obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915657 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: PODCHOD ::

 autor Tilda publikováno: 22.12.2015, 10:52  
Zlo se může narodit kdekoliv...
 

PODCHOD


Obyčejnému pozorovateli by snadno unikl. Zcela maskovaný hradbou bujné vegetace upozorňuje na sebe pouze malou výsečí černoty. Trsy očividně spokojených, skoro dvoumetrových kopřiv spolu s jedovatou škumpou, bodláky i tuhou nepoživatelnou trávou, vytvářejí účinné maskování. Něco možná naznačí pár otlučených červených cihel v kdysi půvabném půloblouku nad vchodem. Tam kde scházejí – jako vykotlané zuby ve stařeckých ústech, přebírá příroda znova nadvládu a vysemeněné byliny, keře i útlé stromky raší s netušenou silou z každé pukliny.

Podchod je starý a nepoužívaný už léta: a s vyvrácenou zrzavou bránou a drolivou příjezdovou cestou, jež v nerovném zápase s plevelem viditelně ztrácí body, je součástí stejně ošuntělého strojírenského komplexu. Majitelé naletěli zahraničnímu investorovi, který zrušil obří zakázku na součásti čerpadel, zadlužení dosáhlo magických rozměrů a položilo rodinu na lopatky. Vlastníci s krvácejícím srdcem i dlaněmi zalepili nejhorší dluhy prodejem veškerého rodinného majetku, staří odešli do levných domků na předměstí a mladí dále krmili bezedné tlamy bankovních domů. Ještě jejich vnuci budou část svého života vydělávat pro cizí konta… Skvělé!

Kus dále, blíže k centru města, se nad vyspravenou vozovkou hrdě pne a září ve slunci nová lávka pro pěší: vysutý mostík z oceli, chromu a skla, po němž během dne teče nekončící mravenčí řeka zaměstnanců „zatím“ prosperujících firem s mladým managmentem, entuziazmem a vírou v sebe sama.
Opuštěná továrna, jako výčitka, varování a zvednutý prst ležící severním směrem, jim starosti nedělá.
Je k mání, ale zatím se nenašel zájemce s tím správným podnikatelským záměrem ani zárukami, na které by banka kývla. Pravda, chátrání není tou nejlepší cestou, jak z areálu něco vytěžit, ale tak to prostě je…
Zatímco mezi narušeným zdivem se prohání vítr a s listím si hraje na divoké, vášnivé tango, ve ztemnělých halách probíhají zcela jiné hry: na život a na smrt, když velcí loví malé a malí ještě menší. Kolonie netopýrů se dělí o prohnuté stropy a traverzy s lelky, vlaštovkami i párem sov. Drobní savci, hmyz i klubko hadů, ti všichni vzali za vděk pohodlným úkrytem před venkovní nepohodou.
Cedule s nápisem: „Vstup zakázán“ umístěné v rozestupech na vychýleném plotě kolem celého komplexu nezastaví zvědavce, lovce „pokladů“ a barevných kovů ani občasné partičky rozjívených dětí a výrostků, kteří mohou v tom dokonalém krytí zkoušet nepovolené věci a zábavy. Ale nikdo se znova nevrací. Na celé továrně je něco divného a tísnivého, a když k tomu přičteme i tu roztodivnou skupinu divokých a ne zrovna přátelských tvorů, je to skoro pochopitelné.

Podchod všem těm pokušitelům zůstal kupodivu skryt. Nikdo jej neobjevil, neprozkoumal ani neoznačil. Žádná graffiti s oplzlým textem, roztřískané sklo, použité kondomy, fekálie nebo plesnivé svršky a hromady plastů – ty artefakty bezdomovců a dnešní mládeže. Tady je sucho a vzduch je jen slabě cítit plísní a hořce chutná po spadaném listí. Betonový chodník s modrou dlažbou je vyspárovaný a vprostřed rozdělen mřížkou na odtok vody. Stěny jsou také do poloviny modře obloženy, ale tady už kachle tolik nedrží a popadané na zem v nesčetných kupkách střepů, opticky ruší jinak úhledný úsek tunelu. Strop je klenutý, vystavěný z červených cihel, už také notně vydrolených. Zatím ale tíhu země nad sebou hravě udrží… Podchod celý je dlouhý skoro třicet metrů a oba jeho konce – vchod i východ, jsou hustě zarostlé a takřka neznatelné. Musel by tu procházet jenom starousedlík, aby hned napoprvé označil místo, kudy se pod zem vchází. (A takoví už sem nechodí. Proč jitřit staré rány a křivdy. Proč si připomínat „ zradu“ zaměstnavatele…)
Ani nový supermoderní nadchod o kus dál netuší, že jen kousek od jeho odvážných křivek, se pod zemí tísní předpotopní předchůdce… I tak se mu, nevědomky, svou urbanistickou elegancí vysmívá!
Podchod žije po svém a po svém se vyrovnává s rolí, která na něj zbyla. Je k ničemu: někdy v budoucnu bude třeba zasypán, srovnán se zemí, rozmělněn do okolní půdy až k nepoznání. Ano, jednou se to určitě stane. Ale do té doby má šanci na svou existenci, utajenou a jinou… A z nudy a nečinnosti začne tvořit a stává se čísi matkou…

V té stálé tmě, vlhkosti a teplotě, v tom určitém procentu plísní, hub, exkrementů zvířat, tlejících zbytků rostlin a hmyzích skeletů, rozdrolených kostřiček hlodavců i starých pozůstatků lidské přítomnosti, se narodilo. Spojováním, prolínáním, protékáním, proplétáním a vrůstáním… Sáním a vstřebáváním… Množením, členěním a vrstvením, nabýváním a modelováním… Jednoho dalšího potemnělého dne tu stojí: Ono, které se právě zrodilo. A má hlad, neukojitelný a krutý, který musí umlčet. Ono, ve tmě formované, se bojí světla, a i když to zatím nevyzkoušelo, instinktivně se otevřenému světu tam, na konci tunelu, vyhýbá. Nějak tuší, že by nepřežilo, že by mu sluneční paprsky ublížily nebo je usmrtily, sotva se několikrát nadechlo. Nepotřebuje vylézat ven, potřebuje jenom jídlo, žrádlo, potravu – oběť, jež je sebou nakrmí…

To stvoření je nevelkého vzrůstu, sotva stodvacet centimetrů vysoké a krátké, křivé a hrbolaté nohy nesou nesourodý trup s pažemi až ke kolenům. Krk skoro chybí, zato hlava je nadprůměrně veliká, s mohutnou čelistí, zdobenou širokými ústy. Nažloutlé zuby v nich jsou ve třech řadách, namísto jedné a pilovitě zbroušené a jazyk s dlouze rozeklanou špičkou, černý jako bota, neustále rejdí mezi nimi. Jím také nasává pachy a lokalizuje, protože nos je zakrnělý – pouhé dva nepatrné otvory těsně nad ústy. I proto To dýchá trhaně a hlasitě, proto si často pomáhá široce otevřenou tlamou a protivně sípavě hltá doušky vzduchu, zatímco z koutků tečou provázky narůžovělých slin. Oči, hluboko zasazené pod vydutým, nerovným čelem bez obočí jsou zlé, studené a blátivě hnědé, bělmo úplně chybí.
Celá hlava je lysá, jen řídce rostou tuhé černé chlupy a po stranách ji zdobí zakrnělé ušními boltce, do kornoutku stočené. Ocas To nemá, prsty na rukou i nohou po třech, zakončené černými ostrými drápy. Na tvoru nejsou patrné žádné pohlavní znaky a jeho nahá kůže mdle nazelenalého odstínu, plná vředů, bradavic a boláků, povolená a svraštělá, aspoň milostivě kryje svými převisy podbřišek i nechutnou zadnici. Páchne neuvěřitelně kysele a žlukle, z rozšířených pórů kane bez přestání vazká nažloutlá tekutina, která na zemi zasychá do malých mnohočetných skvrn. Ono chodí kolébavou, viditelně namáhavou chůzí, ale pokud dostane impulz, dokáže neuvěřitelně rychle skákat a běhat po zdech i klenutém stropě.
V těch prvních dnech života, kdy je mučeno hladem a čekáním, trénuje svoje schopnosti, hledá potíže a hranice… Aby bylo připraveno, až nastane čas. A on nastane, ví to, protože podchod mu ve snech šeptá o potravě tak sladké, hojné a šťavnaté, že nemůže nevěřit.


Tulák John, světoobčan, blázen a snílek, kráčí krajinou více jak třicet let. Ani si už nepamatuje, kdy naposled hleděl na pevný štukový strop nad hlavou: nanejvýš k hustému mřížoví z propletených větví, možná nerovnému kusu kamenné klenby v malé jeskyňce, když počasí ukázalo svou nepříjemnější tvář. Ale jinak spával a žil pod širou, nekonečnou oblohou, která se mu vtiskla hluboko do kůže hustou sítí špínou ztemnělých vrásek, skvrn a bradavic.
Výjimkou je pouze pár dní v roce, které tráví v maličkém domku. (Vykoupá se, drobná, hezká žena mu ostříhá přerostlé vlasy a vousy, vyspraví chatrné ošacení a nachystá nové kousky, kvůli této příležitosti schovávané na dně skříně. V ložnici, na čerstvě povlečeném lůžku leží dlouho tiše vedle sebe. A jako by to bylo poprvé, stydlivě, chtivě a hladově zároveň se milují.)
Tehdy - několik desítek hodin, je součástí života Iriny, jediné ženy, které se kdysi otevřel, se kterou strávil pár měsíců a zkoušel a sám sebe přesvědčoval, že se mu to líbí... Než jej jeho neklidné srdce a pud psance znova vyhnali do volného světa. Na památku ženě zůstalo děvčátko, malá Vicky, tolik otci podobná, až to bolelo. Ani to jej doma neudrželo. Ani pouta, spletená z lásky, něhy a voňavá po heřmánku z vlásků dcerky. Ani její rozzářená očka, když se k nim vrátil. Ani zoufale skomírající plamínek v nich, když zase záhy odchází...
John nechtěl a ani nemohl pozbýt svojí svobody. Zemřel by mezi čtyřmi stěnami, udusil by se, vyprahl žízní a vyhladověl v poutech domova. Moudrá Irina to časem pochopila a přizpůsobila se, dítě oplakávalo každý tátův útěk. Až později Vicky pochopila. Když začala dospívat, když hluboko ve svém srdci pocítila stejný plamínek, stejnou touhu po změně, svobodě a nezávislosti na všech a na všem. Naoko se tvářila stejně srdečně, ale uvnitř sebe křičela a čekala jenom na den, kdy se táta zase ukáže...
Dává si tentokrát na čas a objevuje se až po Vickiině maturitě. Ne, že by zrovna excelovala, ale školu zvládla a náhlá svoboda ji hřeje na duši. Ještě neví, kam se vrtne, maje na seznamu jako prioritu svůj tajný plán s tátou. On, jako by to tušil, přichází v ten požehnaný čas prázdnin. Vicki, ke své úlevě tak nemusí nikomu vysvětlovat případnou absenci.
Johnovi mu něco přes padesát, ale vypadá o dost starší. Tím, jaký život vede: přechází mávnutím ruky nemoci a záněty, holduje levnému alkoholu a žvýkacímu tabáku. Nedbá na řídké rady ženy ani dospívající dcery. I ona si všímá, jak moc tatínek schází: šaty na něm visí, pleť zešedlá a v očích žádná jiskra. I ona se bojí... A možná proto se chopí své příležitosti. Naoko se chová normálně, loučí se s otcem s nepředstíranými slzami v očích a jen ze zvědavosti se ptá na nejbližší cíl cesty.
Z domku mizí nad ránem, mamince zanechá krátký dopis, zatížený naťuknutou keramickou slánkou:

„maminko moje milovaná, neboj se o mě. Jenom půjdu kousek s tátou a dohlédnu na něj. Do dvou týdnů jsem zpátky. Přísahám!!!
P.s. Půjčila jsem se padesát dolarů z hrnečku: vrátím do posledního centu, až si vydělám na letní brigádě! Mám Tě moc ráda!

Tvá Vicky"

Dívce se podařilo dohonit tátu na sklonku téhož dne. Pomohlo, že se vyptávala i to, že John šel pomalu, hodně odpočíval a skoro se zdálo, že váhá, jestli má pokračovat. Jako by mu poslední návštěva "doma" nestačila. Možná jej konečně dohnala únava, věk i skrytá nemoc. Třeba už stačí a je na čase se usadit? I proto se moc nezlobil, když jej Vicky nečekaně objala kolem ramen, zatímco odpočíval na svažité, hedvábně zelené louce. (Až se John podivil, jak titěrné zavazadlo si sebou vzala. Roztomilý, červený plátěný batůžek s bílými puntíky. Možná malinko infantilní, ale k mladinké ženě sluší, jako křiklavý náramek nebo pouťové náušnice. "Dívka dnešní doby a má tak minimalistické potřeby...?" I to se mu na dceři zalíbilo a v jeho očích stoupá dále na pomyslném žebříčku...)
Hodně si povídali, hodně si vysvětlili a dohodli se, že se spolu po nějaké době vrátí domů a spolu i zůstanou. Jenom ještě kousek půjdou krajinou: otec a dcera...

Nechávají se vést instinktem a jdou bez cíle, zabraní do nekonečných meditací o sobě, o radostech i bolestech a jeden v druhém se zas a znova poznávají. Přespí na tlusté matraci ze spadaného jehličí, krytí klenbou vzrostlých sosen, hustě nasázených v rozlehlém lesoparku. Noc je teplá a hořce voňavá a chutná po pryskyřici. Vicky se nebojí, naopak si užívá toho, o čem poslední dobou snila. Nevadí jí ani pár komářích štípanců ani tajemné zvuky, kvůli nimž sem tam zatají dech a musí hledat novou cestičku do snů…
Ráno je první na nohou a s chutí se protahuje a hopká kolem kmenů, aby prohřála svaly. Snídají zbytky, pečlivě rozdělené na polovinu. Táta jídlu moc nedá, až se Vicky zlobí, ale takový už je. Šoupne za tvář kus voňavého tabáku z pytlíčku a nevinně se na ni usměje. Je mu odpuštěno a nedojedená snídaně, pečlivě zahrabaná pod kupičku jehličí ničím neprozrazuje, že tu, na tváři krajiny, spali dva tuláci.
Neplánují nijak další trasu, a protože i John cítí, že je to jeho poslední z cest, nedá dívce ani moc práce přemluvit zarytého chodce. Když se dostanou k nejbližší větší komunikaci, obratně zastavuje projíždějící kamion a po krátké domluvě s řidičem se, pohodlně usazení ve vyhřáté kabině, vydávají za dobrodružstvím. Je jim jedno, kam jedou: sever nebo jih, východ, či západ. Chlapík za volantem - těsně po padesátce je upovídaný a cesta jim ubíhá více než příjemně. Dvěstapadesát kilometrů ujedou, než jim posmutněle zastaví na odpočívadle. Kousek odsud je překladiště a on pro dnešek končí...
Je časné odpoledne a poutníci se po osvěžení na záchodcích vydávají po svých. Intuitivně zamíří na západ, dlouho jdou mimo komunikace jenom nezkaženou voňavou krajinou, minou malé město v širokém údolí a ocitají se na periferii, v okrajové části průmyslové zóny.
"Tak to nám moc nevyšlo, co?" Zašklebí se John, milovník přírody a nepřítel civilizace. Vicky pokývne hlavou, na chvíli se zamyslí a nasměruje tátu doleva, pryč od lesklé konstrukce pěší lávky.
Tak nakonec dojdou bok po boku i na zaprášené parkoviště staré strojírny.
Protože už se hodně setmělo, nechali prohlídku na ráno a ustlali si ve strážním domku: bez střechy, s okny visícími zoufale z pantů, a že někdy měl nějaké dveře…?

Dobře se jim spalo, v nohách nějakých třicet - čtyřicet kilometrů, zachumlaní v dekách a zahřívající se zády. Ráno, po troše hygieny v nedaleké jímce, plné stojaté, nevábné vody, slabém kafi z plechovky a nezbytném žvanci tabáku, labužnicky se dosud převalujícím v puse, vydává se John na obhlídku.
Pokašlává, sípá a popadá dech a tím probudí Vicky: "kam jdeš, táto? Počkej, jenom se dám trochu do pořádku! Jdu s tebou: jsme přece parťáci, ne?"
Skoro nerad čeká, až se dívka k němu připojí. (A stydí se za to, nejraději by si nafackoval...)
Areál továrny se mu nelíbí. Příliš mnoho zdí, betonu a slepých záludných očí prázdných oken. Příliš mnoho omezení. Ani vegetace, očividně si beroucí zpět to, co jí náleží a rašící na všech myslitelných místech, mu nepomáhá. Jde raději mimo zastavěnou plochu, hlouběji do zeleně. Pomalejší, obezřetnější dívka je mu v patách.

Podchodu si John všímá už po chvíli. Má léty vybroušené pozorovací schopnosti a jediné, co mu ještě dobře slouží, jsou oči. (V rodině byli vždycky bystrozrací!) Vicky, ač má mladší zrak, nevidí nic a musí jí dlouho trpělivě ukazovat mezi křovím. Dohodnou se, že dovnitř půjde sám, Vicky počká, pro jistotu venku. „Budu uvnitř jen chvilku, maximálně půl hodinky! Pokud něco zajímavého najdu, zavolám na tebe. A když to bude k ničemu, dojdu na konec a vrátím se stejnou cestou nebo na tebe juknu odjinud. Platí?"
Dívka zdráhavě pokývne hlavou na souhlas, s povzdechem usadí do trávy a rozbaluje čokoládovou tyčinku a z batůžku pěkné, šťavnaté, rubínově červené jablko, jako pozdní snídani.
Plácnou si ještě a John, špatně vybavený průzkumník, začíná svou misi.
Nevadí mu proplétat se žahavými trsy kopřiv, agresivními bodláky i škumpou, jež mu radostně zanechá na tváří pálící, leptaný polibek. Jen se nepřítomně poškrábe a s očima upřenýma do tmavého vstupu kráčí dál. A už bez rozmyšlení vchází, mizí hlava i ramena a vzápětí je minulostí i odrbaná, sešlapaná pata kdysi bílé tenisky. Johna spolkne tma naráz: jako třešni, jejíž pecku nevyplivne.
Vicky zažene znepokojivou myšlenku a mrazivý pocit, že tátu ztrácí a raději pozoruje párek skotačících veverek vysoko v koruně stromu. Bez chuti přežvykuje tyčinku, střídavě ukusuje jablko a s nevědomou čokoládovou šmouhou na bradě poslouchá svoje rychle bijící srdce.

Tulákovy oči si zvykají na přechod z ostrého světla pomalu. Zakopává o hromádky sutě a nadává: "jak jsi starej, tak jsi hloupej... Co si třeba sebou vzít baterku, co?! Máš snad oči jako kočka nebo snad senzor netopýra...? Senilní idiote...!"
Hmatá raději levou rukou po zdi a už přemítá, že zapálí aspoň sirku, když se daleko před ním cosi zaleskne. „To vypadá jako oči…“ Myslí si John a hned jej napadne mýval, lišče nebo jezevec. Dvě světýlka, jež mu planula nízko u země beze změny v ústrety, najednou mizí, když už je má skoro na dosah. Chybí mu sotva pět metrů: „tak prd jezevec, spíše střepy než nějaký chlupáč! Už se jaksi nesoustředím…“
Málem se otáčí, že škádlivě zavolá na Vicky, ale cosi jej zastaví. Pocit nebo tušení?
A v tom uslyší kradmý zvuk: škrábání a cvakání, trhavý dech a šustivé sunutí po podlaze a stěnách. Jako by to něco bylo za ním a nad ním - ne vepředu. „To je divné, přece bych musel vidět i cítit, kdyby kolem mě něco prošlo…“ Vnímá až vzadu v krku hnusný kyselý pach, jako by polykal žíravinu, tak mu zalepuje jícen i nos, automaticky odmítající vdechnout. Nepomáhá to opatření a John se rozkašle, až mu vyhrknou bolestivé slzy. „Kristova noho, co to je za smrad. To mě snad zabije…! Musím odsud pryč!“
Nějak si pamatuje, že musí dopředu, ne zpět (mohl by tím ohrozit Vicky!) a přidá do klopýtavého běhu, ztíženého tmou, i když už se trochu prosvětluje blížícím se východem. Už ho matně rozezná: volá na něj, vábí a světlá, čím víc se k němu blíží. „Dostanu se odsud! Díky, přírodo, dostanu se ven! Neumřu tady, pod nízkým stropem, jako v hrobce... Dokážu tomu utéct – musím!“

Ale další krok už mu nepřísluší. Na hlavu a ramena se mu shůry snese zhmotnělá temnota, těžká a dusivá svým pachem tak hrozným, že Johnovi skoro oslepuje oči. Pařáty mu drásají kůži na krku i prsou a vetchá košile je slabou bariérou. V cárech se sype na zem a poloslepý muž jenom marně máchá rukama, ve snaze útočníka chytit. A už leží na zemi a na zádech, jako bezbranná želva, na jejímž obnaženém a nechráněném břiše se hltavě krmí predátor. Na kůži cítí pálivé polibky: to se potní výrony Onoho setkávají s o mnoho jemnější pokožkou člověka a leptají do její škáry krvavé dolíky. Johnovo tělo je v jednom palčivém ohni, že skoro nevnímá, jak se mu řady zubů zakusují všude do těla, rvou kusy kůže a masa, skřípou po obnažených kostech, žebra lámou jako třísky a noří se hlouběji do tkání, s očekáváním lahůdkového speciálu z ještě ukrytých vnitřností.
Dočká se brzy, John nenosí sebou žádný vnitřní tuk a břišní krajina je salátovou, nahřívanou mísou… Ani to John nevidí. Ani to John necítí. Zemřel sotva před pár minutami, když se z tepen mocným proudem vyvalila krev, kterou odtoková mřížka v podlaze s povděkem přijala. Mužovo tělo se třese, ale ne životem, třese se smrtí: tím, jak hltavě jej Ono kouše, polyká, hltá a tráví. A za okamžik není nic, než velká skvrna rudé krve, ještě chlemtavě vysávána a srkána… A přece ještě něco: maličká, nechtěná a nacucaná hromádka tabáku, nasáklá Johnovou krví a slinami obou. Několik hutných odříhnutí se v podchodu rozléhá s tichou ozvěnou…

Dívka venku vyskočí překotně na nohy, sotva uslyší první podivnou kakofonii zvuků z temnoty podchodu.
"Táto... Tati, jsi v pořádku? No, tak, ozvi se, prosím...!!!" Namáhá uši, skoro je natáčí jako kočka na lovu, ale tatínek se neozývá, jen ještě další a hroznější křik a těžko rozpoznatelný hluk... A potom je ticho, mrtvé a hluboké. Až po chvíli se rozezní náhle přerušený koncert ptactva, mělněný cvrkotem rozmanitého hmyzu.
"Tati...? Prosím, nedělej si legraci a vylez! prosím, není to vtipné a nikdo se nesměje, opravdu..."
Nic - černý vchod je pořád stejně prázdný jako starý rám ukradeného gotického plátna.
Vicky ještě váhá, ale potom rozhodným krokem vstupuje okoralým cihlovým portálem, jako do jiné dimenze.
Svítí si maličkou baterkou, kužel žlutého světla tančí po stěnách a stropě potrhlý třasák, aniž by jí výrazně pomohl a ukusoval nepřátelskou čerň. Vicky se bojí, váhá a nechce dále do tmy, ale zároveň chce za každou cenu tátu najít. Najít a vrátit v pořádku domů, kam vždycky patřil.
Už je kousek od východu z tunelu, krčí trochu nos hutným těžkým vzduchem uvnitř, když to spatří. Tu tmavou lesklou skvrnu, od níž se odrazí světlo z baterky jak ping-pongový míček. Na dosah ruky má výseč východu a hmatatelně úlevné denní světlo, když ji silně udeří do nekrytého obličeje a očí pálící dlaň ohromujícího zápachu: směs měděného, železitého, hnusně nakyslého, hnilobného a neidentifikovatelného odéru. Tou úspěšnou chemickou atakou nečekaně omdlévá a padá na špinavou zem obličejem dolů. Škaredě se uhodí do tváře a zlomí si nos. Neví to ale, v hlubokém bezvědomí aspoň zbavená ostré bolesti.

Ono ji uslyší, Ono ji ucítí. Je syté, plné až k prasknutí a neví si s novou situací rady, přece jen je ještě nezkušené, mladinké a sotva pár neděl na světě...
Přijde blíže, naplněné břicho táhne sebou s námahou a stejně obtížně se sklání k padlé dívce. Otáčí jí, kupodivu šetrně, pobitou tvář na stranu, čichá černým jazykem, ochutnává jemný pot a nevědomé slzy... A spontánně vtiská polibek na němá Vickiina ústa, ochablá a zaprášená sutí. Mezi puklinu rtů proniká slina Onoho, jako spóra, semínko, výtrus nebo virus. V dívčině těle způsobí chaos a rozbije řád. Nastolí věk Oné, družky a spolulovkyně...


Ono zalézá hluboko do stínů při zdi a potom s nimi dokonale splyne… Nějakou dobu bude trávit. Možná i trochu povyroste. Možná ne. Ale hlad bude mít znova, zas a zas…

Vicky je v hlubokém nevědomí celé týdny, dokud se přeměna nedokoná. Když se probere, už to není lidská dívka ani ničí dcera. Otře se stejně šerednou tváří o skráň Onoho. Protáhne zatuhlé svalstvo končetin a rozeklaným jazykem svižně nasává chutě... A potom bez zájmu leží u jeho boku. Čeká, jako čeká Ono. Nemá myšlenky, sny ani přání, kromě jednoho: jíst, jíst jíst...

Maminka Irina nepropadla panice, sotva si přečetla dceřin vzkaz. Vždycky v koutku duše tušila, že Vicky bude mít toulavé botky po otci. Milovala Johna celým srdcem, i když on jí tak málo vracel.
I když se objevoval dvakrát do roka, i když o sobě v mezičase nedával žádné zprávy. Milovala jej, protože ji obdaroval dcerou a milovala Johna pro něho samotného…
Nevolala hned policii, nezoufala si. Zvyklá na samotu a opouštění, odpustila velkoryse i Vicky. Dala jí stejný bolestně dlouhý termín, jako jejímu otci: půl roku. Teprve potom se začne bát o její život.

Pokud měla nějaké pocity, potlačila je, zadupala hluboko a čekala, až se její putující dítě vrátí. A možná se vrátí oba… A budou rodina jednou provždy…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 22.12.2015, 10:55:37 Odpovědět 
   Koment nemá pravdu. Kdyby se zlo mohlo narodit kdekoliv,bez příčiny pak by psát horory bylo velmi snadné, a podle šablony. Znamenalo by to destrukci všeho, zvlášť když se nehledají způsoby, jak proti němu bojovat nebo jak mu předejít.
 ze dne 22.12.2015, 18:57:36  
   čuk: Realitu popisuješ velmi přesvědčivě a detailně, takže se čtenář ocítá v ní. V hororu bývá realita trochu nadsazená a postižené postavy neutrální, velmi málokdy sympatické. Zrození zla jen tak od sebe bourá i tu poslední jistotu, říká, že zlo existuje samo od sebe, neovlivnitelné, může vzniknout třeba u tebe ve špajcce. Většinou mívá alespoň malý kořínek, proč se tak děje, na co je reakcí. Alespoň trochu je dobře naznačit, co proti tomu dělat, čeho se vyvarovat. Ty tam nemáš ani náznak reality (já ho tam vidím). Prostě ber to tam, že já mám určitou hranici krutosti, nad kterou dávám horší známky, že jsem, alespoň trochu cenzor. V hlavě mám povídku,, která by tě osobně velice rozhodila, autocenzura funguje i u mne.
 čuk 22.12.2015, 10:51:30 Odpovědět 
   Začnu oklikou: vylíčení podchodu je perfektní. Popis oné rodiny, sice poněkud extravagantní je také přijatelný a zdálo by se, že povede k jakémusi lidskému, trochu sentimentálnímu, trochu zvláštnímu vyústění - a nemusí být zrovna idylické. V druhé rovině je utvořeno Ono, bez jakýchkoliv kořenů či zdůvodnění. Zlo (třeba dosud jen v mladém Ono zaklíčované). Velmi brzy při čtení je jasné, co se zhruba stane. Smíchání objevení se zla a přízraků - tvá obsese - se střetla s relitou více méně pozitivní: kulhavý poutník (idealizovaný J. Čapkem) by neměl být takto ničen. Je zde ozvěna sci-fi, kde se provádí průzkum, neznámého uspořádání teritoria celým týmem, tady je výsledkem poznání, i když třeba s krvavými obětmi. Ta žena si takovýhle osud nezasloužila. Je to až příliš lidsky kruté a zcela bezdůvodně. Zdá se mi, že jsi překročila hranici hororu ke krutosti, kdy postižená osoba je ve všem zcela nevinně a budí sympatie. Možná, že jsi chtěla ve čtenářích vzbudit takovýto odpor k extrému hororu a vyvolat v nich zápornou odezvu. Nebo jsi chtěla vyzkoušet, jak daleko můžeš zajít, aby to otupělé čtenářstvo vzalo jako normálku. To Ono,, vzniklé z ničeho (snad jakýsi degenerovaný upír) není příliš originální, už i tím, že do jisté míry degeneruje volnou přírodu, organicky se projevující v tomto podchodu. Zde při hodnocení převažuje má etická stránka pohledu se zaměřením na cenu lidského života a nikoliv na brilanci psaní. I když připustíme vznik Ono, šlo příběh zakončit zcela jinak, elegenatněji a třeba i s vtipem.
 ze dne 22.12.2015, 14:36:47  
   Tilda: Možná, že vyznamenání ještě na pololetí zvládnu... Známka mě lekla, zahanbila a rozhodila. Já, možná, příliš hrdá na své "dílko",
"povedenou" popisnost a pouhou radost ze psaní, jsem nepostřehla stupiditu zápletky...? Ale proč by se nemohlo neznámé a nepřátelské cosi jen tak narodit...? Proč by neměli trpět nevinní, vždyť v hororu se nerozlišuje na hodné a zlobivé. Kdo se namane, slízne to...Možná se až moc snažím odlišit povídky hledáním alternativ, až se začnou nakonec podobat a všechny budou strašit vás, čtenáře, jen výčtem krutostí...? Možná už toho bylo dost a je třeba zkusit něco jiného...? Nevím... T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Game Book - Int...
James Tony
Anička má ráda ...
Suneatress
Kapitola trinás...
Copacabana
obr
obr obr obr
obr

SMS k narozeninám
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr