obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Kalich života - Nezbytný zákrok ::

 autor Trenz publikováno: 07.12.2015, 23:29  
 

Kapitola desátá
Nezbytný zákrok

Carlos Avarez se vždycky nejmenoval Carlos Avarez, ale když někdo žije již od poloviny 16. století a vypadá celou dobu na čtyřicet, je to skoro až nutnost měnit si identitu, pokud by se nechtěl stát obětí chtivých lékařů, kteří by ho rozpitvali i zaživa, kdyby jim to mělo odhalit jeho tajemství. V té době se živil jako inkvizitor, ale práce ho nenaplňovala. Věřil, že by se boží jméno nemělo zneužívat způsobem, jakým to dělala církev.
A pak poznal muže jen o pár let mladšího, než byl on sám. Pocházel z Anglie, jmenoval se Thomas a měl vysoké postavení u dvora. Pro Španěly se stal cenným zajatcem a očekávalo se, že za něj Alžběta zaplatí vysoké výkupné. Když se tak nestalo, mučili ho, aby získali informace o loďstvu, ale Angličan nikdy nic neprozradil. Carlos ho za to po čase začal obdivovat. Tajně mu nosil jídlo, pečoval o jeho zranění a brzy se z nich stali přátelé. Mohl s ním mluvit o čemkoliv a častokrát trávil dlouhé zimní večery jen tím, že seděl u jeho cely a poslouchal jeho vyprávění z cest. Překvapilo ho, jak moc se vyzná v dějinách jakékoliv země a kolika jazyky mluví.
Když se naskytla příležitost, pomohl mu k útěku. Avšak byl při tom postřelen a rána se zanítila. Zbývalo mu pár hodin života a litoval jen toho, že neprocestoval svět stejně jako Thomas. Tehdy mu Angličan svěřil své tajemství. Prozradil mu, co už si Carlos nějaký čas myslel, ale odmítal tomu věřit, a to, že není lidská bytost. Řekl mu, že ho jeho krev vyléčí, ale učiní ho dlouhověkým. Bude i nadále zranitelný, avšak bude se hojit rychleji, a proto ho může zabít jen rána do hlavy nebo do srdce. Carlos souhlasil. Thomas se řízl do zápěstí a nechal krev natéct do poháru na víno. Ještě předtím ho však donutil přísahat, že se o tom nikde ani slůvkem nezmíní a sdělil mu, že kvůli uchování tajemství se bude muset každých deset nebo patnáct let stěhovat. Jakmile i s tímhle souhlasil, podal mu ten pohár a nechal ho to vypít. Až později se Carlos dozvěděl, že to mohlo mít katastrofální důsledky, při nichž se mohl změnit v rohaté monstrum.
Necelá dvě století spolu cestovali, Thomas ho naučil několik jazyků a časem se o něm dozvěděl, jak se skutečně jmenuje, že se narodil ve 4. století, třikrát se oženil, ale nikdy neměl děti. Když se rozdělili, Carlos vystudoval medicínu, neboť mu to jeho přítel doporučil jako nejlepší povolání pro někoho, kdo žije dlouho, a pár desítek let strávil sešíváním válečných zranění. V první polovině 18. století se vrátil k víře v Boha a stal se knězem. Možná i proto že důsledkem osvícenství klesl zájem o náboženství a časy inkvizice definitivně skončily, bylo pro Carlose snazší k Pánovi najít cestu.
Toto povolání vykonával až do začátku 20. století. Poté ho napadli andělé, kteří si dali za úkol zničit vše, co nepovažovali za lidské. Kdyby ho tenkrát nezachránil archanděl Michael, už by tu nebyl.
Po tomto otřesném zážitku se od víry neodvrátil, jak by se dalo čekat, ale zvolil si povolání, které ho nikterak nespojovalo se Všemohoucím. Stal se chovatelem koní. Za ušetřené peníze si koupil farmu v Indianapolis a začal tam chovat koně závodní i rekreační. Byl mezi prvními, který umožnil ženám jízdu v jiném než v dámském sedle a nikterak se nepohoršoval nad těmi, které se pro tu příležitost oblékly do jezdeckých kalhot. V devadesátých letech se začal věnovat hipoterapii. Na Thomase nikdy nezapomněl, ale po čase už na něj tolik nemyslel a nepřemítal, kde je, co asi dělá a jestli je ještě vůbec naživu. To se však změnilo, když jedné říjnové noci na jeho dveře zaklepal Michael, aby ho požádal o pomoc.
Carlos otevřel a spatřil před sebou jednadvacetiletého mladého muže. Ačkoliv, vypadal jinak, než když ho zachraňoval, věděl, že je to on. Možná to bylo tím, že kdo jednou viděl archanděla, pozná ho v jakékoliv podobě a možná to tak Michael chtěl. Carlos nepovažoval za důležité se ptát.
„Michaeli, vítej. Pojď dál.“
Archanděl vešel.
„Co pro tebe můžu udělat?“
„Vzpomínáš si na Ferana?“
„Jak bych mohl zapomenout? Stalo se mu něco?“
„Ano, stalo. A já mu pomoct nemůžu. Proto jsem za tebou přišel.“
„Jistě. Udělám, co budu moct. Řekni mi, o co se jedná.“
„Jeden z vyšších démonů mu trikem vnutil Luciferovu minci, která způsobila, že Feran nebo Jason, jak si teď říká, ztratil paměť a hrozí vážné riziko, že přečte slova z té mince. Kdyby se tak stalo, Lucifer by vystoupil na povrch a tomu musíme zabránit. Pomohl bych mu sám, ale kdybych se zapojil přímo, ostatní andělé by ho našli a zabili.“
„Jak mu můžu pomoct já?“
„Nejprve mu musíš zabránit, aby ta slova vyslovil nahlas. Nejtěžší ale bude přivést jeho vzpomínky zpět.“
„Možná bych o někom věděl,“ nadhodil Carlos přemýšlivě. Michael se na něj tázavě podíval.
„Bude potřeba někdo, kdo dokáže nahlédnout do lidské mysli a vyvolat vzpomínky.“
„Čarodějka?“
„Žádnou neznám.“
„Pak už zbývají jen nemrtví. Chceš k němu přivést upíra?“ Michael nedůvěřivě povytáhl obočí.
„Je to můj přítel. Tak trochu. Dluží mi laskavost. Kdysi jsem mu zachránil život,“ vysvětlil Carlos neurčitě.
„Věřím, že si s tím poradíš.“
„Kde mám Ferana hledat?“
„Shodou okolností se nachází nedaleko od tvé farmy.“
Carlos se na něj pochybovačně podíval.
„Jak moc je to pravděpodobné?“
„Na mě se nedívej. Já s tím nic společného nemám. Rozhodně ale nejsem jediný, kdo nemá zájem na tom, aby se tu padlý anděl procházel a šířil zkázu. Nejspíš ho k tobě zavedla jedna z těch nebohých duší, které zůstaly uvězněny v minci poté, co vyslovily slova, díky nimž se Lucík dostal ven.“
Carlos se ušklíbl.
„Asi by se mu nelíbilo, že mu takhle říkáš.“
„A mně se nelíbí, jak se zkazil. Rodinu si nevybíráme. Přeju ti hodně štěstí a děkuju.“
„Ještě mi neděkuj. Co budeš dělat, pokud neuspěju?“
„Pokud to bude nezbytně nutné, ukončím jeho život.“
Carlos pokýval hlavou. Ani jemu se to nelíbilo, ale chápal to.
„Jak jsem řekl. Udělám vše, co bude v mých silách.“
Michael přikývl, vzduch zašustil a archanděl zmizel.

Poté, co Michael odletěl, pustil se Carlos do příprav. Podle toho, co o Feranovi věděl, měl Strážce tetování na zádech, ramenou a hrudi. Pokud to uvidí, mohlo by to pomoct jeho vzpomínkám prosáknout přes kouzlo té mince. Ve sklepě měl sadu několika zrcadel, které získal od místní tělocvičny, když ji město zavřelo z nedostatku zájmu. Rozestavil je do kruhu. Podlaha byla kamenná a zřejmě zde kdysi žili otroci, neboť při koupi farmy našel kovová pouta na nohy. Řetězy byly přidělané ke kovovému špalíku zatlučenému v zemi. Všechno to tam nechal. Ne kvůli nostalgii z té doby. Tohle nelidské zacházení se mu hnusilo, ale instinkt mu napovídal, že by se to jednou dalo použít.
Když to měl všechno připravené, vyrazil Ferana/Jasona, jak si podle Michaela teď říkal, hledat. Ne že by mu archanděl řekl přesnou lokaci, ale díky tomu, že Carlosovi kolovala v krvi krev Strážce, byl schopen vycítit jeho přítomnost na několik kilometrů. Našel ho v bezvědomí asi po půl hodině. Když ho zvedal ze země, viděl, že má ve vlasech krev, ale po zranění ani stopa. Skutečně se rychle hojil. Za ruce ho odtáhl na svou farmu, po schodech dolů do sklepení, kde ho nejprve připoutal za kotník a poté svlékl do půl těla, omyl ho a vrátil se nahoru, aby zametl stopy táhnutí. Spadané listí mu posloužilo dobře. Jakmile byl se vším hotov, rozhodl si udělat kafe a počkat, než se Jason probudí.
Za další hodinu měl nutkání jít ho zkontrolovat. Sešel dolů zrovna ve chvíli, kdy Jason vypadal, že se chystá přečíst slova z mince.
„Být tebou, Ferane, nedělal bych to.“
Strážce se na něj zmateně podíval. Nevzpomínal si, že by ho znal, ale přesto mu připadal povědomý. Stejně jako ta dívka, co se rozplynula, když se jí pokusil dotknout.
„Kdo jsi?“ otázal se ho proto. Zamračil se. Nepoznával ani svůj vlastní hlas. Co se mu to stalo?
„Říkám si Carlos Avarez, ale ty jsi mě poznal v době, kdy jsem se jmenoval Fernando Pelaraz. Je to necelých pět set let zpátky.“
„Ty jsi blázen,“ vydechl Jason. Ocitl se v zajetí šílence.
„Bláznovi bys nikdy neměl říkat, že je blázen,“ upozornil ho Carlos s úsměvem. „Nemůžu ti dovolit, abys přečetl ty slova. Nemůžu tě tady hlídat čtyřiadvacet hodin denně. Potřebuju si vyřídit přinejmenším jeden hovor. Proto mě napadlo řešení. Byť drastické,“ odmlčel se, jako by ho něco napadlo: „Možná to vyřeší celý problém, ale těžko říct, jak hlubokou stopu na tobě mince zanechala.“
„Co chceš dělat?“ zeptal se ho Jason. Snažil se, ale nedokázal potlačit strach v hlase.
„Hned jsem zpět.“
„Co chceš dělat? Hej! Co chceš dělat?!“ volal za ním Jason.
Když se jeho věznitel po pár minutách vrátil, byl rád, že mu předtím neodpověděl. Nač šílet strachy předtím? Stačil jediný pohled na sekeru v mužově ruce, aby se o Jasona pokoušely mdloby. Proto se zaměřil na jeho druhou ruku, v níž nesl obvazy a misku.
„Ne! To nemůžeš! To je šílené!“ Jason začal couvat, až narazil do jednoho ze zrcadel. Dál ho řetěz nepustil. Uchopil ho do obou rukou a pokusil se ho vytrhnout, leč bezvýsledně.
„Kdybych to nemusel dělat, nedělal bych to,“ ujistil ho Carlos a přiblížil se ke Strážci.
„Ne, nedělej to! Prosím! Slibuju, že ty slova nepřečtu! Vždyť ani nevím, co znamenají! Ne! Prosím!“ Jason se chtěl postavit, aby se mohl lépe bránit, i když ho okovy přece jen omezovaly v pohybu, ale Carlos mu to nedovolil. Topůrkem sekery ho udeřil do spánku a Jason se bezvládně sesunul na zem. Carlos odložil obvazy a misku, v níž se nacházely kousky ledu, na zem a připravil si Jasonovu ruku.
„Doufám, že když se rychle hojíš, doroste ti i nová ruku. Omlouvám se příteli,“ zamumlal a vší silou sekl. Ruka se hladce oddělila od zápěstí a krev vystříkla všemi směry. Rychle ránu ovázal a položil do misky s ledem. Pohlédl na useknutou část a viděl, jak nejprve zčernala mince, poté se to rozšířilo na celou dlaň a nakonec se rozpadla v prach. Carlos se ještě jednou podíval na svého přítele v bezvědomí, sebral sekeru a vystoupal ven. Nevěděl, jestli to ještě bude potřeba, ale zaručeně tím nic nezkazí.

Ačkoliv Jasona hledali už několik hodin, nepřipadalo jim, že by se byť jen přiblížili k jeho nalezení.
„Přece se nemohl dostat daleko,“ brblala Eliza a pohlédla na Lauru. Zdálo se jí to, nebo se ta bílá barva ve vlasech rozšířila dál? Už ji neměla jen na konečcích, ale pokrývala zhruba čtvrtinu délky. Chystala se jí na to zeptat, když promluvil Alistair: „Začíná se stmívat. Jestli jsme Jasona nenašli za denního světla, těžko to půjde v noci. Měli bychom si najít místo k přespání.“
„Měli bychom ho hledat,“ namítla Laura. Zřejmě se cítila vinna, že kvůli ní došlo ke zdržení a její jediná šance na záchranu Lindsey se pomalu vytrácela společně s příchodem noci.
„Utrpěla si otřes mozku, Lauro. Musíš odpočívat.“
„Ne. To si nemůžu dovolit!“ trvala zarputile na svém. Byla hladová a motala se jí hlava, ale nechtěla zastavit. Elize se to nelíbilo o nic víc, ale věděla, že jestli čarodějka znovu omdlí, bude to na dýl, než kdyby se jen pár hodin prospala.
„Nerada to přiznávám, ale tady obchodníček má pravdu. Podívej se do toho svého chytrého telefonu, kde tady najdeme nejbližší ubytování.“
Ač nerada, využila mapy a našla farmu pár stovek metrů od nich. Řekla jim o tom a dodala, že i když je to farma, nemusí poskytovat ubytování.
„Kdo by odmítl dvě pohledné dívky a jejich tatíka?“ Eliza šibalsky zamrkala na Alistaira.
„Za vyzkoušení nic nedáme.“ Alistair pokrčil rameny a pokynul Lauře, aby je vedla.
Zanedlouho se farma ocitla v jejich dohledu. Elizu do nosu udeřil zprvu neidentifikovatelný zápach, ale vzápětí pochopila, o co se jedná.
„Stůjte!“ sykla na Alistaira a Lauru. Ti se zastavili a tázavě na ni pohlédli. „Je tu Edward.“
„Cože?“ nechápala Laura.
„Edward Cullen? Třpytící se upír? Nic vám to neříká?“ Oba ve stejnou chvíli zakroutili hlavou. „U obchodníka chápu, že ho pop kultura nebere, ale pod jakým kamenem jsi byla zalezlá ty, čarodějko?“
Laura jí chtěla odpovědět něco sarkastického, ale pak jí došlo, co vlastně Eliza řekla.
„Počkej. Tady je upír? Kde? Já nikoho nevidím?“
„Tamhle. Podívej.“ Eliza ukázala na stín, z něhož vzápětí vyšla mužská postava a zamířila ke dveřím farmy. Laura tak dostala příležitost si ho prohlédnout. Metr osmdesát vysoký a štíhlý muž měl sněhobílé vlasy svázané v culíku a na sobě šedé plátěné kalhoty a upnuté tmavě modré tričko, pod nímž se rýsovala svalnatá postava.
Laura chtěla něco říct, ale Eliza si přiložila prst na rty.
Ani slovo, varovala ji němě. Laura jen přikývla a znova pohlédla na upíra. Četla o nich v magických knihách, ale nikdy žádného nepotkala. Slunce je zabíjelo, ale pokud bylo zataženo, mohli se pohybovat i za denního světla. Česnek jim nevadil, ale kříž je popálil. Kromě slunečných paprsků je šlo zabít pouze useknutím hlavy nebo vytržením srdce. Ale pokud věděla, na světě už jich moc nepobíhalo. Před půl stoletím proběhla velká čistka, při níž se spojili lovci a čarodějky, aby upíry zastavili. Proslýchá se, že čarodějky přiměly slunce svítit několik týdnů v jednom kuse a lovci pak pozabíjeli ty, kterým se nepodařilo najít opravdu dobrý úkryt.
Upír zaklepal na dveře, někdo je otevřel a on vešel dovnitř. Buď upíři pozvání nepotřebovali, nebo tu už někdy byl.
„Myslím, že tím možnost přespání padá,“ nadhodila Eliza a zatvářila se zachmuřile.
„Trápí tě kromě absence měkké postele ještě něco jiného?“ otázal se jí Alistair.
„Přemýšlím, co tu ten upír dělá. Obvykle do lidských příbytků nechodí.“
„Co víš o upírech?“
„Že jsou nemrtví, pijou lidskou krev a dokážou lidem nahlédnout do kebule.“ Podívala se na Alistaira, který vypadal zamyšleně.
„Co je? Něco tě napadlo?“
„Jason by od nás jen tak neodešel. Strážce je někdo, kdo drží slovo. Možná si po té nehodě nic nepamatoval.“
„Proč by od nás ale odcházel?“
„Ať je to jakkoliv, mám takové tušení, že se pravda nachází uvnitř té farmy.“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 07.12.2015, 23:27:53 Odpovědět 
   Příběh se zaplétá, pro můj vkus až příliš. Nelze mu však upřít velký stupeň fantazie a překvapivosti. Jak už jsem ti už asi napsal, tento typ žánru neznám a nejsem schopen tvůj text porovnávat s jinými, Doufám, že máš propletení promyšleno a jednotlivé motivy budou provázány. Nevzpomínám si, čím byl Faran než se objevil v tomto dílu. Psáno čtivě. Píšeš spisovně, takže by tam neměla být vybočení do nespisovnosti (na př.:dýl- lépe mi zní déle)
 ze dne 08.12.2015, 16:51:45  
   Trenz: Zřejmě mi to vyklouzlo. Díky za upozornění. Nakonec by to mělo dávat smysl. Aspoň doufám:-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
NARKÓZA
Tilda
Pohodlnost
Jay
S láskou - Kone...
Nat Danielová
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr