obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2915691 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392466 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Feministické pohádky - Parvati (+18) ::

 autor Lukaskon publikováno: 31.10.2015, 8:36  
Druhá parodie na moje postavy z příběhů 'Posel smrti.'
 

Úvodem...

Toto je druhá parodie na moje postavy z příběhů 'Posel smrti,' jež zde také publikuji. Jedná se o soubor několika krátkých povídek, které provází černočerný humor, velké násilí, vulgarismy, sexismus, rasismus... a všechny ty ošklivé věci. Je třeba si říct, že jde pouze o parodii, pro kterou není nic svaté. Myslím, že díky šílenému absurdnímu humoru rychle poznáte, že tohle opravdu slouží jen a pouze pro pobavení a nesnaží se to nikoho zesměšňovat ani urážet.
Nakonec je třeba dodat, že příběh je snadno přístupný i těm, kteří Posla smrti nečtou. Pouze vám unikne význam několika málo vtipů.


Příběh druhý:
O slonovi a odvážné vojandě



Od



Parvati Singh



Parvati připomíná: Každý z nás má svého vlastního Boha a je jen na nás, jaké vlastnosti mu přiřkneme. Svěříme mu naše úspěchy či neúspěchy? Naši lásku, štěstí ale i smutek a bolest? Můžeme mu dát do rukou i moc nad naším životem a smrtí. Ale nemáme právo na to, vnutit našeho Boha jiným lidem. Když někomu nabídneme jídlo a on odmítne, taky se ho tím jídlem nepokusíme zadávit.

„K zemi!“ řvala jsem na zděšené vesničany. „K zemi!“ křičela jsem zase a během toho opětovala palbu. Já a má jednotka jsme se kryli za kulatými domy z proutí a ztvrdlé hlíny, zatímco vzadu u ohrad na dobytek se krčila desítka teroristů. Mezi nimi a námi byla celá náves, přes kterou pobíhaly vystrašené slepice a ještě vystrašenější domorodky. Dokonce některá tu a tam ze samé hrůzy vypustila vajíčko.
„Tak k zemi!“ zařvala jsem zase, ale domorodci neposlouchali. „Dostaňte je někdo k té zpropadené zemi!“ zařvala jsem.
„Nechej to na mě, Parvati!“ vykřikl John Rambull – jeden z mých nejlepších vojáků. Popadl kulomet, vyběhnul zpoza domku a začal střílet po všech okolo. Vesničané padali k zemi jako mouchy, a když nestál na nohou ani jeden z nich, John zaběhl ke mně za roh budovy. „Úkol splněn, velitelko!“ procedil a vrazil si do mezery po předních zubech doutník. Já vyhlédla ven na kaluž krve a kopu mrtvých vesničanů. Další moji vojáci padali jako mouchy a k nám se hnala celá tlupa arabů. Já namířila pistoli na překvapeného Rambulla a stiskla spoušť. Vykřikl bolestí, když mu kulka projela levým ramenem. V tu chvíli arabové snadno zjistili, kde se schováváme. „Oooh… Proč?“ vyhekl Rambull a držel se za ránu. „Uááá, já tě miloval, Parvati. Takhle to nemůže skončit! Takhle… néé!“
„Špatně jsi pochopil rozkaz. Nevím, jak se to trestá tam u vás v USA, ale v mé jednotce to tolerovat nehodlám.“ Další kulka mu proletěla hlavou a Rambull zahynul. Bylo načase.

Zpoza budovy sem vběhl první terorista. Chytila jsem ho za košili a strhla jej za sebe. Dalšímu jsem zlomila pěstí nos a srazila ho k zemi na prvního teroristu. Tam skončil i třetí a čtvrtý, to když jsem je zvedla ze země a hodila na ostatní. Pátému jsem dala hlavičku a hodila jej na hromadu. Šestý dostal ránu do žaludku, stejně jako sedmý, a oba padli na své kolegy. Osmému jsem ranou pěstí vykloubila ruku a též jej hodila na hromadu. Když to viděl devátý a desátý, poslušně odhodili zbraň a skočili na ostatní. Výborně, hromada deseti teroristů… Popadla jsem svůj mocný revolver s vyrytým nápisem ‚Terminator killer‘ a s hlavní dlouhou metr a půl. Namířila jsem svrchu na hromadu mužů a stiskla spoušť. Všech deset náhle znehybnělo. Zastrčila jsem revolver k pasu a protáhla si paže. Zakřupaly mi klouby a zavlnily se mi svaly, což znělo jako lavina valících se kamenů. Svého času mě Mick Jagger nabízel post u sebe v kapele, ale já už nikdy nikomu nebudu dělat maskota! Moji muži byli do jednoho mrtví, ale nedalo se nic dělat. Z kapsy vesty jsem vyndala červenou knížečku s nápisem ‚Příručka vojáka.‘ Podle záložek jsem nalistovala kapitolu ‚seržant‘ a nalezla poslední zápis – zabít deset teroristů jediným výstřelem. Udělala jsem fajfku, jakože mám splněno a neubránila se širokému úsměvu. Mám všechny seržantovy výzvy! Jóoo! Podle nových metod v Namibijské armádě jsem si automaticky vysloužila povýšení! Poručík Parvati Singh… hmm… za to určitě dostanu novou nášivku. Nenápadně jsem otočila stránku a nahlédla na další list, abych věděla, co mne čeká…

Zaprvé - zastřelit dvacet teroristů protiletadlovým kanonem. To zvládnu.
Zadruhé - zabít 100 radikálních islamistů. To taky půjde a dokonce to budu moct splnit i doma v Británii! Není nad to, když si můžete vzít práci domů.
Zatřetí – získat černý pásek v karate. Vida, už jsem napřed! Co je strašlivějšího než hora svalů? Přece hora svalů ovládající bojová umění. Co tu máme dál…
Začtvrté - vyčistit majorovi boty. Ale ne, už zase?!
A konečně - vyspat se s Parvati? Co-cože?! Ten poslední úkol je nějaký divný… Hmm, že by to byl důvod, proč u nás na základně platí už dva roky motto – seržant a dost? Budu se na to muset někoho přeptat.

„Promiňte!“ ozvalo se mi za zády. V mžiku jsem se otočila a spatřila dalšího araba v bílém hábitu a s turbanem na hlavě. Hmm, turbanem s obrázky sluníčka… ten byl hezký. „Je mi ctí vás potkat, slečno…“ řekl. „Jsem Ahmed - Abn Ibn Sal-at. Pobila jste všechny mé muže, což mne na jednu stranu rmoutí, na stranu druhou jsem rád, že jsou v náruči Alláhovy a užívají si společnosti sedmasedmdesáti prsatých panen. No… teď už to panny asi nebudou.“
„Střílelo po nás jen deset mužů. Jste-li nevinný, nechám vás odejít. Pokud však máte sebevražedné úmysly, smíte odejít jen v případě, že ty úmysly nesouvisejí s explozí. Věřte mi, že umřít se dá i poklidně. Netřeba z toho dělat šou.“
„Vlastně potřebuji spíše pomoct.“ Ahmed vytáhl černou knížečku s nápisem ‚Příručka islámského teroristy‘ a otevřel ji na kapitole ‚Terorista deváté úrovně – hodně velký zloduch.‘ Ukázal mi ji a poukázal na poslední bod v seznamu. „Prosím, poraďte mi, slečno. Jak si vysvětlujete poslední výzvu?“ Nedalo mi to a přečetla jsem je všechny od svrchu dolů, ostatně tohle byl jedinečný způsob, kterak se seznámit s jednáním nepřítele. Zarazilo mě ale, že Islamisté měli za každou splněnou výzvu nadepsanou odměnu, jaká se jim dostane. Taková motivace… to by měli zavézt i u nás.

Zabít padesát nevěřících psů – odměna: Alláh je spokojený
Zabít padesát nevěřících psů (těch chlupatých) – odměna: večeře
Poznámka velitele – nespleťte si ty psy!!!
Natočit video s popravou zajatců - odměna: můžete vyhrát Oskara
Zbořit starobylý chrám – odměna: proslavíte se
Oplodnit dvacet Evropanek – cca 20 potomků Alláhových
V přestrojení za ubohého syrského uprchlíka infiltrovat Evropu – odměna: ubytování zdarma s plnou penzí a finanční odměnou
Spáchat sebevražedný atentát ve školním autobuse – odměna: Alláh je šťastný

„Tak co si myslíte o tom posledním?“ ptal se Ahmed. Musela jsem uznat, že je to náročný úkol.
„Nemám zdání, pane. Možná je chyba v tisku. Anebo ten, kdo tu příručku sepsal, nechce, abyste mohl povýšit. Ale co výzvy pro vyšší úrovně teroristů? Možná byste tuhle výzvu mohl nahradit jinou…“
„Máte pravdu,“ řekl nadšeně a otočil stránku. „Hmm… tohle už je poslední meta. Stát se Chalífem… hmm, to bude náročné. Přimět USA, aby financovaly radikální Islamisty… to už udělali kolegové přede mnou. Zavézt v Evropě právo šaria… Na tom se úspěšně pracuje. A tady… zabít obávanou Parvati Singh. Vida, to by snad šlo.“ Muž vytáhl zpoza turbanu pistoli a vpálil mi kulku do prsou. A pak další a další. Po páté kulce jsem byla stále na nohou a on vypadal zmateně. „Nuže…“ řekl. Tentokrát vytáhl zpoza turbanu samopal. Stisknul spoušť a celý zásobník mi vpálil do těla. Rozklepala jsem se, jak mi tělem létaly kulky. Když zásobník cvakal prázdnotou, málem se mi podlomily nohy. Ahmed už vypadal opravdu udiveně. „Zvláštní…“ zamumlal a vytáhl zpod turbanu ruční dělo. Namířil na mě a škrtl sirkou. Zápalná šňůra dohořela a z děla vypálila velká koule. Udeřila mě do břicha! Mé břišní svaly se stáhly, ústa se mi naplnila vzduchem a pak jsem zabrala. Napnula jsem břišní svaly a koule se z nich vymrštila zpátky na Abdula. Koule ho udeřila do čela a on padl na znak. Chtěla jsem ho dorazit, když mě přemohla ztráta krve z ran a já ztratila vědomí.

Probrala jsem se kdesi v dřevěné chýši. Skrze mezery mezi prkny tvořící zeď sem dopadalo měsíční světlo. Nade mnou se skláněla jakási černoška.
„Klid,“ řekla a položila mi ruku na prsa. Ihned jsem její zápěstí semkla. „V pořádku,“ bránila se. „Nechci tě osahávat. Chci ti jen vyměnit obklad. No tak…“ Moc mě to ale neuklidnilo. „Přísahám, že nejsem na ženy…“ Ani tohle mě moc neuklidnilo. „Ehh, a nejsem ani na muže.“ Vida, už se cítím bezpečněji. Pustila jsem ji a nechala si ošetřit rány. Vyměnila mi obklady tvořené slabou látkou a bylinkami.

Znovu jsem se probrala až k ránu. Uff, připadala jsem si hrozně vyčerpaná. Divné… celou dobu tu jen ležím a jsem unavená jak po noci plné lásky s Edwardem. Sex mezi hrazdami a činkami… uff, to mě vždycky dokáže vyčerpat. Z čela se mi valí pot, z očí slzy blaha a z úst Edwardovo… ehh, prostě noc plná lásky a ráno kýbl s vodou, smeták a jde se vytírat podlaha. Raději jsem se nahnula z lůžka a pohlédla na hliněnou zem. Hmm, nezdála se mokrá. A ve vzduchu byla stále cítit vůně sušených bylinek. Posadila jsem se a pohlédla na svoje proděravělé tělo. Pětatřicet dírek… Edward se mě vždycky ptal, jak asi vypadají mimozemšťanky. Sakura tvrdí, že mají tři kozy a dlouhá chapadla místo rukou. Ale nikdy jsem neslyšela myšlenku, že ufounky mají třeba o tři díry víc. Uch, postavila jsem se na nohy, když ze mě odpadaly všechny obklady. Ale krev z děr už netekla. To bylo příjemné. Moc vytékajících tělních tekutin škodí. Vyšla jsem ven z chatrče a zakryla si dlaní oči. Byla tu celá vesnička! Jemně zelená tráva mě šimrala na nohách, skoro tak dobře, jako když Edward vezme své pero a šimrá mě s ním pod bradou. Jé… a jak se u toho vždycky nasmějeme. Prý jsem hrozně lechtací typ. Ale pero musí být dostatečně jemné, jinak to na mě nezabírá. S tvrdým perem jsme to zkoušeli také a není to ono. Paví, je zkrátka paví.

Hmm, rozhlédla jsem se po vesnici a támhle vzadu si všimla ohrady pro kozy. Poskakovaly tam čtyři čtyřnohé a jedna dvounohá… ehh, ta černoška se myslím pokoušela jednu tu kozu chytit. Mno, když jsem viděla, jak se jí při běhu houpou, řekla bych, že by měla chytit i ty svoje. To moje kozy jsou pevné jako skála. Asi to bude souviset s tím, že mají poněkud… širší plochu ukotvení k hrudníku a jsou o něco placatější. Vlastně… Edward říká, že při pohledu na mě má pocit, jako kdybych měla na hrudi dva pořádně masité a pořádně naklepané řízky. Ale nevadí mu to – on řízky miluje. A vepřové má nejradši.
Zahlédla jsem jednu spoře oděnou ženu, jak běží ke mně s oštěpem v rukou. Měla válečné pomalování na těle. Hmm, ten obrázek ženy na hrudi… to jsem přece já!
„Hej,“ zvolala jsem. Přiběhla blíž. „Ahoj, jak to, že máš na hrudi obrázek mě?“ Ano, zblízka nebylo pochyb – jsem to já. Mohutná, černá, mohutná, ozbrojená, mohutná, zelenooká a mohutná. Ten kontrast mé tmavé pleti na jejím tmavém těle moc dobře nevyzníval, ale přece se poznám! „Že jsem to já?“ ptala jsem se.
„Ano, jsi náš vzor, naše hrdinka – velká a slavná Parvati. Já jsem Gbele Tele – vůdkyně kmene bojovnic. Nejsme vlastně kmen, jako spíše vybrané ženy z celé Afriky. Najdeš tu i spoustu bělošek… jsou to ty chodící pytle. Je nás tu celkem třicet, což není mnoho, ale jsme velmi schopné a soběstačné.“
„Opravdu? Znám pár aktivit, které se bez muže těžko dají uskutečnit.“
„V tom není problém – jednoduše muže uneseme, provedeme co je třeba a vykastrujeme ho.“
„Ou, to je kruté…“
„To sice ano, ale každý muž dostane na výběr – buď nejprve kastraci a poté kotel, nebo nejdříve kotel a poté kastraci. Je to zvláštní, ale většina volí kotel, což znamená, že kastraci provádíme, až když se uvaří… No jo no – jsme lidojedky. Ale jíme jenom vybranou stravu. Ale to je teď nepodstatné. Podstatné je, že jsme tě zachránily a to je pro nás obrovská čest.“ Tele položila dlaň a můj obrázek na hrudi a řekla „Děkujeme, ó Parvati, že jsi nám dovolila tě zachránit a co víc – že jsi přišla mezi nás. Celá naše ves je poctěna tvojí přítomností.“
„Opravdu?“ podivovala jsem se. „Já tu nikoho dalšího nevidím. Jen támhle tu ženu v ohradě, co si honí kozy.“
„Většina z nás je vzadu v síni předků u hodovní tabule. Netušily jsme, že se dáš dohromady tak rychle. Máš stále bolesti?“
„Mám,“ kývla jsem hlavou. „Ale já to zvládnu.“

Následovala jsem Gbele Tele okolo chýše a poté dále ke skále v dálce. Uff, byla to dlouhá cesta. To bych nechtěla kvůli jídlu chodit takovou dálku. Konečně se před námi vylouplo jezero, do nějž stékal vodopád ze skály. Jé, bylo tu hezky!
Přes propast vedl vratký dřevěný můstek. Zastavila jsem se u okraje propasti a pohlédla dolů. Asi padesát metrů pod námi bylo jezero. Dalo se tam sejít po stezce vedoucí odsud podél skály až dolů k břehu jezera. „Zdroj pitné vody,“ řekla Gbele a vykročila na most. „Počkej, myslíš, že mě to udrží?“ ptala jsem se.
„Neboj se, tenhle most by udržel i buvola.“
„Eh, a dva buvoly by udržel taky?“ zeptala jsem se.
„Určitě i tři buvoly“
„Super,“ usmála jsem se „Tak to udrží i mě.“
Dorazily jsme k úpatí velké skály, v níž byla jeskyně. Temná jako noc! Linul se odtamtud zajímavý zápach… co to jen bylo? Vepřové?
„To je vepřové?“ zeptala jsem se a nasála vůni.
„Ne, to je člověčí.“ Cože?! Tele zašla dovnitř a já ji následovala. Ocitly jsme se v jeskynním sále, který osvětlovaly louče na držácích a také svíčky na stole. A na stole bylo spousty jídla! Okolo stolu pak bylo skoro třicet žen, které v momentě, kdy mne zahlédly, vstaly a padly na zem. „Ó, mocná Parvati!“ volaly. „Vítej mezi námi a dej si, co si hrdlo ráčí!“ Měla jsem hlad, ne že ne. Přistoupila jsem ke stolu a všimla si trůnu na jeho užší straně. Na druhé straně byl také trůn, ale méně zdobený. Hmm, to znamená, že tenhle trůn z lebek je můj! Hezké! Tele viděla, že nevím, co si vybrat a ukázala na mísu zakrytou hliněnou poklicí.
„Gulášek z Islamisty.“ Pak ukázala na mísu s ovocem. Nebo… ty malé kuličky nebylo ovoce? „Oči z Islamisty.“ Pak ukázala na mísu s omáčkou. „Oči jsou výborné s omáčkou z…“
„Islamisty, já vím.
„Ne, to je omáčka z domorodců kmene Umba, humba. Hlavní přísadou je jejich krev a sliny. A pak samozřejmě pár bylinek na dochucení.“ Zatímco jsem si uvědomovala, že zase takový hlad nemám, Tele ukázala na malé misky s šedou hmotou. Hmm,
„Rýžová kaše?“ ptala jsem se.
„Ne, to je mozeček z Islamisty. Lepší pochoutku nabídnout nemůžeme, je nám líto. Tak, co si vybereš?“
„Eh, no…“
Tele se na mě podívala a usmála se. „Jestli se nemůžeš rozhodnout, můžeš si dát od každého něco.“
„Ehh… já teďka vlastně držím dietu a tak… šla bych si ven chytit rybu.“

Vlastně jsem ani pořádně nečekala na odpověď a rychle vycouvala z jeskyně. Zaběhla jsem k mostu a shlédla na jezero dole. Hm… hladina se krásně leskla a támhle dokonce pil vodu hroch! Že bych dolů skočila bombu?! Vždycky jsem si chtěla skočit bombu! Rozeběhla jsem se z okraje srázu a skočila dolů. „Letííím!“ Prásk! Voda vyšplouchla do obrovské výše a já měla před očima jen mokro. Až když jsem si setřela vodu z očí a rozkoukala se, došla mi smutná skutečnost. Seděla jsem na dně jezera a pod sebou měla asi půl metru vody. Veškerá voda byla vylitá venku a tekla do okolní džungle.
„Jejda…“ Ten hroch! Ten hroch! Smetlo ho Tsunami a teď ležel nohama nahoře. Rychle jsem k němu přiběhla a zkontrolovala mu tep. Nedýchal a srdce mu nebilo. Ne! To jsem nechtěla! Rychle jsem mu otevřela tlamu a začala s dýcháním z úst do úst. Mám na to výcvik, ale zjistila jsem smutnou věc – měl tak velkou tlamu, že veškerý vdechnutý vzduch unikal ven! Ach jo! Co já si jen počnu?! Hrošíku, hrošíku, prober se! Ne! Nééé! Nedalo se nic dělat, musela jsem to zkusit. Zhluboka jsem se nadechla a nasála do mých svalnatých plic tolik vzduchu, že bych teď vydržela klidně hodinu nedýchat. A pak jsem vší silou všechen ten vzduch vydechla do hrošíkovy tlamy. Výborně! Sledovala jsem, jak se jeho bříško vzdouvá a vzdouvá a vzdouvá… no tak, to už stačí! Ale bříško se vzdouvalo dál a dál až… prasklo! „Néé!“ zařvala jsem a přiběhla k podlouhlé ráně táhnoucí se přes celé hrošíkovo břicho! Bůůů, opřela jsem o něj hlavu a brečela. Bůůů!
„Co se to stalo?“ děsila se Mbele Tele, která sem přiběhla s dvojicí bojovnic.
„Já… to jsem nechtěla,“ bylo mi smutno.
„Do naší vesnice přišla povodeň! Strhla všechny naše domy, vyplavila nám všechny naše sklepy a odnesla nám všechny naše kozy.“
„Mě to mrzí.“
„Ale tohle…“ ukázala Mbele na hrocha. „Tohle je opravdová tragédie! Vždyť ty jsi zničila náš kmen!“
„Ale… jak?! Je to jen hroch!“
„Tohle byl zachránce, Parvati!“ děsila se Mbele. „Podle proroctví nás jednoho dne zachrání hrošice! My mysleli, že je to tahle! A teď se zdá, že není!“
„A před kým vás měla zachránit? Před hladomorem?“
„Ne! Před odplatou Sloního boha!“
„Sloní bůh?! Toho ještě neznám!“
„Ale Islamisté ho znají a jejich velitel Abdul – Abn Ibn Sal-at ho na nás chce vyslat už několik let. Doteď se obával naší hrošice, ale teď když je mrtvá… Už ho nic nezastaví. Oh, jsme ztraceni!“
„Cože? Říkáš Abdul Sal-at? To je muž, který mě pětatřicetkrát postřelil! Musím mu to vrátit. Ty víš, kde přebývá?“
„Jistě, ale má za mazlíčka Sloního boha a toho může porazit jedině hrošice!“ Mbele odevzdaně sklopila hlavu a z očí jí ukápla slza. Pak pohlédla na mrtvolu hrocha, poté na mě, poté zase na hrocha, pak zase na mě a poté nadšeně vykřikla – jsme zachráněni! Proroctví mluví jasně! A musí se naplnit! Dnes do naší vsi dorazila hrdinka Afriky a hrošice, do které jsme vkládaly naděje je mrtvá… takže, to o tobě proroctví mluví, ty musíš být hrošík!“
„Já myslím, že se mýlíš.“
„Ale ano! Možná to o sobě jen nevíš. Ale to nevadí. Brzy se vydáš na cestu.“

Cítila jsem, že jsem Mbele Tele dlužná. Sice se po povodni umyly, ale taky přišly o své domy. Takže jsem druhý den ráno očekávala, s čím Mbele přijde. Řekla mi, že Abdula najdu v Islámské pevnosti na planině, nedaleko odtud. Byla jsem připravená vyrazit, ale Mbele mi ještě předala vyvrhnutou hrošici od jezera. „Co s tím?“ divila jsem se.
„Oblečeš si to!“
A tak jsem vyrazila až k večeru poté, co jsem se probrala z mdlob. Převlečená za hrošici jsem měla v utajení infiltrovat Islámskou základnu. Vypadala jako pevnost – vysoká zeď z hlíny musela ohrazovat spoustu domů, ale byla vidět jen kopule vysokého paláce. Všude kolem byla planina, jen občas bylo vidět nějaký ten trs trávy. Před dřevěnými vraty do pevnosti stáli dva vousatí arabové. Přišla jsem k nim, což šlo po čtyřech docela pomalu.
„Jdi pryč, zvíře!“ vykřikl a namířil na mě samopal. Já položila na zem dopis, co jsem měla v tlamě a opatrně couvla. Muž si dopis vzal a přečetl polohlasem.
Jmenuji se Shavati. Je mi 28 let a vážím 800 kg. Vystudovala jsem v Namibii gymnázium. Jsem svobodná a bezdětná. Jsem od narození fanynka Alláha a chci mu oficiálně sloužit ve svaté válce proti bezvěrcům a jinověrcům této země. Chci se stát Džihádistkou.
Ten strážný o něčem debatoval s kolegou. Přišla jsem kousek blíž, abych je mohla slyšet. „Vždyť je to hrošice!“ lamentoval jeden.
„Ale džihádistka!“ namítal druhý.
„Víš, kolik toho sežere?“ ptal se první.
„Zeptej se jinak - víš, kolik nevěřících psů sežere?“
„Máš pravdu!“ zvolal nadšeně a hned se chopil kliky brány. Společně ji otevřeli a mě se naskytl pohled na desítky hranatých domečků a desítky ozbrojenců mezi nimi.
„Pojď,“ zvolal ten přívětivější strážce a zavedl mě do domu hned za bránou. Odtáhl plentu a pobídl, abych šla dovnitř. „Musíš si vzít burku. Teď je z tebe oficiální muslimka.“ Tak jsem vešla dovnitř a na přepážce oddělující kuchyni a ložnici našla několik černých burek. Byl docela problém se do ní nasoukat. Hm, ne, byla mi malá. Nedalo se nic dělat, musela jsem svázat pět burek k sobě, abych se konečně mohla obléct. Mezitím jsem zvenčí zaslechla hlasy.
„Přistup blíž, synu Alláhovu.“
„Ahmede, můj pane?“
„Blíží se večer. Připrav všechny ženy, dnes večer bude jedna z nich poctěna mojí přítomností v mé vlastní ložnici.“
„Ano, můj pane, jak si přeješ, můj pane.“ Chvíli nebylo nic slyšet, pak strážný poodhrnul závěs a nahlédnul do domu. „Dnes je tvůj šťastný den! Tvé oči budou poctěny pohledem na našeho vůdce.“
A tak, zatímco se snášela temná bezměsíčná noc, kráčela jsem po schodech k paláci v přítomnosti desítek dalších žen v černých burkách. Všechny jsme se seřadily v krásném zdobeném paláci a já spočítala, že nás tu bylo na tři desítky. A pak se to stalo! Ze schodiště před námi vedoucího do patra sešel sám Ahmed Sal-at. Sluníčkový turban, který jsem viděla tehdy, nahradil turban s obrázkem měsíce. Ale ani turban nedokázal zakrýt obrovskou bouli na Ahmedově čele. Sešel k nám a ve společnosti nějakého zahaleného strážce si prohlížel jednotlivé ženy a vybíral tu pravou. Strážce přišel k jedné z nich.
„Tahle,“ zvolal nadšeně. „Tahle má pěkné oči!“
„Mluvíš pravdu, bratře,“ uznale kývl Ahmed hlavou. „Zakryj si oči, ženo!“ obořil se na ni. „Nechceš-li skončit pod kameny mých bratří.“
„Můj pane?“ optal se strážný. „Potřebovali bychom procvičit spíše házení granátů…“
„Později, bratře, později.“ Ahmed šel dál, až dorazil ke mně. Zamyšleně se na mě podíval a pak nadnesl: „Nadija už zase vyžrala celou spižírnu.“
„Eh, ne můj pane. To je nějaká nová. Prý ji vzali bratři od hlídky.“
„Ji?!“ zděsil se Ahmed. „Copak strážní u brány oslepli? Podle zvyku jsem nucen poctít svojí přítomnosti každou novou ženu z mého harému! Kde ji vzali?! Vypadá jak parní válec! Ale, co… No tak pojď. A ty bratře, zavolej doktora a vzkaž mu, ať mi do ložnice zanese klapky na oči.“
A tak jsem následovala Ahmeda do jeho ložnice. Takovou krásu jsem snad ještě neviděla! Stěny pokryté zlatem, na stolech staré vázy, na podlaze koberce a postel s nebesy! Otevřené dveře na balkon, kterými se linula příjemná vůně pečeného masa z domů okolo. Mňam, už dlouho jsem nejedla. Vzápětí přišel brýlatý postarší pán s kufříkem. Nevypadal jako arab.
„Doktore!“ zvolal Ahmed. „Dost, že jste tady. Máte, co jsem si přikázal?“
„Ano,“ odvětil nadšeným hlasem a předal Ahmedovi červené klapky na oči.
„Výtečně. Víte, doktore, někdy si říkám, že není tak úplně správné nepít alkohol. No… tahle je tu nová…“ ukázal na mě. „Tak se pusťte do vyšetření.“ Cože? Vyšetření?! Doktor si otevřel kufřík, vytáhl z něj bílé rukavice, jež si navlékl a přišel ke mně.
„Máte zvláštní chutě,“ usmál se na Ahmeda a prohlédl mi oči. „Má dvě oči,“ hodnotil své zjištění doktor. „Ale prazvláštním způsobem drží tělo. Potřeboval bych se podívat, zdali nemůže mít potíže s páteří. Mohu ji svléknout?“
„Co? Vy nemáte svoji hlavu rád?! Ožeňte se s ní a můžete si ji svlékat každý den. Dovolím vám to, jestli chcete! Cena za ni je… vemte si ji hned za ty klapky.“
„Obávám se, že nemám zájem, pane,“ odvětil doktor a pokračoval v prohlídce. Naklonil se až k mým ústům. Nevěděla jsem, jestli mám roztáhnout tlamu. Dost těžko by se to dělalo… jazykem. Ale ruce z předních noh jsem teď vytáhnout nemohla. „Něco je špatně,“ pronesl doktor. „Obávám se nejhoršího.“
„Vskutku? Věříte, že pod burkou je ještě ošklivější?“
„Možná také, ale cítím z ní podivný zápach rozkládajícího se těla. Obávám se, pane Ahmede, že vaše nová žena hnije zaživa.“ Ahmed ke mně přišel zezadu a zavětřil.
„Zatraceně! Tady odtud to táhne nejvíce. Doktore, můžete mi přinést ještě deodorant?“
„Spíš by bylo dobré problém vyřešit, nemyslíte?“
„To není nutné. Dnes večer ji obšťastním a zítra popravím.“
„Ale pane Ahmede, pokud je to nakažlivé, mohl byste začít hnít také.“ Nevím, jak se Ahmed zatvářil, ale zmlkl. Na dlouho.
Pak úzkostlivě pronesl: „Doktore, špatně jsem odhadl cenu té ženy. Vemte si ji a já vám dám deset… ne patnáct žen z mého harému dle vašeho výběru!“
„Lituji, ale v mém domku je málo místa. Navrhuji však jiné řešení. Z našich dosavadních zjištění usuzuji, že hniloba pramení ze zadního otvoru té ženy. Domnívám se, že nějaký kus jídla uvíznul v jejích střevech. To by mohlo vysvětlovat i to nafouklé břicho. Ta ubohá žena tím musí trpět už dlouho, ale nebojte – já jí pomohu. Co vy na to pane Sal-ate?“
„Dělejte s ní, co chcete a… kdyby snad náhodou váš zákrok nepřežila… za trest vám dám dvacet žen z mého harému a nechám vám postavit větší dům. Bože,“ lamentoval Ahmed. „Zač mě takovým prasetem trestáš?“ No dovol! Já nejsem prase! Jsem hroši… ehh, člověk.
Doktor otevřel kufřík a vytáhl z něj teleskopickou tyč, kterou roztáhl.
„Co to teď děláte?“ zajímal se Ahmed. Doktor si prohlédl uzoučkou a lehce zahnutou špičku tyče. „Pomocí prášků by to bylo nadlouho. Pokusím se uvolnit její střeva mechanicky.“ Uáá! To nemyslí vážně! Rychle jsem se rozběhla pryč. „No tak, no tak!“ křičel doktor a hladil mě po hřbetě. „Ničeho se nebojte. Nedělám to poprvé.“
„Mám ji podržet?“ ptal se Ahmed.
„Tu jen tak neudržíte. Ale pokud se bude dál vzpouzet, nezbude než ji uspat.“
„Definitivně?“ zajásal Ahmed.
„Ne, jen na pár hodin.“ Doktor připravil jehlici a pak ji vrazil do zadku. Prorazil kůži mrtvé hrošice a pokračoval dál. „Jde to hladce,“ hlásil doktor. „Á, už něco cítím.“
„Střeva?“ ptal se Ahmed.
„Ne, ale jsem na dobré cestě.“ Au! Nadskočila jsem, když jsem ucítila jehlici v zadku. Au, to bolí! „No tak klid!“ křičel Ahmed. „Tohle ti jedině pomůže. Nehýbej se, hlupačko! Tak co, doktore, už jste narazil na střeva?“
Tak dost! Rozlepila jsem kůži na břiše a vysvlékla se. Zatímco Ahmed a doktor byli zaujati hroším zadkem, já se pomalu odplazila za postel. Mrtvola hrošice se neudržela, padla na zem a ještě se zplacatěla.
„Můj bože!“ zhrozil se doktor.
„Výtečně!“ radoval se Ahmed. „Konečně má správnou velikost. Teď ji ještě zbavte toho smradu!“
„Obávám se, že teď už pomůže jen kremace. Ta žena je mrtvá.“
„Mrtvá?!“ Ahmed plácnul doktora po zádech. „Dobrá práce, bratře. Dostanete pětadvacet žen z mého harému a palác poloviční velikosti než je ten můj. A teď už ji můžete svléknout.“ Doktor poslechl a stáhl z hrošice burku. Ani jeden z nich nevycházeli z úžasu.
„To zvíře znám,“ řekl jako první Ahmed. „To je to… jak se to… Africké prase! Co dělá Africké prase v mém paláci?! Stráže!“ Zatraceně. Okamžitě se do ložnice nahrnula čtveřice mužů se samopaly. „To zvíře vezměte a spalte. Vydávalo se za ženu a chtělo se vetřít do mého harému! A ještě něco – dnes večer mi přiveďte všechny ženy. Každá, kdo se tomu zvířeti jen trochu podobá, bude spálena také.“ Nemohla jsem to tak nechat. Vstala jsem zpoza postele.
„To nemůžete!“ zařvala jsem. „Ta hrošice je hrdinka! Zaslouží si pohřbít v zemi. A…“ Hm, podle proroctví mám být hrošice také. „A já jsem její sestra!“
„To snad není pravda!“ vztekal se Ahmed a zpoza turbanu vytáhl raketomet. „Kolikrát tě budu muset ještě zabít?! Vy…“ ukázal na muže. „Spoutejte ji. A ještě dnes večer ji čeká poprava. Ukamenujeme ji!“ Nemohla jsem nic dělat, mířili na mě svými zbraněmi.

Byla jsem dovedena na velké náměstí mezi domy. Snad všichni obyvatelé pevnosti vyšli ven, aby byli svědky mé popravy. Bylo jich na dvě stovky! Přivázali mi ruce ke kůlu a na kolečkách přivezli velkou hromadu kamenů. Ahmed seděl na balkonu svého paláce, popíjel martini a sledoval celou scénu z výšky.
„Začněte!“ zvolal. První muž popadl kámen a hodil ho na mě. Trefil mě do ramene. Další muž a další kámen. Tentokrát do břicha. Ale pak už se Islamisté nezdráhali – jeden přes druhého na mě vrhali kameny. Dostávala jsem rány na všechna možná místa na těle. Až pode mnou ležela hromádka kamení a jejich kolečka byla prázdná.
„Pane!“ zvolal jeden muž a pohlédl vzhůru na Ahmeda. „Ta žena stále žije!“
„To vidím taky!“ odsekl Ahmed. „Ale je špatné hodit dvakrát stejným kamenem. Přináší to neštěstí. Odvezte ty použité kameny pryč, rozeberte nějaký dům a pokračujte!“

A tak po necelé hodině byla pode mnou další hromada kamenů. A strážný opět zvolal. „Pane, ta žena stále ještě žije!“
„Tak rozeberte další dům. Rozeberte je třeba všechny!“

Už pomalu svítalo, když strážný zvolal: „Pane, nemáme kam složit hlavu a ta žena ještě žije!“
„Krucinál! Tak rozeberte hradby!“

Bylo poledne. Slunce pražilo, na obloze ani mráček. Jé, dnes bylo hezky. A tu strážný zvolal:
„Pane…“
„Já vím, já vím! Eh, co se dá dělat – rozeberte můj palác.“

Už se zase začalo stmívat, když strážný s hrůzou zvolal: „Pane, ta žena zničila naši pevnost!“ A skutečně, všude kolem byla jen planina. Akorát vzadu za místem, kde stál palác a kde nyní seděl Ahmed na koberci, byla veliká stodola. Ahmed se otráveně zvedl z koberce a zařval z plných plic:
„Vypusťte Krake… eh, co to kecám? Vypusťte Sloního boha!“ Tu se vrata stodoly otevřela a z ní vyšel obrovitý slon! Slon větší než všichni sloni světa. S obrovskými kly a gigantickým tělem. Já škubla rukama, abych utrhla pouta a postavila jsem se té hoře masa. „Je konec, Parvati,“ smál se Ahmed a do ruky popadl Příručku Islamisty a chystal se odškrtnout výzvu za mé zabití. Já přikročila ke slonovi a semkla ruce v pěsti. Huh! Byla jsem celá od prachu z těch kamenů, ale síly jsem měla pořád dost. Uchopila jsem kly slona. Slon se zapřel, já se zapřela a začali jsme se přetlačovat. Slon měl navrch a já pomalu couvala. Bořila jsem se nohama do země a ustupovala. Po čele mi tekl pot. Napínala jsem všechny svaly mého těla, ale gigantický slon jakoby nešel zastavit!
„Hm,“ zaslechla jsem, jak Ahmed nahlas přemýšlí. „Myslel jsem, že to půjde rychleji. Copak ten slon nedostal svoji obvyklou dávku steroidů?“
„Ano, můj pane,“ odvětil doktor. „Dávám mu je už deset let, den co den. Ale zdá se, že ta tmavá žena se jimi krmí častěji.“

„Vy!“ ukázal Ahmed na trojici mužů. „Začněte tu ženu bičovat! Ubičujeme ji!“
A tak zatímco jsem zápasila, za mně se postavila trojice mužů a šlehali mě biči do zad. Vždy jsem zaslechla hlasitou pleskavou ránu a vzápětí pocítila na zádech štípnutí blechy.
„Nepomáhá to,“ všiml si doktor.
„To vidím sám!“ zlobil se Ahmed. „Vy,“ ukázal na pětici nejurostlejších mužů. „Vezměte řetěz, omotejte jí ho kolem krku a utáhněte. Uškrtíme ji!“
Netrvalo dlouho a ucítila jsem pod krkem velký tlak, to se mi řetězy utáhly kolem krku. Myslím, že se mi na moment začalo hůře dýchat, pak jsem napnula svaly na krku a řetězy dostatečné roztáhla.
„Pane Ahmede,“ komentoval doktor, „s politováním musím konstatovat, že vaše metoda na tu ženu nezabírá.“
„Vy!“ ukázal Ahmed na hubeného muže v turbanu. „Vezměte paralyzér, dejte tam plnou dávku a pusťte jí do těla proud. Uškvaříme ji!“
Muž poslechl a začal mi přikládat paralyzér k bokům. Vždycky jsem ucítila takovou… drobnou včeličku.
„Pane Ahmede,“ pronesl doktor, „obávám se, že ani tato metoda na tu…“
„Vy!“ ukázal Ahmed na pětici dalších arabů. „Polijte ji benzínem a zapalte. Upálíme ji!“
A tak se stalo, že teplota v okolí pořádně stoupla. Přes plameny bylo chvíli hůře vidět na slona, navíc jsem se začala trochu víc potit. Pak benzín shořel.
„Pane Ahmede. Vypadá to, že…“
„Mlčte! Vy!“ ukázal na dva vysoké muže. Popadněte bourací kladiva. Ubijeme ji!“
Dva mohutní muži se postavili vedle mě, napřáhli se kladivy a vší silou mě jimi udeřili z obou stran do tváří. „Au!“ vykřikla jsem.
„Bolí ji to!“ zaradoval se Ahmed a zatleskal si „Pokračujte chlapci.“ Zatnula jsem zuby a zpevnila mé široké čelisti. Muži znovu udeřili a jejich kladiva se střetla s čelistmi. Dunivá rána, po které hlavičky kladiv praskly a železa udeřila muže do čela tak silně, až jim praskla lebka.
„Pane Ahmede…“
„Zmlkněte! Vy,“ ukázal Ahmed na doktora. „Přineste tu vaši nádobku s Yperitem. Otrávíme ji!“
„Ale pane… máme jen jednu plynovou masku!“
„A ta bude moje. Tak v čem je problém?!“

A tak doktor přinesl z trosek svého domu několik plechovek, které všechny otevřel. Okolí se zatáhlo vražedným plynem a já cítila, jak mě štípe v nose. Mezitím slon značně povolil svůj nápor a já ho začala přetlačovat. Netrvalo dlouho a plyn rozfoukal náhlý poryv větru. Ahmed si sundával plynovou masku a pozoroval mrtvé osazenstvo své základny. Už jsme tu zbyli jen tři!
„Tak…“ pronesl Ahmed a zlostně si strhnul turban z hlavy. „Dobyla jsi moji pevnost!“ zařval na mě. „Ale… ale já…“ řval do ruda rozzuřený Ahmed. „Já tě dostanu, Parvati! Dostanu tě, slyšíš?!“ Moc jsem ho neposlouchala. Zatlačila jsem slona tak moc, až se zabořil zadníma nohama hluboko do země. Nemohl se ani hnout, vypadal zoufale, když tu stáhl chobot k mé hrudi a začal mě šimrat chloupkama na něm.
„Jééé!“ křičela jsem a pustila se klů. „Jéé je.“ Smála jsem se a ošívala se. Slon mě začal lechtat až pod bradou a já se zřítila na zem, kde jsem se v záchvatu smíchu svíjela. „Už dost. Jéé, che che ché, už dost. Už dost!“ Slon skutečně přestal, a když jsem se uklidnila a pohlédla vzhůru, viděla jsem jednu jeho obrovskou nohu, jak ji má zvednutou, připravený došlápnout mi na hlavu. „Tak to ne!“ zvolala jsem. Jedna věc je zápasení, druhá švanda, ale použít švandu pro vítězství tam, kde síla nestačí… Teď jsi mě naštval, chobotnatče! Zvedla jsem se na nohy a pravým hákem vrazila do hlavy slona. Okolím se rozlehla dunivá rána, jako když se rozlomí skála. Slon tou nohou dopadl na zem, chobot mu zplihle visel u země a naklonil se na stranu. Vyskočila jsem a poctivým kopancem z otočky udeřila slona do hlavy z druhé strany. Zase rána jako z děla, zase se naklonil, tentokrát na druhou stranu a sklopil hlavu níž. Chytila jsem slona za chobot, zabrala jsem a švihla s celým jeho tělem přes záda na opačnou stranu. Obrovitá několikatunová bestie se zřítila, až se celá zem zachvěla. Abych se ujistila, že je po všem, uchopila jsem ho za kly, zdvihla až nad hlavu a mrštila ho kamsi do dálky. Slon odletěl dobrých padesát metrů dál, a jak dopadl, ze země se zvedl oblak prachu.
Stále tu byl Ahmed. Krčil se pod svým kobercem. Já ho vytáhla a podržela si ho jednou rukou půl metru nad zemí.
„Eh, snad se můžeme dohodnout,“ koktal strachy. „Co bys ráda, Parvati. Dám ti všechno, co chceš!“
„Už dva dny jsem nic nejedla. Víš, co bych si dala? Mozeček z Islamisty!"

Konec a dobrou... chuť?


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 31.10.2015, 8:35:10 Odpovědět 
   Uvod autorova textu je výstižný. Celý příběh je o ženském SuperRambovi zvaném Parvat, s vysoce nadsazenými absurdními situacemi: absurdní humor je zajímavě napsaný, bez skrupulí. V druhé vlně je patrná parodie na islamisty, v něm už tolik nadsázky není, mnoho pravd je zahaleno jako v burce. Čtenář nad nimi ohrne nos, znechutí se a bude fandit Parvat, ó, potřebovali bychom ji. Místy má próza charakter i čarodějných afrických pohádek, a snad i arabských, které však přetrvaly v nepohádkové podobě. Doporučuji nedávat číst islamistům. Při čtení jsem se bavil absurdností situací i postav,i když má reálné kořeny a text do jisté míry nahrává současné situaci a v hodně divokém obraze ji zpodobuje. Ovšem první odstavec má pravdu a předjímá filozofii dalšího textu. Ach to náboženství, jak snadno se zneužije (totéž platí i o velikosti síly a nadřazenosti). Žádný bůh už ďábly nezvládá a sám bývá danajským darem člověku, někdo by řekl, že je i prevít. Text byl pěkně barvitý, středověce vychloubačný, ale i moderní. Xenofobie a krvelačnost jdou ruku v ruce a obé vede k deformacím - tady je hrou i hodně navíc: převlečeno do absurdity. Lze najít i zakutané memento, že stačí malý posuv a...je tu velký reálný průšvih.
 ze dne 31.10.2015, 18:15:15  
   čuk: Sám sis napsal perfektní koment, který všem čtenářům doporučuji si přečíst.
 ze dne 31.10.2015, 9:34:30  
   Lukaskon: Děkuji za komentář a hodnocení.
Poprvé jsem si utahoval z emancipace žen a armády, tentokrát z Islámu ale umím si představit, že tento příběh bude pro řadu lidí hůře stravitelný. Možná je to právě současnou situací ve světě, možná tématem, které si mnoho lidí idealizuje anebo tím, že některé absurdity příběhu se až nebezpečně blíží pravdě, takže to ve výsledku vypadá, že jakýsi myšlenkový podtext je tady mnohem silnější než u pohádky první.
Přitom ten podtext ani nebyl plánovaný. Na počátku byla terminátorka Parvati, Islámská pevnost, slon a snaha udělat z toho srandu. A najednou je tu řada otázek k zamyšlení a nejen, co se týče víry (a nejen v Islám). Například scénka kdy si islamisti rozeberou pevnost, zničí sami sebe ale obviní z toho Parvati, je na jednu stranu úsměvná, na stranu druhou může vést k zamyšlení.
Ale tak je to vlastně se vším a ve všech dílech všech autorů - vždycky tam můžeme najít něco, co tam ani autor neviděl anebo na to nekladl žádný důraz. Učíme se významy jednotlivých děl a vyprávíme si, co nám chtěl autor sdělit, ale kdybychom se mohli dávno mrtvých autorů zeptat, co chtěli svými díly vlastně říci a proč je napsali, možná bychom se kolikrát divili.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Moc
Sophie Dawson
Naděje
Marcy
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr

Konvalinky pro maminku
faith
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr