obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915492 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39732 příspěvků, 5764 autorů a 391430 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: BOX ::

 autor Tilda publikováno: 15.12.2015, 19:51  
Ráno jsem jenom na půl ucha zaslechla něco o Babyboxu... A tohle je výsledek...
 

BOX

Když se pomalu probírala z hlubokého nevědomí, její prvotní myšlenkou bylo: „bože, kolik Manhattanů jsem zase vycucla…! Moje hlava to snad nevydrží a exploduje na všechny světové strany! Aůůůů…“ Janina si mátožně sevře tepající spánky zpoceného a přitom ledového čela. Chvíli se kolébá ze strany na stranu, jako by tím té všeobjímající bolesti za očima mohla vyklouznout.
I polštář, zmuchlaný do nepohodlné koule je promáčený a nasáklý, stejně jako to cizí, nepoddajné pyžamo, snad o dvě čísla větší, v němž se skoro ztrácí. Má nechutně růžovou barvu a umělý satén protivně vrže, ještě umocněný mokrotou. Lepí se jí na hruď i tak bolavou a místo, aby zvyšoval komfort spánku, je spíše protivným, překáživým kusem polyesteru. Doma stejně v pyžamu nespí: jen v kraťáskách nebo kalhotkách… Je docela teplokrevná a má ráda volnost. Ne, aby ji tlačily knoflíky do páteře nebo se jí látka omotávala kolem boků jako síť.

„ Asi jsem u kamarádky Awy na nějaké párty... Proto ten maličký pokojík a matrace na zemi… Asi se nás sešlo moc. Obvykle přece spávám v jejím pokoji. Má tak úžasně měkkou a velikou postel… A ty nekonečné dialogy před usnutím… A smíchu kopec, až nás bolelo břicho a tekly potoky slz…“
Janina se pokusí nadzvednout na loktech a vyhledat očima okno, aby zjistila, jestli už svítá. V té tmě kolem sebe toho moc nevidí. Hodinky na ruce chybí, stejně jako noční stolek, ze kterého by na ni pomrkávala známá dioda mobilního telefonu. Prudká nevolnost jí mrští zpátky do polštáře. Do pusy se nahrnou sliny, ti první poslové zvracení. Však je tu hned vzápětí: sotva stačí otočit krkem a vedle její hlavy se rozlije štědré jezero páchnoucí břečky. Ten smrad ji donutí k dalšímu křečovitému dávení a jezero je o kus větší. „Bože, jsem to ale čuně! Co si o mně řeknou...?! Že jsem násoska a zkrachovalka, co se neumí hlídat. Zakážou Awě se se mnou stýkat, abych ji nesvedla na scestí… Ještě, že jsem tu sama a žádná "rychlovka" se nekonala. Aspoň to…“

Chvíli musí odpočívat, žaludek i spodní polovina břicha nechtěně poskakují v následných křečích: vyplivne navrch hořce chutnající lžíci žaludečních šťáv, v těžce zkoušeném jícnu připomínající spíše papričky jalapeňo. Znova nutná pauza, skoro deset minut sbírá odvahu se otočit, možná i posadit. (Že by se zvedla na nohy, se neodvažuje ani pomyslet.)
Konečně! Hučení v hlavě ustupuje: a pokud to zkouší opravdu pomalu, až mučivě pomalu – ale sama ví, že jinak to nejde, dokáže se posadit, záda zapřená o chladnou stěnu. Hanbivému obsahu žaludku se naštěstí vyhnula. Mžiká a snaží se zaostřit, v té černotě najít nějaký záchytný bod. Místnost se zdá být poloprázdná: žádný větší nábytek. Spíše jenom matrace, na které statečně sedí a snad židle, či co…
Janina zodpovědně čeká, počítá do sta, než se pokusí zvednout na kolena. Hlava zase zaprotestuje silným motákem a prudkou bolestí, tak tak, že neomdlí. Ale drží se, zuby zaťaté soustředěním. Po chvíli to přejde. Dlouze nenadechuje a vydechuje, aby uklidnila splašené srdce i stejně vyděšené myšlenky.
Teprve až si je jistá, pomalu stoupá na rozvibrované nohy. Drží se té hladké a podivně chladné stěny oběma rukama, čelo tiskne na její povrch a libuje si v tom utišujícím dotyku. Natáčí hlavu, aby i křičící spánky dostaly porci a aspoň na chviličku se jim ulevilo. Slézá opatrně z matrace, skoro padá, když se jedna noha nečekaně zamotá do pokrývky. Ustojí to a je na sebe hrdá!

Tápavě postupuje kolem stěn, stále slepá jako kotě (a stejně tak zranitelná) a počítá kroky. Splete se a začíná znova, přerostlý, ztrápený prvňák poprvé u tabule. Kroků je jenom pět: „ pane bože, čím jsem se tak zlinkovala! Přece nedroguju, nehulím ani jinak nefetuju… A proč je ten pokojíček tak mrňavý?!“
Nedostane na svou poslední a zásadní otázku odpověď, protože je tu sama a zřejmě zavřená.
Není to tedy žádná párty u kámošky, ani neplánované prázdninové přespání u sestřenice, jak si zprvu myslela. Když se zvedá opona omámení a Janina začíná uvažovat jasněji, dochází jí, že už dávno vyrostla ze studentských tenisek. Je přece rok vdaná, dospělá, skoro třicetiletá ženská!
„Něčím mě nadopovali! Určitě: jinak bych nebyla tak zmatená a mimo. Jinak bych samu sebe neviděla jako středoškolačku, opilou a pitomou! Ale kdo a proč…?“
Marně namáhá mozek, aby si vzpomněl. Marně si láme hlavu. Nepamatuje si nic - je ráno, odpoledne nebo hluboká noc? Jaký je den, či který měsíc…? Má totální okno velikosti prosklené stěny mrakodrapu. A nelepší se to. Zatím ne, když se nemůže rozhlédnout kolem za denního světla.
Čirou náhodou nahmatá maličkou stolní lampičku, povalenou na zemi. Skoro na ni šlápla… Zkusí rozsvítit a bojí se, že to nepůjde. Když se rozlije kolem hranatého látkového stínítka chvějivý kruh zlatého světla, málem se rozpláče úlevou.
Teprve potom se pomalu otáčí kolem své osy – křehká a maličko porouchaná, porcelánová baletka z hrací skřínky po babičce. Pokojík, či co to je, je opravdu maličký: dvakrát dva metry- „jako krabice pro velkou mrkací pannu“, napadne Janinu (vždycky měla velkou fantazii).
Stěny jsou mdle lesklé, rovné, bez sebemenší nerovnosti. A opravdu vypadají, jako by byly z kovu. Natřené bleděmodrou barvou, stejně jako strop, který postrádá svítidlo i podlaha mimo zválenou, očividně levnou nafukovací matraci. Až teď žena vidí, že okno tu chybí, i dveře okatě hlásí absenci. Nic ani nepatrná spára nenapovídají, kde je vchod, či východ.
„ Jak jsem se se vůbec dostala? Teleportem, či co?! Anebo je to "skrytá kamera“ poněkud morbidního televizního kanálu? Reality show pro vybranou skupinu diváků..? Hloupý, ale opravdu hloupý vtip, který, doufám, brzy skončí bouchnutím šampaňského a velikou kyticí rudých růží...? Aspoň se tu neudusím!" Oddychne si nakonec s povděkem, když vidí po celém obvodu stropu úzkou ventilační mřížku, jíž prostupuje mdlý pruh světla.
"Ještě před chvílí tu nic takového nebylo a tma úplně všude…“ Podiví se Janina, ale dál o tom novém úkazu nepřemýšlí.
Dalším hubeným vybavením pokoje je chemický záchod v rohu: „ takže žádná židle…“ Dále nízký stoleček a na něm ve fólii zabalené jídlo – celkem tucet různorodých balíčků a vedle na zemi balení šesti litrových PET lahví s vodou. V nohách provizorního lůžka se povážlivě kymácí hranička několika kusů oblečení, dva tenké ručníky a základní hygienické potřeby: malá rulička toaletního papíru, vlhčené kosmetické ubrousky, cestovní zubní kartáček a vzorek zubní pasty, řídký hřeben. Víc tu toho není.
„Někdo, kdo mě chce vyděsit, mě tu zavřel. Nějaký pitomec, vtipálek nebo magor. Ne, nemohl to být Niklas… Můj manžel mě přece miluje! Už teď mě hledá, zalarmoval policii a brzy jej uvidím a schovám se v jeho teplém objetí!“ Janina setře slzy, zákeřně se sunoucí po horké tváři a s povděkem popadne balíček papírových kapesníků, který na ni jukne hned vedle polštáře. Hnusně zapáchajícího, upatlaného, mokrého a flekatého kusu textilu:„ Fuuuj!“ S úšklebkem se pokusí polštář zabalit do maskující koule, aby utlumila aspoň trochu zápach. Něco to pomohlo a dokonce se ozývá i výraznější hučení, jako by bylo klima uvnitř řízeno čidly. Za chvíli je vzduch mnohem příjemnější.

Dalším důležitým krokem je zbavit se toho pitomého pyžama. Janina se neobratně souká z kabátku – jeden knoflík schválně utrhne a mrští s ním pomstychtivě do rohu: odrazil se a málem ji trefil do oka. Tak tak, že uhnula. „Ty hloupá, tady nejsi na hřišti!“ zanadává si a brzdí raději pomalu nabývající temperament.
Spodní prádlo nemá a tak si z hromádky vybírá směšně vysoké bavlněné kalhotky s (zase!) růžovými srdíčky a stejně barevnou podprsenku. Moc jí nesedí (košíčky jsou příliš vyztužené a staromódně zašpičatělé), ale „nahoře bez“ se necítí, tak se nasouká i do toho předpotopního modelu s očekáváním otlaků na všech citlivých místech. Prádlo je naštěstí nové, nenošené – u kalhotek musela zuby odtrhnout visačku. Ještě tenký modrý svetřík a volné kostičkované kalhoty z měkkého flanelu, bílé vlněné ponožky a je to! Osvěží si tvář protivně nasládlým vlhčeným ubrouskem (rádoby heřmánek…?) a jen tak prstem s nánosem zubní pasty si vyčistí zuby. Všechno to spláchne několika doušky balené vody, plivané do minimalistické WC mísy. Jedovatě zelená voda v té trošce na dně vděčně pojme trochu napěněné tekutiny, vonící po peprmintu.
Blond vlasy, unavené, jako ona sama, jen chaoticky projede hřebenem a zamotá do uzlu na šíji. Ten zafixuje červenou rozdrchanou gumičkou, zcela náhodou navlečenou na levém zápěstí: „jediná osobní věc, která mi zbyla…“ Pomyslí si s úlekem.
Protože nemá hodinky, mobil ani nic jiného, není, jak měřit čas. Zkouší počítat, ale dlouho jí to nevydrží. Chvíli nadává, chvíli tiše pláče… Potom dostane hlad, skoro vlčí a palčivá touha po jídle ji žene ke stolečku s balíčky. A ne, nebojí se, že je jídlo otrávené: a jíst se přece musí, má-li přežít…
Trhá obal prvního z nich a s požitkem hltá sendvič s burákovým máslem, ač dříve jej přímo nesnášela. Jídlo do sebe nahází a poslední sousto splachuje skoro polovinou láhve s vodou. Odříhne si jako zálesák a na chvíli je skoro spokojená. Jenom na chvíli: potom ji začíná pomalu, plíživě a trvale zachvacovat panika. To když se znenadání ozve tichá, vtíravá a nekončící hudba z reproduktorů někde mimo pokoj. Je natolik otravná a Janinu vyčerpá tak, že usne skoro na šest hodin.
Znova se probouzí, znova automaticky jí, když předtím i potom skoro provinile navštíví toaletu. „Však mě nikdo nevidí ani neslyší, aspoň doufám, bože…“

Během opakovaných krátkodobých spánků nemá žádné sny. Probouzí se vždycky s výrazným trhnutím končetin a bušením srdce tak silným, že je patrné i přes tenkou látku na hrudi. Vydýchává se z toho panického pocitu ohrožení několik dlouhých minut, než se srdce uklidní.
V mezičasech bdění vzpomíná na své dvouleté manželství. Seznámení ani nepočítaně rande, jako by se jí z hlavy dočista vypařily. I na svatbu se pamatuje jenom útržkovitě a nemůže za to její současná vypjatá situace. Ne: tehdy chodila i na terapii a polykala hromady prášků, aby se zbavila zlých snů a záchvatů úzkosti. Posttraumatický šok, tak tomu všichni zasvěceně říkali, způsobený tragickou událostí v ten jinak tak utěšený den.

Rodiče nevěsty se cestou na obřad vybourali na jednom z dálničních sjezdů a ve voze - po následném prudkém vzplanutí provozních kapalin, uhořeli k nepoznání. Janině podali silná sedativa, jen co proběhla urychlená výměna předmanželských slibů i prstýnků z bílého zlata. Potom už jí všechno splývá v jednu barevnou, hlučnou a nekonečnou šmouhu. Když se po nějaké době ptala, jestli mají nějaké fotografie z obřadu, Manžel odvětil, že žádné nejsou. Prý byla natolik zhroucená žalem, že by nebylo ani citlivé, nutit ji do strojeného úsměvu a strnulých póz před objektivem.(Škoda... Ty rámečky z krajkově zdobeného kovu tedy nevyužije.) I první měsíce v nové roli vnímá neostře. Niklas pracoval dlouho do večera, zatímco ona seděla doma, jako správná manželka. Nechtěl, aby chodila do práce (byla několik let vedoucí v jednom zásobovacím podniku) a tak sotva tři týdny po svatbě, ač nerada, podala výpověď.
Doma se nudila, neskutečně nudila. Kamarádky žádné, kulturní vyžití jednou do měsíce. Povinné návštěvy po příbuzných jim tak nějak odpadly, když se Janina stala náhlým sirotkem a Niklas, jak tvrdil, už má rodiče dávno po smrti… A výlety? Nejezdili po památkách ani za krásami přírody, nepoznávali s nadšením odvážných objevitelů panenské pláže ani skryté rokliny. Oba měli rádi čtyři stěny a postel… Ta jim ze začátku bohatě postačila.
Když manžel cítil, že je víc a víc napjatá, přinášel na usmířenou květiny, láhev dobrého vína, drobný šperk, titěrný kousek rudého prádélka nebo lechtivý film do postele. Milovali se zprvu skoro třikrát do týdne. Byl dobrý milenec, opravdu vynalézavý a jeho výdrž byla obdivuhodná. Jako by měl za svůj ne příliš dlouhý život bohaté zkušenosti se ženami. A velice jej těšilo svou pilnou a přičinlivou žačku učit... Nikdy se jej na minulost neptala, on nevyžadoval takové informace od ní. Navíc nebylo, čím by se ona, nenápadně hezká a skromná žena, s „pouhými“ dvěma, skoro platonickými vztahy mohla pochlubit…

Po prvním roce manželství jeho vášeň citelně opadla. Sice se s ní každé ráno loučil se slovy: „miluji tě!“ (Ale protože s tou křehkou a zranitelnou, snadno napadnutelnou větou tak marnotratně plýtval, ztratila všechen význam. Dříve ta slova voněla a chutnala, cítila až vzadu v puse, na kořeni jazyka tu sladkost... Ale teď... Vyšlo by nastejno, kdyby řekl například: „ podej mi slánku, noviny... Ovladač k televizi jsi neviděla?... Kup mi cigarety... Vyluxuj koberec v předsíni…“) A odcházel hned vzápětí - ani nestačila odpovědět. A možná ani nepotřeboval slyšet to samé, násilně šeptané z jejích posmutnělých úst.
Janina to přičítala pracovnímu zatížení a častým služebním cestám, ať už vozem, vlakem nebo letecky.
Nevídala jej i několik dní v týdnu. Ale ani po návratu domů a do jejich manželského lože nebyl nijak žhavý. Zvykla si. Tak to asi ve vztahu chodí, řekla si moudře a časem jí to začalo i vyhovovat. Zkoušela trochu kreslit a fotografovat, a když jí k devětadvacátým narozeninám překvapivě nadělil dost drahou zrcadlovku, byla neskonale šťastná. Že se ten večer nepomilovali ani nezaznamenala. Teď, když si promítá minulé dva roky, připadá jí to tak dávno… A připadá jí to zarážející a divné - spíše, jako by sledovala nudný film. Romantický, neslaný nemastný příběh o vztahu dvou lidí, kteří jdou bok po boku snad třicet let. Ne pouhých dvacetčtyři měsíců...

„Pokud odsud ve zdraví vyjdu, promluvíme si! Musíme… A budeme na svém vyčichlém manželství pracovat a oba. Dovolená v létě bude dobrým startem. Destinaci nechám na něm, stejně i myšlenku, že to byl jeho nápad! Já se dám do kupy, změním kadeřníka i šatník a bude mě zase chtít - jako na začátku… Přece mě miluje – a já pořád miluji jeho…“
Po čase skrz neutuchající hudební kulisu slyší hluk, podobný tomu z ulice. Je tak unavená, že se nediví…

Strnule hledí do zdi, chodí pět kroků tam a sem, sedí, leží, znova usíná. Nadává a pláče, drmolí dokola nesmyslné litanie nebo zarytě mlčí, ústa pevně sevřená do bezkrevné linky. Neví, jak dlouho už tu je. Jídlo mizí a stejně tak i voda, z malé tuby zubní pasty vymáčkla poslední proužek. V rohu pokojíčku roste hromádka pomuchlaných plastových obalů, smotků kapesníčků a vzteky slisovaných PET lahví.
„ Moje soukromá smíšená skládka, heč!!!“ Šklebí se nevesele Janina, v minulém životě tak úzkostlivě dbající na třídění odpadu. (Nesnášela, když Niklas vyhodil prošlou potravinu jen tak do odpadkového koše, aniž by ji napřed zbavil obalu…)
Záchod už taky nevoní „ po kytičkách“ jako tomu bylo na začátku jejího nechtěného pobytu, nepomůže ani speciální směs chemikálií.

Z neklidného spánku ji probudí podivný, táhlý skřípot. Sedá si, oči ještě zalepené, když ji přes víčka šlehne jasnější záblesk světla. Nevěřícně hledí před sebe na náhle průhlednou stěnu. Ano, celá čelní stěna pokoje je prosklená a za ní… „ Bože, oni na mě čumí jako do výlohy! Bože můj, kdo mi to udělal!!!“
Janina se choulí do vyděšeného klubíčka, třese se ponížením a strachem, pláče a skoro omdlévá. Připadá si stejně ohrožená jako dítě, předčasně vypuzené na světlo z matčina lůna. Nebo jako housenka, jejíž kuklu spárem rozetne pták, aniž by se stačila proměnit, proschnout a jako svobodný motýl zmizet v modři oblohy. Novorozeně, housenka a žena: všechny její podoby němě křičí svou hrůzu...
A za okenní tabulí, vyleštěnou do vysokého lesku, se množí a střídají mužské obličeje. Staré i mladé, vousaté i hladce oholené. Na skle se objevují a zase mizí zarosené flíčky od jejich chtivých úst, neslyšně artikulujících. (Určitě to nebudou sonety prokletých básníků…) Všechny ty mužské tváře – pohledné i vyloženě odpudivé, mají v očích jedno: zájem a chtíč... A potom: nadlouho tam zůstává jedna tvář. Několik minut ustrne a upřený, napřed zvědavý a hodnotící výraz se mění v jistotu. Lehké pokývnutí hlavou zpečetí mužovo rozhodnutí. Bleskově se otáčí, vráží do dalšího nedočkavce a mizí v těch správných dveřích.
Janina se po dlouhé chvíli znova odváží pohlédnout nově nabytým výhledem ven. Na horní hraně skla vidí zrcadlově obrácený nápis, vyvedený velkými červenými písmeny: XOBYDAL
Šokovaně jí dojde ve chviličce, co to znamená. A než stačí křičet děsem ze všech sil, otevírá se tiše celá stěna za jejími zády. Pružným, sebevědomým krokem vejde několik mužů v bílých pláštích, s rouškami zcela zakrývajícíma rysy tváře. A ona, ubohá Janina, uspaná jedním obratným zabodnutím jehly do paže, je nesena ven. Uložena na pojízdném lůžku je obratně manévrována k čekající, firemním logem označené dodávce a odvezena na danou adresu.

Muž, který si ji vybral - o hodně, hodně starší, než její Niklas, čeká ve dveřích vily. Usmívá se, nasává zhluboka výraznou, sytou vůni drahého parfému, štědře dávkovaného za ušními lalůčky a těší se z očekávání nových požitků. Tahle žena v něm evokuje těžkou dřevitou vůni s nádechem ambry, pižma a skořice. Pro každou následující partnerku hledá neotřelé, ještě nevyzkoušené aroma, je to zábavná část každého rituálu…
Vždyť žijeme jenom jednou, ne…?

Janina se stane další manželkou. Do té doby, než se omrzí. Do té doby, než skončí v jiném „LADYBOXU“, jako nechtěná…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 15.12.2015, 19:50:25 Odpovědět 
   má být: text tím je feministický.
 ze dne 16.12.2015, 7:16:11  
   Tilda: Promiň, upřesňuji názvy: Peřinka a Obraz... Díky T.
 čuk 15.12.2015, 19:49:32 Odpovědět 
   Popisovat umíš velice dobře a evokovat psychologicky věrné pocity. Téma Ladyboxu je otřesné. Krize manželství vylíčena dost přesvědčivě, ale aby končila prodejem a možností koupit? To je horší než otroctví a než IS. Všemocný mužský chtíč v tvém podání a princip dražby. Žena je viděna bez kontroly, v téměř živočišné podobě. Dostáváš se na hranici smyslu existence, a je s podivem, že se nezbláznila. Je to mnohem horší než instituce bordelu. Chybí v cele sprcha! A ten muž je narcis, omámený sám sebou, když ji dostává neupravenou. Tohle je nejméně reálné. Možná, že bychom si byli všichni podobní, kdybychom byli vystaveni takovéto izolaci. Takže horor vlastně vyznívá jednak nihilisticky, jednak ukazuje zaslepenost mužů a tím je. Trochu chybí bližší náznak mechanismu. Připomíná mi dost Kafku.
 ze dne 16.12.2015, 7:14:34  
   Tilda: Ahoj, děkuji za připomínky a nedostatky očividné. Upravím "předávací protokol" a dovysvětlím princip spolu s chemickou úpravou mysli lapených žen. A asi zbytečně se ptám... Předešlé, dosud nehodnocené příspěvky nejsou ve Tvé boží kompetenci, že...? T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Minulost paní C...
Nikotin
Bitka o pevnosť...
Hermos of Heaven
PRÁVNICKÁ
KlaraViznerova
obr
obr obr obr
obr

TERMINÁLY
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr