obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915145 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39115 příspěvků, 5705 autorů a 388235 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Kalich života - Zrození ::

 autor Trenz publikováno: 18.12.2015, 7:57  
 

Kapitola jedenáctá
Zrození

Isaiah se narodil v době, kdy měli lidé Vlada Napichovače ještě živě v paměti. Na svět přišel necelý rok po jeho smrti. Dokonce se šuškalo, že by to mohl být i jeho syn. Už od raného věku se mu při pobytu na slunci objevovaly na těle svědící červené fleky, které se měnily v pupínky a následně v puchýře, dokud bolestivě nepraskly. Vlasy mu rovněž zbělely dřív, než dosáhl puberty a oči měl černé jako noc. Děti na něj často pokřikovaly, že je to upír, ale protože byl starostovým vnukem, nikdo si nedovolil mu ublížit. Přesto se hned v sedmnácti letech vydal do světa. Už si zvykl, že noc se stala jeho přítelkyní, a proto vždy cestoval po západu slunce. Jeho oči si na tmu přivykly již v dětství a světlo jim spíše způsobovalo bolest.
Urazil několik stovek kilometrů, než dorazil do Salzburgu, kde ho zaměstnala bylinkářka, která věřila v sílu bylinek sesbíraných v noci. Neplatila mu moc, ale poskytovala mu jídlo a přístřeší a ukázala mu, jak připraví mastičku pro přecitlivělou kůži. Rok před jeho čtyřicetinami zemřela a on se znovu vydal na cestu. Na lodi do Anglie potkal krásnou šlechtičnu, která jela navštívit svého strýčka do Cantebury. Výškou mu sahala po ramena a měla až nelidsky útlý pas. Rudé vlasy jí ve vlnách spadaly k lopatkám a zelené oči si ho prohlížely, jako se kočka dívá na myš těsně před útokem. Pozvala ho do své kajuty a Isaiah neodmítl. Koneckonců dosud žádnou ženu neměl. Domníval se, že je to kvůli jeho vzhledu, ale šlechtičnu jako kdyby to ani nezajímalo. Naopak jí jeho vzhled připadal atraktivní. Alespoň to mu řekla v kajutě, když mu začala sundávat oblečení v okamžiku, kdy vešel dovnitř a zavřel dveře. Styděl se za svou nezkušenost, ale zdálo se, že žena je dost zkušená za ně za oba. Povalila ho na postel a sama se začala svlékat. U korzetu se neobtěžovala s rozšněrováním, ale jednoduše ho rozervala. Isaiah ještě nikdy neviděl tak silnou ženu. Na jednu stranu ho velmi přitahovala, ale na druhou mu naháněla hrůzu. Jakmile byla nahá, smyslně si olízla rty a vylezla na postel. Houpání lodě ji nikterak nerozptylovalo. Laskala ho, líbala ho a dosud zcela neposkvrněný muž získal svou první zkušenost.
Poté už si toho moc nepamatoval. Věděl, že ho probudila ostrá bolest na krku a vzápětí mu šlechtična nalila do hrdla něco, co chutnalo odporně a mělo to železitou příchuť. Následujících několik dní a nocí strávených na lodi měl zamlžených, ale když loď konečně dorazila k anglickému břehu, naživu zůstal jen kapitán, šlechtična a Isaiah přeměněný v upíra.
„Co jsi mi to udělala?!“ obořil se na ni.
„Z výjimečného muže jsem učinila dokonalého. Teď jsi perfektní,“ odpověděla mu a nikterak neskrývala, jak hrdá je na svůj výtvor.
„Jsem netvor!“
„Teď se konečně můžeš pomstít všem, kteří se ti v mládí posmívali. Copak tomu nerozumíš? Byl jsi předurčen stát se přízrakem noci. Teď spolu můžeme žít navždy.“
„Ne! Nikdy!“
Žena se jen zasmála.
„Nikdy je pro upíra hodně dlouhá doba, můj drahý Isaiahu.“

Odvrátil se od ní a utekl. V uších mu dlouho zněl její smích a zanedlouho litoval, že s ní ještě chvíli nesetrval. Nevěděl nic o tom, jak být upírem. Všechno se naučil tím horším způsobem. Už dřív měl pocit, že ho slunce nemá rádo, ale teď mu připadalo, že ho přímo nenávidí. Jeho pokožka začala hořet, když se jí dotkly paprsky. Ať snědl nebo vypil cokoliv, nedokázal utišit hlad a žízeň. Až jedné noci narazil na lehkou děvu, která se zapletla do svých šatů, upadla a rozedřela si dlaně do krve. Z té omamné vůně se mu začaly sbíhat sliny. Přistoupil k ní a pomohl jí vstát. Při pohledu do jejího obličeje si všiml, jak je mladá. Mohlo jí být sotva šestnáct. Otočil se k ní zády a zašeptal ‚Uteč‘, ale dívka ho neposlechla. Potřebovala peníze. Stoupla si před něj a zděšeně vyjekla. V jeho očích se nenacházela ani stopa lidskosti. Přirazil ji ke zdi, zakousl se jí do hrdla a začal sát. Jedna jeho část mu říkala, ať přestane, že ji to zabije, ale on nemohl. Hladověl několik dlouhých dní a její mladá krev mu chutnala víc, než cokoliv, co okusil jako člověk.
Až když v ní zbyla jen trocha krve, odtrhl se. Zděšen a znechucen sám sebou, okamžitě utekl. Její vyděšený výraz předtím, než se do ní zahryzl, ho pronásledoval kamkoliv šel. Zapřísáhl se, že už to nikdy neudělá, ale hlad byl silnější a přinutil ho zabíjet znova a znova. Nakonec toho bylo na jeho zmučenou mysl příliš a jeho upíří já nad ním převzalo kontrolu. Od té doby už mu nezáleželo na množství mrtvých. Potuloval se světem, lovil, bavil se jejich nářky a prosbami, dokud nepadl do zajetí lovců, kteří se rozhodli jeho krvelačný život ukončit.
Před kostelem ho pověsili na kříž, přičemž ruce mu připoutali provazem namočeným ve svěcené vodě. To ho oslabovalo, a proto je nedokázal přetrhnout. Poté nechali na hlídce jednoho muže, aby dohlédl, že slunce, které vyjde za pár hodin, vykoná zbylou práci. Byl by zemřel, kdyby zrovna kolem nešel kněz.
„Proč tam ten muž visí?“ otázal se lovce.
„Protože je to upír, otče. Bestie, která musí umřít.“
Obrátil se k Isaiahovi.
„Chtěl jsi být upírem, synu? Vybral sis to?“
Isaiah vyčerpaně zavrtěl hlavou. Záda, nohy a ruce měl popálené od kříže i od provazů.
„Vás nepřekvapuje, co jsem právě řekl?“ podivil se lovec.
„Viděl jsem podivnější věci, synu.“
Lovec se zatvářil pochybovačně, ale nekomentoval to. Místo toho řekl: „Ať už si to vybral nebo ne, teď je to krvelačná příšera. Zabil desítky, ne-li stovky lidí napříč Spojenými státy, než jsme ho dopadli. Useknutí hlavy by pro něj bylo milosrdnou smrtí.“
„Když to říkáš, synu.“ Kněz zašel do kostela. Po chvíli se vrátil a donesl lovci víno.
„Aby hlídka rychleji utíkala,“ vysvětlil mu. Lovec k božímu služebníkovi nepojal žádné podezření a víno vypil. Za pár minut usnul hlubokým spánkem. Kněz si přinesl žebřík, který opřel o kříž a přeřezal Isaiahova pouta na nohou a poté na rukou. Upír se svezl k zemi. Otec ho uchopil za lokty a odtáhl do kostela.
„Proč jsi mi pomohl?“ zeptal se ho Isaiah zesláble.
„Protože věřím v nápravu,“ odvětil kněz a dal mu napít své krve.

Isaiah se plně uzdravil a knězi, od něhož se dozvěděl, že se jmenuje Albert, řekl, že je mu za jeho pomoc vděčný a oplatí mu to, jakkoliv bude chtít. Ten mu jen řekl, že uvítá, pokud se naučí svůj hlad usměrnit. Isaiah mu to však slíbit nemohl, ale jak později zjistil, dokázal se více kontrolovat. Ať byl kněz kýmkoliv, jeho krev mu umožnila stát se aspoň částečně mužem, jakým býval, než ho upírka přeměnila.
Znovu se s ním setkal po více jak sto dvaceti letech, když čarodějky zahnaly noc a nechaly slunce, ať vládne nebesům několik týdnů. Narazil na něj úplnou náhodou. Utíkal lesem, vyhýbaje se místům, kam se skrz stromy prodraly sluneční paprsky, když do něj narazil a povalil ho na zem. Chtěl se z něj napít, aby se mu zahojily popáleniny, ale pak si uvědomil, komu se dívá do obličeje. Vstal a zvedl ho na nohy.
„Albert, že?“
„Teď si říkám Carlos, ale jsem to já, Isaiahu. Co děláš v těchto končinách?“
„Snažím se uniknout lovcům a slunci.“
„Pojď za mnou.“

Kněz nebo spíš chovatel koní, jak záhy zjistil, ho zavedl na svou farmu a nechal ho tam, dokud kouzlo nepominulo a den se nezačal střídat s nocí. Trvalo to několik týdnů a Carlos upíra krmil svou krví. Jedna sklenička týdně stačila, aby se v Isaiahovi neprobudil krvežíznivý netvor, který by pro ukojení hladu bezhlavě riskoval svůj život. Aby jim čas utíkal, vyprávěli si o svých životech. Ani jeden nevěděl, jestli toho druhého bude moct někdy nazvat přítelem, ale rozhodně mezi nimi vzniklo nějaké pouto. Předtím, než Isaiah odešel, slíbil knězi, že jakmile se někde usadí, pošle mu své kontaktní údaje, aby ho mohl kdykoliv požádat o splacení dluhu. Carlos se ho snažil přesvědčit, že mu nic nedluží, ale Isaiah trval na svém a poté odešel.
Trvalo dalších čtyřicet let, než se usadil ve Wisconsinu, kde začal pracovat jako noční hlídač muzea. Poslal Carlosovi svou adresu a telefonní číslo. Na rozdíl od chovatele koní se nemusel nikam stěhovat. Když se někomu zdálo, že nestárne, jednoduše ovlivnil jeho mysl, aby si myslel, že se teprve poznali. Přísun krve si obstarával, když měl dva dny v týdnu volno. Chodil po barech a hodoval na vysokoškolácích. Vždy si vzal jen tolik, aby jim to neublížilo. Myslel si, že na něj Carlos zapomněl nebo je již dokonce po smrti, když ho jednoho rána probudil drnčící zvuk telefonu. I ve 21. století stále používal pevnou linku. V některých věcech prostě rád zůstával staromódní. Na druhé straně se ozval hlas jeho zachránce a požádal ho, aby přijel na farmu, že potřebuje pomoc. Isaiah neváhal, a jakmile zapadlo slunce, vydal se na cestu.
Dorazil tam před půlnocí a zaparkoval na kraji silnice. Zbytek cesty šel pěšky. Už když se přiblížil k farmě, ucítil přítomnost démonky, čarodějky a někoho, jehož krev nedokázal zařadit. Nacházeli se pár metrů od něj, ale rozhodl se jimi nezabývat, neboť jeho přítel zněl v telefonu naléhavě. Zaklepal a čekal, až mu otevře. Poté vešel dovnitř, zavřel za sebou a zeptal se: „Víš, že máš venku démonku, čarodějku a něco divného?“
„Ne, to nevím. A ta kombinace čarodějky a démonky je přinejmenším podivná. Dost možná pronásledují mého přítele.“
„Mám se s nimi vypořádat? Vím, že nechceš, abych zabíjel, ale u čarodějky a démonky udělám výjimku rád,“ sdělil mu a v očích mu zajiskřilo.
Carlos se pousmál, ale hned zase zvážněl.
„Bohužel mám teď větší starosti. Můj přítel se dostal do potíží s Luciferovou mincí.“
Isaiah povytáhl obočí, ale nepřerušil ho. „V naději, že mu doroste, jsem mu usekl ruku od zápěstí dolů, ale nejsem si jist, jak moc stihla nebo nestihla ovlivnit jeho mysl.“
„V naději, že mu doroste? Hádám, že tvůj přítel nebude člověk.“
„Ne, je to…“ zaváhal, jestli mu to může říct, ale nakonec se rozhodl, že mu bude věřit. „Je Strážcem Kalichu.“
Isaiah překvapeně zamrkal.
„A já myslel, že je to jen mýtus.“
„Ne, není. A je mnoho těch, kteří by ho chtěli získat. Čím dřív si Jason vzpomene na to, kým je, tím rychleji se bude moct ukrýt do bezpečí.“
„Chceš, abych se prohrabal jeho myslí a našel vzpomínky, které ten proces urychlí?“
Carlos se zatvářil nejistě.
„Doufám, že toho od tebe nežádám příliš.“
„Ne, bude mi ctí oplatit tvou předchozí pomoc tímto způsobem. Zaveď mě za svým přítelem, ať se do toho můžu hned pustit.“
„Jistě. Následuj mě,“ řekl a snažil se nedat najevo, jak moc se mu ulevilo, že Isaiah souhlasil.

Jason se nechtěl probírat. Děsil se toho, v jakém stavu jeho tělo bude, ale mozek nedbal na jeho vůli a přinutil ho otevřít oči. Absence bolesti ho překvapila. Znovu. Pohlédl na svou ruku. Obvaz byl nasáklý krví, ale zdálo se, že už je zaschlá. Ačkoli si stále nepamatoval, kdo je, připadal si víc sám sebou.
Dveře se otevřely a za chvíli Strážce uviděl svého věznitele a dalšího muže. Bylo na něm něco nelidského. Možná za to mohl jeho nepřirozený vzhled, možná to z něj vyzařovalo. To Jason nedokázal říct. Sešli po schodech dolů a zastavili se pět kroků od něj.
„Omlouvám se za tu ruku. Bylo to jediné řešení,“ promluvil Carlos nejistě. Bylo mu líto, co svému příteli musel provést, aby zabránil nejhoršímu.
„Co jste zač? A co ode mě chcete?“
Isaiah k němu přidřepl a podíval se mu do očí.
„Musí ti přece být jasné, že s tebou není něco v pořádku, Jasone.“ Upír k němu natáhl ruku, ale Jason ucukl. „Nepotřebuju se tě dotýkat, abych dokázal nahlédnout do tvé mysli,“ podotkl Isaiah pobaveně. Poté se obrátil na Carlose.
„Myslím, že bys měl jít nahoru. Nemuselo by to být hezké.“
„Zůstanu.“
„Jak myslíš.“ Isaiah pokrčil rameny a znovu pohlédl do Jasonových očí. „Pojďme si udělat výlet do minulosti.“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 18.12.2015, 7:56:54 Odpovědět 
   Zajímavým se mi zdá být regulace chování upíra i výskyt Carlose a jeho způsobu léčení. Tento příběh je spíše vsuvkou do hlavního děje, charakteritující další postavu Isaiaha (doufám, že se tam dříve nekmitl dějem) Četlo se dobře. Ještě nelze hodnotit jak se střet rozdílných fantasijní postav vyvine. Bohužel mezi čtenáři není milovník tohoto typu prózy, který by dal fundovanější hodnocení v srovnání s jinými autory.
 ze dne 26.12.2015, 21:47:44  
   Trenz: Holt se nedá nic dělat. Jsem ráda i za tvůj názor.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Kleo37
(25.4.2019, 11:35)
Adel1518
(22.4.2019, 14:53)
Cindy Michelle
(15.4.2019, 13:19)
Banhoff
(13.4.2019, 11:10)
obr
obr obr obr
obr
Jak mě srazilo ...
Pinocchio
Láska bez lásky
Julia de Sena
Kapitán Smrt - ...
Siggi
obr
obr obr obr
obr

Zuzana
Elwig
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr