obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915662 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39762 příspěvků, 5802 autorů a 392283 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: ANDĚL ::

 autor Tilda publikováno: 02.11.2015, 8:21  
Trest Boží, jenž se tak trochu minul účinkem...
 

ANDĚL

Probudil jej svistot vzduchu kolem uší a tváře, protivné hučení a tlak, zima a viditelná nepohoda. Já padám…? Já? Vždyť mám křídla: nebo ne? Já nikdy...! Já jsem Gabriel!!!
Zkouší perutě rozevřít a zbrzdit ten střemhlavý, neřízený let, ale má je svázaná. Pevně a bolestivě omotaná tlustým konopným provazem. Okrajová pera se skoro lámou. Ano: zrovna teď vidí pár brk unaveným krouživým pohybem odplouvat do prázdnoty kolem.

A taky je tma. Neproniknutelná a zlá. Jen kolem jeho těla září zlatá aura. Padá střemhlav a neustále zrychluje, aniž chce. Pozvedá svou mysl k NĚMU, táže se, prosí a nechápe. Žádná odpověď, žádné propojení, vysvětlení, nebo aspoň náznak něčeho. Nic. Prázdno, ticho (mimo hučení a hřmotu, vzniklého divokým třením vzduchu a jeho těla) a bolest. Krutá, nekonečná a nevděčná. Bolest v jeho srdci, kterou dříve nepoznal. Pomalu se přetváří v nechápavost, váhavost a nevíru. A zlost, hněv a touhu po pomstě. Čím je blíž zemi, tím více se polidšťuje. Čím vzdálenější je nebi, tím méně je v něm andělského. Prochází konečnou proměnou, ne však k obrazu JEHO…

Dopadne jako bolid, křehký a napohled pomíjivý jako sněhová vločka. Ubohá, kouřící hromádka. Chaotická změť masa, šlach, vnitřností a rozdrcených kostí. Následnou trýzeň nelze popsat. Jeho tělesná schránka se začíná znova formovat do ucelené podoby. Během hodiny se vytváří skelet: v něm uložené orgány jsou navzájem propojovány, větví se nový žilní a cévní systém s proudící čerstvou krví. Kostra se obaluje šlachami a svaly, malinko tukem a ničím nepoznamenanou kůží, bez jediného chloupku, pihy nebo jizvičky. Jenom na lopatkách, tam kde ještě nedávno pyšně vyrůstaly sněhobílé perutě, se neobnovila bez chyby. Na zádech nyní ční nehezké výstupky a pokožka na nich je zjizvená a strupatá, mírně zarudlá.
Obličej bez kazu, oduševnělý a zděšený, ověnčený bohatou hřívou vlasů. Pomalu, nesmírně opatrně vstává, bosými chodidly, s kůží jemnou, jak nožky sotva narozeného děťátka, chutná vyprahlý povrch. Nezná ten pocit tvrdého podkladu. TAM nemusel chodit…

Utrpení, kterým si musel projít, bolest kterou musel poznat, pokoření z pádu: to vše se mu vepsalo hluboko do mysli. Zakořenilo tam, jako jedovatý břečťan. Jenom proto, aby mohl vypustit mnohačetné výhonky a otrávit tak celou jeho bytost.

1.kapitola

Gabe je krásný, klasicky krásný. Uhlově černé vlasy, kroutící se v hedvábných prstencích až k ramenům. Oči mandlové, sametově hnědé. Nad nimi se rozpíná pyšné obočí. Jako by máchl japonský mistr svým kaligrafickým štětcem a vznikla tak dokonalost.
Žádný nedomrlý knírek nebo agresivně rašící strniště. Jeho tvář je prostá této mužské přednosti. Hladká a nenarušená ničím. Nos úzký a rovný, s jemně vykrouženým chřípím připomíná svým vznešeným výrazem arabského hřebce. Ne trýzněného pod sedlem a udidlem, ne bodaného ostruhami hloupého jezdce ani zdobeného nevkusnými postroji. Volný, nespoutaný tvor, cválající nekonečnou krajinou s aureolou svobody a nezkrotnosti, nabízející zkoprnělému diváku pohled na precizní dílo (koho, přírody nebo Jeho…?).

Vysoká a štíhlá figura jej předurčuje k dráze modela.
Nemusel se nabízet žádné agentuře. Jen tak, na jednom z Pařížských bulvárů, jej oslovila agentka a do dvou týdnů měl smlouvu v kapse. Nikdo se nezajímal, kde se tu tak najednou vzal. Totožnost ani minulost, rodina, vzdělání, původ nebo konexe: při pohledu do jeho očí všichni zapomněli, na co se chtěli zeptat.
Okamžitě si osvojil chůzi po molu, choreografii, jako by mu šili přímo na tělo. Šel doslova na dračku. Všem módním domům dělalo čest, když jejich modely prezentoval právě Gabe. Bylo to otázkou prestiže. Kolegové mu nezáviděli nebo to aspoň uměli skrýt. Nebo za tím bylo něco jiného. Třeba se jej báli?
Kamarády tedy zrovna neoplýval. K tělu si pustil blíže jen krejčího Bronca: ale jenom kousíček! Společné zájmy neměli, společné zážitky už vůbec ne. Alespoň mezi sebou prohodili pár slov při setkání nebo loučení po skončení kampaně. To bylo vše.

Jak Gabe stoupal po žebříčku popularity i tyto vazby vzaly rychlý konec. Ani si nevšiml, když Bronca náhodou potkal na chodbách. Vždy, když kráčel, jeho oči se dívaly přímo před sebe. Nikdy zrak neklopil. Nikdy nezakopl a okolí nechápalo, jak to dokáže…
Jeho vztahová orientace byla také záhadou. Neměl přítele ani přítelkyni. Jako by jej tato stránka lidského života vůbec nezajímala.

Krásný, prostorný byt na bulváru, zařízený s jemným vkusem obdivoval sám. Anebo tu jen přežíval. Nebyl, kdo by to potvrdil nebo vyvrátil. Kdyby jej někdo sledoval, jak jezdí po městě v černém jaguáru (a že jej nikdy nikdo nesledoval), možná by se podivil, proč se velkým obloukem vyhýbá všem komunikacím, vedoucím kolem katedrál, kostelů, chrámů nebo bazilik. Skoro, jako by se po něm mohly natáhnout, ublížit mu, nebo se mu jenom jednoduše HNUSILY…?
Vánoční večírky, pořádané pro smetánku se musely pravidelně obejít bez jeho zářivé přítomnosti. A jako by ztratily na lesku. Během svátků byl vždycky mimo, v jiných časových pásmech.

2. kapitola

Gabriel miloval lety do všech možných světových metropolí. Čím delší pobyt v letadle, tím byl spokojenější. Vysoko v atmosféře se cítil, jako ryba ve vodě. Nevěděl proč a nepátral po příčině.
Často se přistihl, jak zádumčivě pozoruje nekonečnou modř a hloubku oblohy, plynoucí, pomíjivá oblaka nebo mámivý třpyt myriád hvězd, pomalu mizících za křídlem Boeingu. Cítil se přitom ztraceně a smutně (pocity, které mu jinak jsou naprosto cizí), aniž by věděl, co je příčinou…
Dubaj, Bejrút, Brunej, Istanbul, Moskva, Berlín, New York, Šanghaj, Oslo, Tokio nebo Pretoria, všude to znal. A kdyby se jej někdo zeptal, které město je mu nejbližší, neváhal by: Milán, Řím, Benátky. Tam kde se mluví zpěvnou italštinou, tam je mu dobře. Ten jazyk mu něco připomíná, dávno zasutou vzpomínku, zkušenost, prožitek. Ale vše je obaleno mlhou a nevěděním…

Gabe kvůli znetvořeným zádům (i to nikdy nepochopil, tu příčinu takového zohyzdění: nehoda? Požár? Vrozená vada? Dědičnost?) odmítal jakoukoliv asistenci. Zamítá tvrdě předvádění prádla a plavek. Nepohnou s ním astronomické částky ani ponižování, či naoko myšlené pohrůžky světových návrhářských hvězd.
Všechny modely si obléká sám. Jeho šatna je zapovězena jakémukoliv vetřelci. On touží po dokonalosti, chce být dokonalý! A proto skrývá, to, co by ostatní mohli vidět.

Na „Jarní Paříž“ se připravuje jako vždycky a jako vždycky je perfektní. Jen kvůli Gabeovi se mačkají nafintěné celebrity u mola, cvakají fotoaparáty, vrčí lesy kamer. Je úžasný! Na závěrečné defilé se jde naposled převléknout do plátěných kalhot, trička a lehkého pláště s kohoutí stopou.

Nestíhá, poprvé za svou kariéru a proto je, možná, neopatrný. Nedovře dobře dveře šatny. A zatím co si, do pasu nahý, vybírá na věšáku titěrný svršek z egyptské bavlny, nezkušený asistent (marocký student oděvní školy Mehdi), nakoukne škvírou a ptá se, zda pan G nepotřebuje nějak pomoci. Nikdo jej nevaroval v tom zmatku, nepoučil, jaké požadavky a manýry hvězda přehlídky mívá. Byl příliš horlivý, příliš zapálený…
Uvidí modelova poznamenaná záda: probleskne mu hlavou udivená myšlenka. „ ON, tak dokonalý a má…?“ Nedokončí.
Gabriel se v děsivě rychlém pohybu otáčí: v poslední desetině vteřiny chce Mehdi stočit pohled stranou, ale nejde to. Ani nemůže. Studny očí jej vtáhnou to temnoty tak hluboké, že chlapec jenom zalapá po dechu, naprosto neschopen pohybu. Zaťatými prsty si drásá pokožku dlaní, až mu krev teče na obě zápěstí. Necítí to.
To propojení trvá trýznivě dlouho. Jako by mu Gabe něco předával: příkaz, informaci, pokyn nebo osud? Oční kontakt je najednou u konce a ubožák je rázem na útěku: nečeká na nic.
Pospíchá chodbami a ven z budovy. Nedokáže před tím utéct, ať se snaží, jak chce. Dech se mu zadrhává v plicích, cítí úzkost, zoufalství a beznaděj. A kdyby se s ním teď někdo, z bezprostřední blízkosti, střetl pohledem, nechápal by a hnal se pryč. Co nejdál od šílence, který má v očích NIC.
Probíhá otočnými prosklenými dveřmi na chodník a plynule, bez zastavení, se vrhá pod kola městského autobusu. (na naleštěném skle dveří pomalu mizí, jako duchové, zoufalé otisky jeho drobných dlaní…) Ten jej vleče ještě padesát metrů, než řidič šokovaně zastaví.
Z chlapce moc nezbylo. Hlava rozdrcená koly, trup doslova namotán na nápravě.

Gabe v šatně cítí všechnu bolest umírajícího. Každé jeho nervové zakončení, jako by bylo propojeno s obětí. Vidí jeho očima, cítí jeho umírání, popírání, pochopení i odchod duše (do nebe….?)
A ta bolest se mu zalíbí, když ji poprvé ochutná. Zalíbí se mu tak, že chce ještě. Je to skoro jako nebeská mana, jako ambrosie… A znova a znova! To je ta věc, která mu v životě chyběla. Už našel své naplnění i poslání…

3. kapitola

Život už nepřipadá Gabeovi tak prázdný, povrchní a nicotný. Najednou dostává jiný rozměr a smysl. Začíná se těšit na nová rána, nové krmě požitků. Donedávna se protloukal den za dnem, jenom někdy spokojený. Slabé vnitřní pousmání: to když jej davy nadšených žen pod molem hltaly hladovýma očima. Když se přední módní periodika pyšnila na titulkách jeho nádhernými fotografiemi. Když vyfoukl ostatním kolegům lukrativní nabídku. Byl spokojený, ale jenom okamžik. Následovala obvyklá nuda a vakuum.

Od příhody se zvědavým asistentem má o čem přemýšlet, kalkulovat a spřádat plány. Má spoustu možností. Tím, jak často mění destinace, je o to méně nápadný. Nikdo ani ten nejlepší detektiv nedokáže spojit skoro nespojitelné. Gabe se velice rychle učí, chystá léčky a klade pasti i návnady a nakonec stává se mistrem. Jinak to ani neumí. Vždycky musí vynikat nad ostatní!
Oběti přibývají geometrickou řadou. Nikdo si je nespojuje. Přičítají jejich úmrtí, vždycky vlastní rukou, sebevražedným sklonům, nešťastné náhodě nebo smůle. Nikdy za hroznými konci nevidí další osobu. Nikdy.

Tak třeba: pokojská María z Hiltonu. Na konci směny, úplně bezdůvodně, zablokovala dveře výtahu a skočila do pět pater prázdné šachty. Tělo rozlámané snad na sto místech, zkroucené a zkrvavené, našel zřízenec zamotané v lanoví na dně. Žádné vysvětlení, dopis na rozloučenou. Byla vzorná a obětavá, neshody v práci nebo doma nulové…

Uklízela pokoj, jako ty předešlé. Postel skoro netknutá, nejasný otisk těla v poduškách ji lákal pohladit ty kontury. Ucukla, jako by páchala nějaký hřích. I vůně tu byla jiná, než je zvyklá. Trochu jako vanilka a gardénie v harmonii s bílou lilií. A přitom tu žádné kytky nejsou! Možná parfém, myslí si…

Utírá popaměti prach, natřásá přikrývky,(zase ta ataka omamného aroma!) hřebenem rovná třásně na hedvábném koberečku u postele. Potichu si brouká a těší se, až vyzvedne Benita ze školky. Tento pokoj je dneska poslední. Půjdou do parku a na zmrzlinu, když jí přidali pár dolarů navíc. Možná mu koupí i figurku z oblíbeného komiksu, kterou po ní loudí už celý měsíc! Taky by si mohla nechat udělat vlasy, možná i manikúru…

V koupelně najednou slyší šum sprchy: „mělo tu být přece prázdno! Zákazníka viděla vycházet ze dveří a mířit k výtahům, zatímco manévrovala plně naloženým vozíkem prostředkem chodby!?“
Bázlivě zaklepe na dveře koupelny. Šumění vody utichá a ozve se tázavé: „Ano? Kdo je to?“
„Omlouvám se, pane: Myslela jsem, že tu nikdo není. Jsem María, pokojská na tomto patře. Mám i čisté ručníky, pokud chcete… Nechám je za dveřmi. A moc se, ještě jednou, omlouvám, že jsem vám tu tak drze vtrhla… Dokončím úklid později: nezlobte se!“

„Ne ne, jen vstupte: To je v pořádku!“
Hlas je sametově hebký, skoro jako by vrněl. María s náručí sněhově bílých huňatých osušek s logem hotelu zlatě vyšitým, opatrně loktem otvírá a ocitá se přímo před nahým, krásným mužem. Stydlivě klopí očí, z ochablé náruče se snáší na vlhkou dlažbu hromada nadýchané bavlny, jako chaotická lavina.(Škoda, že ji nedokáže ukrýt před tím, co nutně přijde.)

Chce se koktavě omluvit nebo raději hned zbaběle utéct! V náhle zrazených rukou drtí aspoň volány roztomile proužkované zástěrky. On ji mazlivě uchopí za bradu a zvedá její tvář k sobě: oči se střetnou a žena je prokletá. Ztratí se v temnotě, jako její předchůdce. Ztratí se v nicotě, ze které může utéci jenom smrtí. Zapomíná na syna, na život, na svět, na sebe samou. A tak koná. Naprogramovaná na svou smrt a nikdo se nedozví, že jedná na něčí pokyn…

Gabe jen kvete. Je spokojený a na jeho práci je to znát. Vydělává miliony, kupuje drahá auta i nemovitosti. Nakonec si pořídí i cesnu, se kterou nalétá deseti tisíce kilometrů do všech představitelných a dostupných míst světa. Jeho tajné, asistované vraždění pokračuje dál, až má na kontě dvě desítky obětí: ženy, muže i děti. Je mu to jedno. Tak hluboký cynismus bys u člověka nenašel. On se za člověka nepovažuje a nikdy se jím nestane.
Ale jednou ten pomyslný pohár přeteče. I boží mlýny melou a spravedlnosti se obětem dostane. Nepomůže jim to, ale dostane.

Gabriel začíná mít potíže. Velké problémy se svými nepěknými zády: strupatá a zjizvená kůže se mu začíná ještě více znetvořovat. Jizvy se ztlušťují a nalévají zkaženou krví. Objevují se boláky a mokvající trhlinky. Nepomáhá žádná, i ta nejdražší možná léčba: samozřejmě přísně utajovaná. Jeho ošetřující lékaři jsou mu zavázáni tak hluboce, že by je nic a nikdo nedonutilo promluvit. (jsou prohnilí a zkorumpovaní tak hrůzně, že vězení by bylo malicherným trestem.)

Ale tentokrát to nestačí. Tentokrát má Gabe jiného protivníka. JEHO! Gabriel nebyl sražen na Zemi, aby škodil. Byl vyhnán, aby se kál a pykal. Aby trpěl. Aby prozřel. Aby jej život obyčejného člověka naučil pokoře a odříkání. Aby zatratil svou pýchu. A to se nepodařilo. Nedošlo k nápravě. Došlo k nevratnému poškození a ke zrození novodobé zrůdy. Musela být zničena, zabita a zapomenuta. Mohla by se šířit a nakazit i člověka, pokud už se tak nestalo.

Léze, nežity, puchýře, hnisavá ohniska a vředy rostou a šíří se z lopatek po celém, dříve tak okouzlujícím těle. Ukusují z pokožky, polykají a rostou den za dnem, hodinu za hodinou.
Bolest, kterou prochází, se nedá srovnat s žádným utrpením, které okusily jeho nechtěné oběti. S žádným - ani tím dětským a o to více trýznivým odcházením ze světa. Ze života, který měly teprve poznat a možná pochopit.
V atace hryzavých muk si vzpomene na Jacka. Neví, proč zrovna na něj. Obyčejný malý kluk. Ničím jej nezaujal. Jako ostatně nikdo z lidí. Nebyl hezký ani zajímavý. Jen mu zkřížil cestu...

Potkal jej v lesoparku v Nairobi, při jedné ze svých řídkých procházek přírodou. Chlapec si hrál se psem, jeho skoro nezaregistroval.
Hází klacík a náhodou se trefí doprostřed mužovy hrudi. Pes kvikne a uteče mezi stromy. Jack jej chce zavolat zpět, ale musí se přece omluvit. Tak byl vychovaný. Otvírá pusu, a zároveň se zvedá zrak do mužovy hněvivé tváře: „ omlouvám se, já nech…“. Nedokončí větu. Nemůže se nadechnout. Nedokáže odvrátit zrak, pevně přistehovaný k JEHO. I hochovy oči zemřou, ztemní a propadnou se soukromému peklu. Po pár minutách strnulého postoje se náhle otáčí a už běží, kvapem peláší k mokřině na konci parku. V hlavě má povel a na nic víc není v mozku místo. Jenom tohle je důležité. To, co musí vykonat!
Pes jej vyděšeně pozoruje zpoza stromů. Kňučí a třese se strachy. Ale nejde na pomoc. Bázeň je příliš velká. Počurá se. Nevnímá ušpiněné běhy, krčí se, schoulený na místě ještě dlouho potom, co les osiří. Domů nikdy nedošel, stejně jako jeho maličký pán…

Jack mezitím dobíhá k okraji bažiny. Skoro obřadně si sundá bundu, zouvá tenisky a s ponožkami, způsobně srolovanými uvnitř, oboje pokládá na trávník. Pomalu, bez zaváhání, či ohlédnutí se noří do nevlídné náruče lhostejného bahna. Krok za krokem se potápí a klesá. Hnědá, samozvaná macecha, chtivě chmatá po hrudníku a ramenou nového synka. Mazlavě a hladově zalévá krk a ústa. Naposled jsou vidět vypleněné oči, ta okna do duše, jež křičí…
Mizí celý, s tichým „Plonk“, když se hladina srovná do neporušené plochy. Jen jediná maličká bublinka vzduchu.
Případ nevyřešen. Jak by taky…

„Kdysi padlý“ už nevstává z lůžka. Nebere telefony ani jinak nekomunikuje s okolím. Chce a potřebuje, aby na něj svět zapomněl.

Krásná tvář je ta tam. Zůstávají jen oči. Bolestně a vyděšeně se protáčejí v důlcích a pláčou křišťálové slzy. Po dopadu na zem se tříští na miliony droboučkých krystalků a tají beze stopy. Tělo se hroutí do sebe v jediném agonickém a křečovitém záškubu. To když srdce puká, napadeno tou stejnou hnilobou. Poslední nadechnutí mu není souzeno. Nakonec na lůžku, uprostřed zaneřáděných prostěradel, spočine jen malá hromádka kostí. Všechno ostatní imploduje do sebe a mizí. Lebka se zaťatou čelistí (zuby tou silou rozlámané na kousíčky) se už na nic neptá…

On už nikdy více neposílá padlé anděly na Zem. Hledá jinou alternativu, která by s lidmi neměla nic společného…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 03.11.2015, 16:42:20 Odpovědět 
   Zdravím.

Netradiční povídka o anděli, který byl svržen na zem. Ze začátku čtenář netuší, proč se tak děje. Měl to být trest? Tápal jsem spolu s hlavním hrdinou. Padlý anděl však zneužije svůj původ a schopnosti, aby se pásl na lidském utrpení. Nakonec sám umírá bolestivou smrtí, agónií, kterou mu přichystal Bůh. Myslel jsem i na peklo, ale možná pro něj bylo peklem pobyt mezi lidmi, byť se ze začátku podobalo "nebi", kdy si Gabriel mohl dělat co se mu zlíbí. Mohl se Bůh splést? Je přeci neomylný, nebo mu jen nevyšel jeho záměr. Napsáno se smyslem pro detail. Trest může mít zřejmě více podob...

Hezký den a múzám zdar.
 čuk 02.11.2015, 8:23:47 Odpovědět 
   V povídce je i jiné poučení. Trest nevychová, ale naopak může napomáhat i k ještě většímu zlu.
 ze dne 02.11.2015, 18:48:12  
   Tilda: Milý Čuku,
děkuji a mám radost, že se mi "Pád zhůry" povedl...
 čuk 02.11.2015, 8:20:51 Odpovědět 
   Vyhnaný anděl nepadal kdysi do pekla, ale mezi lidi, kde se polidštil. Ale symptom ďábla v něm byl a začal bujet. Jeho výrůstky se začaly křivdu připomínat a roztočily kolotoč násilí. Tento anděl (tito andělé) se Bohovi zvrtl, neprošel očistou, nepomáhal lidem. Takže experiment s andělem Bohovi nevyšel, musel odpadlíka potrestat a posílat mimo lidi. Snad je to pro čtenáře uklidnění. Ale současně postrašení: bojte se nejen andělů a andělských zjevů ( a také libových boháčů).Nemůžete byt před nimi jisti životem, co když Bůh si spletl adresáta?Povídka si zašťourala do božího lapsu, tetokrát mu to na první pokus nevyšlo, ale i podvědomě zasadila zrnko nedůvěry ke krásným a mocným.
Velmi plastický obraz padajícího anděla. Postrašení a zarýpnutí si. Dobře napsáno, originálně - už ani dějinami božími si nemůžeme být jisti.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Bitva (děla stř...
Hugozhor
17. Sýrovice
pilot Dodo
Brána
An!tta
obr
obr obr obr
obr

PO DEŠTI V HORÁCH
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr