obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 390999 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: KOLOTOĆ ::

 autor Tilda publikováno: 24.12.2015, 10:01  
Když na sobě spácháte zlo, když si vezmete život, může to mít dohru...
 

KOLOTOČ

Prolog

Na místě, kam se běžný člověk nedostane, uprostřed ničeho, je mýtina. Tráva tu roste podivně chaoticky, v nepravidelných, skoro agresivních trsech. I její barva tak nějak neodpovídá normálu. Jedovatě zelená, na špicích ostrých stvolů sýrově žlutá. Hmyz tady neuslyšíte, jen vrzání trávy ve vánku, snad z okolního lesa tichý pískot ptáka v hnízdě nebo výkřik srnky z podrostu. Jinak je tu až přízračné ticho. Ale ne napořád.

Najednou, jakoby odnikud, ozve se hudba. Nejprve pomalu, ale po pár taktech melodie zrychlí. Připomíná to kolovrátek, léto, vůni pokropeného prachu, párků v rohlíku, limonádu, cukrovou vatu, obří barevná lízátka a… kolotoč!
Ano,najednou tu stojí: uprostřed louky a jako by tady byl odjakživa. Kulatý, dřevěný, jásavě barevný. Stříška z červenobíle pruhatého plátna se zlatě lemovaným okrajem, na špici vlaje červená vlaječka. Podlážka kolotoče je z bíle natřených prken, položených na milimetr přesně k sobě. Celá konstrukce je zpevněna čtyřmi kroucenými podpěrami, červeno-zlatě malovanými. Na jedné každé z nich zdobný zlatý střapec. Po obvodu jsou přimontováni koníci. Každý jiný, potažení pravou kůží. Řezbář se doslova překonal. I do nejmenšího detailu vypracovaní, každý sval a šlacha tam, kde mají být. Vypadají jako živí, nebýt toho, že jsou pod břichem provrtáni a propojeni s podlážkou kovovou vzpěrkou. Žíně hřív a ocasů naondulovány do perfektních kudrn, postroje z vyřezávané kůže zdobené krumplováním a výšivkou, sedla vypodložená, aby se výskající drobotině pohodlně sedělo. Pod každým jiná barevná dečka. I oči mají koníci rozmanité, skleněné duhovky všech možných odstínů.
Kolotoč se ještě chvilku točí, hudba ustane, hřídele se zastaví s tichým zaskřípěním. Vlaječka na špici se zatřepetá a ztuhne. Prastará dětská atrakce, i když napohled zářící novotou, jako by na něco čekala, jako by někoho vyhlížela těmi skleněnkami v koňských hlavách…

1.kapitola

Ella a její mladší bráška Karl, byly hodné děti. A jako hodné děti si určitě zasloužily krásné, spokojené dětství. Mohlo to tak být a v pohádkách to tak i je. Ale ne v životě.
Někomu se osud najednou tak nějak zašmodrchá, aniž by pro to cokoliv udělal a všechno je jinak. Ani se nestačíš nadechnout, podivit nebo leknout.

Ella byla zrovna ve škole. Jako desetiletá, vzorná žačka, ve středu dopoledne ani jinde být nemohla. Tedy, pokud by nebyla nemocná. A to nebyla. Byla většinu času zdravá, veselá holčička, která si užívala bezstarostného dětského života.
Z hodiny výtvarné výchovy – malovali zrovna zážitky z pátečního výletu, do zoo (nejvíc se jí líbil výběh horských goril a samozřejmě vydří zátoka), ji zavolali do ředitelny.
Tvářili se podivně, když vešla do místnosti. Byli tam všichni - paní ředitelka Hollová, slečna Jonesová i tělocvikář Brent a školník Thomas. Ella těká vykuleně očima z jednoho dospělého na druhého: „Proč tu jsem?“ ptá se tiše a cítí se divně slabě.
„Ello Wattersová… Hm… Pojedeš teď domů,“ řekne ředitelka, aniž by na dívce spočinula pohledem. Nervózně přerovnává na pečlivě uklizeném stole viditelně nepodstatnou hromádku papírů: „Tady slečna Jonesová tě odveze:“ A tím, jako by ukončila rozhovor, pokyne ředitelka mladší kolegyni. Slečna popadne Ellu za drobné ramínko a jemně ji pobídne ke dveřím. Holčička tedy vykročí, aniž by se na cokoliv zeptala.

Ze třídy si vyzvedne tašku, nedbá na rozrušené šuškání a pohledy spolužáků. Pospíchá z budovy a na parkoviště. Auto nastartované, jako by se Jonesová nemohla dočkat, až vyjedou z areálu školy.
Za jízdy obě mlčí: Ella, protože se stydí, slečna Jonesová, protože má strach a doufá, že se holčička na nic nezeptá. Vyšlo jí to!
Před domem se krátce rozloučí, povzbudivě se usměje a nechává dívenku na příjezdové cestě. Ani se neohlédne.
Až teď, když se zastaví, vidí Ella policejní vůz, poblikávající v otupujícím stroboskopickém rytmu a přes vrata garáže třepotání žlutočerné pásky.

Sotva vykročila ke kryté verandě, rozletí se dveře a maminka (bože, děkuju!!) vyklopýtá ze schodů a prudce holčičku obejme. Skoro se nemůže nadechnout, tak zoufale silné je mámino objetí. Vzlyká, dlouho trhaně vzlyká, než se na dítě podívá utopenýma očima.
„Mami, maminečko, co se stalo! Proč jsem musela ze školy?“
Ella se bojí čím dál víc. Moc by chtěla zase sedět v lavici a malovat vydře usměvavou tvář (vyrušili ji ve chvíli, kdy pečlivě vybarvovala čumáček a kulatá, zvídavá očka šelmičky). Ale ví, skoro dospěle, že to nejde…
„Ach, holčičko moje…“ Chraplavě vydechne máma a znova neukočíruje potopu svých očí.
„Táta…“Znova ten povzdech z hlubin. Zkusí to podruhé, sbírá odvahu a vysloví podivně zdušeným hlasem: „Táta už není.“
„Jak není…? Odjel? Ale vrátí se, ne!? Mami, mluv se mnou!“ třese Ella s máminými zhroucenými rameny, ač sama je vyděšená. „A kde je bráška?!“
Ta otázka maminku trošku vzpamatuje: „Neboj, spí u sebe v pokojíčku.“ A třaslavě pohladí dcerku po vlasech. Chvíli to trvá, než znova najde sílu na odpovědi.

„Ellinko, tátovi se stala nehoda. Už s námi nikdy nebude. Teď musíš být statečná holčička a musíš mně i bráškovi pomáhat - slibuješ? Ode dneška jsme jen my tři, Elli! Jen my tři!“ Smutně ukončí máma a zase ten nekonečný proud slz, přerušený ostrým výkřikem, až děvče strachy nadskočí:
„Nenávidím tě, Tede Wattersi !!!“
„Mami!“ – teď už pláče i Ella: „ proč to říkáš! To není správné! To přece není pravda!“
„Pšš, pšš,“konejší zahanbeně máma dcerku. „Omlouvám se a mrzí mě to! Moc mě to mrzí! Nezlob se, prosím!!“
Bere Ellu za ruku a jdou ke dveřím. Holčička letmo zabloudí pohledem ke garážovým vratům, ale, sama neví proč, nekomentuje to.

V kuchyni sedí dva policisté a něco sepisují. Krátce pohlédnou na příchozí, v očích zase ten soucit. Stejně jako v ředitelně, pomyslí si Ella.
„Tak to bude asi všechno, paní Wattersová“ zvedají se od stolu, zasalutují a jeden z nich při odchodu pocuchá děvčeti ofinu. „Příští týden se ukažte u nás v kanceláři - nezapomeňte!“ A konečně odcházejí.

Maminka s děvčetem se schoulí na pohovku a po nějaké době se Ella dovídá, co už skoro tušila. Tatínek zemřel. Byl moc, moc smutný a nechtělo se mu žít, říkala maminka.
„Vzpomínáš, jak byl nedávno nemocný? Já spávala ve vašem pokojíku, dělali jsme si pikniky a hráli si na prázdniny? Jak byl pořád zarmoucený, ani se nesmál? A pamatuješ, Ello, babičku Grétu?“
„Pamatuju! Byla to legrace, ale tatínka mi bylo moc líto! A myslíš tu bábi, co je pořád v nemocnici? A co má ty divné oči a nikdy jsme ji nepozvali na Díkuvzdání ?“
„Ano, Elli, tátova máma a tvoje druhá babička. Víš, je nemocná, pořád nemocná a proto musí být v nemocnici. A tvůj tatínek taky onemocněl.“
Ella se zprudka posadí: „ tak proč nejel taky do nemocnice- jako babička Gréta, proč!!“ Rozpláče se a není k zastavení.
Maminka houpá dceru v náručí, dokud vysílením neusne.
I na ni padá bezbřehá únava, taky by chtěla tolik spát, ale z patra uslyší probuzeného synka. Zamrká, vzdychne a s předstíraným veselím běží do pokojíčku.

Ella se nikdy, ani coby dospělá, nedozvěděla, jak táta zemřel. Pro dítě tohle vědět, bylo příliš drastické a jako dospělá na tom nebyla psychicky natolik dobře, aby pravdu unesla.

2.kapitola

Ted nebyl vždycky takový. Jako mladý muž překypoval humorem, kreativitou a chutí do života: byl zručný vypravěč a nejlepší táta pro svoje děti, jakého si mohla jejich máma přát. Život s ním byl jedno velké dobrodružství a legrace.

Někdy stačí nějaký spouštěč: nepříjemný zážitek, bolest, zranění, dlouhodobá hospitalizace, stres… A psychika, ta křehká nicůtka je rázem „v pytli“. Přidejte si do koktejlu ještě genové zatížení, coby plátek citrónu a hurá, maniodeprese je tu! Nejinak tomu bylo i v Tedově případě…
Když bylo Elle něco přes devět let děda, Tedův táta, měl smrtelnou dopravní nehodu.
V serpentinách se setkal v protisměru s tahačem, plně naloženým dřevem. To se, na návěsu děsivě nakloněném přes oba jízdní pruhy, uvolnilo. Jeden z kmenů, zrovna ten s neotesaným, roztřepeným koncem, (jako by to měl předurčeno), projel čelním sklem otcova stejšnu, jako nůž máslem. Řidiče doslova přišpendlil k sedadlu. Ta hrůznost, ta absurdita, ta bolest - všechno se to navěky vtisklo do tátovy tváře v podobě děsivé grimasy.

Ted musel ke koronerovi identifikovat tělo. Nebyl nikdo jiný. Cestou sbíral všechny síly, co jich měl, upínal se v myšlenkách k dětem, manželce, hledal záchranné lano, aby se neutopil v konfrontaci s očekávanou hrůzou.
Nestačilo to, protože nemohlo. Nešlo to. V chladicí místnosti roztřeseně čekal, než zřízenec vysune z boxu lavici s tělem. Tatínek byl přikrytý plachtou, kterou zasmušilý chlapík poodhrnul ke krku. Mlčky pokynul a odešel z místnosti. Zůstal jenom Ted a policista.

Jak se dostal k tělu, kdy udělal těch několik konečných kroků, Ted neví. Ale najednou tu stojí, křečovitě vzlykne a nechce, za žádnou cenu nechce, přijmout ten nepopiratelný fakt, že ta tvář, tak zrůzněná, tak zoufalá, tak zničená, tak – mrtvá, je jeho táta. Ani neví, co ho vedlo, že nadzvedl roušku a odtáhl až k pasu, ještě než stačil policista zareagovat.
To, co uviděl, jej pronásledovalo do konce života. V hrudníku zela obrovská, krvavá, roztřepená jáma, ověnčená úlomky žeber, vše v ní rozdrceno na nechutnou kaši.
Omdlel, skácel se bez varování rovnou na betonovou podlahu.

Po návratu domů Teda prudce rozbolela hlava a musel si jít lehnout. Chodili po špičkách, aby nerušili tatínkův spánek. Při jídle si špitali a děti šly toho večera brzy do hajan.
Tedovo spaní bylo hluboké a dlouhé. Dech měl tak tichý, že se žena několikrát nahnula nad jeho tvář v obavě, jestli vůbec dýchá. Zrovna se s úlevným povzdechem odtáhla, když mu náhle začaly za očními víčky divoce tancovat oční bulvy, zatíná prsty do pelesti, až mu bělají klouby, přerývaně dýchá a třese se od hlavy až k patě. Najednou si prudce sedá a ožene se po ní zuřivě s nepřítomně vytřeštěnýma a uslzenýma očima. „ Neee, nechej mě, ty zrůdo! Já nechci dolů!!!“
Zdál se mu jeden jediný sen. Sen, jak padá po hlavě dolů do krvavé králičí jámy otcova hrudníku – Ted - Alenka…Někdo jej strčil s chladnokrevným úšklebkem. Nestačil se podívat, ohlédnout ani zachytit rukama okraje…
Když se s tím alarmujícím výkřikem probudil, ucítil za vytřeštěnýma očima tiché, vazké lupnutí. Jako by se část neuronů rozpojila a v desetině sekundy zase pospárovala. Ale jinak. Už to nebyl on. Starý Ted zemřel v tom hrozném snu a Nový Ted se narodil.
Manželka Vera jej vylekaně objímá, hladí po zpocených zádech a slíbává horké mužské slzy. Ty oči ji děsí tak, že se do nich nepodívá. Takové má i jeho matka, bože, jenom to ne!!! V duchu se úpěnlivě modlí, aby byl její milovaný Ted v pořádku…

Nemoc se rozvinula naplno. Nehleděla na ni, na děti ani na následky, které to sebou přinese. S gustem si budovala hnízdečko v Tedově tichým jekotem stravovaném, sežehnutém mozku…
Sebevražedné choutky po své matce už nedokáže potlačit. Život mu najednou připadá šedý a tíživý, jako balvan. Drtí jej, tlačí k zemi, nedovoluje mu se nadechnout. Zastírá i slunce, maže z tváří úsměv. Pohlazení od manželky se mu najednou hnusí. Křik vlastních dětí mu tepe v hlavě jako sbíječka. Vadí mu světlo, teplo i vánek. Vadí mu hudba, šum vody, hluk dopravy i zpěv skřivana v zahradě. Oči mu, až k uzoufání, dráždí svit slunce i modro oblohy, křídla motýla i odlesk vážky na vodě. Nosí permanentně tmavé brýle, dokonce i doma. (Možná dobře pro Veru, jeho oči jsou opravdu podivné!)
Štěkot psa nebo poklidné všední vrčení sekačky mu drásá uši tak, že si je s odporem ucpává polštáři, schoulený na pohovce jako trucovité, přerostlé mimino. Nový Ted nechápe, jak jeho předešlé dvojče dokázalo přežít těch skoro čtyřicet let. Jak mu to mohl udělat, taková bezohlednost!!!
Chce mít klid, chce ticho a tmu a nedokáže je nikde nalézt. Schovává se nejprve v setmělé ložnici. (Spí teď každý sám, než se situace uklidní. Děti si užívají mámu v pokojíčku a střídají se každou noc, kdo vedle ní bude spát…)
V práci jen tak lelkuje a domů chodí pozdě. Večeře obyčejně zmešká a potom jí ve spěchu a sám, hltá, aniž by vnímal co. Neocení manželčinu snahu, když mu cíleně vyvařuje jeho nejoblíbenější jídla. Jen se krmí jako stroj, špinavé talíře a příbory neomaleně poházené, kde se mu zlíbí. Záměrně vyčkává, až ostatní členové rodiny vyklidí pole.
Děti jsou zprvu vykulené, ale zvyknou si a s mámou po boku je nic dlouho netrápí. Táta je nemocný a až se uzdraví, bude si s námi hrát jako dřív! Myslí si oba…

Pár dní nato se poprvé opil. Seděl v baru skoro do rána a domů se domotal, kupodivu bez zranění. Po těžkém opileckém spánku, když hledal cigarety po kapsách zváleného saka, vytahuje zmuchlaný papírek. Rozbalí jej a chvíli rozpačitě kouká na obsah: „recept? Kde se mi tu vzal?“ Ale potom si vzpomene… Popíjel s jedním velice kamarádským zubařem. Bylo docela snadné jej ukecat, s řadou panáků Tequilly před sebou. Jako kouzlem vytahuje z kapsy štůsek orazítkovaných blanketů a vypisuje recept na dvě dávky znecitlivujících ampulí. Druhý den se Ted zastavuje v lékárně.

3.kapitola

Plánoval svůj odchod dlouho dopředu. (Skoro jako by se vyžíval v tom oddalování konce.)
Půl roku mu trvalo, než si ujasnil, jak bude postupovat, co bude tím nejlepším vyřešením a ukončením. Nashromáždil do plastové, neoznačené nádoby, větší množství louhu. V práci ho nebylo těžké sehnat, evidenci měl na starosti on sám, jako vedoucí skladu chemikálií. Nemusel se nikomu zpovídat, pokud uměl čarovat s dokumentací. (Uměl, s počítačem byl taky zadobře.)
Toho rána se vymluvil telefonicky na nevolnost. Veře nalhal, že si vzal dovolenou a v garáži má neodkladnou práci na motoru.
Neptala se. Byl podrážděný už nějakou dobu, tak mu šla raději z cesty.
Vera se chystala na velké praní a vygruntování zaneřáděné půdy. V noci často slyšeli dusot mnoha malých nožek. Musí se podívat, co by to tak mohlo být a zařídit odchyt. Jenom ne žádné pasti!!!
Ted, novým povoláním sebevrah, zamkl spojovací dveře z domu. Bez přípravy se posadil na starou, rozviklanou židli, u levé nohy připravený kanystr s žíravinou. Z něj přesně, bez zachvění rukou, odleje do dvou půllitrových kádinek tekutinu. Neobratně aplikuje dvě injekce Xylocainu po obou stranách kořene jazyka.
Dávicí reflexy má dobré, takže mu nedělá nejmenší problém spolykat kus plastové hadičky (taktéž materiál z jeho skladu), přesně odměřené, tak aby dosáhla až do žaludku. Na volný konec hadičky nasazuje trychtýř a do něj vlévá zprvu opatrně, ale potom o to rozhodněji, svou tekutou smrt. Pozvedá laboratorní sklo ke stropu, jako k přípitku: Na co, na život? Na smrt? Na konec? Nebo snad na začátek? Ušklíbne se při představě, co by asi „potom“ mohlo přijít…
I druhá dávka končí v nálevce, natěšeně proudí dolů úzkým plastovým tunelem, jako podzemní řeka, aby se rozlila do jezera jeho žaludku.
Čeká, co se bude dít „tam uvnitř“, až louh políbí jeho nemilované tělo, dosud tvrdošíjně setrvávající v nenáviděné existenci… Nejprve cítí teplo, pak horko, pálení, žár. Jako by spolknul prskavku a ona mu v žaludku stále hořela na oslavu nového zítřka. A teď se mění ve vulkán. Erupce velikosti Svaté Heleny mu trhá žaludeční stěnu. Chce se schoulit do klubíčka, utéct tomu. A zároveň chce pokračovat a dokončit to. A to je jeho prioritou, proto nezpomaluje, hltá poslední doušek jako stroj, i když mu palčivá muka zatemňují mozek.
Je jako robot s očima, co v té děsivé chvíli už mají málo z člověka. Obratem vytahuje olepený, krvavý a zdeformovaný plast z útrob. Znehybní na okamžik, v očích se mu mihne zděšení. Jako by si uvědomil, co sám na sobě napáchal. Ale trvá to jen vteřinku. V pohledu je znova pohodlně usazena lhostejnost a arogance…

Blíží se konečná… Z ochablých prstů padá s třeskotem prázdná nádoba, měnící se okamžitě v hromádku střepů a za ní se kácí Tedovo rozežírané tělo. Dovolí si ještě malý úšklebek a věnuje jej světu i všem, co se po něm tak hloupě plahočí…
Požil takové množství, že došlo k okamžitému rozleptání všech měkkých tkání trávicí soustavy, žíravá látka se rozlila do celého nitra a Ted v obrovských křečích do deseti minut umírá.

Dopis na rozloučenou, položený na zaprášeném ponku a zatížený tesařským kladívkem našla až policie. Naškrábaný ve spěchu a bolestně stručný. To si jeho milovaní více nezaslouží?! Stálo v něm toto: „ Jdu tam, kde mi bude líp. Nemusíte mě pochopit. Je mi to totiž jedno. Ted“

4.kapitola

Pohřeb byl v neděli. A bylo krásně, skoro léto, modrá obloha bez mráčku, po včerejším deštíku tak nějak svěže. Karl se pitvořil do sluníčka a nevnímal nebo záměrně nechtěl, tu napjatou náladu dospělých. Byly mu pouhé čtyři roky, ale poznal, že není všechno v pořádku. Na tátovi byl závislý a od jeho odchodu jej pořád hledal.
Máma mu vysvětlovala, že odjel na dlouhou dobu, ale hošík často trucoval, vztekle brečel a vyžadoval tatínka. Pro Ellu, která věděla, nebylo snadné předstírat veselí, hrát si a chovat se „normálně“. Ale naučila se. Nic jiného jí ostatně ani nezbývalo.
Teď tu stáli, ruku v ruce, na umělém kousku trávníku, v nových tmavých šatečkách – Ellu hrozně škrtil a škrábal naškrobený krajkový límeček, ale snažila se to nevnímat. Jakoby se sama trestala za to, že tatínek je opustil.
Nevtloukali Karlovi do hlavy, co je pohřeb, proč tady stojí, proč všichni kolem pláčou, co je ta divná bedna v zemi. Až bude větší, všechno mu vysvětlí. Na to je dost času, umazat kus nebe…
Děti přešlapovaly, nemohly to dlouhé stání vydržet. Taky musely být zticha a pro Karla to bylo doslova utrpení.
Ella neplakala. Už neměla slz a možná to bylo dobře - kvůli bráškovi. Když na ni padl smutek a chtělo se jí plakat, schovávala se po domě, aby ji malý neviděl. Bylo to náročné a vysilující. Někdy ji objevil a hned se zajímal, proč bulí. A tak si vymýšlela: „ bolí mě břicho…Dostala jsem pětku… Alice, moje nejlepší kamarádka, se se mnou nebaví…našla jsem umřelou včelku… atd.“

Kvečeru se všichni smuteční hosté rozjeli domů a zůstali jen děda s babičkou. Vera, úplně vyčerpaná, spolkla tabletku Valia, které jí předepsala policejní psycholožka a šla brzy spát. Děti uložila babička s pěknou pohádkou a ukolébavkou.
(i když Ella si na zpívánku připadá trochu velká, přeci jen ji uklidní a docela brzy usne).
Mámini rodiče zůstali ještě dva týdny, kdy bylo potřeba nejvíc vypomoct. Ale když se chystali domů do Wyomingu, máma se najednou rozhodla: „ pojedeme s vámi! Stejně začínají letní prázdniny! A já mám ještě tři týdny dovolené:“
Babičce se viditelně ulevilo i děda se, poprvé za celou dobu, krásně usmál.
„Hurá, jupíí“, skákal Karl radostí, „ pojedeme na výlet!!“ Sbaleno měli rychle. Pečlivě zamkli dům, klíče dali mámině kamarádce Pegg. S úlevou, že je nějak prospěšná, souhlasila. Bude zalévat kytky a schovávat poštu, než se všichni zase vrátí domů.

Byla to dlouhá cesta. Ale všem to jenom prospělo. Děda u volantu se střídal s mámou, babička byla vždycky po ruce a neměla čas myslet na smutné věci. Hráli různé hry, povídali si a plánovali, jak naloží s prázdninami. Semkli se více k sobě a to bylo dobré pro všechny. Na večer zastavili v motelu na půl cesty a spali jako zařezaní. Žádné zlé sny ani noční můry.
Za tmy druhého dne se na kopci vylouplo temné průčelí maminčina rodného domu. Pevný srub z tmavých kmenů postavil u děda jen s kamarádem dřevorubcem. Bylo to bytelné a pohodlné bydlení, tak akorát do tuhých Wyomingských zim. Vera ten dům milovala a vždycky, když přijeli na návštěvu, spávala ve svém dívčím pokojíku a děti s tátou ve velkém hostinském pokoji s obrovitou postelí, vrchovatě zastlanou peřinami. Tam hrávali divoké polštářové bitvy a usínali vyčerpaní neutuchajícím chechtotem…

Jen teď to bylo jinak… V pokojíčku by se nesměstnali a tak se, zpočátku trochu ztraceně, ale po pár dnech už navykle, zabydleli ve velké posteli. Na zdi tikají staré dřevěné hodiny a pohádky z máminých ohmataných knížek mají o to větší kouzlo. Děti se jich nemohly nabažit. „ A že si je odvezeme domů!? Prosím! Budeme si je číst pořád a pořád!“ žadonily rozpustile obě.
Spali dlouho, vstávali pozdě a dopřávali si bohatě babiččiny lívance s domácím javorovým sirupem i kakao s „opravdovým“ mlékem z nedaleké farmy. Chodí denně na dlouhé vycházky, sbírají lesní plody, sem tam i nějaký ten hříbek. Mámě zrůžověly tváře, děti se nemohly nabažit her venku, jednoduše idylka…Vera ví, že je to jenom na čas, než se vrátí domů. Jenom taková milosrdná pauza, než bude muset čelit pravdě. Ale ne teď, teď jsou šťastní!

5.kapitola

Jednoho dne se obě ženy vydaly do městečka, trochu se odreagovat, popovídat si nerušeně nad kávou a dortíkem v bistru a samozřejmě nakoupit potraviny na víkend. Děda se zablokoval v dílně: po letech se rozhodl opravit staré kolo po mámě. Prý je ho škoda. Je ještě z poctivých trubek, neprorezlé, stačí jenom poutahovat, promazat a nasadit nový řetěz. Ještě madla, reflektor a houkačku. Jo a košík na řídítka! Málem by zapomněl!!! Má jeden pěkný, z proutí pletený, vzadu v kůlně. Musí pro něj potom zajít… Děda je šikovný, jen co je pravda. Kutilství má v krvi a každou volnou chvíli tráví všelijakými opravami.

Děti si hrály chvíli na babu. Na půdě to bylo napínavé, ale po chvíli je sluneční paprsky, propalující se skrze doškovou střechu, vyhnaly ven na vzduch. Nějaký čas pobíhaly v zahradě, ale ani to je nadlouho neuspokojilo. Chtělo by to něco nového, dobrodružného!!!
„Ellíí, pojďme na procházku, prosííím!!“ žadoní Karl a táhne sestru k lesu, který se ježí hned za humny.
„Karle, počkej!“ durdí se naoko Ella, „ musíme se zeptat dědy!“
„Já se zeptám, počkej tady! Nikam nechoď!“ nutí Karl sestru a běží k dílně. Děda mezitím zašel do kůlny na druhé straně pozemku a hošíkovi se tak daleko nechce. Zdrželo by je to a on chce vyrazit hned teď! Ohlédne se kradmo na Ellu, ale ta zkoumá něco v trávě a nedívá se jeho směrem. Mávne tedy rukou a běží zpátky za sestrou.

„Jo, můžem… Ale jen na dvě hodiny!“ vymýšlí si s lehkomyslností čtyřletého, Karl. Popadne Ellu za ruku a táhne ji do lesa. Ta se chichotá, předstírá, že je slepá a se zavřenýma očima klopýtá, kam ji Karl vede. Moc mu to nejde, najednou Ella zakopne a rozplácne se na zem, brášku strhne sebou.
„Áuu, auvajs, umíráme, máme zlomenou nohu a ruku!“ A ještě: „ pomóóc, upadne mi hlava!“ Ječí oba dva, ale potom se zase řehtají jako koně. A běží a honí se, křičí čirou radostí a nedívají se, kam je cesta vede.
Najednou se nějak setmí, jsou už hlouběji v lese. Ella zpozorní: „ Karle, počkej!“ volá na neposedu. Klučík je ve svém živlu a nedá se ukočírovat. „ No tak, brácho, neblbni, počkej!!“
Karl se se smíchem otočí:“ Nooo, co je? Jé je, ona se bojí! Ona už nemůže! Ony ji bolí holčičkovský nožičky!“ posmívá se hloupě. Ale i on je najednou nějak tišší.
Oba se zastaví, krky natažené k vrcholkům obrovitých jehličnanů, vážně a dospěle se kývajících v mírném vánku.
„Počkej, tam je světleji. Možná les končí a budeme doma!“ Ukazuje klouček mezi vzrostlé sosny napravo a rozběhne tím směrem, aniž by počkal. Ella jen povzdychne a vydá se za malým neposluchou.
Vyjdou mezi kmeny a otevřou pusy údivem. Před nimi se rozvírá velká mýtina s hustou zelenou trávou. „Co je tam vprostřed, Ellí??“ Zaclání si Karl malou ručkou oči a soustředěně mžourá do dáli. (Vypadá jako miniaturní kapitán Nemo, pousměje se sestřička.)
„Já nic nevidím!“ diví se, když jej napodobí, ale už za chviličku je to jinak. Z tetelivého vzduchu se vyloupne – kolotoč.

„Jéééé, pojď se se mnou kolotočovat!!“ Vypískne bráška a už metelí vysokou trávou k atrakci. Ella se na poslední chvíli podaří popadnout konečky prstů cípek hochovy modro bíle kostičkované košilky. Hošík se vysmekne a náhle osvobozený svršek velkoryse daruje sestře: No jasně, má ji přece rozepnutou, je horko! Zahlédne jeho ještě neopálená mrňavá záda a podivně jasně náplast s medvídkem Pú na levém ramínku, kde má zalepené očkování proti spalničkám. Už jej dávno nebolí, je skoro měsíc staré. Ale Karl tvrdě vyžaduje každý večer po koupání nové přelepení. Co se mu ztratil tatínek, je ještě urputnější…

„Karle, počkej!!“ S nepříjemně staženým hrdlem volá Ella. Najednou ji mrazí vzadu na šíji, najednou slyší, jak je kolem ticho, najednou se bojí!!!
Ale bráška neslyší nebo nechce slyšet. Už je skoro u prvního grošovaného koníka s červeným sedlem a uzdečkou. A už se na něj škrábe a Ella chce zavolat, ale nemůže. Hlas jako by jí někdo sebral ze rtů, jako by něco otočilo knoflíkem a ztlumilo všecek zvuk.
Aspoň tedy běží trávou - tak ostrá, diví se, když cítí, jak jí po lýtku teče krev.

Nedoběhne včas. I když ji bolestivě píchá v levém boku a dech se ošklivě zadrhává v krku. Kolotoč se náhle roztáčí, bráška na koníku se drží jednou rukou opratí, druhou má zabořenou v kučeravé hřívě. A výská, Ella to vidí, ale v náhle zesílené odrhovačce z kolotoče nic neslyší. Vidí, jak Karl mává, jak něco říká, ale už nevidí komu. Jen on má tu „výsadu“ vidět.

U kolotoče stojí jeho táta, v ruce drží obrovský chumáč cukrové vaty v tom nejzářivějším odstínu růžové a široce se na synka usmívá. Pokyvuje hlavou a bezhlasně říká, že se brzy spolu uvidí a budou si hrát. Nekonečně dlouho hrát… a nikdy už se neopustí. Jeho úsměv je najednou nějak zubatější. Karlovi už se tolik nelíbí… I z jízdy je mu najednou nedobře: asi bude blinkat, jestli hned nesleze na pevnou zem!! Chtěl by seskočit dolů, ale nemůže. Nožky mu pevně svírají třmeny, opratě se omotávají těsně k zápěstím, až to bolí. A kolotoč se točí rychleji a rychleji.

Ella běží, ale jakoby se vůbec nepřibližovala. Tráva jí čím dál více zraňuje holou kůži nohou, zakopává, honem vstává, na kolenou čerstvé krvavé šrafování. A zase ten protivný pocit, že je o kus zpátky blíž k místu, odkud se vydala.
„ Bože, Karle!!“ šeptá si v hlavě „ prosíím, slez!!“ Ale sama ví, že to nejde. Kolotoč je už jedna velká barevná šmouha, hudba burácí a už to ani nezní jako veselá písnička. Už to spíše slyší, jako vytí, mručení, řev… hladový řev.

Náhle zesláblá, klesá do trávy…
V podivném spánku nevidí, jak se bratrův šťastný úsměv náhle pokřivuje, jak třeští oči, bledne mu tvář, náhle promáčená horkými slzami. Milosrdné je, že nevidí, jak z malého chlapcova tělíčka uniká život v jednom obrovském gejzíru krve. Když v divé rotaci a s křikem padá, dříve čímsi vytažený z koníka vysoko nahoru, nožky zlomené v kotnících a ramínka vykloubená tou agresivní silou. Padá bezmocně pod kolotoč do hladového soukolí stroje, ta křehká Marioneta zlého loutkáře. Neslyší jeho poslední slaboulinký vzlyk. Ella neví…

6.kapitola

Holčičku našli ráno druhého dne. Všichni sousedé v rojnici pátrali už od večera. Měli sebou i pár psů a to bylo dobře. Vlčák Bena Sockse Ellu vyčmuchal jako první, bezvládně opřenou o ztrouchnivělý pařez. Byla v bezvědomí a promáčená rosou. S vysokou horečkou ulehla na dlouhé tři týdny do dětské nemocnice. Když ji tam v lese našli, v ruce pořád pevně třímala Karlovu košilku.
Museli ji z drobných prstů vytahat silou. Nechtěla se jí vzdát za žádnou cenu. A tak ji maminka i s chlapečkovou jemnou vůní, vetkanou do plátna, přinesla do nemocnice, protože jinak se Ella, zmítaná nebezpečně vysokou teplotou, bránila léčbě i spánku.

Dostala se z toho po delší době, ale dostala. Karl se nikdy nenašel a pro dobro Elly se o něm moc často nemluvilo.Z dívenky vyrostla tichá, uzavřená žena. Neměla kamarádky ani citový vztah, nikomu se nesvěřovala a nikoho nezajímala. Jako by byla duchem, míjejícím živé okolo a ti až po chvíli zaregistrovali její stín. S maminkou si byly velice blízké celé roky a Ella se, po studiu na vysoké, vrátila do rodného města.
Našla si práci, nudnou a neuspokojivou, ale bylo jí to jedno. Máma ji potřebovala u sebe a ona ani od života nic nechtěla. Stárly bok po boku, byly si vším, a když maminka ve vysokém věku odešla, Ella, ze dne na den, opustila město. Nikomu neřekla, kam jede. Snad to nevěděla ani ona sama.
Jen dlouho postávala u hrobů svých blízkých. Dlouho a smutně k nim hovořila. Plakala... A potom s posledním ohlédnutím odešla k pronajatému vozu. Odjela směrem na západ. A nikdy se nevrátila.
Čas je lék, čas všechno zahojí, říká se. Ale jak je ta léčba bolestivá, to nikdo nekomentuje…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 24.12.2015, 10:00:25 Odpovědět 
   Napsala jsi povídku velmi sugestivně. Zlo tady plyne z nešťastných náhod a usídlí se v člověku jako psychická porucha: zde bylo proti němu možno bojovat. Ale boj člověk prohrál, nereálná hororová situace nástává v okamžiku, kdy duch otce si přichází pro syna a využije k tomu kolotoč,( v kterém je zlo latentní). Snad můžeme pro útěchu říci, že se Karl dostal do lepšího světa k otci, i když děsivého umírání nebyl ušetřen. V povídce jsou dvě děsivá umírání (možná třetí za koncem povídky). Poučení je naznačeno v perexu: nejednej tak, abys druhým učinil zlo (Jako by byla zkritizována otcova sebevražda), i když poznamenanost psychiky je dána i dědičností. Ani Ela se nedokázala z psychického zastresování vymanit. Tento horor se mi zdá být nezpůsoben zlem samým o sobě, a skýtá mnoha poučení a pochopení: neb lidé pronásledovaní nepříznivým osudem existují. Píšeš velmi přesvědfčivě, uvěřitelně, s použitím detailů, které jsou na místě.
 ze dne 26.12.2015, 14:08:35  
   Tilda: Moc děkuji... I za to, že jsi mě neodsoudil za tak hrozná úmrtí, jež jsem zde vykonstruovala... Krásné Vánoce...T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Veritas: Fire -...
Eliis
Zimní noc
Jan Václav Znojemský
11.8.2013
Betwithell
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr