|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Cesta za bílou lodí - část 5 ::
 Annún |
publikováno: 26.12.2006, 17:39
|
| Další kousek příběhu o Eleně. |
| |
|
|
Část 5.- Danielův dar.
Druhý den dopoledne přišla ke Gabrielovi jeho sestra Adriana. Protože odešla se synem a manželem ve stejnou dobu jako šel Gabriel za Elenou, neměla tušení, co se vlastně událo.
"Tak, jak se vede naší spící princezně?" zeptala se žertovně s úsměvem .
"Nevím, ještě jsem za ní nebyl a nechce se mi tam jít." odpověděl jí na otázku.
"Proč?" dotázala se nechápavě.
"No, včera jsem jí řekl o Danielovi." pronesl jen tak mimochodem Gabriel.
"Ale ne. Cože jsi to udělal?" optala se nevěřícně Adriana.
"Oznámil jsem jí, že již nežije." řekl. "Ptala se na něho a já jí prostě nemohl lhát." vysvětloval své pohnutky.
"Jak to vzala?" zajímala se o její reakci na tu zprávu.
"Nesla to dost špatně. Nevím, zda se z toho již vyspala, ale byla opravdu úplně na dně. Sesypala se jako domeček z karet. Brečela do půl noci, pak teprve usnula vyčerpáním." vysvětloval.
"Chuděrka malá." politovala ji Adriana. "Sotva se zberchala ze ztroskotání a hned dostane další tvrdou ránu." zkonstatovala nyní ona.
"Proto tam nechci jít. Včera mě téměř nevnímala, když byla v tak zoufalém rozpoložení, ale dneska bych jí to všechno jen připomínal. Viděla by ve mně Daniela. To by jí moc klidu nedodalo. Bude lepší, když jí teď nějakou dobu nepřijdu na oči." zhodnotil situaci Gabriel.
"Máš pravdu."přikývla."S tím, co říkáš naprosto souhlasím." řekla. "Bude jednodušší, když jí odtud odvedu, nebylo by moudré, aby tu zůstávala. Známe přece zlé jazyky. Lidé začnou pomlouvat a šířily by se klepy. Kdyby žena, ještě k tomu cizinka, byla sama pod jednou střechou se svobodným mládencem." řekla Adriana.
"Kam ji chceš odvést?" zeptal se jí.
"Víš, včera večer jsem si o tom s Brentem promluvila a chtěla jsem ti navrhnout, že bych vzala Elenu k nám." pronesla svůj návrh. "Bude jí tam dobře a můj manžel s tím souhlasil." uklidnila ho Adriana, když viděla, že se nadechl k námitce.
"Děkuji ti, sestřičko." poděkoval jí Gabriel.
"Není za co. Hlavně si nedělej starosti, jdi v klidu do práce a já už se o ni postarám." ujistila jej. "Tak běž." vybídla ho k odchodu.
Dal jí bratrskou pusu na tvář a odešel z domu do své zlatnicko-šperkařské dílny.
Adriana prošla chodbou a zaťukala na dveře. Žádná odpověď. Pootevřela dveře a nakoukla dovnitř. Elena už nespala, jen ležela na pravém boku a bez zájmu hleděla z okna. Venku bylo docela hezky. Slunce hřálo a odráželo se v mořských vlnách u pobřeží. Den jako stvořený na procházky a pro radost všech, kteří měli rádi pěkné počasí. Eleně to bylo úplně jedno. Nic jí netěšilo, ani pohled na modrou oblohu, jako by se celý svět propadl do stínu a všechno bylo šedé.
"Mohu dál?" zeptala se jí Adriana stojící ve dveřích.
Zaslechla ženin milý hlas. Otočila hlavu a pohlédla na ni.
"Samozřejmě. Klidně pojď dál." popotáhla a rychle odvrátila hlavu zpět k oknu.
Adriana si všimla jejích opuchlých lesklých očí a došlo jí, že opět plakala. Přišla k posteli a sedla si k ní. Svým mateřským způsobem ji pohladila konejšivě po vlasech.
"Vím, že ti Gabriel pověděl o Danielovi. Jak ti je?" zeptala se s opravdovým zájmem.
"Mizerně." vzlykla. "Jako bych ztratila smysl života." odpověděla sklíčeně Elena. Popotáhla a z oka jí sklouzla jedna osamělá slzička.
"Uvidíš, to se spraví." chlácholila ji soucitně. "Chvíli to sice bude hodně bolet, ale pak to přejde." konejšila ji Adriana.
"Je to od tebe moc milé, že se mě snažíš utěšit, ale zatím to vůbec nezabírá." řekla Elena. "Pořád se mi chce jen brečet, nic víc. Zdá se mi, že i kdybych vybrečela celou řeku slz, tak se té bolesti nezbavím." pronesla vzlykavě a zavřela oči, protože chtěla zadržet slzy, které se jí draly z pod víček. "Neustále na něho musím myslet. Vzpomínám na jeho úsměv, na jeho hlas a na to, co mi říkal, než odjel. Nikdy by mě nenapadlo, že za pouhých šest týdnů, co jsme se znali, se do něj dokážu tak velmi zamilovat." svěřila se plačtivě Adrianě. Ta pokývala hlavou.
"Ano. Moc dobře tě chápu. Láska nám občas dokáže pořádně zkomplikovat život a umí i pořádně bolet." řekla soucitně. "Ty se však nesmíš vzdávat. Nechtěj pro něj umřít. On sice zemřel, ale ty žiješ dál. Dokud mu nedáš věčné sbohem, budeš s ním stále svázaná a budeš se trápit." vysvětlovala Eleně. "Musíš tomu čelit, i když náš pocit, že to nedokážeš. Truchli pro něho, drž za něj smutek, ale hlavně tomu nepodléhej." nabádala ji laskavě. "Dej tomu čas a vyrovnáš se s tím." snažila se ji povzbudit Adriana.
Elena na ni pohlédla uplakaným smutným pohledem, vzlykla a popotáhla.
"Vážně si to myslíš?" zeptala se nejistě.
Ona souhlasně přikývnula. "Ano. Vlastě jsem přišla právě proto, abych ti pomohla. Vím, že Gabrielova podoba s Danielem je pro tebe velmi bolestná. Tak tě zvu k sobě, abys žila v našem domě." vyřkla svůj návrh. "Co ty na to?" zeptala se Eleny.
Elena se posadila na posteli a udiveně na ni koukala opuchlýma očima. "To nemohu přijmout." namítla na její návrh Elena. "Už jste toho pro mě udělali tolik. Vůbec nevím, jak vám to budu moci splatit. Nechci vás dál obtěžovat, máte se mnou jen starosti." řekla smutně. "Bude lepší, když odejdu pryč." pronesla rozhodně smutným hlasem.
"Kam chceš jít?" zeptala se zvědavě Adriana.
"Nevím." povzdechla si. "Nemám zdání kam jít. Jsem úplně sama, v pro mě, neznámé zemi." odpověděla Elena.
"V tom se mýlíš, ve všem pravdu nemáš." namítla mile Adriana. "Nejsi sama. Máš přece nás. Tím, že ti Daniel dal svůj prsten, stala si se jeho snoubenkou. To není vše. Daroval ti společně s ním nejen svou lásku, ale i novou rodinu. Teď jsi jedna z nás." vysvětlovala jí přívětivě Adriana.
"To nemohu přijmout." opakovala svou námitku Elena. "A i kdybych to přijala. Nevím, jak se vám za to odvděčit." dodala k tomu.
"Nabízím ti to, tak trochu, ze sobeckých důvodů." řekla Adriana. "Dům mého muže je velký. Máme sice dvě děti, ale ty ho nezaplní. Brent, můj manžel, se často vzdaluje i na několik dní mimo domov z obchodních důvodů a služebnictvo večer odchází. Jsem věčně sama. Chybí mi něčí společnost a bývá mi smutno. Jako by to nestačilo k tomu všemu mi dnes rodinný lékař oznámil, že jsem druhý měsíc v očekávání." řekla, když jí vysvětlovala proč chce, aby u nich bydlela.
"Tak to ti gratuluji." popřála jí Elena a popotáhla.
"Děkuju." odpověděla Adriana a dál pokračovala v líčení svých důvodů. "Takže těhotenství je další důvod, proč bych si tě přála mít u nás doma, jako společnici. Víš, když jsem čekala Marion a poté Benyho má matka ještě žila a byla tam se mnou. Dělala mi společnost a zaháněla můj strach. Nechci v tomto požehnaném stavu být v našem velkém domě sama jen s dětmi." vysvětlovala jí. "Přijmeš mou nabídku?" zeptala se Adriana.
"Pokud ti svou smutnou, mrzutou společností a svou pomocí budu moci splatit vše, co jste pro mě udělali, tak ráda tvou nabídku přijmu." odpověděla na otázku Elena.
"Samozřejmě. To já budu tvou dlužnicí. Uděláš mi tím velkou radost a opravdu mi tím pomůžeš." řekla upřímně a usmála se na ni.
"Tak dobře. Platí. Přijímám tvůj návrh.“ roztřeseným hlasem od pláče Elena.
Adriana vstala z okraje postele. Všimla si, že jejich rozhovor Elenu poněkud uklidnil. Nevypadala šťastně, ale alespoň už neplakala. Poté vstala z postele i Elena. Byla jen ve spodničce, protože v noci se na chvilku probudila, svlekla si šaty, neboť ji škrtily a zalezla do postele. Chvíli spala, chvíli plakala, a tak to šlo až do rána. Teď si na sebe vzala včerejší šaty a obula boty, pak následovala Adrianu do chodby. Když procházely kolem kuchyně Elena se trochu zarazila. Bylo to pro ni těžké pohlédnout na Danielovo dvojče, ale přesto by od ní bylo nezdvořilé odejít bez rozloučení a poděkování.
"Adriano? Kde je váš bratr?" zeptala se. "Měla bych se s ním rozloučit." dodala k otázce.
Adriana ji vzala za ruku a vedla ji dál chodbou ke vchodovým dveřím na ulici.
"Gabriel už tu není, odešel do své dílny. Neboj se Eleno, ví o tom, že teď budeš bydlet u nás v domě. Mluvili jsme spolu ještě před tím, než jsem šla za tebou. Nechtěl tě rozrušovat svou přítomností." odpověděla na její otázku.
Vyšly ze dveří a stanuly na malé předzahrádce. Adriana zamkla dveře a klíč uložila pod květník u vchodu. Prošly po krátkém chodníčku přes zahrádečku, kde kvetly růže, astry a pár dalších trvalek. Teprve nyní si to zde Elena trochu prohlédla. Včera na rozhlížení se po okolí neměla vůbec myšlenky. Opustily dům a stanuly na chodníku, jenž lemoval dlážděnou ulici. Gabrielův dům stál až na konci ulice jako poslední v řadě. Jednopatrový dům, v přízemí s vysokou kamennou podezdívku, dřevěné obložení, okenice proti nepříznivému počasí a jinak měl smetanovou barvu omítky. Střechu pokrývaly hliněné pálené tašky. Na dům navazoval ještě jeden, pouze přízemní domeček, který vlastnil dřevěně dveře s ozdobným kováním a velkou prosklenou výlohu, na níž byl zlatý nápis. 'Zlatnictví a Šperkařství u Zlaté mušle' Uvnitř ,skrze sklo, bylo vidět, že se tam svítí, přestože venku naplno žhnulo slunce. Vydaly se po ulici směrem doprava. Kdyby šly do leva došly by na začátek jižní pláže, ale jejich kroky směřovaly na opačnou stranu.
Od Gabrielova domu byl pěkný výhled na přístav a na šedý kamenný maják, jenž byl postaven na druhé straně města na malé vyvýšenině u začátku severní pláže. Kráčely společně po chodníku a směřovaly do středu města. Prošly kolem nábřeží, kde kotvily lodě v místním přístavu. Kolem přístaviště byla cesta mnohem širší, protože zde panoval větší provoz. Z jedné strany hlavní ulice se táhlo kotviště s dlouhými moly a z druhé stály vysoké domy. Některé měly dokonce i šest pater. Tak vysoké domy u nich v Rimoně neměli. Většinou to byly hotely s restauracemi, hospody a zbytek obchody, dvě banky, lodní společnost, rejdařství a na úplném konci silnice, mimo hlavní tah, stály postavené budovy na skladování zboží. Prošla s Adrianou kolem honosné budovy Kortinské banky a zahnuly doprava do ulice, jenž vedla pryč od přístavu. Ulici z obou stran lemovaly vysoké kamenné dvou a tří patrové domy.
Šly a najednou se před nimi otevřelo širé prostranství. Dostaly se totiž na velké Kortinské náměstí obdélníkového tvaru. Na jedné straně se rozprostíral malý parčík s trávou, vysokými stromy a lavičkami pro odpočinek. Jeho druhá strana byla vydlážděná a zde se konaly trhy a jiné městské sešlosti. Uprostřed se tlačila vystavěná krásná kaskádová fontána se soškami líbezných mořských panen. Voda tryskala do výšky a vodní tříšť ve slunečním světle vytvářela duhu. Adriana Eleně vysvětlila, že na náměstí se každý den dopoledne konají trhy a jinak se prostranství před Kortinskou radnicí a divadlem využívá při různých oslavách. Přešly rovně přes náměstí, minuly kašnu a pokračovaly ulicí do mírného vršku. Ulice na konci vytvářela tvar písmene T. Rozbíhala se do boků, rovně už nepokračovala. Po jedné straně se táhly domy a z druhé lemoval ulici zelený pruh s trávou, květinami a vysokými listnatými stromy. Vypadalo to na druh kaštanů. Dál za tímto zeleným pruhem se rozprostíral rozsáhlý park se štěrkovými cestičkami, lavičkami a kašnami, zkrátka krásné místo pro procházky. Zahnuly doleva a šly podél parku, kaštanovou alejí asi sto padesát metrů.
Došly k otevřené kované bráně, za ní se nalézala rozlehlá zahrada plná barevných květin, keřů, stromů a pěkně udržovaný trávník. Příjezdová cesta pro kočár byla vysypána drobnými bílými kamínky. Dům, který v té zahradě stál, se Eleně zdál opravdu velký, a dá se říci ,impozantní. Měl sice pouze přízemí a jedno patro, ale o to víc se rozprostíral do šířky. Vystavěli ho ze šedého kamene. Vchod do domu chránila před nepříznivým počasím veranda, kterou podepíraly ozdobně tesané kamenné sloupy. Vyšly tři schody a Adriana otevřela mohutné ozdobné dvoukřídlé dveře, na které kovář připevnil umě kovaná klepadla ve tvaru lvích hlav. Vešly dovnitř a ocitly se v prostorné světlé hale. Do haly vedlo několik dveří, dvě chodby a velké mramorové schodiště. Adriana se podívala na Elenu a rozpřáhla ruce v uvítacím gestu.
"Vítej ve svém novém domově, Eleno." řekla slavnostně Adriana.
Elena se rozhlížela kolem. Tak velkolepý dům snad ještě neviděla, natož aby v něm někdy byla na návštěvě a teď v něm bude dokonce bydlet. Zvláštní představa, ona obyčejná holka z rybářské rodiny a bude žít v domě pro boháče. Myšlenky jí hlavou běžely jako závodní koně. Najednou tolik nových změn v jejím, dosud stálém, životě. Bylo toho na ni trochu moc. Měla pocit, že je ve snu a jen doufala, že se z něho brzy probere. Nestalo se tak.
Adriana vzala Elenu za ruku a tím jí vytrhla z jejího chmurného dumání. Vedla ji po schodišti do patra a ukázala jí, kde má pokoj. Tam čekalo na Elenu překvapení. Když otevřela dveře své ložnice, nestačila se divit. Místnost, která se měla stát jejím domovem, byla krásně zařízená v teplých barvách a látkové doplňky na sobě nesly květinový vzor. Velmi příjemné a domácké prostředí. Ve skříni vysely obyčejné i honosné šaty.
"Kde se tam vzaly? Čí jsou ty šaty?" zeptala se nechápavě Elena.
"Kdysi patřily mé matce."řekla. "Ale některé na sobě nikdy neměla a jsou, dá se říci, úplně nové." ujistila ji. "Když matka zemřela bylo mi líto ty šaty vyhodit. Tak jsem je uschovala do truhlic a nechala jsem je uložit na půdu. Když jsem zjistila, že je to tvá velikost, nechala jsem je opět přinést." vysvětlovala jí Adriana. "Protože vím, že nemáš nic na sebe. Řekla jsem si, že ti je daruji jako dar na přivítanou do rodiny. Pokud ti ovšem nevadí, že jsou po někom jiném?" řekla a zeptala se zároveň.
"Vůbec mi to nevadí. Jsou moc krásné. Děkuju ti za ně." odpověděla jí Elena.
Potom si mezi nimi vybrala jedny, co se hodily k její nynější náladě. Šedé s černou krajkou, hezké a přitom smutné, přesně jako stav její mysli.
Elena si vůbec nestěžovala, v domě se jí opravdu líbilo. Brzy se spřátelila se služebnictvem i s desetiletou dcerou Adriany Marianou. Beny si ji hned oblíbil a chodil za ní všude po domě jako věrný pes. Pořád něco žvatlal a na něco se vyptával nebo žadonil o pohádky. Adriana si s Elenou dobře rozuměla a staly se z nich přítelkyně. Po večerech sedávaly ve velkém pokoji s krbem a knihovnou. Adriana pletla oblečeníčko pro dítě, jež očekávala a Elena sedávala v polstrovaném křesle u krbu. Beny se jí uveleboval na klíně a Mariana na koberci u jejích nohou. Elena dětem vyprávěla či četla pohádky a příběhy. Někdy jim i zpívala písničky ze své rodné země. Když děti odešly spát povídaly si spolu a někdy, když byl Adrianin manžel Brent doma, přidal se k nim i on.
Přítelkyně spolu chodily na vycházky do města nebo na trh. Elena, ze zvyku a protože měla ráda květiny a rozuměla jim, chodívala často do zahrady a pečovala o záhonky květin. Přestože se ocitla ve společnosti dobrých a milujících lidí, stále se trápila. Přes veškerou jejich snahu byla neustále smutná a zasmušilá. Stín bolesti a žalu neustále zakrýval její srdce. Nosila tmavé šaty a málokdy se smála, spíš se o to pouze snažila. Někdy se sama vydávala na procházky až na jižní pláž. Při cestě zacházela na hřbitov, kde sedávala u Daniela hrobu a nosívala na něj květiny.
Uplynuly tři měsíce ode dne, kdy Gabriel našel Elenu na pláži. Od jejího odchodu do domu jeho sestry jí viděl jen párkrát. Dá se říct, že to vždy zařídila spíš náhoda, když se s ní potkal ve městě nebo v přístavu. Snažil se jí vyhýbat, nechtěl jí připomínat Daniela. Na návštěvu k sestře chodil pouze tehdy, když byla Elena na vycházce či nakupovat na trhu. Když ji však někdy spatřil, zdála se mu jako tělo bez duše. Jako prázdná skořápka ořechu bez jádra. Stále byla hezká i když zarmoucená, jen ty tmavé ponuré šaty se mu na ní nelíbily. Její modré oči v sobě neměly žádnou jiskru. Tvář měla bez úsměvu, spíš jako by ji ukrývala pod kamennou maskou. Pokud ho zahlédla, nic neřekla, pokývla hlavou na pozdrav, pak sklonila oči k zemi a odešla pryč.
Jednou dopoledne si vyšel na hřbitov, protože se blížilo výročí úmrtí jejich matky. Chtěl jí dát na hrob květiny. Vyšel na kopeček, prošel brankou v plotu a zarazil se. Hroby byly upravené tak jak nikdy předtím. Na všech byly květiny, čerstvě řezané i ty v květináčích, a zapálené svíčky. Na Danielově hrobu ležela kytice rudých růží a z obou stran náhrobku stály ozdobné květníky s barevnými květinkami. Hned mu bylo jasné, kdo je sem přinesl a pečuje o ně. Protože malý Beny mu řekl, že Elena je květinářka. Došel k matčinu hrobu a položil na něj kytici kopretin a lučních kvítků. Ty mívala jeho matka nejraději. Chvíli tam rozjímal, a pak se vydal na návštěvu k Adrianě, neboť věděl, že Elena chodí každý den nakupovat na trh, takže může přijít, aniž by se s ní setkal. Adrianu těšilo, že ho zas vidí. Malý Beny se na něho vrhnul a skočil mu do náruče. Smál se jako pominutý, když ho strýc chytil v podpaží, vyhodil jej do vzduchu, a pak ho zas chytil. Malý chlapec vesele výskal.
"Ještě. Strejdo, ještě jednou." pobízel Gabriela, aby ho znovu vyhodil do vzduchu.
Pak si chvíli poseděli u čaje a povídali si. O půl hodiny později se Gabriel připravoval k odchodu.
"Jsem rád, že jsem tě zas viděl. Dávej na sebe pozor." nabádal ji.
"Nemusíš mít obavy, jsem jako v bavlnce." odvětila na bratrovu starostlivou pobídku.
"To mě těší. Zatím nashle. Musím se už vrátit do dílny." řekl na rozloučenou. Otočil se k odchodu, ale pak se podíval opět na sestru, která ho halou doprovázela ke dveřím.
"Zašel jsem na hřbitov a viděl jsem ty kytky, co tam Elena donesla." řekl jen tak mimochodem.
"Jsou moc hezké." pochválil je. "Mohla bys ji za mě poděkovat." požádal ji.
Adriana čekala, kdy se o ní zmíní. Dělal to vždy velmi nenápadně, aby to vypadalo jako obyčejná společenská fráze. Ale ona věděla, že tomu tak není. Měla podezření, že se Gabriel do Eleny zakoukal.
"Neboj, já jí to vyřídím." ujistila ho Adriana.
"Jak se jí daří?" nadhodil mezi řečí.
V té chvíli se vchodové dveře otevřely a dovnitř vešla Elena. Košík, který nesla postavila na komodu. Když zaslechla, jak Adriana odpovídá na Gabrielovu otázku.
"Možná by ses měl zeptat přímo jí." odvětila a pokývla hlavou směrem ke dveřím.
Gabriel se otočil a podíval se za sebe. Stála tam v temně modrých, skoro černých, jednoduchých šatech.
"Nechám vás o samotě." řekla Adriana o odešla do knihovny.
Z místa, kde stál s Adrianou, došel Gabriel loudavě halou až k ní, ke vchodovým dveřím.
"Dobrý den, Eleno." pozdravil ji mile. Sklopila oči.
"Dobrý den, Gabrieli." odpověděla mu na pozdrav.
"Jak se vám daří?" zeptal se s upřímným zájmem.
"Děkuju za optání, ujde to. Postupně se s tím vyrovnávám." odvětila mu se sklopeným zrakem.
"To jsem opravdu rád. No, když dovolíte, musím už jít." řekl. "Nashledanou." rozloučil se.
Prošel kolem ní a protáhl se pootevřenými dveřmi ven. Začal sestupovat po schodech a Elena vyšla za ním ven před dveře. "Gabrieli!" oslovila ho.
Zastavil své kroky. Otočil se a pohlédl na ni. Zvedla sklopený zrak a upřela ho na Gabriela.
"Počkejte!" hlas zněl prosebně. "Kvůli mně nemusíte odcházet. Klidně zůstaňte." navrhla Elena.
Gabriel mlčel. Na její návrh nic neodpovídal, jen stál a díval se. Tak mluvila dál.
"Velmi by mě mrzelo, kdybyste přestal svou sestru vídat jen proto, že mi připomínáte Daniela. Vzpomínky na něho mě stále bolí," přiznala se, "ale vy přece nemůžete za svou podobu s bratrem." řekla mile, ale se smutným nádechem. "Prosím nevyhýbejte se Adrianě a své rodině." požádala ho. "Já vaši přítomnost přežiji a možná mi i pomůže si na vše zvyknout." vyslovila to naprosto bez emocí. Pokusila se o úsměv, ale moc se jí nevydařil. Žádná odpověď na to, co řekla od Gabriela nepřicházela. Otočila se a chtěla jít do domu. Teď to byl zas Gabriel, kdo promluvil.
"Eleno!" oslovil ji přívětivě. Podívala se na něho. "Určitě přijdu, když vám to nevadí." ujistil ji. "Rád jsem vás viděl. Přeju vám hezký den. Nashledanou." rozloučil se s ní znovu.
"Též vám přeji pěkný den. Nashledanou Gabrieli." odpověděla na rozloučenou.
Zašla do domu a Gabriel odešel do zlatnické dílny u svého domu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
