obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915731 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39650 příspěvků, 5807 autorů a 392668 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: S láskou - Konec ďáblovy milenky 6 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: S láskou - Konec ďáblovy milenky
 autor Nat Danielová publikováno: 07.12.2015, 21:18  
V dnešním díle se Dan rozhodne posunout vztah s Karolínou dál a představí ji rodičům.
 

Další den jsem se rozhodla, že napravím své chyby a dám Danovi šanci. Venku se čerti ženili, přes noc napadlo snad dvacet čísel sněhu a já se nudila doma.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho nesměle. „Neruším?“
„Karolíno, proč se mě pokaždé ptáš, jestli mě nerušíš. Vždyť víš, že ne!“ zpražil mě podrážděně. „Já jsem ti včera psal!“
„Nezlob se, neměla jsem čas ti odepsat. Jak se máš?“
„Dělám něco do školy, nic moc. Co ty?“
„Taky nic moc,“ přiznala jsem se.
„Nesejdeme se?“ navrhnul.
Trochu jsem s tím počítala, takže jsem ani nezaváhala. „Ráda!“
Možná jsem ho překvapila, ale vypadal, že je rád. Alespoň po hlase.
„Super, kdy a kde?“ Váhala jsem, jestli ho mám pozvat k sobě. Pro mne by to bylo pohodlné, nemusela bych ven do té Sibiře, ale bylo mi hloupé mít u sebe jeden den Patrika a druhý den Dana. A stále jsem ho ještě neznala natolik dobře, abych ho pustila do svého světa.
„Tak za hodinu, ale kde?“ řekla jsem.
„Venku je hnusně, že bys tam ani psa nevyhnala. Tak vyženu tebe. Můžeš přijít ke mně?“
„Myslíš to vážně?“ znejistěla jsem. Chce mě vzít k sobě domů!
„Proč ne? Karolíno, já o tebe vážně stojím!“ Nadiktoval mi svoji adresu a zavěsil.
Umyla jsem si vlasy, vyfoukala je do bohatého účesu, abych si ho hned vzápětí splácla hučkou na hlavě. Zabalila jsem se do péřovky, na nohy obula vysoké boty a výtahem sjela do garáže pro auto.

Jeho bydliště jsem našla celkem rychle. Bydlel v oprýskaném paneláku hned u hlavní silnice. Rozhodně to nebylo místo, kde bych chtěla vychovávat své děti.
Zaparkovala jsem před domem a doufala, že mi moji Audinku nikdo neodře. Měla jsem k ní skoro úchylný vztah, nakonec stejně jako k tomu, co ji kupoval.
Když jsem zazvonila na zvonek s nápisem Hvězda, hned mi bzučákem otevřel. Příšerným výtahem jsem vyjela do dvanáctého patra a celou cestu nahoru se modlila, aby se se mnou nezasekl.
„Vítej u mě doma,“ přivítal mě ve dveřích a políbil mě na tvář.
Vešla jsem dovnitř a nenápadně, ale velice pozorně jsem si prohlédla jeho byt, nebo alespoň ty části, kam jsem dohlédla. V podstatě se dal shrnout do jedné věty: staromládenecký kvartýr. Nebo možná do dvou vět: staromládenecký kvartýr bez špetky vkusu.
Zase jsem se neubránila porovnání. Dan byl chytrý, pohledný, určitě hodný, ale něco mi u něj chybělo. To, co měl Viktor a co jsem nedokázala pojmenovat. Možná charisma.
„Moc se nerozhlížej, mám tu nepořádek,“ omlouval se rozpačitě.
Žádný nepořádek jsem neviděla, vše měl pečlivě srovnané do komínků. Dovedl mne do provizorního obývacího pokoje. Místo nábytku použil dřevěné palety, sedačka pamatovala lepší časy. No nic, pomyslela jsem si. Nemusí to mít zařízené luxusně, hlavně, když tu má čisto!
Uvařil mi čaj a posadil se ke mně. „Hezky voníš,“ usmál se. „A taky hezky vypadáš!“
„Nechval mě pořád, nebo zpychnu!“ vtipkovala jsem. „Přivádíš mě do rozpaků.“
„Nezlob se, ale když jsem vedle tebe, blbnu.“
„To je hezké,“ pochválila jsem ho. Možná chtěl ode mne slyšet také něco hezkého, ale neměla jsem mu co říct. Místo toho jsem se napila čaje, abych si pořádně spálila jazyk.
Hned běžel do kuchyně pro sklenku studené vody.
„To je fajn, že se o mě takhle staráš,“ poděkovala jsem mu. „Líbí se mi to.“
Vypadal potěšeně. „Víš, nechci tě vyděsit, ale řekl jsem si, že když zase půjdu do vztahu, tak na sto procent. Nechci na něco čekat a pak se zase rozejít. To už mám za sebou. Chci ženu, rodinu. Vím, že je ještě brzy, a nechci na tebe tlačit, jen potřebuju vědět, jestli se mám snažit. Mám naději, že bys mě měla ráda stejně tak, jako já tebe?“
Měl pravdu. Nemělo cenu na něco čekat. Říká se, že člověk za svůj život potká maximálně jednu osudovou lásku, někdo ani to ne. Já potkala dvě, takže nemělo cenu hledat další. Také jsem už chtěla k někomu patřit, mít se s kým smát a mít se komu vypovídat. A někdy je láska na obtíž, tak proč nezačít vztah rozumem, přátelstvím? Ostatní se uvidí.
„Mám to taky tak,“ souhlasila jsem. „Taky nechci na něco čekat. A mám tě taky ráda,“ řekla jsem váhavě. Možná jsem mu neříkala úplnou pravdu, ale bylo mi s ním dobře, a to by mělo pro začátek stačit.
Sklonil se ke mně a políbil mě na rty, abychom tím stvrdili počátek vztahu. Mohla jsem se radovat, ale nějak to nešlo.
Prohlíželi jsme si jeho fotky z dovolené, kde v létě byl s jeho partou. Stanování, opékání buřtů, sjíždění řek. Nic z toho mi nebylo blízké, byla jsem zvyklá na hotely a veškerý komfort.
„Pojedeš v létě se mnou?“ požádal mě.
Udělala jsem na něj zoufalý obličej. „Musím? Budu z toho celá nesvá, nebudu mít postel, vanu a v řece se určitě utopím!“
„Neblázni, zvládneš to,“ povzbudil mě. „Bude se ti to líbit.“
Pochybovala jsem, ale nakonec jsem mu to slíbila. Třeba si zlomím nohu a nebudu muset jet nikam, rouhala jsem se.
„Co děláš zítra?“ napadlo ho.
„Nevím,“ řekla jsem upřímně. Neplánovala jsem, žila jsem ze dne na den.
„Fajn, vezmu tě za svými rodiči.“
Zděsila jsem se. O žádnou seznamku jsem neměla zájem. „Ne, to nejde, jeď sám!“ odbyla jsem ho.
Nesouhlasil. „Máma tě chce poznat, prosím!“
Překvapil mě. „Ona o mně ví?“
„Jo, řekl jsem jí o tobě. Měla radost a nakázala mi, že tě musím přivézt ukázat.“
„Není na to ještě moc brzy?“ snažila jsem se ho brzdit. „Známe se teprve pár dní.“
„Cožpak jsme si neřekli, že nebudeme na nic čekat?“ připomněl mi.
Rezignovala jsem. Budu muset přinést nějakou oběť!
Odjížděla jsem od něj v osm večer. O nic se za celou dobu nepokusil, hezky jsme si povídali a poznávali se navzájem. Snažila jsem se sama sobě namluvit, že je všechno tak, jak má být. V kabelce jsem měla malou obálku, kterou mi podal při loučení. Chtěla jsem ji otevřít až doma, v klidu.

Napustila jsem si vanu, nalila víno a zajela do pěny. Roztrhla jsem obálku a vytáhla z ní ručně popsanou malou tvrdou kartičku. Měl moc hezké písmo.

Moje hvězdo, ze všech nejjasnější,
Mezi klenoty nejkrásnější,
Splnil se mi sen, který se mi kdysi zdál,
Že jsem získal tu, o níž jsem stál.
Sviť mi dál, na naši cestu strmou,
Vezmi mě za ruku a vykroč se mnou.
Budu vždy při tobě stát, třeba jen proto,
Že mám tě rád.

Automaticky jsem přitiskla kartičku na prsa, abych si v sobě ještě na chvíli uchovala ten krásný pocit, že mě má zase někdo rád. Bohužel jsem si neuvědomila, že jsem mokrá, a tak se mi kartička zamáčela. Písmo, psané propiskou se rozpilo a spojilo se v jednu čmouhu.
Bylo to nakonec fajn, mít někoho, kdo o mě stojí. A člověk občas musí kvůli tomu přinést oběti. Proto jsem se na návštěvu jeho rodičů nakonec i trochu těšila. Nebo jsem si alespoň vsugerovala ten pocit.

Oblékla jsem se co nejstřízlivěji, abych na jeho rodiče udělala dojem. Dlouhá černá sukně a svetřík k tomu, v tom bych mohla snad i do kostela!
Dan mě vyzvedl přesně v devět hodin ráno před domem. Svolila jsem, že pojedeme jeho autem, a poprvé jsem se za ten dopravní prostředek ani moc nestyděla.
„Jdeš na pohřeb?“ podivil se, když viděl, jak jsem oblečená.
„Chci udělat dojem,“ namítla jsem.
„Tobě by slušel i pytel,“ usmál se.
Řídil klidně, s rozmyslem, nikam nespěchal. Celou cestu mě držel za ruku, až mě chvílemi bolelo jedno místo, na které se zaměřil, ale nechtěla jsem ho urazit.
„Jaký jsou vaši?“ zajímalo mne. Chtěla jsem být připravená.
„Jsou fajn, uvidíš. Jsou už starší, měli mě docela pozdě. Vymodlený syn, nebo tak něco,“ ušklíbnul se.
„Vědí, že jsi můj učitel?“
Přikývnul. „Jo, řekl jsem jim to. Říkám jim pravdu, nemáme před sebou žádná tajemství.“
„Ty jsi jim nikdy nelhal? O ničem?“
Zamyslel se. „Vlastně asi jednou. Chtěl jsem jet klukama na vodu a oni mě nechtěli pustit. Bylo mi asi sedmnáct. Tak jsem si vymyslel, že musím na povinný kurz zdravovědy.“
„Jak to dopadlo?“
„Přišli na to. Tenkrát jsem byl mladej a blbej, málem jsem se na tý vodě utopil a oni za mnou přijeli do nemocnice.“
„Zlobili se?“
„Ne. Máma brečela strachy a táta měl co dělat, aby to s ním nekleplo. Tam jsem si uvědomil, že už to nikdy neudělám. Fakt, naši jsou mí nejlepší kamarádi.“
Tím jsem na ně byla o to zvědavější. Do Hořovic jsme dorazili v poledne. Dan zaparkoval před starším, ale udržovaným domkem v bloku rodinných domků.
„Tak jsme tady,“ pohladil mne po ruce. „Nebojíš se?“
„Mám čeho?“ odpověděla jsem mu otázkou.
„Ne, rozhodně nemáš. Uvidíš, naši jsou super.“
Vystoupili jsme z auta a došli k brance, kde Dan zazvonil na zvonek.
„Mám klíče, ale když jsou naši doma, zvoním,“ upřesnil. Jeho přístup se mi líbil.
Otevřela nám paní, věk bych jí hádala přes šedesát. Byla drobná, v domácí zástěře vypadala jako kouzelná babička, kterou jsem já už neměla.
„Dane,“ zvolala a běžela nám odemknout. Když byla blíž, pozdravila jsem jí.
Zkoumavě si mě prohlédla od hlavy až k patě. Snažila jsem se vypadat co nejinteligentněji, protože jsem někde četla, že dojem si člověk na druhého udělá v prvních minutách.
„Dobrý den,“ podala mi ruku na přivítanou, když jsme stáli za brankou. „Tak vy jste Karolínka, o které náš Dan tak básní?“
„Básní?“ zajímalo mne. Paní nás vedla do domu.
„No jéjej, pořád o vás posloucháme. Jsem ráda, že vás poznávám.“
Zavedla nás do obývacího pokoje, kde se ukázal i Danův tatínek. Byl určitě o pár let starší než jeho žena, prošedivělý, ale laskavý pán. Podal mi ruku a přivítal do rodiny. Potom se objal s Danem.
„Ahoj tati,“ řekl Dan. „Jak se dnes cítíš?“
Pochopila jsem, že je jeho otec zřejmě nemocný, ale nevěděla jsem, o co jde.
„Nikdy mi nebylo líp,“ usmál se na něj a ukázal na mne. „Vybral sis dobře, jen co je pravda.“
Nikdy jsem se nestyděla víc! Dan se na mě povzbudivě usmál a vyzval mě, že se posadíme na gauč, dokud nebude oběd.
„Tak vy studujete, Karolíno?“ vyzvídal pan Hvězda.
„Ano,“ odpověděla jsem způsobně. „Letos dělám zkoušky, potom se uvidí.“
„A co byste ráda dělala potom? Profesorku?“
Pokrčila jsem rameny. „Ještě jsem o tom pořádně nepřemýšlela. Měla jsem na rok přerušenou školu, teprve teď se zase věnuji škole.“
„Karolína měla úraz,“ vysvětlil Dan otci za mě.
„Něco vážného, jestli se mohu zeptat?“
„Měla jsem havárku, dlouho jsem se léčila. Naštěstí jsem už v pořádku.“
„Ze sousední vesnice nedávno zemřel jeden chlápek, táta od rodiny. Jel jak blázen, předjížděl na plné čáře v zatáčce. Skončil ve stromě. Nechal po sobě dvě malé děti!“ zavrtěl hlavou. „Co teď s nimi bude? Jeho manželka skončila na práškách, těžko si najde hned někoho nového. A děti tátu potřebují.“
„Já bych asi nemohl vychovávat cizí děti,“ ozval se Dan. Překvapil mě tím.
„Proč ne?“
„Vadilo by mi to. Ani bych nikdy dítě neadoptoval.“
„Já klidně,“ opáčila jsem se. Pan Hvězda sledoval naši přestřelku a raději nás navedl na předešlé téma.
„Jak se to stalo vám?“ obrátil se na mne.
Byla jsem na vážkách. Nechtěla jsem jim říct, že po nás stříleli, ale zároveň jsem jim nechtěla lhát.
„Řidiči v protisměru praskla pneumatika, a trefila nás. Skončili jsme ve svodidlech a pak se obrátili na střechu. Víc nevím.“
Pan Hvězda vypadal spokojeně, že jsem za nehodu nemohla já.
„Lidi jezdí jako šílenci,“ pokýval hlavou.
„Ono je to taky hodně o autě,“ přidala jsem se. „Kdybychom nejeli v terénním voze, bylo by po nás. I tak nás museli vystříhávat.“
Tím jsem trochu rýpla do Dana, ale nedal to na sobě znát, nebo mu to možná nedošlo. Seděl vedle mě a skoro majetnicky mě objímal kolem ramen. Bylo mi to jedno, pokud on je spokojený, tak ať. Ale s tím dítětem mě docela překvapil.
K obědu jsme dostali svíčkovou s knedlíkem, po bramborovém salátu další hutné jídlo! Nacpala jsem do sebe tři knedlíky a další tři jsem musela na talíři nechat. Omlouvala jsem se paní Hvězdové, a ona se naštěstí neurazila.
„Dám vám to do kastrůlku s sebou,“ rozhodla a otočila se na Dana. „Nechceš přidat knedlík? Nebo omáčku?“
„Mami, nejsem obr, šest knedlíků mi stačí až až,“ ozval se, sotva dýchal. „Prasknu a budeš mě mít na svědomí.“
„Karolínko, vaříte?“ položila mi otázku. Zřejmě měla strach, aby její synátor nezhynul hlady.
„Vařím,“ ujistila jsem ji. „Ale takovou svíčkovou jako vy bych nezvládla!“
Celá se zarděla. „Ale kdepak, určitě jste moc šikovná hospodyňka. Bydlíte s rodiči?“
„Ne, sama.“
Došlo na materiální dotazy. „V podnájmu?“
„Mami!“ozval se rozhořčeně Dan. „Není to jedno?“
„To je v pořádku,“ uklidnila jsem ho stisknutím dlaně, za kterou mě držel. Otočila jsem se na jeho matku. „Mám svůj byt.“
Moje odpověď jí zaujala, zřejmě mě zařadila do šuplíku Výhodná partie. Možná bych jí ještě měla říct, kolik mám na kontě?
„No tak to je výborně,“ zajásala. „Náš Dan bydlí v podnájmu, kdepak bychom se zmohli na to, pořídit mu svůj.“
Chtěla jsem namítnout, že Dan je dospělý, má slušné zaměstnání a určitě neživoří, ale ze slušnosti jsem byla ticho.
„Kdy se k sobě nastěhujete?“ zajímalo máti, která mi mojí milovanou babičku připomínala čím dál tím méně.
Její otázka mne zaskočila, protože jsem nad ní nikdy nepřemýšlela. Přišlo mi naprosto nevhodné, abych si tam nastěhovala chlapa! Byl to přece byt můj a Viktora! Potom jsem se zarazila. Žádný Viktor se už přece konat nebude!
„Ještě to neplánujeme,“ vyhrkla jsem rychle. Překvapilo mne, že Dan mlčel. Proboha, on o tom snad uvažoval? zděsila jsem se při pouhém pomyšlení.
Kávu v růžovém porcelánu a dezert v podobě sachr dortu jsem do sebe natlačila se sebezapřením a přísahala si, že tři dny nebudu jíst.
Teprve v pět hodin, po prohlídce celého domu včetně patra, kde bychom si mohli vybudovat podkrovní byt, jsme se rozloučili a vyrazili domů.
Dan byl z naší seznamovací párty spokojený, ne-li nadšen. „Líbila ses jim,“ oznámil mi. „Máti byla v sedmým nebi a táta mi na chodbě šeptal, že jsi kočka.“
Nechtěla jsem mu kazit radost, takže jsem taky dělala, jak jsem z nich nadšená. Chtělo se mi domů, zavřít se tam a minimálně dva dny nevylézt.

Když jsme se blížili k Hradci, položil mi zásadní otázku. „Kam mám jet?“
Myslel tím, jestli chci jet k němu nebo k sobě, anebo jestli budeme u něj, nebo u mě? Možná tím mezi řádky myslel i něco víc, možná na to měl i právo. Jsme dospělí, nemusíme na nic čekat. Nebyla jsem žádný andílek, Viktora jsem podvedla s jeho synem Alexem, ale tenkrát to bylo něco jiného. Teď bych si připadala, že jsem ho ze svého života odstřihla na dobro, a na to jsem ještě nebyla připravená.
„Nějak mě bolí hlava,“ zvolila jsem ženskou taktiku. „Nebude ti vadit, když mě vyhodíš u mě doma?“ Slova jsem volila záměrně takové, aby byly jasné a stručné.
Ani se netvářil moc zklamaně, spíš mi ještě nabídl prášek. Jasně, byl natolik precizní, že měl vždycky všechno po ruce!
S díky jsem odmítla a při loučení mu dokonce dala pusu, abych si u něj vylepšila skóre. Nepřemlouval mě, aby mohl zůstat, a odjel.

Vzala jsem to přes recepci, abych si vyzvedla poštu, a výtahem vyjela k sobě. V poště jsem měla pár letáků, Bože, ani o Vánocích nedají pokoj, a bílou obálku. Na ní napsáno moje jméno, žádná zpáteční adresa, známka, nic. Netrpělivě jsem ji roztrhla a našla v ní malý hedvábný pytlíček na tkaničku. V něm bylo něco tvrdého, rozvázala jsem ho a objevila tam nádherné zlaté náušnice. Nebyly nijak zvlášť zdobené, ani velké, ale přesto vypadaly úžasně. Nebyl u nich žádný dopis, vzkaz, ale já přesto věděla, kdo mi je poslal. Vždycky měl vkus.
Totálně mě to položilo. Proplakala jsem celou noc a ráno a potom, celá vysílená a opuchlá jsem zpod postele vytáhla krabici se vzpomínkami. Všechny jsem je vyvěsila zpět na své místo, kam patřily.
Až do Silvestra jsem měla vypnutý mobil. Na recepci jsem nahlásila, že budu pryč pro případ, že by mne někdo sháněl. Snědla jsem hrst prášků na spaní a celou dobu jsem jen spala, spala a spala.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 asi 09.12.2015, 23:29:56 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: asi ze dne 07.12.2015, 21:50:10

   No to ovšem, samozřejmě. Rozum je ale vždycky v podstatě čistá nuda. Proto je tu ďábel, přece. Snažíme se odolat, ale je to někdy tak těžké :-))...
 asi 07.12.2015, 21:50:10 Odpovědět 
   Beru na milost tu klávesnici, na chvilinku. Takhle jednoduché to ale nebude. Toho ano, toho ne? Že ne? Chvilkami se mi zdá jako by ho poznala až teď? Jasně, že ďábel je lepší. Vždycky vyhrává:-)) Jenže chceme tahle vítězství? Zlatá střední střední cesta, možná?
asi
 ze dne 09.12.2015, 21:27:24  
   Nat Danielová: Milá asi, tak asi asi? Zlatá střední cesta je rozumné rozhodnutí, jen nevím, zda není trochu nudné?
 Nancy Lottinger 07.12.2015, 21:18:03 Odpovědět 
   Pěkný předvánoční večer,

nespoileruj hned v úvodu :) Do perexu se více hodí, co už proběhlo, nikoliv o čem kapitola bude. Mně to vždy kazí napětí, které autor - ty - tak poctivě buduje. Navíc díky vznikajícím pauzám člověk s děravou pamětí, jakou já uričtě mám, ocení připomenutí předchozího děje :)

Pozor na opakování slov, např. „Ráda!“
Možná jsem ho překvapila, ale vypadal, že je rád. Alespoň po hlase.

Sibiř v kontekxtu, v jakém jsi ho použila ty, se píše s malým písmenem.

nakonec stejně jako k tomu, co ji kupoval. - kdo ji kupoval

Když jsem zazvonila na zvonek - zbytečné vrstvení, na co jiného než na zvonek by zvonila?

Možná chtěl ode mne slyšet také něco hezkého, ale neměla jsem mu co říct. - výborné proložení jejími myšlenkami, na vhodném místě.

Vážně je stvrzení vztahu takto statické, bez náboje, nudné? Sice velmi dobře opisuješ, jak se Karolína cítí, že to není přesně TO ono, ale to víc citu dá do opovrhování výtahu než do začátku vztahu... Ta scéna na mě prostě nepůsobí příliš věrohodně.

Prohlíželi jsme si jeho fotky z dovolené, kde v létě byl s jeho partou - kde byl v létě s jeho partou (a pár dalších vět, kde slovosled nesedí)

Také mi nepřijde moc věrohodné, že by na začátku vztahu v prosinci (v lednu?) plánovali léto...

OK, po scéně s návrhem setkat se s rodiči si přestávám myslet, že je to nevěrohodné, a začínám si myslet, že Hvězda je magor.

Ten Dan mi začíná čím dál tím víc připadat majetnický (myslím, že to popisuješ dobře), i ten jeho vztah s rodiči mi nepřijde úplně běžný (myslím jako takhle blízký, to brzké seznámení apod.) Ta majetnickost je vidět i na otázkách mamky týkající se bydlení. A ta otázka máti to dorazila!

Pozor na ji/jí, zbytečné překlepy atd.

Karolína se nechala porazit dost rychle, závěr je skutečně rychlým skokem. Neříkám, že je to úplně na škodu, přece jen to byl šok, ale určitě bych to nenatahovala přes celé Vánoce a Silvestra, Scéna s rozbalováním dárku se fakticky povedla, ale ten závěr je prostě jen hr hr na efekt. Škoda.

Celkově hodnotím kladně, patří k tvému lepšímu průměru.

Tak zas příště,
Nancy
 ze dne 09.12.2015, 21:25:22  
   Nat Danielová: Ahoj Nancy, zdravím Tě a ráda Tě tu vidím - a ne jen proto, že jsi mi publikovala další díl! :-)

Děkuju za postřehy, vnímavé jako vždy. Ten spoiler máš stejně jako v ostatních případech pravdu, ale já absolutně nevěděla, co tam mám psát. Polepším se.

Karolína prospala dlouhou dobu, ale teď už se nezastaví. Čeká nás akce! - a nic jsem neprozradila, protože stejně nevíš, jaká...

Měj krásné svátky, plné pohody, úsměvu a ZDRAVÍ. Nat
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
E, směšnobolná ...
D. V. S.
Ráno v horách
Rory
VÍNO
obr.cz
obr
obr obr obr
obr

STOPY
javavia
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr