obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915662 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39762 příspěvků, 5802 autorů a 392283 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Strůjce ::

 autor Tilda publikováno: 04.01.2016, 15:58  
I tam se možná duše odeberou... A proti své vůli...Tak trochu snaha o poetické sci-fi...
 

Strůjce

Měl tvář boha a měl tvář ďábla. Měl JEHO milosrdenství i zavilost toho druhého, jemnocit i chladnokrevnost, pokoru i panovačnost. Jenom lásku a soucit s druhými – ty postrádal. S postupem času se z jeho duše, stále černější a neklidnější, vytrácejí jasné stopy světla a kladné rysy povahy splynou s těmi negativními, než vypáleny, jako sluneční skvrny na sítnici oka, zcela vymizí.

Bral si plnými hrstmi, nehleděl na množství, věk nebo vůli k životu. Čerpal z rozmanitosti přírody, jejíž síly si podrobil a z hlouposti, tvárnosti a měkkosti lidí: nebo díky vlastní, zvrácené fantazii chystal léčky a pasti.
Kvůli dosud nepoznaným zákonitostem hlubokého vesmíru, podařilo se mu zmocnit temné planety z jiného časoprostoru. A tuto teď osidloval, jejím byl svrchovaným pánem. A stejně tak všech obyvatel, kteří zde byli. A že jich pořád přibývalo! On, Strůjce, byl zdatným vladařem, který uměl rozmnožovat své stádo…

Temná planeta, předobraz budoucí Země, krouží kolem Slunce, nikým netušená. Její obyvatelstvo ji neosévá semeny a nesklízí šťavnaté plody. Nestaví domy a komunikace, neplodí nové pokolení, nepluje po jezerech a mořích, neloví zvěř ani nebuduje mocná města. Její obyvatelstvo, násilně přesídlené, nežije. Mrtví jdou po vyprahlé černé zemi, jdou a neví kam. Jdou a neví proč. A trpí tou nevědomostí, tou nespravedlností a nezvratností.
Dospělí i děti, starci i miminka: duše lapené a uzurpené, prapodivnými silami nezemské planety uvězněné do původní a metamorfované tělesné podoby. Nemají fatální zranění ani deformace, na které kdysi zemřeli. Vypadají nedotčeně a stejně, jako těsně před smrtí. Strůjce jim pozměnil odchod z pozemského života na "nežití po všechny časy". DNA mají ovšem jinou: ne-lidskou…

Bezhlesý exodus, jen půda se sype kolem nohou a kosti vrzají, oděv plácá v ostrém větříku. Sem tam se vznese do řídkého vzduchu vzduchu šátek, plátěný klobouček nebo obyčejný bílý kapesník a jako připomínka člověka mizí do nikam. Žádná tvář se nezvedne, nikdo se nepodívá. Ani zvídavé dítě, natož dospělý. Hlavy sklopené k uprášeným špicím bot i k holým, ukoptěným chodidlům, jdou a kráčejí neměnným tempem.
Až dosáhnou určitého místa, zastaví jako na pokyn a uléhají do těsného seskupení, schoulení v poloze plodu. Povrch temné planety je protkáván těmi bědnými shluky těl jako sítí. Nadlouho je klid, jenom ostré větry a jemný prach a kamínky se mísí nízko nad zemí, klesají a ve vírech umírají a prolínají se mrtvou půdou. Úplné bezvětří se střídá s vichřicemi a elektrickými bouřemi. Tehdy je nanicovatá obloha plná klikatících se ostře modrých i oslnivě bílých blesků a vzduch sám jiskří a praská, náhle plný elektřiny a vzruchů. Kupky těl se nepohnou, nikdo nevyskočí v panice na nohy, nikdo neprchá, když půdu protkne kopí čisté energie, až se prach spéká do zuhelnatělého páchnoucího koláče, těsně u hlav ležících. Strom tu nezahoří, větévka se nezkroutí žárem. Chybí tu jakákoliv připomínka života, i nejmenší, hubená kštice unavené trávy: nic, jen prach a kamení, šeď a tklivá černota v údolích...
Po čase lidé povstanou a obydlují jeskyně, sluje i pouhé díry v neutěšené půdě. Nepřijímají potravu ani tekutiny. Nepracují a nedruží se. Rodiny zapomněly, že jsou pokrevně příbuzné, muži netouží po ženách, ženy neprahnou po objetí, či polibku, děti neznají pohlazení. Miminka v náručí jsou nesena jako objemný nákup nebo batůžek, bochník chleba, či neskladné zavazadlo a stejně tak lhostejně jsou odkládána nebo zvedána. Stane se často, že dětské břemeno zvedne někdo jiný a zase odloží, aniž by se pro ně vrátil. Ne-děti kolují společenstvím jako bumerangy a vracejí se po nějaké době do dřívějších držav...
Ony nepláčou, nehladovějí, bolavé bříško z "prdíků" je netrápí a zoubky se nikdy neprořežou.

Ne-lidé se míjejí a vráží do sebe, aniž by se jejich nijaký výraz ve tváři změnil, prosvětlil citem. Srdce nebijí a krev nekoluje v žilách. Nehnijí a nepráchnivějí, jako jejich originály daleko na Zemi a nemění svou podobu. Stejně tak i oděv si zachovává soudržnost a stálost. I on je mutací a tedy věčnou… A uvnitř naklonovaných tělesných skořápek nekonečně trpí uloupené duše. Vědí, že je potkala kdysi dávno smrt a vědí, že odtud nikdy neuniknou…

Dokud nebude osídlení u konce, dotud nepoznají důvod toho všeho. Jsou jen stádem, masou, ovládanou a manipulovanou, protože jejich vůle zemřela spolu s posledním vydechnutím. Jsou i mocnou a netušenou zbraní v "jeho" rukou, a pokud ji bude chtít využít, či zneužít, nic a nikdo mu v tom nezabrání…

Kapitola 1.

Malebná krajina kolem Neapolského zálivu přímo vybízela k osídlení. Vesuv, ta majestátná hora boha Vulkána, už po celá čtyři staletí klidně spala. Lidé, ukolébáni klidnou tváří kužele, začali se houfně usazovat u jeho paty. Budovala se krásná města, bohatě využívající příjemné klima i štědrost krajiny. Tak vyrostly i Pompeje, které se staly oblíbeným lázeňským městem, hojně navštěvovaným samotným císařem Neronem a jeho dvorem.
Zemětřesení, která byla častá po celém Apeninském poloostrově, proto obyvatele nijak neznepokojovala, i když se začala objevovat ve stále kratších intervalech. Ano i občasné chrlení kouře a popela z kužele sopky jim nedělaly žádné starosti.,

V roce šedesát dva se země znova mocně zatřásla a šedesát procent budov ve městě padlo za oběť. Obří trhlina, která se objevila, hladově pohltila celé stádo ovcí, jako by chtěla lidem pohrozit a varovat je. Ale ti hlupáci, zahledění do sebe, svých majetků a sebestřednosti, místo aby se zalekli, vystavěli na uvolněných parcelách nové, ještě honosnější vily.

Po těchto událostech pokračovaly během let další, drobnější záchvěvy a nakonec vyschly prameny na úpatí hory: neklamné znamení, že se sopka probouzí… Byli tací, kteří se odstěhovali, ale většina zůstává, jistá si věčným spánkem Vesuvu. Nechtějí opustit majetky ani rodnou hroudu.
Seismologové se ještě nenarodili, aby varovali a Plinius, zapálený nadšenec se svým pomocníkem, malým chlapcem Flaviem, sotva desetiletým kučeravým klučinou, se věnuje jenom svým soukromým pozorováním... Mnozí je mají za podivína a blázna a nechtějí a nemusí poslouchat jeho bláboly!

Dvacátého čtvrtého srpna roku sedmdesát devět pro tisíce nevinných nastal konec. Spolu s Pompejemi a Herculaneem bylo zničeno ještě sedm měst, životem kypících. I ti, kdo moudře prchali, umírali, hořeli a dusili se. Lahary – potoky z deště a popela, pyroklastická mračna a sopečné plyny, láva a vrhané hořící balvany a nakonec vroucí bahnotoky. To všechno se hladově a vynalézavě podílelo na umírání mnoha.
Herculaneum, které si poklidně leželo jenom sedm kilometrů od kráteru, (bohaté vinice a sady všude kolem – jen si utrhnout a sát sladkou šťávu plodů) bylo zalito tou vařící kaší jako první.
Pliniův mladičký pomocník okusil smrt právě v tomto bahenním hrobě. Jenom vteřinu předtím, než jej masa zalila, pocítil zvláštní stav mysli: jako by jej cosi oslovilo, dotklo se jeho duše a srdce.
Umírá smířený a obdarovaný čímsi, co sám nedokáže pojmenovat. Teplota je tak hrozná, že nic neucítí, na pěkné, mladinké tváři poklidný výraz, oči zavřené. Když je vzápětí uvařen a upečen a noří se do svého vroucího hrobu…
Po dvou dnech je konec. Krajina, předtím tak kvetoucí, hojná a pyšná, je pryč. Nezbylo nic, jenom nánosy popela, bahna a tuhnoucí lávy. Měsíční krajina bez života vystřídala antickou pýchu a nádheru mramorových síní a sloupoví. Místo vinné révy, vine se zatuhlý lávový proud. Místo kašen a pítek pro pávy a slavíky, tuhne horké bahno v nechtěných tůňkách. Trosky domů, zahrad, paláců a těl lidských i zvířecích, ukryty a konzervovány hluboko pod tou vrstvou, budou po staletí čekat na nadšené objevitele.
Ti, kdo se vrátili sčítat škody, doufali a modlili se, obratem odcházeli na jiná, nepoznamenaná místa, co nejdále od místa zmaru a smrti. Postavili domy i města a pozvolna začali nový, i když už nikdy stejný život…

Tehdy to začalo: zkáza Pompejí a smrt tisíců byla první řízenou katastrofou Strůjce.
Jenom to zkusil a vyšlo to.
"Tak snadné to je? Tak jednoduché...?" Ušklíbne se pohrdavě a v "jeho" tváři se mžikem oka mění výraz: se zalíbením pána shlíží na první početné davy, proudící k jeho nohám. Oni jej nevidí, nepozvedají prázdný zrak. Ale maličko cítí jeho moc, kterou nad nimi má. A to stačí k tomu, aby je ovládl.
I Flavius, chlapec, který na Zemi zemřel, tu kráčí, duši obalenou kopií sebe sama. Je mutant jako ostatní, ale ne tak docela stejný. Když umíral a cítil, co jiní ne, dostalo se mu požehnání. Daru, který si nese sebou i v tom trudném nežití. Dotkl se jej tehdy Bůh a kouzlem toho spojení se miniaturní částečka, pouhým okem neviditelná šupinka, či vločka, jež nesla DNA, uchytila v jemném varhánku Flaviovy duše. A přenesla informaci i do nové neexistence. A změnila ho. Maličko sice, ale dost na to, aby vnímal a cítil to, co ostatním bylo navždy upřeno…
Je jiný a netuší, jakou roli má. Plahočí se spolu s davem, mdle pozoruje nově příchozí, hledá si jámu k nespaní, vstává a jde, kam oni všichni. Bez vůle jako oni všichni. Myšlenky, které mu problesknou mrtvou myslí, mizí, aniž by je rozluštil nebo zachytil. Někdy mu oči zjasní i přes mdlou mázdru smrti, ale spíše to vypadá, jako zrakový klam… (Třeba je potřeba delší lhůty, než dojde k propojení a prozření.)
Jak plyne čas, jež jako fyzikální pojem nemá na nové obyvatelstvo temné planety žádný vliv, na Zemi přibývá přírodních i jiných katastrof. Umírají desítky, stovky, tisíce i desetitisíce a ti všichni jsou v moci Strůjce a stávají se armádou neživých.
Temná planeta krouží po své netušené oběžné dráze a poznenáhlu se po ekliptidě přibližuje k Zemi. Není souzeno, aby došlo ke kolizi se Zeměkoulí. Je jenom předurčeno, aby se přiblížila natolik, kolik je třeba k teleportaci Strůjcových armád. Tyto zákonitosti Všehomíra "on" neovlivňuje, pouze využil možnosti, která se mu naskytla, když temnou planetu telepaticky vycítil. Když došlo ke zhroucení její galaxie a ona, vymrštěna do kosmického prostoru, začala být přitahována naším Sluncem.

Líbí se mu, labužníkovi, jak roztodivné apokalypsy maličkých i větších rozměrů, může páchat.
Pro smrt desítek lidí postačí hromadná dopravní nehoda, požáry, vykolejení vlaku, výbuch plynu v bytové jednotce, pár závrtů, bleskové záplavy, atentát na jaderné ponorce nebo vojenský experiment, jenž se nepovedl. To je tak akorát na rozehřátí, rozcvičení a na chuť - jenom lahodná, maličká, zato bohatě obložená jednohubka, slastně se rozplývající na gurmánově patře...

Pro pár set obětí už je potřeba větší kalibr: bahenní sesuvy, havárie na ropné plošině nebo tankeru, sebevražední teroristé na palubách letadel, na nádražích, tržištích nebo v metru, sopečné erupce, zemětřesení, povodně a pandemie.
Ale nejvíce si lebedí, když rozehraje koncert pro tisíce a desetitisíce: v podobě válečných konfliktů, holocaustů, posunů zemských desek s následným masivním zemětřesením a vlnami tsunami, hladomorů a smrtících epidemií, havárií v jaderných elektrárnách nebo ekologických katastrof.

Vše, co už se stalo i stane, je v jeho rukou. Něco jde samo, něčemu pomůže, ale vždy beze zbytku využije pro své zájmy. "On", přišlý odnikud a stvořen nepoznaným, měl v úmyslu expandovat a ovládnout Zemi s jakoukoliv entitou, na kterou ve vesmíru narazí. Ale to se mu nepodařilo za celá tisíciletí, kdy cestoval a hledal jinou civilizaci.
Nenašel, ač se to i jemu samotnému příčilo: „přeci není obydlena jen ta titěrná modrá planetka! Přeci nemůže být život jen tam – tak primitivní, tak nicotný a hloupý...Tak nedokonalý, zbytečný a sebedestruktivní!“ Nakonec uznal tu pravdu a zahořkl k lidem ještě více. A ještě více je chtěl zničit. Proto tolik hrůz Zemi inscenuje, jenom aby ji ještě hrůzněji zahubil.

"Jeho" armáda čítá šest milionů hlav a záhy bude hotovo. I vzdálenost obou planet bude brzy příhodná. Chystá se tedy na konečný úder. Na Zemi nemá nikdo nejmenší tušení, k čemu se schyluje. Skrytou planetu není možné nijak zaznamenat a zachytit. Strůjcova početné vojsko, až přijde čas, projde červí dírou v jediném, ochromujícím ataku. A tehdy nebude, jak se bránit. Tehdy, pouhým dotykem s mutovaným nemrtvým, stane se i člověk jedním z mnoha a „nakazí“ lavinovitě další. Jen zvířata padnou mrtva a už nepovstanou. Jen zvířata mají duši tak čistou a nezkaženou, že není v jeho moci je podmanit a zotročit. Není a nikdy nebude…

Žena nakazí ženu, muž muže a děti podle věku budou svým protějškům brát právo na život. Země zmrtví spolu se svou civilizací a stane se souputnicí temné planety. Jako dvojčata poputují vesmírnými dálavami a možná, kdo ví, narazí na jiné světy. Třeba až na konci všeho, vyčenichá on dosud umně skryté něžné společenství, které potom s gustem přemění. A bude ještě mocnějším pánem celého vesmíru!

Kapitola 2.

Flavius zatím trpí, malinko při smyslech a zároveň neživý, v té hrozné cizotě. Mívá kratičké záblesky vědomí, kdy se náhle projasněným pohledem rozhlédne a vyděšeně vstřebává děsivý vjem. Nikdo si jej nevšímá, nikdo nereaguje. Stejnými, navyklými pohyby jej míjejí, vrážejí a strkají do něj, když nechtě, v šoku zastavuje. Ale není v moci malinkého kousíčku lidské DNA, aby napravila nemožné. Aby zvítězila nad uměle vytvořenou podobou člověka, pouhou jeho ozvěnou a zrcadlením. Navíc v nemrtvém, bezkrevném těle. Tak tichém, bez tlukotu srdce, které neumí rozeznít. Tak prázdném, bez nádechu a výdechu, tak studeném bez tepla v očích. Chlapec nepočítaně dní i nocí nechtě kráčí krajinou bez kouska půvabu a s davem míří k cíli někam za horizontem. Tam, kde se jinak blátivě šedé nebe prosvětluje. Tam, kam tu masu těl navádí, jako smrtící torpédo, jako záplavovou vlnu, "jeho" vůle.
Flavius, skoro uprostřed lidské laviny, nejprve nevidí, co ostatní cítí svým jiným, nemrtvým vnímáním, darem od "něho". Registruje bolestně pomalu náhlé vzedmutí energie, zrychlení kroků až skoro k běhu. I on je nucen přidat a klopýtavě se rozbíhá. (Mohli by jej ušlapat, i když sám ví, že by se mu nic nestalo. Nelze zemřít podruhé a už vůbec ne, jako nemrtvý mutant…)

Na horizontu skoro ploché pustiny, rozkročen, paže roztažené ve všeobjímajícím gestu, stojí "on": jejich pán, generál a otec. Vysoký skoro dva metry, v kovové zbroji, mohl by vypadat úchvatně. Jeho hlava, veliká, deformovaná a prostá vlasů, jen s děsivě černými očnicemi, však obratem ukáže, co je zač.
Strůjce se neusměje, nikdy jeho tvář nepoznala takovou grimasu a nikdy nepociťoval nutnost se ji naučit. Také nepromluví. Ani tuto lidskou vlastnost nechce umět. Zato v mrtvých hlavách zaduní sžíravý proud jeho myšlenek, až sebou cukají, jako jančící dřevění panáci: „moje armádo... Nastal čas odplaty. Nastal čas Apokalypsy, o jaké lidstvo psalo, ale nikdy si ji nedokázalo představit. Nastal čas, abyste rozšířili svoje řídké řady a přijali mezi sebe nové bratry a sestry. A víc vás bude, k mé věčné slávě!“
Ticho, které nastane, je omračující… masou těl proběhne tlaková vlna, jako by byli něčím nabuzeni nebo propojeni k ještě větší soudržnosti.

Flaviova jiná mysl se brání a bolí to. Neskonale trýznivě se mu zaryjí Strůjcova nevyřčená slova do tichého srdce a duše zapláče. Hoch sebou trhne tak prudce, že i v tom obrovském davu je jeho pohyb silně patrný. On, Strůjce jej zahlédne. Zapamatuje si jeho tvář a lepivými telepatickými prsty hmatá na dálku po jeho ztrhaných rysech. Hmatá a provrtává se skrz… Až tam, kde se choulí malinká, lidská část, kdysi uchráněná nezměřitelnou vůlí jeho duše. Hamtavá, zrůdná, telepatická ruka ji uchvátí, drtí, lisuje a mačká, až na hranici nejmenších částic, aby ji zahubila. Tou námahou se "jeho" tvář křiví a deformuje. A i když byla ohavná předtím, teď je nepopsatelně příšerná. Ještě nikdy se mu nikdo nevzepřel. Nikdy!

V té chvíli, kdy se Strůjce zcela zaměří na Flavia, opouští, ač nerada, jeho vůle zbylé masy. Znova probíhá mořem ne-lidí křečovité zachvění. To když jsou na okamžik volní, jejich spoutané duše ve skořápkách těl nic nedusí a nesvazuje. A ony, náhle silné, zajásají. Chopí se té nečekané a jediné šance a nepustí... Těla spořádaně padají na zem, jejich tváře spočinou na rozpraskané hlíně v úlevném gestu. Nad nimi zazáří na krátko jasné, duhové jiskérky, jako Eliášova světýlka: to duše -vězenkyně opouštějí doživotní cely smrti...
A pohasnou naráz a napořád. Těla, ty dokonalé napodobeniny, dále bez vůle leží. A objevují se první náznaky rozkladu: suché tlení a práchnivění. Vítr, který se zvedá, rozfoukává po té olbřímí rozptylové loučce poslední zbytky a cárky čehosi, co jen zvnějšku vypadalo jako člověk. Planina je holá, jako by po ní nikdo nikdy nekráčel. Avšak ne tak docela…

Jedno tělo tu zůstává. Schoulené do klubíčka, zmítané hroznou vibrací, až hrozí, že se rozletí na tisíce kousíčků. Vzduch kolem jeho kontur se mihotá, jiskří a vlní se, jako se svářejí síly dobra a zla v boji o Flaviovu duši. Strůjce už cítí své konečné vítězství a skoro odtahuje spáry z chlapcovy mysli. Už otvírá studny zornic, aby naposled spočinul na svém poraženém nepříteli. Už…

Poprvé za svou dlouhou existenci se zmýlil. Poprvé neodhadl soupeře. Pouhý jeden nedorostlý chlapec z minulosti, dokázal vytrvat a nepadl. (A u jeho křehkých nohou se pomyslně, nesmyslně, nemožně, nečekaně, šokovaně a konečně válí "on": ten, který přiměl pouhou silou vůle k ničivému pohybu zemské desky, "on", který jedním fouknutím rozdmýchal žár sopečného kotle, nebo pohybem paže vzedmul vody světového oceánu. "On", který v srdci špatného člověka rozezněl ty nejhorší struny, způsoboval požáry v duších stoupenců zla, zvedal jejich ruku se zbraní a přispíval, jak nejlépe uměl, k destrukci a chaosu. "On", na hlavu teď poražený nevyrovnaným a, podle zdání, chabým protivníkem...)
Všechna síla, nabubřelost, nadřazenost a neochvějná jistota ze Strůjce tou proměnou vyprchává, vsakuje se beze zbytku do vyčpělé půdy, mizí až k mrtvému jádru temné planety, jako vysychající bludný pramen, navěky tak pohřbená.
Strůjce sám, zahanben, ponížen, oslaben až na dřeň a bez špetky dřívější moci řídne, bezhlese se rozpíjí a prolíná s černou oblohou a červí dírou hladově vtahován, nakonec zaniká, daleko za Horizontem událostí.

Flaviovo nepravé tělo také bleskově podléhá rozkladu. Ještě předtím však jasně zazáří jeho silná a statečná duše, pohlazená kdysi JEHO prstem. A míří vysoko mezi hvězdy, náhle pomrkávající myriádami očí z jasné oblohy. A stává se jednou z nich: jasnou, mírně namodralou a věčnou zářící tečkou…

Apokalypsa jednou bude. Jednou určitě...


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 04.01.2016, 16:11:22 Odpovědět 
   Saspi mi blbne a nedovolí delší komentář. Jen jsem chtěl dodat, že i my v dnešním světě jsme součástí jakýchsi hrůz, které nás čekají v budoucnu. Náš Strůjce už je vytvořen, a Bůh se pochechtává. A každý by se mohl ptát: v jaké fázi experimentu zrovna jsme. Tedy Boha jsi interpretovala tak, že je zcela odporný. Píšeš dobře, ale že bys pobavila nebo potěšila obsahem? Ovšem fantazii a její použití k hororům máš nezměrnou. A byl jsem docela rád, když jsem čtení dokončil, oddychl jsem si. Snad čtení na mně nezanechá devastující zárodky. K zamyšlení text je. Vidím velký rozpor mezi schopností psát a obsahem. Nemohla by tvá fantaziie udílet spíš radosti, které si nedovedeme představit než horory?
 ze dne 04.01.2016, 16:22:02  
   Tilda: Děkuji za přečtení a dlouhý komentář. A snad tě potěším dalším příspěvkem (Narkóza), který by měl být úsměvný a doufám, že se pobavíš namísto hrůzy z četby... T.
P.S.: zkusím popřemýšlet nad radostmi nadpřirozenými, nereálnými a mimo naše chápání...Ale nic neslibuji...
 čuk 04.01.2016, 15:56:23 Odpovědět 
   Text byl hodně hrůzný. Darmo platné, dovedeš plasticky popsat a využít jakýkoliv podnět nebo počátek katastrofy.A vytvořila jsi opravdu vynalézavého odporného Zloducha. Povídka mi připadá jako dost nechutný Boží experiment. Dívá se zpovdálí na Zrůdu a čeká. Očipovává si jednoho člověka, a když ho pozorování přestává bavit, projeví svou sílu a Strůjce zničí, a duše božího vyvolence se stává hvězdou: je to odměna nebo jiný druh trestu? Tady nám vyprávění končí.
Dost úděsné je uzavření duší v nemrtvých: co s nimi se stane po výhře Flavia? Ten Bůh je daleko horší než Strůjce, nevíme, čeho si zamane příště. Co to asi bylo za hrůzné experimenty, které podnikl, aby vytvořil předchozí hvězdy?
Takže jsi vytvořila Hrůzu v Hrůze
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Kapitola I
Elizabeth D.
Posel smrti VII...
Lukaskon
Ty a ja
MarkízDeSade
obr
obr obr obr
obr

PO DEŠTI V HORÁCH
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr