obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915661 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39760 příspěvků, 5802 autorů a 392280 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Mysl - první část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Zápisník výjimečného muže
 autor Peter V. Flass publikováno: 29.11.2015, 15:40  
 

 
  Jmenuji se Marcus Park. Dospěl jsem do stádia, kdy jsem se rozhodl dát o svém životě vědět lidstvu. Prožil jsem spoustu okamžiků, které mi neuvěříte, ani kdybyste patřili mezi mé nejlepší přátele. Ani já sám tomu stále nevěřím a to jsem to vše prožil. Rozhodl jsem se, že vše vložím do tohoto zápisníku. Možná i proto, že mé upoutání na lůžko v nemocnici mi dává spousty času na přemýšlení.
Věř mi, že to, co zde budeš číst, se skutečně stalo a nijak si to nepřikrášluji a ani nezveličuji.
 
Když mi bylo dvaatřicet, začal jsem pracovat jako číšník v jedné nejmenované restauraci na kraji města. Vynikal jsem v tom a navíc mě to bavilo. Finance jsem potřeboval pro hrazení nájemného a splácení auta, které mi zaplatil úvěr. Nebyl jsem hrdý na svou malou garsonku a oprýskané rezavé auto, ale patřilo to mezi můj majetek.
Již v tomto raném věku jsem bydlel sám a snažil se žít duchaplný život. Což, asi jak tušíte, se mi nepovedlo. Mladý chlapec s penězi na účtu, časem jen pro sebe a volným bytem. Pořádal jsem party a skoro každý víkend jsem otevíral dveře rozčíleným sousedům, že na mě zavolají policii. Naštěstí pro mě, se tak nikdy nestalo. Nebo si to aspoň nepamatuji. Každopádně v tuto dobu jsem zjistil, že se děje něco zvláštního a neobyčejného v mém životě.
Jak jsem již zmínil, žil jsem ze dne na den. Zalíbil se mi alkohol a musím uznat, že se stal mým problémem. A tento problém jsem si čas od času bral i do mé práce. Mé vedoucí, krásné zralé dámě, se to nelíbilo a svou nelibost dávala ráda najevo hlasitě. Všichni zaměstnanci znali obsah našeho rozhovoru dříve, než jsem vyšel z její kanceláře.
"Jsi opilec a zkrachovalec. Nikam v životě, nikam, to nedotáhneš Marcusi. Je ti teprve dvaatřicet let a podívej se na sebe, jak vypadáš,“ křičela na mě a já seděl na druhé straně jejího stolu s očima sklopenýma k zemi. Ne z důvodu provinilosti, ale protože zářivka nad jejím stolem mi nedělala dobře. Kocovina je špatná věc.
Každopádně se mýlila. Nevypadal jsem vůbec špatně. Měl jsem bujné hnědé vlasy, které jsem si sčesával dozadu, mé modré oči podle dívek byly hluboké jako studna. Snažil jsem se relativně vést zdravý život. Chodil jsem běhat, cvičit a plavat. Ať už ale můj vzhled byl jakýkoliv, nedokázal jsem si udržet dlouhotrvající vztah.
"Omlouvám se,“ zamžoural jsem do světla a snažil se dívat na mou vedoucí. Nyní nepůsobila přitažlivě. Její zkřivené rudé rty na mě řvaly spousty nadávek a snažily se mě co nejvíce potupit.
Potom se ale stalo něco úžasného. 'Jak já bych ho ráda vyhodila. Byl by tu klid. Kéž bych to mohla udělat.'
Trhl jsem sebou. Znělo to, jakoby mluvila v mé hlavě. Tak blízko a hlasitě. Přitom nic nahlas neřekla. Díval jsem se zmateně kolem sebe a přemýšlel, co se to právě stalo.
'A zas vypadá, jako když nechápe a je mu ukřivděno. Proč já tu mládež trpím.'
A znovu. Vyplašeně jsem se díval na svou vedoucí, která si mě detailně prohlížela. Pomalu mi to začalo docházet. Slyšel jsem její myšlenky. Jak to? Zdálo se mi to? Představoval jsem si to jen? Nevěděl jsem v tu chvíli, byl jsem jen pořádně překvapený a šokovaný.
"Jdi mi dneska z očí prosím tě,“ uzavřela to nakonec.
Za dva, ve svém malém bytě, jsem četl dopis z mé bývalé práce, kde jsem pochopil, že má vedoucí by mě nejenom ráda vyhodila, ale že to i ráda udělala. Špatná nálada nahradila tu skvělou, která nastala po zjištění, že dokážu z nějakého nepopsatelného důvodu číst lidem myšlenky. Vzal jsem si z věšáku bundu, jelikož podzim nabýval na síle, a vyšel jsem ven. Před naším panelovým domem bylo prázdno a moje oblíbená lavička zůstala také neobsazená.
Sedl jsem si na ní, na opěradlo, a zapálil si cigaretu. Sledoval jsem dým, který stoupal vzhůru a přemýšlel o mém životě. Netušil jsem, proč tuto schopnost mám. Kde se vzala? Zmizí někdy? Jak to funguje? Co bych s ní mohl dokázat? A jak byste jí využili jí?
"Víš, že škodí zdraví?“
Otočil jsem se a uviděl přicházet moji jedinou pravou kamarádku, Jennifer. Zubila se na mě a přidala do kroku, když jsem jí zpozoroval. Zjistil jsem, že navzdory mému bohatému číslu přátel na sociálních sítích a pořádání akcích u mě doma, mám jen jednu pravou kamarádku. Jen jednu.
"Vím,“ usmál jsem se na ní a zahodil cigaretu. Neměla její smrad ráda. Posadila se vedle mne, zahalená ve své kostičkované modročervené zimní bundě, a vložila si ruce do klína. Měl jsem jí rád. Vždy mě podpořila a pomohla mi v mých nelehkých situacích.
  "Jak se máš, Marcusi?" zeptala se mě buclatá kamarádka.
  Právě jsem zjistil, že jsem přišel o práci a dokážu číst lidem myšlenky, takže se cítím rozporuplně. Mám pocit, že celý den sním a nic není skutečné. To jsem jí chtěl říci, ale nezmohl jsem se na to. Ještě ne. Nebyl správný čas, i když se jednalo o mou nejlepší kamarádku.
  "Mám se dobře. Jdeš k Lorencovi o víkendu?"
  Její oříškové oči se rozzářily. "Ano, jdu. Taky plánuješ jít?"
 'Prosím, řekni, že ano. Chci tě tam.'
  Uchechtl jsem se pro sebe. Výhoda mé nové schopnosti. "Ano, chtěl bych."
  Usmála se. 'Skvělé. Jak moc ráda tě tam uvidím.'
  "Také tě tam rád uvidím," řekljsem a až později jsem pochopil, že na hlas nic neřekla. Nechápavě se na mě podívala, ale naštěstí to přešla.
  "Také.“
'Ani nevíš jak moc. Doufám, že si společně zatancujeme. Chci tě mít blízko sebe, chci tě políbit. Ach, jak já ho miluji a on ani netuší.'
  A právě jsem zjistit první nevýhodu. Pravda byla, že jsem to tušil již delší dobu. Čas od času jsem se sám sebe ptal, zda Jennifer ke mně nechová více než přátelské city. Já jsem ale malou buclatou hnědovlasou holku ve vytahaných teplákách jinak neviděl, než jako svou kamarádku. Může pravé kamarádství snadno přerůst ve vztah? Říká se, že ano. Nechci být hrubý, ale Jennifer mě jako dívka, která čerstvě dovršila dvacátý rok svého života, nepřitahovala. Ale cítil jsem se s ní dobře.
  "Zítra jdeme na výstavu s naším psem," pokračovala dále. Já se snažil dělat, že jsem nic neslyšel. Ale bylo to těžké. Hodně těžké. Okamžitě se totiž začínáte koukat na dotyčného úplně jiným úhlem pohledu.
  Než jsem dokázal zareagovat, přijelo k chodníku černá limuzína, a přerušila náš rozhovor. Nikdy jsem podobné auto v naší ulici neviděl. Navíc v této části města si nikdo takový přepych nemohl dovolit. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že nás z toho auta někde sleduje. Nakonec se ukázalo, že jsem měl pravdu.
  Vystoupila z něho elegantní žena a druhá osoba byla muž v černém obleku. Chvilku si nás prohlíželi a pak se vydali za námi.
  "Pan Park, Marcus Park?" zeptala se, když se přiblížili na pár kroků. Když jsem viděl holohlavého vysokého chlapa v černém obleku, s brýlemi na očích, a kamenným výrazem, lehce jsem znervózněl.
  "Ano. Kdo se ptá?" Cítil jsem, že i Jennifer lehce ztuhla.
  Žena si sundala slunečné brýle a podívala se na mě. "Amanda North. Potřebuji, pane Parku, abyste šel s námi."
 
<><><><><>
 
  Prohlížel jsem si Amandu, ženu lehce po třicítce, v černé sukni a modré blůze, a přemýšlel jsem, jak sem se dostal tak lehce do jejich auta. Jennifer mě sice nabádala, ať to nedělám, ale zvědavost byla silnější. Navíc, při pohledu na nesmlouvavého Mike, jak se prý jmenoval kravaťák, jsem měl pocit, že nemám na výběr.
  "Mohu tedy alespoň vědět, kam mě to vezete?" zeptal jsem se, když jsem z okna auta uviděl části města, o jejíž existenci jsem doteď netušil.
  "Je mi líto, zatím musí vše zůstat utajené. Slibuji, že až bude po všem, zodpovím vám všechny otázky."
  Nereagoval jsem na to a čekal jsem, co se bude dít. Musel jsem uznat, že Amanda byla pohledná žena. Pro mě, jako mladého chlapce, něco i víc. Měla blonďaté vlasy stažené do culíku a na krku zlatý náhrdelník. Hnědé oči mě nenápadně sledovaly. Působila sebejistě a profesionálně. Mě jako chlapce, nejvíce zaujaly dlouhé a krásné nohy, které vykukovali z krátké černé sukně, úzké boky a hluboký výstřih, jenž prozrazoval, že skrývá velké věci.
Pravděpodobně si všimla, že jí spíše sleduji tělo, než její rty, protože si nervózně poposedla. Nemohl jsem si ale pomoct. Než jsem si jí mohl prohlížet ještě detailněji, auto zastavilo.
  Vykoukl jsem z okna a skutečně jsem tuto část města neznal. Zahnal jsem nervozitu a snažil se uklidnit rychle bijící srdce. Pokud by mě chtěli zabít, již by to udělali, že?
  Vystoupili jsme ven. Začalo se smrákat a z nebe lehce padal déšť. Mike podržel dveře Amandě a ta důstojně vystoupila. Stáli jsme před restaurací s názvem U děravé kočky, která byla vmáčknutá mezi dvě malé bytovky. Jindy by mi tento název přišel směšný, dnes ale ne. Mé pochybnosti se zvětšovaly a má úzkost se stávala silnější. Kousek od nás se scházela skupinka bezdomovců.
  "Prosím za mnou," řekla Amanda a vešla do restaurace.
  Uvnitř bylo kvůli cigaretovému zápachu špatně vidět. Místnost byla zaplněna různými hosty a hlasitý hlahol slyšeli lidé i venku. Prošli jsme restaurací, dozadu do kuchyně, kde k mému překvapení si žádný z kuchařů a ani zaměstnanců  nás nevšímal. Nervózně jsem polkl, zahnal myšlenku na nedobrovolné darování orgánů, a pokračoval dále.
  Na konci malé chodbičky jsme prošli starými dřevěnými dveřmi, za kterými se svažovaly kamenné schody. Padl na mě strach, poprvé pořádně za celý večer.
  Zastavil jsem se, zprudka, až kravaťák Mike do mě málem vrazil. "Dobře, stačí. Kam mě to vedete? Já nechci, abyste mě mučili. Dám vám všechny své peníze."
  Amanda se zastavila na prvním schodu a prohlížela si mě. Vzdychla.  "Pane Parku, na toto teď nemáme čas."
  "Já vám skutečně dám vše. Moc toho není, ale dobrovolně se vzdám všeho, když mě ušetříte," chrlil jsem ze sebe.
  "Nepotřebuje vaše peníze, nechceme je. A ani nemáme v plánu vás mučit."
  Jako naschvál zespoda, kam vedly schody, se ozval bolestivý mužský výkřik. Strnul jsem. Kravaťák Mike za mými zády netrpělivě zabručel.
  "Tak já nevím. Nechci s vámi ani natáčet žádná nechutná videa," snažil jsem se odlehčit situaci a zasmál jsem se svému vtipu. Nepomohlo mi to.
  "Pane Parku, věřte mi prosím. Potřebujeme vaší pomoc. Vše pochopíte a bude vám to dávat smysl. Prosím vás."
"Mám velice zkažené orgány,“ utrousil jsem informaci, která by mi snad pomohla.
  Nevím, proč jsem jí zas uvěřil, či jestli její mohutný ochránce mě dotlačil, každopádně jsem sestupoval za Amandou dolů do nepropustné tmy a křiku.
Vešli jsme do malé místnosti, která musela sloužit jako sklep pro místní restauraci. Kolem stěn stály regály a skříně plné konzerv, sáčku s jídlem a na konci místnosti bylo několik mrazáků. To, co mě nejvíce zaujalo, bylo ale něco jiného. Uprostřed místnosti byl svázaný muž, klečel a z nosu mu odkapávala krev. Před ním stál další kravaťák, pěst od krve, a v obličeji rozzuřený výraz. Když si nás všiml, kývl na pozdrav a obrátil pozornost na Amandu.
"Stále nic, paní.“
Amanda vypadla zachmuřeně, ale nakonec dodala. "Nevadí. Už je tu s námi pan Park.“
Nerozuměl jsem tomu. Díval jsem se na znetvořený obličej svázaného muže. Natrhnutá kůže a kapky krve mi způsobily nevolnost. Co jsou ty lidi zač?
"Pane, Parku?“ probudila mě z přemýšlení a strachu Amanda. Ukázala rukou na zakrvaveného muže. "Toto je Thomas Gail. Vede teroristickou skupina, která v našem městě ukryla se svou organizací bombu. Nevíme kde je. Ale máme informaci, že do několika málo hodin se odpálí.“
"To je vše hezké. Ale co já s tím?“
Přivřela oči, vypadala dravěji. "Zjistěte, kde ta nálož je.“
Vyvalil jsem na ní oči. Pak jsem ale pochopil. Uměl jsem číst myšlenky. Jak to ale ví ona? Měl jsem spousty otázek a většina jich stále nebyla vyřčena.
Nervózně jsem polkl. Postavil se před muže jménem Thomas a čekal jsem.
"Můžeš mě mlátit, ale nic ti neřeknu. Nevím, v čem si jiný než ten druhej magor,“ řekl a odplivl krev. Měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel, či neomdlel.
Thomas byl čím dál tím více vytočenější. "Tak na to čekáš? Uhoď mě! Stejně ti nic neřeknu. Neřeknu, ti kde je ta bomba.“ Křičel na celou místnost.
A pak to přišlo. 'Jste vyřízení. Jen já vím, kde je. Jen já. A za dvě hodiny to bude jedno. Jen obchodní centrum Karolina bude plná mrtvol. A mé jméno vstoupí do dějin tohoto města.'
Zajímavá novinka byla pro mě v tom, že jsem slyšel i jeho zoufalý smích.
Otočil jsem se na Amandu, která již netrpělivě čekala. "Obchoďák Svaté Karoliny v centru.“
Jen kývla a šla si v rychlosti zavolat. Thomas na mě nechápavě koukal. Jakoby ho přešla veškerá bolest a odvaha.
"Co jsi sakra, zač?“
"Tvoje vstupenka do vězení,“ řekl jsem vtipně. Spíše jsem se snažil ze sebe setřást strach. Amanda se zatím ke mně vrátila a usměvavě mi řekla. "Dobrá práce.“
Potěšilo mě to. Ale stále jsem měl spousty otázek.
 
<><><><>
 
Stáli jsme venku před autem, již byla tma, a stále lehce pršelo. Byli jsme sami, svalnatí kravaťáci odešli. Nervozita a strach ze mě spadly a teď je nahradila zvědavost. Navíc jsem nechápal, že nemohu slyšet myšlenky její a ostatních, kromě Thomase.
"Děkujeme. Pomohl jste nám, pane Parku.“
"Já se omlouvám, že jsem ze začátku byl velice nedůvěřivý.“ Což jsem stále lehce byl. Vy byste nebyli? V jednom okamžiku byste získali úžasnou schopnost, která byla doposud známá jen v knihách a filmech, a zničeno nic za pár okamžiků za vámi přijedou a chtějí vaší schopnost využít. Náhoda? Těžko.
Obdařila mě krásným úsměvem. "To bylo pochopitelné. Také chápu, že máte spousty otázek a jsem ochotna na ně odpovědět. Pracuji pro organizaci LSVS, která má na starosti teroristické útoky a zločiny nejenom v tomto městě. Máme ohromnou síť po celé zemi. Dnes jsme potřebovali někoho s vaší schopností.“
"LSVS?“ nikdy jsem o ní neslyšel.
Amanda ihned vysvětlila. "Lidé s výjimečnými schopnostmi.“
"Ono je více lidí jako já?“
"Pokud byste získal rád odpovědi na všechny otázky, buďte zítra na této adrese,“ podala mi vizitku. "A doufám, že nemusím dodávat, že to, co se dnes stalo, je přísně tajné.“ A vše pro mě začalo být ještě zahalenější a tajemnější.
"Dobře, ještě něco co bych měl vědět?“ zeptal jsem se.
Usmála se. "Užijte si schopnost, dokud jí máte.“
"Jak to myslíte?“ zarazil jsem se.
"Uvidíte zítra,“ zasmála se. "Pokud přijdete.“ Rozloučila se a odešla.
Ještě než jsem nasedl do auta, které mě mělo odvést domů, díval jsem se, jak odchází. Na její ladné pohyby a napasované boky v útlé sukni. Vždy jsem měl raději ženy vyššího věku, než byl můj samotný.
Houkl jsem na ní, než zalezla zpátky do restaurace. "Ještě se chci zeptat. Jste svobodná? Nebo máte manžela? Šla byste na kafé se mnou?“
Neodpověděla, jen se na mě usmála a vešla do restaurace. Stále jsem měl před obličejem její úsměv, hluboké hnědé oči a lesklé světlé vlasy.
'Kdyby si věděl, tak se jí neptáš'. Uslyšel jsem myšlenky řidiče. Nechal jsem to být a nasedl do auta. Nikdy jsem neměl štěstí na ženy. Ale dnešek stál za to. Stále jsem nevěřil tomu, že se vše odehrálo. A to byl teprve začátek.
 
 
Pokračování příště …


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 29.11.2015, 15:38:44 Odpovědět 
   Zdravím,


rovnou bych se ráda omluvila za delší čekání na publikaci (mně to prostě vždy trvá).

Úvod je vystaven tradičně - navozuje, že se bude jednat o "autobiografický" příběh s netradičním děním, a zároveň prozrazuje něco ze současnosti (upotání na lůžko), vracíme se tedy v příběhu nazpět.

Pozor na slovosled, např. u věty Každopádně v tuto dobu jsem zjistil, že se děje něco zvláštního a neobyčejného v mém životě. by se více hodilo "že se v mém životě děje něco...", jelikož co dáme na konec, zdůrazníme (na konci je réma). Tady a svou nelibost dávala ráda najevo hlasitě. - by se zase spíše hodilo "ráda hlasitě najevo". Některé věty by zasloužily přetranformulovat, aby nebyly tak krkolomné, např. Představoval jsem si to jen? Co znamený věta "a dva, ve svém malém bytě, jsem četl dopis z mé bývalé práce, kde jsem pochopil, že má vedoucí by mě nejenom ráda vyhodila, ale že to i ráda udělala."? Jdeš k Lorencovi o víkendu? > Jdeš o víkendu k Lorencovi? apod.

Pozor na gramatiku, např. po oslovení následuje čárka (je i před ním); přemýšlel o mém životě. > o svém aj. (těch chyb je víc, např. i U děravé kočky by mělo být s velkým D)

Používáš cizí jména. Jednou skloňuješ (AmandU), jinde ne (na nesmlouvavého Mike by mělo být Mika).

Příběh je budován celkem dobře, logicky, na jednu stranu nikam nepospíchá (rozvaha je znatelná), na druhou je zde zase klasické "objevil jsem netradiční schopnost a někdo se o mě okamžitě začne zajímat", čímž to spadá do klišé. Také nepůsobí věrohodně to, že nejprvě s nimi hrdina dobrovolně jde a vzápětí je prosí, aby mu neubližovali. Chtělo by to nějak vyrovnat. OCeňuji snahu o humor (jeho hlášky docela fungují :))

Zkratka organizace by nebyla LSVS, ale jen LVS (předložky či spojky se nezapočítávají)

Takže: má to svoje mezery a je to trochu klišoidně vystavěné, ale má to potenciál a není to napsané špatně. Jen tak dál a zkus věnovat více času korekturám.

Nancy
 ze dne 30.11.2015, 12:08:27  
   Peter V. Flass: Děkuji. Nic se neděje. Já si rád počkám. :)
Také děkuji za pomoc. Určitě si dám v dalších částech pozor. Ta chyba ( Za dva, ve svém bytě..."), mělo správně být - "Za dva dny...". Takže se jedná o překlep. Snad i další části nějak zaujmou. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Para Tu
Bucifal
Id
Rebekka
Osudu napospas
kraaska_
obr
obr obr obr
obr

..příběh nového začátku
Mája
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr