obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."
F. Caballero
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: ZMIZELÁ ::

 autor Tilda publikováno: 06.12.2015, 9:33  
Nenávist jde ruku v ruce se zlem...
 

ZMIZELÁ

Daisy se narodila tak trochu nevhod. Maminka na prahu padesátky, by si ani v nejdivočejším snu nepředstavila, že bude ještě napočtvrté rodičkou. Ale stalo se: a protože byli silně věřící rodina, na potrat nešla. Vytrpěla si dost, přece jen už její unavené tělo nebylo na takovou zátěž nastaveno. Ale ustála všechny nepříjemnosti s tím spojené i skoro nekonečný pobyt v nemocnici, kde jako riziková nositelka nového života musela ležet, neustále dopována léky, přeměřovaná a monitorovaná, dnem i nocí…
Konečně nastal čas a ona ukázkově v klidu, bez sebemenšího křiku nebo jiného vypjatého projevu, porodila do dvou hodin zdravou holčičku. Byla tak roztomilá, tolik jiná, než její tři sestry, že to bylo až s podivem. Světlá pleť a vlásky zlaté a kučeravé: bez zaváhání jí dali jméno Daisy. I to jméno ji nechtě vyzdvihuje: Hester, Ola a Marie, tak obyčejně se jmenují sourozenci…

Její starší sestry, až podivuhodně si podobné, vybraly si dosyta genů několika generacemi zředěné židovské krve. Všechny se pyšní výraznými nosy, blízko sahajícími k úzkým, přísně staženým rtům. Všechny tmavovlasé a hubené jako tyčky, že vedle nich vypadá maličké miminko jako růže za plaňkovým plotem. Zpočátku je chvíli bavilo, hrát si na maminky s opravdovou panenkou. Ale jenom chvilku, byly přece jenom v pubertě. Ne že by o víkendech lumpačily, zkoušely zakázané ovoce, jímž se beztrestně ládují dospělí. Ony ne: jejich hlavní náplní bylo studium. Nadprůměrně inteligentní (opět vliv již zmiňovaného genu), leží věčně v knížkách, ať už doma na gauči nebo v přítmí staré městské knihovny. Po večerech si šeptají - ne o klucích, módě nebo oblíbené kapele. Ony ne: svěřují si zapáleně sny o univerzitě, na kterou se chtějí dostat, plánují svůj budoucí dospělý život, plný profesních úspěchů. Ty osobní tak nějak míjejí, snad proto, že v tomto bodě si nejsou úplně jisté…
Daisy má tedy na starosti hlavně maminka. Naštěstí je malá moc hodné děťátko - sotva přešly ty první tři měsíce, kdy si zvykala na život „venku“. Jako by uznala maminčin pokročilý věk i dřinu, kterou za její narození odvedla… Roste jako z vody a brzy už sedí v lavici, jako čerstvá školačka.

Všechny děti, které jsou jako miminka rozkošné, většinou jak rostou, ze svého půvabu ztrácejí. Ne tak Daisy. Rok od roku je hezčí, až to sestrám krutě bodá do očí. Nemohou se dočkat až, jedna po druhé, odejdou na koleje a domů zavítají zřídka. Nakonec i nejmladší Marie opouští rodný dům a nadlouho je pouhou návštěvou. Po letech studia i ona odjíždí žít svůj samostatný dospělý život do jiného státu. Všechny, jako by se domluvily, nebydlí blíže, než několik dnů cesty. Doktorandské tituly, úspěchy v práci, svatby, ponejvíce s kolegy ze studií, stejně nemužských, jako ony jsou neženské…
Jsou zatím všechny bezdětné, dokud nedosáhnou maxima, pro které se honosí červenými diplomy.

Daisy je nijak nadprůměrná žákyně i studentka. O budoucnosti nepřemýšlí, žije den ode dne a z každého se raduje. Po maturitě má slíbené místo recepční v malém soukromém hotýlku, takže je skoro „ za vodou“. I první lásky a rozchody má za sebou. A kupodivu, nikdy se nezakoukala do hezouna, sportovního šampióna ani lamače z vyšších ročníků. Ona jako šestým smyslem vycítila, jaký krásný člověk se ukrývá pod nijakou slupkou. Sice to nikdy nevydrželo víc jak rok, přece jenom byli oba mladí a teprve se hledali, ale aspoň se nespálila, nenaletěla na pozlátko zženštilých metrosexuálů, kteří se v dnešní době rodí jako houby po dešti.

I dnes, půl roku od nástupu do zaměstnání, je pořád nohama pevně na zemi. Je krásná, ví to o sobě, ale nikdy své přednosti nezneužívá a dá se o ní říci, že stejně krásná je i uvnitř.
Svoje tři sestry vídá akorát o svátcích, kdy se všichni scházejí doma. Rodiče jsou staří, ale pořád čiperní a mají to štěstí, že jejich benjamínek zůstal ve městě. Pokud potřebují, je hned po ruce. Sesterské vztahy se nezlepšily ani s léty. Ještě více je patrná Daisyina odlišnost a hlavně Hester doslova zuří, když vidí svého nanicovatého muže a stejně obdařené švagry, jak mohou na usměvavé nejmladší sestře nechat oči. A kdyby jenom to… Snaží se přes tu vyloženou nenávist přenést, logicky ji dostat z hlavy, ale nejde to. Spíše je to den ode dne horší. Ani svým dvěma sestrám se nesvěřuje. Ví, že by ji nepochopily.

Mnoho měsíců se dusí tou nenávistí, až podlehne. Náhodou projíždí svým luxusním vozem kolem pozemku, hustě obydleném „světskými“. Každoročně se tu zastavují na své pouti na jih. Někteří se živí poctivě, pomáhají při sklizních a jiných sezónních pracích, jiní už trochu mimo zákon: kradou, podvádějí při pouličních hrách, věští za přemrštěný peníz. A někteří umí něco jiného: cosi, co se předává z generace na generaci – umění černé magie…
Hester pudově zastavuje na uprášeném plácku za jedním z nahrbených přívěsů. Po krátkém zaváhání vystupuje z vozu, mávnutím klíčku dálkově zamyká a rozhodně zamíří k polorozpadlým schůdkům, vedoucím ke křiklavě žlutým plechovým dveřím. Klepání, zprvu nejisté, po několika pokusech zazní důrazněji. Chvíli trvá, než se ozve nevrlé: „ co chcete! Kdo vás sem poslal? Esli ste ze sociálky, žádná děcka tuto nejsou!“
Hester zaskočí ta v nevraživost v hlase, ale nedá se: „ promiňte, já jsem tu soukromě. Žádný úřad, nic takového, nebojte se…“
Zase chvíle naprostého ticha, až potom se poodhrne děravá, zašlá záclonka na okénku vedle. Chvíle zkoumání a dveře se otevřou, tak tak, že Hester uskočí, jinak by dostala jistý zásah.
„ Kdo teda ste, dyž né úřadi? A proč mě potřebujete? Chcete hádat z ruky? Chcete muže, prachy nebo děcko…!?“ Tvář cikánky, jedné z těch světlých, je svraštělá jako loňské jablíčko, oči v té spoustě záhybů skoro schované, zato pronikavé, jako oči hada. Vlasy, tu bílou, nadrchanou houni, má zpola zasutou pod nakřivo uvázaným, květovaným šátkem. I oděv, ta roztodivná přehlídka všech možných módních stylů v mnoha nesourodých vrstvách, na hony čpí nepranou špínou.
Stařena je malého vzrůstu, ale svůj handicap hravě vynahradí pronikavostí ducha. Až je z ní jednomu mrazivo a chce se utéct, na hony se vzdálit do bezpečí. I Hester má stejné pocity i ona pomýšlí na ústup. Ale před očima náhle uvidí Daisyinu líbeznou tvář a znova se zatvrdí.
„Ne, nic takového. Potřebuji kouzlo. Musím ho mít. Chci se zbavit nenáviděné osoby a vím, že vy to dokážete: že máte tu moc! Moc vás prosím, pomozte! Jinak se utrápím…“

„ Ba, vím o co ti de, Hester. Všicko to vím. Ale kouzlo ti nemožu dať, to nedokáže nigdo. Mám moc, to mám, ale předať ji možu jenom osobně. Jináč to nepujde.“ A skoro zavírá dveře, jako by bylo rozhodnuto.
Hester zpanikaří, vzteklé slzy marnosti jí brázdí nehezkou tvář, nenávistí ještě škaredší. Cikánka, tváříce se, že je jí žadatelky líto, ze škvíry dveří zahuhlá: Déte mi deset tisíc a za rok a měsíc, tou dobou se s Daisinkou tvojou milovanou potkám, na moju dušu svatou…“
Hester se uleví, nekonečně uleví a z krokodýlí kabelky šmahem vytahuje tlustý paklík bankovek, které si vybrala ráno v bance, aniž by tehdy věděla, proč… Obnos chtivě chňapne špinavý, zkroucený ženin pařát a dveře oněmí nadobro.
Zákaznice odjíždí se smíšenými pocity. Najednou si není jistá, jestli tohle chtěla. Dokonce si není jistá, jestli nenaletěla a všechno to nakonec nebylo zbytečné a trapné. Po čase na tu nepříjemnou záležitost pozapomene a kvůli pracovním povinnostem nepřijede domů k rodičům, a tedy i k nejmladší sestře, skoro tři čtvrtě roku.
Daisy se v novém zaměstnání daří. První zaučovací rituály má za sebou, stejně i první nezdary a opomenutí. Hosté si na ni ale neztěžují, když se tak upřímně všem omlouvá. Zvláště jeden zákazník, mladý obchodní cestující, jež se tu během roku často zastavuje, na její tváři doslova visí očima. Rob, tak se jmenuje, je jenom o deset let starší, než dívka. Je napohled obyčejný mladý muž, ale v očích, tak vlídných a čokoládových, má všechno, co Daisy tolik obdivuje. Po několika schůzkách v sobě najdou zalíbení a do půl roku se vezmou. Svatba je neformální, jenom oni dva a svědci: rodiče nevěsty jsou nějak churaví a manželovi zemřeli před několika roky.
Daisy se přestěhuje do vzdáleného mužova města a rodičům, provinile opuštěným, zaplatí pečovatelku. Jak má jenom trochu volnou chvilku, jezdí svědomitě na návštěvu. To by si neodpustila.

Uběhne rok. Načíná se další měsíc a na okraji města, na louce níže u řeky, zastavuje karavana. Deset až patnáct vozů, odrbaných a prorezlých, za sebou táhnou jako nutnou zátěž stejně omšelé přívěsy. Nutné poplatky za stání jsou zaplaceny, šerif si ještě povrchně projde celé to mobilní městečko a razítkem na úřední listinu stvrdí délku pobytu: tři týdny a ani o den více…

Daisy se ráda prochází u řeky. Miluje to tam: ty hučící, zpěněné jezy i klidnou vodu s kachnami, jak benátskými lodičkami. Zná i dovádivé vydry a ví, kde hnízdí párek tyrkysově zbarvených ledňáčků.
Tentokrát ale její procházka nevyjde tak, jak by si představovala. Louka, jindy lákající k běhu a válení v hedvábné trávě, je znásilněná ohavnými rezatými monstry. Kam se jenom podívá, všude jsou rozestrkány karavany a přívěsy. A kouř štiplavý tu je a všude křik a sprosté výrazy, až si musí zacpat uši.
Chce se tomu světskému spolku obloukem vyhnout, když tu kolem ní natěsno projede ušmudlaný kluk na sflikovaném mustangu. Skoro upadla, jak se lekla. „ Nemůžete dát pozor! Chodí tu lidi!“
Ale on se ani neohlédne a řítí se dál trávou, až drny odskakují. Tím manévrem ji trochu vybočil ze směru a Daisy najednou stojí v cestě přívěs. Mohl byt být i milý s těmi žlutě natřenými dveřmi, ale není. Cosi z něj vyzařuje nedobro a divnou tíseň.
Daisy se musí ze všech sil snažit, aby ze zastavěné plochy utekla. Doma ji silně rozbolí hlava a večer ani nečeká na manžela a spí tak tvrdě, že je neslyší přijít.
Na blížící se víkend se chystá na nákup do supermarketu. Raději sepíše dlouhý seznam, aby jen tak nadarmo nekličkovala mezi regály a vyráží na přeplněné sobotní parkoviště. Místo nakonec najde i vozík po chvíli přešlapování utrhne. S hlubokým nádechem se odhodlaně vrhá do spleti nakupujících.

Nebýt zrcadla nad hlavou, skoro by nepostřehla, že jí čísi kradmá ruka sahá po kabelce, odložené ve vozíku. Jen náhodou zvedla zrak: rychle se otáčí s rozzlobeným výrazem. „ Co si to dovolujete! Nechte tu tašku na pokoji…“ A zkoprní, když vidí osobu, jež ji chtěla okrást. A marně se snaží potlačit nechuť a touhu, ucpat si nos. Tak hrozně smrdí ze záhybů stařeniných šatů stará špína, pot a žluklý tuk. (Jak to, že ji neucítila dřív…?)
Žena, shrbená, vrásčitá a snad stoletá, rychlým, chamtivým pohybem Daisy popadne za ruku. Ta se zděšeně snaží vyprostit. Nejde to, bože, je jako dravčí pařát… Trhne ramenem ještě jednou a nakonec se osvobodí. Na zápěstí se skví krvavě rudé půlměsíčky – otisky stařeniných špinavých, zubatě roztřepených nehtů. I kapičky krve se objevují. Daisy se otočí a pospíchá pryč, co nejdál od té divné ženy, jež si mumlá cosi nesrozumitelného, s očima upřenýma na dívčina schoulená záda.
Je dokonáno, cikánka splnila slib, jenž dala před rokem Hester…

Daisy u pokladny rychle platí jen pouhou polovinu nákupu a nervózní za volantem i doma v bezpečí kuchyně, čeká na muže. Jenom výjimečně pracuje přes víkend a jako naschvál to vyšlo i dnes…
Večer jsou konečně spolu, Rob ji trpělivě vyslechne a nakonec se tomu všemu zasmějí. Ruka je jenom trochu napuchlá a začervenalá: Daisy nic nezanedbala a ranky pečlivě vydesinfikovala a ovázala měkkou gázou.
Oba jsou unavení více jak obvykle a tak usnou jako děti. Jenom pusu na čelo a držení se za ruku.
Později v noci, skoro nad ránem, Daisy probudí nanejvýš nepříjemný pocit. Připadá si jako kostka másla, tající na rozpálené lívanečníkové pánvi, skoro slyší prskavý zvuk, cítí naskakující puchýřky na plátcích slaniny na grilu, které nikdo nehlídá. Vnímá hrozné pálení, tání a rozpouštění, jako zalitá louhem. Její ruka, schovaná v manželově průsvitní, gelovatí a mizí. Mizí i paže, ramena, krk, hříva zlatých vlasů, hlava s vyděšenýma očima, tolik podobnýma očím laně, hruď, tak pyšná svými křehkými tvary není, stejně jako ploché hebké bříško, pánev a předlouhé modelkovské nohy. Ztrácí se i prohlubeň, již vtisklo do prostěradel její jemné tělo.
Všechna ta kůže, tkáň, tuk i maso, kosti a šlachy, úpony a žíly, tepny i vlásečnice i ty nejjemnější kapiláry. Všechny orgány, srdce, jež ještě před chvílí dělalo svou práci, všechna elektřina, vzruchy, vjemy, nervová zakončení… není už nic, ani jediná kapička krve ani vlásek nebo jemný chloupek.
Stosedmdesátpět centimetrů, šedesát kilogramů, dvacetdva let… To, co Daisy tvořilo, co jí umožňovalo existovat a žít na zemi, pominulo. Prokletí stařeny nejde vzít zpět, nejde odčinit.
Možná, kdyby Hester věděla, utekla by s jekotem od té myšlenky. Kdyby věděla…

Ráno toho dne, kdy se Rob po vydatném a nezvykle hlubokém spánku probouzí, kdy je jeho první lechtivou myšlenkou, že se krásně, dlouze a slastně pomiluje se svou mladičkou ženou, kdy ještě neví a netuší, to ráno je zatím normální. Zatím: než začne panikařit, když svou milovanou Daisy nenajde ani v koupelně ani v kuchyni u šálku vonící kávy. Ani na zahradě, kam se někdy uchyluje, když se předčasně probudí. To potom sedává ve vrzavé houpací židli, v ruce šálek čaje nebo sklenici džusu a zamotaná v jeho starém svetru zasněně mžourá do krajiny. Dnes leje jako z konve, tak ani nepředpokládá, že by v takovém nečase chtěla ven. Ale nakonec hledá i tam, když všechny možnosti už využil. Hledá i hluboko mezi stromy, v kůlně a znova na půdě. Třeba se vrhla na dlouho odkládaný úklid a třídění starých věcí. Samozřejmě tam není, přece by slyšel její kroky nad hlavou.
A znova, jako perpetuum mobile prochází prádelnu, sklep, obytné prostory, půdu i venek. Hloupě nakoukne i do lednice. (Je veliká, ale aby se tam vešla žena….?!) Zpřehází celou kuchyň, aby našel vzkaz, který tam není a nikdy nebyl.
Nakonec poraženecky, zoufale a naprosto vyděšeně, volá policii.
Podezírají ho, je první, kdo by mohl být hlavním aktérem Daisyina zmizení. Kolotoče výslechů nemají konce. Vyčerpaný a pohublý, bez trošky zdravé barvy ve tváři, konečně opouští policejní stanici, očištěn a osvobozen.

Osvobozen? Tak se Rob vůbec necítí: spíše okraden, oloupen o jedinou bytost, kterou kdy miloval.
Doma dlouho pláče, potom bez slz, až mu hrozně opuchlé oči více nedovolí, pokud nechtějí ztratit dar vidění. Celé dny apaticky prospí nebo tupě hledí z okna. Nejí, až když má kruté bolesti žaludku a závratě, obrátí svou pozornost na sebe a pomalu se dává dohromady.
Každý den ji čeká: že zazvoní, zaklepe rošťácky na okenní tabuli nebo se bude jen tak, jako by nikdy neodešla, houpat v té staré židli. Mobil neodkládá ani na záchodě, skoro paranoidně si ho chrání.
Časem i to pomalu opouští, časem se smiřuje s tím, že už svou ženu nikdy neuvidí…

Daisy je pořád v domě: tedy její mysl tu je, když více nezbylo. Vidí všechno a cítí všechno. Robovo zoufalství a bolest, jeho slzy a trápení, marné naděje, odmítání i smíření. Nemůže mu pomoci, nemůže mu dát najevo svou přítomnost. Ona je jako neviditelná bytost, navždycky mu zapovězená.
Trpí stejně, jako její manžel, možná o to více, že ví. Ví, co se jí stalo. Ví, že ji ta cikánka proklela – spojila si to. Jenom neví, proč: „ co jsem jí udělala, čím jsem se provinila…“ Nedozví se pravý důvod, aspoň v tom je nějaká spravedlnost.

Daisyina mysl se rozhodla, že od Roba neodejde. Po celé dlouhé roky mu byla nablízku, i když on nikdy nic nepocítil. Tak to nefunguje a ani nejde. Sledovala, jak pomaličku a s bolestí odplouvá jeho láska k ní, která už není. Jak se seznamuje a rozchází, několikrát zklamaný, několikrát nespravedlivě zraněný. Jak se miluje s cizí ženou v jejich společné posteli (koupili ji tehdy dávno spontánně, prostě jim padla do oka na první pohled). Bolelo ji to, ale ne tolik, jak se obávala. Více, mnohem více bolelo, když viděla, jak se jí kulatí bříško, jak se v načančané postýlce poprvé zavrtělo dítě. Jak je Rob konečně šťastný. A jak na ni už skoro zapomněl. To teprve bolelo…
Také cítila, že stárne spolu s obyvateli domu. Dítě vyrostlo v muže a odešlo žít svůj vlastní život, jeho rodiče se měnili ve staré, křehké nicůtky.
Když náhle zemřela Robova žena na krevní sraženinu v mozku ani on ji dlouho nepřečkal. Do měsíce jej pochovali vedle, v rodinné hrobce. Tehdy odešla i Daisyina mysl. Dokázala to snadno. Nic už ji tu nedrželo.
A jestli tam nahoře něco je, třeba se spolu potkali, třeba se minuli nepoznaní. A třeba není vůbec nic…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 06.12.2015, 9:32:37 Odpovědět 
   Próza začíná nenápadně, psychologicky věrně. V tvém případě malé zádrhele bytní v hrůzu. Která je i v tom, zda v nějaké jiné podobě nečíhá na nás ona "cikánka", která dovede pozměnit osud, Pak je tu ještě jiná hrůza bezmocné pozorovatelky. Píše velice chytře a moudře. Ani útěcha není v tom "nahoře", neb alternativy jsou jen předpokládané. Opět jeden útok z neznáma (což je tvoje časté schéma), do kterého je zasvěcen jen čtenář, Hrůza další: život je nejistota, a nevíš co na tebe někde číhá. Tvé horory zneklidňují a daří se jim nereálno vpašovávat do spokojeného reálna. Je to snad i Morganův zákon: co se může pokazit, to se pokazí. A ty vytahuješ z rukávu, proč se tak děje.
 ze dne 06.12.2015, 11:55:53  
   Tilda: Milý, věrný čtenáři Čuku, děkuji za publikování i nanejvýš potěšující hodnocení! Udělal jsi mi dnes krásnou neděli! Díky, T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Potkat anděla
Racek
Stará barová ži...
guru
Procitnutí u pi...
Schorpitron
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr