obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915353 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5738 autorů a 390281 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: NINA VII ::

 redaktor čuk publikováno: 26.12.2006, 12:23  
NINA VI poznává pravdu a pomoci kouzelných sil, neviditelná se svým doprovodem. přichází do reálného světa jako NINA VII. neb nejen izolované fantazie je třeba, ale i fantazie mísící se do našeho světa, který se tím proměňuje. A samotní autouři ať se těší na další úkoly. By smazali věčnou vinu všech spisovatelů: býti manipulátory svých postav,
 

NINA VII
V tu chvíli Autorka přiložila poslední vlákno do tkané látky, tak jako se poslední stéblo s klasem váže do snopu.
Snop má za matku obilní pole a s ním se musí rozloučit.
Nina si pomyslela: „Autorka konečně nitku po nitce dotkala svůj příběh snu, a já jsem ráda, že jsem ji pomohla. I ona se teď s ním musí rozloučit, tak jako se loučí se mnou. Škoda, že se naše cesty rozdvojují.“
V tu chvíli se tkanina v Autorčině ruce rozvlnila, vznesla se do výše jako sněhový mrak Sněhové královny. Jednotlivá vlákna náhle uvolněna se roztančila, vzlétla ještě výš jako výbuch sopky a pak klesala podobna k zemi směřujícím zamrzajícím vodním paprskům vodotrysku. Sněhová vlákna nebyla křehká, začala se kroutit a svíjet podobna křišťálovým chapadélkům ledové chobotnice. Vlákna se ovinula kolem všech a všeho, co dosud Nina na své pouti potkala. Ztuhl psíč, rohlíc, vejce, kouzelník, děcko, město, ano, všichni a vše tu bylo, ztrnulo v pohybu, podobalo se jakémusi trvale nehnutému a pouze mrtvě existujícímu sousoší sestavenému z mnoha soch. Uvězněnému v navzájem propojených prstech vláken.
A Nina, která stála opodál, oněmělá tou krásnou a přitom hrůznou zmrazující podívanou, uslyšela Autorčin hlas:
„Nino, děkuji ti za pomoc. Brzy poznáš, jakým kouzlům jsi byla vystavena. Ti, jejichž jména se ti později odhalí, zahráli s tebou podvodnou hru. Vše, co jsi prožila, se nedělo v tvé hlavě. Tys byla jednou z figur. I já jsem se málem stala obětí. Stačila jsem se skrýt. Sledovala jsem tvou cestu a čekala na příležitost. Teď nastala. Od této chvíle jsi můj spojenec. Proti komu? Šest závistivých autorů mi chtělo zabránit psát a zašli daleko ve svém mstivém úmyslu i činu. Můj příběh mi však nevzali, byť ho hledali, odpusť nevědomá, za tvé pomoci a s přisluhováním svých vazalů. Já zde zůstávám, neboť čas, kdy dokončím svůj příběh, ještě nenastal. Příběh, který jsi mi pomohla uchovat, se zrodí v hlavě, které jsem součástí.“
Nina nerozuměla téměř ničemu, i chtěla se zeptat, avšak Autorka pokračovala v řeči:
„Vše potřebné se v pravou chvíli dovíš. Teď jdi a neboj se. Od této chvíle bude vše v tvých rukách. A tito zkamenělci půjdou za tebou, poháněni neviditelnou silou. Neublíží ti. Nejsou mrtví, ale ve chvíli, jejíž příchod poznáš, ožijí. Tvým kouzlem, tvou láskou. A oni ji budou opětovat, zbaveni zlé moci autorů a milující už jen tebe.“
Zatmělo se. Nina si protřela oči. Znovu bylo vidět, všude však bylo prázdno. Spolu s tmou odešla i Autorka.
Nina před sebou viděla cestu, jedinou v této pustině, jejiž jednotvárnost narušilo jen sousoší jejího nehybného doprovodu.
Nina šla, stále vpřed, sama, avšak neosamělá. Tušila, že za ní se táhne zástup všech stvoření, v čele s rohlicem vedoucím za ruku dvouleté dítě, vejce, kouzelník, i pochodující krajiny, skluzavka a město. Všichni a všechno.
Neohlížela se.
V hlavě se jí proháněla spoutávající tíseň i dosud neznámé očekávání. Šla však pevným krokem.
Došla na zelený hebký palouček, který byl prozářen podivným svitem.
Došla k modrému oválku uprostřed, zde jeho modř ještě podivněji pableskovala.
Naklonila se nad něj a spatřila svou tvář, snad poprve. Tvář mladičké dívky obklopenou žhavou oranžově rudou svatozáří. Obrovský žár ochlazený ve vodě. Teď mile hřál a přitom cítila, jak se její ústa účinkem par z této křišťálově čisté studánky omývají od dříve pronesených slov. Pod oční víčka se jí promítaly zvláštní dosud nevídané pohledy a obrazce, už se nepotřebovala rozhlížet ani nikam putovat dál. Byla okouzlena novým a a při ni dosud neznámým a omamně čarujícím půvabem.
Nad ní ve velké výšce zářily dva otvory podobné zvětšeným lidským zřítelnicím, vysílajícím svými pohledy polibky jako nejmilovanější člověk, jako slunce na prohřáté a vonící louce s květy. Z modré hladiny studánky i z těch shůry dopadajících paprsků se ozývaly sametové sotva slyšitelné a přece do ní pronikající konejšivé hlasy, jako dueto neznámých hudebních nástrojů znějících ve snové zahradě plné slavíků útěšlivými melodiemi bez nápěvu.
„Kdo jsi?“ zeptala se modrého vlnění studánky.
„Jsem posel tvé duše, o níž dosud nevíš, neboť byla pečlivě ukryta před nebezpečím, dosud tak mladičká a bezradná.“
Nině připadalo, jako by slyšela ozvěnu Autorčina hlasu.
„Kdo jste?“ zeptala se mihotavého proudu paprsků řinoucích se z těch otvorů vysoko nahoře.“
„Jsem kouzelník, snad dosud nepoznaná tvář slunce, která dokáže pomáhat.“
„A kdo jsem já?“
„Malá postavička, miniaturní kopie dívky jménem Nina Mertlová, a přesto od ní odlišná. Jako figurka určená k oběti čarami podobnými praktikám magie Woo-Doo.“
„Neznám to jméno. Kdo je Nina Mertlová?“
„Tak poslouchej, a pozorně, času nám ubývá a můj sluneční kůň zmizí unášen postupem dne na pouti nebesy.“
A Nina poslouchala, spíš do sebe vstřebávala ta slova-neslova, tak tichá a přece v ní cosi probouzející, že jim rozuměla spíš citem než myslí. Proto je velice obtížné opakovat je lidskou řečí, a výsledek bude podobný vodní kalužince, ve kterou se změní jiskřící kapka rosy.
Imaginární hlas říká asi toto:
„Na neurochirurgickém oddělení světoznámé kliniky vezou pacientku, mladou dívku nebo snad ještě holčičku, na vozíku pod bílým prostěradlem do operačního sálu. Jedou kolem otevřeného okna, kterým dopadá sluneční záře do desinfekcí prosycené běli chodby. Jakási kouzelná ruka zastavila vozík v proudu světla a posílá sestry, aby si šly zakouřit do místnůstky za rohem chodby.
Dívka na vozíku ucítila jemné hlazení prstů slunce, a po velmi dlouhé době otevřela oči. Dívka Nina Mertlová, kataleptička, do té doby s pevně semknutými očními víčky.
„To jsem já?“ zeptala se naše Nina VI u studánky. Jasně vidí ten obraz, tu tak jí podobnou bledou tvář.
„To je Nina, v jejíž hlavě dosud žiješ, přesněji pouze existuješ.“
„Jak se to mohlo stát?“
„Poslouchej, času ubývá jako písku v přesýpacích hodinách.“
„Ano, a děkuji ti, děkuji vám.“
„Je kdesi šestero spisovatelů - autorů, kteří ve své umělecko bohémské vystřednosti spojili své úsilí k dosti podivnému kousku, k literárnímu činu jen jim pochopitelnému a přes určitý nádech kouzla v podstatě zrůdnému. Já však vysvětlím: tito sobečtí autoři poznali, že v Nině Mertlové vyrůstá autorka, která zastíní jejich literární slávu a promění je v pouhé pisálky. A chtěli tomu zabránit. Vytvořili zvláštní zrcadlo. Jím nahradili zrcadlo v koupelně dívky Niny Mertlové. Dosud docela obyčejné dívky, která si před odchodem do školy čistila zuby. Pohlédla do tohoto zrcadla.
Uviděla prázdnou plochu. Zděšením otevřela své oči dokořán. Myšlenky se jí zastavily a zasekly se na jediné: stal se ze mne upír. A tohoto okamžiku využili oni autoři. Protlačili své kouzelně perverzně moderní zrcadlo skrz rozšířené zřítelnice očí do dívčina mozku, přitom se vezli jako přisáté neviditelné pijavice na zadní straně zlolajně se chechtajícího almalgamu. Zrcadlo pokrylo vnitřní stranu dívčiny lebeční kosti a zakřivilo se, načež ujmulo se práce. Všechny představy, plující mozkem Niny Mertlové jako přízračné stíny, tu poodhalující svou mlžnou tvář, tu se ztrácející v nevědomí, se začaly zhmotňovat. I představy Niny Mertlové o sobě, o své sotva se rozvíjející osobnosti. Tak byla vytvořena figurečka-postavička Niny I. Jen onu teprve se rozvíjející Autorku nenašli, snad si mysleli, že stačí, co vykonali, že dále hledati není třeba. Je štěstím, že byli tak pošetilí. V okamžiku, kdy unaveni svým zlodílem, usnuli, zjevila se ti ona Autorka.
„Bože, takhle jsem vznikla já, prapraprapravnučka Niny I,“ říká si Nina VI.
„Samozřejmě vše v nepředstavitelně miniaturní velikosti. Avšak dostatečné, aby mozková kůra a pod ní se skrývající mozková dřeň začaly pod tím náhlým útokem úpět a musely ustupovat narůstajícímu tlaku zrcadlem vytvořené hmotné minipseudoreality. A z pijavic se staly pošklebující se neviditelné černé cáry autorů postrkující Ninu sem a tam svýma nehmotnýma rukama vytvářenýma za pomoci zrcadla.“
„Mají tyto přízraky autorů svá jména?“
„Mají, zde jsou napsány , ale ty si je přečteš později.“
„A co bylo dál, poté co Nině Mertlové přestalo zrcadlo předávat její obraz, a uvnitř, v jejím mozku…?“
„Dívčina Nina Mertlová onemocněla duševní chorobou. Katalepsie a ještě něco k tomu. Zrcadlo odvedlo její oční zřítelnice od vnějšího světa k pohledu dovnitř, a ony musely s hrůzou sledovat ty fantastické jevy v lebce a hluboce trpěly nářky utlačovaného mozku. Nina Mertlová se dívala mnou, viděla tě, šla neslyšně za tebou, ale jen ve svých pomatených myšlenkách, jako bezmocná loutka pod bičem těch černých cárovitých autorských stínů. Jistěže také prožívala muka, neboť ztratila vnější svět, který jí už začal dávat smysl existence, ztratila rodiče i své známé a milované, a stala se hříčkou v lesklých plochách křivého zrcadla, které se nadouvalo i splaskávalo, jako živá membrána a vytvářelo stále nové odrazové plochy. Jedinou její útěchou a nadějí jí bylo, že cosi pocházející z prazákladu mozkových genů vytvořilo zárodečnou Autorku. Tu, s kterou ses potkala, která zůstala neobjevena a unikla zániku a vysátí zhýralými autory.“
„Ale kdo ví, možná, že se jí, tedy vlastně mně, její kopii, zalíbilo žít mimo vnější realitu. V překvapivém fantasmagorickém zdánlivě uchopitelném a přesto stále unikajícím světě.“
„Žít bez vlastní vůle? Bez vlastního srdce? Jako loutka? Jistě mnohého hnusu lidského společenství byla ušetřena, avšak i mnoha krásy a divů byla zbavena. Svobodné vůle. Svobody nejen těla, ale i duše. A především: svobodné fantazie.“
„Nemohla slečna Mertlová zavřít i ty své vnitřní oči a zaspat to?“
„Navenek to vypadalo, že takto činí. Ale byla k tobě, Nino I až VI, příliš připoutána, jako pupeční šňůrou, cítila, že je to vlastně ona, která je kolébána i ničena v tvé podobě. Nemohla tě opustit.“
„Avšak já, Nina I až VI, jsem zažila mnoho nádherného a viděla to, co jinde nevidět, tak barevnou fantazii.“
„Možná, že sis neuvědomovala své zotročení pod pláštíkem nových překvapivých možností. Snad jsi měla pocit , že i žiješ. Ale bylo to vše jen zdánlivé, jako na zkouškách v divadle se obléká starý šat než dojde k drahocenným kostýmům. Tyhle skvosty však by zůstaly pro tebe ukryty.“
„Ano, bylo to divné, ale ráda jsem to podstupovala. S tolika zajímavými přáteli jsem se setkávala, co věcí dříve mlčících ke mně promlouvalo.“
„Prvotní okouzlení. Zbavující tvůj život smyslu. I zde by brzy nastalo zevšedněné opakování. V lidském světě je sice podobné, ale vyrážejí z něho zelené výhonky, po kterých můžeš šplhat do výše. A uvědom si i tohle, co je, posuzováno z hlediska času, nejhroznější: i tady budeš stárnout s časem a porosteš, a tvůj zhmotnělý svět s tebou.“
„Tak to vidíš, mám pravdu, bude změna a nic nezešediví.“
„Nechápeš důsledky, Nino VI. Jak se budete zvětšovat, poroste váš nátlak na mozek, ten se bude deformovat a v bolestných křečích zmenšovat, jeho funkce budou stále víc chaotické, až Nina Mertlová zemře. A ty? Nino, třeba už osmá? Devátá? Desátá? Ty zemřeš uvnitř její lebky s ní. Ti autoři, plouživci tmou, včas prchnou, neboť mohou procházet i lebeční stěnou. A střepy zrcadla zbortí tvůj fantastický svět a otevřou k tobě, dlouze umírající, cestu červům nebo ohni.“
„Já jsem tak zmatená. Nechápu. Rozumím všemu, co jsem slyšela, jen tak zpola. Co tedy mám dělat?“
„Vystoupej po tomto žebříku z paprsků ke mně, k tvým vlastním bývalým očím. Pospěš si, není mnoho času.“
„A pak?“
„Pronikleš skrze mne na zpět do lidského světa. Spolu s tebou všichni ti, kteří se účinkem zrcadla zhmotnili. Stanete se neviditelnými. Se schopností se proměňovat, dle tvých přání, tu v bludnou vážku, tu v třepotající se motýly, avšak i v injekční stříkačku či ostře nabroušenou dýku. V celá nová města a krajiny mající vlastní život, skutečný život vyvíjející se a měnící se. Co na tom, že bude odlišný od struktur, které tvoří a obdivují dnešní tak zvaní lidé. Možná, že se vám bude stav neviditelnosti líbit, ale brzy zalitujete, že nejste skutečnými hmotnými lidmi, věcmi, krajinami, městy. Bude záležet jen na vás, jak se rozhodnete, jak svou fantazií ovlivníte k větší pestrosti a laskavosti to, co dosud existovala. Jaké zázraky sehrajete lidem, kteří mají oční víčka jen přivřená. Anebo nevidoucí.“
„A co bude s vámi, vy oči mé skutečné hlavy, vlastně mé velké sestry, oči, které na mne shůry hledíte. Co se stane s Ninou Mertlovou?“
„Vrátí se na svět. Vrátí se mezi lidi. Slepá a bez fantazie.“
„Je to příliš vysoká cena za zázrak našeho vysvobození.“
„Můžete ji splatit.“
„Jak?“
„Na své cestě poseté kouzly získáte mnoho sil. Vyhledáte ony autory. Pokud posbíráte střípky jejich zlého magického zrcadla, najdete je. Můžete proniknout pod kůži a do srdce a mozku těch psavců. A je věcí tvůrčí schopnosti tvé a tvých budoucích kamarádů, zda je přinutíte, aby autoři vznesli zaklínadla, jako modlící se sudičky, nad slepou a prázdnou Ninou Mertlovou. Aby jí vrátili schopností své imaginace zrak nejen vnější, ale i vnitřní. Aby znovu žila jako obyčejná dívka, v které se skrývá tolik krásy, budoucích lásek, činů, myšlenek a obrazů. Obrazů těžko zachytitelných, dobrých i špatných, ale pro nejhlubší část duše neškodných, obrazů, které třeba z ní udělají básnířku a nezbaví ji přitom jejího lidství a lidského údělu. A Nina Mertlová vyroste ve skutečnou Autorku, z toho génového zárodku, stane se opravdovou Tvůrkyní. Pak bude moci vstoupit i do vašeho příběhu jako svobodný člověk.“
„Ae co oni autoři, nebudou tímto procesem připraveni o svou tvůrčí fantazii?“
„Najdou si jiný svět představ a zázračných vízí, z kterého budou vypouštět k lidem popsané listy divukrásných i drsných pohádek a představ, jako tančící listy na podzim, jako opadávající květy, když jara ubývá. A slova se stanou písněmi, které už nebudou vnucovány a nebudou utlačovat mozek, ale budou ho, jako dobré víly, hladit, kolébat a těšit. Varovat a povzbuzovat. Dodávat odvahy. A připravovat na skutečná dobrodružství. I na výskyt zla.“
„ A co bude dál. Teď?“
„Již jste zde, a nepropásněte okamžik úniku. Budu ti šeptat, co se děje. Avšak až umřu, nelituj mne, nestůj u mne jako na pohřební tryzně, ale jdi využít své nehmotné podoby a vlivu na ty, co kráčejí za tebou. A osoby neošidné i ošidné, které navštívíš, budou tvými cíly, nad všechny známé cíle hodnotnější.“
Chvíle uplynula, i tatáž chvíle na oné světoznámé neurochirurgické klinice.
Sestry dokouřily, vrátily se k vozíku, na kterém ležela Nina Mertlová, se zavřenýma očima. Dotlačily ho do operačního sálu, přeložily vyhublou dívku na operační stůl. Tým mužů v zelených chirurgických oděvech s rouškami lidských kouzelníků se k dívce sklání. Dívka vdechuje plyn, po kterém se tak sladce usíná.
Pilka, vršek lebky odpadává. Uvolněný tlak otevře dívce oči. Jím proklouzne Nina VI a s ní její vazalové i kulisy ztrnulého divadla. Neviditelní, jako obláčky průzračného dýmu. S výšky mnohočetných lamp pozorují, jak ruce s kůží tenkých plastikových rukavic vyjímají z dívčiny hlavy svraskalý a teď se nadouvající malý podivný předmět. Dopadá na misku pro odpad, na některých místech praská, a Nina VI zahlédne jemnňoučké zrcadlové střepinky. Je jich dost pro všechny. Berou si je a chystají se na cestu, zaslechnou úlevný zpěv osvobozeného mozku, který si však již brzy začne stěžovat na svou prázdnotu, až si uvědomí sám sebe, v okamžiku, kdy se Nina Mertlová probudí z umělého spánku. Probudí se, neboť mohutný chirurg, vedoucí týmu, si snímá roušku. Zhluboka se nadechne a řekne: „Povedlo se. Ale tak prapodivnou operaci jsem ještě nezažil. Co jsme to vlastně vyřízli?“
Podivá se na misku, na kterou odložil něco, co neví jestli má pojmenovat nádorek, tak to bylo nezvyklé a divné.
Bylo, ale už není. Miska je prázdná.
Nina VII pluje vzduchem jako nikým nezřená víla. Že by se jí to jen zdálo? Je to všechno tak nové! Snad je opravdu jen útržkem pro lidské oko neviditelné mlhy? Malým chuchvalečkem dívčí podoby zavátým sem z čarující hladiny nedaleké řeky protékající loukami poblíž nemocnice?
Pozná však, že je ve své neskutečnosti skutečná. Vzpomene si na ten podivný seznam autorů. Ano má ho. Usedá do větví rozkvetlé třešně, jako vánek šumící v listoví, jako osamělý ptáček zpěváček, který usíná s hlavičkou pod křídlem. Pro lidské oko neviditelná Nina čte jména autorů: Jodid, Duddits, Katy Kvapilová. Arvinej, Estel, Ekyelka. Přemýšlí, rozhoduje se, co má dělat.
Pod stromem, kolem nemocniční zdi se potácí opilec a zpívá si alkoholickým dechem:
„Doktouři
Jsou kaňouři
Autouři
jsou magouři.
Nina VII už ví. Doktourům přijde poděkovat. Nejprve však musí zapracovat na autourech. Jejich jména jsou velice povědomá až povětrná a zaslouží si sofistikovaný postup. Nevyplašit, nevzbudit jejich ostražitost, nepřimět je k nepředvídatelné reakci.
Neviditelná Nina VII odlétá . A za ní, kdo jiný než jeji druzi Rohlic a všichni ostatní a všechny další věci a krajiny a města , vše, s čím se setkala. Zamává jim.
„Já budu razit cestu. Budu vás při práci na autourech potřebovat.“
Nina VII pošle vzdušný polibek i opilci, za to, že je, že existuje, že je skutečný, i když třeba teď zvrací u přeplněné popelnice s odpadky.
Pod ní ubíhá svět jako pod křídlem průzračného anděla. Snad v něm bude moci vykonat to, co je jí vykonati dáno.
Anděl spravedlnosti, dívka - žena, jejíž oči už nejsou zavázané šátkem. Vždyť na jejich dně je ukryto i to vzácné z očí Niny Mertlové. A Nina VII ví, že je to poklad, který bude muset ve vhodnou chvíli vynést z hlubin. Aby znovu zazářil v podobě vidoucích očí slepé pacientky Niny Mertlové. Dívky vzkříšené z mrtvosti ducha. Ona Nina VII to ví, ona, zakladatelka nové dynastie Nin, která se jednoho dne v budoucnu stane obyčejnou holkou Ninou Mertlovou, budoucí spisovatelkou.
Ne všichni z Ninina doprovodu mají stejnou vízi jako ona. Například vajíčku jsou autouři i nějaká Mertlovka šumafouk. Jako hodné vejco, (neboť se dá zjistit, že případně, po odtvrzení, by se z něho mohla vylíhnout malé slepičinka), se snaží setkat se svou matkou slepicí. A dvouleté děcko pak s ředitelkou kojeneckého ústavu. K mnohému ovšem dojde.
Avšak všichni, dříve ovládající a určující směr a charakter činnosti v divadélku zvaném Nina ve své hlavě, cítí mohutnou sílu, která vyzařuje z andělské Niny VII a podřizují se jí. A radary letadel nutí své stroje vyhýbat se tomu neznámému jevu, netušíce, že je to neviditelná a tak různorodá flotila, směřující přesně určeným směrem, jako vlašťovky svým neomylným instinktem směřují na teplý jih.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 29 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Robin Pánek 08.04.2007, 17:05:35 Odpovědět 
   Neubráním se dojmu, že zvrat přišel příliš brzy v sérii, ale jre to vaše série...
 ze dne 08.04.2007, 18:45:35  
   čuk: nebylo problém to zvrátit zpět, a to se také stalo, aniž by se na tento můj příspěvek reagovalo a navazovalo. Nevím, co je tady za závazné pravidlo, zdálo se mi, že předchozí kupení fantasy se už opakuje.
 čuk 03.01.2007, 19:33:02 Odpovědět 
   jasně, Arvineji, na subjektivní dojem máš plné právo. Já mám styly různé. Jo, libuje si ve stylizovaném stylu (většinou), tady, s určitou archaizací a vyumělkovanost je tady odrazem určitého tajemství a mystiky. Jo, mám tendenci věci zašmodrchávat a zakrývat formulacemi méně průhlednými. Ovšem neodsuzuji styly jinéa mám je taky rád.
 Arvinej 03.01.2007, 17:07:14 Odpovědět 
   tak čuku čuku. popíšu ti moje první pocity když jsem dočetl vytisknutou tvojí ninu8 v autobuse domů za RHCP puštěných do sluchátek: znechuceně jsem zmuchlal do hranaté kuličky přečtené papíry a upíral jsem vražedný pohled kamsi do středu autobusu. když jsem dorazil domů hodnou chvíli jsem láteřil na tvou adresu.
s odstupem necelé půldruhé hodiny ti v první řadě chci říci že objektivně to bylo dobré dílo a dobrý kus z tvé továrny. chci ti také říct že zvrat by byl dříve či později potřeba a udělal jsi to co by někdo jiný stejně udělat musel.
v další radě bych ti zcela subjektivě chtěl říct že se mi nelíbí tvůj styl. nic jiného jsem od tebe nečetl a rozhodně se to budu snažít napravit ale pokud mám usuzovazt z tohohle tvůj styl se mi vážně nelíbí. přijde mi moc vyumělkovaný a zbuzuje ve mě vizi nesnášeného zlatobílého talíře s chutí kávové šlehačky kterou taky nemám zrovna v lásce.
objektivně 1- subjektivně 3. nebudu z toho dělat průměr.
na závětr bych chtěl podotknout že někdo by mohl namítnout že zrovna tady jsem ani nenavrhl jak to zlepšit. jsem si toho vědom a časem možná i toto dodám.
a úplně na závěr že už se taky těším na svojí ninu abych ji zase postrčil někam úplně jinam. ovšem i z tohohle zvratu budu hodně těžit.
Arvinej
 leafe 01.01.2007, 14:56:44 Odpovědět 
   Dal jsi toho hodně ze sebe a mě se to líbilo. Úkazal jsi realnou cestu niny a jak to sní opravdu je. Doufám, že pomsta niny bude sladká. .Pěkné
 Katy Kvapilová 28.12.2006, 13:56:25 Odpovědět 
   Zvrat! Tak už je tady! Ani neskončilo první kolo a naše fatasie si můžeme zase nechat pro sebe... Čau Nino, už ovládáš ty nás... Ach jo, a mě to tak bavilo..
Ale čuku, fakt good ;o)
 Ekyelka 27.12.2006, 20:54:37 Odpovědět 
   Já už mám taky nápad! A skvělý!!! :)
Jenom by mne zajímalo, kolik koleček zvládneme... protože tím, že čuk hodil Ninu Neviditelnou do reálného světa, nejspíš otevřel 13. komnatu :) Fantastické světy jsou fajn, ale pravé dobrodružství se dá vymyslet jedině tady (protože největší překvapení vyvolá něco nenormálního v normálním světě) :)
 Kaunaz Isa 27.12.2006, 15:14:11 Odpovědět 
   Výtečně!
Více není třeba dodávat. Nina dostala nové tělo, nový směr, cíl zůstal stejný-zneškodnit autory. Jsem zvědavý, jak se s tím číča popere.
BTW: Jodid už má nápad, co s tím dál....(o=
 čuk 27.12.2006, 7:14:46 Odpovědět 
   na fóru zopakuju tu návaznost a co jsem vlastně udělal, neboť to moje psaní Niny je asi trochu nepřehledný
 čuk 26.12.2006, 18:27:47 Odpovědět 
   Estel:Já jsem nic nepopřel, jen jsem domyslel jednu z variant a trochu jsem vrátil Ninu do realityNávaznost tam je, ale ne stejný styl. A hrát si v konfrontaci s realitou je těžší než si vymýšlet cokoliv v prostotru, kde někdy mohu všechno a někdy nic, kde nejsou ani elementární pravidla. CHtěl bych vnést právě tu fantastiku do tohoto světa a ne ji mít pouze jako útočiště a únik.
 estel 26.12.2006, 17:49:16 Odpovědět 
   Je to hezký příběh sám pro sebe, ale mě poněkud schází hravost a návaznost na předchozí díly. Ty jako by jsi úplně popřel vše, co bylo doposud řečeno a na místo toho dosadil vlastní verzy.
 Ekyelka 26.12.2006, 13:33:06 Odpovědět 
   *pobavený smích, znějící jako tříštící se rampouchy* ;)
 duddits 26.12.2006, 12:21:51 Odpovědět 
   Fajn, v Ninině sbírce už máme i čukovinu! A jakou!
Povedlo se ti příběhu udat opravdu nečekaný směr. Hodně zběsilý, celkem složitý, svým způsobem kouzelný a nepopiratelně šílený :-P
Nedá se svítit, Nina je tak trochu chudák… ale nám nemůže nedělat radost :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Žít Láskou
Víla
Narodil jsem se...
Komfortista
Stará žena
Govrid
obr
obr obr obr
obr

Trpět za ni
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr