obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: OBRAZ ::

 autor Tilda publikováno: 25.12.2015, 17:16  
Co všechno se může stát, když máte talent...
 

OBRAZ


Josef, třicetiletý malíř bez jména na volné noze, bydlí na předměstí v obyčejném panelovém bytě. Na kontě, nenáviděném o to víc, že je tak nutně potřebuje, disponuje směšnou částkou, tak akorát k přežití.
V nerozumném okouzlení se zapletl se spolužačkou Inou. Vyzývavě se před ním vlnila na jedné z diskoték, kam, jak si myslel, vlezl dost nerozumně. Krásná tmavovláska, křehká a zároveň zvláštně opojná – první společné ráno se cítil jako bůh.
Skoro dva roky se pokoušeli skloubit své umělecké, vášnivé, introvertní, žárlivé, svárlivé a tolik jiné duše. Co vypadalo, jako souznění, měnilo se s postupem času v „Bouřlivé výšiny“, „italskou domácnost“ a „Pásmo Gazy,“ bez šance na příměří. On svou uzavřenost dával najevo okatě a neměl kolem sebe moc přátel. Ina naopak, snad že se styděla nebo chtěla změnit svou osobnost za každou cenu, obklopovala se tlupou rozjívených kamarádek. Byla přesvědčená nebo si nalhávala, že je jejich vůdkyní, modlou a vzorem. Ve skrytu duše však tušila, že je to jenom přetvářka. Stejná, jako ta její.

Trpěla jako zvíře a mohla si za to sama. Ani Josef a jeho upřímná a nepředstíraná láska ji nedokázala vrátit nohama na zem. Ubližovala mu a on po čase oplácel stejně, když jeho křehký pohár trpělivosti přetekl. Vyštěkali, vyplivali a vykřičeli na sebe hromadu nepravd, vulgarizmů i smyšlenek a pak se divoce milovali, jako by to byla ta jediná možná předehra. I tehdy si ubližovali, záda podrápaná, na břiše nebo potem zbrocených stehnech namodralé otisky zubů. Za nějakou dobu nedokázali vedle sebe spát, natož se jakkoliv dotknout. Ina se odstěhovala po jedné obzvlášť kruté hádce, na kterou doplatilo Josefovo rozpracované plátno k diplomové práci. Neustálo Ininu maniakální ataku kuchyňským nožem a skončilo v cárech. Musel začít znova a mnoho probdělých nocí ji proklínal skrz zaťaté zuby,v očích nenávist. Termín stihl jen tak tak. Po čase jí odpustil, ale ona, tvrdošíjná ve svém vzteku, mu neprominula ani chloupek.
Nechtěný a neplánovaný výsledek v podobě skoro tříletého hošíka byl možná výmluvným trestem pro oba…

Kloučka skoro nevidí, jenom zřídka je mu dovoleno jej pohlídat. Několikrát do roka, na dva dny o víkendu, víc si asi nezaslouží. V rodičovském dramatu sbírá jen štěky, zatímco jeho drahá polovička samé hlavní role. Jestli je v nich úspěšná, je jiná věc. Hrdost jí nedovolí cokoliv naznačit nebo si ztěžovat, a pocit, že může Josefovi jakkoliv ublížit, jí za to stojí... A teď, když to vypadá, že má Ina vážný vztah: možná Josefovi zbude víc peněz, zato nula otcovské lásky. A on má Pepého moc rád: je mu podobný a, jak roste, začínají se u něj projevovat maličko výtvarné vlohy. (Nebo si to láskou zaslepený tatínek jenom namlouvá…) Pastelky a voskovky, stejně jako vodové barvy a krabička s temperami marně čekají, až máma milostivě dovolí a synka přiveze. Tak rád by jej učil a vedl k malování… Zatím bydlí ve dva plus jedna - a celý jeden pokoj přestavěl na ateliér.
Možná proto, že nemá hošík vlastní pokoj a spí na pohovce – možná i proto jej má u sebe tak málo….

Ina jako samoživitelka, po něm požaduje, i když spravedlivě, dost vysoké výživné. A to přitom netrpí. V profesi grafičky je úspěšná a „za vodou“. O něm, chudákovi, se to říct nedá ani po pěti letech od dokončení školy. Vystudoval samozřejmě akademii a byl dobrým a nadějným žákem. Učitelé mu slibovali světlou budoucnost i houf nadšených sběratelů umění, kteří mu budou věrní. Nebude se topit v milionech ani nebude svými díly zdobit největší světové galerie (možná až posmrtně…), ale bude chtěný. Věřil tomu, když přebíral diplom. Věřil tomu, i když se první oficiální výstava moc nevyvedla a neprodal, než maličký akvarel a to ještě pod cenou! Věřil ještě celé dva roky, kdy doslova dřel v pronajatém ateliéru, aby měl co ukázat na další výstavě. Na barvy a veškeré malířské potřeby si půjčil od rodičů s vírou, že jim všechno co nejdříve splatí. Tentokrát ohromí: určitě!

Změnil úplně styl. Realismus, s až bolestnou pečlivostí v jeho dílech, nikoho neoslovil, ač v tom byl opravdu dobrý - zkusil tedy modernu. Jak jim vtloukali už na škole, tento trend letí a je žádaný i dobře placený. A, přiznejme si, každý, kdo má dvě ruce, je schopen plácat na plátno bez ladu a skladu cokoliv jej napadne. Stačí zvučné jméno, peníze nebo slavný příbuzný a je jisté, že se nová tvář uchytí a začne se prodávat za značné částky. Kritika nebude šetřit superlativy, smlouva s galerií je dalším krokem. A je vymalováno… Josef sice neměl kýžené kontakty ani vlivného strýčka, ale měl talent a vůli. A myslel, doufal a věřil, že to postačí.

Zpočátku se jeho ruka zdráhala nanášení nic neříkajících vrstev a nekonkrétních tvarů, linií a barevných přechodů, ale potom získal jakýsi grif a jel jako o závod…. Každý měsíc napíná nové, velké plátno a krmí jeho hladovou plochu tóny. Řada hotových, proschnutých a lakem ošetřených olejů, temper i akrylů utěšeně roste.
Krásně by se vyjímaly v recepcích hotelů nebo bank, v soukromé ordinaci bohatého plastického chirurga nebo kanceláři senátora…

Rozhodl se, že až dokončí desátý obraz, zkontaktuje galerii na periferii, kterou vlastní jeho bývalá spolužačka. Celý soubor nazval odvážně „Rej blažených múz“. Zaplatil fotografa i katalog na křídovém papíře, stejně jako předražený catering a čekal nervózně na pondělí, kdy se měla konat vernisáž. Majitelka slíbila, že promluví a bude mu oporou. Také tvrdila, že se doslova překonal: že bude mít úspěch a že se díla do jednoho prodají…

Josef z neděle na pondělí skoro nezamhouřil oko. Zmámený a vyčerpaný zvedá telefon, který jej krutě vytrhl z krátkého polospánku po sedmé ráno: „ Ano, Josef Gray… Kdo volá, prosím?“
Po chvíli se váhavě ozývá kamarádka z galerie: „ ahoj, Josefe… Moc mě to mrzí, ale mám spálovou angínu. Nebudu tam večer – nezlob se! Ale jinak to platí, neboj! Nic se nemění: zaskočí za mě asistentka…“
Sluchátko rázem oněmí – snad aby nestačil zareagovat, či protestovat. Josef má po náladě, i když zrovna skvělá (po ránu a probdělé noci) nebyla. Její asistentku viděl jenom jednou a moc se na ni nepamatoval. „ Vždyť mě nezná – jak chce o mě a mém díle fundovaně promluvit!?“

Raději do sebe lije jednu kávu za druhou a snaží se osvěžit dlouhou procházkou v městském parku.
Konečně je večer. Josef, oblečený v zapůjčeném vlněném obleku a s růží v klopě, rozechvěle vystupuje z taxíku u galerie. Vypadá tak odlišně, odtržený od štětce a palety i pracovní odrbané kostkované košile a volných džín, věčně nasáknutých terpentýnem. Vlasy pečlivě sčesané, ukočírované tužícím gelem, vous čerstvě zastřižený. V obleku vynikne souměrná a štíhlá figura – s jemnou, nevtíravou aurou parfému, dokonalý předobraz budoucího lamače ženských srdcí, bonvivána a životního gurmána.

„Lidí je tu docela dost“, pomyslí si s úlevou, když vidí řadu asi dvaceti čekajících u osvětleného vchodu. Protáhne se kolem nich, zatím nepoznaný a vchází vchodem pro personál. Obhlídka výstavní síně jej také potěší. Obrazy visí přesně podle jeho instrukcí, řádně nasvětleny i pořadí nikdo nepopletl. Tak… snad to vyjde - konečně!
Asistentka, mladá, sebevědomá a skoro hezká, zahájí Josefovu vernisáž nemastným neslaným projevem: o malíři se zmíní jen okrajově a viditelně s nezájmem a obrazy hostům přiblíží chladně, s minimem procítění. Josef, okatě přehlížený jenom trpně postává stranou a hladově vyhledává možného kupce.

A návštěvníci procházejí kolem něj, tu se zastaví, debatují, přežvykují chlebíčky a jednohubky, trousí drobty i moudra, pochechtávají se, nebo odmítavě kroutí hlavou, ruce se skleničkou pořád zaměstnány. Žádné nadšené povzdechy, euforie ani emoce. Ženy a není jich mnoho, po něm sem tam hodí okem, ale jejich očividný zájem s vystavovaným dílem viditelně nesouvisí. Nereaguje na chemické signály a ony, šelmy na lovu, toho po chvíli podrážděně nechají.
Žádné bouřlivé gratulace autorovi, předhánění se a kalkulace o ceně.
Josefovi to připadá jako fraška, zinscenovaná komedie (která ale absolutně postrádá humor) pro jednoho diváka: pro něj… A on se nesměje, protože nemůže. Je mu smutno a bolí to. Nekonečně bolí ta lhostejnost davu chtivého umění, jenž se tváří, že zde žádné není…

Malíř už to nevydrží a prchá, běží pryč, ven a domů. Nečeká do konce, nečeká na posledního návštěvníka. Ve svém bytě se schoulí do postele, aniž by se vysoukal z nepohodlného saka a s bolavou a zklamanou duší upadá do dlouhého spánku, jež jej izoluje od skutečnosti.

Několik týdnů se nedokáže na paletu a štětce ani podívat. Dokonce byl v takovém sebezničujícím rozpoložení, že chtěl všechny malířské potřeby naházet na jednu velkou hromadu a spálit na popel. Ohněm se očistit a vypálit ze sebe, ze svého srdce, touhu tvoření. Naštěstí se vzpamatoval. Poloprázdná lahev whisky, ta špatná našeptávačka a manipulátorka, nepřežila. S konečným třísknutím skončila a napořád na dně páchnoucí popelnice.
Několik dalších dní kombinoval a propočítával, žádných pozitivních výsledků se ale nedobral. Těch několik zakázek, které si zjednává po internetu, mu žádné velké peníze neslibují. Také nejde o nic, čím by se chtěl chlubit: maloformátové portréty novomanželů jako svatební dary, kresby a malby podle fotografií, tuctové krajinky, nabubřelé vilky a chaty, kojenci a batolata, psí a kočičí mazlíci. Jednou maloval i zesnulého v rakvi – bylo to divné…

Rodiče, ty dobré duše, mu dluh odpustili. Josef se styděl, ve třiceti letech pořád u máminy pomyslné sukně, ale v současné finanční tísni ten velkorysý dar uvítal. O to více se snažil, aby se znova postavil na nohy. Chodil na dlouhé procházky v naději, že jej múza políbí. V noci se budil, mozek zavalený pocity a snažil si po procitnutí zapamatovat pomíjivé obrazy.
A jednoho rána to měl: namaluje obraz podle svého. Vrátí se k tomu, co mu jde nejlépe – realistická, pečlivá malba, nejlépe krajina. A znova zkusí oslovit zákazníka. A pokud to nevyjde tentokrát, opravdu skončí. Začne se živit jako obyčejný člověk, nudnou prací rukou někde v továrně nebo službách. A bude mu to jedno…
Plán by měl, ještě sehnat materiál. Poslední polovyschlé tuby s olejovými barvami vyhodil. Také plátno takových rozměrů, jaké si představoval, ve skrovné zásobě neměl. A pokud, bylo nekvalitní, řídké nebo špatně napnuté.
„Zajedu k našim a naposled poprosím o půjčku… Bude to hrozné, ale nezbývá mi nic jiného!“ S tím se trochu uklidnil a telefonem s tátou si domluvil nedělní návštěvu – samozřejmě s obědem: maminka už se nemůže dočkat a uvaří jeho oblíbené špagety s bazalkou a pestem a jako dezert jablečný závin se šlehačkou Mňam!!!

Konečně je tu neděle. Josef se ustrojí, přerostlé světlé vlasy sváže do kratičkého culíku, dokonce si oholí nesourodý vous. V tričku a zánovních plátěných kalhotách vypadá znova jako student. Jede vlakem, auto musel prodat, aby měl z čeho existovat…
„ Musím koupit aspoň kytku a nějaké víno.“ Přikazuje si a cestou z nádraží se zastaví v malé samoobsluze na konci ulice. Víno v dárkové tašce je z těch levnějších a kytice, o pěti volně vázaných růžích skromná, ale i tak je s výsledkem spokojený.
Sotva se objeví u vchodových dveří bolestně známého domku, hned jsou dokořán a máma s tátou se předhánějí s pevným objetím a mlaskavou pusou na obě tváře.
„ Bože, Pepí, ty jsi jako lunt!“ třeští oči maminka. „Jíš ty vůbec nebo jenom flámuješ a dovádíš s děvčaty?! No jo, to je to město a jeho svody…“ Ale dobře ví, že její syn je slušný a alkoholu neholduje. Jen jej popichuje, taková už je. Potěšeně přivoní k růžím a znova syna obejme. S hlavou položenou na jeho rameni a s rukama kolem pasu, vcházejí do domu.
Tatínek toho moc nenamluví, raději pozoruje a poslouchá ostatní u stolu. V tom jsou si se synem podobní. Svou lásku k dítěti však dává najevo. Zvlášť, když nejezdí domů často, jenom párkrát do roka. U oběda si povídají a tak nějak na to přijde řeč: „ a víš ty, že se strejda Boris vrátil z cest po Tibetu? Pobýval v té studené zemi skoro půl roku. Tak nevím, jestli jej to nějak změnilo a z lakomce a nelidy se stal lepším člověkem… Jsme sice bratři, ale nikdy jsme si moc nerozuměli: hlavně on si mě k sobě nepustil, jako by se bál…“ Dumá tatínek a potahuje, skoro obřadně, z dýmky.
„ I pro mě byl vždycky nedotknutelný. A cizí a divný. A nikdy mě nepohladil, neusmál se… A když jsem jej prosil o nějaké kontakty, ještě po studiu, nechtěl se se mnou vůbec bavit: prý, ať si úspěch vydřu sám. Jako by to bylo tak jednoduché! Taky by mě zajímalo, jak jej cestovatelské zážitky obohatily. Ani bych do něj neřekl, že bude takový gurmán dobrodruh…“ Podotkne Josef a upije dobrou silnou kávu. (Nikdy se mu nepodařilo, uvařit ji tak, jak to umí máma. Recept si stokrát opsal a pokaždé našel v hrníčku nevábnou břečku.)

„Ale počkej,“ vzpomene si maminka, „něco ti přece jenom poslal… Kde jsem to jenom založila! To víš, malovalo se, stěhovali jsme celé patro“ – zas ta jemná výčitka, až Josefa zabolí, že nepomohl. (Byl tou dobou jako šílený ve svém nepovedeném, abstraktním rauši…)
Máma se po delší době vrací z půdy, v ruce objemný balík. „Uf, dalo to trochu přemýšlení, ale našlo se! Ani nevím, co to je. Boris tvrdil, že ti to pomůže v práci.“
Josef zvědavě rozvazuje motouz a rozkládá tuhý nažloutlý papír. Na úhledně poskládaném plátně slonovinové barvy s velice pěknou vazbou, leží list ručně dělaného papíru. Strýcovým nesourodým rukopisem tu stojí: „ Milý synovče, vím, že jsem Ti nebyl dobrým strýcem. A neumím to, nezlob se. Ale pobyt v klášteře mi trochu otevřel oči. A když jsem se mnichům svěřil, že má synovce malíře, nabídli mi pro tebe tohle plátno. Sami je utkali a posvětili tajemnou modlitbou. Mělo by Ti být nápomocno. Přeji Ti vše dobré a neděkuj a nehledej mě. Tvůj strýc Boris.“

„ No teda, mami! Zrovna se mi taková krásná a pevná tkanina hodí.“ A zatočí se s usměvavou maminkou po kuchyni. „ A…Tati, nemáš zbytečné latě? Potřebuji velký rám, tak sto dvacet na sto- osmdesát. Mám nápad na obraz a chybí mi plátno.“
„V dílně určitě něco najdeme. Dej mi půl hodiny, než dokouřím a rád ti pomohu.“ Tatínek se těší, že nebudou jen tak zbytečně sedět na pohovce a zakutí si spolu v dílně – on a jeho syn (jako za starých časů).
Do večera měli hotovo a po pečlivém zabalení mu rodiče slíbí, že plátno pošlou hned další den poštou. Domů jede až pozdě večer, v taškách hromadu jídla a v srdci teplo od nepředstírané lásky.

Josef má už jen jeden důležitý úkol, než se pustí do práce: sehnat barvy, zatímco našepsované plátno krásně prosychá. Podklady nanášel pečlivě a skoro s láskou. (První vrstvou je klih, který ochrání plátno před naleptáním oleji. Bylo sice po nátěru trochu nerovné, ale po nanesení několika vrstev šepsu se krásně vypnulo.) Olejové barvy s kvalitním pigmentem, který by časem nežloutl a neměnil odstín, to už je horší. Na drahé tuby nemá, musí tedy najít náhradní řešení a vypadá to tak, že si namíchá vlastní odstíny.
Nakoupí přes internet kvalitní olej, ve kterém bude pigmenty rozpouštět. Na jednom serveru objeví i cenově výhodného dodavatele práškových pigmentů na rostlinné bázi s certifikátem jakosti. Neváhá a s nadšením, jaké už dlouho necítil, udělá velkou objednávku. Obchod slíbil, že dodává do týdne a slovo splnil.
Podle tabulek ještě z dob studií, míchá malíř pigmenty, pojidla a oleje a vosky pro lesk. Dokonale promísené polotekuté pasty ukládá do malých, uzavíratelných skleniček z tmavého skla. Každou označí nálepkou: umbra, siena pálená, kobaltová modř, zem zelená pálená, burgundská červeň, rumělka, indigová modř, tyrkysová a pařížská modř, tizianová červeň, neapolská žluť a jiné… Několik velkých tub zinkové běloby z obchodu doplňuje zbytek.
Z palety špachtlí seškrábe zbytky starých barev a podle potřeby nanáší barevné kupičky. Ploché štětce všech myslitelných velikostí (dává přednost syntetickým, před přírodními štětinami, protože se s nimi barva lépe nanáší a neulpívá mezi nimi), nakupené ve vysoké sklenici skoro nedočkavě čekají, až je láskyplně uchopí do rozechvělých prstů a začne první tahy na panenské plátno…
Barvy bude ředit raději lněným olejem, než terpentýnem: schne pomaleji – pro jeho puntičkářský způsob práce ideální.

Příprava je u konce a Josef jde toho večera spát brzy. Ráno začne jeho několikaměsíční boj: krásný, krutý, bolestný i povznášející. Vítězství i prohry se budou střídat se zoufalstvím a euforií. A spát bude špatně. Nejistota výsledku, nezdary, prohry a nové půtky s neposlušným štětcem si vyžádají své.
„Podaří se mi to opravit a překrýt? Zvládnu hloubku, kompozici, správnou perspektivu a náladu? Dokážu stvořit sen? Krajinu tak nádhernou, že se do ní každému zachce utéct před světem? Umím to vůbec?“ A to tak dlouho, než udělá poslední tečku – za svým jménem v dolním pravém rohu obrazu. Tím zpečetí ten konec. Už se podepsal a nelze vzít zpět.
Po dokonalém proschnutí dílo ošetří damarovým lakem, aby zajistil barvám dlouhou životnost. A potom osloví trh. A potom bude za vodou… S tou myšlenkou usíná, aby nabral sil. Usíná, aby naposled dobře a bez přerušování spal.

Povede se a ráno, plný očekávání a nejistoty, stojí svou první stráž před vyzývavě prázdnou plochou. Bez varování a s rozmachem políbí jeho štětec plátno a se stále se zvětšující jistotou začíná črtat podkladovou malbu. Jen jemnými doteky světlým akrylem nanáší tvary a obrysy krajiny, kterou vidí svým vnitřním zrakem. Snové, nezemské krajiny, líbezné a nezkažené člověkem. Takové, která má učarovat kupci a malíři – jejímu stvořiteli, zajistit spokojený život a satisfakci, po které tolik touží.
Maluje dlouho, někdy váhavě, jindy horečně. Další dny nanáší tmavé plochy, stíny a zákoutí.
Nejhorší je čekání, než tahy zaschnou. Nesmí, za žádnou cenu nesmí dopustit, aby barvy zašpinil, zneuctil jejich tón svým nedočkavým zásahem. V těch lichých dnech postává před plátnem a přemýšlí, posuzuje a hledá další kroky. Konečně! Paleta ožívá jasnými odstíny, běloba mizí kosmickou rychlostí, že musí dokoupit další tuby.
To je vždycky ta příjemnější část. Když se rýsují konkrétní a jasné kontury. Týdny plynou v napohled nadlidském úsilí. Plátno mizí a na jeho místě vzlíná fantazie. Gejzíry barev víří v souladu a dokonalé harmonii, tečou a splývají a dohromady vytvářejí zázrak – jeho krajina, taková, jakou si vysnil, je tu…
Před ním, skoro oněmělým sebou samým, rozprostírá se do nekonečna roztodivná zem. Stromy tak bizarní a nádherně košaté, olistěné i prosté šatu, ve spletených hnízdech duhou zářící ptáci všech velikostí, jejichž oči září jako démanty. Hustý háj vystřídá louka - tráva se skoro viditelně vlní, hedvábná a sytě zelená, houpající mezi stébly jemné hlavičky kvítků. Motýli a hmyz budí dojem, že je slyšet jejich potěšený bzukot i šelest křehkých křídel a krovek. Laně, tam vzadu na horizontu, jako by se otáčely a na pozdrav laškovně zavrtěly bělostnými ocásky. Stezky, tajemně se vinoucí zvou k procházce a obloha, nekonečná modř s lodičkami nadýchaných oblak, se táhne do dálky a vábí a volá… Josef skoro s námahou odtrhne oči a s rozostřeným pohledem na staré pendlovky z antikvariátu zjišťuje, že uběhly celé hodiny. Venku je tma a údery prudkého deště na týrané okenní tabule podkreslují zvláštně tísnivou atmosféru.
Štětec v křečovitě sevřených prstech, ještě se šmouhou běloby, jíž udělal „zrcátko“ na krovce brouka, padá na zem skoro zatvrdlý. Josef se odpotácí do ložnice. Lehá do postele nemytý, nesvlečený a zcela vyčerpaný.
Dokázal to! Ví to: když jemu samotnému obraz tak učaroval, není přece možné, aby se nelíbil!
Až pořádně zaschne, až bude nalakovaný a v pěkném dřevěném rámu, dá jej vyfotografovat a pošle nabídku do několika galerií…

Malíř spí dvanáct hodin a jenom hlad a krutá žízeň jej vyženou z upatlaných lůžkovin. Horká sprcha, oholit a je zase fešák… Zajde si na dobrý oběd – však si jej zaslouží. Tentokrát nešetří a bohaté menu završí alžírskou kávou a dortíkem, ač si na sladké nepotrpí.
Po návratu jej to zase táhne do ateliéru. Teď za světla, je krajina ještě dokonalejší a znova jej podivně přitahuje. Znova se musí donutit k odchodu. Neznepokojuje se, neví proč taky.

Pár dalších týdnů do místnosti nechodí. Nechává odpočinout svoje smysly, aby byl objektivní, aby vnímal s patřičným odstupem svoje dílo. Aby zaslepenost, způsobená neustálým kontaktem s plátnem nezkreslovala a nemátla. Sám sebe brzdil a ano, trochu i týral tím, že k obrazu nechodil.
„ Však o to to bude intenzivnější, až se zase shledáme!“ Utěšuje se, když míjí pevně zamčený ateliér.
Další den kontroluje, zda olej zasychá, aby si mohl naplánovat závěrečné povrchové úpravy. „Ne, krucinál! Pořád se to maže!“ A horečně, jako vandal s pocitem viny, opravuje miniaturní šmouhu na jednom z mráčků.
Ještě pořád tiše nadává, když má naléhavý telefon od matky jejich syna: „ Bože, Josefe, musíš mi pomoct! Nečekaně se vdávám a ten týden před svatbou je šílený… Kadeřník, švadleny, květiny, menu, vypadl termín v kostele- co ti mám povídat!!! Potřebuju pohlídat Pepého. Nemám na něj čas a on trucuje a dělá mi naschvály - třeba včera: rozstříhal šaty jedné z družiček. Nebo vyhodil do krbu nerozeslané pozvánky, bazilišek jeden malej. Nevím už, jak jej zkrotit… Prosím, vezmi si ho na pár dní… Aspoň do příští soboty…Nebo do čtvrtka? Máš čas, že? Vím, že máš… Jsi zlatej, fakt! Do oběda jsme u tebe. A máš to u mě…“

No, že by se mu to teď hodilo… Ale co, aspoň si kluka užije. A uteče mu lépe čas, než obraz uschne…
Shledání se synem je jako vždycky bouřlivé a vzápětí o něj malý ztrácí zájem a pobíhá z pokoje do pokoje. Ani se s mámou nerozloučí. Ina jen stručně poučí Josefa o chlapcových zvyklostech a rituálech a s letmým políbením na tvář sbíhá schodiště s osvobozujícím klapotem jehlových podpatků.
Pepé zastaví u zamčeného ateliéru a hlasitě se dožaduje vstupu: „ Tatí… Otevři, chci dovnitř, a hnedle a už!“ A dupne malou nožkou a kopne do květináče s polosuchým fikusem, až opadají skoro všechny úporně se držící listy. Zůstanou jen tři nejmladší na vrcholku utrápeného kmínku.
Otec jej uchopí do náruče, i když se malý snaží zase vyklouznout a skoro natahuje: „Hošíčku, tam nesmíš. Zasychá mi velké plátno – obraz, který budu prodávat a ty bys jej mohl pokazit. Ukážu ti jej, až bude nalakovaný. A ty mi povíš, jak se ti líbí. Souhlas?“ A natáhne dlaň, že si plesknou chlapáckým gestem. Pepé svou ruku nezvedne a znova se zamračí. „ Ale já to chci vidět hned! Odemkni a ukaž nebo ti řeknu, že je to škaredý a hnusný a fuj!!!“ Ale tatínek nepovolí a zdráhajícího se synka odvádí do obývacího pokoje a k hromádce hraček, které si sebou přivezl, smíchané bez ladu a skladu, s těmi od táty.
Hraje si trucovitě a schválně krutě. Hračky létají po celé místnosti, tahané a pošlapávané, Pepé, na tvářích poraženecké slzy, se na tátu ani nepodívá. Spát jde sám a nechce pohádku ani pohladit nebo pusu na čelo. Josef, ještě pořád dost unavený, jde také brzy do postele a spí celou noc jako špalek.

Pár dní, kterými byli tak nečekaně obdarováni, jim to spolu funguje dobře, bez větších malérů. Hoch se ze vzteku vyspal a užívá si táty a nových možností. Chodí spolu do kina, na dětská představení, do ZOO nebo na atrakce do parku. Taky spolu kreslí a malují, ale trochu zklamaný otec zjišťuje, že v hochovi moc talentu nebude. Nemá cit pro barvy a čmárá bez rozmyslu a zaujetí. Spíše se vyžívá v ničení čtvrtek a největší radost má, když hrot tužky projede skrz...

Chlapec bývá vší tou činností unavený a po obědě spává i dvě hodiny. Tehdy Josef odemyká svou přísně střeženou komnatu a kontroluje dílo. Dneska, poslední den, kdy hlídá Pepého, tomu není jinak „No…Příští týden to bude suché… Vypadá to čím dál lépe. Jak vrstvy schnou, barvy vystupují jasněji a hloubka je ještě podmanivější! Zajímavé… Asi to bude tím plátnem. A možná i ručním mícháním barev. Však jsem se taky snažil!“S viditelnou námahou sundá obraz ze stojanu, aby zkontroloval vyztužení zadní části a podle potřeby a za pomoci vypínacích kolíků upravil možné nedostatky. Vše se zdá být v pořádku, nikde žádné prověšení: zadní stěna plátna je dokonale hladká a rovná… Zamýšlí obraz zase umístit zpátky, ale najednou se mu nechce.

Zase ustrne a bez mrknutí oka hledí do krajiny. Dlouho tak stojí, aniž by znatelně dýchal a poznenáhlu se omámeným a trhaným krokem blíží k plátnu, ač z takové vzdálenosti mu musí plocha splývat v jednu barevnou změť. Natáhne ruku a dotkne se trávy. Ne že dotkne, on ji mne mezi prsty, pročesává hedvábné stvoly. I druhá paže míří do krajiny a zkusmo přejede po hrubé kůře mohutného dubu. Nohy, tak nějak samozřejmě, nakračují a vstupují na namalovanou louku jako francouzským oknem do zahrady. A už je celá Josefova postava v obraze a kráčí stezkou, vinoucí se kolem háje až k obzoru. A všechna zvířata, ptáci i hmyz pobíhají a poletují kolem. A neděsí se, neutíkají. Ukazují mu, tomu novému poutníkovi s okouzleným úsměvem, kudy se má dát. A on poslechne a po boku srny s kolouchem, vchází mezi stromy do vábivého přítmí… Za chvíli už není vidět… A znova se objeví, daleko na horizontu, jak si zaclání oči a dívá se na cosi mimo dosah…

Pepé se probudil. Volá tátu a nikdo nepřichází. Schválně se pomočí do spacích trenýrek s medvídky i na přikrývce je nevábná skvrna. Seskočí na zem a bez bačkor se vydává na průzkum.
„Možná šel táta nakoupit nebo spí, jako sem spinkal já… Bafnu na něj do postele: ten se lekne!“
Ale v ložnici nikdo neleží, postel ustlaná a studená. Pepé aspoň shodí polštáře na zem a pokračuje v pátrání po tátovi. A už to vidí: dveře do ateliéru, kam nesmí, jsou pootevřené.
„Musím být tiše, aby mě neslyšel a nevyhnal…“ uvažuje chytře malý záškodník a pomalu otevírá.
Ani tady tatínek není. Jenom velikánské plátno, které synka láká, jako nikdy nic. Potichu našlapuje na bosá chodidla, už už aby byl u obrazu.
„Ty jo, fakt je to krása. Ani park ani Zoologická nejsou tak pěkný. Ani moje hračky a pohádky a televize… Ani obrázky od mámy…“
A zkusmo sáhne na plátno. Podívá se na ruku a na konečcích prstů je malá zelená šmouha. Zalíbí se mu to. „Taky zkusím malovat jako táta. Má tady chybu a já ji spravím. Bude rád, že mu pomůžu…“
Na štětce vysoko na polici nedosáhne, ale poradí si podle svého.
Teď už oběma ručkama se opře o malbu, roztahuje prstíky jako pařátky a zarývá do barvy. Dlaně se sunou po krajině a zanechávají za sebou chaotickou stopu. Mizí utěšená a líbezná scenérie, stébla tají, kmeny stromů se slévají v jednu temnou skvrnu. Modř oblohy, znásilněná špinavými otisky drobných dlaní už nezalévá ničenou krajinu světlem a ta se hroutí do sebe. Je dokonáno. Obraz, ubitý malým neposluchou přestává být bránou a stává se pastí. Pastí pro malíře, který jej stvořil…
Pepému se najednou nelíbí, co udělal. najednou cítí, že je to špatné a že to nejde spravit. I dlaně, zmazané až hrůza, se mu protiví. Na podlaze zahlédne kus hadru, kterým si tatínek čistil štětce. Ještě je vlhký, se sytým odérem ředidla. Klouček si jím otře ruce i každý jeden prstík, nejlépe, jak to dokáže. I přesto má dlaně mírně nazeleno a na hřbetě levé ruky rudou šmouhu, urputně se držící pokožky, jako důkaz čehosi, o čemž on, tříletý človíček nemá ani potuchy...

Josef jen pár vteřin před koncem zacítil, co se blíží. Ulyšel tlumeně pleskot malých nožek po ateliéru. Věděl, že je to jeho syn a že není nikoho, kdo by jej zastavil. Chce vyběhnout na stezku, mávat na chlapce a volat. Varovat jej, ať se k malbě nepřibližuje. Ať počká a on se k němu vrátí: neví, jestli to půjde, ale doufal v to. Běží, v teplém hutném vzduchu s vůní terpentýnu, růží a jasmínu, čerstvé trávy a hořkého aromatu listí. Všechno to vnímá s potěšením umělce. Náhlý poryv větru, vzdutí půdy pod nohama, zvířené orvané listí, vyděšený pláč laně a zubožené chumáčky ptačích pírek. Chaos a smrt, terminace jeho bájné krajiny i s ním samotným. Protože do ní vešel, stal se její součástí. A s ní také umírá, maličká barevná, kříčící skvrnka, rozmazaná tříletým palcem… (Na zlomek vteřiny se bříško palce zastavilo: jako by hoch něco slyšel, jako by něco viděl. Ale jenom na zlomeček...)

Kolem šesté večerní zvoní u dveří bytu Ina. Ani si od Pepého neodpočinula, jak si myslela.
„Ty dny tak letí, bože… Co bych dala za víkend v lázních s kosmetičkou a kadeřnicí… Místo toho se honím jako pes a u oltáře budu škaredá, opuchlá a bez jiskry! Stojí mi to vůbec za to? Proč já, blbka, vždycky otěhotním, když to nejmíň čekám!“A přejede si mimoděk po malé oblince břicha, jež se co nevidět zakulatí jako meloun. Zaškaredí se tou vyhlídkou a raději se soustředí na své poslání.

Zkouší zvonek opakovaně a marně, až trochu znejistí: „měli na mě čekat - přece jsem se s Josefem domluvila na šestou!“ A potom si naštěstí vzpomene, že jí dal a jak vidno prozíravě, náhradní klíč.
Vyhrabe ho ze dna kabely a strká do zámku. „ Uf, aspoň, že tohle funguje…Haloooo… Je tu někdo? Kde je ten můj uličník? Pepé, mám pro tebe překvapení…“ A z kabely vytahuje novou hračku, zatímco otvírá dveře do kuchyňky.
Chlapečka najde spícího u stolu, celého upatlaného Nutelou, jejíž prázdná sklenice se válí na podlaze. Tmavě hnědá lepivá pomazánka lstivě skryje i poslední stopy barev na ručičkách.
Ina zuří: „Josefe, ty pitomče – kolikrát ti mám opakovat, že takový hnus svému synovi nedávám!“
Jako fúrie proběhne bytem, aby zjistila, že kromě nich dvou tu nikdo není. Po Josefovi, jako by se slehla zem. Žádný vzkaz, jeho mobilní telefon, leží nečinně na stolku u postele.

Když chlapce po chvíli probudí, nedokáže jí říct, kde je táta. Mlčky a provinile ji malý mouřenínek vede do ateliéru. Pofňukává a novýma očima vidí, jakou škodu napáchal. Stydí se, ale nemůže to vzít zpět. A nemá nic, než pláč. Rozeřve se na celé kolo, uteče zpátky do obývacího pokoje a schoulí se na pohovku. Slzy spolu s nesmytou pochoutkou mu na obličeji vytvářejí komickou pleťovou masku.
Ina pozná, aniž by malý cokoliv řekl, že obraz poničil on. (Skoro si začíná myslet, že Josef zpanikařil a v afektu odešel z domu, než se uklidní natolik, aby mohl být v Pepého blízkosti.) Počká, až se vrátí a omluví se mu za všechno. Doufá v to a odpustila mu, že kluka nechal o samotě. I tu pitomou Nutelu mu odpustila. A je mu ho líto - pocit, jaký v sobě skoro udusila… Musel to být nádherný obraz a určitě se na jeho tvorbě neskutečně nadřel….
Ina se malíře nedočká… Odjíždí nasupeně taxíkem pozdě v noci, spící dítě v náručí, nanovo pučící ratolest hluboké nenávisti k Josefovi v nic netušící mysli.


Když se Josef neobjevil ani po půl roce, jeho neúspěšně vystavená plátna, (po lhůtě, povolené k uskladnění v depozitáři) putovala na dobročinnou akci pro dětské domovy. Aspoň k něčemu dobrému posloužila... A mohlo to dopadnout i jinak: třeba by si jich náhodně všiml nějaký zbohatlík z Ameriky a Pepé, ten nevědomý a nechtěný otcovrah by byl až do konce života "za vodou"...?


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 25.12.2015, 17:15:40 Odpovědět 
   Milá Tildo,

máš talent. Je to kresleno jako to plátno, se spoustou detailů, má to hloubku (jsem v tom příběhu, jsem v tom ateliéru, ač jsi ho nikde nepopsala). Ano, jsem ochotná pro tu krásu popisu (nejvíce tam, kde se jedná o obraz) prominout i to množství chyb (především v interpunkci, zbytečně příliš to při čtení ruší). Příběh je též velice zajímavý, v jednu chvíli předvídatelný (vstoupení do obrazu, splynutí a smrt), ale doslova vtáhne. Zároveň je to ale těžké čtení, styl zhoršuje čitelnost (právě ta tíha je znatelná, což je na druhou stranu chápáno jako účel těžkosti jeho života). A konec mně osobně přijde zbytečně rušivým elementem.

Shrnuto podtrženo, je to velice dobře napsané.

Nancy
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Nejlepší kamará...
Vyjimecnost
Povídka—Zimní č...
Zuzana Černá
Smířlivý
Víťa
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr