obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915698 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392510 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Vendulce ::

Příspěvek je součásti workshopu: Neobvyklé setkání
 autor Nat Danielová publikováno: 02.12.2015, 21:23  
Vkládám příspěvek do wska, machrovala, jsem, že se zúčastním ale když přišlo na věc, měla jsem prázdno v hlavě. Jenže - z boje se neutíká. Pokud se vám nebude líbit a stejně ho přečtete, uděláte mi velkou radost.
 

Ten studený kov jsem cítil na svém zátylku velmi dobře. Tlačil mne do kůže a nutil dělat to, co po mě ten zakuklenej blbec chtěl.

„Lehni si na zem!“ řval na mě přes slabou látku, která mu zakrývala skoro celý obličej. Poslechl jsem stejně jako ostatní. Za okamžik nás pět leželo na podlaze, obličejem dolů. Pomalu mi docházelo, co se vlastně stalo. Jsem účastníkem bankovního přepadení, uvědomil jsem si. Jak absurdní! Ten šílenec měl zbraň a rozhodně to nebyla žádná atrapa. Moji domněnku mi potvrdil výstřel do stropu, to když se pokladní zdráhala otevřít trezor. Snažila se mu vysvětlit, že je trezor časovaný, ale nechtěl to pochopit. Vypadal hodně vyplašeně, pistolí mířil chvíli na ni a chvíli na nás. Zřejmě to byla jeho první akce, možná by se dal zneškodnit, ale to by někdo musel dostat odvahu. Stejně jako ostatní jsem ležet nehnut a byl jsem rád, že jsem to ještě strachy nepustil do kalhot. Neměl jsem k tomu daleko. Nejsem žádnej hrdina, jsem jen ajťák, probůh!

Zvenku jsem zaslechl policejní sirénu. Její zvuk zesiloval a už nebylo pochyb, že jedou k nám. Ten šílenec znervózněl ještě víc. Pokladní se konečně podařilo trezor otevřít a teď mu házela bankovky do připravené tašky. Bylo mi čím dál jasnější, že se odtud nedostane bez pout. Nebyl to žádný Clyde a neměl tady s sebou Bonny. Proto mě překvapil, když mi kopnul do ruky a poručil, abych se postavil. Znovu mi zapíchnul hlaveň do zátylku.
"Jestli tady mám chcípnout, chcípneš taky," řekl jednoduše a otočil se na pokladní. Bůh ví, proč si vybral zrovna mne. "Pusť nás dovnitř, dělej," poručil jí a namířil na ni pistoli. Vystrašeně ho poslechla.
Než ji vyhodil mezi ostatní, nadiktoval jí telefonní číslo pro vyjednavače. Pak se se mnou zamknul uvnitř. Ocitli jsme se na chodbičce s několika dveřmi. Postupně nahlédl do všech a vybral si místnost bez okna. Super, umřít na záchodě jsem si vážně vždycky přál, napadlo mě i v tak vyhrocené situaci skoro sarkasticky.

"Tady si sedni!" poručil mi. Posadil jsem se do rohu a čekal, co bude dál. Z vedlejší místnosti přitáhl psací stůl a zabarikádoval jím naše dveře. "Živý nás nedostanou," zasmál se křečovitě. Vyděsilo mě to.
"Můžu si dojít na záchod?" dostal jsem odvahu zeptat se. Dýl už bych nevydržel.
"Jestli je to tvý poslední přání," zachechtal se. Fakt, bylo to opravdu příznačné. Nad záchodovou mísou jsem si promyslel všechny možnosti útěku. Moc jich nebylo. Záchodem neprolezu, stůl neodtáhnu dostatečně rychle, to mě dřív zastřelí. Ukecat ho? Blbost. Proč by si chtěl povídat? Každopádně to můžu zkusit. Jistota, že umřu, byla hrozivá. Šel jsem dnes do banky, abych změnil svůj život, ne proto, abych ho skončil. Sakra!

Vrátil jsem se do svého rohu a snažil se o co nejklidnější postoj. On seděl na zemi v protějším rohu.
"To je dneska den, co?" řekl jsem jakoby nic. Tak co uděláš, blbečku?
"Všímej si sám sebe," odbyl mě nervózně a všiml jsem si, že si na chvíli odtáhl kuklu od obličeje.
"Vedro?" zeptal jsem se. "Tohle léto je extra horký."
Namířil na mě pistoli. "Řekl jsem, abys sklapnul."
Zvenku se ozvaly vzrušené hlasy. Pochopil jsem, že nás obklíčili. A pochopil to i on.
"Všechno se to sere," řekl najednou a praštil pěstí do zdi. "Do prdele!"
"Ještě pořád s tím můžete skoncovat,“ poradil jsem mu. Rozhodl jsem se pro vykání, podle vrásek kolem očí jsem ho otipoval na padesát. Takovým lidem se asi vyká, i když úctu jsem k němu rozhodně necítil. „Nikoho jste nezabil, peníze vrátíte a dopadnete určitě líp, když se sám vzdáte.“
„Seš ňákej chytrej,“ zachechtal se pod kuklou. „Jenže já ty prachy potřebuju, jinak bych tady teď nebyl.“
„No, asi máš rád adrenalin, co? Vydělat si je by bylo moc nudný.“ Pozvolna jsem přešel na tykačku. Tady jde slušnost stranou.
Hodil po mně pohledem. „Co ty o tom můžeš vědět?“
V kapse mu zazvonil telefon. Nechal to vyzvánět.
„To nevezmeš?“ podivil jsem se.
„Nechám je chvíli vydusit.“
„Zastřelej tě,“ oznámil jsem mu klidně. Byla to pravda, nemělo cenu mu něco nalhávat. Jemu i sobě.
Namířil na mě pistoli. „Až po tobě. Udělal jsi osudovou chybu, když jsi sem vešel. Potřebovals prachy, co? Hamty hamty. Ten tvůj poklidnej život, přijdeš si s občankou, vyzvedneš si prašulky a hurá utrácet.“ Čišelo v něm tolik nenávisti, až mne zamrazilo.
„Hej, o co ti jde? Máš vztek na celej svět?“ Telefon přestal zvonit.
„Všichni si žijete jako v bavlnce a neřešíte, že někde okolo vás jsou lidi, co jsou na tom hůř. Jednou za rok, na Vánoce, pošlete darovací smsku a máte pocit, že jste vykonali dost. Chováte se jako snobové.“
Ten chlap mě začínal štvát. Co může vědět o tom, jak já žiju?
„Proč potřebuješ ty prachy?“ zeptal jsem se. Ačkoliv mě zastrašoval zbraní a používal nevybíravé výrazy, něco mě na něm zaujalo. Ten amatérismus, bylo jasné, že to dělá poprvé. Proč začne chlap v padesáti přepadat banku?
Znovu mu zazvonil telefon. Tentokrát ho zvedl a já tak nedostal odpověď na moji otázku.
Chvíli poslouchal hlas v telefonu. „Chci auto,“ kladl si podmínku. Zase poslouchal. „Vy jste mě k tomu donutili! Vy a celej ten zasranej stát!“ rozhořčil se a vytípnul hovor.
Vztekle si stáhnul kuklu z hlavy a mrsknul s ní na zem. Překvapilo mě, že vypadal ještě starší. Tvář měl vrásčitou a strhanou.
„Co čumíš?“ osopil se na mě. „Stejně bude za chvíli po nás, tak je to už jedno. Prej mi daj auto, až tě pustím.“
Nic jsem si nepřál víc než být tam venku, v bezpečí. Být zavřený v místnosti se šílencem totiž není zrovna to, o co bych stál. Za dvacetčtyři hodin mám odletět na dovolenou. No, dovolenou bych to úplně nenazval. Vím celkem jistě, že už se nevrátím zpátky. Dost dobře to nepůjde.
Věděl jsem, že ho nepustěj. Měl to spočítaný.
„Tak to je dobrá zpráva, ne?“ dělal jsem naivního. „Pustíš mě a dostaneš auto.“
„Kdepak, nemůžu tě pustit. Jsi moje jediná pojistka, když tě nebudu mít, jsem jistej. Musím se dostat ven.“
„Když se to náhodou povede, co budeš dělat s prachama?“ zkusil jsem to jinak. „Koupíš si ferrari?“
„Myslíš si, že jsem blázen, viď?“ zakřivil rty v bolestivém úsměvu.
Pokýval jsem hlavou. „Ruku na srdce, tahle akce je dost velký bláznovství.“
„Moje dcera je nemocná,“ řekl a rychle mrkal, aby zahnal slzy. Ta tam byla agrese, kterou vládl na počátku přepadení. Najednou se z něj stal zlomený člověk.
„Nemocná?“ zopakoval jsem po něm.
„Má roztroušenou sklerózu. V dost těžký formě. Nabídli mi léčbu, kterou ale nehradí pojišťovna.“
„Chápu,“ řekl jsem prostě. Protože jsem to opravdu chápal.
„Nechápeš,“ odvětil suše. „Uspořádali jsme sbírku ve městě. Lidi byli mimořádně štědrý, příběh o desetiletý Vendulce je dojal. Na kontě se nasbíralo hodně peněz na to, abychom z nich zaplatili léčbu i rekonvalescenci.“

Kachličky byly studený a mě stejně začaly pálit. Horko mi projelo celým tělem. Najednou jsem nevěděl, co říct.
„Do zítřka máme složit zálohu, jinak nás vyškrtnou z pořadníku. Problém je, že to konto nám někdo vybral. Volali mi to z toho občanskýho sdružení.“ Rozbrečel se na plno. Málem bych brečel s ním, kdybych nebyl tolik zaskočený. V šoku. Přede mnou seděl nešťastný táta, bezmocný. „Já vím, že z toho, co mi ta pokladní dala, zálohu nezaplatím. Vím, že jsem to projel, ale pochop, že jsem to musel aspoň zkusit. Kdybych to neudělal, zač bych potom stál?“
Znovu mu zazvonil telefon. Nebral to. „Vím, že umře,“ zašeptal a zavřel oči. „A když umře ona, chci umřít i já. Nechci ji vidět se trápit.“
„Takže končíme?“ zmohl jsem se konečně na slovo. „Vzdáváte se?“ Opět jsem přešel na vykání. Úcta se dostavila.
„Nemůžu se vzdát,“ nesouhlasil. „Zavřeli by mě a to já nechci. Já už nechci žít, počkám tady s tebou, a při první příležitosti se nechám zastřelit.“
„A co vaše dcera? Měl byste být s ní,“ snažil jsem se mu jeho plán rozmluvit.
Zavrtěl hlavou. „Jsem srab. Nedokážu se jí podívat do očí, když jsem ji nedokázal zachránit.“
„Za to ale přece nemůžete vy,“ namítnul jsem.
„Tak kdo za to může?“ skoro na mě zařval. „Já jsem táta, já se měl postarat!“
Srdce mi bilo jako o život. Tohle nemůže být pravda, to nemůže být pravda… Celá tahle situace mi přišla tak absurdní.
„No, tak to ukončíme,“ řekl a vstal. Tentokrát to byl on, kdo vytočil telefon. „Jestli mi do dvou minut neseženete to auto, tak toho chudáka odprásknu,“ řekl do sluchátka a zavěsil.
Trochu ve mně hrklo, když popošel ke mně a poručil mi, abych vstal. Je to snad můj konec? Možná přišel Boží trest, ale přišel určitě dřív, než jsem čekal. Zvláštní na tom ale bylo, že jsem neměl strach. Dokonce jsem měl pocit, že ten trest přišel zaslouženě. Něco jiného je trest od soudu a něco jiného od Boha. Jako recidivista jsem o tom něco věděl. Bůh mě ještě nikdy netrestal, tohle byla moje premiéra.
Stáli jsme proti dveřím, hlaveň pistole jsem měl namířenou ke spánku. Minuta už určitě uběhla, počítal jsem. Zvenku se nic nedělo a zevnitř jsem taky nic neslyšel. Divné.
„Posledních deset vteřin,“ zašeptal.
Mám posledních deset vteřin, problesklo mi hlavou. Možná bych se měl pomodlit, ani jsem se nevyzpovídal ze svých hříchů, napadlo mě. Zvláštní, nikdy dřív jsem k víře netíhnul, ale dnes bylo všechno jinak.

Pět, čtyři, tři, Bože, odpusť, dva, jedna. Křečovitě jsem zavřel oči a očekával ránu. Bolest. Explozi. Nic z toho se nestalo. Nestalo a přitom se ten chlápek sesunul k zemi. Pistole mu vypadla z ruky a zajela po kachličkách do kabinky se záchodem. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Chroptěl a blednul. Jeho srdce to nezvládlo.
„Vydrž,“ křičel jsem na něj a snažil se mu dát jakousi první pomoc.
„Moje holčička,“ šeptal a oči se mu protáčely v sloup. „Nedokázal jsem to.“
„Zachráním ji,“ slyšel jsem sám sebe, jak říkám. Sliby na smrtelný posteli bývají ze soucitu a jsou lživé, jen aby umírajícímu udělaly radost. Tohle ale bylo jiné. Věděl jsem, že jí dokážu pomoct.
„Zachráním ji,“ zopakoval jsem ještě jednou. Jeho oči visely na mých rtech, věděl jsem, že můj slib slyšel a přísahal bych, že se i malinko usmál. Najednou se v jeho tváři rozhostil klid. Bylo po všem. Umřel s pocitem, že jeho dítě nezemře, aniž by stihl přemýšlet, jak jí mohu pomoct.

Zůstal jsem jen já, zabarikádovaný. Netušil jsem, co se bude dál dít. Mohl jsem vzít jeho telefon a zavolat ven, ale nestihl jsem to. Ticho před bouří vystřídaly mohutné rány do dveří. Stůl byl za nimi postavený tak dobře, že se zaklínil a nešlo je otevřít.
Padlo prvních pár střel do dřeva. „Nestřílejte,“ zavolal jsem. Měl jsem pocit, že můj hlas zní úplně jinak než obvykle.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pět milionů. Slušná částka. Ještě chvíli se dívám na to pěkné číslo s šesti nulama. Letadlo odlítá za šestnáct hodin. Určitě odletí, ale beze mne. Plány se trochu změnily. Celá situace se trochu změnila. Dovolená nebude. S tímhle pocitem kliknu na ikonu Potvrdit. Vzápětí mi přijde potvrzující email. Právě jsem poslal peníze tam, odkud mi přes několik účtů přišly. Charitativní sbírka pro Vendulku.

Ještě jsem se vám nepředstavil. Jsem hacker, to je povolání mé.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 17.12.2015, 23:33:56 Odpovědět 
   Čekal jsem, že v přepadění bude háček. Sebevražda onoho lupiče se mi zdá být příliš melodramatická, trochá váhám, zda byla poslední kapkou pro rozhodnutí ajťáka hackera a zda by to bez ní nešlo. Skutečně náhoda je, že ajťák je tím samým, kdo vybílil účet oné sbírky(což říkají tři poslední věty: sbírka vynesla pět milionů) Nebýt jich, mohli by v příběhu být dva hackeři stejně schopní vybírat cizí účty. Anebo, že onen hackeer vybílil jiný účet a poslal tyto na účet, který on nevykradl.Text jako by ukazoval, že hacker je schopen zastydět se: asi je normální, že by mu svědomí nedalo užívat si peníze za cenu zdraví Vendulky. Hacker = vybírač účtů je podle mne netypické. Ale nadsázka měla svůj účel.
Jestli číslo 15 znamená počet čtenářů, pak tři hodnocení se mi zdá být málo.
 Wheelies Devotee 08.12.2015, 21:26:32 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Wheelies Devotee ze dne 07.12.2015, 14:34:38

   Asi napíšu, ale až budu mít víc času, teď mám před zápočty, ale v pátek jsem vložil další díl mého příběhu na pokračování. ;)
 Wheelies Devotee 07.12.2015, 14:34:38 Odpovědět 
   Četl jsem, když jsem čekal na chodbě na přednášku, moc se mi líbilo, napínavé, děj hezky odsýpá. Moc hezké, dávám za jedna. :)
 ze dne 07.12.2015, 21:09:48  
   Nat Danielová: Ahoj, ráda Tě tu po dlouhé době opět vidím. Kdepak máme nějaký příběh od Tebe, hm? Děkuju za přečtení, jsem ráda, že se Ti to líbilo. Nat
 Doubravka 07.12.2015, 13:19:31 Odpovědět 
   Sice dost "scifi", ale tady z těch možností nejlepší. Takže moje volba. Škoda, že je malá účast... ale není divu. Na vyhlášení se čeká několik měsíců, pak na zveřejnění po uzávěrce WSka se čeká dva dny... Mám pocit, že je server v agónii. Je mi to líto, ale je to tak.
 ze dne 07.12.2015, 21:08:47  
   Nat Danielová: Doubravko, ale kurňa, vrať se. My se přece nedáme!!! :-(
 Šíma 07.12.2015, 13:09:54 Odpovědět 
   Zdravím.

Jestli jsem vše dobře pochopil, sešel se hacker s otcem té dívenky, a ten hacker vybral ten účet s penězi... Opravdu nečekané setkání. Jen tak si jít vybrat pět milionů a zažít přepadení banky naprostým amaterem. Zoufalá doba si však žádá zoufalé prostředky, naneštěstí to srdce útočníka (štěstí pro hackera a onu dívenku) nevydrželo... Myslím, že jsi zadání splnila, pokud se nemýlím a příběh je i svým způsobem uvěřitelný. Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 07.12.2015, 21:07:58  
   Nat Danielová: Šímo, děkuju za přečtení, pochopil jsi to přesně. Hezký večer, Nat
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
It's time to di...
Adam Axl Rose
Je nám fajn
Chci jen něco sdělit
Pokrytcovy nářk...
D. V. S.
obr
obr obr obr
obr

Vlak bez kolejí
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr