obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: PEŘINKA ::

 autor Tilda publikováno: 17.12.2015, 13:31  
Láska je silnější, než se může jednomu zdát...
 

PEŘINKA


Byla skoro obyčejná: kousek ovčího rouna, schovaného v bleděmodré sypkovině, prošité do malých, pěticentimetrových kosočtverců. Stručně řečeno – dětská, nadýchaná pokrývka o rozměrech devadesát krát šedesát centimetrů. Potažená bývala kostičkovaně, jako klaun nebo pruhovaně, jako námořník, s medvídky anebo puntíky, jako dívčí sukýnka. Všechno jí to slušelo, ve všech těch podobách byla přítulná jako kotě. Nastlaná v dřevěné postýlce, to když čekala na svého zákazníka nebo pomuchlaná a hrbatá – to když hocha schovávala před zlými sny nebo poťouchlým závanem studeného vzduchu z pootevřeného okna. Ano, ona peřinka byla výhradním vlastnictvím malého kloučka Adámka, sotva ročního, který přišel o maminku dřív, než jí dokázal říct, jak ji má rád…

Stalo se to náhle, nečekaně a naráz. Jako když si červenou fixou škrtnete položku v nákupním seznamu, jako když mávne havran černou perutí a s mrazivým kráknutím vzlétá z koruny stromu.
Ten den nebyl ničím odlišný, nevaroval, netvářil se jinak. Voněl stejně a lákal bzukotem včel i hašteřivým štěbetáním jiřiččí rodinky v hnízdě pod střechou: zcela normální prosluněné jitro časného léta. Adámek vyspaný dorůžova, chystal se s maminkou na pravidelnou prohlídku k dětské lékařce v centru malého městečka. Měl dneska dostat i jedno z mnoha očkování, tentokrát proti tuberkulóze. Kdyby věděl, určitě by se na maminku tolik neusmíval čtveřicí zoubků, jako perličky. Natahuje po ní baculaté ručky a škádlivě ji tahá za hladké kadeře vlasů. Maminka se naoko zlobí, ale malý dobře ví, že to tak nemyslí. A když tu hrozbu stvrdí velkou pusou na čelo, chlapeček jí slintavě oplatí na rozesmátou tvář.
„ Bože, jak já to dítě miluju!“ Povzdechne si máma rozechvěle a tiskne hemživé stvoření blíže k hrudi.
Najednou se jí nikam nechce. Raději by vyrazila s kočárkem a pletením jen tak do parku, posedět na lavičce, hrát si s Adamem nebo tiše pozorovat, jak se mu za očima honí sny…
Ale je svědomitá maminka a ví, že do poradny musí právě dneska. Jinak by se očkovací procedura začala nanovo. S povzdechem začne dlouhou, lopotnou práci s oblékáním. Najedený capart je trochu povolnější, tak jim to netrvá tak dlouho. Na sebe moc nehledí: tričko, džínové kraťasy, na nohy "lehce načnuté" tenisky, (ty chuděrky už toho moc nenachodí: musím si brzy koupit náhradnice!) do vlasů vetkne sluneční brýle - a je to! Po chvíli, bezpečně usazený, jako mini-panovník, na trůnu autosedačky, mávne Adámek ručičkou a milostivě svolí k jízdě.

Máma Eva vycouvá ze zastřešeného stání u garáže jejich domku s hypotékou a bezpečně vjíždí na vozovku. Po pár stech metrech už stojí u semaforu. Zrovna naskočila červená – jen pár sekund k dobru a stihla by to! Ale je na vedlejší silnici a nerada zbytečně riskuje. Semafor září rudým okem, jako šelma z přítmí lesa, a nemění se. Nebliká oranžová a po ní toužebně očekávaná zelená. Pět minut, deset minut, pořád stejné a škodolibé, karmínové oko…
Rozhled je tu trochu komplikovaný, hlavně doleva. „ To není možné, takovou dobu. Musí to být nějaká porucha, či co!“ Mumlá si už nazlobeně Eva. (Adámek naštěstí usnul – v autě někdy poplakává…)

Eva ještě chvíli čeká, ale potom i ona, opatrná řidička, poprvé za pět let poruší pravidla.
S prudkým sešlápnutím plynu se rozjíždí (je to trochu do kopce a ona má obavy aby motor nezhasl). Přesycený motor zahýká a auto se vyhoupne na hlavní. Eva si oddechne, řadí dvojku a kratičce ve zpětném zrcátku zkontroluje syna (pořád spí, zlatíčko).
Kamion, který se na ni valí zleva, do poslední chvíle nevidí. Vůz netroubí, řidič to nestihne: tak náhle se mu v jízdním pruhu zjeví malé osobní auto (ta křižovatka je opravdu riziková a město to ví už dávno… Ale tak nějak to nespěchá…) Maska tahače zasadí svému křehkému a nechtěnému soupeři tvrdý bodyček, zrovna na straně řidičky. Sune její vozidlo před sebou, pevně zaklíněné v chromované mřížce chladiče, jako mouchu nebo ubohého motýla. JAKO KOŘIST, KTERÉ SE JEN TAK NEVZDÁ...

Eva umírá během několika minut, protože její hezké, křehké tělo bylo zasypáno tolika surovými ranami, že nemohlo ustát boj o život. Rozdrcený hrudník, hlava skoro skalpovaná a nohy zlámané jako nepotřebné čínské hůlky přesyceného jedlíka. Maminka Eva umírá a necítí tu strašnou bolest, necítí to množství krve, utíkající pryč jako životadárná voda z náhle zbytečného koryta. Ona cítí jenom strach o svého maličkého synka. "Ať jej nic nebolí, ať on přežije, ať se, Bože, jejímu zlatému chlapečkovi nic nestane!!!"
S tou jedinou starostí, obavou a zděšením umírá. Odchází a pláče strachem o dítě. Vydechne s tváří plnou bolesti, ne však z krutých ran, pokrývajících její zvláčnělé tělo. I ta poslední, obrovitá a na kradmém slunci se třpytící slza, je za chlapce.
A potom se vznáší nad tragédií jako nehmotný stín, točí se divoce dokola, nechtěná "káča" zlovolného děcka a hledá jej: syna Adámka, stejně vystrašeného, jako ona sama. „Není tu...! Bože, děkuji ti, není tu!!! To znamená, že žije! Musí, když tu není se mnou! Našla bych jej a našel by on mě! Děkuji ti…“

Odplouvá vysoko, vysoko až tam, kde končí všechno, co nás živé, spojuje se zemí. Vznáší se, drobná a průsvitná, zářící v paprscích míjeného, nezúčastněného slunce. Potkává i jiné, jako ona. Některé se usmívají, jiné pláčou, jiné se snaží zvrátit svou pouť a přes odpor se obracejí k zemi. Nezdaří se jim ten zbytečný vzdor, když už „DOKONÁNO JEST“…

Evina duše však není smířená s tou jistotou. Není smířená s faktem, že už nikdy svého syna nespatří.
Neměla umřít a neměla odejít tak brzy, tak ohavně brzy. I ona se neusmívá i ona se pokouší krkolomnými obraty, vrtulemi a volnopády změnit nezměnitelné. Ona, teď komicky podobná odvážným letcům a jejich strojům při akrobatických kouscích na přehlídkách veteránů, bojuje svou statečnou bitvu. Tah, jež je všechny vede vzhůru, však nepolevuje. Eva, unaveně tlukoucí nehmotnými perutěmi, je tažena taktéž. Až tam na konečnou všeho konečna.

Není ani trochu zvědavá, co uvidí. Ona tam nechce zůstat, tak proč by se starala.
Proto ji nepřekvapí, když se najednou zastaví před nedohledně rozsáhlým, nádherně zdobeným čínským sekretářem z ebenového dřeva, s nekonečnem šuplíků. Ta šuplata, měkce polstrovaná modrým nebo růžovým sametem (podle pohlaví, jak se dovtípila), se vysouvají a po chviličce zasouvají, už obydlena přiřazenou duší. I na ni čeká v jedné z řad růžová postýlka. Vleze si do toho hebkého pelíšku, bez přemýšlení, zavrtí se blaženě a padá na ni najednou spokojená lenost a smíření… Zavírá oči, které nemá, jako by je tak měla (a chtěla) mít už navždy…

„Tak takové je nebe…? To hebounké, bezpečné a věčné spočinutí v sametovém pelíšku…? Ale to já přece nechci! Nechci tu být… Nemám tady být...! Ještě ne! A ne a ne a ne!!!
Vzpouzí se, mele sebou, třese svým novým obydlím, až se šuplík panicky vysouvá a zasouvá. Skřípe to a vrže - zvuk tak nenebeský a nelibý... Nebere to konce a v jinak poklidném, zlatým světlem změkčeném nadsvěte je najednou chaos.
Duše se hromadí v zástupu a jejich zašuplíkovávání má najednou trhlinu. „Tam“ přece nesmí docházet k chaosu, zmatkům nebo dokonce omylům a chybám! To by se mohlo projevit na opačné straně: ta chaos a paniku vítá, krmí se jí, přiživuje, aby je mohla zneužít. Došlo by k porušení rovnováhy a to nelze, nikdy!!!
Duše rebelka Eva je vyšuplíkována a chaos zažehnán: "ÁLELUJA…"

Její cesta dolů už není tak příjemná. Už nestoupá ve světle a jasu, v teple a lásce jeho. Nyní padá se svistotem protivným a větrem a deštěm, kroupami tvrdými, jak žulové kamínky. Celá otlučená, bolavá, zkřehlá a zbitá, snese se kousek nad zem a pomaličku sedá do trávy. Maličká, ztracená a zranitelná: letadélko Káně... „ Já hloupá, co se mnou teď bude… Co jsem to udělala! Jak se dostanu ke svému chlapečkovi…!“
Pozvedá tvář, již nemá a uvidí nad sebou na prádelní šňůře, komíhající se peřinku.
„Ta je přece Adámkova! Sama jsem ji věšela… “ Vůně, kterou si tím připomene ji skoro porazí.
A zkusí to, ještě naposled se zvednout… Zpočátku to nejde, země ji drží neviditelnými tentákulemi, drží a nechce pustit. (jako by měla v úmyslu ji nabídnout malé, toulavé kočce, kterou Eva často krmí u domovních dveří. Zrovna teď se blíží trávou, nosík u země... Skoro to vypadá, že by ji, duši, chtěla nasát jemnými nozdřičkami!)
„ Ne, nechci být v kočce! Nechci znova umírat, vždyť její život je tak křehký a nejistý… Bože, NAPOSLED PROSÍM…“
Možná to byl On, možná její nezdolná mateřská láska. Ale najednou se zvedla a jemný vánek ji zanesl mezi záhyby Adámkovy peřinky. S ní potom splynula v jedno…

Při hrozivě vypadající a tragické havárii, vyprostili chlapečka i s neporušenou autosedačkou.
Jako zázrakem se mu nic nestalo. Jenom čelo mu navždy zdobí zubatá jizva od strany ke straně, kam jej lízl ostrý kus kovové štěpiny. Naštěstí tehdy spal, sesutý níže, jinak…
Byl v šoku, neplakal, nesmál se skoro tři týdny. Tatínek, který se urychleně vrátil z cest, se staral, jak mohl, i když sám se hroutil žalem. Jenom silou vůle a láskou k dítěti si udržel zdravý rozum. Jenom kvůli Adamovi se nevrhl do hrobu ke své ženě, při urychleném a o to více bolestném obřadu. Jenom kvůli němu nepodlehl utišujícím lékům ani alkoholu. Zbyli si tu na sebe sami dva. Zvládnou to!
Každý večer ukládá synka, stejně jako to dělala Eva. Rituál s natřásáním peřinky, přikrýváním, zastrkáváním po stranách (aby ani pupík nebo patička nevykoukly) a hlavně jeden cípek pod ouško. Tak to měl Adámek odjakživa rád…

Peřinka, teď už trošku jiná, je chlapečkovi najednou milejší. Spává se pod ní tak krásně. I sny se mu zdají pohádkové a kdyby uměl, bude je vyprávět… Jak měkce se mu pne k tělíčku, jak voní. Jak se zahřívá pokožkou a naopak, jak otepluje jeho bříško. V hluboké noci jej hladí, opředená silou, líbá a laská zpocené vlásky, ráno zase obyčejná, naducaná pokrývka. Někdy se museli na chvíli rozloučit: to když hošík neukočíroval močový měchýř a chudák peřinka Eva dostala zásah. Musela do pračky a na slunko, nebo když pršelo – i do sušičky. „Brrr, tam to bylo děsný!“ Skoro se bála, že tu rotaci nevydrží a rozpadne se na nitě. Zato venku na sluníčku: „mmm, to byla lahoda. I tu berušku a její lechtání bych zase vydržela.“
Ale stejně se jí stýskalo po Adámkově vůni a tak byla nejspokojenější, pěkně ustlaná v postýlce a čekající na rošťáka, až ji poskáče a potom prudce zmačká v náručí. (On něco věděl: něco, co ví jenom malé děti nebo století starci. Ví a nikdy nesvěří…)

Roky běžely, jako voda potokem. Adam byl školák, student a nakonec si nese v ruce diplom z anglické literatury. Už nežije s tátou, ale bydlí ve městě. Stal se z něj nakonec docela úspěšný spisovatel: píše hlavně pohádky a tajemné příběhy pro děti. Má velice bohatou fantazii (že by ty jeho dětské sny?).

A peřinka…? Má ji samozřejmě, že má. Sice už není tak pevná a naducaná. Vyspravená barevnými záplatami i znova zašitá do lesklého damašku. Ale nic z ní neubylo. Ani gram! Stokrát vypraná, stotisíckrát objímaná. Adam ji má místo polštáře. Nikdy se jí nevzdá a nikomu ji nepůjčuje.
Je jenom jeho, napořád…
Nedlouho před tatínkovou smrtí (několik let se potýkal s rakovinou plic) měl neodbytný sen: v něm se na něj usmívá maminka, mladá a krásná. Zvedá paže, aby jej do nich schovala, a jemným hlasem povídá, když jej pevně obejme: „chlapečku můj, věčně malý, až bude tatínek odcházet, moc tě prosím, půjč mu pod hlavu svou peřinku. Nezapomeň, prosím, moc mu tím pomůžeš.“ A s těmi slovy a posledním hřejivým úsměvem odchází.

Adam si sen zapamatoval a toho dne, kdy tátova bolest dosáhla mety, kdy se každý nádech stával dýkou, vrtající do tkáně, kdy bojoval z posledních sil o jediný lok kyslíku a třásl se tím úsilím, odpoutat se, když lékaři bránili…Tehdy, v ten nejvíce správný čas, mu zmučenou hlavu podložil peřinkou. Tatínek se přestal bránit neviděnému nepříteli i rukám syna, hladících jeho potem zbrocené skráně. Na okamžik otevřel oči, ty důvěrně známé, milé oči, jež se tolik podobaly Adamovým. A usmál se: i v té konečné chvíli se usmál, jako by odcházel s někým, koho zná…

Po mnoha letech, úspěšných letech, kdy se Adamovy knihy stávaly celosvětově proslulými, kdy díky nim, rostli z jeho mladých čtenářů lepší lidé, se i Adam, stařičký, smířený a vyrovnaný se světem, chystá na „cestu“.
Je doma, tak to chtěl. A rodina, kterou vytvořil a jež se úctyhodně rozrůstá, mu neodporuje. I když si všichni skrytě myslí, že v nemocnici by měl vše, co potřebuje. Oni nevědí, netuší, že to „vše“ má stařec u sebe: svou peřinku, opatrovanou, jako oko v hlavě.
A na ni teď pokládá bílou, nekonečně unavenou hlavu. S úlevným výdechem a opatrným nádechem, protože neví, jestli ještě „může“… Další kratičký nádech a výdech a…

Jenom Adam a jeho maminka, dobrovolně opouštějící svůj staroučký, prošívaný pozemský příbytek vědí, proč se tak šťastně usmívá. Jsou spolu, konečně…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 17.12.2015, 13:30:33 Odpovědět 
   Tentokrát čtu povídku ne jako horor. Vychází ze sentimentu a je plna útěšlivosti. Milující duše se vrací do věci - peřinky. Tentokrát nás věci překvapí jinou duší "reinkarnovanou" do blízkosti milovaného. Působící láskou a tišením bolesti. Dojemně napsané, dodáváš naději, že milující se mohou setkat. Text je sentimentální tak trochu náboženský z hlediska naděje. Jakoby jinak chladný a přesto uctívaný Bůh, povolil prokázat duši výjimku milosrdenství návratu a věci propůjčil dobrotivost.. Máš to šikovně zamaskováno, píšeš přesvědčivě, s úvodními detaily, které vyvolají dojem autenticity. Vlastně píšeš šalamounsky a hraješ na citlivé struny, snahou vytvořit útěšlivý imaginární svět, vlastně pohádku. Byl jsem označen jedním čtenářem za "Šaldu" serveru", který podporuje "ideologizaci v rozporu s kvalitou" a je ke kvalitě svou laskavostí nespravedlivý. Tady jde o idealizaci z reálného pohledu klamavou. Na druhé straně může text přispět k zvroucnění vzpomínky, třeba ta fotografie v rámečku není jen mrtvým papírem. Tady útěšlivá nerealita je podávána střídmě aniž by odvedla od reálného života "obdařeného láskou z éteru".Šalamounství je v tom, že jsi se vpasovala mezi pohádku a červenou knihovnu. Psát umíš, to už jsem mnohokrát opakoval. Vliv na čtenáře je pozitivní, ať se to vezme tak nebo onak.Mně se líbilo, i když jsem skeptik, tato pohádka mě dojala. Takže podle toho je známka.
PS: Dvě zbylé povídky (Kolotoč, Obraz) jsou zamluveny Nancy a stárnou, neboť když se Nancy objeví, raději publikuje něco kratšího a lehčího a z odležení si těžkou hlavu nedělá a je trochu nerudná, když jí to připomínám. Připomeň jí to sama.Když si mně budeš stěžovat, opublikuji.
 ze dne 17.12.2015, 18:54:10  
   Tilda: Milý Čuku,
děkuji za Tvůj neutuchající pocit zodpovědnosti k nám, neustále natěšeným pisálkům, jež tak moc potřebují ocenit, pochválit, poradit a ukázat cestu.
Peřinku jsme tak trochu napsala pro Tebe, ať Tě pořád nemučím mými kruťáckými spekulacemi o všem možném. T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VI:...
Lukaskon
Cena za svobodu
Werrona
Cena odvahy - 3...
Anne Leyyd
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr