obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2915661 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39760 příspěvků, 5802 autorů a 392280 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: První případ Davida Butlera 1/5 ::

 autor Bob Cileček publikováno: 09.12.2015, 10:04  
 

První případ Davida Butlera
Nevěřícně jsem očima zachytil displej hodin, no jistě, vždyť už spím bezmála sedm minut. Pravidelný cvrkot reproduktoru pomalu zvyšoval hlasitost. Vyhrabal jsem se rychle z kavalce, než se cvrkot změní v ten nepříjemný vysoký tón.
Sakra na to, že mám za sebou celkem náročnou dvanáctihodinovou směnu, bych si snad zasloužil aspoň trochu toho ohledu. Znechuceně jsem zamáčknul tlačítko interkomu, obrazovka zamrkala, a já překvapeně hleděl na velitele ošetřovny.
„Praporčíku, kde kurva jste? Potřebuju urgentně vyskladnit deset izolačních boxů. Jo a kompletně, s veškerým příslušenstvím… moment.“
Displej zhasnul a já čekal na doplňující instrukce a rozkaz k vyskladnění. Nic z toho se z tiskárny nesoukalo. Místo známého pískání jen dvakrát problikla a zase zhasla. Podle zelené ledky, spojení s ošetřovnou stále probíhalo, ale kapitán Lébl s někým hovořil na druhé lince. Nezbývalo než čekat.
Jenom pro upřesnění, všichni mi sice říkají Praporčíku, ale tato hodnost mi nepatří, v mém případě je to jenom přezdívka. Zdědil jsem po svém předchůdci, který praporčík opravdu byl. Na velitelské lodi Aliance jsem byl zařazen na pozici skladníka výstrojního materiálu jako civilní zaměstnanec. Musí přiznat, už jsem si na to oslovení docela zvykl a na své jméno bych už asi ani nereagoval. Civilní montérky se zase tak moc od armádních neliší a tak si dokonce někdo může myslet, že frčky nenosím jenom díky volné morálce ve skladu.
Znovu se na monitoru objevil kapitán Lébl. „Tak kde jsem to přestal?“
„Deset izolačních boxů,“ odtušil jsem.
„Změna bude jich dvanáct, ne dejte jich patnáct, tři jako rezervu.“
„Nějaká mimořádka?“ (To bylo poprvé, co se za moji službu vůbec vyskladňovaly), „nebo je to jenom cvičení?“
„Tak něco, a nediskutujte. Máte pět minut na přesun do skladového prostoru. Pak se všechny dveře na ubikacích zablokují a průchod bude možný jen na zvláštní povolení.
„No tak do prdele co se děje?“
Udiveně se na mně podíval, jako by nevěřil vlastním uším, a pak mu to došlo. „Kurva, vy jste vlastně civilista. Do prdele, tak poslouchejte. Než se mi podařilo s vámi spojit, měli jsme v posádce deset případů náhlé disfunkce organismu. Během našeho R O Z H O V O R U další dva. Stále mně chcete okrádat o čas?"
“Promiňte, kapitáne…“
Skočil mě do řeči a zařval: „Na promiňte, se u nás nehraje,“ najednou, jako by si to rozmyslel, ztlumil hlas a skoro až přátelským tónem povídá: „Jestli budete mít chuť, můžeme si, až to všechno skončí, sednou na pivko a já vám,“ a to už zase řval, „pěkně od plic řeknu, co si myslím o civilistech ve vojenském prostoru. Na lodi, která nota bene, střeží tuto nejrizikovější část mezigalaktického prostoru.“
Zmateně jsem na něj zíral. Vypnul zvuk a prohodil pár slov s někým, kdo nebyl v záběru kamery. Přemýšlel jsem, kde bude nejlepší začít. Najednou se vrátil. Málem jsem odskočil od interkomu. Teď už jsem ten jeho řev vůbec nečekal. „Máte už jenom tři minuty, u skladu vás čekají čtyři maníci,“ a brunátným obličejem, který málem vylezl z displeje, dál ječel: „Na co kurva čekáte? To jsou v civilním sektoru, kurva jenom pacifisti a tupci? Jedu, jedu, jedu!!!“
Ve spěchu jsem utrhnul ruličku papíru s rozkazem a to poslední jedu jsem slyšel prakticky až na chodbě. Naštěstí se dveře kajuty milosrdně zavřely.
U dveří skladu na mně čekali čtyři zdravotníci s rouškami na obličeji. Jednu dali i mně.
„Nasaďte si ji a chraň vás pana Mária si ji sundat, už tak máme problémů víc než dost.“
(Dneska jsou všichni nějak napružení.)
Ale nabyl čas, hned jsem začal vyskladňovat izolační boxy. Jsou to standardní čtvercové pytle, které se navléknou na postel a napojí na ventilaci s filtry. Ve skladě jich mám dvacet pět. Při vyšším počtu osob určených k izolaci, se může část lodi vyčlenit a napojit na ventilaci izolovanou nanofiltry. Ty jakmile zapadnou do příslušných zámků, spustí program v hlavním počítači a další už běží automaticky, přesně podle protokolu schváleného hlavním hygienikem svazu.

Nechal jsem naložit patnáct izolačních boxů na dopravník a propustil ty maníky. Dál jsem postupoval podle instrukcí vytištěných pod vyskladňovacím protokolem.
Do Akčního meziskladu bylo potřeba přesunout ostatní boxy, nanofiltry a izolační obleky pro zdravotnický personál. Všechno podle postupu schváleného při náhlé epidemii.
Tak to je docela mazec, vůbec jsem netušil, jestli je to jenom preventivní opatření, nebo už jde vážně do tuhýho?
Najednou nade dveřmi zahoukal klaxon a rozblikal se oranžový majáček. Leknutím jsem sebou trhnul, až se mi z toho rozbušilo srdce.
Naštěstí se jenom někdo dožadoval vstupu.
Téměř zároveň se na monitoru opět objevil kapitán Lébl. (Ve skladu nepotřebuje potvrzení pro přístup)„Seržante Halle, posílám vám k ruce doktora Butlera.
„Já nejsem seržant, kapitáne…“
„Už jste, během výjimečného stavu jsem oprávněn vás zařadit do činné služby, ostatní formality vyřešíme až pak. Konec.“
Tak a jsem v armádě. No to mně podrž. Rezignovaně jsem udělil povolení ke vstupu. Za dveřmi stál chlapík průměrného vzrůstu s vysokým čelem a na doktora s nezvykle širokými rameny. Postava svědčila o pravidelném cvičení a podle pevného pohledu, bych usuzoval na přímé, férové jednání.
Přiznám se, jako člověk na mně, na první pohled, působil velice dobrým dojmem.
Příjemným hlasem se mi ohlásil: „Seržante Halle, byl jsem k vám přidělen z rozkazu kapitána Lébla. Tohle vám mám předat.“
Stále stál v pozoru a podával mi výložky s označením seržanta spojené aliance.
„Dejte si pohov, doktore,“ vzal jsem si výložky a ustoupil kousek stranou, aby mohl projít, „a pojďte dál, ocenil bych, kdybyste se vykašlal na formality a oslovoval mně Skote.“
Nabídl jsem mu pravici. Opětoval ji pevným stiskem a bylo vidět, jak se mu ulevilo. Ten člověk se mi líbil čím dál víc.
Vešli jsme do mojí kuchyňky, která byla součástí skladu. S neskrývaným zájmem se rozhlédl a už seděl v jednom z křesel. Je pravdou už dávno tahle místnost nepůsobila tak armádně stroze jak když jsem ji přebíral. Postupem jsem si ji předělal k obrazu svému. Ze dvou polních lůžek jsem udělal kanape a tři nadbytečné velitelská křesla co se omylem místo do servisního střediska dostala do mých rukou, jsem nechal upravit na pohodlné lenošky. Típl jsem i velkou hliníkový přepravní box a za pár piv mi z něj v dílnách udělali apartní konferenční stolek. Nic nebylo odfláknuté, všechno mělo svůj styl, který jsem doplnil o na černo propašovanými reprodukcemi obrazů světových mistrů.
Bylo to moje útočiště před strohým vojenským řádem. Jenom jedna stěna, ta kam mířila kamera interkomu, připomínala původní zařízení „vojenských prostor“.
Všechno ostatní jsem polepil tapetami nebo vyzdobil k obrazu svému.
Ostatně bylo to jediné místo na lodi, kde jsem se cítil příjemně a střežil jsem se byť jenom omylem o ní zmínit.
Až teď, nějak jsem vytušil v doktorovi Butlerovi spřízněnou duši. A nezklamal mně, jak tam seděl, rozvalil se s požitkem v křesle a svítily mu oči uspokojením.
Seděli jsme spolu a já nechal vařit vodu na kafe a vyzvídal: „Jak je možné, že v takové závažné zdravotní situaci, kdy je na lodi dvanáct pacientů v kritickém stavu, pošlou doktora zrovna do skladu?“
Pohlédl na mně a povídá: „Tak vy to asi nevíte? Tak za prvé, já jsem sice doktor, ale práv. A není žádným tajemstvím, že naše pracovní zařazení se v důsledku výjimečného stavu zrušilo. No, to bude už takových sedm let. Díky tomu jsem dělal všelicos, snad nejdéle jsem létal s Útébečkem (Malý letoun, většinou přepravující materiál mezi loděmi letícími v konvoji). Potom si někdo ve velení uvědomil, že by šlo moje vzdělání uplatnit i jinak. Od té doby provádím audity ohledně dodržování směrnic. Musím přiznat, ještě jsem nezažil velitele, co by mně rád viděl na své lodi. A za druhé těch nemocných už není dvanáct.“
„Cože už přibyli další?“
„Ne, ne, jeden se probral, ale je prý naprosto zmatený. O tom že by byl zdráv, asi nemůže být ani řeči.“
„A jak se tedy inspektor,“ opakoval jsem otázku, „dostane do skladu, něco jste proved?“
„Ale kdepak, při mimořádné situaci má velitel právo, každému na své lodi přidělit funkci nebo zařazení.“
To mi povídejte,“ a pohlédl jsem na frčky ležící na stole.
„A tak toho využil, ale nezazlívám mu to. Je to aspoň změna od té rutiny.“
Najednou nás přerušilo přepětí v síti. Světlo se rozzářilo nad únosnou mez a potom s tichým zapraskáním zhaslo. Nesvítila ani nouzová světla a tak nás obestřela naprostá tma.


 celkové hodnocení autora: 95.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 09.12.2015, 10:04:03 Odpovědět 
   Zřejmě se jedná o první část příběhu odehrávajícího se na lodi střežící část mezigalaktického prostoru. je naznačen budooucí katastrofický příběh. Děj se odvíjí pomalu, hlavní hrdina působí dojmem ležérního chlapíka, tak trochu outsidera. Z textu nelze mnoho usuzovat. Je to vlastně expozice, psaná z pohledu hrdiny, dost rozvláčně, snad jenom jako kontrast pro navazující děj. S detaily, vyvolávajícími plasticitu prostředí i hrdinovu. Hodnocení je neutrální. Čte se dobře, protože hrdina je sympatický.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Návštěvy
Zavel
Mladý svět
Dáda
KAL
PetKo
obr
obr obr obr
obr

..příběh nového začátku
Mája
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr