obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Kalich života - Chata ::

 autor Trenz publikováno: 30.10.2015, 9:11  
 

Kapitola pátá
Chata

Laura řídila, Jason seděl vedle ní a Eliza spala na zadních sedadlech.
„Myslíš, že opravdu spí?“
„Já spím a to jsem z části nesmrtelný. Předpokládám, že její hostitelka musí spát, aby tělo správně pracovalo.“
„Viděla jsem tvoje tetování a něco jsem si o tom přečetla.“
„Ano?“ Pokynul jí Jason k pokračování, když se mu odmlka zdála dlouhá.
„Ty symboly by tě měly chránit před anděly a démony, aby se tě nemohly dotknout, aniž by jim nezpůsobily bolest, ale nezdálo se mi, že by Eliza nějak trpěla, když pomáhala tátovi dostat tě k domu.“
„Je to pro mě stejně velká záhada jako pro tebe.“
Pár minut ani jeden z nich nepromluvil. Laura se věnovala řízení a Jason přemýšlel, v čem se Eliza liší od ostatních démonů. Kromě toho krátkého okamžiku, kdy mu připomněla jeho dávnou lásku, na ní nezpozoroval nic zvláštního.
„Kam to vlastně jedeme?“ zeptala se Laura, když přejela přes most nad řekou Quinnipac.
„Jeď pořád po mezinárodní 95, dokud nepřijedeš k výjezdu. Poté zahni na hlavní ulici, jednou doleva, dvakrát doprava, projedeš kolem střední školy a zastavíš u Griffinova rybníku. Kousek odtamtud mám chatu. Tam se pořádně prospíme a já vám řeknu, co nás čeká. Dostat se ke Kalichu nebude snadné ani pro mě.“
„Proč?“ ozvala se Eliza rozespale a posadila se. „Nejsi snad Strážce?“
„Ano, jsem. Ale ta informace není volně přístupná.“
„Jak to myslíš?“ zajímalo Lauru.
Jason si povzdechl.
„Už jsme skoro na místě. Řeknu vám to v chatě.“
„Když na tom trváš,“ utrousila Eliza a podívala se z okna. Blížili se k rybníku.
„Tady zastav. Zbytek dojdeme pěšky.“
Laura zaparkovala na určeném místě a všichni tři vystoupili. Eliza podala Jasonovi jeho batoh.
„Doufám, že tam máš něco odpovídajícího tvému věku.“
Jason se uchechtl.
„Myslím, že módní návrháři nevyrábějí nic pro muže z 5. století.“
„Ale určitě vyrábějí něco pro někoho, kdo vypadá na pětatřicet,“ opáčila mu. Jason se s ní nehádal a místo toho zamířil k chatě vzdálené od parkoviště tři sta metrů. Naposledy tu byl v srpnu, než se musel vrátit do bytu v New Haven, aby se připravil na semestr. Ušklíbl se, když si uvědomil, jak zbytečná práce to byla. Už se tam nikdy nevrátí. Ne že by ho někdo postrádal. Vždycky se snažil žít život samotáře, neboť věděl, že jednou bude muset odejít. Muže před čtyřicítkou mohl hrát deset maximálně patnáct let, než by někdo začal klást nepříjemné otázky o jeho nestárnoucím vzezření.
Zastavil se před dveřmi a chtěl vytáhnout klíč uložený pod rohožkou, ale ve stejnou chvíli si všiml pootevřených dveří. Natočil se k Elize a Lauře a ukázal na dveře. Obě přikývly na srozuměnou. Chata mohla být prázdná, ale i nemusela. Jason počítal s oběma variantami. Vešel dovnitř a byl připraven se bránit, ale co tam našel, bylo úplně něco jiného, než čekal. Na zemi ležela zohavená mrtvola muže, kterého podrobili drastickému mučení. Rozpoznal vrátného z Yaleovy univerzity.
„Lauro. Nemyslím, že bys měla chodit dovnitř.“
„Proč? Co je tam?“
Eliza nahlédla.
„Nic pěkného. Pojď, projdeme se.“ Vzala ji za loket a odvedla ji stranou.
Jason přidřepl k mrtvole. Tělo mělo několik řezných ran, vypíchlé oči a zlomené prsty na rukou. Poznal nadpřirozenou bytost ještě předtím, než za sebou uslyšel nějaký zvuk. Bylo to mrazení v zádech, které ho varovalo. Obvykle to byl anděl nebo démon, ale tentokrát to bylo jiné. Necítil se ohrožen. Otočil se právě ve chvíli, aby viděl, jak mu někdo strčil před obličej kuši se šípem.
„Udělej nějaký nepřirozený pohyb a zabiju tě!“ promluvil muž držící kuši. Jason se pomalu postavil a zvedl ruce, aby dotyčný viděl, že je neozbrojený. Byl stejně vysoký jako on. Měl bledě modré oči a světle hnědé vlasy.
„Tohle je má chata. Co tady děláte?“
„Hledal jsem něco na přespání a našel tady tohle. To je vaše práce?“
Jason zakroutil hlavou.
„Ne, já jsem teď přijel. Předpokládám, že jste nikoho neviděl.“
„Ne, ale když jsem vešel dovnitř, ucítil jsem síru.“
„Jistě. Démoni.“
„Vy jste lovec?“ zeptal se ho neznámý, ale kuši stále držel připravenou k výstřelu.
„Spíše se jim snažím vyhýbat.“
Muž sklonil kuši.
„Co uděláme s tělem?“
Jason jen stěží skryl své překvapení. Myslel si, že se ho bude muž vyptávat, proč se jim snaží vyhýbat a co je zač, ale zdálo se, že ho to vůbec nezajímá.
„Za chatou je měkká půda. Tam se dá tělo pohřbít.“
Muž odložil kuši a představil se: „Jmenuju se Alistair Hell.“
Jason se v duchu ušklíbl té ironii.
„Jason Newton,“ sdělil mu své jméno, potřásl mu rukou a poté společně tělo vynesli ven. Jason nikde neviděl Elizu s Laurou, ale věřil, že démonka lovkyni neublíží. Koneckonců bez ní by to ochranné kouzlo neexistovalo.
„Dojdu pro lopatu.“
„Já tu počkám,“ ujistil ho Alistair.
Jason pro ni zašel do kůlny a cestou o Alistairovi přemýšlel. Při podání ruky se nic nestalo. Necítil žádné vibrace, když se ho dotkl, a přesto si byl jistý, že to není člověk. Vyzařovalo z něj něco nepřirozeného. A to, že se mu vloupal do chaty, z něj důvěryhodnou osobu taky nedělalo. Mohl to být někdo, komu démoni zaplatili, aby sem to tělo donesl. Koneckonců sami dovnitř nemohli. Vzal lopatu a vracel se zpět. Trochu ho překvapilo, že tam Alistaira našel. Tak nějak čekal, že už bude pryč. Možná se v něm mýlil. A možná dostal za úkol je sledovat. Kdyby byl sám, nemusel by tohle řešit. Prostě by ho setřásl, ale s Elizou a Laurou po boku by to tak jednoduché nebylo. Pevně sevřel lopatu a začal kopat.

Eliza vzala Lauru na procházku kolem Griffinova rybníku.
„Co se děje, Elizo? Co jsi tam viděla? Bylo to nějaké tělo? Někdo koho znám? Byl to táta?“ Z té představy se zajíkla.
„Byl to vrátný z Yaleu. Jason nechtěl, abys to viděla. Asi si myslel, že by tě to traumatizovalo,“ řekla Eliza unavena jejími otázkami.
„Chápu jeho rozhodnutí, ale proč jsi mi v tom zabránila ty? Myslela jsem, že se démoni nestarají.“
„Ze stejného důvodu. Nechtěla jsem, aby ses tam složila,“ odbyla ji Eliza, ale její slova ji přiměla se nad tím zamyslet. Proč ji uchránila pohledu na zohavené tělo? Byla démonka. Nestarala se o pocity druhých. Za jiných okolností by jí nezáleželo, že se sesype. Co se změnilo?
Poskytuje nám ochranu, ty hloupá. Proto nechceš, abych zkolabovala. Vynadala si v duchu.
A jsi si jistá, že je to jen tím? Ozval se jiný hlásek. Byl to hlas její démonské podstaty.
Čím jiným by to mělo být? Odpověděla mu otázkou.
Měkneš.
Nesmysl.
Jsi si jistá?
Naprosto!
Odsekla a hlas utichl.
„Měli bychom se vrátit,“ navrhla Laura.
„Jistě. Nepochybně už tělo stihl pohřbít.“
„Měli jsme mu pomoct.“
Eliza mávla rukou.
„Je to Strážce. Něco tak banálního zvládne sám.“
„Proč toho vrátného vlastně zabili?“
Eliza pokrčila rameny.
„Mohlo to být kvůli informacím nebo pro potěchu.“
„Ty jsi taky taková? Mučíš a vraždíš pro potěchu?“
„Ne. Já mám raději čistou práci.“
Vrátily se k chatě zrovna ve chvíli, kdy Alistair zasypával tělo.
„Tvůj nový přítel, Jasone?“ otázala se ho Eliza se zájmem.
„Jmenuje se Alistair Hell.“ Jak předpokládal, Eliza se při vyslovení jména ušklíbla. „Pomohl mi pohřbít tělo.“
Eliza vzala Jasona opodál, aby je muž neslyšel.
„Víš, co je zač?“
„Není to člověk, ale ani démon nebo anděl. To bych poznal.“
„Co to tedy je?“
„Netuším. Ale myslím, že nám nechce ublížit. Samozřejmě jistotu nemám,“ dodal, když se na něj démonka podívala s pochybami.
„Nejlepší bude poděkovat za jeho pomoc a vypakovat ho.“
„Slušnému chování vás v démonských lavicích neučí, co?“
Eliza se uchechtla.
„Jen myslím prakticky. Pamatuj, Jasone. Už nehraješ jen sám za sebe, a i když ti na mně nezáleží, je v sázce život Laury. Určitě jsi jejímu tatíkovi slíbil, že na ni dohlédneš a sliby se mají plnit. Možná je pan Hell hrozba a možná ne, ale já bych to být tebou neriskovala.“
Jason musel uznat, že má Eliza pravdu.
„Řeknu Lauře, ať zruší démonskou ochranu, abys mohla dovnitř. Jelikož jsme pod ochranným kouzlem, neměli by nás tady najít. Já si promluvím s Alistairem.“
„To od tebe bude laskavé.“
Jason už k tomu nic neřekl a připojil se k Lauře, která stála na zápraží a váhala, jestli vstoupit dovnitř, nebo raději zůstat venku.
„Žádná krev tam není. Ať ho zabili kdekoliv, sem ho jen donesli.“
„Proč by to dělali? Kvůli čemu?“
„Nejspíš kvůli informacím. Chtěli vědět, jestli o mně něco ví. Nejspíš jim řekl o téhle chatě.“
„Myslíš, že by ten muž mohl pracovat pro ně?“
„Nevím, ale Eliza se domnívá, že bychom to neměli riskovat. Setři tenhle symbol, ať může dovnitř a já si s ním promluvím.“ Po těchto slovech vyšel Jason ven. Laura udělala, co jí Jason řekl, a zavolala na Elizu, že už může dovnitř.

Alistair uhladil hlínu na hrobě, zabořil lopatu do země, strčil ruce do kapes a počkal, až k němu Jason dojde.
„Děkuju vám za pomoc s hrobem,“ začal Jason, ale než mohl pokračovat, Alistair ho přerušil: „Chápu. Přejete si, abych odešel. Je to vaše chata a váš pozemek. Půjdu hned.“
Než Jason stačil něco říct, muž zamířil pryč. Jason se za ním díval a svým způsobem mu byl vděčný. Přišlo mu hloupé ho žádat o odchod, když mu pomohl, ale nevěděl, kdo to je a sotva věřil Elize, natož potom cizímu muži. Vrátil se do chaty, kde mezitím Laura postavila na čaj a připravila jídlo ze zásob, které si vzala z domova.
„Už je pryč?“ otázala se Eliza.
Jason jen přikývl a posadil se.
„Tolik si to neber. Koneckonců se ti vloupal do chaty.“
Laura před ně postavila čaj a talíř s pečivem a trvanlivým salámem.
„Děkuju.“
„Díky, čarodějko.“
Laura si vzala třetí talíř a posadila se vedle Jasona. V tichosti se najedli, Jason poté umyl nádobí, zašel do kůlny uklidit lopatu a vzít pár kousků dřeva, třísek a novin na podpal. S tím se vrátil do chaty a složil to u krbu. Nejprve tam dal třísky a navrch noviny a sirkami to zapálil. Jakmile se oheň trochu rozhořel, přiložil nejprve jedno a potom druhé polínko, aby se ujistil, že to plameny nezadusí.
„A teď nám řekni, proč nás ke Kalichu nemůžeš zavést přímo. Protože jestli si myslíš, že teď budu schopná usnout, nemohl by ses mýlit víc,“ oznámila mu Eliza a založila si ruce na hrudi. Vypadala velmi odhodlaně.
„Vím, že existují kouzla, která těm, jež čarují, umožňují nahlédnout do něčí mysli a já nemohl riskovat, že by si někdo přečetl, kde je Kalich ukrytý. Našel jsem čarodějku, které jsem jednou zachránil život, a ona na oplátku skryla tu informaci tím, že ji pohřbila hluboko v mé mysli. Je to jako, když máte myšlenku na dosah ruky, ale proklouzne vám mezi prsty. Musíme za tou čarodějkou. Jmenuje se Miriam, je to Češka a poznal jsem ji během Sametové revoluce v roce 1989 ještě v tehdejším Československu. Sametová revoluce byla…“
„Tady nejsi vysokoškolský profesůrek, strážce. Tvé přednášky mě nezajímají.“ Utnula ho Eliza. „Kde tu čarodějku najdeme? Doufám, že se kvůli tomu nebudeme muset táhnout přes celý Atlantik až do středu Evropy.“
„Ne. Po rozpadu Československa na dvě samostatné republiky se přestěhovala do Ameriky. Přesněji do městečka Blacksburg ve Virginii. Cesta nám potrvá kolem deseti hodin. Hned ráno jí zavolám, aby nás čekala.“ Jason se odmlčel, a když ani Laura a ani Eliza neměli k tématu, co říct, dodal: „Chata má tři místnosti. Vy dvě se vyspěte v ložnici a já si lehnu na gauč.“
„A co kdyby se na gauči vyspala Laura a my dva bychom se přitulili?“ Eliza na něj zamrkala řasami.
„Nechám si tu čest ujít,“ odvětil suše a prohrábl ohniště. Ještě pár hodin bude hořet, ale ráno se probudí do chladu.
„Kanalizaci tu zabudovanou nemám. Pokud budete potřebovat, venku vedle kůlny je suchý záchod. Užívejte ho dle libosti, dámy.“
Eliza se na Jasona zašklebila, ale Laura jen pokrčila rameny a vyšla ven. Eliza se šla podívat do ložnice a Jason si ustlal na gauči. O necelou hodinu později všichni spali.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 30.10.2015, 9:10:53 Odpovědět 
   Ony tři podivné osoby jsou čtenáři bližší, téměř lidskými vztahy, přirozenou akcí, byť promísenou s nepřirozenými projevy. Navíc v prostředí, které je současné a proplétá se do děje. Čte se dobře, tento "minicestopis," je v něm napětí vyvolané neznámou vraždící postavou i Alistairem.(předpokládám, že ten vrátný je člověk?)
Chybka: nemohly dotknout?- podmět jsou andělé a démoni. Celá ta věta je dost nejasná.
 ze dne 01.11.2015, 15:31:10  
   Trenz: Díky za upozornění. Mrknu na to.

Vrátný člověk byl, Alistair nikoliv:)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Ples příšer - 6...
Lizz
Skřetí spravedl...
Opretis
Návštěva banky ...
Lollo
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr