeviště)

ROBERT: Ten z ní má nějak nahnáno. O co té Šťastné vlastně jde?

ŠŤASTNÁ: (Vchází na scénu, s úsměvem) Ahoj chlapče, vidím, že ten cvok už je
pryč.

ROBERT: Co proti němu vlastně máte?

ŠŤASTNÁ: (Vysmátá, rozevlátá) Ale nic, to jen takový můj pocit. (Lehce se k němu
tiskne) Nechceš ke mně zajít na skleničku? Popovídáme si, když už jsme
ti sousedé. A něco ti ukážu!

ROBERT: (Pokrčí rameny) Myslíte, že nalákáte mladého zajíce na sbírku motýlů?
(Pomalu zmizí za oponou)

ŠŤASTNÁ: (Arogantně, pro sebe) Sám jsi jako motýl, ty… (Škodolibě) Však uvidíš!

(Hudba – po chvíli se roztáhne opona)













Skříň
aneb, kde všude jsme zavřeni





2. část



(Ilona – sedí v pokoji v křesle a čte si časopis. Ozve se domovní zvonek)

ILONA: (Udělá otrávený obličej a jde otevřít. Otevře a trochu odcouvá)

ČENDA: (Vstoupí na jeviště)

ILONA: (Udiveně) Ty?

ČENDA: Ty? Myslel jsem, že už bude doma Robert.

ILONA: (Trochu popojde po místnosti, hlavou se otočí k Robertovi) A já ti
nestačím?

ČENDA: Mě toho nestačí…

ILONA: (Jde blíž k Čendovi, obchází ho kolem dokola) A co všechno ti nestačí?

ČENDA: Jó, moje životní priority se za poslední roky změnily, slečinko!
(Popojde od Ilony směrem k okraji jeviště)

ILONA: No vlastně… ještě že jsi přišel! Ta skříň nejde sestavit!

ČENDA: (U okraje jeviště, vyhrkne potichu pro sebe se zaťatými zuby) A sakra!

ILONA: Jen se podívej! (Začne zvedat desky skříně) Vůbec to nedává smysl!
Ani nevím, jak to k sobě patří. Není toho nějak málo? (Opět desku
položí)

ČENDA: (Snaží se odvést pozornost) Dneska maj lidi všeho málo. (Přistoupí k
Iloně a vezme ji za ruku a vede ji pryč od skříně) Maj málo peněz. Prostě
málo všeho.

(Repro – zvuk tramvaje)

ČENDA: (Lekne se, pustí Iloně ruku) Mě z tohohle jednou klepne.
ILONA: Předpokládám, že za mnou jsi nepřišel. Co jsi chtěl Robertovi?

ČENDA: (Přemýšlí) Tak… kamarádský popovídání.

ILONA: (Přejede Čendovi prstem po paži) A já bych ti nestačila?

ČENDA: (Lehce ji odstrčí) Prosím tě, nech toho. Hraješ tady na mě divadýlko
a nemáš na to! Nechceme oba už tý komedie nechat?

ILONA: A co mám podle tebe dělat?

ČENDA: Alespoň to na mě nehrát, když jsme sami!

ILONA: (Vylekaně) No to snad…! Doufám, že jsi mu nic neřekl!

ČENDA: (Rozzlobeně) A co jsem mu měl říct? Nu co? Že se mi dva známe už
dlouho? (Pomalu ji obchází) Nebo, že jsme spolu chrápali o vaší
svatební noci?

ILONA: (Jdou na ní mdloby. Sedne si do křesla. Mne si rukama obličej)
Doufala jsem, že už tě neuvidím.

ČENDA: Bude ti líto, těch prachů?

ILONA: (Nechápavě) Jakých.

ČENDA: (Hlavou ukazuje na skříň) No, za ten kšeftík.

ILONA: Proč?

ČENDA: Protože v tom nepojedu.

ILONA: (Vyskočí z křesla) A co moje prachy!

ČENDA: (Snaží se zalhat) Sebrala je Šťastná.

ILONA: Cože? Jdu za ní! (Snaží se rychle odejít)

ČENDA: (Snaží se jí zastavit chycením za pas oběma rukama) Blbost! Ne!

ILONA: (Stojí čelem k Čendovi, ten ji stále drží za pas. Podívá se směrem dolů na
ruce, pak opět na Čendu) Proč?!

ČENDA: Tetka v tom jede s náma! Je tak nasraná, že je schopná mě prásknout!

ILONA: (Jde si sklesle sednout do křesla) A já jí tu vyprávěla pohádky.
ČENDA: (Stojí za ní. V klopě u bundy má peníze. Na okamžik je povytáhne, aby byli
vidět a opět je schová. Poklepe si na klopu rukou a pokývá hlavou)

ILONA: Čert vem prachy, poslal mi je tatík.

ČENDA: Proč sis vlastně tehdy nevzala mě?

ILONA: To můj tatík, šel po prachách a to Robert tehdy měl. (Povzdechne)
Ale teď…

ČENDA: (Arogantně) Copak, dojná kráva už nedává?

ILONA: (Trochu zoufale) Mohli jsme mít všechno, můj fotřík nám dal spoustu
peněz. (Mávne rukou) Ale on ne, nechá se zavřít do fabriky, vůl! A kde
jsi byl ty, poslední dva roky!

ČENDA: (Vyhrkne) Taky zavřenej. Odseděl jsem si dva roky, za předešlý akce!
Prostě už v ničem nepojedu! (Chce kvapem odejít) Jdu za Šťastnou!

ILONA: (Zastaví ho) Neblázni! Nechoď! To radši zdrhnem! (Chce odejít)

(Repro – domovní zvonek)

ILONA: (Lekne se) Aby to tak byla Šťastná. Rychle! Schovej se!

ČENDA: A nevíš kam?

(Oba panikaří. Čenda se snaží vlézt pod stůl. Pak dojde na skříň)

ILONA: Rychle! Pojď sem. (Ukazuje na desky skříně)

ČENDA: (Rozhazuje rukama) No to si snad děláš srandu! Jak se do toho asi mám
schovat?

ILONA: Tak alespoň takhle! (Zvedá desky Čenda jí pomáhá) Zakryj se!

ČENDA: Mohl jsem dávno vypadnout! Za chvíli mi jede tramvaj! Jak se teď
podívám Robertovi do očí!

ILONA: Kašli na Roberta! Mlč! Buď už sticha! (Jde otevřít. Otevře dveře.
Popojde od nich) Roberte? Ty už jsi doma?

ROBERT: (Dopotácí se na jeviště, zjevně opilý) Dobrý poledne! (Podívá se na skříň)
A hele almara! Konečně si mám kam dát věci. (Svléká si bundu)

ILONA: (Zakryje skříň svím tělem) To je moje skříň!
ROBERT: (Lehce ji odstrčí) Ale prosím tě. Ukaž. (Odklopí desku. Chvilku na sebe
všichni tři koukají. Robert hodně opilecky) Co tady děláš!

ČENDA: (Chvilku přemýšlí) No… já tady čekám na tramvaj!

ROBERT: (Odvrátí hlavu pryč a jde směrem ke stolu) To máš ňákou malou čekárnu!

(Ilona a Čenda na sebe gestikulují. Neví jak naložit s touto situací)

ROBERT: (Ukazuje rukou, aby k němu šel Čenda blíž) Pojď sem. (Jde k okraji jeviště)

ČENDA: (Jde k robertovi)

ILONA: (Oba pozoruje s povzdálí, čeká, co se bude dít)

ROBERT: No… tak… ještě blíž. (Ukazuje mu rukou a nakloní se k němu)
(Okamžik se soustředí, aby to vůbec díky své opilosti řekl)
Chraň životní prostředí!

ČENDA: Cože?

ILONA: (Pomalu přejde ke stolu a opře se o něj rukama)

ČENDA: Co to meleš?

ROBERT: No… musíme chránit životní prostředí.

ČENDA: Jak si na to přišel?

ROBERT: No… dneska! Vlastně, před chvílí!

ČENDA: Jo?

ROBERT: (Opilecky se motá) No heleď se. Mám já takhle žízeň, což je normální, že
jo! Taky máš žízeň? Řekni, že máš žízeň.

ČENDA: (Neví si rady, tak jen pokrčí rameny) Jo… mám žízeň.

ROBERT: No! Vidíš. A přesně takovou žížeň jsem měl já. A co člověka
nenapadne, že jo. (Podívá se na Ilonu) Jé, pojď taky k nám, co tam
stojíš!

ILONA: (Popojde tedy až k Robertovi a stoupne si na druhou stranu, než stojí
Čenda)


ROBERT: No a co člověka nenapadne, žejo! (Opět se zajímá o Ilonu) Ehm, nemáš
žízeň? (Prosebně) Ilonko, že máš žízeň…

ILONA: (Otráveně) Jo, mám žízeň.

ROBERT: No a co člověka nenapadne. Mám žízeň, vidím studánku. Řeknu –
Napiješ se, co na tom. (Otočí se k Čendovi) Napil by ses? Řekni, že jo…

ČENDA: (Otráveně) Ano, napil bych se.

ROBERT: (Pokýve si hlavou, pak se zarazí. Mluví k Čendovi) Řekni že jo…

ČENDA: Jo! Napil bych se! Chlastal bych jak duha!

ROBERT: (Opět se zarazí) A proč?

ILONA: (Obrací oči v sloup)

ČENDA: (Hodně otráveně) Co proč! Chtěl jsi to slyšet!

ROBERT: Prosím tě, nemel mi tu krávoviny, když ti něco vysvětluju!

ČENDA: (Zoufale skrývá hlavu do dlaní a mne si obličej)

ILONA: (Pobaveně se pousměje, trochu škodolibě. Ukazuje Čendovi palcem k
ústům, že je Robert opilý)

ROBERT: Prostě! Měl jsem žízeň, našel jsem studánku a říkám si- napiješ se!
Co na tom. Kleknu si a vší silou a energií začnu pít.
Ty, tak ošklivou vodu jsem ještě nepil! No hrůza! Chraňme životní
prostředí!
(Všímá si Ilony) Jé, ty jsi ale laň! Kde se tu bereš! (Dá jí pusu na tvář)

ILONA: Prosím tě přestaň! Podívej se jak vypadáš!

ROBERT: (Zkontroluje se – všude  )

ILONA: Koupil jsi alespoň nějaký rohlíky? Co bude s jídlem! (Rozhodí rukama)

ROBERT: Jó, rohlíky… no… ty teď radší nechtěj vidět. (Chce se tulit k Iloně)
Viď, že budeš chránit životní prostředí. (Opět jí dá pusu na tvář)
No zkrátka! Vidím studánku! Piju! Ale tak ošklivou vodu jsem ještě
nepil! (Přerývavě navazuje) A ještě si tam dovolí napsat! Po použití
prosím pláchněte!

ILONA: (Rychle si začne rukou utírat tvář, na kterou jí Robert políbil)

ČENDA: (Zarazí se, vykulí oči) Co? Pláchněte? Ty… a nebylo tam něco jinýho?

ROBERT: (Zakroutí hlavou a gestikuluje rukou) Taky já utíkal, div jsem
nevyvrátil dvířka od obory!

ILONA: (Rychle odchází k
regálu, kde má naskládány svoje věci. Pod ním přistavěnou cestovní tašku.
Udělá pár kroků, Robert se ji snaží zastavit)
Jdu tady odsud pryč! Musím pryč!

ROBERT: (Procitne, jako ze snu) Ne! Ilonko! (V kleče stíhá Ilonu, chytne ji a obejme
kolem nohou)
Nemůžeš odejít! Jsi moje běhna! (Opraví se) Moje běhavá laň!

ILONA: (Zoufale, volá) Ježíš Marjá! Sundejte ze mě někdo toho magora!

ČENDA: (Přiskočí k Robertovi, chytne ho oběma rukama, zvedne ho na ležato do
vzduchu a odnáší ho pryč od Ilony)

ROBERT: (Mává ve vzduchu rukama a mrská se Čendovi v náručí) Ilono! Ilono!

ČENDA: (Odnáší ho ke stolu. Posadí ho za stůl. Cestou mu šeptá) Mlč blbče
blbej!

ILONA: (Ryhle háže svoje věci z regálu do cestovní tašky)

ROBERT: (Ihned za stolem usne)

ČENDA: (Pozoruje Ilonino počínání)

ILONA: (Jakmile složí své věci do cestovní tašky, spěšně odchází z jeviště)
Tady mě už nikdo neuvidí! Jdu zpátky k tatínkovi! Zbohem!

ČENDA: (Stojí a jen pokyvuje hlavou. Když Ilona odejde, hovoří k Čendovi)
Vidíš to. A od tohohle jsem tě teď právě zachránil. (Mávne rukou)
Já vím, tobě je to teď jedno. (Jde k okraji jeviště) Je to tak dobře?
Má být všechno tak, jak se stalo?

ŠŤASTNÁ: (Vchází na jeviště, opatrně nakoukne)

ČENDA: Co tu chceš? Ty jsi ještě tady?

ŠŤASTNÁ: (Rozevlátě) Ahoj koloušku! (Všimne si spícího Roberta a lekne se ho)
(Zvědavě ho okukuje) Do prkýnka! Toho to nějak zmohlo!

ČENDA: (Šeptem) Co tady chceš!

ŠŤASTNÁ: Ále, jedu teď v něčem novým! A potřebovala jsem to vyzkoušet!
Má to teda krátkodobej účinek! Ale perfektní! (Opře se Čendovi o
rameno)

ČENDA: (Uhýbá a rukou si oprašuje rameno) Co jste spolu vyváděli!

ŠŤASTNÁ: (Směje se) Ále, byli jsme u studánky v lese.
(Rozpaží ruce a recituje) Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les!

ČENDA: (Skočí jí do řeči) A hovno plave ještě dnes!

ŠŤASTNÁ: No a představ si, jak ta dnešní doba vědecky pokročila! Už ovládaj i
počasí!

ČENDA: (Zoufale si prohrábne vlasy)

ŠŤASTNÁ: Představ si, že už jsou nad studánkama takový lanka a když zatáhneš!
(Vyhrkne na Čendu) Tak začne pršet!

ČENDA: Teto nejsi unavená? (Táhne ji ke dveřím)

ŠŤASTNÁ: (Přitiskne se k němu) Této? To bylo krásný. (Rozmáchce rukou) Teto!
Běto!

ČENDA: (Vystrčí ji ze dveří a rychle zavře)

ROBERT: (Pomalu se probírá) Co… se stalo?

ČENDA: Jsi svobodnej, kamaráde, to se stalo!

ROBERT: (Vstane od stou, prohrábne si vlasy a jde pomalu k Čendovi)
Já vypadám, co.

ČENDA: (Krčí rameny, neví, co říct) No… tak…

ROBERT: (Položí Čendovi ruku na rameno) Kamaráde, život je tak blbej!

ČENDA: (Optimisticky) Ale proč? Vždyť je to vlastně v pohodě, ne?

ROBERT: V pohodě…Na svobodě. Ále… Podívej se na nás. Je nám třicet, než se
naděješ čtyřicet. (Odpoutá se od Čendy a obejde ho)

ČENDA: No a? Hlavně, že je svoboda ne?

ROBERT: (Opět položí Čendovi ruku na rameno) Víš co je nehorší pro chlapa po
čtyřicítce?

ČENDA: (Kroutí nesouhlasně hlavou)

ROBERT: Že čekáš druhou mízu a zatím přijde první infarkt! (Poklepe mu na
rameno a jde si sednout do křesla)

ČENDA: Jo?

ROBERT: (Vstává a chodí u okraje jeviště) Jo. Podívej se na nás tady se
vykecáváme do obrazu na zdi. (Spozorní, rychle si klekne a ukazuje)
Ty hele a ono to mrklo!

ČENDA: (Zvedá ho ze země a táhne zpět do křesla) Myslím, že se potřebuješ
vyspat!

ROBERT: (Vyhrkne) S kým!

ČENDA: No… to dořešíme potom.

ROBERT: Stálo to vůbec za to? Celý tohle divadýlko?

ČENDA: (Otočí se za Robertem) No neblázni! Vždyť život je tak krásnej, no né?
(Sedne si vedle něj do křesla)

ROBERT: (Okamžik mlčí) Ba ne, život je jako žebřík do kurníku, tak krátkej a tak
posranej!

(Okamžik oba mlčí)

ČENDA: (Sáhne do kapsy a vytáhne peníze) Tohle patří tobě. (Podává je Robertovi)

ROBERT: Co to má bejt?

ČENDA: Říkal jsem ti v telefonu, že se jedná o peníze.

ROBERT: Ale mě nic nedlužíš!

ČENDA: No… aby ses nedivil.

ROBERT: (Kroutí hlavou a vrací mu peníze) Ne ne ne, mě nikdo dotovat nemusí.
To si vezmi spátky!

ČENDA: Ne! Jsou tvoje!

ROBERT: Potřebuješ je víc! Vezmi si to!
ČENDA: (Rozčílí se) Jsi snad úplně blbej? Ty prachy jsou tvoje! (Vstává a chodí
po jevišti. Jde k prknům od skříně) Protože tohle! Byl jeden velkej
podraz!

ROBERT: (Vstává taky) O čem to mluvíš. Jinak je ti dobře?

ČENDA: (Okamžik mlčí s trochu nepřítomným výrazem v obličeji) Ta skříň! Byl to
podraz! Ušitá bouda! Chápeš to?

ROBERT: Proč by jsi šil psovi boudu!

ČENDA: (Má strnulý, nechápavý, výraz a jde si pomalu sednout do křesla. Promne si
obličej rukama, pak se podívá na Roberta) Kam se poděl Robert, kterýho
jsem znal? Ta demoverze s tebou pořádně zamávala! (Opět vstane, jde
k Robertovi)

ROBERT: (Přesune se k okraji jeviště) Se mnou? A kdo s tebou mával, že se z tebe
stal takovej hajzl?!

ČENDA: (Chytne Roberta za límec a nakloní ho přes okraj jeviště) Vspamatuj se
už! Já přece nevěděl, že jsi to ty, když si moje tetka usmyslela tenhle
kšeftík! Ano! Slyšíš dobře! Moje tetka!

ROBERT: (Čenda ho pustí ze sevření a on si upravuje límec. Zaraženě mlčí)

ČENDA: Hned, jak jsem zjistil, že jsi to ty! Skončil jsem to! Tady jsou tvý
prachy. (Hodí peníze na stůl a chystá se odejít. Jde ke dveřím.)

ROBERT: (Zadívá se na peníze, okamžik přemýšlí) Počkej Čendo!

ČENDA: (Otočí se)

ROBERT: Sedni si! (Ukazuje na křeslo)

ČENDA: (Neochotně si jde sednout. Čeká, co se bude dít)

ROBERT: (Pomalu, rozmýšlivě, se plouží k Čendovi a sedá si do druhého křesla)
(Najednou vyhrkne a rukama zacuchá Čendovi ve vlasech)
Ty kluku můj zlatej!!!

ČENDA: (Úlekem vyhrkne) Co blázníš?!

ROBERT: Ty peníze ti přece dávala Ilona!!

ČENDA: (Mírně dovtípeně se pousměje) No jasně.

ROBERT: Vždyť mi jsme na tý koze ještě vydělali! (Horlivě rozděluje peníze)
Ná! (Podává mu peníze) Jedna půlka tvoje! Druhá moje!
(Vstává z křesla a zatíná pěst) Najednou mě ty chmury přešly!

ČENDA: (Horlivě vstává. Vykřikne tázavě a podává Robertovi nataženou dlaň pro
přátelský pozdrav) Jako za starých časů! Jsme tichý!

ROBERT: (Plácne mu svou ruku do dlaně) A plachý!




Hudba… Píseň – Konec!


 celkové hodnocení autora: 64.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 20.10.2015, 19:06:25 Odpovědět 
   Pro nutný koment použiji čtyři roviny pohledu.
a) napsáno živě, humorně, některým věcem jsem se hodně nasmál (na př. studánce)děj běží, aranžmá je dúvtipné
b) posazeno dosti pesimisticky, skepticky, kritika zmanipulování, životní rezignace a pocitu bezvýchodnosti by mohla být někdy vyvážena
c) pohyb tisícovky by se dal vysledovat, závisí na aranžmá. Zápletka mi poněkud uniká. Vzájemný propletenec vztahů lze rozmotat a je dost důvtipný. Podraz a jeho smysl se mi zdá být zmatený, ale snad byla úmyslem absurdita (že život je posranej).Vychází mi, že vše bylo inscenováno, aby odešla ona fuchtlovsky působící demoverze Ilona (zdá se mi, že zde je paradox (málo vhodný byt, a přitom je její otec zřejmě bohatý a vlivný)
Tolik k divadelní verzi. Pokud jsem měl výhrady, děje se to při čtení. Na jevišti bývá vše jasnější i jinak
d) Pravopis textu je hrozný, pětkový, hrubky: zbilo, Robeertovy, s tohodle, nedabile, mi dva, sticha, ryhle, spátky, vspamatuj se, spozorní, zbohem.
Představení by mohlo být divácky vděčné, podle mne by bylo dobré leccos dokreslit i kontrastovat, aby byl podtext zřejmější, a smích nebyl až příliš všude trpký a postavy všechny nesympatické (Čenda by mohl být po dokreslení protiváhou, silně závisí, jak bude ztvárněn).
Jelikož tady jsme na literárním serveru, musím vzít na zřetel ty hrubky, bez nich by byla známka lepší
 ze dne 20.10.2015, 21:05:15  
   Miroslav Zdanovec: jj ohledně hrubek, už jsme si je probrali i tehdy na jevišti :-) Vyplynuly v zápalu psaní, což tedy neomlouvá. Díky za koment i za zajímavé postřehy ohledně děje i postav. Je poznat větší zkušenost, než u "mladšího Janka" :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Maura.A
(20.3.2019, 22:36)
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
obr
obr obr obr
obr
Barvy života
Domíí
Plyšová panda a...
Samareth
Jahody a krém I...
Velocci
obr
obr obr obr
obr

Malíř a básník
Jndřich
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr