obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: NIMROD ::

 autor Tilda publikováno: 26.11.2015, 9:28  
Čiň zle a budeš potrestán...
 

NIMROD

Už odmala, sotva dokázal uběhnout pár desítek metrů, přeskočil strouhu, aniž by si potupně namočil tenisky nebo se upozadil rovnou do bláta, sotva se mu obrodil chrup v nevymáchané puse: už tehdy propadal té vášni – něco trefit… Jen tak kamenem, dobře padnoucím do ruky, později prakem (časem neustále zdokonalovaným, stejně jako jeho muška), vzduchovkou, tajně „vypůjčenou“ z tátovy kůlny.
Norbert už byl jednou nohou v pubertě a ve škole jej doprovázely jenom samé trable. Zlobil jako čert a s učením to také nepřeháněl. Pokud měli domácí úkol, vymlouval se na všechno možné nebo těsně před hodinou dopisoval na koleni, než se ostatní převlékli v šatně. Pod pohrůžkou vymáhal od spolužaček sešity, aby mohl opisovat to, na co jemu během dne nezbýval čas. On měl jiné zájmy, než se po odpoledních učit. On brousil po lesích a parku, aby si našel cíl, oběť nevinnou a křehkou, které s gustem ublížil. Ne, že by rovnou zabil, to ne. On se vyžíval v utrpení poraněného tvora. Až potom, když se dost vynadíval, potom jej „ukončil“.

Dalo by se říct, že tehdy se opravdu učil (jenom ne to, co jim zadal učitel), porovnával, posuzoval a vyhodnocoval. Každý tvor, kterého dostal, měl jinou výdrž. Také záleželo na rozsahu poranění, na zasažení toho kterého orgánu, na úbytku krve… Veverky, zpěvné ptactvo, drobní plazi a později i domácí mazlíčci, drůbež sousedů a různí savci v blízkém lese. Když je konečně zabil, tahal tělíčka v pytlích k řece a tam, pod zrezivělým mostním obloukem už nepoužívané lávky pro pěší (ta nová, vloni otevřená se pyšně chromově leskla v zapadajícím slunci asi o sto padesát metrů dále po proudu) je tajně zahrabával do vlhké hlíny. Nikdo ho neviděl, na to si dával pozor…

Později, to mu bylo necelých patnáct, hlásil se na vojenskou akademii. Nic jiného nechtěl víc, než být vojákem! Prospěch mizerný, moc šancí tedy neměl. Nevzali ho, protože testy totálně pohnojil. Školní poradce sázel na jeho jedinou přednost: fyzicky vysoko vynikal mezi stejně starými žadateli. Dobře stavěný, svalnatý a zdravý – aspoň to mu hrálo do karet. Podali odvolání a to nakonec, jako zázrakem vyšlo. A kdyby nebylo té hloupé nehody, kdyby nevypil tolik piv, kdyby nesedal za volant se skoro dvěma promile, kdyby…
Slavil přijetí na vysněnou školu s kumpány (podobnými sígry jako on, ne však tajnými vrahy zvířat – v tom jel sólo…) a nikdo neřešil, že jsou mladiství, v nedaleké hospodě. Jeho současná dívka Nela, nad ránem už silně opilá, chtěla odvézt domů. Docela hezká by byla, nebýt neustále zapáleného cigára, přemrštěně zmalovaného obličeje a dredů, přebarvených na zeleno. Norb ani na chvíli nezaváhal: „třeba mi dá, kráva! No, co, zaplatit za odvoz se musí, né?!“
Ještě se vymočil na blatník nablýskaného volva a s dívkou naskočili do otlučené dodávky, bez dovolení vypůjčené z kůlny. Na oprávnění k řízení si musí ještě nějaký ten pátek počkat…
Na klíně paklík se šesti plechovkami Heinekenu, pusu plnou sprostých vtipů, řítí se nocí. Norb během nekontrolované jízdy cpe volnou pravačku pod kratinkou džínovou sukni se zipem, i když Nela vedle skoro klimbá, hlava poskakující na rámu dveří. Mručivě jej odstrkuje, cosi mumlá a choulí ne níž do umolousané sedačky.
Jen na pár sekund se nedíval před sebe, to když se pral se zipem a to stačilo, aby dostali parádní hodiny díky obří kaluži v nevyspravené vozovce. Auto se smýká od krajnice ke krajnici, ač se je Norbert snaží ukočírovat zběsilým točením volantu a opakovaným sešlapáváním spojky. Nepomáhá to a vůz se blíží ke svodidlu, oddělujícímu vozovku od desetimetrového kamenitého srázu. I když je jeho rychlost „ pouhých“ osmdesát, svodidlo se láme jako párátko a nesnaží se nijak auto udržet. Dodávka, po další povedené piruetě, padá zadkem napřed, dolů po kamení, jež se solidárně sype s ní.
Po dopadu do koryta mělkého potoka střechou dolů, se kola ještě pořád točí, když se Norb po chvíli lopocení vyplazí z utržených dveří. Táhne za sebou levou nohu, zle poraněnou a voda, osvětlená měsícem, tmavne množstvím krve. Motor zachrchlá a utichne, z pod kapoty štiplavě páchne valící se kouř. Náhlé ticho je dobré pro slabě sténající spolujezdkyni, jinak by na ni bolestí omámený Norb docela zapomněl. Trhavě se brodí na druhou stranu a po chvíli se mu podaří uvolnit zaseknuté, zkroucené dveře i neposlušný pás a zkrvavené děvče s námahou pokládá na pevnou zem.
Je při smyslech, vyděšené oči plné slz, pusa se neslyšně otvírá a zavírá. A potom, když popadne dech, rozječí se jako policejní siréna. Norbertovi to trhá uši: nemešká a jednu jí vrazí. Pořádně, až jí hlava poskočí. Pomůže to, Nela zmlkne, pevně zavírá oči a choulí se do ublíženého klubíčka.

Pofňukává, teď už tišeji, jen ramena se třesou šokem. Nic moc se jí naštěstí nestalo. Naražená hlava a pohmožděná krční páteř, kolena samá krev, řezná rána na pravém předloktí a vykloubené rameno. Jinak je v pořádku, díky zapnutému pásu. I Norbert byl připoutaný. I on měl štěstí, ale ne tolik, jako jeho dívka. Levá noha, která se tak snažila na spojce, zaklínila se mezi ní a prahem dveří, nárazem prohnutým dovnitř kabiny. Kotník, spoutaný v té nastalé škvíře, dostal co proto a kloub je rozdrcený skoro na kaši. Jako zázrakem se mu nohu podařilo vyprostit, když páku spojky urazil hasákem, pohotově uloženým pod sedadlem. Chladná voda potoka na chvíli umrtvila ochromující tepavou bolest, aspoň potud, než se jim podařilo vystoupat zpátky na rozmašírovanou krajnici. Dále kromě obrovské boule na čele, zlověstně se vybarvující, něco odřenin a řezných poranění, vyvázl na tu hrůzu dobře. Vůz je na šrot, i když takový byl i před jízdou, se skoro třemi sty tisíci najetých kilometrů.

Na deštěm zvlhlém, nechutně studeném blátě oba polosedě, pololeže, čekají na záchranu. Mobily zůstaly pohřbeny ve voze a stejně by asi nefungovaly. Naštěstí se blíží ráno a s ním i obvyklý provoz. Do půl hodiny jsou naloženi vystrašenou postarší prodavačkou, mířící na ranní směnu do supermarketu a na pohotovosti je přednostně ošetří.
Nela jde po pár dnech domů, zato Norberta čeká složitá operace. Povedla se, v rámci možností okresní nemocnice i rukou operatéra. Jenom jednu chybu to má: Norb má nyní nohu o pět centimetrů kratší a trvale kulhá. S jeho hloupou opileckou chybou ruku v ruce kráčí i záznam a samozřejmě neschopnost stát se vojákem. Je trvale tělesně postižený…
Po operaci tráví nějaký čas v rehabilitačním středisku a učí se chodit bez pomoci berlí a hole. Tiše zuří, když zakouší krutou bolest, když se vidí v zrcadle. Když pajdá chodbami a jeho stín poskakuje po stěnách, jako potrhlý paňáca. V noci je to ale nejhorší: tehdy, v tom tichu na něj křičí myšlenky.
„ Kde bych teď byl, kdyby se nic z toho nestalo… Měl bych za sebou půl roku školy… První výcvik na střelnici… První sborky a rozborky…Vůně oleje a mosazi patron… Uniforma kadeta… Holky… Povely a služby…Kurva, kurva, kurva!“

Někdy si myslí, že už nic nemá smysl. Tehdy nechce poslouchat terapeuta ani hodné sestřičky. Rodiče, vzorně dodržující návštěvy, mu nedokážou domluvit. Tehdy demoluje zařízení pokoje, odmítá jíst a musí dostat sedativa. Hrozí mu vyloučením z programu a on se raději uklidní. Nakonec je i tahle etapa života u konce a Norb se vrací domů. Nela s rodiči se odstěhovala, než se uzdravil. Nikdy za ním nepřišla na návštěvu. Nechybí mu: skoro si nepamatuje, jak vypadala… A stejně za to, ta kráva blbá, mohla: kdyby neprovokovala s nohama skoro do pasu nahatýma, kdyby se na něj nenalepila, jak žvejka, sekunďák nebo hnusnej parazit…Třísknutím do pelesti a následnou bolestí v zaťaté pěsti se na chvíli zbaví napětí.

Je mu skoro šestnáct, něco času mu zabere snaha o získání řidičského průkazu. Tehdy nosí ortopedickou obuv, kterou má nařízenou. Ale jinak se komíhá ve starých, oblíbených teniskách, kotník pevně utažený v ušmudlané ortéze. Nesnáší ty ručně šité, dědkovské botky s pitomým šněrováním a kovovou výztuží – je mu z nich na blití!
Zkoušky zvládne, nedávná nehoda mu není překážkou. Zato jezdí málo, jenom pokud je to nutné. Raději chodí pěšky, i když noha bolí, pokud ji přemáhá. Studium posunuté o rok začíná na elektro učilišti. Nebaví jej škola ani spolužáci a chodí tam jenom z povinnosti. Naštěstí je to jenom na tři roky… „A potom…? Uvidíme, co s tím podělaným životem udělám: nevzdám se toho všeho: budu aspoň lovit – hned, jak budu plnoletý, zažádám si o zbrojní pas. A co je komu po mojí haksně, zasraný…“
V jedenadvaceti, jenom trošku nervózní, strká si do ohmatané peněženky čerstvě zalisovanou kartičku, opravňující jej k nošení a užívání střelné zbraně. Našetřil si – všechny peníze, co dostal od rodičů i příbuzných k narozeninám, plus skoro zanedbatelná částka, která mu zbyla z pojistky. Stačilo to a hned další týden vchází do prodejny s loveckými potřebami.

Ten pocit, který prožívá, se nedá popsat slovy. Zhluboka nasává všemožné pachy a vůně kůže, olejů, korditu a olova. A toho zboží, co tu mají: v policích svůdně pózují vzduchovky, brokovnice a zle vyhlížející kulovnice. Pod proskleným pultem si jenom zdánlivě lenivě hoví revolvery, pistole i ne zrovna košer kulovnice s upilovanou hlavní a úhledné hraničky krabiček se střelivem všech představitelných kalibrů, lovecké nože, dranžíráky i armádní dýky, vybavené navíc vychytávkami pro přežití…
Norbovi se najednou zdá, že jeho slibně naditá peněženka se povážlivě ztenčila v konfrontaci s tak bohatou nabídkou. „ne – musím postupovat rozumně! Koupím to, pro co jsem přišel. Na machrovinky bude čas později!“
A s tím přistupuje k pultu a bez zakolísání v hlase požaduje zboží: vzduchovku Hatsan Striker 4,5 Edge, tři krabičky nábojů, loveckou brašnu a ještě nůž. Moc se mu líbí pasovací tesák, ale na takový luxus nemá a spokojí se s finským loveckým nožem Lion. Protože se bude pohybovat v terénu i v noci, potřebuje pořádnou optiku: zase trochu ubral, ale snad to postačí – Fomei leader 7x50 RNV a pouzdro s pevným řemenem. Jako základ to musí stačit a starší dalekohled Bresser po tátovi, doplní jeho skrovnou výbavu. Však to je jenom začátek!

Na oblečení mu tolik nesejde: doma má hromadu maskáčových svršků z výprodeje, reflexní vestu i pevnou obuv. Jen ta blbá noha, kdyby taky trochu spolupracovala! Zkoušel si plnou výzbroj i výstroj a s ortopedickými botami v tu ránu vypadal jako „Blbec k večeři“ a ještě hůř!

Počasí se, jak naschvál pokazilo a urputné dešťové přeháňky mu vyhlídky na první lov trochu překazily. Týden trávil čištěním, konzervováním a promazáváním zbraní, a když zrovna nelilo, cvičil se ve střelbě vzadu za domem: „ si fakt dobrej, Norbertíku!“ Pochvaluje si, když srazí první ranou všechny pivní plechovky i lahváče nastrkané na plaňky plotru nebo jen tak rozestavěné na kamenech.
Příprava je u konce a čeká se jenom na lepší počasí. I to je mu nakonec dopřáno a podzim, vyšňořený jako král, jej vítá v přítmí lesa. Norb zprvu loví ve skupině starších lovců, aby se přiučil. Ale časem se z něj stává vlk samotář. Má pro to celkem pádný důvod: nejednou se přistihl, že při čekání na zvěř stočil chtivě hlaveň na nedalekého střelce, na mušce levou stranu hrudníku nebo spánek, prst na spoušti se hravě mazlil s kohoutkem, jen zmáčknout… Když se to stalo vícekrát, když se skoro neudržel a mohlo dojít k tragédii, raději se izoloval. Neptali se proč možná i proto, že si s Norbertem nijak nesedli.

Do lesa vyráží obyčejně v pátek nebo přes víkend. V zaměstnání, které mu vyplňuje jednotvárné dny už skoro dva roky, se nemůže dočkat: dělá v malé fabrice na autobaterie. Sedí u pásu a vkládá komponenty do plastových odlitků. Práce nudná a jednotvárná, ale má aspoň stálý příjem a není tak závislý na rodičích. Moc se s nimi nevídá, co se přestěhoval do lovecké chaty po dědovi. A když už je nemá věčně za zadkem, paradoxně je mu najednou smutno po něčí přítomnosti.
Vícekrát už si všiml, že po něm pokukuje jedna „mladá novicka“ v kantýně, kam si chodí pravidelně na oběd. Hezké tmavooké děvče s krásně zvlněnými skoro černými vlasy, drobné, souměrné postavy. Není tu dlouho a s rodiči se přistěhovali odněkud z jihu. Máma je v domácnosti a táta cestuje se zbožím. To se dozvěděl, když spolu poprvé večeřeli po válečném filmu v místním autokině. On o sobě moc nemluvil a raději poslouchal ji, Anitu.
Randili spolu skoro rok a moc jim to slušelo. On vysoký, dobře stavěný blonďák a ona s uhrančivě temnou záplavou vlasů. Nějak logicky z toho vyplynulo, že se vzali. Anita svého muže skoro neznala, když se tak málo svěřoval. Ale byla zamilovaná a zatím jí to tak stačilo. Byl hodný a nikdy ji neuhodil ani hanlivě neoslovil: jen na ni nemíval tolik času, jak by si přála - hlavně ty lovecké pátky a soboty. Ale pokud si trošičku „dupla“ na večerní tancovačku ji jednou za měsíc vzal. Sice brzy odpadl: jednak ta pochroumaná noha, jednak únava po celodenním plahočení po lesích, ale i tak to bylo frajerské gesto.
V chatě mají vše, co potřebují k nenáročnému životu. Zařízenou kuchyňku, dvě ložnice i sprchový kout, otopu na dvě zimy. Pramen dole za kůlnou je vždycky, i za největšího sucha, štědře naplněn čistou voňavou vodou. Malá zeleninová zahrádka, pokřivené, ale hojně rodící jabloně a ořešák, les plný bobulí a hub, v potoce raci, masa bohatě rukou neúnavného lovce. Jen záchod je trochu problém: suchý a ještě k tomu kus za domem. Na to se Norb chystá na jaře…

Anita si tak trochu myslí na miminko, ale zatím nechce svému muži přidělávat starosti. Až se tu zabydlí, až svoje hnízdečko trochu vylepší, potom mu pošeptá, po čem její srdce prahne…
A tak šije, plete, háčkuje a tajně chystá výbavičku, když Norb běhá po lese za kořistí. Anitě se zvedá žaludek, když se, celý rozesmátý, upocený a špinavý, vrací z lovu a v krvavých rukách tiskne bezvládné oběti. Ale nesmí se na něj zlobit: je to jeho vášeň a taky mají tím pádem co jíst – tak co!
Zvěřinu vyvrhuje, čistí i porcuje sám. Ani jí to nikdy nenabídl – vždyť tohle je jeho kořist, jeho práce… Anita už jenom vytahuje úhledné balíčky z mrazáku a kouzlí z kusů masa chutná menu. Klape jim to spolu dokonale…

O tom dvanácteráku se dozvěděl náhodou u piva. Chlapi na to zvíře pěli doslova ódy: jak je velký, skoro plavý, s hedvábnou srstí a parohy mu korunují ušlechtilou mohutnou hlavu. To by byla trofej: určitě pár desítek tisíc od uslintaného měšťáka!!!
Brousili si, na chudáka jelena, zuby všichni. Skrýval se, snad to vycítil a skoro dva měsíce, jako by se po něm slehla zem. Norbert,ten samozvaný indiánský stopař - bez oddychu, bez ohledu na kvílící nohu, šlapal terénem a hledal stopu. Vypůjčil si i psa, stavěče Billa Hunta, ale stopa se zdála zcela vychladlá…
Až dnes večer, skoro už to vzdával, pes zareagoval. V póze s výmluvně pozvednutou nohou hledí nehnutě do jednoho určitého bodu. S kňučením potom táhne Norba do podrostu a horečně pobízí… Vtom zpod větví vyrazil On, jelen dvanácterák a i v tom zmatku lovec zaznamenal, jak majestátní zvíře to je.
Vyrazilo nečekaně k řece. Pes, osvobozený od šňůry za ním, jako poslední klopýtá Norb a zuří sám na sebe, že si lépe neobvázal nohu. Zdržuje ho to a musí vynaložit veškeré úsilí, aby psa neztratil. Aspoň, že má optiku! Jelen sbíhá strmý břeh pod starou lávkou, zrovna v místech, kde kdysi malý Norbert zahrabával svoje černé skutky. Kopýtky, zoufale bušícími do půdy, osvobozuje ty ubohé ostatky, až, konečně volné, hledí nahoru prázdnými očnicemi a hrozí vějířky kůstek a pařátků. I Norb proběhne tím utajeným hřbitůvkem, s odporem setřásá nevědomky zakleslé čelisti z nohavic…

Na druhé straně řeky je bahno tak hluboké, že kořist uvízne. Hloupě uvízne, sotva překonala prudký tok a vyhoupla se na zdánlivě pevnou půdu. Po útlá kolena se noří do břečky a koulí vyděšeným, nádherným okem. Nozdry se chvějí a jemný obláček páry stoupá k nebi. Snaha o vyproštění kopýtek je marná: mazlavá past drží, jako by byla s lovcem domluvená. A už je tu: on i pes, poslušně mu sedící u nohy, jazyk komicky visí z tlamy, ověnčený hrozny slin. Na okamžik, jako by se film zastavil: jelen hledí do očí lovce a on, zmámený tím kontaktem, mu pohled vrací. Kouzlo pomine a Norbert popadne zbraň a přesně mířenou ranou na komoru skolí božího tvora. Jelen padá na kolena a na bok se pokládá do hutného bahna, jež ho zradilo. Poslední krátký výdech a jasné oči zmatní, jen drobná slza se zatřpytí v sametovém koutku a klikatou cestičkou smočí ztichlé, jemně ochmýřené chřípí.

Norbert, celý dychtivý, přebrodí divokou vodu, po pás namočený a neobratně se vysouká k padlému zvířeti. Polaská ještě teplou šíji, ale v tom doteku není ani stopy po citu. Je to jenom gesto vítěze, nadřazence a pána. Potom vyřízne srdce a vloží do brašny. Jeho osobní zvyk ani neví, proč to dělá… Mobilem zavolá pár, ne zrovna ochotným známým a do hodiny zastavují u chaty s drahocenným nákladem. Je už pozdě večer a Anita spí. I přesto ji Norb pozdě k ránu probudí a pomiluje nečekaně hrubě a opakovaně, že se jí chce skoro plakat ponížením.
Úlovek uvidí až ráno, nechutně zavěšený ve dveřích kůlny, bez pyšné hlavy ještě zuboženější. Raději se nedívá a neptá… Maso, jež později chystá k obědu, neochutná a s nenadálým pocitem nevolnosti běží na toaletu. Zvrací na sucho a krk ji bolí jako čert.

Až po několika dalších dnech, kdy ji nechutenství a opakované dávení neopouští, pocítí náhle jasně, že je těhotná. To, po čem tajně toužila, se jí najednou splnilo a je divné, že není šťastná. Vyděsí ji to tak, že tu novinu manželovi oznámí až po týdnu. Je rád, i když to nijak nepřehání. Obejme ji, pohladí a jde si po své práci. Týdny a měsíce ubíhají, Anita se kulatí a prvotní potíže, spojené s graviditou ustupují, až zmizí docela.. Je teď šťastná, září zdravím a na miminko ne neskutečně těší.
Aspoň nebude tak sama, když Norb je každou volnou chvíli v lese a když ne tam, kutí v kůlně. Nějak už se jí nabažil nebo co. Anebo je mu nepříjemná, jak je tlustá a nemotorná? Vždyť už s ní ani nespí a okatě si stele na pohovce – prý aby měla klid a větší prostor… O to více si připadá jako almara. Ještě, že už brzy porodí. Prý do konce tohoto týdne!

Výpočty byly správné a ve čtvrtek, těsně po východu slunce, narodil se Anitě a Norbertovi syn. Otec u porodu nebyl, nechtěl ani slyšet a mladé mamince to zase tolik nevadilo. Průběh nebyl zrovna čítankový. Nastaly drobné komplikace, děťátku se zaklínila hlavička (Anita má hodně úzkou pánev) a bylo nutné použít kleště, ten předpotopní, monstrózní nástroj. Jinak je dítě v pořádku, jen velké otlaky na stranách hlavičky a, kupodivu, i dvě pravidelné bulky na sametovém čelíčku.
Pojmenovali ho Rudolph – po Norbertově dědečkovi a shodli se, že mu budu říkat Rudy. Hošík s porodní váhou tři kila šedesát obstál ve všech povinných testech a vyšetřeních s více než uspokojivými výsledky. Ani poporodní žloutenku nedostal a tak jeli po necelém týdnu z nemocnice domů.
Anita kojila statečně celé šestinedělí, ale potom přišla ze dne na den o veškeré mléko. Museli tedy přejít na umělou výživu. Chlapeček byl podivuhodně klidné a spavé miminko. Ani v noci se nebudil víc jak dvakrát. Skoro neplakal, pozoroval svět zádumčivýma, po mámě později určitě tmavýma očkama. I vlásků měl dost, kroutily se mu rozverně na oblém čelíčku a maminka mu je schválně sčesávala měkkým kartáčkem, aby zakryla ty nepěkné hrbolky. Pořád se nevstřebávaly, jak jim lékaři slibovali. Otoky po stranách už byly dávno ty tam, ale čelo se ne a ne vyrovnat. Na rentgenu, který po půl roce udělali, bylo vidno, že výstupky jsou ztluštělá část lebeční kosti a nijak nesouvisí s nepovedeným porodem, jak si Anita myslela.

Čas běžel svým navyklým tempem, dítě rostlo, zoubky v pusince pěkně v řádce, stoupalo na nejisté nožky, potom už cupalo, jako malý nezbeda, že maminka sotva stačila zachraňovat před jistým pádem. Vlásky nosil Rudy dlouhé až pod uši a ofinku, uprostřed rozdělenou, mu zapínali pinetkami. Dokud byl takhle maličký, nevadilo to. Ale až půjde do školy a děti se začnou pošklebovat…?
Ty sponky nenosil z nějakého hloupého rozmaru: pod vlásky se schovávaly maličké parůžky. Sotva znatelné, ale táta, nimrod, je rozeznal dokonale.
Od toho nepěkného zjištění už chlapečka zřídka choval v náručí a do lesa chodil ještě častěji. Dokonce i se stanem, ve kterém přespával. Lovil jako pominutý, neeticky se choval ke všemu živému, až si na něj došlápli ochránci přírody a musel zaplatit tučné odškodné.
I zbraně, jichž měl tou dobou několik, musel prodat. Zbyla mu jenom brokovnice a jedna krabička nábojů. Doma chodil několik týdnů jako tělo bez duše a nakonec začal pít. O samotě: a o to to bylo horší.
Anita cítila to odcizení o to trýznivěji, že se týkalo jejich dítěte… Otec se mu očividně vyhýbal a pohladit jej po hlavičce už nedokázal. Když začaly, kolem chlapcova pátého roku, parůžky vyčnívat tak, že je ani husté vlasy ani čepice nebo kšiltovka neschovaly, jednoho dne se máma se synkem sebrala a odjela k rodičům. Opustila navždy a bez rozloučení necitu, který se za nevinného chlapce styděl tak, že jej přestal milovat. (A přitom to bylo tak vstřícné a hodné stvoření. Poslouchal bez odmlouvání, pěkně jedl a rostl, i mluvení se obešlo bez logopedické pomoci.)

Okolí se snažilo jeho odlišnost nevidět. Vynahrazoval ji milou a nekonfliktní povahou, kterou si okamžitě získával srdce všech dospělých. S dětmi to bylo složitější, ale byl ještě dost malý, aby se stahoval do ústraní, sotva mu nějaké rozjívené děcko ublížilo. Vyplakal se u maminky a ráno bylo zase dobře. Pár hodných holčiček a chlapců, kteří si s ním hrávali v parku, mu bohatě stačilo.

Norbovi ztracená rodina nechyběla… Byl divnější a divnější. I náhodní návštěvníci lesa se jej zalekli, když se znenadání vynořil na pěšině a divokým a zlým pohledem je sledoval jako vetřelce.
Brokovnici pořád na rameni, ač za celou dobu nepadl jediný výstřel. Snažil se, zacílil na chvějivý bok vyhlédnuté kořisti, na kterou čekal celou studenou noc, ale v tom mu před oči skočila tvář jeho syna, výsměšně korunovaná parožím, a on zahanbeně odcházel domů: do stodoly a k poloprázdné láhvi levné whisky.
Scházel a ztrácel se doslova před očima, vyhublý, ošuntělý, kůže zašedlá a mdlé, tupé oči.
Jednoho rána to skončil: po urputném zdolávání litrovky rumu se odstřelil naaranžovanou puškou, zapřenou několika poleny, spoušť, vedenou na uzlovatém provázku, který bez zaváhání potáhl třesoucí se pravačkou.
I v hodině smrti měl před očima Rudyho korunovanou tvář… Nepomohlo, ani když je pevně zavřel. Brokovnice mu z obličeje udělala krvavou pánev na lívance.

Našli jej až za pár týdnů, už notně ožraného zvěří, pokrytého roji much, brouky, slimáky a jinými mrchožrouty. Je paradoxní, že se zabil přesně v den, kdy bylo malému Rudymu šest let.

Slavil spolu s dědou a babičkou. Maminka se opravdu snažila: dostal nové kolo a dort ve tvaru tahače (ta silniční monstra miloval a měl jich celou poličku v pokojíčku, který tak nějak samozřejmě zdědil po své mámě). Odpoledne pozvali i těch pár hodných dětí z parku s jejich maminkami a všem bylo moc hezky. Najatý klaun dělal skopičiny a strhl děti sebou do divokého dovádění. Byl to opravdu povedený den. Rudy usínal unavený a šťastný, jako nikdy za celý život.

A ráno mu přineslo ještě jeden nečekaný dárek: na polštáři, hned vedle jeho rozčepýřené hlavy klidně spočívá párek parůžků, jemně vyloupnutých z koutů čela. Jenom mělké růžové dolíčky po nich zůstaly a do měsíce zcela zmizely. Rudymu už nové parůžky nikdy nevyrostly. Nebylo jich potřeba…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 26.11.2015, 9:28:08 Odpovědět 
   Zajímavý ale očekávaný vývoj psychicky postiženého člověka, čekal jsem, že zastřelí nějakého ho třeba nechtěně provokujícího.. Objevil se nový překvapivý motiv. Podivným kouzlem se zabíjený (jelen) začal mstít: v tomto případě přes hrdinovo dítě, kterému kouzlo vytvořilo parůžky, jejichž obraz, symbolicky působící, vedl hrdinova otce k chátrání a sebevraždě. Horor opět typu: zlý a úchylný hrdina dojde trestu na tomto světě. Prostě: člověk neví, kdy a v jaké podobě na něj vyskočí mstitel, Opět znejstění poklidné existence člověka s vinou. V povídce je vina poněkud zmenšena na obsesi zabíjet zvířata, příliš navenek se neprojevovala. Trest byl možná preventivní, bez něho by asi došlo větší zrůdnosti. Tentokrát s mstící přírodní duch použil malého synka jako připomínku zabití jelena. Vcelku dobrý psychologický portrét podivína- sadisty ještě ne až tak krutého. Hrůze je ubrána pára, ona Prozřetelnsot působí nenápadněji. Na druhé straně sofistikovaný trest může přijít i za menší viny - a v tom je další rovina hrůzy. Povídka se mi zdá o něco víc civilnější než ty předchozí. I navenek je skrytější. Dobrá povídka s varováním pro podobné "hrdiny."
Kdysi jsem v mládí zabil myš a postřelil ze vzduchovky nějaké zvíře (kočku nebo ptáka na větvích). Teď jsem znejistěl, a abych čekal, až se objeví nějaký mstitel. Co by mi asi řekl psychiatr? Ale tentokrát to zvíře přežilo a od té doby jsem se polepšil. Mám zvířata rád a nemohu se dívat na filmy s honitbou. Takže, jak vidno, povídka zapůsobila. Opět je z řady mírně moralizujících a varujících. Našel sem v textu tak dvě věty, které by bylo možno zjednodušit, na př s vloženými závorkami. Není třeba zdůrazňovat, že umíš vyprávět a používat dokreslující detaily.
 ze dne 26.11.2015, 10:39:18  
   Tilda: Milý Čuku,
děkuji a vážím si Tvého, určitě mizivého času. Pro mě je obrovskou pochvalou Tvoje hodnocení a postřehy. Rozumíš a moje sdělení jsou tedy pochopena... T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Deziluze
Sandieta
XI. Šalinkartu?...
Quenťoš
Imaginární
Yontalcar
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr