obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915294 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389843 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Poslední metar ::

 autor Laurent Cellier publikováno: 10.11.2015, 11:38  
Začátek fantasy novely
 

I. kapitola: Ajrin

Strnule seděl na sedlici potažené gepardí kůží. Mlčel. Neschopný pohybu. I nadechnout se obával. Jako socha, kterou vytesali z alabastru a po tisíciletí jehněčí kůží ji vyhladili k dokonalosti. Se svěšenými pažemi podél těla křečovitě zatínal prsty do hran sedlice.

Otroci hocha vzbudili ještě před východem Slunce. Vykoupali jej v lázni se zlatým práškem a šupinkami. Spíše hustým blyštivým bahnem, které mu z vlasů vytvořilo třpytivý slepenec, jenž služebníci vyčesali do stříšky. V paprscích vycházejícího Slunce zářil hoch stejně tak jako zlaté sochy na stupních Pyramidy.

Chlapec věděl: Dnes zemřu na obětních kamenech a se mnou všichni, kdo mi slouží. Já, syn Boha světla! A má matka si pozlaceným suknem zakryje tváře a odebere se do chrámu. Zaživa ji zazdí.

Neměl jméno. Otročtí sloužící se k němu neodvažovali vzhlédnout a otec nebo starší bratři, pokud o něj zavadili pohledem, jej nazývali – ON. Až na matku! Ta mu dávala různá jména, ale každé vonělo něhou – a úzkostí. Věděla, jaký úděl v den dvanáctých narozenin, den dospělosti, jejího syna očekává. A právě dnes…

Neodvažoval se pohnout, promluvit. Dát najevo, že je. Nezúčastněně zíral na otrocké služebníky.

Leželi před ním čely přitisknutými k zemi. Natahovali k němu paže, až se zdálo, že se jej snaží naposledy dotknout. Nárty i dlaně pevně tiskli k mozaice z leštěných polodrahokamů, jako by je mohla spasit.

Nevěděl, jak dlouho sedí bez hnutí. Zlatavý nános na odhalených pažích, nohách a tvářích rozpalovalo Slunce a ostře kontrastoval s rudou tunikou a světle modrým pláštěm dítěte zrozeného ze vznešené krve.

Zavlnily se šňůrky s navlečenými perlami a jantarem, které nahrazovaly dveře do chlapcovy jizby. Vešel posel v kratičké otrocké rozhalené vestě s vysokým vyztuženým límcem. Padl k zemi. Přitiskl čelo k podlaze a chraplavě vyhrkl: „Tvé oddanosti si žádá Shagon, Bůh světla!“

Hoch beze slova vstal a prostoupil šňůrkami ve vchodu. Jen se zavlnily. Nezřetelný cinkot perel jej vyprovázel. Kráčel po vzácných kožešinách posypaných zlatým prachem a vedle nich obličeji se tiskli k zemi jako živé obrubníky chlapečtí otroci, mladší synové porobených význačných rodů, které damonové – nejstarší synové Shagona vyvraždili.

Otrokům nebylo souzeno dožít se o mnoho vyššího věku, než měl dnes ON. Až nastane jejich čas, při prvním náznaku vousů nasytí krví obětní kameny a jejich mrtvá těla svrhnou k posvátným krokodýlům.

Už ani nepočítal, kolikrát se už tudy ubíral. I když ne zas tak často. Vystoupal stovky strmých schodů a s posvátnou bázní hleděl na mohutnou bránu, která se pozvolna rozevírala. Zář Slunce v četných odrazech řady zrcadel mířila ze všech stran na pětimetrové sochy střežící rozlehlý Trůnní sál Shagona, Boha světla.

Chlapec se zachvěl: Až nastane otcův čas a on splyne se Sluncem, ten ze starších bratří, který bojovým uměním srazí všechny ostatní do prachu kopyt svých bojových hord, se stane novým Shagonem – Bohem světla a pak jeho soše stejně jako otcově se budou všichni klanět. A tak na novém vládci Říše Erdynu bude záležet, čí z dřívějších soch předchůdců v Trůnním sále nahradí svou a původní nechá vynést na nižší stupně Pyramidy.

Ostatně stěny Trůnního sálu tvořily desky tlustého skla, které se daly zvednout nebo spustit. A přímo z něj zhlížel Shagon na všechna území Erdynu, která se před ním kořila.

Kráčel k otci. Smířen s osudem. Stejně jako v minulosti on sám i nyní vedle otcova trůnu po každém Shagonově boku klečel jeden z mladších bratří. Stejně jako jej, i je vzbudili před svítáním a vykoupali ve zlaté lázni. Ten zleva měl na starost nápoje a ten zprava jídlo. Shagon jim pohledem naznačoval, co žádá a chlapci střelhbitě plnili vše, co poručil. A splést se? Nemyslitelné!

ON si pamatoval, jako by to bylo včera, kdy o necelý rok staršímu bratru, než byl tenkrát ON, se zvrtl pohár v ruce a potřísnil zlatavý oděv Boha světla rudým vínem. Otec ukázal ke kraji Trůnního sálu a nemilosrdně vyštěkl: „Skoč!“ A než se hochovo nešťastné tělo roztříštilo u paty Pyramidy, přiběhl ze zadních místností další z mladších bratří a zaujal místo proviněného. Nikdo ze synů Shagona kromě sedmi nejstarších neměl jméno. Každý z nich se nazýval jen ON. Pod nánosy zaschlého zlatavého bahna na tvářích, pažích, nohou a ve vlasech vypadali jeden jako druhý.

Povšiml si, že v kruhu kolem Shagona, ale výrazněji níže sedí v povzdálí zlaceného Trůnu trůnů starší bratři v doprovodu svých metarů. Trůnní sál byl rozdělen na sedm částí. Každá příslušela jednomu z damonů – nejstarších ze synů Boha světla a za nimi do daleka se rozkládala jejich panství. Pyramida od Velkého Shagona RA tvořila střed Říše Erdynu, kterou ze všech stran obkružoval nekončící oceán, až na rozlehlé ostrovy na západě a severu.

Počkat, jeden z damonů schází! Je jich jen šest, ne sedm! Který? Než došel k otci, postřehl, že nechybí nejstarší – Krutý Dawen s oranžově zbarveným obličejem, ani vedle něj zleva sedící zelenou potřený Záludný Karapus, damon rozlehlých plání. Z druhé strany nejmladší z nejstarších bratří, jenž nosil jméno Varin, jehož tvář ukrýval nános bílých líčidel, jinak Lstivý damon jihozápadních Mlžných velehor – jak se zdály tajemné z pohledu z Trůnního sálu strmé jejich skalní štíty, rozplývající se v oblacích!

Došel k otci, padl na podlahu a čelo přitiskl na vykládanou mozaiku u Shagonových nohou. Věděl, co bude následovat. Otec na jeho záda vložil nohu a mírně jej přitlačil k zemi. Znamení všem! Dnešním dnem právě já posloužím Říši Erdynu krví, krví nejvzácnější ze všech. Krví syna Shagona, Boha světla, mocného vládce Říše Erdynu. Chlapec objal na znamení poddanosti druhou nohu vladaře a přitiskl k ní čelo.

Trůn se pozvolna otáčel. Dříve si myslíval, že se jedná o kouzlo, ale později se dozvěděl, že v nitru Pyramidy se nachází rozlehlá prostranství, kde desítky otroků přikovaných k břevnům zvolna kráčelo a otáčelo trůnem, a když někdo padl vyčerpáním, hned jej nahradili jiným, kterého přikovali místo něj. Nikdo déle než dva roky při této otrocké službě nepřežil.

Mrtvá těla zahynulých svrhávali kněží do tůní s posvátnými krokodýly v nitru Pyramidy, které byly propojeny četnými zatopenými chodbami s vnějšími hlubokými příkopy obkružujícími Pyramidu Boha světla. A mnohdy k jásotu davů posvátná zvířata na kusy trhala i živé obětiny.

A navíc celý Trůn trůnů se mohl v Pyramidě pohybovat nahoru a dolů. Jako malý nechápal, jak je to možné, ale při výuce mu objasnili, že za vším je voda a přečerpávací kanály uvnitř Pyramidy.

Shagon mlčel a nikdo se neodvažoval promluvit. Byť by byl kdokoliv z nich sebemocnější, příkazu Shagona ostatním damonům: „Zničte ho!“ nemohl žádný z nich odolat. A ostatní synové by rádi poručení vyslyšeli. Vždyť stát se Bohem světla dokáže jen ten, který všechny přežije. Stejně jako jejich otec, stejně jako otec jejich otce. Zákon a řád zachovávaný od nepaměti zavedený Velkým Shagonem Ra.

Chlapec při otáčení trůnu postřehl damona západní části Erdynu Sardise, označovaného Zarputilý, který se honosil žlutou barvou podle rozlehlých pouští. Ani ten neschází, uvědomoval si. Tak kdo? Po chvilce spatřil i modrou barvou potřeného Zekyra Uvážlivého, damona severozápadní části Říše Sopečných hor. Nescházel ani damon močálů a bažin Etar Proradný, vládce severu, jehož tvář se ztrácela pod nánosy černých líčidel.

Nedostavil se Ajrin, zvaný Rozvážný, uvědomil si ON. Damon východních soutěsek, hlubokých lesů a pastvin, jehož barvou je fialová.

„Čím mě uctíte?“ lhostejně promluvil Shagon.

Damonové pokynuli. Ze sedmi samostatných vchodů do Trůnního sálu ve směru jejich lén vyběhla řada otroků a vyrovnávala dary na části sálu patřících k jejich domovině: Vzácné koření z tropických lesů poskytl Krutý Dawen, jantar pocházel z území damona Karapuse, zlato z Mlžných hor, Zarputilý Sardis uctil Boha světla ošatkami perel, Uvážlivý Zekyra nabídl kožešiny dravých šelem a Etar, vzácné léčivé byliny a ještě vzácnější bahenní ovoce. Sotva otroci vše vyrovnali před Shagona, padli k zemi a po povinném důkazu úcty po čtyřech pozpátku mizeli stejně tak, jak se objevili.

Shagon bez zájmu pohlédl na dary. Pokynul a na jeho znamení otroci Pyramidy vše spěšně odnášeli z Trůnního sálu do jejího nitra. Bůh světla naznačil očima k poháru a chlapec po jeho levici jej spěšně uchopil a opatrně jím posloužil otci.

„Dary krve!“ promluvil Velekněz po znamení vztyčeného ukazováčku Shagona.

Do sálu z každého vstupního vchodu damonátů vběhlo deset blankytně modře obarvených sedmiletých chlapců a padlo do prachu sálu před Shagonem. Po třech z každého hloučku bylo oblečených do jemně vydělávané kůže ze vzácných kožešin a ostatní nosili jen kratičké bederní sukýnky.

Chlapci monů,věděl hoch, jak vše chodí, nižších šlechtických rodů, jsou v kožešinách a ostatní se zrodili prostému lidu nebo je ukořistili u sousedů. Počkat, pokud by byli kořistí, byli by nabarvení na rudo a zcela nazí, a pokud se jedná o chlapce monů, mají vlasy modré a pokud damonů, vlasy by měli stejně jako já namočené ve zlatém bahně a pečlivě vyčesané, kradmo se pod rukou do sálu podíval i ON. A když mě přistihnou, že se dívám jinam? Stejně dnes zemřu, tak co!

Shagon bez zájmu naznačil: Pryč s nimi!

„Přiveďte dary potěšení!“ přikázal Shagonův prošedivělý metar.

Do Trůnního sálu vklouzly tanečním krokem mladičké dívky. Řada z nich byla vychovávána k poslání konkubíny Boha světla od útlého dětství. Když ON před necelým rokem obsluhoval s dalšími třemi bratry Shagona s Musem při deskové hře Lstivost Erdynu, zaslechl, že především dcery monů, jsou pro Shagona vybírány bez průpravy – pro svou krásu a půvab. Ale že musí být nedotčené. Sice nevěděl, co to znamená, ale ani se po tom nepídil.

„Vstaň!“podpořil Shagon příkaz nepatrným přišlápnutím nohy na chlapcova záda.

Ihned vykonal a se skloněnou hlavou, ale s pohledem upřeným na otcovy rty se připravoval vykonat, co rozhodne. Poručí, abych skočil z Pyramidy? Nebo abych se odebral k obětišti a nabídl hrdlo obětní dýce v rukách kněží? Či se dobrovolně zřítil před zraky jásajících davů do příkopu s posvátnými krokodýly?

„Stoupni si vedle metara Muse!“ poručil Shagon, aniž na něj pohlédl.

Sotva chlapec přeběhl, jak měl nakázáno, otočil se. Zkoprněl. Na každém z vymezených území damonů v sále tančilo pro Shagona sedm dívek. Z každého léna čtyři zcela nahé z prostého lidu a tři ve vzácném průhledném hedvábí – dcery monů. Jak věděl, hedvábí pocházelo z Ajrinova východního území Erdynu.

Chlapec cítil rozpaky a vzdouvající krví mu hořely tváře. Přesto se pohledem od dívek nedokázal odtrhnout. Zhluboka a rychle dýchal jako po prudkém běhu. Nikdy dívky v Pyramidě Boha Slunce nepotkal – kromě matky, ale ta byla vždy oblečená – a nikdy tak mladé a krásné. Hltal je očima.

„Ty!“ kývl Shagon prstem na jednu z dívek v hedvábí, kterou mu daroval Sardis Zarputilý, „a ty!“ ukazováčkem určil další, tentokráte z prostého lidu Zekyra Uvážlivého. Vyvolené vstoupily do otáčejícího se kruhu Trůnu Boha světla. Nejurozenější z nich oblečená do hedvábí zatáhla za šňůrku na rameni a hedvábný šat z ní sklouzl.

Obě dívky lehkým tanečním krokem přiběhly k Bohu světla, poklekly, zaklonily hlavy a s rukama oddálenými od těla a otevřenými dlaněmi obrácenými k němu se neodvažovaly ani mrknout. Snášely mlčky dotyk stařeckých prstů a dlaní Shagona na svých ramenech, tvářích a ňadrech. Po chvilce si Bůh světla vybral třetí dívku. Rovněž k němu přiběhla a poklekem se přidala k těm před s sebou. Shagon luskl. Přiběhlo k desítce zahalených žen s kožešinami, které přehodily přes všechny vyvolené.

„Připravte mi je na dnešní noc!“ poručil. „Vyberte i ostatní. A ať jsem spokojený!“

Ženy se hluboce uklonily a až na dvě, které zahalily Shagonovy favoritky do kožešin a odváděly je do vládcových komnat, rozběhly se po územích damonů a vybraly z nich dalších jednadvacet, které s nimi ihned odešly. Ostatní odvedl Velekněz do chrámu až na tři, které srozuměny s osudem se naposled kořily Bohu světla, a aby odčinily provinění, že se Shagonovi nezalíbily, přešly na okraje území svých damonů, paže zvedly vysoko ke Slunci a zřítily se dolů z Pyramidy do příkopu s posvátnými krokodýly.

I ty, které si odvedli kněží, budou při obětech postupně obětovány. ON věděl, jak to v Říši Erdynu chodí. Stejně jako já dnes, dodal si pro sebe a nenápadně pohlédl na Muse. Tvářil se, že jej se z toho nic netýká. A vybavil si den, kdy naposled posluhoval u deskové hry „Lstivost Erdynu“ Shagonovi a metarovi Musovi . Přiběhl jsem tenkrát před dveře vládcovy komnaty jako poslední. Tři z mých bratří čekali už jen na mě, abychom společně vešli. Jeden stejně starý jako já a druzí dva o rok mladší. Nevěděl jsem proč, ale právě nás čtyři si Bůh světla ke hře často volával.

Vlastně to pokaždé probíhalo stejně. Společně jsme vběhli do komnaty a rovnou vyrazili k hracímu stolu. Měli jsme dokonce zakázané si lehnout na zem a tisknout se k ní čely, jak se patřilo před Shagonem. My dva starší jsme postavili figurky, zamíchali lstivosti, zatímco mladší sloužili při obsluze vínem.

Přestože jsem pravidla hry ovládal už jako hoch sloužící vínem, skutečností bylo, že před prvním dnem, než mě povolali ke hře, mě vyučující po několik dní znovu a znovu učil, jak figurky postavit, co která lstivost znamená, pravidla hry a hrál se mnou po několik dnů. Dokonce jsem se směl ve volných chvílích utkávat i s jinými chlapci. Pokaždé s někým jiným. Vždy mi přivedli jiného spoluhráče a tak jsem hrával dvakrát týdně Lstivost Erdynu. Až na jednoho kluka. S tím jsem hrál pětkrát a jen jednou jedenkrát jsem nad ním vyhrál. Ale ostatní dětské hráče jsem téměř vždy porážel.

Hra stejně jako Říše Erdynu měla sedm damonů a figurky byly ve stejných barvách jako ve skutečnosti a vprostřed sídlila na největším políčku v Pyramidě figurka Shagona. Jen metara mohl každý hráč mít jen jednoho, bez ohledu na to, kolik damonů ovládal.

Každý damon měl tři syny a tři dcery, z nichž figurka jednoho syna a jedné dcery měla hlavičky zlaté, druhé modré a třetí bílé. A tři mony se stejně vyvedenými dětmi. Těch, ale bylo celkem devět. Po třech zlatých, modrých a bílých. A tři jednotky zlatých bojovníků a k nim devět sedláků. Věděl, že sedláci živí bojovníky.

Pokud na bojovníka zůstali jen dva sedláci, figurka bojovníka se vyměnila za modrou figurku a pokud jen jeden sedlák, pak za bílou. Za každou změnu barvy klesla útočná síla figurky o jednu, také však klesala se vzdáleností od sedláků. A stejně tak, pokud figurka bojovníka zabila bojovou nepřátelskou jednotku, dokud se nepřiblížila k dosahu svého nebo spřáteleného damona, měla o barvu nižší hodnotu. Aby to bylo všem patrné, měla rudou hlavičku. A v obraně na vyznačeném území damona, za kterou hráli, se přičítala obranná síla o jednu k barvě figurky.

Přestože chlapci damonů a monů byli nejpomalejší a nejslabší, dokonce je zabili i sedláci, když se k nim vyskytla i vhodná kartička lstivosti, stali se neuvěřitelně mocnými. Zlaté chlapecké figurky damona, pokud se dostaly k jinému nehrajícímu damonovi, okamžitě celou jeho Říši i s ním podřizovali svému otci. Modré měly stejný účinek na cizí mony a bílá si podřizovala bojovníky i se sedláky, kteří je živili. A stejně tak tomu bylo u dcer. Přestože si nemohly podřizovat damony, dokázaly na svou stranu získat stejně zbarveného syna nepřátelského damona a samozřejmě všechny nižší, včetně zlatých dětí nepřátelských monů, na které synové damona nemohli. Ty je totiž podřizovali svému panovníkovi. Modré děti monů získávaly cizí mony a bílé získávaly vojáky ale bez sedláků. A vojáci bez sedláků, pokud se včas nedostali do zóny jejich působnosti, umírali hlady.

Za věnování dětí damona a monů Shagonovi se získávaly s vhodnou lstivostí značné výhody. Dokonce šlo ovládat i neutrálního damona a s vhodnou kartičkou i protivníkova spojence, který se pak se svým lénem přidal k hráči, který figurku obětoval.

Damon mohl zabít jen nepřátelského mona, ale byl jediný, pokud dostal nepřátelského vládce mezi sebe a bojovou jednotku, který jej mohl zahubit. Pokud byl zabit damon, zemřely s ním všechny jeho děti a všechny ostatní figurky se braly, že nepatří nikomu a mohly se znovu získávat.

Také metar nebyl bezvýznamnou figurkou. Každý tah měl právo nahlédnout, a pokud chtěl i vzít soupeřovu kartičku lstivostí a navíc mohl si za tah vylosovat jednu nebo dvě kartičky lstivostí, podle toho, zda si ponechal soupeřovu. Pokud metar zahynul, hráč nemohl získávat kartičky lstivosti ani odhalovat soupeřovy. Mohl sice získat nového metara, ale toho jen obětováním chlapce damona. Svého nebo ukořistěného nepřátelského.

Při poslední hře Lstivost Erdynu, které se účastnil před necelým týdnem, vběhli jako obvykle dovnitř a rovnou se věnovali povinnostem.

„Je vidět, že jsi mě Lstivost Erdynu učil, stále jsi nepřekonatelný,“ poznamenal Shagon k Musovi.

„I ty, můj pane! Hraješ ji skvěle. Při soukromých audiencích tě žádný ze synů nikdy neporazil.“

„Neprovázel je životem tak skvělý metar, jako jsi ty. Rádce a učitel, kterému není rovno. A to, když ses dal do mých služeb, ti bylo stejně jako mě dvanáct roků. Bez tebe bych se Shagonem nestal. A všichni bratři damoni měli o deset až třicet let více.“

„Nepodceňuj se, můj pane! Vedl sis skvěle a právem jsi usedl na Trůn Boha světla. Práchnivějící kosti těch, kteří se ti vysmívali, jsou důkazem.“

„Nikdy jsi mi vlastně neřekl, proč ses ucházel o službu právě u mě. Byl jsem chlapcem a zdědil vypleněné léno s povražděnými sedláky i mony, který se postavil ostříleným damonům s mocnými armádami a prosperujícími lény.“

„Také tvůj otec Shagon přikázal, že po šest let nikdo nesmí s tebou vést válku a vpadnout na tvá území a dovolil ti výpravy na barbarské ostrovy, abys získal nové otroky.“

„Opět jsi mi nedopověděl, proč ses zavázal právě mně?“

„Důvodů jsem měl několik.“

„A to?“

„Měl jsem necelých třináct. Zbýval mi týden, kdy je o svých narozeninách každý z budoucích metarů damonů a monů vykastrován, aby nepodléhal slabostem či svodům a myslel výhradně na své poslání – sloužit. A také aby nezatoužil svými dětmi svého vládce nahradit a postavil se proti němu. Jak víš, i to se v počátcích Říše Erdynu po Velkém Shagonovi RA stalo. A když sis mě vybral, už na provedení obřadu nezůstával čas.“

„Chceš říct, že tohle byl hlavní důvod?!“ vytrhl Shagon pohár posluhujícímu chlapci, zhluboka se napil, a když jej položil na stůl, zaklonil hlavu a zhluboka se smál. „Takže nejlepší z metarů mé doby se stal chlapec, který nechtěl přijít o…,“ znovu se rozchechtal.

„Máš pravdu, je to k smíchu, ale měl jsem i ctižádost. Dovést damona na Trůn Shagona, já nejmladší z metarů, kterého si kdy damon vyvolil, jsem chtěl dokázat všem nabubřelcům z Akademie metarů, že jsem nejschopnější z nich. Všem otrapům, kteří se mi vysmívali.“

„To se ti povedlo, já jsem důkazem. Ale stále nechápu, proč ses o mě ucházel jen ty, až otec zvažoval, že mi metara přidělí.“

„Nikdo nevěřil, že se tvůj otec dožije roku. A vsadit hlavu na chlapce, který se v té době stal damonem, proti ostříleným mužům, si nikdo netroufal. To mohl učinit jen šílenec, hazardér nebo chlapec, který věřil ve své poslání.“

„Metar Xar Karapuse zradil, prodal mi ho za dvě plně naložené lodě hedvábí.“

„Není to přesné. Xar věřil mně. Přestože byl o dvacet let starší, na Akademii mě jako malého ochraňoval, a když jsem s ním jednal o vydání jeho damona, doufal, že jsem nezapomněl na vzájemnou přísahu, kterou jsme složili v den, kdy se ujal služby po zavražděném Karapusově metarovi. A já přísahu dodržel.“

„Dodržel?“ pohlédl na něj Shagon udiveně. „Nebyl´s to právě ty, který jsi mi právě v této komnatě radil, abych vysílal na Barbarské ostrovy válečnou výpravu za výpravou a ničil je silou tak dlouho, dokud nám metara Xara v okovech nevydají nebo ho nezajmeme?“

„Jistě! Jsem metar. Sloužil jsem tobě, ale mohl jsem tě stejně tak přesvědčit, abys mu vše přislíbil a nedodržel. Měl bys hlavu Karapuse i dvě plně naložené lodě hedvábí. Dal jsem mu šanci. Ale jako představený Akademie jsem nemohl připustit, aby poslání metara bylo zneváženo. Od Velkého Shagona RA prvního Boha světla nikdy metar, který zradil, nepřežil. Žádný! Pokud by k tomu skutečně došlo, padl by jeden ze tří pilířů Říše Erdynu: Vládci Erdynu Shagon a damonové, Akademie metarů a Pyramida s Chrámy uctívačů Boha světla. Metar za všech okolností musí sloužit svému vládci.“

„Počkej,“ zbledl Shagon, „když přede mne nakonec Xara přivlekli a já poručil na tvůj návrh, aby jej na druhý den přede všemi budoucími metary Akademie i těmi nejmenšími, svrhli mezi vyhladovělé posvátné krokodýly, a děti metarů si tak zapamatovali, jak končí zrádce, někdo mu daroval jed. To jsi učinil ty!“ zbrunátněl Shagon a máchl rukou, až smetl chlapce po své levici k zemi a karafa s vínem se roztříštila o zeď. Všichni až na Muse, kteří jsme se nacházeli v místnosti, když Shagon vztekle vstal a rázoval si to místností sem a tam, jsme zesinali.

„Ano! Dodržel jsem přísahu.“

„Cože? To si odvažuješ říct ty mně? Ty!? Jsi snad lepší než já, který zrazoval přísahy danou bratrům jednu za druhou a tys mě k tomu sám vedl?“ nepříčetně zuřil Shagon a jedna amfora za druhou, pocházející ze vzácného porcelánu vyráběného na barbarských ostrovech, končila roztříštěná o zeď.

„Můj pane, není tě hodno ukazovat zranitelnost!“ sykl Mus.

Po jeho slovech se Shagon zarazil. Zvláštním pohledem se zadíval na metara a zčistajasna se uklidnil. Sedl si a mírněji přikázal: „Hrajme!“ Jen rty sevřené do úzké čárky svědčily o jeho předcházející nelibosti.

Vlastně jsem hrával já proti druhému ze starších bratří a muži občas naznačili, co máme zvolit. Myslím si, že od prvního dne nám čím dál víc přenechávali prostor pro hru, i když nechápu proč. Byli jsme tu přece pro ně, ne oni pro nás. I když jsem si vedl skvěle a vítězil, hra mě plně pohltila a jen pohledem do očí Muse jsem se ujišťoval, zda nedělám chyby, ale přesto jsem pozorně naslouchal znovu zapředenému hovoru mezi Shagonem a Musem.

„Stále jsi mi neodpověděl, proč se ostatní metarové, až na tebe, obávali o mě ucházet, zatímco zájem metarů sloužit mým novým monům po zavražděných byl obrovský, přestože věděli, že kdo neuspěje, bude vhozen posvátným krokodýlům. A to, že Shagon umíral, je ještě více mělo motivovat, aby získali svého lenního pána. Vědí přece, jaký je osud přeživších po smrti Shagona.“

„Monové nejsou vyvražděni po vítězství nového Shagona. Ti, kteří přežijí nebo se přidají na stranu vítěze, jsou ušetřeni.

To se stalo osudné Xarovi. Nebyl hloupý a pochopil, že jsem na tvou stranu získal většinu monů damona Karasuma, který svým nezřízeným životem a krutostí je hnal…,“ ale nedopověděl, oba muži překvapeně pohlédli na tah s kombinací lstivosti, který právě ON v tomto okamžiku vykonal. Obětoval dva spřátelené damony i s jejich územími i s většinou svých bojovníků, ale odměnou se mu stala v brzkých tazích neodvratná zkáza nepřátelského damona.

„Vynikající!“ oba muži pohlédli na něho s uznáním a Mus se napřáhl, uchopil chlapce za bradu a přiměl ho, aby se mu rudnoucí nad chválou i dotykem díval zpříma do očí. ON věděl, že kdokoliv se jej bezdůvodně dotkne, až na Shagona a matku, je odsouzen k smrti. Ale naprosto zřejmě, jak se na vše díval Shagon, se odsudek netýkal metara Muse. A vzpříčit se Bohu světla? Nemožné! Patřím mu, uvědomoval si.

„Vlastně jsem se ti nikdy neodměnil za tvé zásluhy,“ naprosto jasně se Shagon nepozastavoval nad chováním Muse. „A přestože jsem ti nabízel vše, co jsem ti mohl poskytnout, vždy jsi odmítal. Nyní si uvědomuji, že jsem ti přece jen ještě něco nenabídl. Chceš dívky, ženy? Vyber si v mém harému, kolik jich chceš, jsou tvoje.“

„Můj pane, netoužím po dívce ani ženě, na to jsem už stár a léta jsem veškeré své tužby umrtvoval,“ odpověděl vyhýbavě Mus. „Navíc ty, co jsou v harému, jsou bezduchá stvoření, jejichž jediným cílem je sloužit tvým potěšením a rodit děti.“

„Dobrá, netoužíš po dívkách ani ženách, přenechám ti tyto čtyři chlapce. Vím, že máš v tomto hochovi,“ kývl na NĚHO, „zalíbení. Od prvního dne po něm pokukuješ. Mám k padesátce jiných synů, než jsou tito. Stejně je zajímavé, že jsem žádného metara ve společnosti ženy nebo dívky nezahlédl.“

„Můj pane, kdybych zatoužil po chlapci či muže, v Akademii je jich řada. Jsou mně na slovo oddáni.“

Hovor mužů umlkl, zatímco se ON už plně věnoval hře. Soupeř marně přemýšlí, jak se z mé léčky dostat, těšilo jej. Má jasnou převahu, ale k čemu mu je? Osud jeho damona i metara je zpečetěný.

Muži, i když už je hra nezajímala, mlčeli. Až po chvíli se Shagon zadumaně Muse zeptal: „Na koho vsadíš na Ajrina nebo Dawena?“

„Vyhraje Dawen. I když ho v jeho lénu pro neovládanou krutost nenávidí, bojí se ho. Ajrin je sice ve svém lénu vážený a jeho metar jeden z nejzkušenějších ze všech, ale Ajrinova rozvaha oba zahubí. Příliš dlouho váhal. Postrádá rozhodnost. A tu právě nyní jeho monové nejvíce potřebují. Navíc Varin, vědom si slabosti Ajrina, se tajně přidá a podpoří Dawena. I když by se rád v tichosti připojil na stranu Ajrina a snížil moc nebezpečného souseda, nemá na výběr. Karasum se zase nechal koupit a za tučnou odměnu svolil, aby jeho lénem procházely Dawenovy zbrojné houfce. Bližší tunika než kožešina.

Jen můžeme doufat, že damon Ajrin nezahyne do konce války mezi jejich klany. Do příměří už mu zbývá necelý týden. Pokud by zvítězil damon Dawen a Ajrina zničil, má i nyní tolik moci, že bez tvého zásahu na podporu jiného damona může ohrozit už i Trůn Shagona. A on je schopný se pokusit jej dobýt. Navíc třetí nejmladší syn Ajrina má v sobě něco, co nemá nikdo jiný. Tipoval bych, kdyby se Ajrin stal Bohem světla a on damonem, porazil by všechny bratry.



Vzpomínání chlapce povstáním přerušil Dawen: „Mocný Shagone, mám čest ti oznámit, že Ajrin rozvážný zahynul mou rukou a vyvraždil jsem celý jeho rod, až na jednoho ze synů hodného obětování v Pyramidě,“ tleskl a do místnosti vstrčili jeho pohůnci nahého čtrnáctiletého hocha natřeného rudou barvou krve od hlavy k patě. Ruce i hlavu měl v kládě a vlasy slepené zlatým bahnem, aby prokazovaly, že se jedná o syna zavražděného damona.

Nahý je proto, aby vítěz ponížil nejen mrtvého chlapcova otce, ale i jej, uvědomoval si ON, a nazí budou všichni zajatci. Prohráli a i otroci mají větší cenu než oni. A všichni budou do ruda zbarveni. Chlapci zahynuvších monů budou mít vlasy modré a ostatní i vlasy budou mít rudé.

„A kromě něj přijmi i dar krve sedmnácti synů monů ve věku hodného jejich obětování Bohu světla pro větší slávu Říše Erdynu,“ i je spoutané provazy popostrčili Dawenovi pohůnci do Trůnního sálu. Chlapci padli čely k zemi a zůstali smířeni s osudem ležet, žádný z nich neměl více než sedm či osm let a méně než šest let.

„Takže vyvraždil sedmnáct rodů monů z třiceti,“ sykl Mus k Shagonovi. Ten jen neznatelně přikývl na znamení srozumění. „A většina ostatních určitě zradila za příslib ušetření svého vládce damona Ajrina,“ dodal ještě tišeji metar jakoby jen pro sebe. V jeho hlase ale zazněla uštěpačnost.

„Rovněž žádám mocného Shagona,“ pokračoval Dawen, „o svolení k oběti svržení mezi posvátné krokodýly dalších tří set zajatců a obětování krve dvou set zajatců v Chrámech Boha světla, abych uctil před předky slavné vítězství.“

Shagon povstal. Trůnní sál ztichl a přítomní poklekli se skloněnými hlavami. „Já, čtyřicátý sedmý Shagon, Bůh světla, jsem rozhodl takto: Chlapce monů připoutejte ke sloupům Trůnního sálu. ON!“ ukázal na zajatého syna damona Ajrina, „bude stejně jako oni po dva dny oslav slavného vítězství damona Dawena zavěšen provazy na rukách sochy Velkého Shagona RA, aby odčinil vinu svého otce damona Ajrina, který neochránil…“

„Pane můj, to nemůžeš!“ vzepřel se Dawen. „Upíráš mě i ostatním damonům synu Ajrina plivat do tváře, upíráš nám damonům jej bičem přimět, aby litoval otcovy zbabělosti. K soše Velkého Shagona RA v Trůnním sále, kromě tebe, se nikdo nesmí přiblížit a navíc, pokud by byl u ní uvázán, je pod ochranou zakladatele Říše Erdynu!“

„Kdo jsi, že se opovažuješ skákat mi do řeči!“ vybuchl Shagon. „Říši Erdynu vládnu stále já ne ty! Ještě slovo a zemřeš! Trůnní sál a Říše Erdynu má jediného vládce a tím jsem já!!!“

Zavládlo hrobové ticho a Dawen se úzkostlivě skláněl. Neodvažoval se na Shagona pohlédnout. Ostatní damonové se zlomyslně šklebili a přáli mu lekci. Zatímco syn Ajrina překvapeně a s netajenou nadějí nevydržel a letmo pohlédl na Shagona. Pokud mě zavěsí pod sochu Velkého RA, nikdo mě nesmí zahubit, domýšlel se, ale slova Boha světla, jeho děda mu vzala naději. Ale bez zareptání se on i chlapci monů nechali odvést, aby je uvázali tak, jak Shagon poručil.

„O osudu zajatců, koho si ponechá a kdo zahyne, rozhodne nově zrozený Ajrin. A syn předcházejícího jeho vtělení uctí jeho znovuzrození vlastní krví. Rovněž přikazuji, že nikdo nesmí násilím nebo ponižováním chlapců monů znesvětit Trůnní sál. A porušení příkazu ztrestám smrtí! Po dvou dnech, kdy odčiní zbabělost svých otců, budou darováni z části nově zrozenému Ajrinovi a z části Akademii.

Ze zajatců porobeného léna zítra a pozítří zemře po pěti předhozením posvátným krokodýlům a tentýž počet nasytí krví posvátné kameny Chrámu. Zbytek je také darem nově zrozenému Ajrinovi. Toť vůle má, vůle čtyřicátého sedmého Shagona Říše Erdynu! Opusťte Trůnní sál a do zítřka, pokud já nesvolím, nikdo do něj nesmí vkročit! Za hodinu vás čekám v Chrámu Boha světla, kde jeden z mých mladších synů krví uctí dnešní shledání.“

To je můj konec, uvědomil si ON. Právě má krev nasytí posvátné kameny!



„Běž! A chovej se tak, aby Bůh světla, tvůj otec byl hrdý, že tě zrodil!“ vyzval jej Mus a nechal chlapce samotného.

Zlacená brána se před chlapcem rozestupovala. Pomýšlet na útěk? Kam? Stejně by mě lapili. Navíc všude stálo plno stráží, a ty by jej nepustili. Ničemu by nepomohl a jen by zemřel v hanbě a Bohové světla, kteří už splynuli se Sluncem, by jej od sebe odvrhli. Vstoupil do rozlehlé zlaté komnaty, v níž ho čekal sám Velekněz.

„Buď pozdraven, synu Shagona, Boha světla, který jsi hoden nejvyšší oběti,“ pozdravil jej Velekněz. Chlapec ke svému úžasu poslouchal, že není jen ON.“

„I ty mocný, který rozmlouváš s odešlými Bohy světla, buď poctěn!“ sklonil hlavu. „Poroučej a já splním vše!“ snažil se chovat rozhodně, ale hlas mu zadrhával. Ještě že pod zlatým obarvením tváře nebylo patrné, že strachem bledne.

„Před dveřmi k obětišti si sundáš oděv, protože nesmíš před Bohy světla nic skrývat a patří se před ně předstoupit, jak ses zrodil. Až se otevřou dveře obětiště, vstoupíš dovnitř a lehneš před Shagonem na kožešiny a dotykem čela o zem jej uctíš, jak ti náleží.

Na srozumění chlapec přikývl.

„Pak povstaneš a budeš přihlížet obřadu obětí svých služebníků a až poslední z nich nasytí posvátné krokodýly, předstoupíš před Shagona, vládce Říše Erdynu. Pokud Shagon, Bůh světla ti podá misku s nápojem, jedním lokem jej vypiješ a slavnostně vystoupíš na oltář.“

„Splním vůli předků,“ hlesl chlapec.

„Pak pozvedneš ruce k nebi s prosbou Bohům světla, aby tě přijali, zakloníš hlavu a vyčkáš, až ti obětní dýka prořízne hrdlo, abys pro větší slávu Shagonů před zraky poddaných svou krmí nasytil posvátné kameny.“

„Vůle Bohů světla je posvátná,“ promlouval hoch. Vlastně si ani pořádně neuvědomoval, co říká. Měl pocit, že se mu vše jen zdá.

„Pokud se však otevře poklop před Shagonovým trůnem do nitra chrámu, sestoupíš po schodech a projdeš chodbou. V komnatě, kam chodba vede, se pak rozhlédni a navleč si oblečení, které je ti souzeno nosit do skonání tvých dnů. Nasadíš si masku, která se bude nacházet na ošacení. Pak mlčky usedneš do křesla, kde bys nalezl oblečení a vyčkej, než Bohové světla rozhodnou o tvých dnech následujících. Toť vůle vládců Říše Erdynu! Jdi a naplň svůj osud!“ poroučel Velekněz.

Tajná chodba? Kde? vrtalo chlapci v hlavě. Kam vede? neubránil se zvědavosti. A proč mi vše říkal? A není to jedno? Vždyť mým osudem je smrt!



Mlčky bez hnutí a bez výrazu, pokud by se přes chlapcovo zlacení dalo postřehnout, bez jediné myšlenky strnule zíral na své služebníky, kteří jej od malička opatrovali, jak ke slunci zvedají maličké číše a po jejich vypití slavnostně uléhají na obětní kámen, tak, aby hlavou směřovali k prostřední prohlubni na odtékající krev. Bubny z nitra chrámu v pravidelném rytmu temně duněly. Když zvuk bubnů zrychlil, přistoupil ke každé oběti jeden z kněží Bohů světla, uchopili je za vlasy a zvedli jejich hlavy. Přiložili obsidiánovou čepel k jejich hrdlům. Vyčkávali.

Hoch věděl na co. Bubnování mohutným úderem umlklo. A vzápětí se prohlubeň posvátného kamene zalila krví. Krví chlapcových služebníků. Sotva slyšitelné chrčení, jak se marně pokoušeli nadechnout, přehlušoval řev přihlížejících, jen co první kapka krve stekla z posvátného kamene do nádrže s krokodýly.

Ani se nepohnou, jak je to možné, zíral na obětovávané ON. Jako by nic necítili. Jediný záškub, nic! Nikdy v minulosti nepřihlížel obřadu z takovéto blízkosti. Taky vše vydržím, aby Bohové světla byli na mě hrdí. I můj otec! Sotva se obětní kámen pomalu zvedl a těla po něm sklouzla do nádrže s krokodýly, obrátil se k otci, ale když se před ním chystal sklonit, postřehl, že před otcovým trůnem se rozestoupil poklop. Z něj vyběhl pozlacený chlapec a poklekl před Shagonem. Sotva ON sestoupil schody dolů a ohlédl se, spatřil, že jej hoch nahradil a zaujal jeho místo.

„To je přece můj dětský společník, kterého mi darovali na hraní, když jsem byl malý, uvědomil si, o koho se jedná. Je také vykoupaný ve zlatě jako by se i on stal synem Shagona.

Poklop se nad ním uzavřel a znemožnil mu další výhled na obětiště. Před sebou zahlédl, že chodba ústí do osvětleného prostranství. Rychle se rozběhl a pleskot jeho bosých nohou po kamenné mozaice se nesl rozlehlou chodbou.

Světlo v prostorné jizbě jej oslnilo. Přivřel oči. Rozhlédl se. Užasle se díval na deset dřevěných umně vyřezávaných křesel rozmístěných po komnatě. Nad každým na pozlacené mramorové desce stála bysta. Nad největším se vyjímala mohutná Shagonova. Vedle ní po jedné straně malý model Chrámu Boha světla a z druhé model Akademie metarů. Na protější straně jizby stála křesla všech damonů, dokonce i nedávno zahynulého Ajrina.

Zarazil se. Na křesle pod Ajrinovou bystou se nacházelo pečlivě srovnané oblečení, na něm zlaté úplně nové sandály už na pohled z jemné kůže a fialově zbarvená maska – v barvě Ajrinů.

To je přece oblečení damonů, vytřeštil oči a marně se rozhlížel po jiném oblečení. Ale žádné jiné nikde nezahlédl. Dokonce ani východ z komnaty. I ten, kterým vstoupil se v tichosti, když se nedíval, uzavřel, jakoby se tu nikdy ani nenacházel.

Zoufale se rozhlížel, ale skutečně jiné oblečení nespatřil. Váhavě došel ke křeslu. Znovu zaváhal. Rozhlédl se, ale když opět nikde jiné ošacení nezahlédl, oblékl se do něj. Padlo mu jako ulité. Uvázal si i masku na obličej a usedl. Kolena přitiskl k sobě a dlaně položil na ně. Seděl jako socha, stejně jako dnešní ráno. Ničemu nerozuměl a nic nechápal.

Pojednou se tiše rozestoupila stěna a vešel Mus. ON chtěl povstat a uctít ho a životem vykoupit, že si oblékl oděv damonů. Ale jiný tu nebyl a nakázal mi to Velekněz! zoufal si.

„Seď!“ sykl Mus a pak mírněji pokračoval: „Nemusíš mi nic říkat, ale já tobě ano. Dnešním dnem se zrodí nový damon Ajrin a tím se staneš ty. Dnes ještě mlč a poslouchej! Zítra povládneš svému lénu,“ došel Mus ke křeslu, nad kterým se vyjímala bysta Akademie metarů a usadil se.

Za vlivným metarem po chvilce vešel i Velekněz. Budoucímu damonovi se hluboce uklonil a rovněž se usadil na křeslo pod bystou s jeho úřadem. Poslední vkráčel sám Shagon.

Sotva se však chlapec svezl z křesla, aby vládce uctil dotykem čela o zem, s trochou pobavenosti jej panovník vyzval: „Vstaň můj synu. Nehodí se, aby damon před kýmkoliv ležel, i kdyby se jednalo o samého Shagona. To příslušelo chlapci, kterým jsi ještě ráno byl, ne však nově zrozenému damonovi Ajrinovi.“

Všichni tři muži mlčeli a nový Ajrin nevěděl, co by řekl i jak se má zachovat. Vprostřed komnaty se rozestoupily dlaždice mozaiky a z nich vystoupal do jizby malý oltář ve tvaru rozevřené dlaně, vedle kterého se nacházel obsidiánový obětní nůž. Shagon povstal a rozhodně přikázal: „Povstaňte!“ Vykonali. „Z vůle Bohů světla prohlašuji, že se zrodil nový damon Ajrin, vládce východní části Říše Erdynu a krví doznává poslušenství Bohům světla. Přistup, můj synu!“

Sotva chlapec k němu přiběhl, vzal Shagon obsidiánovou obětní dýku a poručil: „Nastav dlaň!“ A jakmile hoch vykonal, za syknutí chlapce Shagon do ní nepatrně vnořil hrot dýky. Chlapec zkřivil tvář bolestí a jeho nepatrně sevřená dlaň se zalila rudou krví.

„Vlož svou dlaň na oltář damonů a přísahej, že povedeš svěřený lid k vítězství ve Velké hře a uděláš vše, aby ses po mě stal Shagonem, Bohem světla! Přísahej, že dokud žiji, nikdy nebudeš usilovat o Trůn trůnů, trůn Shagona a budeš mi poslušen do konce mých dnů!“

„Přísahám!“ hlesl chlapec a dlaň s rozevřenými prsty vložil do prohlubní na malém oltáři. Jakoby prohlubně pro jeho dlaň sami bohové světla vytvarovali! Kámen zazářil, a když chlapec zvedl udiveně dlaň a podíval se na ni, nenacházelo se po zranění na ní ani známka. Ale měl vnitřní pocit, že mezi položením ruky na oltář a pohlédnutím na dlaň uběhla delší doba. Nestál jsem více nalevo? zarazil se. Ale asi ne, něco se mi jen zdálo.

„Bohové světla tě přijali!“ slavnostně pronesl Shagon. „Ještě dnes jsi jen můj a zítřejším ránem se stáváš damonem. Pojď!“ sňal chlapci masku a objal ho. Neomylně mířili za křeslo Ajrinů. Stěna se rozevřela. Vešli do dlouhé, pochodněmi ozářené chodby, kde po levé i pravé straně se vyjímaly bysty, ale po levé jich bylo mnohonásobně víc.

„Toto je první Ajrin, který se zrodil, syn Velkého Shagona RA, zakladatele Říše Erdynu,“ zastavili hned před první bystou nacházející se vpravo. „Ti vlevo,“ ukázal Shagon rukou, „nepochodili a zahynuli na své cestě stát se Bohem světla. Ti vpravo se stali Shagony. Když došli k poslední bystě, chlapec užasle zíral, že je otcova.

„Ano! I já jsem nesl jméno Ajrin,“ a mlčky přihlíželi, jak velekněz nalevo za Shagonovu bystu položil bystu mrtvého Ajrina Rozvážného. „Je na tobě, na kterou stranu přijde tvá!“ tiše prohodil k chlapci vládce Říše Erdynu.


 celkové hodnocení autora: 96.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.11.2015, 11:36:46 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh nás zavádí do společnosti, které vládné neomezený vládce, kterému podléhá vše žívé, i náš mladý hrdina, který po dosažení dospělosti měl být obětován. Ovšem, jeho otec, rádce a nejvyšší kněží měli s ním jiné záměry. Takže po čas první částí (jakéhosi úvodu do příběhu) své čtenáře natahuješ (přestože mohou tušit, že právě tento chlapec bude mít jednu z hlavních rolí v tomto příběhu a tudíž nemůže zemřít hned v první části). Tvůj svět je nelítostný, vládne mu nejen Shagon Bůh světla, ale i jeho nejstarší synové - damonové, kteří mají rozděleny své provincie. Vše podléhá zažité ceremonii a postupům, které snad pamatují i prvního Shagona. Pokud bude můj komentář malinko nepřesný, omlouvám se, Tvůj text je co do rozsahu velmi dlouhý (žádanější jsou kratší texty), přestože i jiní autoři na SASPI volí tuto cestu a publikují celé kapitoly (bez toho, aby je rozdělili do menších celků). Je to potom namáhavé nejen pro čtenářovy oči, ale i mysl, aby pochopil všechny souvislosti, které z příběhu vyplývají, třeba i onu hru lstivosti, kterou Tví hrdinové rádi hrají, nebo hru reálnou, kdy dochází k místním bojům a šarvátkám (kdo s kým a proč). Důvodem jsou většinou nová území, otroci, nebo bohatství dobytého prostoru. Bojují snad o své místo na slunci mezi sebou nejstarší Shagonovi synové, aby jednou jeden z nich nastoupil jako další vládce na jeho místo? Popisy jsou přiléhavé, dialogy i myšlenkové pochody se mi také zdají být k věci. Jen smrt a lidské oběti, jakoby nezáleželo na životě, jsou všudypřítomné, nenechal ses inspirovat starověkým Egyptem (viz pyramidy, krokodýli, a podobně)? Hrdinovi držím palec, určitě to nebude mít v paláci plném zrady, lsti a intrik lehké, kdopak bude jeho poradcem? Poslední metar - přiléhavý název pro samotný příběh. Na práci překlepníčků jsem se příliš nedíval, něco by se v textu našlo, ale díky rozsahu se vše hravě ztratí (kupříkladu v podobě chybějících či nadbytečných mezer v textu).

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 11.11.2015, 20:45:10  
   Laurent Cellier: Jo, ještě poznámka, inspirace Trhlinové války tedy díl, který navazuje na Čarodějova učně, který byl napsán jako nezávislé pokračování jedním z autorů. Tedy pokud mě paměť neklame, autorky.
 ze dne 10.11.2015, 23:33:41  
   Laurent Cellier: Děkuji za komentář. V podstatě trefné jako vždy od tebe:-)) A díky za trpělivost. Byť napůl s tebou souhlasím i nesouhlasím. Máš pravdu, že na "netu" se čtou lépe krátké texty, z druhé strany rozkouskovat novelu na mnoho částí taky není dobré:-))
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Tarois quer - V...
Nix Raven
Kouřová
yacht boy
Ateismem k trva...
Gustav Imbecil
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr